25 Cdo 259/2012
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci
žalobkyně S. K., zastoupené Mgr. Robertem Sedláčkem, advokátem se sídlem v
Brně, Jaselská 27, proti žalované Úrazové nemocnici v Brně, se sídlem v Brně,
Ponávka 6, IČO 00209813, zastoupené JUDr. Antonínem Mimochodkem, advokátem se
sídlem v Brně, Pekárenská 12, o náhradu škody, vedené u Městského soudu v Brně
pod sp. zn. 30 C 105/2004, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v
Brně ze dne 21. října 2011, č. j. 44 Co 172/2010-395, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 21. října 2011, č. j. 44 Co
172/2010-395, se zrušuje a věc se mu vrací k dalšímu řízení.
Žalobkyně se domáhala po žalované nemocnici a státu (původní druhý žalovaný)
náhrady škody na zdraví sestávající z náhrady za bolest a za ztížení
společenského uplatnění ve výši 5.400.000,- Kč, náhrady nákladů spojených s
léčením ve výši 361.036,70 Kč a náhrady za ztrátu na výdělku ve výši 58.151,-
Kč a dále měsíční renty 7.722,- Kč. Žalobu odůvodnila tím, že dne 18. 7. 2002
utrpěla úraz při jízdě na horském kole a poranila si páteř. Při první operaci u
žalované jí byla provedena zadní stabilizace páteře. Při druhé operaci dne 24.
7. 2002 za účelem přední stabilizace páteře došlo u žalobkyně k trvalému
přerušení míchy a úplné ztrátě hybnosti dolních končetin a dolní poloviny
trupu.
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 25. 1. 2010, č. j. 30 C 105/2004-353, ve
spojení s opravným usnesením ze dne 27. 4. 2011, č. j. 30 C 105/2004-370, a
doplňujícím usnesením ze dne 27. 4. 2011, č. j. 30 C 105/2004-371, žalobu ve
vztahu k žalované a původnímu druhému žalovanému státu zamítl a rozhodl o
náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu. Vyšel ze
zjištění, že žalobkyně byla pro úraz páteře v důsledku pádu na horském kole od
19. 7. 2002 hospitalizována u žalované, která zvolila kombinovaný operační
postup spočívající v zadní a přední stabilizaci páteře. Při prvním operačním
zákroku byla provedena fixace obratlových těl Th 5-7, nedošlo k žádným
komplikacím a nebyly zjištěny žádné obtíže. Při druhé operaci dne 24. 7. 2002
byl žalobkyni vsazen mezi meziobratlové ploténky alogenní štěp Th 5/6. Téhož
dne byla u žalobkyně zjištěna totální ztráta citlivosti a hybnosti od místa
poloviny hrudního koše, proto bylo bezodkladně přistoupeno k revizní operaci,
při níž byl implantát vyňat, avšak k obnovení funkčnosti dolní poloviny těla
nedošlo. V souvislosti s druhou operací tedy došlo k poškození míchy jejím
útlakem a žalobkyně je od té doby ochrnutá. Podle znaleckého posudku Všeobecné
fakultní nemocnice v Praze a výpovědi jednoho ze zpracovatelů MUDr. P. nelze
příčinu poškození míchy jednoznačně určit. Mezi možné příčiny vzniku trvalé
míšní poruchy patří mechanické okolnosti (přímý tlak implantátu, nástroje či
kostního úlomku, tlak při polohování pacienta), dále poruchy cévního zásobení,
poruchy parenchymu míchy kompresí či distrakcí při operaci či manipulaci s
nemocným. Soud nechal vypracovat revizní znalecký posudek Nemocnicí na Homolce
v Praze, který označil závěry přezkoumávaného posudku za bezchybné, proto soud
po výslechu pověřeného znalce MUDr. Romana Kučery dospěl k závěru, že nelze
jednoznačně určit příčinu poškození zdraví žalobkyně. Soud prvního stupně ve
vztahu k původnímu druhému žalovanému (státu) žalobu zamítl pro nedostatek
pasivní věcné legitimace a ve vztahu k žalované nemocnici dospěl k závěru, že
neodpovídá za škodu na zdraví žalobkyně podle § 420 obč. zák., neboť postup
lékařů žalované byl zcela lege artis, při léčbě žalobkyně byl zvolen indikovaný
operační postup, při němž nedošlo k porušení právní povinnosti. Soud prvního
stupně vyloučil také odpovědnost žalované podle § 421a obč. zák., jestliže
nebylo prokázáno, že újma na zdraví žalobkyně byla způsobena účinky majícími
původ v povaze při operaci použitého alogenního štěpu, dlátka či kladívka.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 21. 10. 2011, č. j.
44 Co 172/2010-395, rozsudek soudu prvního stupně ve spojení s opravným a
doplňujícím usnesením ohledně nároku na základní odškodnění bolesti a ztížení
společenského uplatnění ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou změnil tak, že
základ nároku je dán, zrušil jej „ve vztahu k výši odškodnění, k navýšení
odškodnění a k ostatním nárokům na náhradu škody na zdraví“ a ve výrocích o
náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou a věc v tomto
rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Zopakoval důkaz výslechem
znalce MUDr. Romana Kučery, z nějž zjistil, že k poškození míchy žalobkyně
došlo při druhé operaci buď v důsledku útlaku kostním úlomkem či alogenním
štěpem. Ostatní možné příčiny znalec označil za velmi nepravděpodobné, neboť by
musely být zjevné buď hned po úraze (spasmus cév) nebo již po první operaci
(ischémie nebo otok míchy) nebo by musely vyplývat z operačního protokolu
(pokles krevního tlaku), popř. by byly zachyceny na CT snímku (krevní výron).
Podle odvolacího soudu, i když je možných příčin poškození míchy více, nelze
rezignovat na objasnění té nejpravděpodobnější způsobem postupné eliminace
příčin pouze hypotetických, proto je podle něj jako nejpravděpodobnější důvod
útlaku míchy alogenní štěp, který při vkládání do vytvořeného lůžka pod
nesprávným úhlem pronikl až do míst, kudy probíhá míšní kanál, tím došlo k
útlaku se sekundárním následkem porušení cévního zásobení míchy vedoucí k
nevratné paraplegii dolních končetin žalobkyně. Popis CT snímku, který zobrazil
v míšním kanále těleso s hustotou odpovídající hustotě kosti o velikosti 9x11x3
mm, a rovněž skutečnost, že při revizní operaci byl odstraněn pouze alogenní
štěp a žádné jiné těleso (nebyla prováděna revize páteřního kanálu, která by
byla nutná, pokud by prostor pro vložení štěpu nebyl dostatečně vyčištěn od
kostních úlomků, tzv. buldozer efekt), představují odůvodnění nejreálnější
příčiny poškození míchy žalobkyně. I když zvolený způsob léčby žalobkyně byl
určen zcela správně s ohledem na její věk a aktivní životní styl a pouhá zadní
stabilizace páteře by nebyla schopna sama o sobě do budoucna garantovat, že by
nedocházelo ke změně osy páteře až s rizikem útlaku míchy, a i když byl průběh
druhé operace lege artis, došlo podle odvolacího soudu k neúmyslné chybě lékaře
(tzv. vitium artis) vedoucí k tomu, že úkon – jindy rutinně prováděný – se tzv.
„nepovede“ a dojde k poškození zdraví pacienta. Takové jednání je nutno
považovat za zaviněné protiprávní jednání ve smyslu § 420 obč. zák.
Proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání z
důvodu, že napadené rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle
obsahu spisu oporu v provedeném dokazování, neboť odvolací soud provedl
hodnocení důkazů, které neodpovídá postupu podle § 132 o.s.ř. Podle dovolatelky
odvolací soud při vyhodnocování výpovědi MUDr. Kučery vybočil z předem
formulovaného zadání, které bylo Nemocnici na Homolce stanoveno soudem prvního
stupně (nebyla jí otázka poškození míchy žalobkyně v návaznosti na druhou
operaci vůbec položena), nevypořádal se s rozpory a nesrovnalostmi ve výpovědi
MUDr. Kučery před odvolacím soudem, kdy se k předmětné věci vyjadřoval s
odstupem 2,5 roků a nikoli podle přímých důkazů (CT snímků), ale podle popisu
těchto snímků, a navíc se při své výpovědi opíral pouze o vlastní rozporuplné
teoretické úvahy, nikoli odborný popis skutečností. Při své výpovědi uvedl, že
k jiným příčinám než k nesprávně uloženému alogennímu štěpu, se vzhledem ke své
specializaci nemůže vyjadřovat, aby pak při další výpovědi tyto další možné
příčiny poškození míchy zpochybňoval. Odvolací soud pak ukončil důkazní řízení
a nepřipustil další důkazy navrhované žalovanou. K závěru, že
nejpravděpodobnějším důvodem útlaky míchy byl alogenní štěp, který nebyl
správně vložen do vytvořeného lůžka a pronikl až do míšního kanálu, neměl
odvolací soud jediný relevantní důkaz vyjma volné úvahy MUDr. Kučery, který
však k tomu uvedl, že s ohledem na boční přístup při prováděné operaci by se
nemělo stát, že by se štěp dotkl míchy. Rovněž závěr odvolacího soudu, že
revizní operaci prof. W. a doc. K. indikovali z důvodu, že štěp tlačí na míchu,
nemá oporu v provedeném dokazování. První znalecký posudek Všeobecné fakultní
nemocnice v Praze výslovně konstatuje, že příčinu poškození míchy není možno
bezpečně a jednoznačně určit, a druhý revizní posudek Nemocnice Na Homolce
takovému zjištění neodporuje. Nebylo ani prokázáno, že k poškození zdraví
žalobkyně došlo v důsledku tzv. buldozerefektu. Naopak ze znaleckých posudků
zřetelně vyplývá, že k poškození zdraví mohlo dojít i před druhým operačním
zákrokem a že pokud by nedošlo k druhé operaci, paraplegie dolních končetin
žalobkyně by byla velmi pravděpodobná. Za další podstatnou považuje dovolatelka
tu skutečnost, že soud ani MUDr. Kučera se nevyrovnali s listinným důkazem
obsaženým ve zdravotnické dokumentaci, z něhož vyplývá, že kostní úlomek z těla
páteře žalobkyně zasahoval již po úraze do páteřního kanálu, a to 2-3 mm. Ze
všech uvedených důvodů navrhla, aby dovolací soud zrušil v napadeném rozsahu
rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Vzhledem k tomu, že rozsudek odvolacího soudu byl vydán dne 21. 10. 2011,
postupoval Nejvyšší soud podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu,
ve znění účinném do 31. 12. 2012 (srov. čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb.).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo
podáno včas, účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění zákonné
podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), je
přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., a je důvodné.
Vzhledem k ustanovení § 3079 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník,
účinného od 1. 1. 2014, posuzuje se věc podle dosavadních předpisů, tedy podle
zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále
též jen „obč. zák.“), neboť k tvrzenému porušení právní povinnosti ze strany
žalované došlo před 1. 1. 2014.
Podle § 420 odst. 1 obč. zák., každý odpovídá za škodu, kterou způsobil
porušením právní povinnosti. Podle odst. 3 tohoto ustanovení odpovědnosti se
zprostí ten, kdo prokáže, že škodu nezavinil.
Předpokladem vzniku obecné odpovědnosti za škodu podle § 420 odst. 1 obč. zák.
je porušení právní povinnosti (protiprávní úkon), dále vznik škody, příčinná
souvislost mezi protiprávním jednáním škůdce a vznikem škody a presumované
zavinění. Zaviněním se rozumí psychický vztah škůdce k vlastnímu protiprávnímu
jednání a ke škodě.
V oblasti poskytování zdravotní péče jsou poskytovatelé zdravotní péče (dříve
zdravotnická zařízení) povinni postupovat v souladu se současnými dostupnými
poznatky lékařské vědy (§ 11 odst. 1 zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví
lidu, účinný v době posuzovaných zákroků), od 1. 4. 2012 pak na náležité
odborné úrovni (§ 28 odst. 2 a § 4 odst. 5 zákona č. 372/2011 Sb., o
zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování), případně v souladu s
příslušnými profesními povinnostmi a standardy (čl. 4 Úmluvy o lidských právech
a biomedicíně, č. 96/2001 Sb. m. s.). Ve všech těchto definičně a významově
obdobných případech je takový postup označován jako postup „lege artis“,
zatímco nedodržení pravidel je porušením právní povinnosti ve smyslu § 420
odst. 1 obč. zák. Každá konkrétní situace se přitom posuzuje individuálně,
neboť lékařská věda disponuje různými a různě účinnými a bezpečnými postupy k
provedení konkrétního léčebného zákroku. Zvažuje se též, zda zdravotnické
zařízení (lékař) zvolilo postup adekvátní charakteru nemoci a šetrný k
pacientovi a zda způsob provedení byl bez vad. Vše je třeba posuzovat tzv. „ex
ante“, tj. na základě poznatků, které měl lékař k dispozici v době svého
rozhodnutí, respektive v době provádění zákroku.
Specifikum sporů o náhradu škody v souvislosti s poskytováním zdravotní péče
spočívá v tom, že otázku, zda poskytovatel zdravotní péče postupoval v souladu
se současnými dostupnými poznatky lékařské vědy (lege artis), je nutno
posuzovat za pomoci znalců – lékařů, a podkladem pro právní závěr o porušení
uvedené povinnosti je zpravidla znalecký posudek z oboru zdravotnictví. Jak
škůdce jednal, je otázkou skutkovou; jak měl jednat, je sice právní úvahou,
avšak prakticky převoditelnou na otázku, jak v daných okolnostech jedná
patřičně rozumná a zodpovědná osoba dané profese a kvalifikace. Tím se v
podstatě rovněž blíží otázce skutkové, kterou soud zjišťuje cestou znaleckého
posouzení, tedy dokazování. Z hlediska aplikační praxe je tedy otázka standardu
náležité zdravotní péče přiměřeného konkrétním okolnostem případu fakticky
rovněž otázkou skutkovou, přinejmenším v tom smyslu, že odpověď na ni je
vyvozována z provedeného dokazování (srov. Holčapek, T. Dokazování v
medicínskoprávních sporech, Praha: Wolters Kluwer ČR, 2011, s. 96).
Dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o.s.ř., který žalovaná uplatňuje, spočívá v
tom, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá
v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Skutkové zjištění nemá oporu v
provedeném dokazování, jestliže výsledek hodnocení důkazů soudem neodpovídá
ustanovení § 132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z
provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za
řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly
provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, protože v hodnocení
důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly
najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti,
eventuálně věrohodnosti je logický rozpor, nebo jestliže výsledek hodnocení
důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení
§ 133 až 135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v
podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro
posouzení věci z hlediska hmotného (případně i procesního) práva.
Podle § 127 odst. 1 o.s.ř., ve znění účinném před novelou provedenou zákonem č.
218/2011 Sb., účinnou od 1. 9. 2011 (tedy v době zadání a vypracování
znaleckých posudků v této věci), závisí-li rozhodnutí na posouzení skutečností,
k nimž je třeba odborných znalostí, ustanoví soud po slyšení účastníků znalce.
Podle odstavce 2 tohoto ustanovení znalecký posudek je možno také dát
přezkoumat jiným znalcem, vědeckým ústavem nebo jinou institucí.
Podle této úpravy (stejně jako podle poněkud změněné dikce § 127 odst. 1 o.s.ř.
od 1. 9. 2011) provede soud důkaz znaleckým posudkem tam, kde je k posouzení
skutečností významných pro zjištění skutkového stavu věci zapotřebí odborných
znalostí. Soud musí dbát o to, aby znalcem byl ustanoven odborník z toho oboru,
popřípadě z jeho odvětví, do něhož spadá odborné posouzení konkrétní
skutečnosti; zadání musí formulovat tak, aby znalci nebylo ukládáno vyjadřovat
se k otázkám, u nichž nejde o odborné posouzení konkrétní skutečnosti, nýbrž o
právní posouzení určitého skutkového stavu nebo o výklad právního předpisu. Má-
li soud pochybnosti o věcné správnosti znaleckého posudku, nemůže jej nahradit
vlastním názorem, nýbrž musí znalci uložit, aby podal vysvětlení, posudek
doplnil nebo jinak odstranil jeho nedostatky, popřípadě aby vypracoval nový
posudek, nebo musí ustanovit jiného znalce, aby věc znovu posoudil a vyjádřil
se i ke správnosti již podaného posudku (srov. zprávu o úrovni znaleckého
dokazování u soudů a státních notářství, Cpj 161/79 občanskoprávního kolegia
bývalého Nejvyššího soudu ČSR, schválenou usnesením pléna Nejvyššího soudu ČSR
z 23. 12. 1980, Pls 3/80, publikovanou pod č. 1/1981 Sbírky soudních rozhodnutí
a stanovisek). Vypracovaný posudek je tedy možno podrobit tzv. reviznímu
znaleckému zkoumání, a to jak v případě existence několika rozporných posudků,
tak v případě pochybností o správnosti posudku přezkoumávaného.
V projednávané věci nechal soud prvního stupně vypracovat tzv. revizní znalecký
posudek znaleckým ústavem Nemocnicí na Homolce v Praze k návrhu žalobkyně v
situaci, kdy správnost závěrů původního posudku byla zpochybněna jen v obecné
rovině, aniž by k tomu byly uvedeny konkrétní výhrady podložené relevantními
pochybnostmi o nesprávnosti jeho odborných závěrů. Znalecký úkol pro revizního
znalce formulovaný do sedmi otázek (opět k návrhu žalobkyně) nesměřoval k
přezkumu závěrů o příčině útlaku míchy, nýbrž měl charakter doplňujících
dotazů, které bylo možno řešit i doplňujícím zadáním zpracovateli prvního
posudku. Soud sice uložil reviznímu znaleckému ústavu, aby se vyjádřil k
závěrům znaleckého posudku Všeobecné fakultní nemocnice v Praze a jeho doplňku,
avšak položené otázky směřovaly k možnostem léčby poškozené, k rizikům
zvolených postupů a jejich indikaci. Písemné vyhotovení revizního znaleckého
posudku obsahuje odpovědi na zadané dotazy, aniž se jakkoliv vyjadřuje ke
správnosti závěrů předchozího posudku. Pověřený člen skupiny zpracovatelů
revizního posudku MUDr. Roman Kučera, neurochirurg Nemocnice Na Homolce, při
výpovědi před soudem prvního stupně označil závěry prvního posudku za správné,
aniž by jim bylo možno cokoli vytknout. K dotazům na příčinu útlaku míchy nad
rámec toho, co je uvedeno v písemném znění posudku, MUDr. Kučera při jednání
dne 25. 9. 2009 za nejpravděpodobnější možnost označil tlak samotného štěpu, a
to buď při jeho vsazení operatérem, nebo při pooperační manipulaci s
pacientkou. K ostatním možnostem popsaným v prvním posudku (zejména pokles
tlaku) se odmítl vyjádřit pro odlišnou specializaci. Na základě takového
důkazního stavu soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že příčinu útlaku míchy
a tím i ochrnutí žalobkyně nelze jednoznačně prokázat, proto není možno dovodit
odpovědnost za škodu na zdraví na straně žalované.
Odvolací soud MUDr. Romana Kučeru znovu vyslechl při jednání dne 14. 10. 2011;
znalec zde uvedl, že „není sporu, že k poškození míchy žalobkyně došlo při
druhé operaci, při tzv. přední stabilizaci páteře. Podle popisu CT se jednalo o
nějaký kostní úlomek, který se do páteřního kanálu dostal až v průběhu druhé
operce, neboť pokud by tam byl již před touto operací, došlo by k postižení
pacientky již před operací. Zda se jednalo o kostní štěp nebo o úlomek
obratlového těla, nelze již nyní určit, v každém případě tam neměl co dělat.
Tento úlomek potom útlakem způsobil poruchu cévního zásobení míchy…“, dále že
„pokud by druhá operace neproběhla, pacientka by byla zdráva, samozřejmě po
určité operaci. Pouze by byla ohrožena tím, že v průběhu 10-15 let by se mohlo
stát, že by se páteř tzv. překlápěla a mohlo by dojít k nedokrvení míchy s
následkem … či i možného ochrnutí“, dále že „z dokumentace jasně vyplývá, že
revizní operace byla indikována proto, že štěp tlačí na míchu“. Ostatní
teoretické příčiny poškození míchy znalec označil za velmi nepravděpodobné,
neboť by musely být zjevné buď hned po úraze (spasmus cév) nebo již po první
operaci (ischémie nebo otok míchy) nebo by musely vyplývat z operačního
protokolu (pokles krevního tlaku), popř. by byly zachyceny na CT snímku (krevní
výron). Na základě této výpovědi dospěl odvolací soud k odlišnému skutkovému
závěru ohledně příčiny útlaku míchy než soud prvního stupně a dovodil, že
žalovaná odpovídá za škodu podle § 420 obč. zák. za zaviněné protiprávní
jednání spočívající v neúmyslné chybě při jinak rutinně prováděném zákroku, i
když zvolený způsob léčby byl správně indikovaný a provedený tzv. lege artis;
ve srovnání s ostatními teoretickými příčinami poškození míchy považoval
odvolací soud za nejreálnější možnost, že míchu utlačil sám alogenní štěp
umístěný operatérem.
Pojem „vitium artis“, který odvolací soud použil k vystižení situace, jež při
druhé operaci nastala, nemá v medicínsko-právní terminologii jednoznačný význam
a v literatuře je vhodnost jeho užívání zpochybňována (viz např. Vondráček, J.
a kol.: Medicínsko-právní terminologie, Praha: Grada, 2009, s. 38; Mach, J.:
Medicína a právo, Praha: C. H. Beck, 2006, s. 56; Štefan, J., Mach, J.: Soudně-
lékařská a medicínsko-právní problematika v praxi, Praha: Grada, 2005, s. 213;
Velký lékařský slovník, dostupný na http://lekarske.slovniky.cz). Judikatura
dovolacího soudu pak je ustálena na tom, že pojem „vitium artis“ – v doslovném
překladu „chyba umění“ – se nejčastěji používá k vysvětlení možných omylů a
chyb, které neúmyslně vznikly při různých způsobech terapie. Pro závěr, zda
takový postup vede k odpovědnosti, je pak významné, zda šlo skutečně o
pochybení, byť dokonce nevědomé, či jen o komplikaci mající charakter náhody
(srov. zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2011, sp. zn. 25 Cdo
4223/2009, či usnesení téhož soudu ze dne 31. 7. 2014, sp. zn. 25 Cdo
2328/2013).
Závěr odvolacího soudu v tomto směru (bez ohledu na použití pojmu vitium artis)
je vnitřně rozporný, jestliže na jedné straně vylučuje protiprávnost
(objektivní stav) poukazem na závěry znaleckých posudků o postupu lege artis,
na straně druhé hovoří o pochybení, byť neúmyslném. Je přitom současně zřejmé,
že pro takový závěr nebyla skutková opora i z toho důvodu, že bylo nesprávně
pracováno se znaleckými posudky. V první řadě nebyly dány důvody pro zpracování
tzv. revizního znaleckého posudku. Písemné vyhotovení prvního posudku
nevykazuje žádné vady, které by svědčily o nedostatcích formálních či věcných,
pověřený znalec při výslechu před soudem reagoval na vznesené dotazy a ani zde
se neobjevují nesrovnalosti, které by odůvodňovaly přezkum posudku jiným
znalcem či ústavem. Revizní posudek tak byl zadán za okolností, které jej
neopodstatňovaly, navíc zadání znaleckého úkolu soudem neodpovídalo tomu, že má
jít skutečně o revizi ve smyslu § 127 odst. 2 o.s.ř., neboť žádná z otázek se
netýkala správnosti závěrů prvního posudku a všechny měly charakter spíše
doplňující. Ostatně ani písemné vyhotovení revizního posudku se vůči prvnímu
posudku nijak nevymezovalo a správnost jeho závěrů nehodnotilo. Vyjádření v
tomto směru učinil až MUDr. Kučera ve výpovědi před soudem prvního stupně, kde
bez další argumentace označil závěry prvního posudku za správné. Ve zjevném
rozporu s tím pak při výpovědi před odvolacím soudem určil pravděpodobnostní
příčinu útlaku míchy odlišně od posudku revizního i přezkoumávaného. I v tom je
ovšem jeho vyjádření nepřesvědčivé, protože akcentoval nesprávné zasazení
štěpu, ačkoliv žádný z dosud provedených důkazů je neprokazoval. Zároveň
poukazoval na tzv. buldozer efekt, při němž by musel účinek vyvolat kostní
úlomek, jehož přítomnost ovšem znalec nedoložil. Jiné možné příčiny vzniklé
komplikace pak znalec prakticky vyloučil, byť v předchozí výpovědi vyjádřil
pochyby o své odborné způsobilosti hodnotit záležitosti netýkající se samotného
vložení alogenního štěpu.
Z uvedeného je zřejmé, že vznikly-li nějaké pochybnosti o správnosti znaleckého
posudku, pak se měly týkat především posudku revizního, nikoliv posudku
prvního. Úvaha pověřeného znalce, která za těchto okolností favorizuje jednu z
možných příčin vzniku újmy na zdraví, aniž by dostatečně jasně a přesvědčivě
vyloučila alespoň s vysokou pravděpodobností mechanismy jiné, nemůže být
dostatečnou oporou pro skutkový závěr, který odvolací soud učinil a na němž
založil právní posouzení o porušení právní povinnosti žalované.
Protože je uplatněný dovolací důvod naplněn, Nejvyšší soud rozsudek odvolacího
soudu zrušil (§ 243b odst. 2 část věty za středníkem o.s.ř.) a věc mu vrátil k
dalšímu řízení.
V novém řízení soud odstraní popsané rozpory ve skutkových zjištěních.
Zpracovatelé prvního posudku by měli být vyslechnuti k závěrům MUDr. Kučery,
zejména k okolnostem, jimiž u jednání odvolacího soudu odůvodnil eliminaci
jiných příčin; měli by tedy vysvětlit, zda skutečně vedle útlaku míchy samotným
štěpem či kostním úlomkem je pravděpodobnost jiných možných příčin natolik
vysoká a doložená, že nelze s dostatečnou mírou určitosti stanovit důvod, proč
k poškození míchy došlo. V rozhodnutí o věci soud rozhodne nejen o náhradě
nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního
řízení (§ 243d odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. května 2015
JUDr. Petr Vojtek
předseda senátu