30 Cdo 1081/2012
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Pavla Simona, ve věci
žalobkyně ANMA, spol. s r. o., se sídlem v Praze 3, náměstí Winstona Churchilla
2, identifikační číslo osoby 43 00 14 75, zastoupené Mgr. et Mgr. Patrikem
Tauerem, advokátem se sídlem v Praze 3, Vinohradská 126, proti žalované České
republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o
náhradu nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2, pod sp. zn. 42
C 207/2010, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
29. 12. 2011, č. j. 25 Co 398/2011 – 66, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29. 12. 2011, č. j. 25 Co 398/2011 –
66, se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Žalobkyně se domáhala peněžitého zadostiučinění ve výši 65.000,- Kč za
nepřiměřenou délku řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 20
C 69/2005.
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně ve věci rozhodl bez nařízení
jednání ve smyslu § 115a o. s. ř., a to rozsudkem ze dne 22. 4. 2011, č. j. 42
C 207/2010 – 37. Žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni 65.000,- Kč
společně s úroky z prodlení od 9. 10. 2010 do zaplacení (výrok I.), žalobu
zamítl co do žalobkyní požadovaných úroků z prodlení z částky 65.000,- Kč za
dobu od 12. 5. 2010 do 8. 10. 2010 (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů
řízení (výrok III.). Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žaloba je důvodná, neboť zkoumané
řízení trvalo celkem pět let a čtyři měsíce. Žalobkyni přísluší zadostiučinění
v penězích ve smyslu § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu
způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem
a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich
činnosti (notářský řád) – dále jen „OdpŠk“, neboť v daném případě nepostačí
konstatování porušení práva. K odvolání žalované odvolací soud v záhlaví uvedeným rozsudkem změnil rozsudek
soudu prvního stupně ve výroku I. tak, že „v řízení vedeném u Obvodního soudu
pro Prahu 1 pod sp. zn. 20 C 69/2005 bylo porušeno právo žalobce na projednání
věci v přiměřené lhůtě“ (výrok I.). Ve výroku II. rozhodl o náhradě nákladů
řízení mezi účastníky, a to za řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud dospěl k závěru, že ve zkoumaném řízení bylo pravomocné
rozhodnutí o prvním uplatněném nároku (na zaplacení 73.531,50 Kč) a o základu
druhého nároku (na zaplacení 500.000,- Kč) vydáno za necelé tři roky od
zahájení řízení. K nabytí právní moci rozhodnutí o výši druhého nároku došlo
pak čtyři roky a jedenáct měsíců po zahájení řízení. Poté následovalo ještě
odvolání do nákladového výroku a rozhodnutí o něm. Předmětem řízení byl
žalobkyní uplatněný nárok na zaplacení peněžité částky z titulu náhrady škody
vzniklé žalobkyni tím, že její právní zástupkyně (advokátka) neuplatnila před
uplynutím promlčecí doby u soudu nárok na zaplacení peněžité pokuty 500.000,-
Kč a v důsledku toho žalobkyně v soudním sporu neuspěla a musela protistraně
hradit náklady řízení ve výši 73.531,50 Kč. Soud ve zkoumaném řízení se musel
zabývat námitkami žalovaných, které se týkaly vzniku zmocnění k podání žaloby a
informací od žalobkyně, které měla k dispozici, musel posuzovat, zda by
žalobkyně mohla mít úspěch ve věci, byla-li by žaloba podána včas. Konečně se
musel zabývat i tím, zda osoba, jíž svědčila povinnost k placení smluvní
pokuty, byla solventní pro případ vymáhání soudního rozhodnutí. Nešlo tedy o
spor zcela banální a po skutkové stránce jednoduchý. Řízení bylo prodlouženo v
důsledku podání odvolání. K odročení jednání před odvolacím soudem došlo z
důvodu respektu soudu k právu účastníka na poučení podle § 118a o. s. ř., které
je možné dát účastníku jen při jednání. Další čas si vyžádalo rozhodnutí o
námitce nedostatku věcné příslušnosti, o níž musel rozhodnout Vrchní soud v
Praze. Na podané opravné prostředky i na námitku nedostatku věcné příslušnosti
reagovaly soudy bez prodlení. Odvolání nebylo shledáno důvodným, nedostatek
poučení podle § 118a o. s. ř. odstranil odvolací soud. Po vydání rozhodnutí
odvolacího soudu se v řízení negativně projevil nedostatek personálního
obsazení soudu, za což se vedení soudu žalobkyni omluvilo. Tento nedostatek byl
vzápětí odstraněn jmenováním nových soudců, načež soud postupoval bez průtahů. Žalobkyně netvrdila, že by spor pro ni měl jiný než „základní“ význam.
O
základu nároku a o části peněžitého požadavku bylo rozhodnuto v přiměřené lhůtě
tak, že žalobě bylo (zčásti petitu a co do základu zbytku petitu) vyhověno. Nelze tedy hovořit o tom, že by žalobkyně mohla cítit své postavení jako
nejisté či že by se další doba soudního řízení nějak negativně mohla projevit v
jejím postavení na trhu, v nejistotě při rozhodování apod. Jako zcela přiměřené
zadostiučinění se proto jevilo konstatování porušení práva žalobkyně na
projednání věci v přiměřené lhůtě. Jelikož je § 31a odst. 2 OdpŠk případem
způsobu vypořádání vztahu mezi účastníky vyplývajícím z právního předpisu, soud
rozhoduje o konkrétní formě zadostiučinění podle pořadí určeného právě v tomto
ustanovení za současného posouzení přiměřenosti zvolené formy zadostiučinění k
utrpěné nemajetkové újmě. Soud pak ve smyslu § 153 odst. 2 o. s. ř. není vázán
žalobním petitem. Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně změnil tak,
jak bylo uvedeno výše.
Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §
237 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění
pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.“). Dovolací důvod spatřuje v tom,
že řízení bylo zatíženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci samé a dále v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném
právním posouzení věci.
Rozhodnutí odvolacího soudu bylo překvapivé, neboť soud vůbec nepředestřel svůj
odlišný právní názor na peněžitou satisfakci, žalobkyni nepoučil podle § 118a
o. s. ř. a ani neprovedl znovu dokazování.
Co se týče právního posouzení, odvolací soud sice správně citoval stanovisko
občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 206/2011,
ale v podstatě se jím vůbec neřídil. Odvolací soud bagatelizoval skutečnost, že
od podání žaloby do nařízení prvního jednání ve věci uplynulo dvacet tři měsíců
s tím, že soud prvního stupně si připravoval všechny podklady, ujasňoval si
stanoviska a zasílal výzvy; nebyl tedy vyloženě nečinný. V právním státě by
měla být rozhodující rychlost, nikoliv četnost úkonů. Účastníci řízení se na
soud neobracejí proto, aby soud činil procesní úkony, ale proto, aby ihned
rozhodl a neodpíral jim spravedlnost. Nesmyslná je i úvaha odvolacího soudu o
tom, že při prvním jednání před odvolacím soudem ve zkoumaném řízení bylo
žalobkyni dáno poučení ve smyslu § 118a o. s. ř. a poskytnuta lhůta k prokázání
tvrzení, byť to vedlo k prodloužení řízení. Jestliže by byl odvolací soud řádně
připraven, mohl žalobkyni poslat neformální přípis před jednáním, aby prokázala
potřebná tvrzení. Odvolací soud neměl rovněž přihlížet k omluvě Obvodního soudu
pro Prahu 1, nýbrž měl zohlednit tu skutečnost, že „stát si má své mocenské
složky uspořádat tak, aby namísto písemných omluv bez hmatatelného výsledku
bylo nařízeno jednání.“ Taktéž spekulativní tvrzení odvolacího soudu o tom, že
vyřešením základu sporu se postavení žalobkyně stalo jistým, je důkazem o
nepochopení problematiky, neboť ani poté nebylo vůbec zřetelné, v jaké výši
bude nárok přiznán.
Žalobkyně zpochybňuje rovněž to, že odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního
stupně nad rámec toho, co bylo uplatněno v žalobě a že povinnost konstatovat
porušení práva žalobkyně neuložil žalované.
Z těchto důvodů žalobkyně navrhla, aby dovolací soud rozsudek soudu odvolacího
zrušil a věc mu vrátil zpět k dalšímu řízení.
Žalovaná k dovolání uvedla, že rozsudek odvolacího soudu považuje za zcela
správný a plně se s ním ztotožňuje. Navrhla, aby dovolací soud dovolání zamítl.
Nejvyšší soud jakožto soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) v dovolacím řízení
postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu, ve znění účinném od 1. 7. 2009 (viz čl. II., bod 12 zákona č.
7/2009 Sb.) do 31. 12. 2012 (viz čl. II. bod 7. zák. č. 404/2012 Sb.).
Dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť směřuje
proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního
stupně ve věci samé. Dovolací soud dále zkoumal, zda řízení před oběma soudy nebylo postiženo vadami
uvedenými v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i
jinými vadami řízení, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Dovolatelka namítala, že v řízení před odvolacím
soudem došlo k procesnímu pochybení, neboť jí nebylo poskytnuto poučení o
odlišném právním závěru odvolacího soudu z hlediska přiměřené formy
zadostiučinění. Rozsudek odvolacího soudu tak byl v konečném důsledku
překvapivý, a navíc jím bylo přiznáno něco jiného, než co bylo žalobou
uplatněno. Odvolací soud vyšel ze správného závěru, že z § 31a odst. 2 OdpŠk přímo vyplývá
způsob vypořádání vztahu mezi účastníky, a proto se uplatní § 153 odst. 2 o. s. ř. V tomto ohledu tedy § 31a odst. 2 OdpŠk omezuje účastníky v možnosti se
svými nároky volně nakládat, neboť soud rozhodne o konkrétní formě
zadostiučinění podle pořadí určeného v tomto ustanovení za současného posouzení
přiměřenosti zvolené formy zadostiučinění utrpěné nemajetkové újmě (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1684/2010; všechna
zde citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na jeho
internetových stránkách www.nsoud.cz). Shledá-li soud, že není na místě
nahrazení zjištěné nemajetkové újmy přiznáním zadostiučinění v penězích, a
nemajetkovou újmu nebylo možno odškodnit jinak, konstatuje porušení práva
poškozeného ve výroku rozhodnutí, i když to žalobce nepožaduje (rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2011, sp. zn. 30 Cdo 401/2010). Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu není na první pohled zřetelné, k jakému
závěru dospěl stran (ne)přiměřenosti délky zkoumaného řízení, neboť výslovně
uvedl, že „o základu nároku a o části peněžitého požadavku bylo rozhodnuto v
přiměřené lhůtě tak, že žalobě bylo (zčásti petitu a co do základu zbytku
petitu) vyhověno, nelze tedy hovořit o tom, že by byl žalobce mohl cítit své
postavení jako nejisté, či že by se další doba soudního řízení nějak negativně
mohla projevit v postavení žalobce na trhu, v nejistotě při rozhodování apod.“
Ve větě ihned následující ovšem (v souladu se změnou výroku rozsudku soudu
prvního stupně) uzavřel, že „po zhodnocení všech shora uvedených skutečností
odvolací soud posoudil jako zcela přiměřené zadostiučinění konstatování
porušení práva žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě.“
Uvedené závěry, byť ne zcela jednoznačně vyjádřené, nelze vykládat jinak, než
že odvolací soud posoudil dobu řízení od jeho zahájení do právní moci
rozhodnutí o peněžitém nároku ve výši 73.531,50 Kč a o základu druhého
peněžitého nároku (žalobou vyčísleného na 500.000,- Kč), tedy od 24. 11. 2004
do 29. 8. 2007, jako dobu přiměřenou. K nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu
§ 13 odst. 1 věty třetí OdpŠk došlo jen v souvislosti s rozhodováním o výši
druhého nároku (v tomto rozsahu nabyl rozsudek právní moci dne 30. 10. 2009).
Jelikož však podle odvolacího soudu v této době již postavení žalobkyně nejisté
nebylo, nevznikala jí tím nemajetková újma v takovém rozsahu, aby bylo třeba
přistoupit k finanční kompenzaci. Proto bylo podle odvolacího soudu plně
postačující zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva. Judikatura Nejvyššího soudu vychází z toho, že nemajetkovou újmu způsobenou
nepřiměřenou délkou řízení je třeba tvrdit a není-li úspěšně popřena anebo
nepostačuje-li konstatování porušení práva, přizná se za ni zadostiučinění v
penězích. Náhrada nemateriální újmy takto způsobené má sloužit ke kompenzaci
stavu nejistoty, do níž byl poškozený v důsledku nepřiměřeně dlouze vedeného
řízení uveden a v níž byl tak udržován. Jde tedy o psychickou kategorii, jejíž
hloubka a rozsah jsou coby rozhodné skutečnosti obtížně prokazovatelné. I proto
by bylo nadbytečným zjišťovat je prostřednictvím výslechu účastníka dle § 131
o. s. ř. Uvedené však působí jen pro stav nejistoty účastníka nepřiměřeně
dlouze vedeného řízení. Byla-li by újma spojována s jiným následkem, uplatní se
plně procesní povinnosti a břemena včetně důkazního. Popření tvrzení o
nemajetkové újmě ve shora uvedeném obecném smyslu vzniklé v důsledku
nepřiměřeně dlouze vedeného řízení je na žalovaném škůdci, jenž má ke své
obraně a ke svému zájmu povinnost uvést skutečnosti vylučující pravdivost
tvrzení takového škodního předpokladu (bod V. stanoviska Nejvyššího soudu ze
dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněného pod č. 58/2011 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek – dále též jen Stanovisko). Nejvyšší soud s odkazem na rozsudek velkého senátu Evropského soudu pro lidská
práva ze dne 6. 4. 2000, ve věci Comingersoll S. A. proti Portugalsku, stížnost
č. 35382/97, též uvedl, že v případech obchodních společností je při určování
výše přiměřeného zadostiučinění třeba přihlížet i k jiným faktorům, jako je
pověst společnosti, nejistota v plánování rozhodování, rozkol ve vedení
společnosti a konečně též, i když v menším stupni, úzkost a potíže způsobené
členům vedení společnosti (Stanovisko, odůvodnění 7. právní věty; srov. též
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3908/2009). V souzeném případě soud prvního stupně dospěl k závěru, že ve zkoumaném řízení,
které trvalo pět let a čtyři měsíce (tedy včetně rozhodování o náhradě nákladů
řízení před odvolacím soudem), došlo k nesprávnému úřednímu postupu, přičemž
vznik nemajetkové újmy na straně žalobkyně se předpokládá. Jako přiměřené
zadostiučinění této újmy podle soudu prvního stupně nepostačí konstatování
porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, ale je třeba přiznat
zadostiučinění v penězích. Odvolací soud naproti tomu (s přihlédnutím ke shora
uvedenému) dospěl k závěru, že celková délka řízení skutečně přiměřená nebyla,
avšak že v průběhu řízení došlo k takovému zmenšení nejistoty na straně
žalobkyně (zejména v důsledku vydání částečně konečného a částečně mezitímního
rozsudku), že utrpěná újma je kompenzovatelná pouhým konstatováním porušení
práva ve smyslu § 31a odst. 2 OdpŠk.
Jinými slovy vyjádřeno, odvolací soud
dospěl k odlišnému skutkovému zjištění ohledně intenzity vzniklé nemajetkové
újmy na straně žalobkyně nežli soud prvního stupně. Dle jeho názoru žalobkyni
nevznikla újma ani v základní (předpokládatelné) míře potřebné pro to, aby
zadostiučinění bylo poskytnuto v penězích, nýbrž nastala taková výjimečná
situace, že přiměřenou kompenzací se jevilo konstatování porušení práva. Přestože k tomuto závěru odvolací soud dospěl na základě poměrně pečlivého
hodnocení dosud prokázaných skutkových okolností (podřaditelných pod kritéria
obsažená v § 31a odst. 3 OdpŠk), měl žalobkyni umožnit, aby tvrdila a
prokazovala, že i po právní moci mezitimního rozsudku existovaly skutečnosti
odůvodňující závěr o vzniku či trvání nemajetkové újmy minimálně v téže
(základní) intenzitě jako v předchozí fázi řízení (ať už by se jednalo o
prokázání pokračujícího stavu nejistoty o právech či povinnostech žalobkyně
nebo o prokázání existence jiných relevantních faktorů – viz výše). Proto měl odvolací soud v souladu s § 213b odst. 1 a § 118a odst. 1 o. s. ř. poučit žalobkyni, aby tvrdila a popřípadě prokazovala, zda jí vznikala
nemajetková újma i po právní moci mezitimního rozsudku a v čem tato újma
spočívala, eventuálně rozsudek soudu prvního stupně zrušit v případě, že by
postup podle předchozí věty vedl k uplatnění nových skutečností nebo důkazů v
rozporu s ustanovením § 205a nebo 211a o. s. ř. nebo k uplatnění procesních
práv, která jsou za odvolacího řízení nepřípustná. Jestliže tak odvolací soud neučinil, zatížil řízení vadou, jež mohla mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci samé, a je proto naplněn důvod pro
zrušení dovoláním napadeného rozsudku. Protože rozsudek odvolacího soudu byl zrušen pro vadu řízení, bylo by
nadbytečné, aby se dovolací soud zabýval i dalšími námitkami dovolatelky
směřujícími proti posouzení otázek souvisejících s rozhodnutím ve věci samé. Dovolací soud považoval nicméně za potřebné doplnit, že pro posouzení
přiměřenosti délky řízení je zapotřebí vyjít z celkové délky týkající se (v
občanskoprávních řízeních sporných) projednávaného nároku, tedy je nezbytné do
úvah zahrnout i tu část řízení, která se týkala již „jen“ posouzení výše
uplatněného nároku (typicky právě po vydání mezitimního rozsudku). Je ale též
nutné zohlednit, že význam předmětu řízení pro poškozeného ve smyslu § 31a
odst. 3 písm. e) OdpŠk není neměnnou veličinou, ale v průběhu řízení může dojít
k jeho snížení, nebo naopak zvýšení (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3331/2011). Je též třeba upozornit, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění
je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem
soudu odvolacího. Dovolací soud při přezkumu přiznané formy či výše
zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a
kritérií obsažených v § 31a OdpŠk, přičemž poskytnutým zadostiučiněním se
zabývá až tehdy, bylo-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní
případ zcela zjevně nepřiměřeným (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 15. 12. 2010, sp. zn.
30 Cdo 4462/2009, nebo rozsudek téhož soudu ze dne
23. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2933/2009). Konečně lze sice přisvědčit odvolacímu soudu, že rozhodování o nároku v dané
věci se řídí ustanovením § 153 odst. 2 o. s. ř. (srovnej např. rozsudek
Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 30 Cdo 401/2010). Z uvedeného však neplyne, že
by nebylo nutno vypořádat se s předmětem řízení, v tomto případě s tou částí
žalobního návrhu, jíž soud prvního stupně vyhověl, a proto bylo nutno cestou
změny jeho výroku žalobu v takovém rozsahu zamítnout. Ve vztahu k nárokům na
poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu není soud
podle ustáleného rozhodování Nejvyššího soudu do jisté míry ve smyslu § 31a
odst. 2 věta první OdpŠk při stanovení formy zadostiučinění (ovšem za
předpokladu důvodného uplatnění nároku vůbec) vázán tím, čeho se žalobce
žalobním návrhem domáhá (totiž tím, že neshledá-li požadavek na poskytnutí
zadostiučinění v penězích přiměřeným, vysloví i bez žalobcova požadavku
konstatování porušení práva), to však neznamená, že se výrokově s požadavkem na
zaplacení peněžité satisfakce nemá vypořádat, takový návrh by měl zamítnout
přinejmenším pro potřeby vymezení rozsahu případného odvolání či dovolání. Nevázanost soudu požadavkem na přiměřené zadostiučinění se pak v této věci měla
projevit tím, že by odvolací soud zároveň konstatoval výrokově porušení práva
žalobkyně na projednání věci v přiměřené lhůtě a změnil výrok rozsudku soudu
prvního stupně tak, že by žalobu v požadavku na zaplacení zadostiučinění v
penězích zamítl. Z důvodů výše uvedených dovolací soud postupoval podle § 243b odst. 2 části
věty za středníkem o. s. ř. a napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil. Podle
§ 243b odst. 3 věty první o. s. ř. vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Soudy jsou ve smyslu § 243d odst. 1, části první věty za středníkem, o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v tomto
rozhodnutí vyslovenými. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v rámci
nového rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 o. s. ř.). Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.