24 Cdo 3048/2020-367
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Vrchy, MBA, a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Mgr. Marka Del
Favera, Ph.D., ve věci posuzované A. D., narozené dne XY, bytem v XY,
zastoupené procesní opatrovnicí E. H., advokátkou se sídlem v XY, a zmocněncem
J. H., advokátem se sídlem v XY, za účasti navrhovatelky D. K., narozené dne
XY, bytem v XY, zastoupené Mgr. Janem Pacovským, LL.M., advokátem se sídlem v
Praze 2, Čelakovského sady 433/10, a Obvodního státního zastupitelství pro
Prahu 9, se sídlem v Praze 10, ul. 28. Pluku 1533/29b, o svéprávnost a
opatrovnictví člověka, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 65 Nc
9/2019, o dovolání posuzované proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30.
ledna 2020, č. j. 51 Co 412/2019-226, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Obvodní soud pro Prahu 9 (dále již „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 3.
června 2019, č. j. 65 Nc 9/2019-89, jmenoval posuzované do skončení řízení o
omezení svéprávnosti a opatrovnictví opatrovníka - Městskou část Prahu 9, a to
v rozsahu uvedeném ve výroku I., a výrokem II. zamítl návrh procesní
opatrovnice posuzované, aby do doby pravomocného skončení řízení o svéprávnosti
a opatrovnictví byl posuzované jmenován opatrovník pro podání žaloby na
neplatnost označených právních jednání.
K odvolání posuzované a její procesní opatrovnice Městský soud v Praze (dále
již „odvolací soud“) usnesením ze dne 30. ledna 2020, č. j. 51 Co 412/2019-226,
usnesení soudu prvního stupně potvrdil, a dále rozhodl o náhradě nákladů
odvolacího řízení. Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podala posuzovaná (dále též
„dovolatelka“) prostřednictvím svého zmocněnce dovolání, které však není – jak
bude dále vyloženo – přípustné. V případě dovolání posuzované proti nákladovému výroku II. usnesení odvolacího
soudu není dovolání objektivně přípustné ve smyslu § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. V případě dovolání posuzované proti výroku I. usnesení odvolacího soudu není
dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř. Je tomu tak již z toho důvodu, že se
dovolatelka podaným dovoláním domáhá – jak ostatně v těchto intencích také
zformulovala svůj dovolací návrh – vydání rozhodnutí, kterým by Nejvyšší soud
„řízení o omezení její svéprávnosti zastavil“, neboť dovolatelka má za to, že
netrpí žádnou duševní poruchou. Přitom pouze v této souvislosti dovolatelka
předkládá dovolací argumentaci, že: „napadené rozhodnutí odvolacího soudu tak
spočívá na vyřešení právní otázky, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla
řešena, a to zda zahájením řízení o omezení svéprávnosti posuzované a
ustanovením opatrovníků, jak pro řízení, tak i pro správu celého jejího jmění,
nejsou bez právního titulu omezena její ústavní práva, a to zejména na ochranu
její osobnosti a na spravedlivý soud.“
Jelikož dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu (v jeho výroku I.)
nezávisí na řešení otázky související s naplněním podmínek pro zahájení řízení
o omezení svéprávnosti ve smyslu § 35 odst. 1 a 2 z. ř. s., přičemž z obsahu
podaného dovolání vyplývá, že dovolatelka má za to, že návrh podaný D. K., gen. shora, na zahájení řízení o omezení svéprávnosti dovolatelky byl podán
nedůvodně, pročež řízení o svéprávnosti dovolatelky by mělo být zastaveno,
Nejvyšší soud za dané procesní situace - vyvolané uplatněnou dovolací
argumentací dovolatelky - podané dovolání jako nepřípustné ve smyslu § 237 o. s. ř. odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3
o. s. ř.). Nad rozsah výše uvedeného lze pak uvést, že ke skutkové a právní argumentaci,
kterou dovolatelka ve stručnosti shrnula v podaném dovolání, bude rozhodující
soud v řízení o svéprávnosti pečlivě přihlížet, přičemž dovolatelka bude mít v
řízení o svéprávnosti zachované velmi široké pole pro uplatnění všech pro
rozhodnutí zásadně významných okolností, kdy kromě odborného posouzení jejího
zdravotního (duševního) stavu bude nezbytné přihlížet ke všem zásadně významným
skutečnostem, které vypovídají (vypovídat mohou) o její každodenní činnosti z
pohledu následného posouzení rozhodujícího soudu, zda v daném případě jsou
vskutku naplněny podmínky pro omezení její svéprávnosti či zda postačí zvolit
mírnější a méně omezující opatření (srov. § 55 odst. 2 o. z.). V tomto směru pak Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 24. dubna 2020, sp. zn.
24 Cdo 39/2020, připomenul, že při soudním rozhodování o omezení svéprávnosti
člověka bude vždy třeba důsledně dbát toho, aby jeho práva nebyla omezována ve
větším rozsahu, než je nezbytně třeba k ochraně základních práv třetích osob a
jiných ústavně chráněných statků, v jejichž prospěch mají být základní práva
omezovaného umenšena, přičemž jako krajní mez (k níž ne vždy je ovšem z
hlediska principu proporcionality možné dospět) je třeba respektovat mez
stanovenou čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod. V souvislosti s tímto požadavkem je soud povinen zajistit úplná a spolehlivá
zjištění o osobních poměrech posuzovaného, tedy jak se projevuje při sociálním
kontaktu se členy občanské společnosti, jak se stará o potřeby své a své
rodiny, jak hospodaří s finančními prostředky, jak se případně projevuje na
svém pracovišti apod. Znalecký posudek je v takovém řízení sice závažným
důkazem, nesmí však být důkazem jediným a nemůže nahrazovat nedostatek
skutkových zjištění. V rozsudku ze dne 29. listopadu 2017, sp. zn. 30 Cdo 1287/2017, pak Nejvyšší
soud vyložil, že každá významná okolnost, která vypovídá o dosavadním způsobu
života posuzovaného člověka, o jeho každodenním jednání, o jeho přístupu k
životu, respektive jakákoliv okolnost, která může přispět k posouzení vhodnosti
přijetí mírnějšího a méně omezujícího opatření než je omezení jeho
svéprávnosti, tedy nejen (výhradně coby favorizující) odborné závěry znalce (v
nichž je především konstatována v tom kterém rozsahu zjištěná duševní porucha
posuzovaného člověka či absence takové poruchy, nejde-li přirozeně o velmi
významné duševní postižení, které v zásadě vylučuje volbu mírnějších a pro
takto postiženého člověka méně omezujících opatření), musí být soudem při
rozhodování o svéprávnosti velmi pečlivě posouzena, a to jak ve své
jednotlivosti, tak i ve vztahu k dalším zjištěným okolnostem, s přihlédnutím ke
všemu, co v řízení vyšlo najevo, neboť jen za užití takového verifikačního
přístupu lze (po pečlivém zhodnocení důkazů) podle § 20 odst. 1 z. ř. s.
zjistit všechny skutečnosti důležité pro rozhodnutí, což zpravidla předpokládá,
kromě faktu existence duševní poruchy, u posuzovaného zjištění jeho:
- osobních a majetkových poměrů;
- dovedností, rozsahu jeho možností a schopností zajišťovat své potřeby;
- dosavadních pracovních aktivit;
- zdravotního (duševního) stavu a jeho reálných možností a schopností z pohledu
dosažení sociální adaptability při obnovení jeho plné svéprávnosti (případně
též ve vazbě na v úvahu přicházející asistenční pomoc za účelem předcházení,
respektive řešení negativních situací na straně posuzovaného);
- dopadu předchozí soudní ingerenci (před účinností nového civilního kodexu) v
rámci zbavení jeho způsobilosti k právním úkonům, případně posléze omezení jeho
svéprávnosti na podkladě předchozího soudního rozhodnutí, to vše za účelem
zjištění, zda v mezidobí došlo na straně posuzovaného k určitému zlepšení či
zhoršení jeho životní situace (a pokud ano, pak v jakém směru a s jakou
intenzitou), jež by mohlo predikovat vhodnost vrácení jeho svéprávnosti;
- dosavadních zaznamenaných negativních jevů na jeho straně [např. pokud
posuzovaný měl či má tendenci k určitému jednání, které by mohlo (a pokud ano,
pak v jakém směru), přivodit na jeho straně negativní důsledky, a zda při
využití mírnějších a pro posuzovaného méně omezujících opatření by bylo možné
takové jeho projevy korigovat či vytěsnit atd.];
- možností využití mírnějších opatření z hlediska úvahy o ponechání jeho plné
svéprávnosti, to vše též i s ohledem např. na v úvahu přicházející schválení
smlouvy o nápomoci, s přihlédnutím k případné (nabízející se) asistentské
činnosti realizované právním subjektem specializujícím se např. na sociální
rehabilitaci formou podporovaného zaměstnání, na činnosti v sociální oblasti
atd., případně při ponechání svéprávnosti za užití mírnějšího opatření např. prostřednictvím jmenovaného opatrovníka, pakliže by se taková součinnost pro
posuzovaného jevila příznivější a z pohledu zajištění jeho zájmů dostačující,
aniž by muselo být přistoupeno k omezení jeho svéprávnosti. Konečně lze zmínit i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. dubna 2019, sp. zn. 24
Cdo 3404/2018, v němž bylo zdůrazněno, že dříve než znalec přistoupí k odborné
verifikaci zdravotního stavu posuzovaného je povinností soudu zajistit úplná a
spolehlivá zjištění o osobních poměrech posuzovaného, o tom, jak se posuzovaný
chová v každodenním životě, jak se stará o potřeby své a své rodiny, jak
hospodaří s finančními prostředky, jak se případně projevuje na pracovišti, ve
svém bydlišti, jak se chová v různých životních situacích apod. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.