30 Cdo 2304/2016
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu JUDr. Pavlem Simonem ve
věci žalobkyně K. D., zastoupené JUDr. Janem Menšem, advokátem se sídlem v
Děčíně, Masarykovo nám. 2/2, proti žalované České republice – Ministerstvu
spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zaplacení 1 000 000
Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 26 C
313/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
11. 2. 2016, č. j. 25 Co 463/2015-117, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 11. 2. 2016, č. j. 25
Co 463/2015-117, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 jako soudu
prvního stupně ze dne 26. 10. 2015, č. j. 26 C 313/2014-103, kterým byla
zamítnuta žaloba o zaplacení 1 000 000 Kč s příslušenstvím (výrok I) a současně
rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve
výši 900 Kč (výrok II). Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně včasným dovoláním, které však
Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (viz čl. II a čl. VII
zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“
Posuzované dovolání neobsahuje náležitosti vyžadované ustanovením §
241a odst. 2 o. s. ř., neboť žalobkyně nevymezila, v čem spatřuje splnění
předpokladů přípustnosti dovolání. Žalobkyně v dovolání pouze uvedla, že
„přípustnost dovolání jest dána ustanovením § 237 o. s. ř. z důvodu uvedeného v
§ 241a o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu je založeno podle
názoru dovolatelky na nesprávném právním posouzení věci – vyřešení otázky
příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem a vznikem nemajetkové
újmy dovolatelky – když podle názoru dovolatelky by měla být vyřešená právní
otázka příčinné souvislosti posouzena dovolacím soudem jinak.“
Nejvyšší soud přitom ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání
dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř., aniž by bylo
z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v
rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či
procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně,
případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit
(srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013,
nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013,
proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze
dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13; rozhodnutí Nejvyššího soudu v tomto
usnesení citovaná jsou dostupná na www.nsoud.cz, usnesení Ústavního soudu jsou
dostupná na http://nalus.usoud.cz). Nepostačuje ani odkaz na rozhodnutí
Ústavního soudu, od jehož řešení se má řešení přijaté odvolacím soudem
odchylovat (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2015, sp. zn. 30 Cdo
4043/2014, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením
Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. II. ÚS 1816/15). Rovněž Ústavní soud ve zmíněném usnesení sp. zn. I. ÚS 3524/13 potvrdil, že
„[k] tomu, aby dovolání nevykazovalo vady, je třeba, aby kromě jiného
obsahovalo nejen vylíčení dovolacího důvodu, ale i vymezení, v čem dovolatel
spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. ustanovení § 241a
odst. 2 o. s. ř.).“
Ústavní soud dále potvrdil, že „[n]áležitosti dovolání a následky plynoucí z
jejich nedodržení jsou (…) v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně.
Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální
míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není formalismem, nýbrž
logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků.“ (srov. usnesení
Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2716/13). Ústavní soud se dále k otázce náležitostí dovolání vyjádřil v usnesení ze dne
26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14, kde přiléhavě vysvětlil účel povinnosti
dovolatele uvést, v čem konkrétně spatřuje splnění předpokladů přípustnosti
dovolání. Účelem zavedení této povinnosti je podle Ústavního soudu „regulace
vysokého počtu problematicky formulovaných dovolání a preventivní působení na
advokáty potenciálních dovolatelů, aby se otázkou přípustnosti dovolání
odpovídajícím způsobem zabývali. To mělo vést k tomu, že dovolání nakonec
podáno nebude, neboť advokát při reflexi dosavadní judikatury Nejvyššího soudu
sám zjistí, že dovolání rozumný smysl podávat nemá.“
Spatřuje-li dovolatel přípustnost dovolání v tom, že dovolacím soudem vyřešená
právní otázka má být posouzena jinak, musí být z dovolání zřejmé, od kterého
svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění
dovolatele) dovolací soud odchýlit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSCR 55/2013). Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a tyto
vady nebyly žalobkyní v zákonné lhůtě odstraněny (§ 241b odst. 3 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3
věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 1. června 2016
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu