30 Cdo 178/2011
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Pavla Vrchy ve věci
žalobce A. Ž., zastoupeného JUDr. Jaroslavem Ortmanem, CSc., advokátem se
sídlem v Hořovicích, Husovo nám. 65/2, proti žalované České republice –
Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o
zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod
sp. zn. 17 C 204/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v
Praze ze dne 15. 9. 2010, č. j. 58 Co 183/2010 – 80, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. 9. 2010, č. j. 58 Co 183/2010 – 80,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
stupně potvrdil. Odvolací soud též rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy
obou stupňů. Žalobce se v tomto řízení domáhal, aby mu žalovaná poskytla přiměřené
zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla vzniknout tím, že ve věci
vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 37 C 51/2004, došlo k nesprávnému
úřednímu postupu spočívajícímu v neprojednání věci v přiměřené lhůtě; v
posuzovaném řízení se domáhal práva vyplývajícího z právní úpravy na ochranu
osobnosti. Žalobce se domáhá zadostiučinění za dobu řízení od podání žaloby
(dne 8. 4. 2004) do rozhodnutí soudu prvního stupně (dne 18. 12. 2009). Soud
prvního stupně byl v této věci zcela nečinný, neboť neúčelně vyžadoval
zapůjčení spisu, čehož ani pro posouzení důvodnosti žaloby nebylo třeba. Svůj
nárok žalobce řádně uplatnil u žalované, ta mu však ničeho neposkytla s tím, že
v uvedeném řízení neshledala žádný nesprávný úřední postup. Soudy při posouzení důvodnosti žaloby vyšly ze zjištění, že dne 8. 7. 2004
podal žalobce žalobu na ochranu osobnosti proti České republice. Tato žaloba
byla rozsudkem Městského soudu v Praze dne 28. 3. 2008 zamítnuta. Rozsudkem
Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 10. 2008 byl rozsudek soudu prvního stupně
potvrzen a dne 30. 4. 2009 byl spis předložen Nejvyššímu soudu k rozhodnutí o
dovolání žalobce. Toto dovolání bylo Nejvyšším soudem odmítnuto usnesením ze
dne 30. 4. 2010 – pzn. Nejvyššího soudu. Soud prvního stupně uzavřel, že v průběhu posuzovaného řízení došlo k několika
zbytečným průtahům, které měly na délku řízen vliv, přičemž průtahy vznikly v
souvislosti s vyžadováním trestního spisu téhož soudu. Tento trestní spis byl v
dubnu 2006 fyzicky k dispozici v budově Městského soudu v Praze a bylo možno s
ním pracovat. Jeho zapůjčení bylo vyžadováno od trestního oddělení téhož soudu
od prosince 2004 do října 2007, tedy dva a tři čtvrtě roku, přičemž mohl být
vyžádán už v polovině roku 2004. Soudkyně věc vyřizující se nepokusila spis
vyžádat od jiného soudu či státního zastupitelství, kde se spis tu kterou dobu
nacházel. Celého trestního spisu nebylo k posouzení žaloby na ochranu osobnosti
třeba, žalobce ani takový důkaz nenavrhoval, postačoval spis Nt 1100/2000,
který byl součástí spisu zn. 48 T 2/2002. Negativní vliv na celou délku řízení
před soudem prvního stupně měl i průtah v délce čtyř měsíců na počátku řízení,
který vznikl v souvislosti s řešením otázky soudního poplatku, stejně jako
další období čtyř měsíců, po které byl spis nepřiměřeně dlouho u Vrchního soudu
v Praze k rozhodnutí o procesním návrhu žalobce. Dále se jedná o průtah v délce
jedenácti měsíců, po kteroužto dobu byl spis marně ukládán na lhůty za účelem
vyčkání připojení či učinění další žádosti o připojení trestního spisu. Je-li
třeba pro rozhodnutí věci přílohového spisu, má soud vyvinout aktivitu a učinit
efektivní opatření za účelem jeho připojení či pořízení kopií, a nikoliv pouze
spis ukládat na lhůtu a činit opakovaně tytéž dotazy na trestní oddělení, a to
navíc při vědomí toho, že spis byl odeslán jinému trestnímu soudu či státnímu
zastupitelství.
Řízení tak mohlo skončit přibližně o dva a půl roku dříve. Z
toho pak soud prvního stupně vycházel při stanovení výše přiměřeného
zadostiučinění. Dospěl k závěru, že pouhé konstatování porušení práva by v
tomto případě nebylo dostačujícím prostředkem nápravy, a proto přistoupil k
přiznání zadostiučinění v peněžité formě. Vyšel z částky 15.000,- Kč za jeden
rok „nepřiměřeně dlouho trvajícího řízení“. S přihlédnutím k „hodnotícím
kritériím“ tuto základní výměru (37.500,- Kč za dva a půl roku řízení) tuto
částku snížil o 3.000,- Kč za jeden rok. Význam předmětného řízení pro žalobce
totiž nelze hodnotit jako příliš vysoký. Za přiměřené zadostiučinění tak soud
prvního stupně pokládal částku 30.000,- Kč. K odvolání žalobce i žalované odvolací soud uvedl: „Odvolací soud se ztotožňuje
se závěrem soudu prvního stupně, že ve věci vedené u zdejšího soudu pod sp. zn. 37 C 51/2004 došlo k průtahům v řízení, jak konstatoval soud prvního stupně, a
i s jeho závěrem, že tento průtah není tolerovatelný. Odvolací soud tak nesdílí
názor žalovaného, že by délka řízení byla přiměřená.“ Soud prvního stupně
nicméně pochybil, jestliže nehodnotil základní podmínku poskytnutí
zadostiučinění v penězích, a to samotnou nemajetkovou újmu a příčinnou
souvislost mezi ní a nesprávným úředním postupem. Pokud jde o morální újmu,
východiskem je pevná, byť vyvratitelná domněnka, že nepřiměřená délka řízení
způsobuje morální újmu. Nemajetková újma se neprokazuje, vzniká samotným
porušením základních práv a svobod, a specificky v případě nepřiměřených délek
řízení se jen zcela výjimečně nepřiznává zadostiučinění v penězích. Odvolacímu
soudu je z jeho úřední činnosti známo, že v letech 2008 až 2010 bylo či dosud
je vedeno dvacet dva odvolacích řízení ve věcech žalobce proti České republice
o náhradu škody či přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu. Dále
žalobce v letech 2004 až 2010 vedl u zdejšího soudu jedenáct sporů o ochranu
osobnosti. S přihlédnutím k tomu nelze dovodit, zda vůbec žalobci morální újma
vznikla, případně s kterým konkrétním řízení je spojena. Domněnka, že
nepřiměřená délka řízení žalobci způsobila morální újmu, byla v posuzovaném
případě vyvrácena. Odvolací soud pro úplnost akceptoval námitku žalobce, že při
poskytnutí přiměřeného zadostiučinění je třeba přihlédnout k celkové délce
řízení, a nikoliv k délce průtahů v řízení, jak učinil soud prvního stupně.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání „podle ustanovení § 237 odst. 1
písm. c) o. s. ř., a to proto, že odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu I. stupně a protože podle dovolatele rozhodnutí odvolacího soudu má po právní
stránce zásadní právní význam, neboť řeší otázku, která není zcela vyřešena a
řeší otázku, jež je v rozporu s hmotným právem.“ Rozhodnutí odvolacího soudu
spočívá na nesprávném právním posouzení věci a řízení před odvolacím soudem
bylo postiženo vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Odvolací soud vůbec neuvedl, čím byla vyvratitelná domněnka vyvrácena. Že
žalobce vede dvacet dva odvolacích řízení v různých případech, není důvodem pro
vyvrácení domněnky. Není ani jasné, jak souvisí počet řízení zahájených
žalobcem s jeho právem na spravedlivý proces. „Dovolatel nesouhlasí se závěry
obou soudů. Nesouhlasí zejména s výrokem soudu odvolacího, který odvolání
dovolatele zamítl a rozhodnutí soudu I. stupně potvrdil s tím, že dokonce
změnil výrok ad I.“ Dovolatel navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek soudu
odvolacího a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Jelikož dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu byl vydán dne 15. 9. 2010,
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona
č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 7. 2009 (viz
čl. II., bod 12 zákona č. 7/2009 Sb.) – dále jen „o. s. ř.“
Dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou
podle § 241a odst. 1 o. s. ř. Lze se proto zabývat jeho přípustností. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. V dovolání není výslovně uvedeno, proti které části napadeného rozsudku
odvolacího soudu směřuje, z jeho obsahu lze však nepochybně dovodit, že směřuje
jak proti té jeho části, v níž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn a
žaloba co do částky 30.000,- Kč zamítnuta, tak i proti jeho potvrzující části. V rozsahu, v němž směřuje proti té části výroku rozsudku soudu odvolacího, jíž
byl rozsudek soudu prvního stupně změněn, by dovolání samo o sobě přípustné
nebylo, neboť dotčeným výrokem nebylo rozhodnuto o peněžitém plnění
převyšujícím 50.000,- Kč (§ 237 odst. 2 písm. a/ o. s. ř.). Dovolací soud
nicméně přihlédl k tomu, že v obou částech výroku odvolacího soudu o věci samé
bylo rozhodnuto o totožném nároku založeném na totožném skutkovém základě, a
proto je na místě, aby jednotlivé části takto jen procesně rozděleného nároku v
rozhodnutí dovolacího soudu sledovaly stejný právní osud, neboť se dovolatel
nijak na štěpení nároku svojí dispozicí nepodílel (k tomu srov. např. nález
Ústavního soudu ze dne 3. 3. 2005, sp. zn. II. ÚS 117/04, uveřejněný ve Sbírce
nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 37/2005, nález Ústavního soudu ze dne
13. 7. 2006, sp. zn. I. ÚS 85/04, část II., uveřejněný ve Sbírce nálezů a
usnesení Ústavního soudu pod č. 136/2006, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne
23. 3. 2011, sp. zn. 30 Cdo 543/2009, dostupné na internetových stránkách
Nejvyššího soudu www.nsoud.cz).
I přípustnost dovolání musí být tedy zvažována
jednotně. Dovolací soud pak dospěl k závěru, že odvolací soud materiálně
posoudil práva a povinnosti účastníků, která byla předmětem tohoto řízení,
jinak než soud prvního stupně, když na rozdíl od něj uzavřel, že žalobci žádná
nemajetková újma nevznikla. Proto je dovolání přípustné podle § 237 odst. 1
písm. a) o. s. ř. Dovolací soud nejprve zkoumal, zda řízení před oběma soudy nebylo postiženo
vadami uvedenými v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř.,
jakož i jinými vadami řízení, které by mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Dovolatel sice v dovolání vyjádřil
námitku, že řízení před odvolacím soudem bylo postiženo vadou, jež mohla mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci samé, avšak dále tento dovolací důvod
obsahově nespecifikoval; neuvedl, v čem měla taková vada spočívat. Dovolací
soud pak dospěl k závěru, že v řízení před soudy obou stupňů nedošlo k žádným
zásadním procesním vadám, které by – byť i jen hypoteticky – mohly mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Proto se zabýval posouzením správnosti
rozhodnutí ve věci samé. Dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání je důvodné. Ačkoliv odvolací soud vycházel ze správných právních závěrů, týkajících se
zejména podmínek vzniku nemajetkové újmy, včetně konstrukce vyvratitelné
domněnky (k tomu srovnej např. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia
Nejvyššího soudu ze dne 13. 04. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněné pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dostupné – stejně jako dále
citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – na internetových stránkách www.nsoud.cz
), nepřiléhavě tyto právní závěry aplikoval na souzený případ. Odvolací soud
dospěl k závěru, že domněnka o vzniku nemajetkové újmy žalobce byla vyvrácena
tím, že žalobce vede mnoho podobných sporů proti stejné žalované, a není tedy
možno dovodit, „zda vůbec žalobci morální újma vznikla“. Tento svůj závěr již
dále neodůvodnil, respektive neuvedl, v čem je dána spojitost mezi existencí
více řízení, v nichž dovolatel na straně žalobce uplatňuje podobné nároky proti
totožné žalované, a závěrem, že domněnka o vzniku nemajetkové újmy na straně
žalobce byla vyvrácena. Dovolací soud z tohoto důvodu souhlasí s dovolatelem, že není zcela zřejmé, na
základě jaké úvahy odvolací soud k takovému závěru dospěl. Není přitom vyloučeno, že žalobce vede několik soudních řízení, která spolu
skutkově i právně souvisí. Potom je třeba přihlédnout k závěru Nejvyššího
soudu, že „probíhají-li souběžně dvě nebo více soudních řízení, která spolu
svým předmětem souvisejí natolik úzce, že rozhodnutí v jednom z nich je
určující i pro rozhodnutí ve druhém či dalších řízeních, je třeba újmu utrpěnou
jejich účastníky v důsledku nepřiměřené délky daných řízení v rozsahu jejich
souběžného průběhu vnímat jako jedinou újmu, nikoli tedy jako újmu násobenou
počtem jednotlivých řízení“ (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 348/2010). Takový skutkový závěr však odvolací soud neučinil a své rozhodnutí na něm
nezaložil.
Přitom v souzeném případě žalobce požaduje přiměřené zadostiučinění
za nemajetkovou újmu, která mu měla vzniknout v důsledku nesprávného úředního
postupu ve zcela konkrétním řízení. Nesprávný úřední postup měl spočívat v
nepřiměřené délce řízení, tedy v tom, že soud porušil povinnost vydat
rozhodnutí v přiměřené lhůtě [§ 13 odst. 1 věta třetí zákona č. 82/1998 Sb., o
odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo
nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992
Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád)]. Jak soud prvního stupně, tak i soud odvolací dospěly shodně k závěru, že k
tomuto nesprávnému úřednímu postupu v daném případě došlo. Odvolací soud však
svůj závěr o vyvrácení domněnky vzniku nemajetkové újmy opřel o nepřiléhavé
argumenty, resp. je nepodložil takovým skutkovými okolnostmi, které by ve svém
důsledku mohly vést k jím učiněnému závěru. Samotná skutečnost, že osoba
domáhající se poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu
způsobenou nesprávným úředním postupem ve smyslu § 13 odst. 1, věta třetí
OdpŠk, vede více řízení, která se typově týkají podobných práv, bez dalšího
neznamená, že domněnka o vzniku nemajetkové újmy v důsledku konkrétního,
nepřiměřeně dlouze vedeného řízení je tímto vyvrácena. Z tohoto důvodu považoval dovolací soud dovoláním napadený rozsudek odvolacího
soudu za nesprávný, a proto za postupu podle § 243b odst. 2, části věty za
středníkem, o. s. ř. rozsudek soudu odvolacího zrušil a věc vrátil tomuto soudu
k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3, věta první, o. s. ř.). Odvolací soud je ve smyslu § 243d odst. 1, části první věty za středníkem, o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v
tomto rozhodnutí vyslovenými. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci
nového rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 o. s. ř.). Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.