USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Davida Vláčila a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., ve věci dodatečného projednání dědictví po P. Š., narozenému XY, zemřelému XY, za účasti 1) I. Š., jako právní nástupkyně poz. manželky E. Š., zemřelé XY, zastoupené Mgr. Michaelem Smečkou, advokátem se sídlem v Praze 6, Badeniho 291/3, 2) poz. syna M. Š., jako právního nástupce poz. manželky E. Š., zemřelé XY, zastoupeného JUDr. Ing. Tomášem Jiroutem, advokátem se sídlem v Praze 6, Západní 255/31, vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 37 D 311/2000, o dovolání poz. syna M. Š. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. 3. 2024, č. j. 29 Co 14/2024-474, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 5. 12. 2023, č. j. 37 D 311/2000-47, v řízení o dodatečném projednání dědictví, výrokem I určil obvyklou cenu nově zjištěného majetku náležejícího do společného jmění zůstavitele a jeho manželky E. Š. (dále jen SJM) ke dni úmrtí zůstavitele částkou 1 516 576 Kč, a určil, že z tohoto majetku patří do dědictví podíl ve výši id. 1/2 na budově č. p. XY – rod. dům, část obce XY, která stojí na pozemku parc. č. XY – zastavěná plocha a nádvoří, zapsané na LV č. XY pro kat.
úz. XY, obec XY, okres XY, u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště XY, v ceně 758 288 Kč, a pozůstalé manželce E. Š. připadá rovněž podíl ve výši 1/2 na tomto majetku v ceně 758 288 Kč. Výrokem II určil obvyklou cenu majetku zůstavitele částkou 852 571 Kč (z toho obvyklou cenu nově najevo vyšlého majetku zůstavitele 808 288 Kč), výši pasiv 15 295 Kč a čistou hodnotu dědictví částkou 837 276 Kč. Výrokem III potvrdil nabytí nově zjištěného majetku (shora uvedeného podílu 1/2 nemovitých věcí v k.
ú. XY a 4 označených obrazů) pozůstalé manželce E. Š. Výrokem IV určil odměnu a náhradu nákladů notáře a uložil účastníkům 1) a 2) jako právním nástupcům zemřelé manželky E. Š., aby do 15 dnů od právní moci usnesení uhradili na označený účet notáře uvedenou částku. Výrokem V rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
2. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 14. 3. 2024, č. j. 29 Co 14/2024-47, výrokem I usnesení soudu prvního stupně
3. Soudy obou stupňů vycházely ze skutkových zjištění, že zůstavitel zanechal závěť sepsanou dne 25. 2. 1997 za účasti dvou svědků, ve které ustanovil dědičkou svého veškerého majetku poz. manželku E. Š. Jako dědici ze zákona v první dědické skupině přicházeli v úvahu poz. manželka E. Š. a poz. syn M. Š., kteří dědictví neodmítli a na jednání dne 17. 3. 1999, kterého se oba osobně zúčastnili, oba uznali závěť zůstavitele za pravou a platnou. Poz. syn M. Š. při původním projednání dědictví nenamítl relativní neplatnost závěti. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 22. 10. 1999, č. j. 37 D 592/98-56, které nabylo právní moci dne 23. 11. 1999, pak byla schválena dohoda o vypořádání dědictví mezi poz. manželkou a poz. synem, na základě které poz. manželka nabyla dle závěti veškerý majetek zůstavitele. Poz. manželka E. Š. dne XY zemřela, a jejími dědici jsou M. Š. a I. Š., se kterými proto soud jednal v řízení o dodatečném projednání dědictví po P. Š. jako s právními nástupci poz. manželky E. Š. Po právní moci usnesení č. j. 37 D 592/98-56 vyšel najevo majetek (blíže specifikovaný ve výrocích I a III usnesení soudu prvního stupně), o kterém nebylo dříve rozhodnuto, a o kterém bylo proto nutné provést dodatečné projednání dědictví.
4. V řízení o dodatečném projednání dědictví poz. syn prohlásil, že uplatňuje právo na povinný díl. Soud prvního stupně, jehož závěry převzal i odvolací soud, uvedl, že podle § 40a zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), platného v době úmrtí zůstavitele bylo možné dovolat se relativní neplatnosti závěti, pokud závěť odporovala § 479 obč. zák., co do velikosti (redukovaného) zákonného podílu pro nepominutelného dědice. Z § 865 odst. 4 obč. zák. vyplývá, že promlčecí doba pro dovolání se neplatnosti právního úkonu je tříletá a začíná běžet od okamžiku, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé (§ 101 obč. zák.). Relativní neplatnosti závěti se poz. syn mohl poprvé dovolat nejpozději v okamžiku, kdy byl v původním dědickém řízení poučen o svém dědickém právu a vyzván, aby se vyjádřil k pravosti a platnosti závěti, což se stalo dne 17. 3. 1999. Protože tak neučinil ani tehdy ani později, jeho právo dovolat se relativní neplatnosti závěti marným uplynutím lhůty zaniklo. Soudní komisař v souladu s rozhodovací praxí soudu v době původního řízení o dědictví umožnil dědicům uzavření dědické dohody, která by však stejně jako v původním řízení musela respektovat vůli zůstavitele vyjádřenou v závěti. Protože k dohodě dědiců nedošlo, soud prvního stupně podle § 481 obč. zák. a podle § 175q odst. 1 a) o. s. ř. ve znění účinném ke dni smrti zůstavitele potvrdil nabytí dědictví poz. manželce E. Š. jako jediné dědičce ze závěti.
5. K odvolací argumentaci poz. syna (napadající výrok III usnesení soudu prvního stupně) odvolací soud doplnil, že v řízení o dodatečném projednání dědictví nelze znovu řešit otázky dědického práva, k čemuž odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 4290/2013 či sp. zn. 21 Cdo 3274/2017 a uzavřel, že otázka absolutní neplatnosti závěti ze skutkových důvodů (okolnosti sepsání, pravost písma, zdravotní stav zůstavitele apod.) by při sporu s jiným účastníkem mohla být řešena jen v původním řízení; k čemuž však nedošlo, tzn. pro účely řízení o dodatečném projednání dědictví jde o závěť platnou.
6. Proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu podal poz. syn (dále též „dovolatel“) včasné dovolání, které sepsal nejprve sám bez splnění podmínky povinného zastoupení. Podle § 241 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, dále jen „o. s. ř.“ však dovolání musí být sepsáno advokátem a ve smyslu § 241a odst. 5 o. s. ř. nelze přihlížet k tomu, co o náležitostech dovolání (co do určení rozsahu napadeného rozhodnutí a vymezení dovolacího důvodu) uvedl sám řádně nezastoupený dovolatel. Nejvyšší soud tak z dovolání poz. syna ze dne 7. 6. 2024 mohl vycházet jen v tom rozsahu, v němž vymezil tzv. důvod přípustnosti dovolání (viz § 241a odst. 2 o. s. ř.).
7. Následně bylo dne 25. 7. 2024 podáno včasné dovolání, sepsané advokátem poz. syna, jehož přípustnost dovolatel spatřuje v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu doposud nebyla vyřešena. Dovolatel má za to, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku promlčení nároku dovolatele uplatnit námitku relativní neplatnosti právního úkonu, neboť majetek v dodatečně projednávaném dědictví podstatně přesahuje hodnotu majetku zůstavitele v původním řízení. Dovolatel uvádí, že pokud by byl tento (dodatečně projednávaný) majetek projednáván již v původním dědickém řízení, pak by tuto námitku v původním řízení uplatnil, nebo by uzavřel jinou dědickou dohodu, tím spíše, když se jedná o právo nepominutelného dědice, který byl právním úkonem zůstavitele zcela opomenut a nebyl mu tak odkázán jeho zákonný dědický podíl, když současně nešlo o vydědění. Jako Nejvyšším soudem neřešenou otázku považuje „nárok dědice v dodatečně projednávaném dědictví uplatnit relativní neplatnost vůči právnímu úkonu zůstavitele, pokud je v dodatečném projednání dědictví projednáván podstatný majetek zůstavitele v poměru k majetku v původním dědickém řízení již projednávanému nebo je-li předmětem dodatečného projednání dědictví majetek nemovitý, tak, aby nedošlo ke zkrácení práv účastníka dědického řízení, tím spíše dědice nepominutelného“. Dovolatel ve svém právu na nový běh promlčecí lhůty v dodatečně projednávaném dědictví spatřuje paralelu v přiznaném právu oprávněných dědiců na vydání dědictví (§ 105 obč. zák.), kdy je promlčecí doba tříletá a její počátek se pojí s právní mocí rozhodnutí soudu, kterým bylo skončeno dědické řízení o nově objeveném majetku, jedná-li se o uplatnění práva na vydání dědictví ohledně tohoto majetku (k tomu odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 2401/2013 a sp. zn. 2 Cdon 1173/1996), podle nichž běží promlčecí doba k vykonání práva oprávněného dědice na vydání majetku, jehož se rozhodnutí týká, ode dne právní moci tohoto rozhodnutí. Následně dovolatel předložil Nejvyššímu soudu další, dle jeho názoru neřešenou otázku, a to, zda vůbec promlčecí lhůta začala účastníkovi běžet, pokud bylo rozhodnuto v původním řízení dohodou dědiců, a nikoliv na základě právního úkonu, vůči němuž bylo lze námitku relativní neplatnosti vznést, případně zda tato lhůta neběží ze stejného důvodu nanovo.
8. K podanému dovolání se vyjádřila účastnice 1) s tím, že považuje napadené rozhodnutí odvolacího soudu za správné a odkazy v něm na uvedenou judikaturu za přiléhavé. Dle jejího názoru se dovolatel svou argumentací snaží pouze odvést pozornost od toho, že zcela dobrovolně a svobodně uznal závěť za platnou, načež z jeho strany došlo k uzavření dědické dohody. Podané dovolání má za nedůvodné, a proto navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání zamítl a přiznal jí náhradu nákladů dovolacího řízení.
9. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) se po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
10. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
11. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
12. Těžiště napadeného rozhodnutí spočívá v řešení otázky možnosti uplatnění námitky relativní neplatnosti právního úkonu – závěti v řízení o dodatečném projednání dědictví. Odvolací soud tuto otázku vyřešil v souladu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a není žádného důvodu proč by tato již vyřešená právní otázka měla být posouzena jinak.
13. Jelikož zůstavitel zemřel před 1. 1. 2014, vztahují se na dědictví a dědické řízení právní předpisy účinné v době smrti zůstavitele, a to jak hmotněprávní (obč. zák.), tak v zásadě i procesní (o. s. ř. ve znění platném a účinném ke dni úmrtí zůstavitele).
14. Podle § 40a obč. zák. se považuje právní úkon za platný, pokud se jej ten, kdo je takovým úkonem dotčen, nedovolá... Podle § 100 odst. 1 obč. zák. se právo promlčí, jestliže nebylo vykonáno v době v tomto zákoně stanovené. K promlčení soud přihlédne jen k námitce dlužníka… Podle § 100 odst. 2 obč. zák. se promlčují všechna majetková práva s výjimkou práva vlastnického… Podle § 101 obč. zák. pokud není v dalších ustanoveních uvedeno jinak, je promlčecí doba tříletá a běží ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé.
15. Podle § 175x o. s. ř. (účinného do 30. 6. 2009) objeví-li se po právní moci usnesení, jímž bylo řízení o dědictví skončeno, nějaký zůstavitelův majetek, popřípadě i dluh, provede soud o tomto majetku řízení o dědictví. Objeví-li se pouze dluh zůstavitele, řízení o dědictví se neprovede.
16. Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. 21 Cdo 3642/2015, uvedl, že dodatečné provedení řízení o dědictví je ve smyslu ustanovení § 175x o. s. ř. možné ohledně majetku, který se objevil až po právní moci usnesení, jímž bylo řízení o dědictví skončeno, tj. o novém zůstavitelově majetku, který nebyl dosud v dědickém řízení znám a u něhož bylo dodatečně zjištěno, že patřil zůstaviteli, a dosud (mimo řízení o dědictví) o něm nebyla práva a povinnosti dědiců vyřešena. Zdůraznil také, že usnesení o dědictví má jen deklaratorní povahu, jeho smyslem není zakládat, měnit nebo rušit práva a povinnosti zůstavitelových dědiců.
17. Nejvyšší soud v usnesení ze dne 26. 8. 2008, sp. zn. 21 Cdo 1240/2007, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 1, ročníku 2009, pod číslem 7, vysvětlil, že „závaznost usnesení soudu vydaných v dědickém řízení nastává zvláštním způsobem. Výroky usnesení, které se týkají dědického práva (které určují, kdo je zůstavitelovým dědicem), jsou závazné pro každého. Ostatní výroky usnesení soudu vydaného v dědickém řízení jsou závazné jen pro účastníky dědického řízení (jejich právní nástupce) a v tomto rozsahu také (§ 159a odst. 4 o. s. ř.) pro všechny soudy, správní úřady a jiné orgány veřejné správy (…). Pokud rozhoduje soud ve sporném řízení o otázkách souvisejících s řízením o dědictví, opírá se vždy o konkrétní zákonné ustanovení (srov. např. § 485 obč. zák., § 18 a 48 not. ř., nyní § 175k odst. 2 a 3 a § 175y o. s. ř.). Možnost opětovného posouzení dohody dědiců o vypořádání dědictví, pravomocně schválené usnesením soudu vydaným v řízení o dědictví (§ 39 odst. 2 not. ř., nyní § 175q odst. 1 písm. c/ o. s. ř.), ve sporném soudním řízení ze žádného zákonného ustanovení nevyplývá“. Byla-li dohoda o vypořádání dědictví schválena pravomocným usnesením soudu, nemůže být soudem ani zrušena postupem podle ustanovení § 99 odst. 3 o. s. ř. (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 1968, sp. zn. 2 Cz 6/68, které bylo uveřejněno pod č. 61/1969 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), ani určena neplatnou rozhodnutím soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2008 sp. zn. 21 Cdo 1240/2007, uveřejněný pod č. 7 v časopise Soudní judikatura, ročník 2009).
18. Uvedené závěry Nejvyššího soudu zastává i odvolacím soudem citovaná odborná literatura, podle níž „je dodatečné řízení vedeno o majetku, případně dluhu, nikoli o dědickém právu“ (k tomu srov. komentář k § 175x o. s. ř., Škárová, M. a kolektiv, Občanský soudní řád s vysvětlivkami) či „dodatečné řízení není řízením o dědickém právu, tzn., že v něm nelze odchylně od původního řízení posuzovat otázku, kdo je a kdo není dědicem“ (k tomu srov. Šešina, M., Muzikář L., Dobiáš, P., Dědické právo, Praktická příručka).
19. V nyní posuzovaném případě byla mezi dědici (dovolatelem a poz. manželkou) uzavřena dohoda o vypořádání dědictví usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 dne 22. 10. 1999, č. j. 37 D 592/98-56, které nabylo právní moci dne 23. 11. 1999. S ohledem na výše řečené mohla být otázka ať už absolutní či jen relativní neplatnosti závěti řešena pouze v původním dědickém, nikoliv však v řízení o dodatečném projednání dědictví. Dovolatel se v původním řízení neplatnosti závěti nedovolal, naopak podle protokolu ze dne 17. 3. 1999 při jednání, kterému byl osobně přítomen, prohlásil, že nemá námitky proti pravosti a platnosti závěti. S ohledem na výše uvedené je závěr odvolacího soudu, že v řízení o dodatečném projednání dědictví, se nelze dovolávat neplatnosti závěti (tím méně řešit otázku promlčení práva dovolat se neplatnosti závěti) zcela správný.
20. Vzhledem k řečenému se Nejvyšší soud již nezabýval dovolatelem předkládanými „neřešenými“ otázkami, neboť z výše citovaných závěrů ustálené rozhodovací soudní praxe se podává, že dovolatel by v řízení o dodatečném projednání dědictví námitku relativní neplatnosti závěti účinně uplatnit nemohl.
21. Protože je rozhodnutí odvolacího soudu v otázce, na níž rozhodnutí spočívá, v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a dovolateli se přípustnost dovolání nepodařilo založit ani předkládanými otázkami, Nejvyšší soud podané dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
22. Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. 11. 2024
JUDr. David Vláčil předseda senátu