30 Cdo 4812/2008
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Karla
Podolky a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Pavla Pavlíka v právní věci
žalobkyně J. V., zastoupené advokátem, proti žalovaným 1) K. S., a 2) P. S.,
zastoupeným advokátem, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního
soudu Praha východ pod sp. zn. 5 C 132/2008, o dovolání žalobkyně proti
usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 15. září 2008, č.j. 27 Co 356/2008-63,
Usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 15. září 2008, č.j. 27 Co
356/2008-63, se zrušuje a věc se vrací krajskému soudu k dalšímu řízení.
Okresní soud Praha východ jako soud prvního stupně usnesením ze dne 3. července
2008, č.j. 5 C 132/2008-42, výrokem I. rozhodl: „Řízení se zastavuje“, a dále
rozhodl o povinnosti žalobkyně zaplatit žalovaným na náhradě nákladů řízení
částku 24.157,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejich
advokáta (výrok II.). Po skutkové stránce uzavřel, že mezi žalovanými jako
kupujícími a žalobkyní jako prodávající byla dne 9. ledna 2007 uzavřena kupní
smlouva, jejímž předmětem byl prodej blíže specifikovaných nemovitostí. V rámci
článku X. této smlouvy se účastníci dohodli, že všechny spory, které vzniknou
ze smlouvy nebo v souvislosti s ní, budou projednávány a rozhodnuty v rozhodčím
řízení před senátem složeným ze tří rozhodců, zapsaných v seznamu rozhodců
Rozhodčího soudu ČR a jmenovaných v souladu s Jednacím řádem, Poplatkovým řádem
a dalšími pravidly rozhodců zapsaných v seznamu rozhodců Rozhodčího soudu České
republiky publikovanými na www.rozhodcisoud.net, se kterými se strany před
podpisem této smlouvy seznámily a vyslovily souhlas s tím, že podle nich bude v
řízení postupováno ve smyslu § 19 odst. 1 zákona č. 216/1994 Sb. Strany se také
výslovně dohodly, že ústního jednání a odůvodnění rozhodčího nálezu není třeba.
Námitku žalobkyně o neplatnosti rozhodčí doložky z důvodů nemožnosti ustanovit
senát okresní soud neshledal důvodnou, stejně jako další její námitku stran
neplatnosti rozhodčí doložky z důvodu neexistence Jednacího řádu, když
účastníci sami před podpisem smlouvy uvedli, že se s tímto Jednacím řádem
seznámili a tento byl uveřejněn na internetu ke dni podpisu smlouvy a je k
dispozici i dnes. Okresní soud dospěl také k závěru, že předmětná rozhodčí
doložka je platná. S ohledem na skutečnost, že žalobkyně podala u okresního
soudu dne 27. března 2008 žalobu, jíž se domáhá určení, že je výlučnou
vlastnicí předmětných nemovitostí s tím, že od kupní smlouvy ze dne 9. ledna
2007, kterou uvedené nemovitosti převáděla na žalované, odstoupila a že z
vyložených důvodů je rozhodčí doložka neplatná, okresní soud dospěl k závěru,
že v daném případě byly naplněny podmínky pro aplikaci § 106 odst. 1 o.s.ř.,
tedy že byly splněny podmínky pro zastavení řízení, neboť tato věc má být podle
platné rozhodčí doložky projednána v rozhodčím řízení.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne
15. září 2008, č.j. 27 Co 356/2008-63, potvrdil usnesení soudu prvního stupně,
které podle záhlaví usnesení odvolacího soudu bylo označeno jako „usnesení
Okresního soudu Praha západ ze dne 3.7. 2008, č.j. 5 C 132/2008-42.“ Ztotožnil
se s názorem okresního soudu, že žalovaný (správně žalovaní) vznesli námitku
podle § 106 odst. 1 o.s.ř. včas. Přerušení řízení podle § 106 odst. 3 o.s.ř.
nepřichází v daném případě úvahu, neboť soudní řízení započalo dříve, než
řízení rozhodčí. Dospěl dále k závěru, že spor o určení vlastnictví k
nemovitostem má nepochybně majetkovou hodnotu a že tudíž z hlediska § 2 odst. 1
zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů (dále
již „zákon o rozhodčím řízení“), rozhodčí doložku bylo možno sjednat. Odvolací
soud se neztotožnil s názorem žalobkyně, že odstoupením od kupní smlouvy
zanikla také rozhodčí doložka, neboť – jak správně podle odvolacího soudu
uvedli žalovaní – rozhodčí doložka má pouze procesní důsledky, jelikož upravuje
zvláštní procesní vztahy účastníků. Ustanovení občanského zákoníku (včetně
ustanovení o zániku smlouvy z důvodu odstoupení) na ní proto nedopadají. I
kdyby hmotněprávní vztahy podle této smlouvy zanikly v důsledku odstoupení,
rozhodčí doložka se ve vztahu ke sporům, na které měla dopadat, uplatní i
nadále. Ohledně možnosti projednat v rozhodčím řízení žalobu, jejímž předmětem
je určovací výrok, odkázal odvolací soud na právní názor vyjádřený v usnesení
Nejvyššího soudu České republiky ze dne 6. června 2007, sp. zn. 32 Odo
181/2006. Odvolací soud se rovněž vypořádal i s odvolací námitkou žalobkyně
poukazující na neplatnost rozhodčí doložky z hlediska určení rozhodčího soudu
a osob rozhodců. I v tomto směru odvolací soud odkázal na judikaturu dovolacího
soudu, konkrétně na jeho usnesení ze dne 31. července 2008, sp. zn. 32 Cdo
2282/2008, v němž dovolací soud zaujal právní názor, že není na závadu rozhodčí
doložky, pokud odkazuje na seznam rozhodců vedený právnickou osobou, neboť i
jiné soukromé subjekty, než stálé rozhodčí soudy, zřízené ve smyslu § 13 zákona
o rozhodčím řízení mohou vést seznam rozhodců a vydávat pro účastníky
rozhodčího řízení pravidla, kterými se rozhodci řídí. Z vyložených důvodů proto
odvolací soud napadené usnesení okresního soudu jako věcně správné potvrdil a
současně rozhodl také o nákladech dovolacího řízení.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně včas dovolání, v němž namítá,
že „napadené rozhodnutí je v rozporu se zjištěnými skutečnostmi, provedenými
důkazy a právním řádem ČR a je založeno na nesprávném právním posouzení věci.“
Žalobkyně především zdůrazňuje, že v důsledku jejího odstoupení od kupní
smlouvy „zanikla samotná kupní smlouva a všechny podmínky v ní uvedené, tedy i
eventuální dohoda o řešení sporu vyplývajících ze smlouvy o rozhodci, ať už
byla či nebyla platně uzavřena.“ Dále zastává právní názor, že „spor o určení
vlastnictví není sporem ze smlouvy, ale sporem vyplývajícím ze správního řízení
o vkladu vlastnictví, tedy z důvodu zápisu vlastnického práva na základě
důvodu, který odpadl. Sporem se žalobkyně snaží revokovat správní rozhodnutí, a
nikoli smlouvu.“ Uplatnění práva na určení vlastnictví není majetkovým sporem,
byť má jistě svým způsobem majetkový dopad, ale jeho obsahem a důsledkem není
majetek, ale vznik – obnova práva. Rozhodci nemohou měnit správní rozhodnutí,
výsledky správního řízení. Vlastnictví k nemovitostem nemůže vzniknout
(zaniknout) na základě rozhodnutí rozhodců, tedy laického a nestátního
elementu, protože to dále – kromě správního řádu – vylučuje i zákon č. 265/1992
Sb. Žádný právní předpis neumožňuje nikomu jinému, než státnímu orgánu,
rozhodnout o vlastnictví k nemovitosti. Odkaz odvolacího soudu na (shora
označené) rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ve věci sp. zn. 32 Odo
181/2006 je podle žalobkyně naprosto nesprávný, neboť toto uváděné rozhodnutí
se týká určení neplatnosti smlouvy o spolupráci, tedy majetkový spor, zatímco
předmětný spor se vůbec netýká platnosti či neplatnosti smlouvy samé, která
zanikla. Žalobkyně dále uvádí, že jmenovaní rozhodci nemají žádný jednací či
poplatkový řád a mohou se řídit jen zákonem o rozhodčím řízení. I kdyby stále
existovala kupní smlouva, která má rozhodčí doložku, pak tato konkrétní
rozhodčí doložka je zmatečná, neurčitá, a není podle ní možné jmenovat
rozhodce, protože nejsou jasně dána pravidla určení rozhodců, a vystupuje zde
neexistující subjekt, podle jehož pravidel se mají účastníci a rozhodci chovat.
Taková rozhodčí doložka, která nabízí několik výkladů, nebo kterou lze vyložit
různě, jak je patrné z jednání žalovaných, je neplatná od počátku podle § 37
obč. zák. Kdyby doložka byla platná a existovala by i po zániku smlouvy, v níž
byla obsažena, pak by musela každá strana jmenovat rozhodce, a k nim by měla
směřovat žaloba. Žalovaní ovšem podali žalobu nikoli u rozhodců, ale u
Rozhodčího soudu České republiky, k.s., což vůbec nikdy nebylo smluveno v
rozhodčí doložce, a nebylo vůlí účastníků. Z těchto důvodů žalobkyně navrhla,
aby Nejvyšší soud České republiky napadené usnesení odvolacího soudu, jakož i
usnesení soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k
dalšímu řízení.
Žalovaní se prostřednictvím svého advokáta k podanému dovolání žalobkyně
obšírně (s odkazem na odbornou literaturu a judikaturu) písemně vyjádřili,
odmítli uplatněnou dovolací argumentaci žalobkyně a ztotožnili se s právním
názorem odvolacího soudu obsaženým v jeho usnesení. Navrhli, aby Nejvyšší soud
České republiky dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu zamítl a přiznal
žalovaným náhradu nákladů dovolacího řízení.
Podle čl. II. bodu 12. věty před středníkem zákona č. 7/2009 Sb., kterým se
mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu
vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1.
červencem 2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů.
Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 15. září 2008, Nejvyšší soud České
republiky jako soud dovolací dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č.
7/2009 Sb. (dále opět „o.s.ř.“).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací zjistil, že dovolání bylo
podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení řádně zastoupeným
advokátem (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o.s.ř.). Zabýval se proto nejprve jeho
přípustností.
K podmínkám řízení, jejichž absence má za následek zastavení řízení podle § 104
odst. 1 o.s.ř., patří i nedostatek pravomoci soudu. Pravomoc soudu k projednání
věci není dána jak tam, kde v případech stanovených zákonem nepatří určitá věc
do pravomoci soudu dříve, než skončí řízení u jiného orgánu, tak i v případech,
kdy věc má být podle smlouvy účastníků projednána v řízení před rozhodcem za
podmínek stanovených v § 106 odst. 1 o.s.ř. Ustanovení § 106 odst. 1 o.s.ř. se
od obecné úpravy nedostatku podmínek řízení obsažené v § 104 o.s.ř. odchyluje
zásadně jen v tom, že soud tuto překážku postupu řízení nezkoumá z úřední
povinnosti, nýbrž jen na základě včasné námitky žalovaného. Dovolání proti
rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního
stupně o zastavení řízení podle § 106 odst.1 o. s. ř., je tedy přípustné podle
§ 239 odst. 2 písm. a) o. s. ř. Dovolací soud přitom vycházel ze závěrů
usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 1051/2004 ze dne 28.4.2005 (R 37/2006,
též in www.nsoud.cz), od nichž nemá důvodů se odchýlit.
Dovolací soud se následně zabýval námitkami skutkové povahy, jak se toho domáhá
dovolatelka v tomto případě. Do úvahy přichází pouze možnost posouzení
existence dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení podle § 241a odst. 2
písm. b) o.s.ř. Uvedené ustanovení míří na případ omylu soudu při aplikaci
práva na zjištěný skutkový stav, kdy soud použil jiný právní předpis, než který
měl správně použít, nebo sice aplikoval správný právní předpis, ale nesprávně
jej vyložil.
Podle § 242 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z
důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud
přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a §
229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.
V posuzované věci Nejvyšší soud České republiky – po té, co způsobem
předvídaným v § 21 odst. 7 vyhlášky č. 37/1992 Sb., o jednacím řádu pro
okresní a krajské soudy, v platném znění, byl otevřen protokol o hlasování
senátu odvolacího soudu v této věci a nahlédnuto do něj – zjistil, že odvolací
řízení je zatíženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci.
Podle § 40 odst. 1 o.s.ř. o úkonech, při nichž soud jedná s účastníky nebo
provádí dokazování anebo vyhlašuje rozhodnutí, se sepisuje protokol. V
protokolu se zejména označí projednávaná věc, uvedou se přítomní, vylíčí se
průběh dokazování a uvede se obsah přednesů, poučení poskytnutá účastníkům o
tom, zda se vzdávají odvolání proti vyhlášenému rozhodnutí; nahrazuje-li
protokol podání, musí mít též jeho náležitosti. Podle téhož ustanovení odst. 2
o.s.ř. in fine protokol o hlasování podepisují členové senátu a zapisovatel.
Podle § 21 odst. 5 vyhlášky č. 37/1992 Sb. není-li poradě o hlasování přítomen
zapisovatel, sepíše a zalepí protokol o hlasování předseda senátu nebo jím
pověřený člen senátu; v protokolu se vyznačí, kdo jej sepsal a podepíší jej
všichni členové senátu.
Podle § 169 odst. 1 o.s.ř. není-li stanoveno jinak, v písemném vyhotovení
usnesení se uvede, který soud je vydal, jména a příjmení soudců a přísedících,
označení účastníků, jejich zástupců a věci, výrok, odůvodnění, poučení o tom,
zda je přípustný opravný prostředek nepočítaje v to žalobu na obnovu řízení a
pro zmatečnost, a o lhůtě a místu k jeho podání, a den a místo vydání usnesení.
V posuzované věci dovolací soud po nahlédnutí do protokolu o poradě hlasování
odvolacího senátu č. 27 Krajského soudu v Praze zjistil, že tento protokol o
hlasování byl sepsán dne 30. září 2008, kdy bylo dovoláním napadené usnesení
vydáno. Den vydání usnesení odvolacího soudu, tj. dne 30. září 2008, ovšem
nekoresponduje se dnem vydání, který je uveden v písemném vyhotovení tohoto
usnesení, a jímž je den 15. září 2008. Kromě toho v záhlaví citovaného usnesení
odvolacího soudu je uvedeno, že odvolací soud rozhodoval o odvolání žalobkyně
proti usnesení Okresního soudu Praha západ ze dne 3. července 2008, č.j.
132/2008-42, ačkoliv z předkládací zprávy na č.l. 61 vyplývá, že spis s
opravným prostředkem (odvoláním žalobkyně) byl zmíněnému odvolacímu soudu
předložen Okresním soudem Praha východ, a že předmětem odvolacího přezkumu mělo
být usnesení posledně uvedeného okresního soudu ze dne 3. července 2008, č.j. 5
C 132/2008-42.
Je výrazem ustálené rozhodovací praxe, že formulace výroku vydaného soudního
rozhodnutí musí být určitá a srozumitelná, tedy že obsah vydaného rozhodnutí
musí být z meritorního či nemeritorního výroku seznatelný. Poněvadž ustanovení
§ 167 odst. 2 o.s.ř. uvádí, že není-li dále stanoveno jinak, užije se na
usnesení přiměřeně ustanovení rozsudku, a protože právní úprava rozhodnutí ve
formě usnesení obsahové náležitosti výroku usnesení neobsahuje, uplatní se
přiměřeně režim ustanovení § 155 odst. 1 o.s.ř., upravující formu rozsudku, a
to i na obsahové náležitosti výrokové části usnesení. Posledně uvedené
ustanovení ve své první větě stanoví, že obsah rozhodnutí ve věci samé vysloví
soud ve výroku rozsudku.
K výkladu § 155 odst. 1 o.s.ř. uvedl Nejvyšší soud ČSSR již ve své směrnici z
23. listopadu 1968 publikované pod R V/1968 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, od které není důvod se odchylovat, že „nezbytnou náležitostí
jednotlivých výroků soudního rozhodnutí musí být určitost stanovení jimi
ukládané povinnosti nebo určení právního vztahu či práva, aby tak ze znění
výroku bylo jednoznačně patrno, jak soud rozhodl. Nemá tedy být výrok rozsudku
formulován odkazem na obsah žalobního návrhu slovy »návrhu se vyhovuje« nebo
»návrh se zamítá«.“ V rozsudku ze dne 15. prosince 2004, sp. zn. 33 Odo
640/2003, Nejvyšší soud České republiky vyložil, že za vadu řízení, jež mohla
mít vliv na správnost rozhodnutí odvolacího soudu, je třeba považovat též
formulaci výroku jeho rozhodnutí. Nezbytnou náležitostí výroku totiž musí být
určitost stanovení jím ukládané povinnosti nebo určení právního vztahu či
práva, aby tak z jeho znění bylo jednoznačně patrno, jak soud rozhodl. Tento
požadavek platí nejen pro výroky, jimiž bylo žalobě vyhověno (u nichž je nutno
na něm trvat především z důvodu jejich materiální vykonatelnosti), ale i pro
zamítavé výroky, neboť není-li patrno, jaký návrh (jaký žalobní petit) je
zamítán, chybí zde podklad pro zkoumání, zda projednání jiné věci týchž
účastníků nebrání tzv. překážka věci rozhodnuté ve smyslu § 159a odst. 4 o.s.ř.
Obdobně je třeba klást požadavky na precizaci výroku usnesení, která v případě
rozhodnutí soudu prvního stupně v dané věci nebyla splněna, neboť výrok I. cit.
usnesení s formulačním vyjádřením „Řízení se zastavuje“, nelze považovat za
náležité vyjádření obsahu vydaného rozhodnutí, a to s přihlédnutím k obsahu
žalobního petitu na č.l. 2. Jestliže tento zjevný nedostatek výrokové části
usnesení soudu prvního stupně odvolací soud při rozhodování o odvolání
neodstranil, resp. nezhojil (např. s formulačním vyjádřením: „Usnesení
okresního soudu se potvrzuje v tom správném znění, že se řízení o....
zastavuje.“), je pak třeba uzavřít, že v dovolacím řízení – kromě již shora
vytčeného – byla zjištěna další jiná vada, která mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, a k níž dovolací soud z úřední povinnosti musel
přihlédnout (§ 242 odst. 3 o.s.ř.).
Z vyložených důvodů proto Nejvyšší soud České republiky, aniž se musel zabývat
dovolacími námitkami týkajícími se právního posouzení věci, podle § 243b odst.
3 věty prvé o.s.ř. dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu zrušil a vrátil
věc tomuto soudu k dalšímu řízení.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 31. srpna 2009
JUDr. Karel Podolka, v. r.
předseda senátu