24 Cdo 297/2022-397
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Davida Vláčila, ve věci umístěného M. K., narozeného XY, omezeného ve svéprávnosti, bytem XY, t. č. v Psychiatrické nemocnici v Dobřanech, zastoupeného stálým opatrovníkem Statutárním městem České Budějovice, se sídlem magistrátu v Českých Budějovicích, nám. Přemysla Otakara II. č. 1/1, a procesním opatrovníkem P. K., advokátem se sídlem XY, za účasti Krajského státního zastupitelství v Plzni, se sídlem XY, a Psychiatrické nemocnice v Dobřanech, se sídlem v Dobřanech, Ústavní č. 341/2, o vyslovení přípustnosti dalšího držení umístěného ve zdravotním ústavu, vedené u Okresního soudu Plzeň-jih pod sp. zn. 8 L 52/2019, o dovolání umístěného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 27. října 2021, č. j. 18 Co 191/2021-370, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-jih ze dne 18. 8. 2021, č. j. 8 L 52/2019-338, ve znění opravného usnesení ze dne 17. 9. 2021, č. j. 8 L 52/2019-352, bylo povoleno další držení částečně nesvéprávného M. K. (dále též jen „umístěný“) ve zdravotním ústavu, a to na dobu dvanácti měsíců od vyhlášení rozsudku. K odvolání umístěného Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 27. října 2021, č. j. 18 Co 191/2021-370, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal umístěný prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, které však nesplňuje zákonem stanovené náležitosti; není v něm vymezen dovolací důvod ani předpoklady přípustnosti dovolání (k tomu viz níže). Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odstavec 1). Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání vymezil dovolací důvod a konkrétně popsal, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Zároveň není povinností dovolacího soudu dovolací důvod či předpoklady přípustnosti dovolání za dovolatele dotvářet.
V této souvislosti lze připomenout např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1833/2015, v němž dovolací soud vyjádřil právní názor, že „úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v § 241a ve vazbě na § 237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky ať již z oblasti hmotného či procesního práva (k tomu srov. např. usnesení Ústavního soudu ze 29.
6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14)“. Dovolání umístěného je postaveno na obdobné argumentaci (jako jeho předchozí dovolání ve věci návrhu umístěného na propuštění ze zdravotního ústavu, které již bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2021, č. j. 24 Cdo 3479/2020-221, a na jehož odůvodnění lze v podrobnostech pro stručnost odkázat), že v případě umístěného „došlo k omezení jeho práv na spravedlivý proces ze strany Krajského soudu v Plzni, když poté, co se dozvěděl o skutečnosti, že jeho věc bude projednávána u odvolacího soudu dne 27.
10. 2021, požádal tento soud písemně dne 18. 10.
2021, aby byl povolán k tomuto jednání“, a že „krajský soud o skutečnosti, že nevyhoví žádosti umístěného, informoval procesního opatrovníka umístěného s tím, že podle obsahu spisu nepovažuje odvolací soud přítomnost posuzovaného M. K. při jednání odvolacího soudu za nezbytnou“. Uvedené opakované dovolací námitky umístěného jsou dále konkretizovány (pouze) tak, že je toho názoru, že „ze strany Krajského soudu v Plzni bylo postupováno v rozporu s ustáleným výkladem k § 70 odst. 2 zákona o zvláštních řízeních soudních“, že „ustálený výklad k § 70 odst. 2 hovoří jednoznačně v tom smyslu, že soud povinně přizve umístěného člověka a nemusí jej přizvat jen zcela výjimečně a v odůvodněných případech“, a že „tak byl dovolatel krácen na svých právech daných mu Listinou základních práv a svobod“, zejména pak čl.
38 odst. 2 Listiny. Jak již Nejvyšší soud uvedl v předchozím rozhodnutí o dovolání umístěného (a tamtéž odkázal i na příslušnou judikaturu Ústavního soudu), k tomu srov. již odkaz výše, ve své rozhodovací činnosti plně respektuje, že dovolacím důvodem podle § 241a odst. 1 o. s. ř. může být i námitka vycházející z tvrzení porušení ústavně zaručených základních práv a svobod. Je ovšem zapotřebí právně relevantním způsobem vymezit dovolací důvod, což z povahy věci odráží nezbytnost formulovat dovolání v tom směru, že při řešení konkrétní právní otázky, na jejímž vyřešení závisí napadené rozhodnutí odvolacího soudu, nebyla podle přesvědčení dovolatele (v tom kterém rozsahu) respektována judikatura Ústavního soudu, případně že se od této judikatury odvolací soud při řešení konkrétní právní otázky odchýlil.
Nestačí tedy pouze v dovolání učinit formulační zmínku o tom, že např. tím kterým procesním postupem odvolacího soudu bylo porušeno právo dovolatele na spravedlivý proces nebo že byl dovolatel krácen na svých právech daných mu Listinou základních práv a svobod. Nejvyšší soud proto konstatuje, že dovolání umístěného ani v této části neobsahuje odpovídající dovolací (zde ústavně právní) argumentaci, která by umožňovala dovolacímu soudu zabývat se v uvedeném směru přípustností dovolání, tj. zda dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu obstojí z pohledu dovolatelem namítané judikatury Ústavního soudu.
Z důvodů nesplnění obligatorních náležitostí dovolání proto Nejvyšší soud dovolání umístěného podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 o. s. ř.).