30 Cdo 352/2008
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Karla
Podolky a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Pavla Pavlíka v právní věci žalobců
a) L. Š., b) J. N., c) Z. H., a d) K. B., zastoupených advokátkou, proti
žalovanému J. N., zastoupenému advokátem, o určení vlastnického práva, vedené u
Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 7 C 885/92, o dovolání žalovaného proti
rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. června 2007, č. j. 17 Co
358/2004-353, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 29. června 2007, č. j. 17 Co
358/2004-353, a rozsudek Okresního soudu ve Znojmě ze dne 7. dubna 2004, č. j.
7 C 885/92-309, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu ve Znojmě k dalšímu
řízení.
Okresní soud ve Znojmě (dále již „okresní soud“ nebo „soud prvního stupně“) v
pořadí druhým rozsudkem ze dne 7. dubna 2004, č. j. 7 C 885/92-309, zamítl
žalobu, jíž se žalobci domáhali určení, že M. N., zemřelá, byla ke dni své
smrti vlastnicí v žalobě specifikovaných pozemků. Dále okresní soud tímto
rozhodnutím zavázal žalobce povinností, aby nahradili žalovanému k rukám jeho
advokáta náklady řízení ve výši 25.152,80 Kč a státu nepřiznal právo na náhradu
nákladů řízení. Po provedeném řízení a dokazování okresní soud vzal za
prokázané, že zemřelá M. N. v době uzavírání darovací smlouvy dne 3. 1. 1991,
kterou předmětné pozemky darovala svému synovi – žalovanému, nebyla ani
omezena, ani zbavena způsobilosti k právním úkonům. Žalobci by proto „k unesení
důkazního břemene museli jednoznačně a bezpečně prokázat, že zemřelá M. N. jako
účastnice darovací smlouvy nedokázala posoudit následky svého jednání. V daném
případě však žalobci neunesli důkazní břemeno těchto svých tvrzení a tyto
tvrzené skutečnosti neprokázali. Jak uvedli všichni soudní znalci, kteří se
podíleli na zpracování znaleckých posudků, skutečný psychický stav a případná
duševní porucha zemřelé by byla možná prokázat pouze v případě, že by po smrti
zemřelé byla provedena pitva, nebo že by za života M. N. u ní byla provedena
mozková biopsie, soudní znalci však vycházeli pouze z klinického obrazu, který
tvořila připojená zdravotní dokumentace, a z vyjádření slyšených svědků z
obsahu soudního spisu.“
K odvolání žalobců Krajský soud v Brně (dále již „krajský soud“ nebo „odvolací
soud“) v záhlaví citovaným rozsudkem změnil rozsudek okresního soudu tak, že
žalobě zcela vyhověl, a akcesorickými výroky rozhodl o náhradě nákladů řízení
účastníků a státu, a dále o povinnosti žalovaného zaplatit státu soudní
poplatek z odvolání (viz výroky II. až V.). Krajský soud po zopakování
listinných důkazů dospěl „k přesvědčení, že v řízení byl prokázán opak, tedy,
že M. N. nebyla způsobilá k uzavření předmětné darovací smlouvy...Z rozhodných
důkazů ve věci provedených, a to ze všech tří znaleckých posudků z oboru
zdravotnictví – odvětví psychiatrie, lze podle názoru odvolacího soudu
jednoznačně učinit závěr, že M. N. takovou duševní poruchou v den uzavření
předmětné darovací smlouvy trpěla. Všichni tři znalci ve svých znaleckých
posudcích v podstatě uzavřeli (byť s použitím odlišných slovních termínů), že
M. N. trpěla ke dni podpisu předmětné darovací smlouvy vaskulární demencí
subkortikálního typu, komplikovanou přechodnými stavy deliria. Všichni tři
nezávislí znalci se shodli na tom, že M. N. nebyla ke dni podpisu předmětné
darovací smlouvy schopna projevit svou vůli tak, aby to vedlo k platnému
právnímu úkonu, a chápat následky a dopad své projevené vůle, tedy uzavřít
platnou darovací smlouvu, neboť nebyla sto posoudit a rozpoznat následky svého
jednání. Tento závěr znalců soud I. stupně zpochybnil poukazem na to, že M. N.
nebyla po své smrti pitvána a za života u ní nebyla provedena mozková biopsie,
případně nebyl zjišťován rozsah poškození mozku drahými zobrazovacími metodami,
o čemž není sporu. Ze znaleckého posudku Z. B. je zřejmé, že tento způsob
definitivního potvrzení je vyžadován u demence Alzheimerova typu (dříve senilní
demence), z posudku však nevyplývá, že M. N. tímto typem demence trpěla. V
předmětné věci není sporu o tom, že znalci nevyšetřovali M. N. za jejího života
a neměli k dispozici ani její pitevní nálezy ani nálezy případně provedené
mozkové biopsie nebo určitých zobrazovacích metod, a své závěry o její
neschopnosti posoudit následky svého jednání učinili na základě jejího
klinického stavu zjištěného především z její dochované poměrně rozsáhlé
dokumentace. O závěry těchto tří znaleckých posudků se při svém rozhodování
opřel i odvolací soud...“
Proti tomuto rozsudku krajského soudu podal žalovaný prostřednictvím svého
advokáta včasné a (z pohledu zákonem stanovených náležitostí také i) řádné
dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s.
ř. V něm uplatňuje dva dovolací důvody, a to jednak ve smyslu ustanovení § 241a
odst. 2 písm. b) o. s. ř. (tj. že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci), a dále ve smyslu ustanovení § 241a odst. 3 téhož zákona (tj.
že rozhodnutí odvolacího soudu vychází
ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v
provedeném dokazování). V obšírně zformulovaném dovolání dovolatel stran prvně
uplatněného dovolacího důvodu vytýká krajskému soudu procesněprávní i
hmotněprávní pochybení. V prvém případě namítá, že postup a rozhodnutí
odvolacího soudu v této věci jsou v přímém rozporu s ustanovením § 132 o. s. ř.
s konstantní rozhodovací praxí, na níž dovolatel odkazuje. Dovolatel (ve
stručnosti shrnuto) vytýká odvolacímu soudu, že nehodnotil svědecké výpovědi a
své skutkové závěry postavil
na zjištění, jež si učinil z předmětných znaleckých posudků. V tomto konkrétním
případě při zjišťování skutkových podkladů potřebných pro závěry o tom, zda
označená již nežijící osoba byla či nebyla způsobilou k právnímu jednání, jsou
svědecké výpovědi osob žijících v kontaktu s ní v rozhodném období prakticky
nepostradatelné. Dovolatel dále zdůrazňuje, že všichni tři znalci neměli k
dispozici jinou zdravotnickou dokumentaci, než tu, která byla vedena
praktickými lékaři, kteří postupně M. N. ošetřovali, s výjimkou např.
propouštěcí zprávy z chirurgického oddělení M. B. ze dne 31. 5. 1998, ze které
ovšem paradoxně plyne, že je „pacientka sklerotická, mírně desorientovaná,
snaží se spolupracovat.“ Tato dokumentace ovšem neměla žádnou vyšší odbornou
úroveň a v tomto směru dovolatel zpochybňuje relevantnost tohoto podkladového
materiálu, z něhož znalci při zpracovávání svých posudků vycházeli. Kromě toho
dovolatel poukazuje na některé pasáže ze znaleckého posudku B., jež v podstatě
jsou ve shodě s dovolatelovou argumentací ohledně nezbytnosti přihlédnout též
ke svědectví příslušníků rodiny. Dále se dovolatel ve svém dovolání zabývá
hmotněprávní stránkou věci a vytýká odvolacímu soudu, že sice pro právní
kvalifikaci věci použil správní právní předpis (§ 38 odst. 2 obč. zák.), ale
nesprávně jej vyložil. Dovolatel se v tomto směru obšírně zabývá hmotněprávním
dosahem ustanovení § 38 odst. 1 a 2 obč. zák. a na podkladě tohoto výkladu a
nastíněné aplikační úvahy dospívá k závěru, že o možnosti použití ustanovení §
38 odst. 2 obč. zák. (tj. že rovněž je neplatný právní úkon osoby jednající v
duševní poruše, která ji činí k tomuto právnímu úkonu neschopnou) lze dospět
jen tehdy, je-li zcela nepochybně prokázáno, že právní úkon byl učiněn, v tomto
konkrétním případě a touto konkrétní osobou, v duševní poruše, která ji činí k
tomuto právnímu úkonu nezpůsobilou. Podle dovolatele je i zbytečná obava
odvolacího soudu, že bez mozkové biopsie, jiného odborného vyšetření nebo
pitvy, by bylo v podstatě znemožněno jakékoliv zpětné posouzení způsobilosti k
právním úkonům. Jistě tak lze učinit i na základě jiných poznatků, ovšem jen
takových, které povedou k jistotě – nikoliv jen k pravděpodobnosti – že právní
úkon byl učiněn osobou nezpůsobilou k tomuto úkonu. Z vyložených důvodů proto
dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky dovoláním napadený rozsudek
krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobci se k podanému dovolání žalovaného písemně nevyjádřili.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění,
že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou
osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) a že jde o
rozsudek proti kterému je podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.
dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§ 243
odst. 1 věta první o. s. ř.)
a dospěl k záběru, že dovolání je opodstatněné.
Dovolací soud přezkoumává rozhodnutí odvolacího soudu jen z důvodů uplatněných
v dovolání. Jestliže je dovolání přípustné, jako je tomu v posuzované věci,
přihlédne k případným vadám uvedeným v ust. § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm.
a), b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít
za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§
242 odst. 3 o. s. ř.). Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího
soudu zásadně vázán uplatněným dovolacím důvodem (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).
Přitom vychází z toho, jak je dovolatel obsahově vymezil (§ 41 odst. 2 o. s.
ř.).
V posuzované věci se žalobci podanou žalobou domáhají určení, že M. N., byla ke
dni své smrti, tj. k 30. dubnu 1991, výlučnou vlastnicí předmětných pozemků,
které za svého života (podle žalobního tvrzení) neplatně darovací smlouvou ze
dne 3. ledna 1991 darovala žalovanému (svému synovi), neboť tento právní úkon
učinila v duševní poruše, která ji činila k tomuto právnímu úkonu neschopnou.
Zatímco okresní soud žalobu zamítl (ve stručnosti shrnuto z obsahu odůvodnění
rozsudku soudu prvního stupně) z toho důvodu, že se žalobcům nepodařilo
prokázat, že by M. N. předmětný právní úkon učinila ve stavu duševní poruchy a
že tudíž by bylo prokázáno, že uvedená darovací smlouva je ve smyslu § 38 odst.
2 obč. zák. neplatným právním úkonem, krajský soud po zopakování listinných
důkazů naopak žalobním důvodům přisvědčil, když dospěl k závěru, že předmětná
darovací smlouva je neplatná z důvodu, že M. N. v době, kdy činila tento právní
úkon, trpěla duševní poruchou „znemožňující jí projevit svou vůli a rozpoznat
následky své projevené vůle.“ Oba soudy přitom při svém rozhodování mj.
vycházely ze znaleckého posudku J. S., ačkoliv tato znalkyně byla usnesením
okresního soudu ze dne 29. 12. 1998, č. j. 7 C 885/92-196, „vyloučena v této
věci ze znaleckých posudků“, neboť podle názoru okresního soudu (obsaženého v
cit. usnesení) „s ohledem na podání znalkyně (ve kterém znalkyně reagovala na
předvolání k soudnímu jednání, v němž požádala „o vyloučení své osoby z dalšího
řízení ve věci s tím, že oznamuje soudu podjatost své osoby jako znalce i jako
odborníka na základě dosavadního postupu v tomto soudním řízení“) ...je zřejmé,
že s ohledem na podané odvolání žalovaného a rozhodnutí Krajského soudu v Brně
lze mít oprávněné pochybnosti o její nepodjatosti ve věci, zejména ve vztahu k
žalovanému a jeho právnímu nástupci.“ S ohledem na vyloučení znalkyně a její
vyjádření, upínající se k dosavadnímu řízení, kdy znalkyně v reakci na soudní
předvolání k jednání sama učinila podnět ke svému vyloučení v této věci, soudy
obou stupňů pochybily, pokud podrobily dokazování posudek zpracovaný znalkyní
J. S., a pro své meritorní rozhodnutí z něj čerpaly – jak se podává z
odůvodnění písemného vyhotovení jejich rozhodnutí – a zjišťovaly skutečnosti
významné pro právní posouzení věci, resp. kdy krajský soud i na podkladě tohoto
znaleckého posudku dospěl ke skutkovému závěru, že M. N. činila předmětný
darovací akt v duševní poruše. Ve smyslu § 242 odst. 3 o. s. ř. proto dovolací
soud z úřední povinnosti přihlédl k této vadě, která již sama o sobě naplňuje
důvod ke zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů.
Podle § 38 odst. 1 obč. zák. neplatný je právní úkon, pokud ten, kdo jej
učinil, nemá způsobilost k právním úkonům.
Podle § 38 odst. 2 téhož zák. rovněž je neplatný právní úkon osoby jednající v
duševní poruše, která ji činí k tomuto právnímu úkonu neschopnou.
Řešení otázky, zda osoba v době, kdy činila příslušný právní úkon, jednala v
duševní poruše, závisí na posouzení skutečností, k nimž je třeba ve smyslu §
127 odst. 1 o. s. ř. odborných znalostí. Judikatura, převážně se upínající k
interpretaci a aplikaci ustanovení § 38 odst. 1 obč. zák. tj. k institutu
omezení, resp. zbavení způsobilosti k právním úkonům, kterou lze ovšem
přiměřeně použít i při posuzování platnosti právního úkonu ve smyslu § 38 odst.
2 obč. zák., opakovaně zaujala právní názor, že v těchto věcech je povinností
soudu umožnit znalcům (psychiatrům, psychologům), aby konfrontovali výsledky
svého odborného vyšetření s ostatními výsledky dokazování a aby na základě této
konfrontace bezpečně usoudili, do jaké míry projevy duševní choroby vyžadují
zbavení, případně omezení způsobilosti k právním úkonům. K tomuto účelu je soud
povinen zajistit úplná a spolehlivá zjištění o osobních poměrech vyšetřované
osoby, přičemž nedostatek takových skutkových zjištění nelze nahradit posudkem
znalců. Zvláště je nutno zdůraznit požadavek zjištění údajů o tom, jak se
vyšetřovaný chová v každodenním životě, jak se stará o potřeby své a své
rodiny, jak hospodaří s finančními prostředky, jak se případně projevuje na
svém pracovišti, jak se chová v různých životních situacích apod. Uvedeným
požadavkům neodpovídá takový postup, při němž k ustanovení znalce a k vyžádání
znaleckého posudku dochází na samém počátku řízení, někdy dokonce v rámci
přípravy jednání, dříve než si soud opatřil ostatní podklady pro své
rozhodnutí. Jinak řečeno, má-li se znalec odpovědně vyjádřit o zdravotním stavu
vyšetřovaného, musí mít ovšem náležitě zjištěný skutkový stav věci, aby při
podání posudku mohl přihlédnout ke všem skutečnostem, které vyšly v řízení
najevo. Jde-li o zbavení či omezení způsobilosti k právním úkonům, je zvlášť
nezbytné, aby soud před znaleckým dokazováním provedl takové důkazy, které by
objasnily chování a vystupování toho, kdo má být zbaven či omezen ve své
způsobilosti k právním úkonům, v každodenních situacích. Jen tak může mít
znalec dostatečně široký a spolehlivý skutkový základ pro znalecké posouzení
(srov. R 14/1977, R 3/1979).
V odborné literatuře bylo mj. zdůrazněno, že při posuzování způsobilosti již
zemřelých osob k jednotlivému právnímu aktu je znalcova role podstatně snížena.
Nemůže se v takovém případě spolehnout na výtěžek vlastní verbální explorace
posuzovaného, ale vychází pouze ze spisového materiálu. Podle názoru J. B. se
má vycházet také jen z některých svědeckých výpovědí, a to nejlépe z těch, jimž
soud uvěřil a o jejichž znalecké zhodnocení soudce požádal. Jinak by se měl
zaměřit spíš na zdravotnické nálezy, zejména na záznamy z doby nejbližší
posuzovanému právnímu úkonu (B., S., Soudně psychiatrická expertíza z pohledu
znalecké praxe, Bulletin advokacie č. 4/1998, str. 4 a násl.).
Poněvadž neplatnost právního úkonu podle § 38 odst. 2 obč. zák. vyžaduje
bezpečné zjištění, že účastník právního úkonu nedokáže posoudit následky svého
jednání nebo své jednání ovládnout (srov. např. Sborník IV, ročník 1970, str.
456), je vyloučeno činit závěr o jednání v duševní poruše na základě
pravděpodobnosti či za skutkových okolností, které i přes důkazní verifikaci
soudu ve smyslu § 132 o. s. ř. neumožňují učinit v uvedeném směru zcela
jednoznačný skutkový závěr, na nějž by bylo lze aplikovat ustanovení § 38 odst.
2 obč. zák. Jakkoli esenciálním důkazním podkladem v řízení, v němž je
posuzováno, zda předmětné právní jednání fyzické osoby bylo učiněno v duševní
poruše či nikoliv, je znalecký posudek z příslušného oboru, nezbavuje to ještě
soud povinností, aby se při hodnocení důkazů ve smyslu § 132 o. s. ř. zabýval
úplností a přesvědčivostí zpracovaného posudku a tento důkazní prostředek –
způsobem předvídaným v ustanovení § 132 o. s. ř. – hodnotil s dalšími důkazními
prostředky a s přihlédnutím ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho,
co uvedli účastníci.
Znalecký posudek ve smyslu občanského soudního řádu představuje jeden z mnoha
důkazních prostředků, byť je svou povahou nezastupitelný. Znalec je přitom
osobou (fyzickou či právnickou), která prostřednictvím svých odborných znalostí
posuzuje skutečnosti, které byly soudem určeny, a ve znaleckém posudku soudu
sděluje subjektivní výsledek tohoto posouzení (rozsudek Nejvyššího soudu České
republiky
ze dne 28. května 2002, sp. zn. 33 Odo 325/2001).
Podle § 13 odst. 2 vyhlášky ministerstva spravedlnosti č. 37/1967 Sb., k
provedení zákona o znalcích a tlumočnících, v posudku uvede znalec popis
zkoumaného materiálu, popřípadě jevů, souhrn skutečností, k nimž při úkonu
přihlížel (nález), a výčet otázek, na které má odpovědět, s odpověďmi na tyto
otázky (posudek).
Činnost soudu směřuje k zajištění dostatečných podkladů, na jejichž základě lze
ve věci rozhodnout. Skutkový stav soud zjistí po procesu hodnocení jednotlivých
důkazů. Povinností soudu je, aby důkazy hodnotil podle své úvahy, a to každý
důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti a aby pečlivě
přihlížel ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci.
Znalecký posudek je – jak již shora bylo uvedeno - jedním z důkazních
prostředků (§ 125, § 127 o. s. ř.), který soud sice hodnotí jako každý jiný
důkaz podle § 132 o. s. ř., od jiných se však liší tím, že odborné závěry v něm
obsažené nepodléhají hodnocení soudem podle zásad § 132 o. s. ř. Soud hodnotí
přesvědčivost posudku co do jeho úplnosti ve vztahu k zadání, logické
odůvodnění jeho závěrů a soulad s ostatními provedenými důkazy. Hodnocení
důkazu znaleckým posudkem tedy spočívá v posouzení, zda závěry posudku jsou
náležitě odůvodněny, zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda bylo přihlédnuto ke
všem skutečnostem, s nimiž se bylo třeba vypořádat, zda závěry posudku nejsou v
rozporu s výsledky ostatních důkazů a zda odůvodnění znaleckého posudku
odpovídá pravidlům logického myšlení. Z uvedeného vyplývá, že důkaz znaleckým
posudkem soud hodnotí jako každý jiný důkaz, nemůže však přezkoumávat věcnou
správnost odborných závěrů (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 25.
4. 2002, sp. zn. 25 Cdo 583/2001).
Soud při hodnocení znaleckého posudku musí zkoumat, zda provedený úkon byl
učiněn řádně, tj. zda znalec dodržel soudem uložené zadání (zodpověděl na
otázky, resp. zadání soudu k předmětu znaleckého úkonu s určitě a srozumitelně
vyloženým závěrem, který má oporu v podkladových materiálech, netrpí rozpory
atd.). Zjistí-li soud, že znalec ne zcela splnil úkol, který soud vymezil ve
svém opatření, případně nesplnil jej vůbec, nebo nedostatečným způsobem, podle
okolností případu posoudí, zda znalce opatřením zaváže k doplnění tohoto
neúplného (nedostatečného) posudku, a to i případně cestou realizace
pořádkového opatření (uložením pořádkové pokuty dle § 53 odst. 1 o. s. ř.),
nebo zda za účelem posouzení skutečností, k nimž je třeba odborných znalostí,
ustanoví jiného znalce.
Aby soud mohl znalecký posudek odpovědně hodnotit, nesmí se znalec omezit ve
svém posudku na podání odborného závěru, nýbrž z jeho posudku musí mít soud
možnost seznat, z kterých zjištění v posudku znalec vychází, jakou cestou k
těmto zjištěním dospěl a na základě jakých úvah došel ke svému závěru (srov. Rc
47/55). Závěry znaleckého posudku přitom nelze bez dalšího přebírat, ale je
třeba v případě potřeby je ověřovat i jinými důkazy, a to zejména tehdy,
jestliže mohou být pochybnosti o správnosti závěrů znaleckého posudku. Tak je
tomu např. tehdy, připouští-li znalecký posudek možnost zpřesnění jím uváděných
údajů, avšak k tomuto zpřesnění znalec nepřikročí, nebo postupuje-li znalec ve
znaleckém posudku podle určitého předpisu,
ale v dílčím závěru se od něho bez bližšího zdůvodnění odchýlí (srov. Rc
33/95). Může také dojít k situaci, kdy jednotlivé dílčí závěry ve svém souhrnu
si do určité míry odporují, nebo vycházejí ze zjištění, které neodpovídá
znalcem popisovanému jevu, resp. souhrnu skutečností, k nimž měl znalec
přihlížet.
Podle názoru Nejvyššího soudu České republiky, s přihlédnutím k výše
připomenuté judikatuře, bylo – jak na to ostatně správně odkazuje žalovaný ve
svém dovolání – nezbytné při zpracovávání posudků přihlédnout i k ostatním
důkazním prostředkům, resp. k výslechům účastníků, zejména pak v nalézacím
řízení vyslechnutým svědkům tak, aby byl vytvořen dostatečný podklad pro
následné znalecké zkoumání dané problematiky. Vzhledem k tomu, že podle
protokolů o jednání před okresním soudem účastníci a vyslechnutí svědci v
zásadě vytvořily dvě důkazní skupiny, v rámci té které svědci vypovídali o
chování a jednání M. N. v témže časovém období mnohdy diametrálně odlišně, bylo
nezbytné, aby soud v rámci zajištění podkladového materiálu pro znaleckou
verifikaci označil z dané důkazní množiny ty důkazní prostředky, které za dané
procesní situace, s přihlédnutím k zásadě přímosti a ústnosti, přesvědčivosti
svědků atd., byly jím považovány za relevantní a využitelné pro zpracování
znaleckého posudku. Taková identifikace relevantních důkazních materiálů měla
pak ustanovenému znalci sloužit jako podklad pro pochopení souvislostí, svědky
vnímaných okolností, především však svědky vnímaného chování M. N. v předmětné
době tak, aby i k tomuto zpravidla laickému popisu znalec mohl přihlížet,
získané informace vyhodnocovat ve vazbě na zajištěnou zdravotní dokumentaci
jmenované, a tím tedy s maximální mírou precizovat proces získávání co
nejširšího skutkového podkladu pro následné odborné vyhodnocování a tvorbu
odborného závěru.
V posuzovaném případě ovšem takto postupováno nebylo, neboť všichni tři znalci
ve svých posudcích fakticky učinili výpis ze soudního spisu a zdravotnické
dokumentace M. N., aniž by měli soudem identifikovaný důkazní podklad těch v
řízení vyslechnutých osob, jejichž výpovědi měly při odborném posouzení
přesvědčivým způsobem zohlednit v jimi zpracovaných posudcích. I při odhlédnutí
od shora již popsaného vyloučení znalkyně S. lze dále konstatovat, že z pohledu
úrovně zpracování, z hlediska úplnosti, přesvědčivosti a logického odůvodnění
nebylo možno pro výše naznačený skutkový deficit považovat znalecké posudky za
úplné pro učinění odborných závěrů. Jakkoliv soud není oprávněn přezkoumávat či
hodnotit odborné závěry znalce, nelze kupř. v případě znaleckého posudku znalce
B. nepostřehnout, že jednoznačný znalcův závěr o tom, že „posuzovaná M. N.,
trpěla ke dni 3. 1. 1991 vaskulární demencí, komplikovanou přechodnými stavy
deliria. Ať již tento den měla či neměla delirium, nebyla schopna projevit svou
vůli a chápat následky a důsledky projevené vůle a to ve vztahu k provedenému
úkonu – darovací smlouvě, kterou uzavřela s žalovaným J. N.“, byl mj. postaven,
resp. vychází ze skutkového základu založeného na předpokladu duševní poruchy
posuzované osoby, nikoliv ze zjištění těch skutkových okolností, které
jednoznačně umožňovaly učinit závěr, jaký zmíněný znalec nakonec ve svém
posudku zformuloval (viz arg. z rozboru znaleckého posudku na poslední straně,
předposlední odstavec: „Poněvadž posuzovaná pacientka pitvána nebyla, trpěla
ale dlouhodobě vysokým krevním tlakem, cukrovkou a arteriosklerosou, padá v
úvahu demence vaskulární a to v daném případě subkortikální, obecně nejčastější
onemocnění mozku...“, a to dále ve světle výslechu znalce při jednání před
okresním soudem dne 30. 6. 2000 – viz č. l. 246 – arg.: „Subkortikální
vaskulární demence je podkladem pro zbavení způsobilosti k právním úkonům v
daném případě pokud to podporuje celkový klinický stav
posuzovaného..Definitivní narušení substrátu lze prokázat pitvou po smrti osoby
nebo za života mozkovou biopsií. V současné době i velmi drahými zobrazovacími
metodami. V případě posuzované M. N. nebyla pitva provedena a za jejího
života...nebyl provedena biopsie. Na otázku, zda je jisté, zda každá posuzovaná
osoba ve zdravotním stavu odpovídajícím posuzované M. N., je není schopna
projevit svou vůli a chápat následky a důsledky projevené vůle, uvádím, že
nelze jednoznačně odpovědět.“).
Lze tedy uzavřít, že pokud soudy obou stupňů v rámci hodnocení důkazů ve smyslu
§ 132 o. s. ř. vycházely z uvedených znaleckých posudků, které zatěžoval
zmíněný skutkový deficit, dovolateli se tak podařilo osvědčit jím uplatněný
dovolací důvod ve smyslu ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř., který míří na
pochybení soudu ve zjištění skutkového stavu věci. Toto pochybení spočívá v
tom, že skutková zjištění a z nich vyplývající skutkový závěr, jenž byl
podkladem pro rozhodnutí odvolacího soudu, jsou vadná. Skutkové zjištění nemá
oporu v provedeném dokazování, jestliže výsledek hodnocení důkazů soudem
neodpovídá ustanovení § 132 o. s. ř., protože a) soud vzal v úvahu skutečnosti,
které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly, resp. ani jinak
nevyšly za řízení najevo, b) soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly
provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, c) v hodnocení
důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které
vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti, zákonnosti, pravdivosti, event.
věrohodnosti je logický rozpor nebo d) jestliže výsledek hodnocení důkazů
neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení § 133
až 135 o. s. ř.. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v
podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro skutkový
závěr o věci a tím i pro posouzení věci z hlediska hmotného (popřípadě i
procesního) práva (obdobně srovnej Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z. a kol.
Občanský soudní řád. Komentář. II. díl. 7. vydání, Praha, C.H. Beck, 2006, str.
1268).
Krajský soud sice v odůvodnění písemného vyhotovení svého rozsudku správně
vytkl okresnímu soudu, že ten – zamítl-li žalobu – před vydaným rozhodnutím
nepoučil žalobce podle ustanovení § 118a odst. 3 o. s. ř., jež stanoví, že
zjistí-li předseda senátu v průběhu jednání, že účastník dosud nenavrhl důkazy
potřebné k prokázání všech sporných tvrzení, vyzve jej, aby tyto důkazy označil
bez zbytečného odkladu, a poučí jej o následcích nesplnění této výzvy. Sám se
však uvedeného pochybení dopustil v odvolacím řízení tím, že po zopakování
listinných důkazů změnil odvoláním napadený rozsudek, aniž by před jeho vydáním
naopak žalovaného způsobem předvídaným v ustanovení § 118a odst. 3 o. s. ř.
poučil a signalizoval mu tak,
že ve vztahu k uplatněné obraně, kterou žalovaný prostřednictvím svého advokáta
naposledy vyložil ve svém závěrečném shrnutí při jednání před krajským soudem
dne 25. 6. 2007 (srov. protokol o jednání z cit. dne na č.l. 343 a násl.), je
povinen navrhnout důkazy k prokázání předmětných tvrzení v rámci své
realizované procesní obrany.
Nebylo-li účastníku potřebné poučení poskytnuto, ačkoliv se tak mělo z
objektivního hlediska stát, došlo i v tomto případě k porušení ustanovení §
118a o. s. ř. a řízení před soudem prvního stupně je z tohoto důvodu vždy
postiženo vadou; to platí i tehdy, jestliže poznatky o tom vyšly najevo až v
odvolacím řízení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne
18. 1. 2005, sp. zn. 29 Odo 18/2004, in www.nsoud.cz). Odvolací řízení proto i
v tomto směru trpí vadou řízení, která mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci, a která spočívá v absenci poučení podle
§ 118a odst. 3 o. s. ř.
Ze všech shora vyložených důvodů dovolací soud proto podle § 243b odst. 2 o. s.
ř. zrušil rozsudek odvolacího soudu; protože důvody, pro které bylo zrušeno
rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí okresního soudu, dovolací
soud ve smyslu § 243b odst. 3 o. s. ř. zrušil v uvedeném rozsahu i toto
rozhodnutí a vrátil je okresnímu soudu k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud i soud prvního stupně
závazný. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne
soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 6. srpna 2009
JUDr. Karel P o d o l k a , v. r.
předseda senátu