24 Cdo 3404/2018

24 Cdo 3404/2018-328

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla

Vrchy a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a JUDr. Romana Fialy v právní věci

žalobkyň a) I. S., narozené XY, bytem XY, b) J. H., narozené XY, bytem XY, obou

zastoupených JUDr. Lenkou Faltýnovou, advokátkou se sídlem v Domažlicích, nám.

Míru 143, proti žalovaným 1) P. M. (dříve K.), narozené dne XY, bytem XY, a 2)

E. D., narozené XY, bytem XY, oběma zastoupeným JUDr. Vojtěchem Veverkou,

advokátem se sídlem v Kladně, Hajnova 40, o určení vlastnického práva k

nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 25 C 50/2011, o

dovolání žalobkyň proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 7. března 2018,

č. j. 21 Co 25/2016-285, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 7. března 2018, č. j. 21 Co

25/2016-285, jakož i rozsudek Okresního soudu v Kladně ze dne 29. července

2015, č. j. 25 C 50/2011-182, ve spojení s usnesením téhož okresního soudu ze

dne 1. března 2016, č. j. 25 C 50/2011-213, se zrušují a věc se vrací Okresnímu

soudu v Kladně k dalšímu řízení.

Okresní soud v Kladně (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 29.

července 2015, č. j. 25 C 50/2011-182, ve spojení s usnesením ze dne 1. března

2016, č. j. 25 C 50/2011-213, určil, že „A. L., nar. XY, zemřelá dne 30. 4.

2013, byla ke dni úmrtí, tedy ke dni 30. 4. 2013 podílovým spoluvlastníkem v

rozsahu 13/16 k celku nemovitostí pozemku st. parc. č. XY, jehož součástí je

budova č. p. XY a pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY“, a dále rozhodl

o náhradě nákladů řízení.

Soud prvního stupně na základě provedeného dokazování skutkově uzavřel (závěr o

skutkovém stavu), že: „Darovací smlouvou sepsanou formou notářského zápisu dne

16. 11. 2010 darovala A. L. 1. žalované 13/16 spoluvlastnického podílu na

nemovitostech, a to st. parc. č. XY, jehož součástí je budova č. p. XY a

pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY. Právní účinky vkladu práva do

katastru nemovitostí nastaly ke dni 23. 11. 2010. Na základě vyšetření ze dne

19. 2. 2010 byla u A. L. zjištěna středně těžká demence, její stav se postupně

zhoršoval. Rozsudkem zdejšího soudu, jež nabyl právní moci 5. 5. 2012, byla A.

L., nar. XY zbavena způsobilosti k právním úkonům. A. L. dne 30. 4. 2013 v

Domově důchodců v XY zemřela.“ Poté dospěl k závěru (právní posouzení věci),

že: „v době sepisu notářského zápisu dne 16. 11. 2010 již A. L. nebyla schopna

činit právní úkony v důsledku její duševní poruchy, a to středně těžké demence. V době učinění tohoto právního úkonu nebyla A. L. schopna chápat význam tohoto

právního úkonu. Soud tak dospěl k závěru, že právní úkon A. L. učiněný dne 16. 11. 2010 je tak úkonem absolutně neplatným.“

K odvolání žalovaných Krajský soud v Praze (dále již „odvolací soud“) usnesením

ze dne 16. listopadu 2016, č. j. 21 Co 25/2016-250, výrokem I. rozhodl:

„Rozsudek soudu prvního stupně se zrušuje a řízení se zastavuje“, a výroky II. a III. rozhodl o náhradě nákladů řízení. Dospěl k závěru, že jelikož A. L. nebyla ke dni 16. listopadu 2010 způsobilá k právním úkonům, nebyla ani

způsobilá udělit dne 20. května 2011 JUDr. Lence Faltýnové plnou moc pro její

zastupování. Neodstranitelnou podmínkou je totiž procesní způsobilost

zastupované osoby k udělení plné moci pro podání žaloby, kterou nelze dodatečně

zhojit. Na tom nemůže nic změnit ani skutečnost, že rozsudkem Okresního soudu v

Kladně ze dne 14. května 2012, č. j. 14 Nc 803/2011-57, který nabyl právní moci

dne 14. června 2012, byl schválen právní úkon opatrovnice, tj. současné

žalobkyně a) k udělení plné moci JUDr. Lence Faltýnové a souhlas k podání

žaloby o určení vlastnictví. Odvolacímu soudu tak nezbylo za situace, kdy A. L. neměla způsobilost být účastníkem řízení, než postupovat shora uvedeným

způsobem. K dovolání žalobkyň Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“

nebo „dovolací soud“) usnesením ze dne 31. října 2017, sp. zn. 30 Cdo

1385/2017, shora označené usnesení odvolacího soudu zrušil a věc vrátil

odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozhodnutí

mj. vyložil, že: „pokud jde o důvody, jež vedly odvolací soud k zastavení

řízení, je třeba uvést, že odvolací soud sledoval pouze procesní stránku věci,

aniž by pro svou aplikační úvahu zohlednil konsekvence plynoucí z tehdy

rozhodné hmotně právní úpravy týkající se zbavení (omezení) způsobilosti k

právním úkonům ve smyslu § 10 odst. 1, 2 obč. zák., a charakteru

(konstitutivnosti) rozhodnutí o zbavení či omezení takové způsobilosti (srov. např. R 14/77). Ustálen byl též právní názor, že nebyl-li (zletilý) účastník

řízení zbaven způsobilosti k právním úkonům ani v této způsobilosti omezen,

nemohla být splněna podmínka, že neměl procesní způsobilost, když k jejímu

založení nepostačovalo, že řízení o zbavení způsobilosti k právním úkonům bylo

toliko zahájeno (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. října

1997, sp. zn. 2 Cdon 1541/97, uveřejněné v časopise Soudní judikatury pod č. 26/1998, nebo ze dne 28. února 2001, sp. zn. 20 Cdo 1358/99, uveřejněné v

časopise Soudní judikatura č. 6/2001).“

V dalším odvolacím řízení odvolací soud rozsudkem ze dne 7. března 2018, č. j. 21 Co 25/2016-285, rozsudek soudu prvního stupně (jako věcně správné

rozhodnutí) podle § 219 o. s. ř. potvrdil a dále rozhodl o náhradě nákladů

odvolacího a dovolacího řízení.

Odvolací soud shledal soudem prvního stupně učiněné skutkové a právní závěry

správnými. Konstatoval, že: „je z obsahu znaleckého posudku znalce z oboru

zdravotnictví

- psychiatrie MUDr. Petra Navrátila...zřejmé, že závěry posudku jsou náležitě

odůvodněny a jsou podloženy obsahem nálezu, že znalec přihlédl ke všem

skutečnostem, s nimiž se měl odborně vypořádat, a že závěry posudku nejsou v

rozporu s výsledky ostatních provedených důkazů. Protože za těchto okolností

nebyl důvod k pochybnostem o správnosti tohoto vypracovaného znaleckého

posudku, odvolací soud v souladu se zákonem neshledal důvody na jeho

přezkoumání jiným znalcem.“

K námitce žalovaných - odkazující na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 30 Cdo 5226/2009, že před provedením znaleckého posudku mělo být provedeno

odpovídající dokazování stran jednání a chování posuzované - odvolací soud

uvedl, že: „s ohledem na věk posuzované a její zdravotní stav bylo v procesním

zájmu všech účastnic, aby byl znalecký posudek vypracován bez zbytečného

odkladu. Bylo zde totiž určité riziko nebezpečí z prodlení, že by pro případné

úmrtí posuzované mohlo dojít ke zmaření jejího vlastního vyšetření znalcem.“

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podaly obě žalované prostřednictvím

jejich advokáta včasné dovolání, v němž (vycházeje z jeho obsahu) uplatňují

dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř., přičemž předpoklady přípustnosti

dovolání vymezují s tím, že (ve stručnosti shrnuto z jejich uplatněné dovolací

argumentace) odvolací soud při důkazní verifikaci právně rozhodných skutečností

(z hlediska řešení otázky, zda původní žalobkyně v době uzavření předmětné

darovací smlouvy ve formě notářského zápisu trpěla duševní poruchou, která ji k

tomuto právnímu úkonu činila neschopnou, či nikoliv) postupoval rozporně s

judikaturou dovolacího soudu, respektive při řešení této právní otázky se

odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, prezentované zejména

rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 19. května 2011, sp. zn. 30 Cdo 5226/2009. V

posledně označeném rozhodnutí totiž dovolací soud vyložil a odůvodnil mj. právní názor, že při posuzování platnosti právního úkonu z hlediska

způsobilosti zemřelé osoby k právním úkonům, je nezbytné před znaleckým

dokazováním učinit skutková zjištění, jež by objasnila chování a vystupování

posuzované osoby v každodenních situacích, aby měl znalec dostatečný skutkový

základ k odbornému posouzení. Dovolatelky dále namítají, že oba soudy -

přihlédnutím k výše připomenuté judikatuře dovolacího soudu - nepřistoupily k

provedení jimi navržených důkazů, přičemž došlo k předčasnému nařízení

znaleckého posudku „za řízení, jehož vlastnosti nenaplňují kautely

spravedlivého procesu podle čl. 6 Úmluvy o lidských právech a základních

svobodách a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Tato vada přitom z

jejich pohledu jednoznačně umožňuje, aby dovolací soud provedl přezkum postupu,

na základě něhož byl v předchozím řízení zjištěn skutek.“ Dovolatelky závěrem

navrhly, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu, případně i

rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu

řízení. K tomuto dovolání nebylo podáno žádné písemné vyjádření. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.), s přihlédnutím k § 3028

odst. 1 a 2 o. z. a s ohledem na judikaturu Ústavního soudu České republiky

(dále již „Ústavní soud“), podle které způsobilý dovolací důvod může založit i

otázka skutková, je-li namítáno porušení ústavně zaručených základních práv a

svobod dovolatele rozhodnutím nebo postupem odvolacího soudu (srov. např. nález

Ústavního soudu ze dne 19. listopadu 2015, sp. zn. I. ÚS 354/15 >1< ), dospěl k

závěru, že dovolání žalovaných 1) a 2) je - jak bude dále vyloženo - přípustné

i důvodné. V posuzované věci odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, který

vyhověl žalobě o určení, že A. L. (původní žalobkyně, která v průběhu řízení

- dne 30. dubna 2013 - zemřela) byla ke dni úmrtí (tj. ke dni 30. dubna 2013)

podílovou spoluvlastnicí označeného nemovitého majetku, neboť darovací smlouva

(sepsaná formou notářského zápisu) ze dne 10. února 2010, jíž A. L. darovala

svůj spoluvlastnický podíl na předmětném nemovitém majetku žalované 1), je ve

smyslu § 38 odst. 2 obč. zák. absolutně neplatná, jelikož dárkyně tento právní

úkon učinila v duševní poruše (středně těžká demence), která jí k tomuto

právnímu úkonu činila neschopnou. V průběhu řízení před soudem prvního stupně bylo z moci úřední zahájeno řízení

o (tehdejší) způsobilosti A. L. k právním úkonům, které skončilo vydáním

pravomocného rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 5. března 2012, č. j. 14

Nc 803/2011-40, jímž byla A. L. zbavena způsobilosti k právním úkonům a její

opatrovnicí ustanovena I. S., která v tomto řízení vystupuje v procesním

postavení žalobkyně a). Odůvodnění posledně označeného rozsudku o zbavení

způsobilosti A. L. k právním úkonům neobsahuje žádná dílčí skutková zjištění,

pouze souhrnné skutkové shrnutí, že: „Z výslechu svědkyně J. H., dcery

posuzované, lékařské zprávy MUDr. Charvátové a zejména ze znaleckého posudku

MUDr. Jany Noskové ze dne 12. 12. 2011, jakož i z výslechu znalkyně bylo v

řízení prokázáno následující. Posuzovaná v důsledku duševní choroby, a to těžší

demence, jež není přechodného charakteru, má narušeny paměť a myšlení,

kognitivní a rozhodovací procesy, v důsledku čehož není schopna činit a chápat

smysl běžných životních úkonů, není schopna nakládat s penězi ani spravovat

svůj majetek, není schopna chápat smysl a význam soudního řízení, popřípadě ani

spravovat svůj majetek.“

Úlohou soudu prvního stupně a v odvolacím řízení v rámci přezkumného řízení pak

úlohou odvolacího soudu bylo posoudit, zda v žalobě tvrzené právně rozhodné

skutečnosti týkající se zdravotního stavu původní žalobkyně A.

L., která v

inkriminovaném období měla trpět duševní poruchou (původní žalobkyně v žalobě

uvedla, že: „prodělala mozkovou mrtvici a má nález – nádor na mozku“),

zakládaly úvahy o aplikaci § 38 odst. 2 obč. zák., jenž stanoví, že rovněž je

neplatný právní úkon osoby jednající v duševní poruše, která ji činí k tomuto

právnímu úkonu neschopnou. Nejvyšší soud v této souvislosti pak připomíná

notorietu, že nikoliv každá duševní porucha fyzické osoby, která činí právní

úkon, vede k jeho (absolutní) neplatnosti, nýbrž (pouze) ta duševní porucha,

která jednající osobu činí k tomuto právnímu úkonu neschopnou [z důvodu, že

nemůže posoudit následky svého úkonu nebo (a) své jednání ovládnout; srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. února 2012, sp. zn. 30 Cdo

1560/2011]. Soud prvního stupně při rozhodování v této právní věci vycházel především ze

znaleckého posudku, který vypracoval dne 5. května 2013 MUDr. Petr Navrátil,

soudní znalec z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie (dále též „znalec“). Znalec přitom dospěl k následujícímu posudku (odpovědi znalce na soudem

položené otázky v zadání znaleckého posudku):

„1. Jaký je zdravotní stav žalobkyně, zda trpí duševní chorobou, která není jen

přechodného rázu, a pokud ano – jaká je prognóza vývoje choroby, od jaké doby

žalobkyně trpí touto chorobou.“

Odpověď znalce na tuto otázku: „Jedná se o chorobu trvalého rázu. Poprvé

diagnostikována byla v r. 2008.“

„2. Zda je žalobkyně schopna činit nějaké právní úkony, pokud ano - v jakém

rozsahu.“

Odpověď znalce na tuto otázku: „Posuzovaná není schopna činit žádné právní

úkony.“

„3. Zda žalobkyně dne 16. 11. 2010, kdy uzavřela s žalovanou darovací smlouvu,

byla již nějak omezena ve schopnosti činit právní úkony a v jakém rozsahu, zda

byla schopna chápat význam tohoto právního úkonu (darovací smlouvy).“

Odpověď znalce na tuto otázku: „Posuzovaná dne 16. 11. 2010, kdy uzavřela s

žalovanou darovací smlouvu, byla zcela neschopna činit jakékoliv právní úkony a

nebyla již schopna chápat význam tohoto právního úkonu (darovací smlouvy).“

Z uvedeného posudku znalce tedy lze pouze zjistit, že posuzovaná A. L. v době

vyšetření znalcem měla trpět duševní chorobou, kterou však znalec ve svých

odpovědích v závěru svého posudku nijak nespecifikoval. Pokud pak znalec v

posudku zabředl do právního posouzení (byť na soudem prvního stupně nesprávně

položené otázky), tj. zda posuzovaná je či není schopna činit právní úkony,

případně, zda, s kým a jaký typ smlouvy uzavřela dne 16. listopadu 2010, a

především zda byla schopna, či nikoliv v inkriminovaném období činit jakékoliv

právní úkony, nebo zda byla schopna chápat význam tohoto právního úkonu, pak je

třeba uzavřít, že se jedná vesměs o odpovědi na otázky právní, jež z povahy

věci soudnímu znalci přirozeně nepříslušeli řešit, a pokud se tak stalo, pak

takové informace v této části posudku nemohly být (a stále nejsou) pro soud z

hlediska jeho meritorního rozhodování využitelné, neboť nejsou z pohledu zákona

vůbec validní, respektive jsou zcela bezcenné - srov. § 127 o. s. ř. Nejvyšší soud přitom např. ve svém v rozsudku ze dne 27.

května 2015, sp. zn. 25 Cdo 259/2012, v souvislosti se znaleckým posudkem coby důkazním prostředkem,

mj. vyložil, že soud musí dbát o to, aby znalcem byl ustanoven odborník z toho

oboru, popřípadě z jeho odvětví, do něhož spadá odborné posouzení konkrétní

skutečnosti, přičemž zadání musí formulovat tak, aby znalci nebylo ukládáno

vyjadřovat se k otázkám, u nichž nejde o odborné posouzení konkrétní

skutečnosti, nýbrž o právní posouzení určitého skutkového stavu nebo o výklad

právního předpisu. V usnesení ze dne 27. května 2015, sp. zn. 30 Cdo 821/2015, pak Nejvyšší soud

připomenul, že duševní poruchou je nejenom duševní porucha, ale i krátkodobá

porucha psychických funkcí, hluboká porucha vědomí, slabomyslnost a jakákoli

jiná těžká duševní odchylka, jestliže měla za následek ztrátu nebo zmenšení

rozpoznávacích či ovládacích schopností (např. jednorázový stav opilosti,

drogové opojení, hypnóza atd.). Má-li být učiněn právní závěr, že právní úkon

je podle § 38 odst. 2 obč. zák. neplatný, musí být bez pochybností prokázáno

(učiněno jistým v procesním smyslu), že předmětná osoba jednala v duševní

poruše alespoň přechodné povahy, která by ji činila k tomuto předmětnému

právnímu úkonu neschopnou. V této souvislosti je třeba zmínit rozsudek

Nejvyššího soudu ze dne 25. května 2016, sp. zn. 30 Cdo 5750/2015, v němž

dovolací soud k problematice tzv. „důkazního standardu“ (srov. nález Ústavního

soudu ze dne ze dne 20. srpna 2014, sp. zn. I. ÚS 173/13, ve znění opravného

usnesení téhož soudu ze dne 10. září 2014) mj. vyložil: „Lze tedy na podkladě

ustálené rozhodovací praxe, reflektující závěry české doktríny civilního

procesního práva, ještě jednou vyzvednout právní závěr Nejvyššího soudu

vztahující se k procesu důkazní verifikace v tom směru, že výsledky hodnocení

důkazů umožňují soudu přijmout závěr o pravdivosti skutečnosti, která je

předmětem dokazování, jen tehdy, jestliže na jejich základě lze nabýt jistoty

(přesvědčení) o tom, že se tato skutečnost opravdu stala, aniž by o tom mohly

být rozumné pochybnosti. Vytvářejí-li výsledky hodnocení důkazů podmínky pouze

pro úsudek, že je možné (více či méně pravděpodobné), že se dokazovaná

skutečnost stala, a připouštějí-li tedy i možnost (větší či menší

pravděpodobnost) toho, že se dokazovaná skutečnost naopak nestala, nelze učinit

závěr o pravdivosti této skutečnosti. V takovém případě soud musí rozhodnout v

neprospěch toho účastníka, v jehož zájmu bylo podle hmotného práva prokázat

tvrzenou skutečnost. K tomu možno dodat, že ve výsledku - při použití toho

kterého doktrinálního směru - se mohou dostavit stejné závěry, avšak způsob,

jak k nim rozhodující soud dospěl (zda na podkladě aplikované objektivní teorie

míry důkazu vycházející z vysoké míry pravděpodobnosti prokazované skutečnosti

anebo na podkladě subjektivní teorie míry důkazu prezentované shora

připomenutou judikaturou a tuzemskou právní doktrínou) je zásadní, neboť v

poměrech českého civilního procesu je soud povinen hodnotit důkazy ve smyslu §

132 o. s.

ř., přičemž jakýkoliv odklon od uvedené zásady představuje exces,

který způsobuje defekt na poli důkazní verifikace. Z vyloženého je zřejmé, že uvedené (soudem prvního stupně učiněné) zadání

znaleckého posudku neodpovídá zákonné úpravě a připomenuté ustálené rozhodovací

praxi dovolacího soudu. Přitom sama okolnost, že některé výseče odborného

charakteru lze vysledovat z předchozí části posudku znalce, nevytěsňuje shora

popsané defekty. Správně měl tedy soud prvního stupně přistoupit k formulování takových otázek,

aby na podkladě učiněných odpovědí znalec podal posudek k tomu, zda posuzovaná

v inkriminovaném období byla stižena duševní poruchou, a pokud ano, zda tato

její duševní porucha měla (a pokud ano, pak v jakém rozsahu, s jakou

intenzitou) vliv na její rozpoznávací a ovládací schopnosti při (soudem)

vymezeném jednání. Následně znalcem učiněné odborné závěry, formálně vyjádřené

v jeho posudku (představující samostatné odborné znalecké posouzení včetně

závěrů) by pak správně měly obsahovat odpovědi zásadně odborně lékařského

(psychiatrického) rázu, nikoliv právní zhodnocení důsledků zdravotního stavu

posuzované. Dále Nejvyšší soud připomíná např. svůj rozsudek ze dne 6. srpna 2009, sp. zn. 30 Cdo 352/2008, v němž zaujal a odůvodnil následující právní závěry:

„Řešení otázky, zda osoba v době, kdy činila příslušný právní úkon, jednala v

duševní poruše, závisí na posouzení skutečností, k nimž je třeba ve smyslu §

127 odst. 1 o. s. ř. odborných znalostí. Judikatura, převážně se upínající k

interpretaci a aplikaci ustanovení § 38 odst. 1 obč. zák. tj. k institutu

omezení, resp. zbavení způsobilosti k právním úkonům, kterou lze ovšem

přiměřeně použít i při posuzování platnosti právního úkonu ve smyslu § 38 odst. 2 obč. zák., opakovaně zaujala právní názor, že v těchto věcech je povinností

soudu umožnit znalcům (psychiatrům, psychologům), aby konfrontovali výsledky

svého odborného vyšetření s ostatními výsledky dokazování a aby na základě této

konfrontace bezpečně usoudili, do jaké míry projevy duševní choroby vyžadují

zbavení, případně omezení způsobilosti k právním úkonům. K tomuto účelu je soud

povinen zajistit úplná a spolehlivá zjištění o osobních poměrech vyšetřované

osoby, přičemž nedostatek takových skutkových zjištění nelze nahradit posudkem

znalců. Zvláště je nutno zdůraznit požadavek zjištění údajů o tom, jak se

vyšetřovaný chová v každodenním životě, jak se stará o potřeby své a své

rodiny, jak hospodaří s finančními prostředky, jak se případně projevuje na

svém pracovišti, jak se chová v různých životních situacích apod. Uvedeným

požadavkům neodpovídá takový postup, při němž k ustanovení znalce a k vyžádání

znaleckého posudku dochází na samém počátku řízení, někdy dokonce v rámci

přípravy jednání, dříve než si soud opatřil ostatní podklady pro své

rozhodnutí. Jinak řečeno, má-li se znalec odpovědně vyjádřit o zdravotním stavu

vyšetřovaného, musí mít ovšem náležitě zjištěný skutkový stav věci, aby při

podání posudku mohl přihlédnout ke všem skutečnostem, které vyšly v řízení

najevo.

Jde-li o zbavení či omezení způsobilosti k právním úkonům, je zvlášť

nezbytné, aby soud před znaleckým dokazováním provedl takové důkazy, které by

objasnily chování a vystupování toho, kdo má být zbaven či omezen ve své

způsobilosti k právním úkonům, v každodenních situacích. Jen tak může mít

znalec dostatečně široký a spolehlivý skutkový základ pro znalecké posouzení

(srov. R 14/1977, R 3/1979). V odborné literatuře bylo mj. zdůrazněno, že při posuzování způsobilosti již

zemřelých osob k jednotlivému právnímu aktu je znalcova role podstatně snížena. Nemůže se v takovém případě spolehnout na výtěžek vlastní verbální explorace

posuzovaného, ale vychází pouze ze spisového materiálu. Podle názoru J. B. se

má vycházet také jen z některých svědeckých výpovědí, a to nejlépe z těch, jimž

soud uvěřil a o jejichž znalecké zhodnocení soudce požádal. Jinak by se měl

zaměřit spíš na zdravotnické nálezy, zejména na záznamy z doby nejbližší

posuzovanému právnímu úkonu (B., S., Soudně psychiatrická expertíza z pohledu

znalecké praxe, Bulletin advokacie č. 4/1998, str. 4 a násl.). Jakkoli esenciálním důkazním podkladem v řízení, v němž je posuzováno, zda

předmětné právní jednání fyzické osoby bylo učiněno v duševní poruše či

nikoliv, je znalecký posudek z příslušného oboru, nezbavuje to ještě soud

povinností, aby se při hodnocení důkazů ve smyslu § 132 o. s. ř. zabýval

úplností a přesvědčivostí zpracovaného posudku a tento důkazní prostředek -

způsobem předvídaným v ustanovení § 132 o. s. ř. - hodnotil s dalšími důkazními

prostředky a s přihlédnutím ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho,

co uvedli účastníci. Znalecký posudek ve smyslu občanského soudního řádu představuje jeden z mnoha

důkazních prostředků, byť je svou povahou nezastupitelný. Znalec je přitom

osobou (fyzickou či právnickou), která prostřednictvím svých odborných znalostí

posuzuje skutečnosti, které byly soudem určeny, a ve znaleckém posudku soudu

sděluje subjektivní výsledek tohoto posouzení (rozsudek Nejvyššího soudu České

republiky ze dne 28. května 2002, sp. zn. 33 Odo 325/2001). Podle § 13 odst. 2 vyhlášky ministerstva spravedlnosti č. 37/1967 Sb., k

provedení zákona o znalcích a tlumočnících, v posudku uvede znalec popis

zkoumaného materiálu, popřípadě jevů, souhrn skutečností, k nimž při úkonu

přihlížel (nález), a výčet otázek, na které má odpovědět, s odpověďmi na tyto

otázky (posudek). Činnost soudu směřuje k zajištění dostatečných podkladů, na jejichž základě lze

ve věci rozhodnout. Skutkový stav soud zjistí po procesu hodnocení jednotlivých

důkazů. Povinností soudu je, aby důkazy hodnotil podle své úvahy, a to každý

důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti a aby pečlivě

přihlížel ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci. Znalecký posudek je - jak již shora bylo uvedeno - jedním z důkazních

prostředků (§ 125, § 127 o. s. ř.), který soud sice hodnotí jako každý jiný

důkaz podle § 132 o. s. ř., od jiných se však liší tím, že odborné závěry v něm

obsažené nepodléhají hodnocení soudem podle zásad § 132 o. s. ř.

Soud hodnotí

přesvědčivost posudku co do jeho úplnosti ve vztahu k zadání, logické

odůvodnění jeho závěrů a soulad s ostatními provedenými důkazy. Hodnocení

důkazu znaleckým posudkem tedy spočívá v posouzení, zda závěry posudku jsou

náležitě odůvodněny, zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda bylo přihlédnuto ke

všem skutečnostem, s nimiž se bylo třeba vypořádat, zda závěry posudku nejsou v

rozporu s výsledky ostatních důkazů a zda odůvodnění znaleckého posudku

odpovídá pravidlům logického myšlení. Z uvedeného vyplývá, že důkaz znaleckým

posudkem soud hodnotí jako každý jiný důkaz, nemůže však přezkoumávat věcnou

správnost odborných závěrů (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 4. 2002, sp. zn. 25 Cdo 583/2001). Soud při hodnocení znaleckého posudku musí zkoumat, zda provedený úkon byl

učiněn řádně, tj. zda znalec dodržel soudem uložené zadání (zodpověděl na

otázky, resp. zadání soudu k předmětu znaleckého úkonu s určitě a srozumitelně

vyloženým závěrem, který má oporu v podkladových materiálech, netrpí rozpory

atd.). Zjistí-li soud, že znalec ne zcela splnil úkol, který soud vymezil ve

svém opatření, případně nesplnil jej vůbec, nebo nedostatečným způsobem, podle

okolností případu posoudí, zda znalce opatřením zaváže k doplnění tohoto

neúplného (nedostatečného) posudku, a to i případně cestou realizace

pořádkového opatření (uložením pořádkové pokuty dle § 53 odst. 1 o. s. ř.),

nebo zda za účelem posouzení skutečností, k nimž je třeba odborných znalostí,

ustanoví jiného znalce. Aby soud mohl znalecký posudek odpovědně hodnotit, nesmí se znalec omezit ve

svém posudku na podání odborného závěru, nýbrž z jeho posudku musí mít soud

možnost seznat, z kterých zjištění v posudku znalec vychází, jakou cestou k

těmto zjištěním dospěl a na základě jakých úvah došel ke svému závěru (srov. Rc

47/55). Závěry znaleckého posudku přitom nelze bez dalšího přebírat, ale je

třeba v případě potřeby je ověřovat i jinými důkazy, a to zejména tehdy,

jestliže mohou být pochybnosti o správnosti závěrů znaleckého posudku. Tak je

tomu např. tehdy, připouští-li znalecký posudek možnost zpřesnění jím uváděných

údajů, avšak k tomuto zpřesnění znalec nepřikročí, nebo postupuje-li znalec ve

znaleckém posudku podle určitého předpisu, ale v dílčím závěru se od něho bez

bližšího zdůvodnění odchýlí (srov. Rc 33/95). Může také dojít k situaci, kdy

jednotlivé dílčí závěry ve svém souhrnu si do určité míry odporují, nebo

vycházejí ze zjištění, které neodpovídá znalcem popisovanému jevu, resp. souhrnu skutečností, k nimž měl znalec přihlížet.“

Posledně uvedené závěry jsou pak dále rozvinuty v rozsudku Nejvyššího soudu ze

dne 19. května 2011, sp. zn. 30 Cdo 5226/2009, na nějž žalovaní již v průběhu

řízení opakovaně poukazovali:

„Řešení otázky, zda osoba v době, kdy činila příslušný právní úkon, jednala v

duševní poruše, závisí na posouzení skutečností, k nimž je třeba ve smyslu §

127 odst. 1 o. s. ř. odborných znalostí. Judikatura, převážně se upínající k

interpretaci a aplikaci ustanovení § 38 odst. 1 obč. zák. tj. k institutu

omezení, resp.

zbavení způsobilosti k právním úkonům, kterou lze ovšem