30 Cdo 1560/2011
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní
věci žalobce F. D., zastoupeného JUDr. Jiřím Matznerem, Ph.D., advokátem se
sídlem v Praze 2, Vinohradská 25, proti žalované Z. D., zastoupené JUDr.
Tomášem Hemelíkem, CSc., advokátem se sídlem v Říčanech, Rooseveltova 101, o
určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu Praha-východ pod
sp. zn. 19 C 185/2006, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v
Praze ze dne 7. prosince 2010, č.j. 23 Co 277/2010-150, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 7. prosince 2010, č.j. 23 Co
277/2010-150, se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Praze k dalšímu
řízení.
Okresní soud Praha-východ (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 11.
února 2010, č.j. 19 C 185/2006-114, zamítl žalobu na určení, že „nemovitosti, a
to dům č.p. 374 postavený na stavební parcele č. 966, parcela č. 966 o výměře
155 m2 – zastavěná plocha a nádvoří, parcela č. 106/8 o výměře 622 m2 –
zahrada, to vše vedeno na LV č. 662 pro obec Š., Š. u P., u katastrálního úřadu
pro Středočeský kraj, katastrální pracoviště Praha-východ, jsou ve společném
jmění účastníků“(výrok I.), zároveň rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky
II. a III.). Po provedeném řízení [v rámci něhož provedl dokazování mj. znaleckými posudky a výslechem svědkyně JUDr. P., notářky se sídlem v Českém
Brodě, která formou notářského zápisu sepsala předmětnou smlouvu o zúžení
(tehdejšího) společného jmění účastníků tohoto řízení, kterou podle žalobního
tvrzení měl žalobce uzavřít v duševní poruše, pro kterou byl neschopen k tomuto
právnímu úkonu] uzavřel, že žalobce neprokázal skutečnost, že „by v době
uzavření předmětné smlouvy trpěl duševní chorobou, která by jej činila k tomuto
právnímu úkonu neschopnému.“ V odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku soud
prvního stupně dále uvedl následující: „Znaleckými posudky doplněnými výslechy
znalců bylo prokázáno, že žalobce je osobou s organickou poruchou osobnosti,
emotivity a nálady. Nejedná se však o duševní onemocnění jako takové, nebyly
zjištěny poruchy vnímání. Žalobce je schopen učinit úkon, kterým je uzavření
smlouvy ohledně zúžení společného jmění manželů, a to zejména za stavu, kdy je
mu předmět a následky vysvětlen. Svědeckou výpovědí svědkyně JUDr. P., notářky,
bylo prokázáno, že mu tato okolnost byla řádně vysvětlena, žalobce nejevil
žádné známky toho, že by nebyl srozuměn s úkonem, který činí. Soud považuje
jednání žalobce za účelové, když v průběhu řízení bylo zjištěno, že žalobce měl
určité psychické problémy spočívající v úzkosti, smutných náladách, nespavosti,
již od roku 2000, jak bylo prokázáno svědeckou výpovědí ošetřujícího lékaře
MUDr. L. V této souvislosti je třeba poukázat na skutečnost, jakým způsobem
probíhala léčba žalobce, který nebyl řádně veden v žádné odborné ambulanci, po
dobu téměř 6 let byl léčen pouze příležitostně na základě návštěv spojených s
prací ošetřujícího lékaře. Výslechem znalců bylo prokázáno, že žalobce netrpí
duševní chorobou, jedná se pouze o osobnostní rys, kdy si neuvědomuje veškeré
důsledky svého jednání. Znalkyní MUDr. L. bylo toto přirovnáno k typu lidí,
kteří jsou schopni uzavřít smlouvu o finanční půjčce, v době uzavření důsledek
povinnosti plateb chápou, nejsou však schopni domyslet důsledky do budoucna,
zda budou schopni této povinnosti obstát a v jakém rozsahu. Za tohoto stavu má
soud za to, že se nejedná o existenci duševní poruchy, která by činila právní
úkon absolutně neplatným. O účelovosti jednání žalobce nasvědčují i
skutečnosti, za kterých bylo zjištěno, že si byl vědom důsledků uzavření
smlouvy ještě 3 roky poté, tedy v roce 2006, kdy v žalobě na rozvod manželství
uvedl, že uzavřel smlouvu o zúžení společného jmění manželů, předtím se o tom s
nikým neradil, ale je svéprávný. V účastnické výpovědi v řízení o rozvod
manželství dne 30. 6. 2006 pak uvedl, že přepsal zbytek rodinného domu na
manželku, i když připustil, že po jejím naléhání, kdy chtěl předejít hádkám,
avšak netvrdil, že by si nebyl důsledků vědom.
Soud za tohoto stavu (žalobu)
jako nedůvodnou v plném rozsahu zamítl.“
K odvolání žalobce Krajský soud v Praze (dále již „odvolací soud“) v záhlaví
citovaným rozsudkem změnil rozsudkem soudu prvního stupně tak, že určil, že
„dům č.p. 374 postavený na pozemku parc. st. č. 966, pozemek parc. st. č. 966 o
výměře 155 m2 – zastavěná plocha a nádvoří, pozemek parc. č. 106/8 o výměře 622
m2 – zahrada, zapsané na LV č. 662 pro obec Š., katastrální území Š. u P., u
Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Praha-východ,
jsou ve společném jmění manželů.“, a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před
soudy obou stupňů. Odvolací soud v řízení pouze doplnil dokazování o výslech
MUDr. P. N., jednoho ze zpracovatelů revizního znaleckého posudku, a poté
dospěl k závěru, že odvolání je důvodné. Ze závěrů znaleckého posudku MUDr. J. M. a ze závěrů revizního znaleckého posudku ústavu – Ústřední vojenské
nemocnice v Praze „bylo bezpečně prokázáno, že žalobce v době uzavření smlouvy
trpěl duševní poruchou (organickou afektivní poruchou) a nedokázal posoudit
následky svého právního úkonu. Soud prvního stupně vycházel při svém
rozhodování nesprávně ze závěrů, že žalobce v době uzavření smlouvy netrpěl
duševní chorobou. Tento závěr je pro posouzení platnosti právního úkonu podle
citovaného ustanovení § 38 odst. 2 irelevantní, neboť zákon nehovoří o duševní
chorobě avšak o duševní poruše. Takovou duševní poruchou, jak bylo prokázáno,
žalobce v době uzavření smlouvy trpěl a tato duševní porucha ho činila k tomuto
právnímu úkonu neschopným.“
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná (dále již
„dovolatelka“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, jehož
přípustnost odvozuje z § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a uplatňuje v něm (jak
lze dovodit z obsahu dovolání podle § 41 odst. 2 o. s ř.) dovolací důvody ve
smyslu § 241a odst. 2 písm. b) (tj. že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci) a odst. 3 téhož par. o. s. ř. (tj. že rozhodnutí vychází ze
skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v
provedeném dokazování). Dovolatelka s odkazem „na stanovisko NSČR k prokazování
způsobilosti k právním úkonům ve sporech dle § 175k o. s. ř.“, zdůrazňuje, že
zjištění duševní poruchy jednající (právní úkon činí) osoby musí být bezpečně
prokázáno. V posuzované věci ovšem žádný důkaz nevypovídá o tom, že žalobce
konkrétně dne 17. září 2003 trpěl duševní poruchou, „neboť jeho zdravotní
dokumentace nic takového nevykazovala a začala teprve v době, kdy žalobce začal
zvažovat rozvod svého manželství“ a kdy sám návrh na rozvod podal. Napadený
rozsudek odvolacího soudu je ovšem v rozporu s cit. stanoviskem Nejvyššího
soudu a odporuje § 38 odst. 2 obč. zák., neboť žalobce v době uzavírání smlouvy
o zúžení SJM byl právně způsobilý k právním úkonům a v žádném případě nejednal
v duševní poruše, která byl jej činila neschopného k tomuto úkonu. Závěrem
dovolatelka učinila výhradu i k formulaci rozsudečného výroku (žalobního
petitu) deklarujícího společné jmění účastníků k předmětnému majetku v právní
situaci, kdy manželství účastníků bylo pravomocně rozvedeno soudním rozhodnutí
ze dne 30. března 2006 a tedy kdy od právní moci tohoto rozhodnutí uplynuly již
více jak tři roky, takže je třeba zohlednit § 150 odst. 4 obč. zák. Navrhla
proto, aby Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo
„dovolací soud“) zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu
řízení. Žalobce ve svém vyjádření k dovolání žalované uvedl, že závěr o jeho duševní
poruše a schopnosti posoudit následky jeho jednání je otázkou odbornou, určenou
k odpovědi znalcem, nikoli otázkou právní a tedy posouzení závěrů vyjádřené ve
znaleckém posudku a vysvětlení musí být promítnuto do právního posouzení věci. Proto navrhl, aby dovolací soud dovolání žalované zamítl jako nedůvodné. Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“)
jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému
rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v
zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o rozsudek, proti kterému je
podle ustanovení § 237 odst. l písm. a) dovolání přípustné, přezkoumal napadený
rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a poté dospěl
k závěru, že dovoláním napadený rozsudek je třeba zrušit a věc vrátit
odvolacímu soudu k dalšímu řízení, a to z těchto důvodů. Z ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř. vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu lze
přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné,
dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2
písm. a) a b) a § 229 odst.
3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu jinou vadou řízení je tedy i
to, že odvolací soud vyšel z jiného skutkového základu než soud prvního stupně,
aniž postupoval podle ustanovení § 213 odst. 2 o. s. ř. a zopakoval důkazy, na
nichž založil svá zjištění soud I. stupně, případně dokazování doplnil. Podle ustanovení § 213 odst. 1 o. s. ř. odvolací soud není vázán skutkovým
stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně. Podle odst. 2 tohoto ustanovení
odvolací soud může zopakovat dokazování, na základě kterého soud prvního stupně
zjistil skutkový stav věci; dosud provedené důkazy zopakuje vždy, má-li za to,
že je z nich možné dospět k jinému skutkovému zjištění, než které učinil soud
prvního stupně. Podle odst. 3 tohoto ustanovení k provedeným důkazům, z nichž
soud prvního stupně neučinil žádná skutková zjištění, odvolací soud při
zjišťování skutkového stavu věci nepřihlédne, ledaže by je zopakoval; tyto
důkazy je povinen zopakovat, jen jestliže ke skutečnosti, jež jimi má být
prokázána, soud prvního stupně provedl jiné důkazy, z nichž při zjišťování
skutkového stavu vycházel. Odvolací soud doplní dokazování o účastníky navržené
důkazy, které dosud nebyly provedeny, ukazuje-li se to potřebné ke zjištění
skutkového stavu věci; to neplatí jen tehdy, má-li být provedeno rozsáhlé
doplnění dokazování a jestliže ke skutečnosti, jež jimi má být prokázána, dosud
nebylo provedeno žádné nebo zcela nedostatečné dokazování (odst. 4 cit. ustanovení). Podle odst. 5 ustanovení při zjišťování skutkového stavu odvolací
soud nepřihlíží ke skutečnostem nebo důkazům, které byly účastníky řízení
uplatněny v rozporu s § 205a nebo § 211a. I když ve smyslu ustanovení § 213 odst. 1 o. s. ř. a ustálené judikatury soudů
není odvolací soud vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně,
neznamená to, že od skutkových zjištění, která soud prvního stupně čerpal z
výpovědí účastníků řízení a svědků, popř. jiných důkazů, se může odvolací soud
bez dalšího odchýlit. Pokud má pochybnosti o věrohodnosti výpovědí účastníků a
svědků, na nichž soud prvního stupně založil své skutkové zjištění, musí tyto
důkazy opakovat a popř. i doplnit (ustanovení § 213 odst. 2 o.s.ř.) a opatřit
si tak podklady pro vlastní posouzení jejich věrohodnosti. Postup odvolacího
soudu, kdy se odchýlil od skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně,
aniž však dokazování sám zopakoval, není v souladu se zásadami spravedlivého
procesu, neboť tímto odňal dotčenému účastníkovi reálnou možnost jednat před
soudem, spočívající v oprávnění právně a skutkově argumentovat, v důsledku
čehož došlo k porušení jeho základního práva zakotveného v čl. 36 odst. 1
Listiny základních práv a svobod.
Chtěl-li se odvolací soud odchýlit od
skutkového zjištění, které učinil soud prvního stupně na základě v řízení
provedených důkazů předloženými listinami ve spojení s výpověďmi účastníků
řízení, bylo nutno, aby tyto důkazy sám opakoval a zjednal si tak rovnocenný
podklad pro případné odlišné zhodnocení těchto důkazů (nález Ústavního soudu
České republiky ze dne 14. září 2007, sp.zn. I. ÚS 273/06, in
www.nalus.usoud.cz ). Lze snad doplnit, že odvolací soud by nebyl povinen
zopakovat dokazování, jednalo-li by se (pouze) o listinné důkazy [s výjimkou
případu, pokud by měl za to, že je z nich možné dospět k jiným (pro rozhodnutí
zásadně významným) skutkovým zjištěním, než která učinil soud prvního stupně] a
dospěl-li by k závěru, že zjištění, která soud prvního stupně učinil z výslechů
účastníků řízení, svědků, znalců atd. jsou pro rozhodnutí ve věci (zcela)
bezcenná, neboť nepředstavují právně významné skutečnosti pro právní posouzení
věci (aplikaci příslušné právní normy na zjištěný skutkový stav); taková právní
úvaha odvolacího by ovšem musela být v odůvodnění jeho písemného vyhotovení
rozhodnutí zákonu odpovídajícím způsobem vyložena (srov. § 157 odst. 2 o. s. ř.). V daném případě sice odvolací soud správně (při přezkoumávání rozsudku soudu
prvního stupně) uvedl, že při posuzování (aplikace) § 38 odst. 2 obč. zák. (jež
stanoví, že rovněž je neplatný právní úkon osoby jednající v duševní poruše,
která ji činí k tomuto právnímu úkonu neschopnou) je právně bezpředmětné, zda
žalobce v době uzavírání smlouvy o zúžení společného jmění manželů trpěl
duševní chorobou, neboť občanský zákoník „nehovoří o duševní chorobě, avšak o
duševní poruše“, dostatečně si však neuvědomil, že pokud soud prvního stupně
zjištěný skutkový stav (z provedených důkazů) nepodřadil pod ustanovení § 38
odst. 2 obč. zák., tedy s právně kvalifikačním závěrem o neplatnosti předmětné
smlouvy o zúžení společného jmění manželů, bylo za takové procesní situace
nezbytné si pro změnu rozhodnutí vytvořit (prostřednictvím shora cit. § 213
odst. 2 o. s. ř.) skutkový základ, který by se mohl stát podkladem pro jiné
právní posouzení věci a tedy pro změnu prvoinstančního rozhodnutí. Soud prvního
stupně totiž z hlediska právního posouzení věci zohlednil též (dílčí) skutková
zjištění, jež učinil z výslechu notářky JUDr. M. P., která popsala průběh
inkriminovaného jednání žalobce při uzavírání předmětné smlouvy o zúžení
společného jmění manželů v její notářské kanceláři. Odvolací soud ovšem ani
tento důkaz v odvolacím řízení nezopakoval, ani v odůvodnění svého rozsudku
neuvedl, proč takto nepostupoval. Z uvedeného je tedy zřejmé, že odvolací řízení je zatíženo (shora popsanou)
jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a k níž
byl dovolací soud podle již cit. § 242 odst. 3 o. s. ř. povinen při
přezkoumávání rozsudku odvolacího soudu přihlédnout. Kromě toho lze přisvědčit dovolací argumentaci dovolatelky, pokud namítá, že
(doposud) žádný důkaz nevypovídá o tom, že by konkrétně dne 17. září 2003 měl
žalobce (v dovolání dovolatelka zjevně nesprávně označuje žalovaného) trpět
duševní poruchou. Občanský zákoník neobsahuje definici duševní poruchy, na rozdíl od např. trestního zákona (č. 40/2009 Sb.), který v ustanovení § 123 stanoví, že duševní
poruchou se rozumí mimo duševní poruchy vyplývající z duševní nemoci i hluboká
porucha vědomí, mentální retardace, těžká asociální porucha nebo jiná těžká
duševní nebo sexuální odchylka. V důvodové zprávě k trestnímu zákonu se k cit. ustanovení uvádí, že v souvislosti s úpravou nepříčetnosti (§ 26) bylo do
osnovy doplněno i výkladové ustanovení vymezující pojem duševní poruchy, které
navázalo na zdravotnické vymezení, tak, jak se v průběhu doby vyvinulo. Duševní
porucha se podle moderních medicínských názorů (srov. např. Raboch, J.,
Zvolský, P. a kol. Psychiatrie, I.
vyd., Praha 2001) vymezuje jako zřetelná
odchylka od stavu duševního zdraví a rovnováhy, kterým se rozumí stav úplné a
sociální pohody, jako výslednice vnitřních (genetických) a vnějších
(psychociálních a enviromentálních) faktorů. Duševní poruchu nemůžeme
ztotožňovat s duševní nemocí, neboť pojem duševní nemoci je užším pojmem. Specifická (smíšená) porucha osobnosti (dříve nazývaná “psychopatie”), u které
se povaha lidí nápadně odchyluje od normy, může být duševní poruchou, ale
nemusí být duševní nemocí. Duševní porucha může být způsobena rozdílnými
příčinami, a to samotnou duševní chorobou nebo jinou nemocí, která má takovou
poruchu za následek, anebo může být vyvolána požitím návykových látek, např. alkoholu nebo omamných látek. Duševní porucha, která je příčinou nepříčetnosti,
může být přechodná a krátkodobá, a to od několika vteřin (např. porucha vědomí
u řidiče auta, jako příčina dopravní nehody, při níž dojde k ublížení na
zdraví) či minut (např. epileptický záchvat, v rámci něhož dojde k ublížení na
zdraví osobě poskytující pomoc nemocnému), ale může být také dlouhotrvající
nebo trvalá (např. schizofrenie či mentální retardace). Z hlediska tohoto
chápání je duševní poruchou nejenom duševní choroba, ale i krátkodobá porucha
psychických funkcí, hluboká porucha vědomí, slabomyslnost a jakákoli jiná těžká
duševní odchylka, která je z hlediska ustanovení § 26 a 27 významná, jestliže
měla za následek ztrátu nebo zmenšení rozpoznávacích či ovládacích schopností. Vztaženo opět k § 38 odst. 2 obč. zák. je však třeba zdůraznit, že nikoliv
každá duševní porucha fyzické osoby, která činí právní úkon, vede k jeho
(absolutní) neplatnosti, nýbrž (pouze) ta duševní porucha, která jednající
osobu činí k tomuto právnímu úkonu neschopnou (z důvodu, že nemůže posoudit
následky svého úkonu /a/ nebo své jednání ovládnout). I když se tedy soud
prvního stupně při dokazování nesprávně zabýval (jen) otázkou duševní choroby
žalobce, nikoliv otázkou duševní poruchy, z hlediska konfrontace s příp. použitím (aplikací) § 38 odst. 2 obč. zák. (v hypotéze cit. právní normy
obsahující pojem duševní porucha) řešil otázku neplatnosti předmětné smlouvy a
s přihlédnutím též k výpovědi svědkyně JUDr. P. dospěl nakonec k závěru, že
uvedený právní úkon není postižen (absolutní) neplatností. K otázce zjišťování právně významných skutečností z hlediska posuzování
aplikace § 38 odst. 2 obč. zák. pak považuje Nejvyšší soud zapotřebí zdůraznit
následující judikatorní závěry. V rozsudku ze dne 6. srpna 2009, sp. zn. 30 Cdo 352/2008 [jenž je veřejnosti k
dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz (dále již „in
www.nsoud.cz“)], Nejvyšší soud uvedl, že poněvadž neplatnost právního úkonu
podle § 38 odst. 2 obč. zák. vyžaduje bezpečné zjištění, že účastník právního
úkonu nedokáže posoudit následky svého jednání nebo své jednání ovládnout
(srov. např. Sborník stanovisek, zpráv o rozhodování soudů a soudních
rozhodnutí Nejvyšších soudů ČSSR, ČSR a SSR, IV., ročník 1970, str.
456), je
vyloučeno činit závěr o jednání v duševní poruše na základě pravděpodobnosti či
za skutkových okolností, které i přes důkazní verifikaci soudu ve smyslu § 132
o. s. ř. neumožňují učinit v uvedeném směru zcela jednoznačný skutkový závěr,
na nějž by bylo lze aplikovat ustanovení § 38 odst. 2 obč. zák. Zdůraznil dále,
že jakkoli esenciálním důkazním podkladem v řízení, v němž je posuzováno, zda
předmětné právní jednání fyzické osoby bylo učiněno v duševní poruše či
nikoliv, je znalecký posudek z příslušného oboru, nezbavuje to ještě soud
povinnosti, aby se při hodnocení důkazů ve smyslu § 132 o. s. ř. zabýval
úplností a přesvědčivostí zpracovaného posudku a tento důkazní prostředek –
způsobem předvídaným v ustanovení § 132 o. s. ř. hodnotil s dalšími důkazními
prostředky a s přihlédnutím ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, včetně toho, co
uvedli účastníci. Aby soud mohl znalecký posudek odpovědně hodnotit, nesmí se
znalec omezit ve svém posudku na podání odborného závěru, nýbrž v jeho posudku
musí mít soud možnost seznat, z kterých zjištění v posudku znalec vychází,
jakou cestou k těmto zjištěním dospěl a na základě jakých úvah došel ke svému
závěru (srov. např. Rc 47/55). Závěry znaleckého posudku přitom nelze bez
dalšího přebírat, ale je třeba v případě potřeby je ověřovat i jinými důkazy, a
to zejména tehdy, jestliže mohou být pochybnosti o správnosti závěrů znaleckého
posudku (poznámka: text zvýraznil Nejvyšší soud). Tak je tomu např. tehdy,
připouští-li znalecký posudek možnost zpřesnění jím uváděných údajů, avšak k
tomuto zpřesnění znalec nepřikročí, nebo postupuje-li znalec ve znaleckém
posudku podle určitého předpisu, ale v dílčím závěru se od něho bez bližšího
zdůvodnění odchýlí (srov. Rc 33/95). Může také dojít k situaci, kdy jednotlivé
dílčí závěry ve svém souhrnu si do určité míry odporují, nebo vycházejí ze
zjištění, která neodpovídají znalcem popisovanému jevu, resp. souhrnu
skutečností, k nimž měl znalec přihlížet. (poznámka: text zvýraznil Nejvyšší
soud). Nejvyšší soud v tomto rozsudku dále uvedl, že s přihlédnutím k
připomenuté judikatuře bylo nezbytné při zpracování posudků přihlédnout i k
ostatním důkazním prostředkům, resp. k výslechům účastníků, zejména pak v
nalézacím řízení vyslechnutým svědkům tak, aby byl vytvořen dostatečný podklad
pro následné znalecké zkoumání dané problematiky. Výše uvedené závěry posléze Nejvyšší soud dále rozvinul v rozsudku ze dne
21.12.2010, sp. zn. 30 Cdo 3614/2009 (in www.nsoud.cz), a to následujícím
způsobem: „Je...nesprávné zaujímat závěr o neplatnosti právního úkonu již
nežijící osoby z důvodu, že tato osoba učinila právní úkon v duševní poruše,
která ji činila k tomuto právnímu úkonu neschopnou, na základě
pravděpodobnosti...Výsledek důkazní verifikace všech v úvahu přicházejících
právně relevantních důkazních prostředků, resp. důkazů, které byly v řízení
navrženy, případně které jsou potřebné ke zjištění skutkového stavu a vyplývají-
li z obsahu spisu (§ 120 odst. 3 o. s. ř.), musí z hlediska naplnění podmínek
pro aplikaci § 38 odst. 2 obč. zák.
představovat nikoliv možný či pravděpodobně
možný skutkový stav, nýbrž musí bezpečně představovat zjištěný skutkový stav
bez jakéhokoliv náznaku pravděpodobnosti, jejž bude (pro totožnost zjištěných
skutečností na straně jedné a skutečností předvídaných v hypotéze § 38 odst. 2
obč. zák. na straně druhé) podřaditelný pod uvedené hmotněprávní pravidlo. Přece jsou-li (byť nepatrné) pochybnosti o skutkových okolnostech, které jsou
identické se skutkovými okolnostmi předvídanými v hypotéze příslušného pravidla
chování (právní normy), nelze za této (nejisté) skutkové konstelace vůbec
uvažovat o aplikaci předmětné právní normy na takto zjištěný skutkový stav,
obzvláště v situaci, kdy se zpětně posuzuje, jaký byl zdravotní stav již
nežijící osoby v určitém (právně významném) období za jejího života. Soud tedy
může přistoupit k aplikaci dané právní normy až v procesní situaci, kdy zjistí
relevantní skutkový stav, nikoliv za procesní situace, kdy sám (implicite)
připouští určitou míru nesprávnosti takového skutkového zjištění. Ustanovení §
153 odst. 1 o. s. ř. přitom jasně stanoví, že soud rozhoduje na základě
zjištěného skutkového stavu věci, nikoliv na základě pravděpodobného skutkového
stavu věci. Před aplikačním aktem si tedy musí být soud jist, zda jím zjištěný
skutkový stav je identický a tedy i podřaditelný pod výčet těch skutečností,
které jsou obsaženy v hypotéze příslušné právní normy, jež by v daném případě
měla být aplikována či nikoliv. Případné pochybnosti plynoucí ze získávaných
informací z provedených důkazů musejí být odstraněny již ve fázi hodnocení
důkazů, kdy soud hodnotí důkazy podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a
všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu,
co vyšlo v řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci řízení (§ 132 o. s. ř.). Jinak vyjádřeno, po provedeném zhodnocení důkazů zde již musí být
(napevno) zjištěn skutkový stav, který (jistěže při existenci příslušné právní
normy) buďto bude podřaditelný pod příslušné právní pravidlo chování (právní
normu) či nikoliv (např. i proto, že se žalobci nepodařilo žalobní tvrzení
prokázat a nebyl tak zjištěn skutkový stav, na nějž by bylo možno aplikovat
příslušnou právní normu).“
V daném případě, jak vyplývá z obsahu spisu, bude zapotřebí v dalším řízení
pečlivě zohlednit i tu část výpovědi znalce MUDr. J. M., ve které tento znalec
uvádí zásadně významnou okolnost, totiž, že „Skutečnost, že k datu 17. 9. 2003
nebyl žalobce ve stavu způsobilém podpisu smlouvy, jsem získal na základě jeho
tvrzení. Objektivně se tato skutečnost zjistit nedá.“ Vzhledem k absenci
relevantních podkladů o zdravotním stavu žalobce [znalec dr. M. při výslechu
před soudem prvního stupně při jednání dne 22. února 2008 (viz protokol o
jednání na č.l. 44a násl.) mj. vypověděl, že „pokud jde o dokumentaci doktora
L., jsem měl jím vyhotovený znalecký posudek a dále jsem s ním v záležitosti
ohledně žalobce konzultoval na skypu, tedy elektronicky. Zdravotnickou
dokumentaci v písemné podobě jsem si sám nevyžadoval. Nepovažoval jsem za nutné
si dokumentaci vyžádat.] v inkriminované době (tj.
ke dni 17. září 2003, kdy
žalobce uzavíral s dovolatelkou předmětnou smlouvu o zúžení společného jmění
manželů), lze z obsahu posudku dovodit, že jednoznačný závěr znalce o tom, že
ze strany žalobce „k podpisu (předmětné smlouvy) došlo ve stavu dlouhodobé
duševní nouze a pod nátlakem osoby, na níž byl citově a sexuálně závislý“,
vychází spíše z předpokladu této duševní poruchy žalobce, než z relevantního
skutkového podkladu, z nějž by bylo možno takový odborný závěr učinit. To je
ostatně zvýrazněno i tím, že uvedený znalec čerpal informace z podkladů ze
znaleckého posudku MUDr. M. L., který byl zpracován k žádosti žalobce dne 25. února 2007. Posudek znalce dr. L., pro nějž žalobce měl v předmětné období
dokonce vykonávat řemeslnické práce, v čl. II. obsahuje stručný výpis ze
zdravotnické dokumentace, kterou měl znalec vést k sobě vyšetřovaného. Pokud
jde o období blížící se inkriminovanému dni, posudek obsahuje pouze tyto plytké
informace: „Z dokumentace psychiatrické ambulance polikliniky v Praze 11,
Opatovská 1763, vyplývá, že pan D. je v intermitentní psychiatrické péči od r. 2001 pro neurotické obtíže, zejména depresivní. Ty pramení zejména z vleklých
manželských konfliktů. Dostavoval se nepravidelně podle svého psychického
stavu. Byla mu ordinována antidepresiva, anxyolitika a hypnotika.“ Ač se
posudek upínal k posouzení zdravotního stavu žalobce v době, kdy žalobce činil
předmětný právní úkon (uzavíral smlouvu o zúžení společného jmění manželů), tj. ke dni 17. září 2003, nevyplývající z tohoto výpisu (žádné) konkrétní údaje o
návštěvách žalobce u jmenovaného znalce, který jej měl v daném období
ošetřovat, a je zde pouze vágně uvedeno, že žalobce byl v intermitentní
ambulantní psychiatrické péči od r. 2001. Znalec dr. L. ve svém posudku sice
uvádí, že „posuzovaný...trpí...poruchou struktury osobnosti s rysy chorobné
závislosti, sociální naivity a simplicity a psychastenie“ a že „výše popsaná
osobnostní porucha je relativně (poznámka: text zvýraznil Nejvyšší soud), stálá
a byla přítomna v době, kdy došlo k podpisu notářského zápisu, tedy dne 17. 9. 1993“, v důsledku čehož znalec „dospěl k forenzně psychiatrickému závěru, že
posuzovaný nebyl tehdy schopen validně posoudit a domyslet důsledek svého
zjevně nevýhodného počínání při proběhlém právním aktu“, při výslechu (při
jednání před soudem prvního stupně dne 24. října 2008 – viz. protokol o jednání
na č.l. 77 a násl.) však mj. vypověděl, že „žalobce znám asi od roku
2000...začal u mne pracovat na přestavbě rodinného domku, pracoval po dobu asi
2 let, zejména o víkendech. při této příležitosti se mi svěřil, že má určité
obtíže, spočívající v nespavosti, smutných náladách apod. ..nasadil jsem mu
medikaci, po dobu několika let jsem je tímto způsobem léčil...zpočátku léčby
došlo k určitému zlepšení, komplikace nastaly okolo roku 2003, kdy mě žalobce
se přiznal, že jej manželka chtěla vystěhovat z bytu, resp. domu. V té době u
mě pracoval. Já jsem mu přidal léky a zvýšil dávky...neměl jsem k dispozici
žádné vyšetření, pouze výpověď pacienta...Žádnou dokumentaci jsem si pro sebe
nevedl.
V roce 2006 jsem žalobce přijal do ambulance, bylo to v podstatě proto,
že jsem se od něho dozvěděl o jeho předchozích neurologických vyšetřeních a
problémech a aby mohl tuto veškerou dokumentaci vyžadovat, přijal jsem jej do
ambulance“ (poznámka: text zvýraznil Nejvyšší soud). Snad jen pro dokreslení
postupu znalce MUDr. M. z hlediska soustředění souhrnu skutečností z hlediska
skutkového nálezu pro zpracování vlastního posudku (odborného posouzení) lze
citovat tu část jeho výpovědi při jednání před soudem prvního stupně dne 22. února 2008, která jen podtrhuje výše uvedené pochybnosti: „K dotazu soudu
ohledně období 1991 až 2007, kdy dle popsané zdravotní dokumentace MUDr. J. chybí jakékoliv vyšetření ohledně neurologických problémů žalobce, znalec
uvádí: V této době mám za to, že žalobce měl nadále neurologické problémy,
řešil je však nikoliv u praktického lékaře, ale u lékaře odborného. Mám za to,
že v té době byl jeho odborným lékařem MUDr. L., nevím přesně od kdy. Tento
údaj jsem nezjišťoval. Dle sdělení žalobce měl neurologické problémy i v této
době. Sporadicky docházel pro léky k doktoru L. Jaké přesné medikamenty mu byly
naordinovány, v jakých dávkách, v jakém časovém období nevím. Tento údaj jsem
nezjišťoval.“ (text zvýraznil Nejvyšší soud). Rovněž revizní posudek Ústřední vojenské nemocnice v Praze (dále již „Ústav“)
vychází z informací čerpaných ze zpráv MUDr. M. L. a ze znaleckého posudku
MUDr. M., přičemž výpověď svědkyně JUDr. P., popisující okolnosti před (při)
uzavírání předmětného právního úkonu, byla v posudku Ústavu (při zhodnocení
všech zjištěných podkladů) opomenuta, takže závěr Ústavu, že žalobce při
uzavírání smlouvy dne 17. září 2003 „nebyl schopen náležitě chápat právní smysl
svého jednání a nebyl schopen posoudit obsah a následky této smlouvy“, není
podložen (nemá oporu) v žádném skutkovém zjištění a vychází spíše (rovněž) z
předpokladu popsaného psychopatologického nálezu (k tomu srov. vyjádření
advokáta žalované při jednání před soudem prvního stupně dne 11. února 2010 –
viz protokol o jednání na č.l. 111 a násl. – arg.: „...právní zástupce žalované
poukazuje na skutečnost, že i v doplňujícím znaleckém posudku nebylo prokázáno
(nebyla prokázána) existence zdravotnické dokumentace MUDr. L., který tuto
nepředložil ani soudu ani znaleckému ústavu, rovněž nejsou žádné jeho úkony ve
věci žalobce účtovány zdravotnickou pojišťovnou“). Nelze přitom nepostřehnout,
že při výslechu (spolu)zpracovatelky posudku Ústavu MUDr. E. L. při jednání
před soudem prvního stupně dne 11. února 2010 (viz protokol o jednání na č.l. 111) vyslýchaná mj. vypověděla, že „při zpracování posudku jsme měli (roz. Ústav) k dispozici zdravotnickou dokumentaci MUDr. L. v takovém rozsahu, jak je
citována ve znaleckém posudku, tedy zprávu MUDr. L., nikoliv kompletní
zdravotnickou dokumentaci.“
Výše zreferovaný výčet okolností tvořících skutkový nález (skutkové nálezy, z
nichž příslušní znalci vycházeli při zpracování posudků, resp. Ústav), jenž se
měl upínat k inkriminovanému období, resp.
k datu uzavření předmětné smlouvy
žalovaným, tak pro plytkost zjištěných informací nevytváří logický a
přesvědčivý základ, resp. skutkovou oporu v konkrétně přijatých závěrech
(posudcích), když přijaté posudky duševní poruchu žalobce v inkriminovaný den,
kdy žalobce uzavřel s žalovanou předmětnou smlouvu o zúžení společného jmění
manželů (právě tím, že nejsou in concreto a logicky spjaté se skutkovým
nálezem) spíše předpokládají. Jinými slovy a zkrátka řečeno, uvedené posudky ze shora uvedených důvodů nejsou
(logicky) přesvědčivé a pro úroveň jejich zpracování nemohly se stát
relevantním podkladem pro závěr, že žalobce dne 17. září 2003 při uzavírání
smlouvy o zúžení společného jmění manželů s dovolatelkou jednal v duševní
poruše, která jej činila k tomuto právnímu úkonu neschopným. Vzhledem k tomu, že odvolací řízení bylo zatíženo (shora popsanou) jinou vadou,
která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud
rozsudek odvolacího soudu zrušil (§ 243b odst. 2 věta za středníkem o. s. ř.) a
věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 o. s. ř.), v němž odvolací soud
zohlední i námitku dovolatelky týkající se otázky formulace žalobního petitu s
ohledem na tvrzení o uplynutí tříleté lhůty od zániku manželství účastníků. Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 o. s. ř.). Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.