U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Simona a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci
žalobkyně CG HOLDING, s.r.o., IČ 24657344, se sídlem v Praze 2, Anny Letenské
34/7, zastoupené JUDr. Petrem Hromkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 2,
Vinohradská 34/30, proti žalované České republice – Českému telekomunikačnímu
úřadu, se sídlem v Praze 9, Sokolovská 219, o zaplacení 126 666,16 Kč s
příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 19 C 137/2013,
o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26.
listopadu 2014, č. j. 55 Co 441/2014-126, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobkyně se proti České republice domáhala zaplacení částky v celkové výši 126
666,16 Kč s příslušenstvím jako součtu jednotlivých náhrad (zadostiučinění) za
nemajetkovou újmu, která jí měla vzniknout v důsledku nesprávného úředního
postupu spočívajícího v nepřiměřené délce správních řízení vedených u Českého
telekomunikačního úřadu (dále jen „ČTÚ“) pod č. j. 110 417/2010, 111 815/2010,
110 420/2010, 110 252 2010, 116 790/2010, 111 741/2010, 111 823/2010, 111
861/2010, 111 770/2010, 111 854/2010, 111 767/2010, 111 862/2010, 111 946/2010,
111 948/2010, 111 844/2010 a 111 830/2010 (požadované zadostiučinění v těchto
správních řízeních za období od 1. července 2012 do 31. srpna 2012 ve výši
833,33 Kč za každý měsíc trvání řízení a v období od 1. září 2012 do 31.
prosince 2012 ve výši 1 666,66 Kč, přičemž v období od 1. září 2012 do 31.
prosince 2012 trvalo řízení ve věci dlužníka Š. 1 měsíc a řízení ve věci
dlužníka V. 3 měsíce, všechna ostatní řízení trvala po celou uplatněnou dobu).
Obvodní soud pro Prahu 9 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 31. července
2014, č. j. 19 C 137/2013-86, konstatoval, že nesprávným úředním postupem ČTÚ,
který o návrzích žalobkyně vedených pod č. j. 110 417/2010, 111 815/2010, 110
420/2010, 110 252/2010, 116 790/2010, 111 741/2010, 111 823/2010, 111 861/2010,
111 770/2010, 111 854/2010, 111 767/2010, 111 862/2010, 111 946/2010, 111
948/2010, 111 844/2010 a 111 830/2010 nerozhodl ve lhůtě stanovené v § 129
odst. 1 zákona č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích a o změně
některých souvisejících zákonů, bylo porušeno právo žalobkyně (výrok I), zamítl
žalobu na zaplacení částky 126 666,16 Kč s příslušenstvím (výrok II) a rozhodl,
že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III).
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze jako soud odvolací v napadeném
rozsudku výrokem I potvrdil ve výrocích II a III rozsudek soudu prvního stupně
a ve výroku II rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů
odvolacího řízení.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně v plném rozsahu včasným dovoláním,
které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění účinném od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2013 (viz čl. II
bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen
„o. s. ř.“, odmítl.
V případě řízení, jehož předmětem je částka skládající se z několika
samostatných nároků odvíjejících se od odlišného skutkového základu, má
rozhodnutí o každém z těchto nároků charakter samostatného výroku a přípustnost
dovolání je třeba zkoumat ve vztahu ke každému z těchto nároků samostatně, a to
bez ohledu na to, že tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a že o nich
bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26.
srpna 2003, sp. zn. 32 Odo 747/2002, proti němuž podanou ústavní stížnost
Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 26. května 2004, sp. zn. III. ÚS 537/03, a
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2011, sp. zn. 30 Cdo 3157/2009,
proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 30.
července 2013, sp. zn. I. ÚS 2496/11). Tak je tomu i v posuzované věci, kdy
odvolací soud rozhodoval o nárocích žalobkyně vyplývajících ze shora označených
správních řízení, za jejichž nepřiměřenou délku požaduje zadostiučinění v
penězích. Dovolání v rozsahu nároku plynoucího ze správního řízení č. j. 110
417/2010, 111 815/2010, 110 420/2010, 110 252/2010, 116 790/2010, 111 741/2010,
111 823/2010, 111 861/2010, 111 770/2010, 111 854/2010, 111 767/2010, 111
862/2010, 111 946/2010, 111 948/2010, 111 844/2010 a 111 830/2010 není
přípustné s ohledem na ustanovení § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť
ohledně nich bylo odvolacím soudem rozhodnuto o nárocích nepřesahujících svou
výší částku 50 000 Kč (viz výše).
Dále se Nejvyšší soud zabýval přípustností dovolání v části týkající se námitky
žalobkyně o nesprávném právním posouzení věci v otázce náhrady nákladů řízení
před soudy obou stupňů.
K námitce žalobkyně, že v dané věci nebyla namístě aplikace § 150 o. s. ř.,
podle kterého nebylo žalobkyni právo na náhradu nákladů řízení přiznáno, a to
navzdory plnému procesnímu úspěchu žalobkyně v řízení před soudem prvního
stupně, že nebyla soudem prvního stupně ani soudem odvolacím předem upozorněna
na to, že soud v projednávané věci zamýšlí uplatnit své moderační oprávnění
vyplývající z ustanovení § 150 o. s. ř., dovolací soud uvádí, že se uvedené
námitky míjí s právním posouzením věci odvolacím soudem. Odvolací soud totiž
přisvědčil názoru soudu prvního stupně, který neaplikoval § 150 o. s. ř., nýbrž
o nákladech řízení rozhodl dle § 142 odst. 1 o. s. ř., a proto dané námitky
nemůžou přípustnost dovolání založit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
11. února 2015, sp. zn. 30 Cdo 3190/2014, proti němuž podaná ústavní stížnost
byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 11. srpna 2015, sp. zn. I. ÚS
1231/15).
Ani při řešení otázky, zda lze považovat za (ne)účelně vynaložené náklady
právního zastoupení žalobkyně, která měla v kompenzačním řízení plný procesní
úspěch, se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe soudu
dovolacího, když přisvědčil soudu prvního stupně, že náklady řízení vzniklé
žalobkyni za právní zastoupení advokátem nebyly vynaloženy účelně (z důvodů,
které soud v rozsudku uvedl), byť v odůvodnění svého rozhodnutí soud přihlédl k
jiným okolnostem, než k jakým dospěl ve své judikatuře soud dovolací (srov.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. února 2015, sp. zn. 30 Cdo 3190/2014,
proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze
dne 11. srpna 2015, sp. zn. I. ÚS 1231/15, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne
20. září 2012, sp. zn. II. ÚS 1888/12, a usnesení Ústavního soudu ze dne 23.
srpna 2012, sp. zn. II. ÚS 3698/11).
K žalobkyní namítaným vadám řízení by mohl Nejvyšší soud přihlédnout jen v
případě, pokud by bylo dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), což není.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou přípustné opravné prostředky.
V Brně dne 21. října 2015
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu