25 Cdo 4223/2009

25 Cdo 4223/2009

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.

Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci

žalobkyně I. Ch., zastoupené JUDr. Oldřichem Navrátilem, advokátem se sídlem v

Kyjově, Svatoborská 363, proti žalované Nemocnici Kyjov, příspěvkové

organizaci, IČO 00226912, se sídlem v Kyjově, Strážovská 976, zastoupené JUDr.

Lenkou Chalabalovou, advokátkou se sídlem v Kyjově, Riegrova 377, za účasti

vedlejšího účastníka na straně žalované Kooperativa pojišťovna, a.s., se sídlem

Praha 1, Templová 747, IČO 47116617, adresa pro doručování Brno, Nádražní 14, o

náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 7 C 596/2004, o

dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 11. května 2009,

č.j. 44 Co 151/2007-132, takto:

I. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 11. května 2009, č.j.

44 Co 151/2007-132, pokud směřuje proti výroku ve věci samé co do částky

37.200,- Kč, se zamítá; jinak se dovolání odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

zamítl žalobu na zaplacení 440.400,- Kč a rozhodl o náhradě nákladů řízení.

Vyšel ze zjištění, že dne 28. 5. 2002 podstoupila žalobkyně v žalovaném

zdravotnickém zařízení operaci štítné žlázy, při níž došlo k přerušení

zvratného nervu. Okresní soud na základě dostupné zdravotnické dokumentace,

svědeckých výpovědí a dvou znaleckých posudků zjistil, že lékařský zákrok byl

proveden klasickou metodou „lege artis“ bez komplikací a bez vědomého pochybení

operatéra, přerušení zvratného nervu vpravo bylo včas rozpoznáno a léčeno, čímž

byly trvalé následky minimalizovány. Při operaci štítné žlázy přichází v úvahu

dva postupy, přičemž k poškození zvratného nervu může dojít u každého z nich v

důsledku shody nepříznivých okolností, neboť nerv je velmi zranitelný a jeho

topografická poloha není konstantní. Soud dospěl k závěru, že v dané věci nelze

dovodit odpovědnost zdravotnického zařízení dle ustanovení § 420 obč. zák.,

jestliže bylo při zákroku postupováno „lege artis“, neboť na straně žalované

nedošlo k porušení právní povinnosti; podotkl, že každý lékařský zákrok v sobě

nese určitou míru rizika poškození zdraví či dokonce úmrtí pacienta. Aplikace

ustanovení § 415 obč. zák. pak nepřichází v úvahu, neboť žalovaná žalobkyni o

možných následcích prováděného zákroku poučila a žalobkyně k zákroku udělila

písemný souhlas.

K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 11. května 2009, č.j.

44 Co 151/2007-132, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalované

uložil povinnost zaplatit žalobkyni 37.200,- Kč, v rozsahu 403.200,- Kč jakož i

ve výroku o náhradě nákladů řízení pak rozsudek soudu prvního stupně zrušil a

věc mu vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud označil za správná skutková

zjištění soudu prvního stupně, na rozdíl od něj však dospěl k závěru, že při

lékařském zákroku, jemuž se žalobkyně podrobila a jenž byl jinak proveden „lege

artis“, došlo k pochybení operatéra označovanému jako „vitium artis“, jež mělo

negativní dopad na zdraví žalobkyně, že při operaci bylo riziko poškození

zvratného nervu podceněno, a jednalo se tedy o zaviněné nedbalostní porušení

právní povinnosti ve smyslu § 420 obč. zák. ze strany žalované, spočívající v

tom, že došlo k jinému poškození zdraví žalobkyně. Žalovaná neprokázala ve

smyslu § 420 odst. 3 obč. zák., že škodu nezavinila. Nárok žalobkyně je tak co

do svého základu důvodný, přičemž výše škody byla znaleckými posudky ohodnocena

dle vyhlášky č. 440/2001 Sb. celkem 310 body po 120,- Kč (bolestné – poranění

zvratného nervu – 70 bodů, a ztížení společenského uplatnění – poškození hlasu,

částečná ztráta – 240 bodů), celkem tedy 37.200,- Kč. Ve zbývající části

ohledně zvýšení základního odškodnění na patnáctinásobek ve smyslu ustanovení §

7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb. byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen a

věc mu byla vrácena k dalšímu řízení, v němž bylo soudu prvního stupně uloženo

zabývat se vylíčenými rozhodnými skutečnostmi a k tomu navrženými důkazy.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které považuje za

přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., a v němž odvolacímu soudu

vytýká nesprávné právní posouzení věci a skutková zjištění, která nemají oporu

v provedeném dokazování. Nesouhlasí se závěrem, že žalovaná odpovídá za

poškození zdraví žalobkyně, k němuž došlo v souvislosti s operací štítné žlázy.

„Vitium artis“ je chybou v lékařském umění s tím, že se nejedná o pochybení

úmyslné ani nedbalostní, ale o nezaviněný neúspěch při poskytování zdravotní

péče, neboť i správně provedený zdravotnický zákrok nebo výkon může být

neúspěšný, aniž by se však jednalo o porušení právní povinnosti ve formě

nedbalostního jednání. Odvolacímu soudu vytkla, že z jeho rozhodnutí není

zřejmé, jakou právní povinnost měla porušit. Z výpovědí svědků ani znalců

nevyplývá, že by při operaci došlo k jakémukoli nedbalostnímu jednání. Zvratný

nerv se díky svému variabilnímu průběhu obtížně identifikuje (ostatně i jeho

hledání má svá rizika), a jeho přerušení je tak velkým rizikem operace štítné

žlázy, přičemž není znám postup, jak mu zabránit. Ani na základě znaleckého

posouzení nebylo prokázáno, jakým způsobem došlo ke vzniku škody na zdraví

žalobkyně. S každým zdravotním výkonem je spojeno jisté riziko komplikací,

proto se od pacientů vyžaduje informovaný souhlas, aby mohli zvážit, zda

podstoupí riziko konkrétního zákroku. Navrhuje, aby Nejvyšší soud napadený

rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalovaná se ve svém vyjádření k dovolání ztotožnila se závěry odvolacího soudu

a navrhla, aby dovolání žalobkyně bylo „odmítnuto“.

Nejvyšší soud jako soud dovolací posoudil dovolání – v souladu s čl. II. bodem

12 zákona č. 7/2009 Sb. – podle ustanovení občanského soudního řádu ve znění

účinném do 30. 6. 2009 (dále jen „o. s. ř.“), shledal, že dovolání bylo podáno

včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za

splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4

o. s. ř.).

Dovolatelka ohlásila, že její dovolání směřuje proti rozsudku odvolacího soudu

v „celém rozsahu“. Odvolací soud rozhodl v dané věci jediným výrokem, jenž je

ovšem složen ze dvou částí, v nichž jednak změnil rozsudek soudu prvního stupně

tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 37.200,- Kč, a dále

co do částky 403.200,- Kč, jakož i ve výroku o náhradě nákladů řízení rozsudek

soudu prvního stupně zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon

připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).

Podle ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku

odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno

rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno

rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci

samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním

názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž

bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není

přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené

rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].

Z uvedeného plyne, že v části, v níž dovolatelka napadá výrok rozsudku

odvolacího soudu, jímž byla zrušena část výroku rozsudku soudu prvního stupně

ve věci samé o zamítnutí žaloby a výrok o náhradě nákladů řízení a věc byla

vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení, dovolání není přípustné. Nejvyšší soud

proto dovolání žalované v tomto rozsahu odmítl podle § 243b odst. 5 věty první

a § 218 písm. c) o. s. ř.

Ve zbývajícím rozsahu, tj. v němž směřuje proti výroku odvolacího soudu, jímž

byla změněna část výroku rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé a žalované

uložena povinnost zaplatit žalobkyni 37.200,- Kč, je pak dovolání přípustné dle

§ 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.

Dovolatelka odvolacímu soudu vytýká nesprávné právní posouzení věci spočívající

především v tom, že odvolací soud pokládal dílčí nezdar při jinak lege artis

provedeném lékařském zákroku za porušení právní povinnosti, a to formou

nedbalostního jednání, že nespecifikoval, kterou právní povinnost žalovaná

porušila a že na spor aplikoval jakousi kvazi objektivní odpovědnost, když

ztotožnil porušení právní povinnosti s tím, že při lékařském zákroku došlo k

jinému poškození zdraví žalobkyně. Současně dovolatelka namítá, že závěr

odvolacího soudu o porušení právní povinnosti a o nedbalosti žalované nemá

podklad v provedených skutkových zjištěních.

Dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. spočívá v tom, že rozhodnutí

odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části

oporu v provedeném dokazování. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném

dokazování, jestliže výsledek hodnocení důkazů soudem neodpovídá ustanovení §

132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů

nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože

soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo

vyšly za řízení najevo, protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které

vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska

závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti je

logický rozpor, nebo jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co

mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení § 133 až 135 o. s. ř.

Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy,

týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska

hmotného (případně i procesního) práva. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout

žádné pochybení, není možné napadnout jeho skutkové závěry, např. namítat, že

soud měl jinak hodnotit určitý důkaz, že některý důkaz není pro skutkové

zjištění důležitý, nebo že z provedených důkazů vyplývá jiný závěr apod.

Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho

výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně

napadnout.

Rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkových závěrů, že operace štítné

žlázy byla provedena jednou ze dvou obvyklých a správných metod, šlo o

standardní výkon bez komplikací, jež by spočívaly v krvácení, jiné

nepřehlednosti terénu či anatomické anomálii, zvýšené riziko poškození

zvratného nervu bylo známo a operatér se při jinak [nikoli tedy zcela] správném

postupu dopustil (byť neúmyslného) pochybení, jež mělo za následek poškození

zdraví žalobkyně. Tyto závěry mají oporu ve znaleckých posudcích znalců Černého

a Lašťovičky. Odvolací soud tudíž vycházel ze zjištěného skutkového stavu a

nelze mu vytýkat, že by vzal v úvahu skutečnosti, které nevyplynuly z

provedených důkazů, že by pominul podstatné skutečnosti, které byly v řízení

prokázány, nebo že by v hodnocení důkazů existoval logický rozpor. Tvrzení

dovolatelky, že není znám postup, jak zabránit riziku přerušení zvratného nervu

při operaci štítné žlázy, z provedených skutkových zjištění nevyplývá.

Okolnost, že zvratný nerv se vzhledem ke svému variabilnímu průběhu obtížně

identifikuje, a jeho přerušení je tak velkým rizikem operace štítné žlázy,

neznamená bez dalšího, že poškození zvratného nervu je obvyklým průvodním jevem

operace, jemuž nelze ani při vynaložení veškerého úsilí zabránit. Nelze též

přehlédnout, že byla k dispozici metoda, která uvedené riziko podstatně

snižuje, a nebylo přitom tvrzeno a tím méně prokázáno, že by tuto metodu v

daném případě nebylo možno použít.

Nesprávným právním posouzením věci je podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.

omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci

práva se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než měl správně

použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil,

případně na zjištěný skutkový stav jej nesprávně aplikoval.

Podle ustanovení § 420 odst. 1 obč. zák. (podle něhož odvolací soud věc

posoudil a dovolatel nenamítá, že by toto ustanovení na věc nedopadalo), každý

odpovídá za škodu, kterou způsobil porušením právní povinnosti. Podle odst. 3

tohoto ustanovení odpovědnosti se zprostí ten, kdo prokáže, že škodu nezavinil.

Předpokladem vzniku obecné odpovědnosti za škodu podle § 420 odst. 1 obč. zák.

je porušení právní povinnosti (protiprávní úkon), dále vznik škody, příčinná

souvislost mezi protiprávním jednáním škůdce a vznikem škody a presumované

zavinění. Zaviněním se rozumí psychický vztah škůdce k vlastnímu protiprávnímu

jednání a ke škodě. Tento vztah je vyjádřen buď jako přímý nebo nepřímý úmysl

nebo jako vědomá nebo nevědomá nedbalost. Presumpce zavinění se týká pouze

nedbalosti, při níž vůle nesměřuje ke škodlivému výsledku. U vědomé nedbalosti

jde tedy o to, že škůdce věděl o možnosti způsobení škody, ale bez přiměřených

důvodů spoléhal, že škodu nezpůsobí. Nevědomá nedbalost spočívá v tom, že

škůdce nevěděl, že může způsobit škodu, ačkoli to vzhledem k okolnostem a ke

svým osobním poměrům vědět měl a mohl (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne

5. 2. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1059/2003).

V oblasti poskytování zdravotní péče jsou zdravotnická zařízení povinna

postupovat v souladu se současnými dostupnými poznatky lékařské vědy (§ 11

odst. 1 zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, ve znění pozdějších

předpisů). Takový postup je označován jako „lege artis“. Nedodržení těchto

pravidel je protiprávním jednáním. Každá konkrétní situace se přitom posuzuje

individuálně, neboť lékařská věda disponuje různými a různě účinnými a

bezpečnými postupy k provedení konkrétního léčebného zákroku. Zvažuje se též,

zda zdravotnické zařízení (lékař) zvolilo postup adekvátní charakteru nemoci a

šetrný k pacientovi a zda způsob provedení byl bez vad. Vše je třeba posuzovat

tzv. „ex ante“, tj. na základě poznatků, které měl lékař k dispozici v době

svého rozhodnutí, respektive v době provádění zákroku.

Specifikum sporů o náhradu škody v souvislosti s poskytováním zdravotní péče

spočívá v tom, že otázku, zda zdravotnické zařízení postupovalo v souladu se

současnými dostupnými poznatky lékařské vědy (lege artis), je nutno posuzovat

za pomoci znalců – lékařů, a podkladem pro právní závěr o porušení uvedené

povinnosti je zpravidla znalecký posudek z oboru zdravotnictví. Jak škůdce

jednal, je otázkou skutkovou; jak měl jednat, je sice právní úvahou, avšak

prakticky převoditelnou na otázku, jak v daných okolnostech jedná patřičně

rozumná a zodpovědná osoba dané profese a kvalifikace. Tím se v podstatě rovněž

blíží otázce skutkové, kterou soud zjišťuje cestou znaleckého posouzení, tedy

dokazování. Z hlediska aplikační praxe je tedy otázka standardu náležité

zdravotní péče přiměřeného konkrétním okolnostem případu fakticky rovněž

otázkou skutkovou, přinejmenším v tom smyslu že odpověď na ni je vyvozována z

provedeného dokazování (srov. Holčapek, T. Dokazování v medicínskoprávních

sporech, Praha: Wolters Kluwer ČR, 2011, s. 96). Proto je nepřesné konstatování

odvolacího soudu, že soud prvního stupně ze správně zjištěného skutkového stavu

nevyvodil správné právní závěry (tedy že odvolací soud se od soudu prvního

stupně odlišil pouze v právním posouzení věci). Z těchto důvodů ani dovolací

soud v odůvodnění svého rozhodnutí neposuzuje zcela izolovaně správnost

skutkových a právních závěrů.

I znalecký posudek je důkazem, který podléhá hodnocení dle § 132 o. s. ř. a

jeho závěry nemohou být soudem mechanicky přebírány. Dovolatelka poukazuje na

to, že odvolací soud dovodil porušení povinnosti na straně žalované navzdory

tomu, že oba znalci učinili závěr, že lékařský zákrok byl proveden „lege

artis“. Tento závěr však nelze vytrhovat z kontextu, neboť jej znalci spojili

především s volbou metody operačního postupu (srov. výklad o dvou možných

metodách, z nichž obě jsou znalci považovány za obvyklé a správné, byť jedna je

modernější a riziko poškození zvratného nervu je při jejím použití podstatně

nižší) a s posouzením zdravotnické dokumentace (v níž znalec Černý „nenalezl

nic, co by tomu [tj. že šlo o postup lege artis] odporovalo“). Odvolací soud

(na rozdíl od soudu prvního stupně) si však správně povšiml, že znalci současně

konstatovali, že při zákroku došlo k nechtěnému poškození hlasu, což lze

označit jako „vitium artis“ (znalec Černý) a že při zákroku sice nedošlo k

vědomému pochybení operatéra, avšak že operatér se dopustil pochybení, které

mělo za následek přerušení zvratného nervu (znalec Lašťovička). Pojmy

„nechtěný“ a „nevědomý“ však nelze ztotožňovat s pojmem „nezaviněný“ (viz výše

výklad o zavinění).

Pojem „vitium artis“, nemá v medicínsko-právní terminologii jednoznačný význam

a v literatuře je vhodnost jeho užívání zpochybňována (viz např. Vondráček, J.

a kol.: Medicínsko-právní terminologie, Praha: Grada, 2009, s. 38; Mach, J.:

Medicína a právo, Praha: C.H.Beck, 2006, s. 56; Štefan, J., Mach, J.: Soudně-

lékařská a medicínsko-právní problematika v praxi, Praha: Grada, 2005, s. 213;

Velký lékařský slovník, dostupný na http://lekarske.slovniky.cz). Při

posouzení, zda postup „vitium artis“ naplňuje znak protiprávnosti, je tedy

třeba zkoumat, jakým způsobem tento pojem vymezili a použili znalci ustanovení

v této věci. Podle znalce Černého pojem „vitium artis“ – v doslovném překladu

„chyba umění“ – se používá k vysvětlení možných omylů a chyb, které neúmyslně

vznikly při různých způsobech terapie, názory na ně mohou být rozporné, nelze

je připisovat na vrub použité techniky, už vůbec není nezávislý [správně patrně

„závislý“] na použitých nástrojích, lidským faktorem selhání ovlivněn být může.

Podle jednoznačnějšího vyjádření revizního znalce Lašťovičky je uvedený pojem

chápán jako malá chyba nebo nezdar v jednom bodě jinak celkově správného

postupu. Nelze tedy akceptovat tvrzení dovolatelky, že pojem „vitium

artis“ (jak byl použit znalci ustanovenými v tomto řízení) nepředstavuje

pochybení úmyslné ani nedbalostní, nýbrž že jde o nezaviněný neúspěch při

poskytování zdravotní péče. Z provedených důkazů se naopak podává, že jde o

pochybení (nesprávnost v postupu), tj. porušení povinnosti, a to sice neúmyslné

a nevědomé, ale učiněné v nevědomé nedbalosti.

Lze připustit, že formulace, že došlo k určitému pochybení, které mělo

negativní dopad na zdraví žalobkyně a že „je třeba tuto skutečnost hodnotit

jako porušení právní povinnosti ze strany žalované spočívající v tom, že při

lékařském zákroku došlo k jinému poškození zdraví žalobkyně“ nesprávně

ztotožňuje porušení právní povinnosti s nepříznivým následkem, což by při

doslovném chápání mohlo vyvolat dojem, že odvolací soud dovodil objektivní

odpovědnost žalované za výsledek. Z ostatního textu odůvodnění rozsudku

odvolacího soudu však jednoznačně vyplývá, že tomu tak není, že věc byla

správně posuzována podle § 420 odst. 1 a 3 obč. zák. a že bylo zkoumáno a

shledáno naplnění všech předpokladů této obecné (subjektivní) odpovědnosti.

Uvedený formulační nedostatek části odůvodnění rozsudku odvolacího soudu tedy

důvodnost dovolání není způsobilý založit.

Není-li pochyb o tom, že v postupu operatéra došlo k pochybení, jež bylo

příčinou poškození zdraví žalobkyně, nelze závěr o splnění předpokladů

odpovědnosti za škodu ve smyslu § 420 odst. 1, 3 obč. zák. úspěšně zpochybnit

tím, že znalci nebyli schopni jednoznačně určit přesný mechanismus, jakým došlo

k poškození zvratného nervu (zda přetětím, zhmožděním háky či vadným podvázáním

apod.).

Byly-li prvé tři předpoklady odpovědnosti za škodu (protiprávní jednání, vznik

škody a příčinná souvislost) prokázány, zavinění se předpokládá. Škůdce za

tohoto stavu musí prokázat, že vzniklou škodu nezavinil (vyvinění neboli

exkulpace), a to ani z nevědomé nedbalosti; nestačí, že prokáže, že učinil vše

podle svých subjektivních schopností a znalostí. Kritérium tohoto hodnocení je

objektivní, tedy rozhodující je míra úsilí, kterou je možno požadovat od

každého. Toto měřítko se přitom aplikuje konkrétně, tedy s přihlédnutím k

určité situaci, a diferencovaně, tedy s přihlédnutím k postavení a poměrům

jednajícího, např. odbornosti lékaře (srov. Knappová, M., Švestka, J. a kol.:

Občanské právo hmotné, svazek II, 3. vydání, Praha: ASPI, 2002, s. 466;

Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol: Občanský zákoník,

Komentář, svazek I, 1. vydání, Praha: C.H.Beck, 2008, s. 1068; rozsudek

Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. 25 Cdo 2542/2003). Právnická

osoba se může zprostit odpovědnosti za škodu, prokáže-li, že protiprávně

způsobenou škodu nezavinila. To znamená, že právnická osoba musí vést s

úspěchem důkaz o nedostatku zavinění na straně fyzických osob, které za ni

jejím jménem jednali, nebo těch, které při své činnosti použila (srov.

Knappová, M., Švestka, J. a kol.: cit. dílo, s. 476; Švestka, J., Spáčil, J.,

Škárová, M., Hulmák, M. a kol: cit. dílo, s. 1071).

S přihlédnutím k závěru znalců o nechtěném respektive neúmyslném pochybení,

který nevylučuje, že šlo o pochybení nedbalostní (jež se předpokládá a musí být

vyvráceno žalovanou, což se v daném případě nestalo), nelze odvolacímu soudu

vytýkat nesprávnost jeho závěru, že žalovaná za vzniklou škodu na zdraví

žalobkyně odpovídá.

Okolnost, že s každým zdravotním výkonem je spojeno jisté riziko komplikací a

že proto se vyžaduje od pacientů informovaný souhlas, aby mohli zvážit, zda

riziko konkrétního zákroku podstoupí, nezbavuje zdravotnické zařízení

odpovědnosti za škodu, jsou-li její předpoklady splněny.

Rozsudek odvolacího soudu je tedy v rozsahu, v němž je dovolání přípustné dle

ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., z hlediska uplatněných dovolacích

důvodů správný, dovolací soud proto dovolání žalované v tomto rozsahu zamítl

podle § 243b odst. 2 věty před středníkem o. s. ř.

Podle § 142 odst. 1 o. s. ř. účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná

soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti

účastníku, který ve věci úspěch neměl. Podle výsledku dovolacího řízení žalobci

právo na náhradu nákladů dovolacího řízení nemají. Žalobkyně sice vynaložila

náklady na sepis vyjádření k dovolání advokátem, avšak nejedná se o náklady

vynaložené účelně ve smyslu uvedeného ustanovení. Stručné písemné vyjádření

totiž obsahuje toliko konstatování, že právní názor odvolacího soudu je

správný, shoduje se s názorem žalobkyně a odpovědnost žalované je plně na

místě. Za této situace náklad vynaložený na takový úkon nemůže být účelným

nákladem na bránění práva, a dovolací soud proto podle § 243b odst. 5 věty

první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 věty první o. s. ř. rozhodl, že žádný z

účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 26. října 2011

JUDr. Robert Waltr, v. r.

předseda senátu