U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z jeho předsedy JUDr.
Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní
věci žalobkyně CG Holding, s.r.o., IČ: 24657344, se sídlem v Praze 2, Anny
Letenské 34/7, zastoupené JUDr. Petrem Hromkem, PhD., advokátem se sídlem v
Praze 2, Vinohradská 30, proti žalované České republice – Českému
telekomunikačnímu úřadu, se sídlem v Praze 9, Sokolovská 219, o zaplacení
101.662,26 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp.
zn. 19 C 207/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze
ze dne 24. 4. 2014, č. j. 17 Co 37/2014 - 172, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 26. 7. 2013, č. j. 19 C 207/2012 –
109, ve výroku I. konstatoval, že nesprávným úředním postupem Českého
telekomunikačního úřadu, který o návrzích vedených u něj pod č. j. 102
191/2010, 102 187/2010, 102 114/2010, 102 113/2010, 102 189/2010, 103 098/2010,
102 188/2010 a 102 187/2010 nerozhodl ve lhůtě stanovené § 129 odst. 1 zák. č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích a o změně některých souvisejících
zákonů, bylo porušeno právo žalobkyně. Ve výroku II. žalobu na zaplacení částky
101.666,26 Kč s úrokem z prodlení zamítl a ve výroku III. žalobkyni nepřiznal
právo na náhradu nákladů řízení. Žalobkyně se žalované částky domáhala jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu
ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu
veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona
České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský
řád), dále jen „OdpŠk“, jež jí měla vzniknout v důsledku nepřiměřené délky
shora označených správních řízeních. Žalobkyně v žalobě uvedla, že v červenci 2010 koupila od společnosti T-Mobile
Czech Republic, a.s. za značně vysokou částku portfolio sestávající z jednoho
tisíce pohledávek za různými dlužníky. V průběhu měsíce srpna 2010 podala u
Českého telekomunikačního úřadu (dále jen „ČTÚ“) více než 800 návrhů na
zahájení správního řízení o zaplacení těchto pohledávek vůči jednotlivým
dlužníkům. Do této skupiny správních řízení patřilo i osm správních řízení
uvedených výše. ČTÚ nerozhodl ve lhůtě stanovené § 129 odst. 1 zák. č. 127/2005
Sb., o elektronických komunikacích a o změně některých souvisejících zákonů. Žalobkyně se proto v květnu roku 2011 obrátila na předsedu Rady ČTÚ s žádostí
podle § 80 správního řádu o přijetí opatření na ochranu proti nečinnosti ČTÚ,
tato žádost však nevedla k odstranění závadného stavu. Následně se žalobkyně
obrátila na Městský soud v Praze s žalobami na ochranu proti nečinnosti ČTÚ ve
správních řízeních. Žalobkyně tvrdila, že v důsledku nevydání rozhodnutí ve správních řízeních v
zákonem stanovené lhůtě se ocitla ve stavu potíží, úzkosti, obtíží a duševního
stresu v očekávání výsledku správních řízení a především pak ve stavu
nejistoty, do níž byla uvedena v důsledku nepřiměřeně dlouze vedených správních
řízení. Dále namítala, že byla negativně dotčena a poškozena v hospodářské
soutěži, když nesprávným úředním postupem bylo poškozeno její dobré jméno. Dlouhodobá nejistota ohledně výsledku sporu negativně ovlivnila žalobkyni při
rozhodování a vedení společnosti. Z výše uvedených důvodů se žalobkyně nejdříve
u Ministerstva spravedlnosti, později žalobou u soudu domáhala spravedlivé
kompenzace ve formě přiměřeného zadostiučinění v penězích. Soud prvního stupně vyšel ze skutkových zjištění, že žalobkyně je obchodní
společností a předmětem jejího podnikání je a) výroba, obchod a služby uvedené
v přílohách 1 až 3 živnostenského zákona, c) pronájem nemovitostí, bytů a
nebytových prostor. Jednatelem žalobkyně a jediným společníkem je od jejího
vzniku Mgr. J. T., advokát.
Na rozhodování žalobkyně měl od jejího vzniku vliv
její právní zástupce JUDr. P. H., Ph.D., což bylo prokázáno tím, že dne 23. 3. 2010 byla mezi společností CREDIT GROUP spol. s.r.o. jako osobou řídící, jejímž
jménem jednal jednatel společnosti Mgr. P. H., a společností CG Holding s.r.o. jako osobou řízenou, která byla zastoupena na základě plné moci advokátem Mgr. P. H., Ph.D., uzavřena smlouva o uzavření budoucí ovládací smlouvy, v níž se
smluvní strany zavázaly, že do tří měsíců po zápisu řízené osoby do obchodního
rejstříku uzavřou ovládací smlouvu, kterou se řízená osoba podrobí jednotnému
řízení ze strany řídící osoby, která bude oprávněna udělovat řízené osobě ve
všech směrech závazné pokyny. JUDr. H. vystupoval již v roce 2009 jako právní
zástupce společnost T-Mobile Czech Republic, a.s. ve správních řízeních
vedených před ČTÚ. Žalobkyně v srpnu 2010 zakoupila od T-Mobile Czech Republic,
a.s. portfolio jednoho tisíce pohledávek a v průběhu měsíce srpna uplatnila u
ČTÚ cca osm set těchto pohledávek, aniž by přitom před podáním návrhu vyzvala
jednotlivé dlužníky k dobrovolnému splnění závazku. Ve všech případech se
jednalo o nároky na smluvní pokutu ze smluvních vztahů, které byly mezi
jednotlivými dlužníky a společností T-Mobile Czech Republic, a.s. založeny v
letech 2005 a 2006. V žádném z těchto řízení nebylo návrhu vyhověno a proti
všem rozhodnutím ČTÚ v prvním stupni podala žalobkyně rozklad, ke kterému bylo
prvostupňové rozhodnutí potvrzeno. Dne 4. 5. 2011 podala žalobkyně u předsedy
Rady ČTÚ žádost o opatření proti nečinnosti správního orgánu. Dne 16. 12. 2011
uplatnila žalobkyně u ČTÚ „nárok na odškodnění a na poskytnutí přiměřeného
zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou poškozenému při výkonu veřejné
moci podle zákona č. 82/1998 Sb.“ ve výši 10.936.622,92 Kč, kterým požadovala
přiměřené zadostiučinění ve výši 10.000,- Kč za každý rok trvání jednotlivých
správních řízení. Žalobou uplatněný nárok posoudil soud prvního stupně jako nárok na přiměřené
zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu podle § 13 a § 31a odst. 1 OdpŠk. Z provedeného dokazování a shodných tvrzení účastníků měl soud za jednoznačně
prokázané, že řízení, z nichž žalobkyně v tomto sporu nárok na přiznání
nemajetkové újmy dovozuje, nebyla rozhodnuta v zákonem stanovené lhůtě, která
činila maximálně 8 měsíců a která byla prakticky ve všech případech překročena
ke dni 16. 12. 2011 dvojnásobně. Při posuzování formy a výše poskytnutého
zadostiučinění vyšel soud prvního stupně z kritérií uvedených v § 31a odst. 3
OdpŠk a dospěl k závěru, že složitost předmětných řízení nelze posoudit jako
objektivní příčinu prodloužení řízení, zejména ne v takovém rozsahu, jak k tomu
došlo v těchto konkrétních případech. Prakticky ve všech případech se jednalo o
řízení dvoustupňové, kdy žalobkyně využila svého práva podat proti rozhodnutí
ČTÚ rozklad. Na druhou stranu žalobkyně do značné míry přispěla svým jednáním
k prodloužení řízení, když nakoupila pohledávky vzniklé během určitého časového
období, aby je v podstatě naráz, s odstupem pouhých dvou měsíců, uplatnila u
ČTÚ.
Pro žalobkyni to byla víceméně záležitost administrace jednotlivých
případů, kdy pozornost soustředila v podstatně jen na správnou identifikaci
kauz, argumentace samotná je formulářového typu. ČTÚ naproti tomu musel řešit
každou věc individuálně, včetně všech komplikací spojených již například s
doručováním. Z podání žalobkyně vyplynulo, že se v oblasti pohybuje,
rozhodování ČTÚ sleduje a o rychlosti vyřizování agendy u ČTÚ tak musela mít
reálnou představu. Soud tak žalobkyni neuvěřil, že prodlení s vyřizováním
jejích návrhů u ČTÚ ji existenčně ohrožovalo, a proto byla nucena se rovnou ve
všech stovkách řízení naráz, již po relativně krátkém překročení lhůty,
formálně domáhat ochrany proti nečinnosti u soudu. Celá věc naopak v soudu
vzbudila dojem, že šlo od počátku o kalkul stěžovatelky, jehož cílem bylo
získat od státu v podobě náhrady nákladů řízení částku zhruba 7.700.000,- Kč. Soud označil za jediný a skutečný důvod, proč žalobkyně takto postupovala,
právě snahu docílit významného zisku ne ze zakoupených pohledávek, ale z
přisouzených náhrad nákladů řízení v řízení o žalobách proti nečinnosti
správního orgánu a z finanční náhrady poskytnuté jako zadostiučinění za
způsobenou nemajetkovou újmu, jak ji uplatnila v tomto řízení a dalších
desítkách řízení. Pokud by soud v plném rozsahu žalobám vyhověl, dostala by
žalobkyně mnohem vyšší částku, než jakou by dostala, kdyby se jí podařilo
všechny přiznané částky od jednotlivých dlužníků vymoci. Soud prvního stupně nakonec shledal, že žalobkyni nelze upřít právo na
přiměřenou délku řízení jen z toho důvodu, že se zabývá skupováním pohledávek. Její podnikatelskou aktivitou, a zejména její skutečné motivy, však zohlednil
při posuzování formy a výše zadostiučinění. Soud konstatoval porušení práva na
přiměřenou délku řízení a nepřiznal žalobkyni žádné zadostiučinění v penězích. O nákladech řízení rozhodl soud podle ust. § 142 odst. 1 ve spojení s ust. §
150 o. s. ř. Žalobkyně byla ve věci úspěšná, když jí bylo přiznáno požadované
zadostiučinění formou konstatování porušení práva ze strany žalované, soud však
měl za to, že zde byly důvody zvláštního zřetele hodné k tomu, aby jí náhrada
nákladů řízení přiznána nebyla. Žalobkyně, která má předmět své podnikatelské
činnosti v nakupování a vymáhání pohledávek, by všechny úkony v rámci této
podnikatelské činnosti, tedy i uplatnění svých nároků u soudu, měla provést
vlastními zaměstnanci. Soud respektoval právo žalobkyně na právní zastoupení,
nicméně jednatel žalobkyně je advokát vykonávající advokátní praxi, a proto
činnost, která byla právním zástupcem žalobkyně provedena, nelze podle názoru
soudu honorovat přiznáním odměny za zastupování advokátem, neboť se nejedná o
účelně vynaložené náklady.
Odvolací soud shledal, že soud prvního stupně o náhradě nákladů řízení rozhodl
zcela správně, když hodnotil v daném případě zastoupení advokátem jako náklad
neúčelně vynaložený. Vytkl však soudu prvního stupně, že nepoužil zcela
přiléhavou právní argumentaci odůvodňující tento závěr. V takovém případě totiž
není důsledkem odepření náhrady nákladů řízení úspěšnému účastníkovi, ale
přiznání pouze těch nákladů, které lze považovat za účelně vynaložené. Pokud
tedy soud prvního stupně hodnotil postup žalobkyně jako částečný úspěch,
příslušelo by jí podle § 142 odst. 3 o. s. ř. právo na náhradu nákladů řízení. Žalobkyni však v průběhu řízení fakticky žádné náklady nevznikly, neboť řízení
je ze zákona od soudních poplatků osvobozeno a náklady právního zastoupení
nelze považovat za náklady v daném případě vynaložené účelně. Žalobkyní je
společnost s ručením omezeným, jejímž jednatelem a jediným společníkem je
advokát Mgr. J. T., který byl nepochybně schopen žalobu v dané věci podat a
následně, co by statutární orgán žalobkyně, za ni jednat v řízení před soudem. Navíc odvolací soud poukázal na závěry vyslovené v usneseních Ústavního soudu
ze dne 20. 9. 2012, sp. zn. II. ÚS 1888/12 a ze dne 23. 8. 2012, sp. zn. II. ÚS
3698/11, ve kterých celkový charakter počínání žalobkyně byl zohledněn v
souvislosti s nepřiznáním náhrady nákladů řízení, a které jsou podle odvolacího
soudu aplikovatelné i na tento případ. Z toho důvodu odvolací soud rozsudek
soudu prvního stupně ve výroku III. změnil tak, že žádnému z účastníků
nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení a žádnému z účastníků nepřiznal ani
právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Žalobkyně podala proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, které směřuje jen do
rozhodnutí o nákladech řízení. V dovolání namítá, že se odvolací soud odchýlil
od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně od usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2707/2013, podle kterého je
třeba poskytnutí morálního zadostiučinění za způsobenou nemajetkovou újmu ve
formě konstatování porušení práva ve smyslu ust. § 31a OdpŠk hodnotit jako plný
procesní úspěch poškozeného v kompenzačním řízení, přestože poškozenému vůči
státu nebylo přiznáno přiměřené zadostiučinění v penězích. Žalobkyně dále v dovolání namítá, že nebyla soudem prvního stupně předem
upozorněna na to, že soud v projednávané věci zamýšlí uplatnit své moderační
oprávnění vyplývající z ust. § 150 o. s. ř., jenž soudu, v případech hodných
zvláštního zřetele, umožňuje náhradu nákladů řízení procesně úspěšnému
účastníkovi výjimečně odepřít. Současně dovolatelka namítá, že ust. § 150 o. s. ř. představuje výjimku z pravidla, kterou nelze vykládat extenzivně a která
nesmí a nemá být v soudní praxi nadužívána. Žalobkyně je přesvědčena, že v této
věci nebyla na místě aplikace ust. § 150 o. s. ř. Dovolatelka považuje za chybnou úvahu soudu prvního stupně, podle které by
žalobkyně jako osoba, jejímž předmětem činnosti je nákup a vymáhání pohledávek
právní cestou, měla všechny úkony v rámci své podnikatelské činnosti, tedy i
uplatnění svých nároků u soudu, provádět vlastními zaměstnanci.
Jako nesprávný
hodnotí žalobkyně právní názor soudu prvního stupně, podle něhož je třeba na
podnikatele v oblasti nákupu a vymáhání pohledávek nahlížet přísněji než na
jiné osoby. Takový výklad je zjevným porušením ústavní zásady rovnosti osob a
důstojnosti i v právech a ústavní zásady rovnosti účastníků občanského soudního
řízení (čl. 96 odst. 1 Ústavy ČR, čl. 37 odst. 3 Listiny, § 18 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ust. § 18 odst. 1 a § 19 odst. 1 občanského zákoníku). Žalobkyně namítá, že odvolací soud rozhodl v rozporu s dosavadní judikaturou
Nejvyššího soudu, konkrétně rozsudkem ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo
3731/2011, když poměřoval nároky poškozeného uplatněné podle zákona č. 82/1998
Sb. korektivem dobrých mravů a rovněž v rozporu s rozsudkem ze dne 30. 9. 2010,
sp. zn. 30 Cdo 1209/2009, když zohledňoval motivy a pohnutky, které poškozenou
vedly k uplatnění nároku podle zákona č. 82/1998 Sb.
Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu ve
výroku I. v té části, kterou byl změněn výrok rozsudku prvního stupně o náhradě
nákladů řízení, a ve výroku II. o nákladech odvolacího řízení zrušil a věc
vrátil Městskému soudu v Praze k novému projednání. Alternativně dala žalobkyně
dovolacímu sodu ke zvážení postup ve smyslu ust. § 243d písm. b) o. s. ř., tj.
změnu dovoláním napadených výroků rozsudku, když podle obsahu spisu lze snadno
ověřit správnost specifikace a vyčíslení náhrady nákladů řízení před soudy
nižších stupňů.
Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání uvedla, že dovolání je dle jejího názoru
nepřípustné podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Pro případ, že by dovolací
soud posoudil dovolání jako přípustné, uvádí, že jak soud prvního stupně, tak
soud odvolací věc náhrady nákladů řízení, resp. právního zastoupení, posoudily
správně, zejména z hlediska jejich účelnosti a navrhuje, aby dovolací soud
dovolání žalobkyně zamítl.
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §
241 odst. 1 o. s. ř.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
V dané věci může být dovolání přípustné, jestliže napadené rozhodnutí závisí na
vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací
soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem
rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
Dovolání je přípustné pro posouzení otázky, zda lze považovat za účelně
vynaložené takové náklady právního zastoupení, které primárně nesměřuje k
uplatnění práva účastníka řízení na právní zastoupení, ale sleduje za cíl
obohacení zastoupeného účastníka, neboť se jedná o otázku dovolacím soudem
dosud neřešenou. Dovolání není důvodné. Právo na náhradu nákladů řízení vynaložených úspěšným účastníkem sporu je
nedílnou součástí práva na soudní ochranu. Ústavní soud k tomu v nálezu ze dne
9. 6. 2009, sp. zn. III. ÚS 292/07, uvedl: „Základní zásadou, která ovládá
rozhodování o náhradě nákladů civilního sporného procesu, je zásada úspěchu ve
věci, vyjádřena v ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. V této zásadě se promítá
myšlenka, že ten, kdo důvodně bránil své subjektivní právo nebo právem chráněný
zájem, by měl mít právo na náhradu nákladů, jež při této procesní činnosti
účelně vynaložil, proti účastníku, jenž do jeho právní sféry bezdůvodně
zasahoval. Právo úspěšné procesní strany vůči neúspěšné straně řízení na
náhradu nákladů vychází ze základního strukturálního principu, který se v
civilním sporném procesu uplatňuje, tj. ze systému dvou stran v kontradiktorním
postavení, v rámci nějž účastníci řízení vystupují jako vzájemní oponenti
uplatňující v řízení protichůdné zájmy. Úspěch jedné procesní strany je tak
zároveň neúspěchem jejího procesního odpůrce, přičemž každá strana se v mezích
daných civilním řádem soudním snaží pomocí přípustných prostředků docílit
vlastního vítězství a prohry protistrany. Je-li procesní strana úspěšná, měl by
jí její odpůrce nahradit náklady, které přitom účelně vynaložila, neboť by bylo
v rozporu s ochrannou funkcí civilního práva procesního, pokud by civilní
proces neumožňoval odstranit zmenšení majetkové sféry účastníka jenom tím, že
byl nucen důvodně hájit svá práva, do nichž někdo jiný zasahoval. Takové pojetí
civilního procesu by bylo v rozporu s požadavkem plné a efektivní soudní
ochrany, a tedy i v rozporu s čl. 90 Ústavy.“
Poskytnutí morálního zadostiučinění za způsobenou nemajetkovou újmu ve formě
konstatování porušení práva ve smyslu ust. § 31a OdpŠk, jak k tomu došlo v této
věci, je třeba hodnotit jako plný procesní úspěch poškozeného v kompenzačním
řízení, přestože poškozenému vůči státu nebylo přiznáno přiměřené
zadostiučinění v penězích (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2014 sp. zn. 30 Cdo 2707/2013, uveřejněné pod číslem 40/2014 Sbírky soudních rozhodnutí
a stanovisek). V takovém případě by měly být úspěšnému účastníkovi účelně
vynaložené náklady řízení nahrazeny. K účelnosti nákladů vynaložených na právní zastoupení Ústavní soud v nálezu ze
dne 25. 7. 2012, sp. zn. I. ÚS 988/12 uvedl, že soud přizná úspěšnému
účastníkovi řízení pouze náhradu nákladů účelně vynaložených a nezbytných k
řádnému uplatnění nebo bránění práva u soudu. Náklady spojené se zastoupením
advokátem nebude vždy možno považovat za náklady nezbytné a účelně vynaložené.
Tak tomu bude například ve věcech bagatelních, triviálních skutkově i právně,
uplatněných hromadnými, typovými návrhy na vydání elektronického platebního
rozkazu a zejména tehdy, když je civilní řízení vedeno nikoli kvůli věci samé,
ale kvůli částce, která představuje náhradu nákladů řízení. Soud musí vždy
přihlížet ke konkrétním okolnostem případu. Podle čl. 90 Ústavy České republiky
jsou soudy povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem
poskytovaly ochranu právům. Vedení sporů nepojaté primárně jako dovolání se
ochrany práv, nýbrž jako obchodní a podnikatelská činnost produkující zisk, se
ocitá na samé hraně institutu zneužití práva. Zákaz zneužití práva je uznáván
jako jeden ze základních principů fungování práva a plyne z ústavně zakotveného
pojmu právní stát (srov. též nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12). Zvažuje-li soud při rozhodování o náhradě nákladů řízení otázku, zda náklady
spojené se zastupováním advokátem lze považovat za náklady účelně vynaložené,
neměl by pouštět ze zřetele i samotný účel civilního procesu jako takového. Jeho účelem je poskytování ochrany porušeným nebo ohroženým skutečným
subjektivním hmotným právům a právem chráněným zájmům. V souladu s tímto
vymezením účelu civilního procesu nejsou situace, na které již Ústavní soud v
minulosti upozorňoval, kdy se civilní řízení vede nikoliv kvůli věci samé, ale
kvůli částce, která může být přiznána na náhradě nákladů řízení (viz nález
Ústavního soudu ze dne 14. 9. 2011, sp. zn. I. ÚS 3698/10). Nelze připustit,
aby civilní soudní řízení bylo odtrženo od jeho skutečného společenského
poslání a aby se místo poskytování ochrany stalo výlučně nástrojem sloužícím k
vytváření snadného a nijak neodůvodněného zisku na úkor protistrany. I pro
náklady řízení tedy platí obecná myšlenka, kterou Ústavní soud vyslovil v
nálezu ze dne 20. 6. 2011, sp. zn. I. ÚS 329/08: „Jednotlivé instituty
občanského soudního řádu a jiných procesních předpisů je proto nutno upravit, a
úpravu interpretovat a aplikovat tak, aby – při zachování ostatních základních
principů a východisek civilního procesu – odpovídaly takto vymezené ochranné
funkci civilního práva procesního.“
Z tohoto hlediska lze za účelně vynaložené náklady ve smyslu § 142 odst. 1 o. s. ř. považovat toliko takové náklady, které musela procesní strana nezbytně
vynaložit, aby mohla řádně hájit své porušené nebo ohrožené subjektivní právo u
soudu. Jakkoli náklady spojené se zastoupením advokátem tomuto vymezení
zpravidla budou odpovídat, nelze dané pravidlo vnímat jako absolutní; mohou se
vyskytovat i situace, za nichž náklady spojené se zastoupením advokátem nebude
možno považovat za nezbytné k řádnému uplatňování nebo bránění práva u soudu. Situací, kdy náhradu nákladů řízení spojených se zastoupením advokátem nebude
možno přiznat, je krom jiného zneužití práva na zastupování advokátem. Zákaz
zneužití práva je právní zásadou, jež se uplatňuje nejen v hmotném právu, ale
též v právu procesním; v platném právu ji dokonce výslovně vyjadřuje § 2 o. s. ř. Ve shodě s literaturou (Lavický, P.
Účelnost nákladů spojených se
zastoupením advokátem. Právní fórum, 2012, č. 5, s. 191 a násl.) lze za
zneužití procesního práva považovat jednání procesní strany, které je v
rozporu s účelem procesní normy či procesního institutu a jímž se procesní
strana snaží pro sebe dosáhnout výhody nepředpokládané procesním právem nebo
zmařit řádný postup řízení (citováno z nálezu Ústavního soudu ze dne 25. 7. 2012, sp. zn. I. ÚS 988/12; shodně plenární nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12). Z okolností, které přesvědčivě popsal soud prvního stupně v odůvodnění svého
rozhodnutí (viz narativní část tohoto rozsudku), je zřejmé, že jednání
dovolatelky, počínaje nákupem sporných pohledávek, přes jejich hromadné
uplatnění v řízení před ČTÚ, podání stížností na nečinnost ČTÚ a následné
vymáhání tvrzených nároků na náhradu nemajetkové újmy způsobené žalobkyni
nesprávným úředním postupem ČTÚ, nesměřovalo k ochraně práv žalobkyně, ale bylo
vedeno s cílem obohacení žalobkyně na úkor státu. To mělo být založeno mj. i na
nároku na náhradu nákladů vynaložených žalobkyní v odškodňovacích řízeních. Je
tedy zřejmé, že se dovolatelka v tomto řízení nenechala zastoupit advokátem
proto, aby jí byla poskytována kvalifikovaná právní pomoc osobou práva znalou,
zejména je-li její jednatel a současně jediný společník aktivním advokátem, ale
hlavním účelem celého jejího počínání bylo realizovat zisk na přisouzené
náhradě nákladů řízení. Zastoupení dovolatelky advokátem v daném případě tedy
neodpovídá účelu, který procesní právo v tomto institutu sleduje a dovolatelka
se jím snaží získat výhodu, kterou procesní právo nepředpokládá. Takové
počínání lze podřadit pod kategorii zneužití procesního práva, kterému
nepřísluší právní ochrana. Ústavní soud ve svém usnesení ze dne 20. 9. 2012, sp. zn. II. ÚS 1888/12 přímo
dovolatelce, která v předmětném řízení byla stěžovatelkou (stěžovala si na
nepřiznání náhrady nákladů řízení směřujícího proti nečinnosti ČTÚ) připomněl,
že nehodlá připustit, aby bylo takovýmto postupem dovolatelky zneužíváno
institutů právního státu. Smyslem náhrady nákladů právního zastoupení advokátem
je zajištění kvalifikované pomoci účastníkům řízení a tím realizace jejich
práva na přístup k soudu. Inkaso částky za náklady řízení, zejména za
zastoupení advokátem, nemůže být podnikatelským záměrem, jak se to stalo v
případě stěžovatelky. Účel soudního řízení jako takového nelze redukovat na
pouhý zájem získat přísudek nákladů řízení. Nelze přisvědčit námitce dovolatelky, že je „nedůvodné odpírat právnické osobě
prokazatelně poškozené právo na refundaci nákladů vynaložených na právní pomoc
advokáta v občanském soudním řízení nesprávným výkonem veřejné moci, navíc v
tak specifické právní agendě, jakou uplatňování kompenzačních nároků proti
státu, které vyplývají ze zvláštního právního předpisu (zákona č. 82/1998
Sb.)“. Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 25. 3. 2014, sp. zn. I.
ÚS
3819/2013: „Je třeba důsledně rozlišovat, zda je právní zastoupení advokátem
(…) využitím ústavně zaručeného práva na právní pomoc, či se již jedná spíše o
jeho zneužití na úkor protistrany (např. zvolený zástupce z opačného konce
republiky, prodlužování řízení žádostmi o odročení, zastoupení ve zcela banální
věci či zcela zřejmá snaha zvýšit náklady řízení protistraně apod.).“ Odvolací
soud tak správně posoudil, že v posuzovaném případě nejde již o prosté využití
práva na právní pomoc, ale žalobkyně zneužívá svého práva k vlastnímu obohacení
na úkor státu, jak je shora uvedeno. K námitce dovolatelky, že nebyla soudem prvního stupně předem upozorněna na to,
že soud v projednávané věci zamýšlí uplatnit své moderační oprávnění
vyplývající z ust. § 150 o. s. ř., dovolací soud uvádí, že se uvedená námitka
míjí s právním posouzením věci odvolacím soudem. Odvolací soud totiž
neaplikoval ust. § 150 o. s. ř., nýbrž § 142 odst. 1 o. s. ř., a daná námitka
proto nemůže přípustnost dovolání založit. Rovněž další námitka dovolatelky, že odvolací soud rozhodl v rozporu s
dosavadní soudní praxí Nejvyššího soudu (konkrétně s rozsudkem ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3731/2011, rozsudkem ze dne 30. 9. 2010, sp. zn. 30 Cdo
1209/2009), když poměřoval nárok na náhradu nákladů kritériem dobrých mravů a
zohledňoval pohnutky a motivy žalobkyně, se míjí s právním posouzením
odvolacího soudu. Uvedená judikatura se netýká nároků na náhradu nákladů řízení
a uvedené závěry nelze tudíž vztahovat na rozhodování o náhradě nákladů řízení. Závěrem lze shrnout, že žalobkyni nárok podle § 142 odst. 3 o. s. ř. na náhradu
vynaložených nákladů řízení, spočívajících v nákladech právního zastoupení,
nevznikl, neboť zastoupení žalobkyně nesledovalo jeho hlavní účel, tj. poskytování ochrany porušeným nebo ohroženým subjektivním právům a právem
chráněným zájmům, ale žalobkyně zastoupení zneužila v pokusu o vlastní
obohacení. Z toho důvodu je třeba považovat rozhodnutí odvolacího soudu v
napadeném rozsahu za věcně správné, a Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně
jako nedůvodné zamítl podle § 243d písm. a) o. s. ř. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243b o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1, § 151 a § 142 odst. 1 o. s. ř., kdy dovolatel s
ohledem na výsledek řízení nemá na náhradu nákladů řízení právo, zatímco
žalované v tomto řízení žádné náklady nevznikly. Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.