30 Cdo 821/2015
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobce M.
Š., zastoupeného JUDr. Zlatavou Davidovou, advokátkou se sídlem v Brně, Přívrat
12, proti žalovaným 1) V. H., a 2) I. H., oběma zastoupeným JUDr. Eliškou
Chobolovou, advokátkou se sídlem v Brně, Cihlářská 19, o určení vlastnictví k
nemovitostem, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 112 C 31/2011, o
dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 18. září 2014,
č. j. 18 Co 43/2014-185, takto:
I. Dovolání žalovaných se odmítá.
II. Žalované jsou povinny společně a nerozdílně zaplatit žalobci na náhradě
nákladů dovolacího řízení částku 4.114,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto
usnesení k rukám JUDr. Zlatavy Davidové, advokátky se sídlem v Brně, Přívrat
12.
Městský soud v Brně (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 7. října
2013, č. j. 112 C 31/2011-152, určil, že vlastnicí (v rozsudečném výroku I.
specifikovaného) nemovitého majetku byla ke dni své smrti Z. Š., zemřelá dne 6.
října 2011, posledně bytem v B. (dále též „zůstavitelka“).
Soud rozhodoval o určovací žalobě, jež vycházela (ve stručnosti shrnuto) z
tvrzení, že zůstavitelka dne 9. září 2008 uzavřela s žalovanými darovací
smlouvu, na základě které měla darovat každé žalované ideální jednu polovinu
předmětných nemovitostí. Tato darovací smlouva je však podle žalobce absolutně
neplatná (§ 38 odst. 2 obč. zák.), neboť zůstavitelka nebyla pro středně
závažné stadium demence schopna posoudit následky takového právního úkonu.
Soud prvního stupně provedl v řízení dokazování, jehož předmětem byl i znalecký
posudek znalkyně MUDr. Marty Holanové, z nějž nalézací soud zjistil, že
zůstavitelka byla v období od dubna 2008 do září téhož roku ve stavu pokročilé
středně těžké demence (jmenovaná trpěla duševní poruchou), kdy její
rozpoznávací funkce byly podstatně omezeny, a to v oblasti vyhodnocování
objektivních informací obklopujících jmenovanou. Znalkyně současně vyloučila
lucidní okamžik k realizaci složitějšího úkonu a možnost vhledu člověka do
konkrétní situace. Soud z tohoto posudku vzal za zjištěné, že zůstavitelka v
inkriminovaném období trpěla duševní poruchou, která měla vliv na schopnost
jmenované posoudit následky svého jednání a na její schopnost své jednání
ovládat. Na základě zhodnocení v řízení provedených důkazů poté soud prvního
stupně uzavřel, že předmětná darovací smlouva je ve smyslu § 38 odst. 2 obč.
zák. absolutně neplatná a že v důsledku toho zůstavitelka byla v době své smrti
vlastnicí předmětného nemovitého majetku, jak bylo věcně právně deklarováno v
meritorním výroku prvoinstančního rozsudku.
K odvolání žalovaných Krajský soud v Brně (dále již „odvolací soud“) v záhlaví
označeným rozsudkem potvrdil (jako věcně správné rozhodnutí) podle § 219 o. s.
ř. rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení. Vyšel ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně a ztotožnil se i s
jeho právním posouzením věci. Odkázal mj. na nález Ústavního soudu ze dne 2. září 2014, sp. zn. I. ÚS 173/2013, řešící problematiku tzv. důkazního standardu
pro prokazování jednání v duševní poruše, kdy za zcela postačující Ústavní soud
považuje „dosažení vysoké míry pravděpodobnosti prokázání, že plně svéprávná
osoba jednala v duševní poruše, která ji v daný moment činila neschopnost
právně jednat.“ V poměrech posuzované věci odvolací soud „shodně se soudem
prvního stupně považuje závěry znaleckého posudku za odpovídající zadání
uloženému soudem prvního stupně, přičemž tyto závěry jsou úplné a přesvědčivé. Znalkyně slyšena při jednání před soudem prvního stupně dne 2. 10. 2013 se
vypořádala s dotazy strany žalované (26 otázek), přičemž své závěry zhodnotila
jako ‚pravděpodobné, hraničící s jistotou.‘ Tyto závěry proto lze považovat za
odpovídající ve smyslu shora uvedeného nálezu Ústavního soudu, jenž požaduje
‚stanovení vysoké míry pravděpodobnosti prokázání, že plně svéprávná osoba
jednala v duševní poruše, která ji v daný moment činila neschopnou právně
jednat.“
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podaly žalované (dále též „dovolatelky“)
prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání „z důvodu nesprávného právního
posouzení věci jak odvolacím soudem, tak soudem I. stupně, když soudy ze
zjištěného skutkového stavu věci vyvodily nesprávné právní závěry, a to jak po
stránce procesní, tak skutkové.“ Dovolatelky mají za to, že odvolací soud (ale
ani soud prvního stupně) nepostupoval při hodnocení znaleckého posudku podle §
132 o. s. ř., neboť se „dostatečně nevypořádal především se skutečností, že
znalkyně posuzovanou osobu nikdy neviděla a nikdy se s ní nesetkala. Rovněž se
nevypořádal s našimi námitkami, že znalkyně pracovala především z jakýchsi
předpokladů a možností domněnek, které se mohly a v daném případě také
rozcházely se skutečným zdravotním stavem posuzované Z. Š.“ Dovolatelky nejsou
přesvědčeny o tom, že „byla u Z. Š. dosažena vysoká míra pravděpodobnosti
prokázání, že plně svéprávná osoba jednala v duševní poruše, která ji v daný
moment činila neschopnou právně jednat. Po stránce skutkové se soudy obou
stupňů řádně nevypořádaly s projevy vůle dárkyně...“ Je „pak otázkou, zda v
rámci spravedlivého procesu neměly být vyčerpány všechny možnosti na zjištění
stavu skutkového“, což dovolatelky spojují s jejich v řízení učiněným (soudy
však nereflektovaným) důkazním návrhem na zpracování revizního znaleckého
posudku. Podle dovolatelek tak „oba soudy postupovaly v rozporu s ust. § 132 o. s. ř. a ustálenou judikaturou ohledně hodnocení důkazů; v…případě znaleckého
posudku bylo také postupem soudů dotčeno naše právo na spravedlivý proces v
podobě předvídatelnosti soudního rozhodnutí.“ Závěrem dovolatelky navrhly, aby
Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“)
změnil rozsudek odvolacího soudu a předmětnou žalobu zamítl.
Žalobce v písemném vyjádření odmítl dovolací argumentaci žalovaných. Oba soudy
se řádně vypořádaly s hodnocením předmětného znaleckého posudku. Skutečnost, že
znalkyně zůstavitelku nikdy neviděla, není důvodem, proč by nebylo možné v
takovém případě zpracovat znalecký posudek na duševní stav předmětné osoby. Dovolatelky nevytýkají soudu prvního stupně ani soudu odvolacímu nesprávné
právní posouzení věci, ale nesprávné hodnocení důkazů, které však podle žalobce
bylo učiněno v souladu s § 132 o. s. ř. Žalobce proto navrhl, aby dovolací soud
dovolání zamítl a přiznal žalobci právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Nejvyšší soud předně předesílá, že podle hlavy II. – ustanovení přechodných a
závěrečných – dílu 1 – přechodných ustanovení – oddílu 1 – všeobecných
ustanovení - § 3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku,
tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní
poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i
práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se
však posuzují podle dosavadních právních předpisů. Protože podle zjištění soudů k uzavření předmětné darovací smlouvy došlo před
1. lednem 2014, postupoval dovolací soud při posouzení tohoto nároku podle
příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen
„obč. zák.“). Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) konstatuje, že dovolání
žalovaných není ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné, neboť nelze učinit závěr,
že by odvolací soud při hodnocení důkazů postupoval v rozporu s ustálenou
judikaturou Nejvyššího soudu. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 1 až 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V
dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti
kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení
důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti
dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod
dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá
za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. Má-li být dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř., proto, že napadené
rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného či procesního práva, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z dovolání patrno,
kterou otázku hmotného či procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou
dovolacím soudem, respektive proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení
otázky hmotného či procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud
odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z dovolání
patrno, o kterou otázku hmotného či procesního práva jde a od které ustálené
rozhodovací praxe se při řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje (k tomu
srov.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013;
všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na
jeho webových stránkách www.nsoud.cz). Brojí-li proto dovolatelky v dovolání proti hodnocení skutečností, z nichž při
rozhodování vycházel odvolací soud, pak je třeba zdůraznit, že řešení této
otázky je pouze a jen věcí soudů v nalézacím řízení. Dovolací soud může
hodnocení důkazů, provedené v nalézacím řízení v souladu se zákonem,
přezkoumávat jen tehdy, pokud je toto hodnocení v rozporu s pravidly logického
myšlení, případně s obecnou zkušeností. Samotná skutečnost, že důkazy bylo
možno hodnotit více způsoby, neznamená, že zvolené hodnocení je nesprávné (k
tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. srpna 2005, sp. zn. 22 Cdo
2376/2004). Nelze přitom dovodit, že by odvolací soud (soud prvního stupně) při hodnocení
důkazů postupoval v rozporu s dovolatelkami odkazovaným rozsudkem Nejvyššího
soudu ze dne 28. května 2002, sp. zn. 33 Odo 325/2001. K otázce tzv. důkazního standardu při prokazování (ne)platnosti právních úkonů
(právního jednání) osob jednajících v duševní poruše poukázal odvolací soud při
své aplikační úvaze na nález Ústavního soudu ze dne 20. srpna 2014, sp. zn. I. ÚS 173/13 (který je veřejnosti přístupný na internetových stránkách Ústavního
soudu http://nalus.usoud.cz). V tomto nálezu Ústavní soud vyložil, že dosavadní
(Nejvyšším soudem vyžadovaný) vysoký důkazní standard pro prokazování jednání v
duševní poruše, vyžadující, aby skutkový závěr byl učiněn „zcela jednoznačně“ a
„bez jakéhokoliv náznaku pravděpodobnosti“, narušuje spravedlivou rovnováhu
mezi relevantními protichůdnými zájmy a ve svém důsledku porušuje právo na
ochranu majetku osoby s duševním postižením, pokud byl posuzovaným jednáním
negativně zasažen její majetek. K této materii považuje Nejvyšší soud za žádoucí uvést následující. Sám Ústavní soud např. ve svém usnesení ze dne 30. května 2013, sp. zn. II. ÚS
3492/12, ve shodě s dosavadní judikaturou Nejvyššího soudu, zaujal právní
názor, že „závěr o neplatnosti právního úkonu ve smyslu § 38 odst. 2 obč. zák. nezbytně předpokládá, aby bylo vždy bezpečně zjištěno, že jeho subjekt buď
nedokáže posoudit následky svého právního úkonu anebo tento právní úkon
ovládnout, popř. obojí.“ Judikatura Nejvyššího soudu ovšem nikdy nebyla
postavena na závěru, že k aplikaci § 38 odst. 2 obč. zák. lze přistoupit pouze
na základě „stoprocentně“ zjištěného skutku. „Tak tomu zajisté není, neboť
citované slovní obraty byly do jisté míry vytrženy z kontextu a konkrétních
výjimečných okolností jednotlivých soudních případů, v nichž se v drtivé
většině řešila otázka neplatnosti právních úkonů učiněných osobami, které v
době vzniku sporu již nežily. Přitom Nejvyšší soud opakovaně ve svých
rozhodnutích připomínal, že nelze mechanicky přejímat odborné závěry znalců
obsažených v jimi zpracovaných posudcích v daných sporech, ale že je zapotřebí
– způsobem předvídaným v § 132 o. s. ř. – tyto posudky hodnotit i ve spojitosti
s dalšími důkazními prostředky.
A právě v této souvislosti bylo zdůrazňováno,
že poněvadž neplatnost právního úkonu podle § 38 odst. 2 obč. zák. vyžaduje
bezpečné zjištění, že účastník právního úkonu nedokáže posoudit následky svého
jednání nebo své jednání ovládnout (srov. např. Sborník IV, ročník 1970, str. 456), je vyloučeno činit závěr o jednání v duševní poruše na základě
pravděpodobnosti či za skutkových okolností, které i přes důkazní verifikaci
soudu ve smyslu § 132 o. s. ř. neumožňují učinit v uvedeném směru zcela
jednoznačný skutkový závěr, na nějž by bylo lze aplikovat ustanovení § 38 odst. 2 obč. zák. Soudy totiž v některých případech vybudovaly závěr o skutkovém
stavu pouze na zjištěních čerpaných ze znaleckých posudků, které neobsahovaly
zcela jednoznačnou informaci o tom, zda předmětná osoba v inkriminovaný okamžik
měla (a pokud ano, pak v jakém rozsahu) snížené ovládací a rozpoznávací
schopnosti. Ve znaleckých posudcích byly často neurčité či do jisté míry
vzájemně si odporující dílčí závěry, případně absence zdravotní dokumentace a
relevantních informací o zdravotním stavu (již nežijící) osoby k období, ve
kterém učinila sporný právní úkon, byla nahrazována různými odbornými
dedukcemi, odhady či předpoklady tehdejšího možného zdravotního stavu
posuzovaného, na což Nejvyšší soud reagoval těmito závěry:
* Duševní poruchou je nejenom duševní porucha, ale i krátkodobá porucha
psychických funkcí, hluboká porucha vědomí, slabomyslnost a jakákoli jiná těžká
duševní odchylka, jestliže měla za následek ztrátu nebo zmenšení rozpoznávacích
či ovládacích schopností (např. jednorázový stav opilosti, drogové opojení,
hypnóza atd.). Má-li být učiněn právní závěr, že právní úkon je podle § 38
odst. 2 obč. zák. neplatný, musí být bez pochybností prokázáno (učiněno jistým
v procesním smyslu), že předmětná osoba jednala v duševní poruše alespoň
přechodné povahy, která by ji činila k tomuto předmětnému právnímu úkonu
neschopnou. Nikoliv tedy každá duševní porucha fyzické osoby, která činí právní
úkon, vede k jeho absolutní neplatnosti, nýbrž pouze ta duševní porucha, která
jednající osobu činí k tomuto právnímu úkonu neschopnou z důvodu, že nemůže
posoudit následky svého úkonu nebo své jednání ovládnout. * Neplatnost právního úkonu podle § 38 odst. 2 obč. zák. vyžaduje bezpečné
zjištění, že účastník právního úkonu v době, kdy učinil právní úkon, nedokázal
posoudit následky svého jednání nebo své jednání ovládnout. V řízení je tedy
zapotřebí zjistit existenci duševní poruchy, a zda tato duševní porucha měla
vliv na schopnost jednající osoby posoudit následky svého jednání a ovládnout
svou vůli. Zjišťování těchto právně významných skutečností si (z povahy věci)
vyžaduje znalecké posouzení. Znalecký posudek by tedy měl být (z hlediska
odborného posouzení zdravotního stavu osoby, jež v předmětném období měla
učinit právní úkon v duševní poruše) odborným podkladem ve formě důkazu, který
ve spojitosti s dalšími důkazy by měl soud vést k tvorbě jeho závěru o tom, zda
posuzovaná osoba v inkriminovaný okamžik při uzavírání předmětného právního
úkonu jednala v duševní poruše či nikoli.
* Je vyloučeno učinit závěr o jednání osoby v duševní poruše na základě
předpokladu takové situace, resp. za skutkových okolností, které i přes důkazní
verifikaci ve smyslu § 132 o. s. ř. (hodnocení důkazů) neumožňují v uvedeném
směru učinit jednoznačný skutkový závěr, na nějž by bylo možno aplikovat § 38
odst. 2 obč. zák. * Pokud výčet okolností tvořících skutkový nález (z nějž znalec vycházel při
zpracování posudku stran zjištění duševní poruchy jednající osoby) pro plytkost
popisu informací nevytváří skutkovou oporu v konkrétně přijatém posudku
(odborných odpovědí na soudem zformulované otázky), neboť přijatý posudek
duševní poruchu jednající osoby (z důvodu, že není konkrétně a logicky spjat se
skutkovým nálezem) spíše předpokládá, než zjišťuje, nelze na podkladě takového
znaleckého posouzení přistoupit k aplikaci § 38 odst. 2 obč. zák. * Soud tedy může přistoupit k aplikaci § 38 odst. 2 obč. zák. až v procesní
situaci, kdy zjistí relevantní skutkový stav, nikoliv za procesní situace, kdy
sám (implicite) připouští určitou míru nesprávnosti takového skutkového
zjištění. Rozborem judikatury Nejvyššího soudu vztahující se k předmětné problematice lze
ovšem vyvodit závěr, že dovolací soud přistupoval k vydávání kasačních
rozhodnutí především v těch případech, kdy zaznamenal pochybení při aplikaci §
132 o. s. ř. z hlediska způsobu, jak odvolací soud k takovému výsledku v
procesu důkazní verifikaci dospěl, nikoliv snad v případech, kdy by sám
hodnotil ‚hodnocení důkazů‘ odvolacím soudem. Oproti tomu Ústavní soud v nálezu
sp. zn. I. ÚS 173/13 zavádí jakýsi ‚důkazní standard‘ v těchto sporech, tvrdí-
li, že ‚spravedlivá rovnováha mezi soupeřícími oprávněnými zájmy bude nejlépe
dosažena stanovením vysoké míry pravděpodobnosti prokázání, že plně svéprávná
osoba jednala v duševní poruše, která ji v daný moment činila neschopnou právně
jednat.‘ Přitom podle jeho vlastní ustálené judikatury platí, že rozhodnutí
obecného soudu by bylo možno považovat za protiústavní, pouze pokud by právní
závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z
nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly. Správností hodnocení důkazů obecnými soudy se totiž Ústavní soud podle své
judikatury zabývá jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny
ústavní procesní principy. Jinak (a opět podle judikatury Ústavního soudu)
řečeno, jakým způsobem soudy vyhodnotí provedené důkazy, je toliko věcí jejich
volného a nezávislého hodnocení, jak vyplývá z principu nezávislosti podle čl. 82 odst. 1 Ústavy, přičemž (ani) Ústavnímu soudu nepřísluší znovu ‚hodnotit‘
hodnocení důkazů, a to dokonce ani tehdy, kdyby se sám s takovým hodnocením
neztotožňoval (srov. např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. III. ÚS
84/94, sp. zn. IV. ÚS 188/94, sp. zn. III. ÚS 166/95, sp. zn. 170/99, sp. zn. IV. ÚS 570/03, sp. zn. IV. ÚS 581/06). Jeden z nejvýznamnějších právních teoretiků druhé poloviny 20. století prof. Viktor Knapp (* 1913 - † 1996) např. v učebnici Teorie Práva (in C. H. Beck,
1995, str.
178) zaujal právní názor, že ‚V objektivní stránce dokazování
jsou...dány dva aspekty: kognitivní (poznávací) a axiologický (hodnotící). Soud
poznává skutkovou podstatu na základě provedených důkazů a zároveň tyto důkazy
hodnotí. Z takto získaného poznání a hodnocení pak deduktivně odvozuje závěr o
tom, zda thema probandi (předmět dokazování, tj. výrok, jehož pravdivost či
nepravdivost má být prokázána) bylo či nebylo dokázáno, tzn. zda je či není
pravdivé.‘ Tomuto právně teoretickému závěru odpovídá i judikatura Nejvyššího
soudu, která např. prostřednictvím aktuálního rozsudku ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2682/2013, se k procesu důkazní verifikace vyjadřuje následovně:
‚výsledky hodnocení důkazů umožňují soudu přijmout závěr o pravdivosti
skutečnosti, která je předmětem dokazování, jestliže na jejich základě lze
nabýt jistoty (přesvědčení) o tom, že se tato skutečnost opravdu stala, aniž by
o tom mohly být rozumné pochybnosti. Vytvářejí-li výsledky hodnocení důkazů
podmínky pouze pro úsudek, že je možné (více či méně pravděpodobné), že se
dokazovaná skutečnost stala, a připouštějí-li tedy i možnost (větší či menší
pravděpodobnost) toho, že se dokazovaná skutečnost naopak nestala, nelze učinit
závěr o pravdivosti této skutečnosti. V takovém případě soud rozhodne – jak
vyplývá z výše uvedeného – v neprospěch toho účastníka, v jehož zájmu bylo
podle hmotného práva prokázat tvrzenou skutečnost.‘
...pokud bez kontextu okolností byla Ústavním soudem věnována pozornost slovním
výrazům v odkazovaných rozhodnutích Nejvyššího soudu, a to s přehlédnutím
ustálených závěrů dosavadní právní doktrínou k uvedené problematice - že
nikoliv ‚vysoká míra pravděpodobnosti‘ coby ‚důkazní standard pro prokazování
jednání v duševní poruše‘, nýbrž (na podkladě důkazní verifikace učiněný)
toliko závěr o pravdivosti skutečnosti k předmětu dokazování (thema probandi)
je oním správným právně teoretickým, ale také judikatorně podepřeným základem
pro postup obecných soudů (také) ve sporech o platnost právních úkonů,
respektive nyní právních jednání dle § 38 odst. 2 obč. zák., resp. § 581 o. z. Stěží bude proto akceptovatelné, aby obecný soud kupř. v (dobíhajícím) sporu
podle obč. zák. z r. 1964 po provedeném řízení uzavřel, že ‚sice panují jisté
pochybnosti o tom, zda ovládací či rozpoznávací schopnosti zůstavitele při jím
uzavřené kupní smlouvy byly snížené v důsledku duševní poruchy..., avšak
vzhledem k tomu, že zde panuje vysoká míra pravděpodobnosti, že k takovému
jednání došlo, je třeba uzavřít, že smlouva je dle § 38 odst. 2 obč. zák. absolutně neplatná...‘“ (Vrcha Pavel, K tzv. „důkaznímu standardu“ ve světle
nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 173/13, in Soudní rozhledy č. 10/2014,
str. 347). Nejvyšší soud shora publikovanému závěru v odborné literatuře přisvědčuje,
avšak současně pro poměry v nyní posuzované věci konstatuje, že skutkový závěr,
z nějž při meritorním rozhodováním vycházel odvolací soud, nebyl založen na
tzv. pravděpodobnostním úsudku.
Je tomu tak proto, že z obsahu předmětného
znaleckého posudku, podloženého dílčími skutkovými nálezy (znalkyní řádně
vyloženými v písemném vyhotovení posudku) vyplývá, že ovládací a rozpoznávací
schopnosti zůstavitelky v inkriminovaném období, s ohledem na její duševní
poruchu spočívající ve středně těžké demenci, byly podstatně omezeny, kteréžto
soudy učiněné dílčí skutkové zjištění se stalo zásadně významné pro právní
posouzení věci. Z odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku odvolacího soudu,
ale i soudu prvního stupně, je současně zřejmé, že oba soudy věnovaly
verifikaci právně rozhodných skutkových okolností případu odpovídající
pozornost, přičemž odvolací soud se v napadeném rozsudku – z hlediska způsobu
hodnocení důkazů ve smyslu § 132 o. s. ř. – nedopustil žádných nelogičností,
které by si – ve smyslu ustálené judikatury dovolacího soudu – vyžadovaly
případnou korekci v podobě vydání kasačního rozhodnutí. Jestliže tedy odvolací soud (soud prvního stupně) z takto řádně zpracovaného
znaleckého posudku čerpal předmětné informace, které následně využil při
sumarizaci skutkového stavu případu a právního posouzení věci, nelze v takto
jím zvolené postupu a následně vydaném rozhodnutí spatřovat jakékoliv pochybení
(nesprávnost rozhodnutí). Ze všech shora vyložených důvodů proto Nejvyšší soud podané dovolání podle §
243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 o. s. ř.). Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalované dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může
žalobce podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).