24 Cdo 2917/2021-292
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Davida Vláčila ve věci žalobkyně I. P., narozené dne XY, bytem v XY, zastoupené Mgr. Zdeňkem Burdou, advokátem se sídlem v Praze 10, Leknínová č. 3033/7, proti žalovaným 1) D. H., narozenému dne XY, bytem v XY, 2) L. H., narozenému dne XY, bytem v XY, a 3) O. H., narozenému dne XY, bytem XY, všem zastoupeným JUDr. Ivanem Vávrou, advokátem se sídlem v Litoměřicích, Dlouhá č. 208/16, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou pod sp. zn. 13 C 69/2018, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem-pobočky v Liberci ze dne 9. března 2021, č. j. 83 Co 98/2020-228, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem-pobočky v Liberci ze dne 9. března 2021, č. j. 83 Co 98/2020-228, a rozsudek Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 11. května 2020, č. j. 13 C 69/2018-175, ve spojení s usnesením tohoto soudu ze dne 24. září 2020, č. j. 13 C 69/2018-211, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Jablonci nad Nisou k dalšímu řízení.
Okresní soud v Jablonci nad Nisou rozsudkem ze dne 11. 5. 2020, č. j. 13 C 69/2018
-175, rozhodl, že „žaloba na určení, že žalobkyně I. P., narozená XY, je vlastníkem spoluvlastnického podílu v ideální výši ? k nemovitostem ve vlastnictví žalovaných v katastrálním území XY, obec XY, se zamítá“ (výrok I.), že „žalobkyně je povinna zaplatit žalovaným oprávněným společně a nerozdílně náhradu nákladů řízení ve výši 150 715 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta JUDr. Ivana Vávry“ (výrok II.) a že „žalobkyně je povinna uhradit státu náklady vynaložené na znalečné ve výši a lhůtě stanovené samostatným usnesením“ (výrok III.); samostatným usnesením ze dne 24.
9. 2020, č. j. 13 C 69/2018-211, soud rozhodl, že žalobkyně je povinna uhradit 10 526, 40 Kč jako náhradu nákladů řízení na účet Okresního soudu v Jablonci nad Nisou do 30 dnů od právní moci tohoto unesení. Důvodem k zamítnutí žaloby, kterou se žalobkyně domáhala určení vlastnictví k podílu ? na nemovitých věcem, které v řízení o pozůstalosti po A. F., zemřelé dne 5. 11. 2016, nabyli žalovaní (vnuci zůstavitelky), byl závěr soudu, že se žalobkyni nepodařilo prokázat, že závěť datovanou dne 6. 5.
2015, podle níž jí zůstavitelka odkazuje svůj dům ve XY čp. XY a obě garáže (kterou podle svého tvrzení našla až po skončení řízení o pozůstalosti), zůstavitelka skutečně vlastnoručně sepsala a rovněž podepsala. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ústí nad Labem-pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 9. 3. 2021, č. j. 83 Co 98/2020-228, napadený rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. ve věci samé a ve výroku III. potvrdil (výrok I.) a rozhodl
o náhradě nákladů účastníků řízení (výroky II. a III.). Zamítnutí žaloby shledal jako správné, i když z jiných důvodů, než na jakých své rozhodnutí založil soud prvního stupně. Uvedl, že je nadbytečné zabývat se otázkou platnosti závěti, když by žalobkyně nemohla být úspěšná s žalobou na určení, že je vlastníkem spoluvlastnického podílu o velikosti ? k označeným nemovitým věcem, opírá-li existenci spoluvlastnictví o tvrzení, že je závětní dědičkou těchto nemovitých věcí a že žalovaným, jako nepominutelným dědicům, náleží spoluvlastnický podíl, každému ?12, odpovídající jejich zákonnému dědickému podílu.
Odkázal na ustanovení občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014, ze kterých vyplývá, že nepominutelný dědic má právo na zaplacení peněžní částky rovnající se hodnotě jeho povinného dílu a nikoli na určitý podíl z pozůstalosti, ledaže by se s dědici ze závěti či dědické smlouvy dohodli jinak. Z toho pak pro danou věc dovodil, že „pokud by listina ze dne 6. 5. 2015 obsahovala pravou závěť zůstavitelky, jak tvrdí žalobkyně, a žalobkyni by měly jako dědičce ze závěti připadnout nemovité věci zůstavitelky, pak by se žalobkyně stala výlučným vlastníkem nemovitých věcí a žalovaní jakožto nepominutelní dědicové (§ 1643 o.
z.) by měli toliko právo na peněžitou náhradu v hodnotě povinného dílu (§ 1654 odst. 1 o. z.)“. Žalobkyně podala dovolání s návrhem, aby dovolací soud zrušil jak rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem-pobočky v Liberci ze dne 9. 3. 2021, č. j. 83 Co 98/2020
-228, tak i rozsudek Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 11. 5. 2020, č. j. 13 C 69/2018-175, a věc vrátil k dalšímu řízení Okresnímu soudu v Jablonci nad Nisou. Přípustnost dovolání spatřuje v tom, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v praxi dovolacího soudu doposud nebyla vyřešena, případně ji Nejvyšší soud rozhoduje rozdílně“. Touto otázkou je především to, zda má závětní dědic žalovat o určení, že je vlastníkem celé nemovité věci nebo celé pozůstalosti a má chtít, aby mu soud uložil povinnost k úhradě ? připadající na podíl nepominutelného dědice, anebo má žalovat o určení vlastnictví pouhých ? a zbytek pak vypořádá s nepominutelnými dědici, což odvolací soud nesprávně právně posoudil, když zaujal názor, že žalobkyně jako dědička ze závěti nemůže žalovat méně, než může, tedy ? nemovitosti nebo pozůstalosti.
Napadené rozhodnutí závisí i na „vyřešení otázky procesního práva, která v praxi dovolacího soudu doposud nebyla vyřešena, případně ji Nejvyšší soud rozhoduje rozdílně, případně se odvolací soud odchýlil“, a to, zda měly soudy žalobkyni poučit, jak má doplnit žalobu nebo žalobní tvrzení opravit nebo se jinak vyjádřit. Žalovaní ve vyjádření k dovolání namítají, že žalobkyně nemůže úspěšně argumentovat zároveň tím, že otázka hmotného práva i procesního práva dosud nebyla v praxi dovolacího soudu vyřešena a zároveň, že ji případně Nejvyšší soud rozhoduje rozdílně, neboť tato tvrzení si navzájem odporují.
Přípustnost a důvodnost dovolání tak není dostatečně odůvodněna.
Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou ve lhůtě stanovené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatelky advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), se dále zabýval tím, zda je dovolání přípustné. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). Podle ustanovení § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Z dovoláním napadeného rozsudku vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu záviselo mimo jiné i na vyřešení otázky žalobou tvrzeného nároku závětní dědičky na určení vlastnictví k majetku, který podle rozhodnutí soudu vydaného v řízení o pozůstalosti nabyli dědici podle zákonné dědické posloupnosti. Protože o takovém nároku dovolací soud za účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), dosud nerozhodoval, je dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Z obsahu spisu vyplývá, že žalobou, označenou jako „žaloba na vydání majetku z pozůstalosti resp. určení, že I. P. svědčí vlastnické právo k majetku z pozůstalosti“, se žalobkyně domáhala určení, že je vlastníkem spoluvlastnického podílu id. ? k nemovitým věcem, a to: pozemku parc. č. st. XY, o výměře 240 m?, druh pozemku zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je stavba čp. XY, bydlení, pozemku parc. č. st. XY, o výměře 16 m?, druh pozemku zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je stavba bez čp./ č.e.
garáž, pozemku parc. č. st. XY, o výměře 24 m?, druh pozemku zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je stavba bez čp./č.e. garáž, pozemku parc. č. XY, o výměře 2300 m?, druh pozemku trvalý travní porost, a pozemku parc. č. XY, o výměře 1138 m?, druh pozemku zahrada, vše v katastrálním území XY, obec XY. Takto byly nemovité věci uvedeny jak v odstavcích II. („stav – smrt zůstavitele a usnesení o dědictví“) a III. žaloby („závěť“), tak i v závěrečném návrhu, jak by měl soud o žalobě rozhodnout.
Ve výroku rozsudku Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 11. 5. 2020, č. j. 13 C 69/2018-175, jsou nemovité věci, ohledně nichž se žaloba na určení spoluvlastnictví žalobkyně k id. ? zamítá, označeny jako „nemovitosti ve vlastnictví žalovaných v katastrálním území XY, obec XY“. V tomto znění odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil.
Obsah rozhodnutí ve věci samé vysloví soud ve výroku rozsudku (§ 155 odst. 1 věta první o. s. ř.). Ustálená soudní praxe požaduje, aby výrok rozhodnutí soudu byl formulován určitě a srozumitelně, musí být z něho jednoznačně patrno, jakou povinnost soud uložil nebo jaký právní vztah či právo určil; tento požadavek platí nejen pro výroky rozhodnutí, jimiž bylo žalobě vyhověno (u nichž je nutno na něm trvat především z důvodu jejich materiální vykonatelnosti), ale i pro zamítavé výroky, neboť není-li patrno, jaký návrh (žalobní petit) je zamítán, chybí zde podklad pro zkoumání, zda projednání jiné věci týchž účastníků nebrání tzv. překážka věci rozhodnuté ve smyslu ustanovení § 159a odst. 4 o.
s. ř. Za vadu řízení, jež by mohla mít vliv na správnost rozhodnutí odvolacího soudu, je třeba považovat též formulaci výroku jeho rozhodnutí (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2009, sp. zn. 30 Cdo 4812/2008, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2015, sp. zn. 29 Cdo 66/2013). Pokud v dané věci soud prvního stupně ve výroku zamítavého rozsudku označil nemovité věci, k nimž se žalobkyně domáhala určení vlastnictví, pouze jako „nemovitosti ve vlastnictví žalovaných v k. ú.
XY, obec XY“, aniž tyto identifikoval minimálně parcelními čísly a údajem o stavbách, které jsou jejich součástmi (třebaže v žalobě byly označeny všemi údaji podle katastru nemovitostí), nelze takový výrok považovat za natolik určitý, aby z něho bylo jednoznačně patrno, o jakých nemovitých věcech v k. ú. XY bylo rozhodnuto. Na tomto závěru o neurčitosti výroku nemůže ničeho změnit ani to, že v úvodní části odůvodnění rozsudku se označení nemovitých věcí, ve shodě s údaji v žalobě, nachází (k tomu srov. názor Ústavního soudu vyslovený v rozhodnutí ze dne 28.
1. 1999, sp. zn. I. ÚS 436/97). Zjevný nedostatek určitosti výroku rozsudku soudu prvního stupně odvolací soud při rozhodování o odvolání neodstranil, když odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé bez dalšího potvrdil. Přehlédnutí tohoto nedostatku nelze hodnotit jinak, než jako vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k čemuž musel dovolací soud podle ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř. z úřední povinnosti přihlédnout. Ve světle uvedené vady řízení se pak jeví jako zcela předčasný v odůvodnění rozsudku odvolacím soudem vyslovený názor, s odkazem na ustanovení § 1642, § 1643 a § 1654 odst. 1 o.
z., že žalobkyně nemůže být úspěšná s žalobou na určení, že je vlastníkem spoluvlastnického podílu id. ? nemovitých věcí, pokud tvrdí, že je závětní dědičkou a že žalovaným náleží spoluvlastnický podíl každému id. ?12, jako nepominutelným dědicům. Navíc, před posuzováním otázky velikosti spoluvlastnického podílu, jehož by se měl (mohl) závětní dědic ve smyslu uvedených ustanovení o. z. domáhat, by (s ohledem na námitky žalovaných o neplatnosti závěti) bylo na místě především vyřešení toho, zda je závěť, o kterou žalobkyně svůj nárok opírá, platná.
Jestliže rozsudek odvolacího soudu trpí vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a nejsou splněny podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání, ani pro změnu rozsudku, Nejvyšší soud České republiky rozsudek zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že důvod, pro který byl rozsudek odvolacího soudu zrušen, platí i pro rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i tento rozsudek a věc vrátil soudu prvního stupně (Okresnímu soudu v Jablonci nad Nisou) k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o.
s. ř.). O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.). Lze dodat, že i pokud by žalobkyně „žádostí o přiznání odkladného účinku k podanému dovolání“, která byla součástí dovolání, mínila navrhnout odklad vykonatelnosti či právní moci napadeného rozhodnutí podle ustanovení § 243 o. s. ř., pak rozhodnutím dovolacího soudu o podaném dovolání se tento návrh stal bezpředmětným a nebylo třeba o něm rozhodovat.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.