21 Cdo 3274/2017-233
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Jiřího Doležílka v
právní věci žalobce J. R., proti žalované ELVO PROPERTY, a. s., se sídlem v
Praze, Elektrárenská č. 1484/13, IČO 27755819, zastoupené Mgr. Miroslavem
Synkem, advokátem se sídlem v Praze, Balbínova č. 223/5, o zaplacení částky 1
360 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 33 C
27/2008, o dovolání žalované proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 6.
října 2016 č. j. 49 Co 289/2010-151, takto:
I. Dovolání žalované se zamítá.
II. Návrh žalované na odklad právní moci a vykonatelnosti usnesení Krajského
soudu v Brně ze dne 6. října 2016 č. j. 49 Co 289/2010-151 se zamítá.
JUDr. Jaroslav Smetana se žalobou podanou dne 4. 2. 2008 u Městského soudu v
Brně domáhal jako správce konkursní podstaty úpadce P. R. zaplacení částky 1
360 000 Kč. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že dne 15. 12. 2005 byla usnesením
Krajského soudu v Brně č. j. 26 K 66/97-285 schválena dohoda o vypořádání
společného jmění manželů R., podle níž připadly v žalobě identifikované
nemovitosti do výlučného vlastnictví P. R., že dne 21. 7. 2006 uzavřel se
žalovanou smlouvu o provedení dobrovolné dražby opakované, na jejímž základě
byla provedena dražba předmětných nemovitostí, a že přesto, že vydražitel
zaplatil za nemovitosti plnou cenu, žalovaná vyplatila žalobci z předmětné
dražby pouze 1 360 000 Kč (nemovitosti byly vydraženy za 2 720 000 Kč).
Žalovaná k žalobě uvedla, že dokud nebude skončeno řízení o vypořádání
společného jmění manželů R. (zahájené dne 10. 10. 2006 u Okresního soudu
Brno-venkov), nevyplatí žalobci výtěžek z dražby, neboť se obává neplatnosti
dohody o vypořádání společného jmění manželů R. schválené dne 15. 12. 2005
usnesením Krajského soudu v Brně č. j. 26 K 66/97-285, kterou žalobce uzavřel s
manželkou úpadce P. R. přesto, že věděl o tom, že „vůči manželce úpadce jsou
vedeny 3 exekuční řízení, jež postihují nemovitý majetek manželů R.“.
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 1. 4. 2010 č. j. 33 C 27/2008-95
(doplněným usnesením ze dne 25. 5. 2010 č. j. 33 C 27/2008-98) uložil žalované
ve výroku I. povinnost zaplatit žalobci částku 1 360 000 Kč s příslušenstvím,
ve výroku II. zamítl vzájemný návrh, kterým se žalovaná domáhala po žalobci
zaplacení částky 231 336 Kč a ve výroku III. uložil žalované povinnost zaplatit
České republice – Městskému soudu v Brně částku 9 260 Kč.
Proti tomuto rozsudku Městského soudu v Brně podala žalovaná odvolání. Dne 23.
11. 2010 (v průběhu odvolacího řízení) zemřel úpadce P. R.
Krajský soud v Brně usnesením ze dne 6. 10. 2016 č. j. 49 Co 289/2010-151
rozhodl tak, že „v řízení bude jako s procesním nástupcem úpadce P. R.,
zemřelého 23. 11. 2010, pokračováno se žalobcem J. R.“. Odvolací soud došel k
závěru, že úpadce P. R. ztratil po zahájení řízení způsobilost být účastníkem
řízení, neboť po jeho smrti zanikly účinky prohlášení konkursu (a tím i
účastenství správce konkursní podstaty), a že povaha projednávané věci
umožňuje, aby bylo v řízení pokračováno s dědicem úpadce, kterým je podle
usnesení Okresního soudu Brno – venkov ze dne 2. 4. 2014 č. j. 21 D
2016/2010-179 jeho syn J. R.
Proti výše uvedenému usnesení Krajského soudu v Brně podala žalovaná dovolání,
v němž předně poukázala na to, že podle usnesení Okresního soudu Brno – venkov
ze dne 2. 4. 2014 č. j. 21 D 2046/2010-179 je doposud jediným zjištěným
majetkem v dědickém řízení po zemřelém P. R. pohledávka za správcem konkursní
podstaty ve výši 945 606,40 Kč. Jelikož v uvedeném dědickém řízení nebyla (ani
dodatečně) projednána pohledávka úpadce P. R. vůči žalované na zaplacení částky
1 360 000 Kč, nemohl v posuzované věci odvolací soud podle dovolatelky
rozhodnout o tom, že procesním nástupcem zemřelého úpadce P. R. je jeho dědic
J. R., neboť do práv a povinností týkajících se vymáhání předmětné pohledávky
mohl J. R. vstoupit pouze v případě, že by tato pohledávka byla řádně
projednána v rámci dědického řízení. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud
odložil právní moc a vykonatelnost napadeného rozhodnutí, když „pokračováním v
odvolacím řízení je dovolatelka závažně ohrožena ve svých právech a pokračování
v řízení s procesním nástupcem může mít vliv na právní jistotu budoucích
vztahů“ a dále navrhla, aby dovolací soud zrušil usnesení odvolacího soudu a
věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“), neboť řízení v projednávané věci
bylo zahájeno přede dnem 1. 1. 2014 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony) a napadené usnesení odvolacího soudu bylo
vydáno přede dnem 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.,
kterým se mění zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění
pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti
pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou
(účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se
nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). Dovolání v přezkoumávané věci je přípustné
podle ustanovení § 238a o. s. ř., neboť směřuje proti usnesení odvolacího
soudu, kterým bylo v průběhu odvolacího řízení rozhodnuto o tom, kdo je
procesním nástupcem účastníka.
V projednávané věci bylo pro rozhodnutí odvolacího soudu určující vyřešení
právní otázky, zda je soud oprávněn rozhodnout o tom, že bude v řízení
pokračováno s jediným dědicem zemřelého účastníka, jestliže práva a povinnosti,
o něž v řízení jde, nebyly projednány v rámci dědického řízení po tomto
účastníkovi. Vzhledem k tomu, že tato otázka procesního práva dosud nebyla ve
všech souvislostech v rozhodování dovolacího soudu vyřešena, dospěl Nejvyšší
soud k závěru, že dovolání žalované je podle ustanovení § 237 o. s. ř.
přípustné.
Po přezkoumání usnesení odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř.,
které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud
dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Podle ustanovení § 107 odst. 1 o. s. ř. jestliže účastník ztratí po zahájení
řízení způsobilost být účastníkem řízení dříve, než řízení bylo pravomocně
skončeno, posoudí soud podle povahy věci, zda v řízení může pokračovat. Není-li
možné v řízení ihned pokračovat, soud řízení přeruší. O tom, s kým bude v
řízení pokračováno, soud rozhodne usnesením.
Podle ustanovení § 107 odst. 2 o. s. ř. ztratí-li způsobilost být účastníkem
řízení fyzická osoba a umožňuje-li povaha věci pokračovat v řízení, jsou
procesním nástupcem, nestanoví-li zákon jinak, její dědici, popřípadě ti z
nich, kteří podle výsledku dědického řízení převzali právo nebo povinnost, o
něž v řízení jde.
Vzhledem k tomu, že zůstavitel P. R. zemřel dne 23. 11. 2010, posuzují se
otázky týkající se řízení o dědictví i v současné době podle zákona č. 99/1963
Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů účinném do 31. 12. 2010
(dále jen „OSŘ“, srov. Čl. II bod 3. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Při dědění po zůstaviteli P. R. se použije právo platné v den jeho smrti, tedy
zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 22. 2. 2011 (dále
jen „obč. zák.“; srov. § 3069 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník).
Podle ustanovení § 175x OSŘ objeví-li se po právní moci usnesení, jímž bylo
řízení o dědictví skončeno, nějaký zůstavitelův majetek, popřípadě i dluh,
provede se o tomto majetku řízení o dědictví. Objeví-li se pouze dluh
zůstavitele, řízení o dědictví se neprovede.
Usnesením Okresního soudu Brno-venkov ze dne 2. 4. 2014 č. j. 21 D
2046/2010-179 bylo dědictví po zůstaviteli P. R. potvrzeno jedinému dědici
synovi J. R., který se tímto stal podle ustanovení § 107 odst. 2 o. s. ř.
procesním nástupcem zůstavitele v posuzované věci, neboť podle výsledku
dědického řízení nemůže být spor o to, který dědic převzal pohledávku, o niž v
řízení jde, když J. R. je jediným dědicem zůstavitele P. R.
Dovolací soud se tedy neztotožnil s námitkou dovolatelky o tom, že odvolací
soud nebyl oprávněn rozhodnout o procesním nástupnictví po zemřelém žalobci,
jestliže pohledávka, o niž v řízení jde, nebyla projednána v rámci dědického
řízení. Výše uvedeným usnesením o dědictví byl totiž vymezen okruh
zůstavitelových dědiců, který již nemůže být (ani v případě zjištění nových
skutečností) měněn (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2004
sp. zn. 30 Cdo 1131/2003), a proto do práv a povinností k předmětné pohledávce
bude moci v rámci dodatečného projednání dědictví vstoupit pouze žalobce J. R.
jako jediný dědic zemřelého P. R. Předmětem tzv. dodatečného projednání
dědictví (ve smyslu ustanovení § 175x o. s. ř.) nemůže být majetek zůstavitele,
který již byl projednán v původním (dřívějším) dědickém řízení, a účastníky
tzv. dodatečného projednání dědictví jsou vždy (bezvýjimečně) ti, kdo byli
účastníky původního dědického řízení, popřípadě jejich právní nástupci; to
platí rovněž tehdy, vyšlo-li při tzv. dodatečném řízení o dědictví najevo, že
některému z dědiců, který podle dříve vydaného pravomocného usnesení o dědictví
nabyl dědictví nebo jeho část, ve skutečnosti nesvědčí dědické právo (srov.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2015 sp. zn. 21 Cdo 4290/2013,
uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 77, ročník 2015).
K dodatečnému projednání dědictví však dojde pouze v případě, že bude žalobě v
projednávané věci pravomocně vyhověno, neboť jen tak bude postaveno najisto, že
součástí dědictví po zůstaviteli P. R. je rovněž předmětná pohledávka.
Z výše uvedeného plyne, že odvolací soud postupoval správně, jestliže rozhodl,
že procesním nástupcem zemřelého žalobce P. R. je jeho jediný dědic J. R.
Vzhledem k tomu, že usnesení odvolacího soudu je z hlediska uplatněných
dovolacích důvodů věcně správné a že nebylo zjištěno, že by usnesení odvolacího
soudu bylo postiženo některou z vad uvedených v ustanovení § 229 odst. 1 o. s.
ř., § 229 odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. nebo v § 229 odst. 3 o. s. ř. anebo
jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci,
Nejvyšší soud České republiky dovolání žalované podle ustanovení § 243d písm.
a) o. s. ř. zamítl.
Nejvyšší soud České republiky neodložil podle ustanovení § 243 o. s. ř.
vykonatelnost napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, neboť podle napadeného
rozhodnutí nemůže být nařízen výkon rozhodnutí (k tomu srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2017 sp. zn. 29 Cdo 78/2016). S ohledem na
výsledek řízení došel dovolací soud k závěru, že dovolatelka nemůže být
napadeným rozhodnutím závažně ohrožena na svých právech, a proto neodložil ani
právní moc napadeného rozhodnutí.
Protože tímto rozhodnutím se řízení nekončí, nerozhodoval dovolací soud o
náhradě nákladů dovolacího řízení; o náhradě nákladů řízení (i dovolacího) bude
rozhodnuto v konečném rozhodnutí odvolacího soudu, popřípadě soudu prvního
stupně (srov. § 243b, § 151 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 4. 7. 2018
JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D.
předseda senátu