30 Cdo 3614/2009
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní
věci žalobců a) M. H., b) V. Š., a c) R. Š., všichni zastoupeni JUDr. Jiřím
Kašparem, advokátem se sídlem v Poličce, Palackého nám. 62, proti žalovaným 1)
K. B., zastoupenému JUDr. Radomilem Mackem, advokátem se sídlem v Lanškrouně,
K.H. Máchy 58, 2) Ing. V. K., a 3) M. K., oběma zastoupeným JUDr. Josefem
Filipem, advokátem se sídlem v Ústí nad Orlicí, Komenského 156, o určení
vlastnického práva, vedené u Okresního soudu ve Svitavách pod sp. zn. 6 C
111/2006, o dovolání 1) žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci
Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 30. dubna 2009, č.j. 22 Co
362/2008-235, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v
Pardubicích ze dne 30. dubna 2009, č.j. 22 Co 362/2008-235, a rozsudek
Okresního soudu ve Svitavách ze dne 29. července 2008, č.j. 6 C 111/2006-198,
se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu ve Svitavách k dalšímu řízení.
Okresní soud ve Svitavách (dále již „soud prvního stupně“)
rozsudkem ze dne 29. července 2008, č.j. 6 C 111/2006-198, určil, že „dům č.p. 318 (část obce L. – M.) stojící na st. ploše č.p. 692, st. plocha č.p. 692 a
pozemkové parcely č. 682/1, 682/2, 1293/15, 1298/1, 1298/7, 1299 v obci a kat. území L., zapsané v katastru nemovitostí na LV číslo 4253 pro obec a kat. území
L. a pozemkové parcely 1165/2, 1168, 1171, 1173 a 2336/7 v obci a kat. území
L., zapsané v katastru nemovitostí na LV číslo 2338, byly ke dni 20.8. 2005 ve
výlučném vlastnictví M. B., (výrok I.), a dále rozhodl o nákladech řízení
(výroky II. až V.). Při rozhodování především vycházel ze závěrů „ústavního
znaleckého posudku“ [posudku zpracovaného Psychiatrickou léčebnou v Brně (dále
též „Ústav“)] ze dne 29. března 2007 ve znění jeho „doplňku“ ze dne 26. července 2007 [z listiny takto označené však vyplývá, že tento úkon nebyl
proveden Ústavem, nýbrž prim. MUDr. M. Z. a prim. MUDr. H. P. (viz č.l. 107-109)], „dle nichž v té době u jmenované probíhal podle obsahu zápisů
uvedených v dekurzech vedených domovem důchodců psychotický proces, který ji
znemožňoval se rozhodovat v základních majetkových otázkách.“ S odkazem na
další v řízení provedené důkazy soud prvního stupně uzavřel, že „M. B. dne
23.11. 1999 trpěla duševní poruchou, která ji činila neschopnou k uzavření ve
výroku rozsudku citované darovací smlouvy. Tato darovací smlouva je tudíž
neplatná (§ 38 odst. 2 obč. zák.) a soud shledal žalobu důvodnou. Neplatné jsou
pak i smlouvy, kterými 1) žalovaný ve výroku rozsudku shora uvedené
nemovitosti následně převedl na žalované 2) a 3).“
K odvolání 1) žalovaného Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v
Pardubicích (dále již „odvolací soud“) rozsudkem v záhlaví citovaným rozsudek
soudu prvního stupně podle § 219 o. s. ř. ve věci samé potvrdil (výrok I.) a
dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výroky II. a III.). Z odůvodnění
písemného vyhotovení rozsudku odvolacího soudu je zřejmé, že odvolací soud při
rozhodování vycházel ze skutkových zjištění, které učinil soud prvního stupně,
a ztotožnil se i s jeho právním posouzením věci. Uvedl, že„Pokud znalkyně (roz. Ústav) vycházely z dostupné zdravotní dokumentace zůstavitelky a o ni opřely
své závěry, jeví se odvolacímu soudu jejich postup správným...Z provedeného
dokazování vyplynulo, že zůstavitelka v rozhodné době podpisu darovací smlouvy
trpěla duševní chorobou, která vylučovala, aby jednala uváženě, jasně a
uvědomila si dopad úkonů, které činí. Znalkyně uvedly, že je vysoce
nepravděpodobné, že by zůstavitelka v rozhodné době byla ve stavu tzv. remise,
tedy dočasného potlačení projevů choroby (poznámka: zvýraznil Nejvyšší soud). Současně znalkyně uvedly, že vnější projevy choroby nemusely být laikovi při
běžném kontaktu se zůstavitelkou zřejmé.
Z tohoto pohledu je odvolací soud toho
názoru, že ani případný výslech ošetřujícího personálu, který přicházel se
zůstavitelkou do styku, by nemohl mít význam pro posouzení jejího duševního
stavu.“ Uzavřel, že nemohla-li zůstavitelka pro svůj duševní stav posoudit
následky svých právních úkonů, je darovací smlouva ze dne 23. listopadu 1999
právním úkonem absolutně neplatným podle § 38 odst. 2 obč. zák., na základě ní
nedošlo k převodu vlastnického práva na prvého žalovaného a ten tudíž nemohl
vlastnické právo k předmětným nemovitostem převést na druhé dva žalované. Vlastnické právo k těmto nemovitostem tedy ke dni 20. srpna 2005 svědčilo
zůstavitelce.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal 1) žalovaný (dále již
„dovolatel“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání. Jeho přípustnost
odvozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a uplatňuje v něm
dovolací důvody ve smyslu § 241a odst. 1 písm. a) (tj. že řízení je postiženo
vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci) a písm. b)
téhož paragrafu (tj. že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení
věci). Prvně uvedený dovolací důvod dovolatel vymezuje tvrzením, že soudy
zamítly jeho důkazní návrhy na provedení nového znaleckého posudku a výslechy
svědků, kteří se zůstavitelkou byly v častém kontaktu a mohli se vyjádřit k
projevům duševní poruchy, která byla znaleckým ústavem diagnostikována. Tím
bylo porušeno právo dovolatele na spravedlivý proces, neboť mu nebylo umožněno
vést dokazování k prokázání jeho tvrzení stran absence duševní poruchy či
přítomnosti tzv. světlého okamžiku, který by činil jednající osobu k takovému
právnímu úkonu způsobilou. Druhý dovolací důvod spočívající v nesprávném
právním posouzení věci dovolatel spatřuje v okolnosti, že odvolací soud při
rozhodování nevzal v potaz existenci dobré víry na straně žalovaných 2) a 3).
Jak vyplývá z aktuální judikatury vyšších soudů, je v těchto případech nutno
brát zřetel na ochranu ústavně zaručeného vlastnického práva aktuálních
vlastníků, kteří předmět vlastnictví nabyli v dobré víře. V tomto směru pak
dovolatel podrobně, též s odkazem na judikaturu Ústavního soudu České republiky
(dále již „Ústavní soud“), argumentuje. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud
České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) napadené
rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobci se k podanému dovolání dovolatele písemně nevyjádřili.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) při rozhodování
přihlédl k čl. II bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963
Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související
zákony. Konstatuje, že v daném případě hmotné právo neumožňuje, aby předmět
řízení byl projednán a rozhodnut samostatně vůči každému z účastníků, a proto z
titulu nerozlučného společenství se dovolání, podané pouze žalovaným 1),
vztahuje i na ostatní žalované účastníky.
Dovolání není v této věci přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o.
s. ř., ani podle písm. b) téhož zákonného ustanovení.
V posuzované věci dovolání dovolatele směřuje proti rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým bylo ve věci samé potvrzeno rozhodnutí soudu prvního
stupně ve věci určení vlastnického práva k nemovitostem. Poněvadž jde o
potvrzující rozhodnutí odvolacího soudu, je v takovém případě ve smyslu § 237
odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání přípustné tehdy, jestliže dovolací soud
dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce
zásadní význam. Ve smyslu třetího odstavce posledně uvedeného paragrafu
rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy,
řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena
nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo
řeší právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že pro efektivní zajištění
práva na přístup k dovolacímu soudu jako součásti základního práva na
spravedlivý proces je za ústavně konformní považován (pouze) takový výklad
ustanovení § 237 a § 241a o. s. ř., podle něhož rozhodnutí odvolacího soudu
může mít po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) a
odst. 3) o. s. ř. (a tudíž může být přípustně napadeno dovoláním) i tehdy, řeší-
li „kvalifikovanou“ (§ 237 odst. 3 o. s. ř.) právní otázku týkající se aplikace
procesního práva a mající vliv na rozhodnutí ve věci samé (srov. např. nálezy
Ústavního soudu ze dne 10. května 2005 sp. zn. IV. ÚS 128/05, ze dne 18.
března 2009, sp. zn. I. ÚS 2884/08, ze dne 21. července 2008 sp. zn. IV. ÚS
2533/07, nebo ze dne 15. března 2010, IV. ÚS 2117/09 vše in
http://nalus.usoud.cz).
Prostřednictvím dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., založeného na tvrzení, že řízení je postiženo vadou, která mohla
mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, může dovolací soud (za užití
procesní úpravy před účinností zákona č. 7/2009 Sb.) rozhodnutí odvolacího
soudu přezkoumat při možné přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c)
o. s. ř. jen zcela výjimečně, a to v případě, že otázka, zda je či není takové
vady, vychází ze střetu odlišných právních názorů na výklad právního
(procesněprávního) předpisu (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. prosince
2009, sp. zn. 23 Cdo 4562/2009, in www.nsoud.cz). Dovolatel uvedený dovolací důvod postavil na tvrzení, že v řízení
o určení vlastnictví [v němž jako předběžná byla řešena otázka platnosti
předmětné (kupní) smlouvy o převodu nemovitostí z důvodu žalobního tvrzení, že
zůstavitelka jednala v duševní poruše, která ji činila k tomuto právnímu úkonu
neschopnou] oba soudy nepovažovaly za právně relevantní, aby v rámci verifikace
tvrzení (obrany) dovolatele o tom, že zůstavitelka byla naopak způsobilá učinit
takový právní úkon, byli vyslechnuti dovolatelem navržení svědci, kteří byli v
častém kontaktu se zůstavitelkou. I když dovolatel zcela zřetelně neprecizoval
právní otázku, jež měla být (byla) pro rozhodování odvolacího soudu v daném
směru určující, je třeba – s přihlédnutím k obsahu podaného dovolání ve smyslu
§ 42 odst. 2 o. s. ř. – konstatovat, že dovolatel vymezeným tvrzením v dovolání
via facti poukázal na nesoulad odvolacím soudem aplikovaného § 125 o. s. ř. (rozsah důkazních prostředků) ve vazbě na ústavně garantovaný princip
spravedlivého procesu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a
svobod. Jinými slovy řečeno, dovolatel v dovolání nesouhlasí s postupem
odvolacího soudu spočívajícím na straně jedné v apriorní důkazní redukci a na
straně druhé s favorizováním znaleckého posudku u daného typu řízení, resp. v
souvislosti s řešením předběžné otázky významné pro meritorní rozhodnutí ve
sporu o určení vlastnictví. V tomto rámci se Nejvyšší soud na podkladě podaného
dovolání a uplatněného dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. zabýval otázkou přípustnosti dovolání, přičemž dospěl k závěru, že se
dovolateli prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu podařilo založit
přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu. Nejvyšší soud dále dospěl
k závěru, že toto dovolání bylo podáno i důvodně. Jak již shora bylo v rámci geneze řízení před soudy obou stupňů ve
stručnosti zreferováno, odvolací soud své rozhodnutí založil na dominaci
posudku znaleckého ústavu s tím, že „případný výslech ošetřujícího personálu,
který přicházel se zůstavitelkou do styku, by nemohl mít význam pro posouzení
jejího duševního stavu.“ Z toho lze vygenerovat závěr, že při stanovení rozsahu
prováděných důkazů, což je jinak zcela věcí rozhodujícího soudu, byla apriori
(jako neúčelná) vyřazena možnost důkazní verifikace právně rozhodných
skutečností prostřednictvím výslechů svědků – „laiků“ – tj.
osob, které se
nepodílely na poskytování zdravotní péče zůstavitelky, i když se zůstavitelkou
(podle tvrzení dovolatele) byly v předmětném období v častém (intenzivním)
kontaktu a mohly by tak pro účely znaleckého zkoumání zprostředkovat další
informace. Tento odvolacím soudem (implicitní) výklad ustanovení § 125 věty
první o. s. ř., jež stanoví, že za důkaz mohou sloužit všechny prostředky,
jimiž lze zjistit stav věci, zejména výslech svědků, znalecký posudek, zprávy a
vyjádření orgánů, fyzických a právnických osob, notářské nebo exekutorské
zápisy a jiné listiny, ohledání a výslech účastníků, je však očividně nesprávný
a v případě posuzování (ne)platnosti právního úkonu osoby, jež podle žalobního
tvrzení měla jednat v duševní poruše, která jí činila k tomuto právnímu úkonu
neschopnou (§ 38 odst. 2 obč. zák.), jde i o výklad, který je v rozporu s
dosavadní judikaturou dovolacího soudu. Nejvyšší soud v tomto směru zcela odkazuje na rozsudek ze dne 6. srpna 2009, sp. zn. 30 Cdo 352/2008 (in www.nsoud.cz), v němž zaujal
následující právní názory, které jsou přiměřeně využitelné i pro posuzovanou
věc:
„Řešení otázky, zda osoba v době, kdy činila příslušný právní úkon,
jednala v duševní poruše, závisí na posouzení skutečností, k nimž je třeba ve
smyslu § 127 odst. 1 o. s. ř. odborných znalostí. Judikatura, převážně se
upínající k interpretaci a aplikaci ustanovení § 38 odst. 1 obč. zák. tj. k
institutu omezení, resp. zbavení způsobilosti k právním úkonům, kterou lze
ovšem přiměřeně použít i při posuzování platnosti právního úkonu ve smyslu § 38
odst. 2 obč. zák., opakovaně zaujala právní názor, že v těchto věcech je
povinností soudu umožnit znalcům (psychiatrům, psychologům), aby konfrontovali
výsledky svého odborného vyšetření s ostatními výsledky dokazování a aby na
základě této konfrontace bezpečně usoudili, do jaké míry projevy duševní
choroby vyžadují zbavení, případně omezení způsobilosti k právním úkonům. K
tomuto účelu je soud povinen zajistit úplná a spolehlivá zjištění o osobních
poměrech vyšetřované osoby, přičemž nedostatek takových skutkových zjištění
nelze nahradit posudkem znalců. Zvláště je nutno zdůraznit požadavek zjištění
údajů o tom, jak se vyšetřovaný chová v každodenním životě, jak se stará o
potřeby své a své rodiny, jak hospodaří s finančními prostředky, jak se
případně projevuje na svém pracovišti, jak se chová v různých životních
situacích apod. Uvedeným požadavkům neodpovídá takový postup, při němž k
ustanovení znalce a k vyžádání znaleckého posudku dochází na samém počátku
řízení, někdy dokonce v rámci přípravy jednání, dříve než si soud opatřil
ostatní podklady pro své rozhodnutí. Jinak řečeno, má-li se znalec odpovědně
vyjádřit o zdravotním stavu vyšetřovaného, musí mít ovšem náležitě zjištěný
skutkový stav věci, aby při podání posudku mohl přihlédnout ke všem
skutečnostem, které vyšly v řízení najevo. Jde-li o zbavení či omezení
způsobilosti k právním úkonům, je zvlášť nezbytné, aby soud před znaleckým
dokazováním provedl takové důkazy, které by objasnily chování a vystupování
toho, kdo má být zbaven či omezen ve své způsobilosti k právním úkonům, v
každodenních situacích. Jen tak může mít znalec dostatečně široký a spolehlivý
skutkový základ pro znalecké posouzení (srov. R 14/1977, R 3/1979). V odborné literatuře bylo mj. zdůrazněno, že při posuzování
způsobilosti již zemřelých osob k jednotlivému právnímu aktu je znalcova role
podstatně snížena. Nemůže se v takovém případě spolehnout na výtěžek vlastní
verbální explorace posuzovaného, ale vychází pouze ze spisového materiálu. Podle názoru J. B. se má vycházet také jen z některých svědeckých výpovědí, a
to nejlépe z těch, jimž soud uvěřil a o jejichž znalecké zhodnocení soudce
požádal. Jinak by se měl zaměřit spíš na zdravotnické nálezy, zejména na
záznamy z doby nejbližší posuzovanému právnímu úkonu (B., S., Soudně
psychiatrická expertíza z pohledu znalecké praxe, Bulletin advokacie č. 4/1998,
str. 4 a násl.). Poněvadž neplatnost právního úkonu podle § 38 odst. 2 obč. zák. vyžaduje bezpečné zjištění, že účastník právního úkonu nedokáže posoudit
následky svého jednání nebo své jednání ovládnout (srov. např. Sborník IV,
ročník 1970, str.
456), je vyloučeno činit závěr o jednání v duševní poruše na
základě pravděpodobnosti či za skutkových okolností, které i přes důkazní
verifikaci soudu ve smyslu § 132 o. s. ř. neumožňují učinit v uvedeném směru
zcela jednoznačný skutkový závěr, na nějž by bylo lze aplikovat ustanovení § 38
odst. 2 obč. zák. Jakkoli esenciálním důkazním podkladem v řízení, v němž je
posuzováno, zda předmětné právní jednání fyzické osoby bylo učiněno v duševní
poruše či nikoliv, je znalecký posudek z příslušného oboru, nezbavuje to ještě
soud povinností, aby se při hodnocení důkazů ve smyslu § 132 o. s. ř. zabýval
úplností a přesvědčivostí zpracovaného posudku a tento důkazní prostředek -
způsobem předvídaným v ustanovení § 132 o. s. ř. - hodnotil s dalšími důkazními
prostředky a s přihlédnutím ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho,
co uvedli účastníci. Znalecký posudek ve smyslu občanského soudního řádu představuje jeden z
mnoha důkazních prostředků, byť je svou povahou nezastupitelný. Znalec je
přitom osobou (fyzickou či právnickou), která prostřednictvím svých odborných
znalostí posuzuje skutečnosti, které byly soudem určeny, a ve znaleckém posudku
soudu sděluje subjektivní výsledek tohoto posouzení (rozsudek Nejvyššího soudu
České republiky ze dne 28. května 2002, sp. zn. 33 Odo 325/2001). Podle § 13 odst. 2 vyhlášky ministerstva spravedlnosti č. 37/1967 Sb.,
k provedení zákona o znalcích a tlumočnících, v posudku uvede znalec popis
zkoumaného materiálu, popřípadě jevů, souhrn skutečností, k nimž při úkonu
přihlížel (nález), a výčet otázek, na které má odpovědět, s odpověďmi na tyto
otázky (posudek). Činnost soudu směřuje k zajištění dostatečných podkladů, na jejichž
základě lze ve věci rozhodnout. Skutkový stav soud zjistí po procesu hodnocení
jednotlivých důkazů. Povinností soudu je, aby důkazy hodnotil podle své úvahy,
a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti a
aby pečlivě přihlížel ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, včetně toho, co
uvedli účastníci. Znalecký posudek je - jak již shora bylo uvedeno - jedním z důkazních
prostředků (§ 125, § 127 o. s. ř.), který soud sice hodnotí jako každý jiný
důkaz podle § 132 o. s. ř., od jiných se však liší tím, že odborné závěry v něm
obsažené nepodléhají hodnocení soudem podle zásad § 132 o. s. ř. Soud hodnotí
přesvědčivost posudku co do jeho úplnosti ve vztahu k zadání, logické
odůvodnění jeho závěrů a soulad s ostatními provedenými důkazy. Hodnocení
důkazu znaleckým posudkem tedy spočívá v posouzení, zda závěry posudku jsou
náležitě odůvodněny, zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda bylo přihlédnuto ke
všem skutečnostem, s nimiž se bylo třeba vypořádat, zda závěry posudku nejsou v
rozporu s výsledky ostatních důkazů a zda odůvodnění znaleckého posudku
odpovídá pravidlům logického myšlení. Z uvedeného vyplývá, že důkaz znaleckým
posudkem soud hodnotí jako každý jiný důkaz, nemůže však přezkoumávat věcnou
správnost odborných závěrů (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 4. 2002, sp. zn. 25 Cdo 583/2001).
Soud při hodnocení znaleckého posudku musí zkoumat, zda provedený úkon
byl učiněn řádně, tj. zda znalec dodržel soudem uložené zadání (zodpověděl na
otázky, resp. zadání soudu k předmětu znaleckého úkonu s určitě a srozumitelně
vyloženým závěrem, který má oporu v podkladových materiálech, netrpí rozpory
atd.). Zjistí-li soud, že znalec ne zcela splnil úkol, který soud vymezil ve
svém opatření, případně nesplnil jej vůbec, nebo nedostatečným způsobem, podle
okolností případu posoudí, zda znalce opatřením zaváže k doplnění tohoto
neúplného (nedostatečného) posudku, a to i případně cestou realizace
pořádkového opatření (uložením pořádkové pokuty dle § 53 odst. 1 o. s. ř.),
nebo zda za účelem posouzení skutečností, k nimž je třeba odborných znalostí,
ustanoví jiného znalce.
Aby soud mohl znalecký posudek odpovědně hodnotit, nesmí se znalec
omezit ve svém posudku na podání odborného závěru, nýbrž z jeho posudku musí
mít soud možnost seznat, z kterých zjištění v posudku znalec vychází, jakou
cestou k těmto zjištěním dospěl a na základě jakých úvah došel ke svému závěru
(srov. Rc 47/55). Závěry znaleckého posudku přitom nelze bez dalšího přebírat,
ale je třeba v případě potřeby je ověřovat i jinými důkazy, a to zejména tehdy,
jestliže mohou být pochybnosti o správnosti závěrů znaleckého posudku. Tak je
tomu např. tehdy, připouští-li znalecký posudek možnost zpřesnění jím uváděných
údajů, avšak k tomuto zpřesnění znalec nepřikročí, nebo postupuje-li znalec ve
znaleckém posudku podle určitého předpisu, ale v dílčím závěru se od něho bez
bližšího zdůvodnění odchýlí (srov. Rc 33/95). Může také dojít k situaci, kdy
jednotlivé dílčí závěry ve svém souhrnu si do určité míry odporují, nebo
vycházejí ze zjištění, které neodpovídá znalcem popisovanému jevu, resp. souhrnu skutečností, k nimž měl znalec přihlížet. Podle názoru Nejvyššího soudu České republiky, s přihlédnutím k výše
připomenuté judikatuře, bylo - jak na to ostatně správně odkazuje žalovaný ve
svém dovolání - nezbytné při zpracovávání posudků přihlédnout i k ostatním
důkazním prostředkům, resp. k výslechům účastníků, zejména pak v nalézacím
řízení vyslechnutým svědkům tak, aby byl vytvořen dostatečný podklad pro
následné znalecké zkoumání dané problematiky. Vzhledem k tomu, že podle
protokolů o jednání před okresním soudem účastníci a vyslechnutí svědci v
zásadě vytvořily dvě důkazní skupiny, v rámci té které svědci vypovídali o
chování a jednání M. N. v témže časovém období mnohdy diametrálně odlišně, bylo
nezbytné, aby soud v rámci zajištění podkladového materiálu pro znaleckou
verifikaci označil z dané důkazní množiny ty důkazní prostředky, které za dané
procesní situace, s přihlédnutím k zásadě přímosti a ústnosti, přesvědčivosti
svědků atd., byly jím považovány za relevantní a využitelné pro zpracování
znaleckého posudku. Taková identifikace relevantních důkazních materiálů měla
pak ustanovenému znalci sloužit jako podklad pro pochopení souvislostí, svědky
vnímaných okolností, především však svědky vnímaného chování M. N. v předmětné
době tak, aby i k tomuto zpravidla laickému popisu znalec mohl přihlížet,
získané informace vyhodnocovat ve vazbě na zajištěnou zdravotní dokumentaci
jmenované, a tím tedy s maximální mírou precizovat proces získávání co
nejširšího skutkového podkladu pro následné odborné vyhodnocování a tvorbu
odborného závěru. V posuzovaném případě ovšem takto postupováno nebylo, neboť všichni tři
znalci ve svých posudcích fakticky učinili výpis ze soudního spisu a
zdravotnické dokumentace M. N., aniž by měli soudem identifikovaný důkazní
podklad těch v řízení vyslechnutých osob, jejichž výpovědi měly při odborném
posouzení přesvědčivým způsobem zohlednit v jimi zpracovaných posudcích. I při
odhlédnutí od shora již popsaného vyloučení znalkyně S.
lze dále konstatovat,
že z pohledu úrovně zpracování, z hlediska úplnosti, přesvědčivosti a logického
odůvodnění nebylo možno pro výše naznačený skutkový deficit považovat znalecké
posudky za úplné pro učinění odborných závěrů. Jakkoliv soud není oprávněn
přezkoumávat či hodnotit odborné závěry znalce, nelze kupř. v případě
znaleckého posudku znalce B. nepostřehnout, že jednoznačný znalcův závěr o tom,
že »posuzovaná M. N., trpěla ke dni 3. 1. 1991 vaskulární demencí,
komplikovanou přechodnými stavy deliria. Ať již tento den měla či neměla
delirium, nebyla schopna projevit svou vůli a chápat následky a důsledky
projevené vůle a to ve vztahu k provedenému úkonu - darovací smlouvě, kterou
uzavřela s žalovaným J. N.«, byl mj. postaven, resp. vychází ze skutkového
základu založeného na předpokladu duševní poruchy posuzované osoby, nikoliv ze
zjištění těch skutkových okolností, které jednoznačně umožňovaly učinit závěr,
jaký zmíněný znalec nakonec ve svém posudku zformuloval (viz arg. z rozboru
znaleckého posudku na poslední straně, předposlední odstavec: »Poněvadž
posuzovaná pacientka pitvána nebyla, trpěla ale dlouhodobě vysokým krevním
tlakem, cukrovkou a arteriosklerosou, padá v úvahu demence vaskulární a to v
daném případě subkortikální, obecně nejčastější onemocnění mozku...«, a to dále
ve světle výslechu znalce při jednání před okresním soudem dne 30. 6. 2000 -
viz č. l. 246 - arg.: »Subkortikální vaskulární demence je podkladem pro
zbavení způsobilosti k právním úkonům v daném případě pokud to podporuje
celkový klinický stav posuzovaného..Definitivní narušení substrátu lze prokázat
pitvou po smrti osoby nebo za života mozkovou biopsií. V současné době i velmi
drahými zobrazovacími metodami. V případě posuzované M. N. nebyla pitva
provedena a za jejího života...nebyl provedena biopsie. Na otázku, zda je
jisté, zda každá posuzovaná osoba ve zdravotním stavu odpovídajícím posuzované
M. N., je není schopna projevit svou vůli a chápat následky a důsledky
projevené vůle, uvádím, že nelze jednoznačně odpovědět.«).“
Nelze v této souvislosti ponechat stranou tu část výpovědi
zaměstnankyně Ústavu prim. MUDr. H. P., která se podílela na zpracování posudku
Ústavu, v níž jmenovaná uvádí: „Projevy onemocnění si myslím v běžném životě
nelze poznat, pokud jde o laika, a pokud s takovou osobou laik nevede nějakou
diskusi či rozhodovat.“ , což v opačném gardu (logicky) připouští interpretaci,
že i osoba (laik), byla-li by v inkriminovaném období v intenzivnějším kontaktu
se zůstavitelkou, by mohla zaznamenat její určité nestandardní chování, pokud
by zůstavitelka byla v tomto období stižena duševní poruchou, jakkoliv by laik
jistěže nebyl schopen takto vnímané chování, resp. poruchu chování zůstavitelky
též diagnostikovat.
V každém případě by – již s přihlédnutím k tomu, co
připustila vyslechnutá zaměstnankyně Ústavu – mohly takové informace ještě více
objektivizovat znalecké posouzení, k čemuž ovšem oba soudy nevytvořily patřičné
procesní předpoklady, neboť nesprávně měly za to, že při řešení této předběžné
otázky ve sporu o určení vlastnického práva by takové dokazování bylo zjevně
neúčelné. Odvolací soud i soud prvního stupně tak v uvedeném směru zjevně
zatížily daná řízení (popsanou) vadou, která mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci.
Ve světle výše judikovaných právních závěrů je také nesprávné
zaujímat závěr o neplatnosti právního úkonu již nežijící osoby z důvodu, že
tato osoba učinila právní úkon v duševní poruše, která ji činila k tomuto
právnímu úkonu neschopnou, na základě pravděpodobnosti, jak ve svém rozhodnutí
(implicite) vyjádřil odvolací soud (viz. str. 5 odůvodnění rozsudku odvolacího
soudu – arg.: „je vysoce nepravděpodobné, že by zůstavitelka v rozhodné době
byla ve stavu tzv. remise, tedy dočasného potlačení projevů choroby“). Výsledek
důkazní verifikace všech v úvahu přicházejících právně relevantních důkazních
prostředků, resp. důkazů, které byly v řízení navrženy, případně které jsou
potřebné ke zjištění skutkového stavu a vyplývají-li z obsahu spisu (§ 120
odst. 3 o. s. ř.), musí z hlediska naplnění podmínek pro aplikaci § 38 odst. 2
obč. zák. představovat nikoliv možný či pravděpodobně možný skutkový stav,
nýbrž musí bezpečně představovat zjištěný skutkový stav bez jakéhokoliv náznaku
pravděpodobnosti, jenž bude (pro totožnost zjištěných skutečností na straně
jedné a skutečností předvídaných v hypotéze § 38 odst. 2 obč. zák. na straně
druhé) podřaditelný pod uvedené hmotněprávní pravidlo. Přece jsou-li (byť
nepatrné) pochybnosti o skutkových okolnostech, které jsou jinak identické se
skutkovými okolnostmi předvídanými v hypotéze příslušného pravidla chování
(právní normy), nelze za této (nejisté) skutkové konstelace vůbec uvažovat o
aplikaci předmětné právní normy na takto zjištěný skutkový stav věci, obzvláště
v situaci, kdy se zpětně posuzuje, jaký byl zdravotní stav již nežijící osoby v
určitém (právně významném) období za jejího života. Soud tedy může přistoupit
k aplikaci dané právní normy až v procesní situaci, kdy zjistí relevantní
skutkový stav, nikoliv za procesní situace, kdy sám (implicite) připouští
určitou míru nesprávnosti takového skutkového zjištění. Ustanovení § 153 odst. 1 o. s. ř. přitom jasně stanoví, že soud rozhoduje na základě zjištěného
skutkového stavu věci, nikoliv na základě pravděpodobného skutkového stavu
věci. Před aplikačním aktem si tedy soud musí být jist, zda jím zjištěný
skutkový stav věci je identický a tedy i podřaditelný pod výčet těch
skutečností, které jsou obsaženy v hypotéze příslušné právní normy, jež by v
daném případě měla být aplikována, či nikoliv. Případné pochybnosti plynoucí ze
získávaných informací z provedených důkazů musejí být odstraněny již ve fázi
hodnocení důkazů, kdy soud hodnotí důkazy podle své úvahy, a to každý důkaz
jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě
přihlíží ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci
řízení (§ 132 o. s. ř.). Jinak vyjádřeno, po provedeném zhodnocení důkazů zde
již musí být (napevno) zjištěn skutkový stav, který (jistěže při existenci
příslušné právní normy) buďto bude podřaditelný pod příslušné právní pravidlo
chování (právní normu), či nikoliv (např. i proto, že se žalobci nepodařilo
žalobní tvrzení prokázat a nebyl tak zjištěn skutkový stav, na nějž by bylo
možno aplikovat příslušnou právní normu). Podle § 242 odst. 3 o. s.
ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze
přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné,
dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2
písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít z
následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Jak již bylo vpředu uvedeno, soud prvního stupně provedl dokazování
též listinou označenou jako „Doplněk psychiatrického znaleckého posudku“, který
považoval za doplnění Ústavem podaného znaleckého posudku. Z označené listiny
však vyplývá, že toto znalecké doplnění učinily prim. MUDr. M. Z. a prim. MUDr. H. P., nikoliv však samotný Ústav. Tento „Doplněk“ pak postrádá i
náležitosti stanovené ustanovení § 13 odst. 4 vyhlášky ministerstva
spravedlnosti č. 37/1967 Sb., k provedení zákona o znalcích a tlumočnících. Došlo-li proto soudem prvního stupně k hodnocení této listiny jako
dodatku či „doplňku“ Ústavu, je nutno konstatovat, že v tomto směru došlo k
pochybení, neboť správně měl nalézací soud v daném směru učinit příslušné
opatření ke zjednání nápravy, tedy vyzvat Ústav ke zpracování soudem
požadovaného dodatku k podanému posudku. Odvolací soud pak pochybil, pokud tuto
jinou vadu, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (neboť
právě posudek Ústavu včetně uvedeného „doplňku“ se staly relevantními důkazy
při zjišťování skutkového stavu věci), v odvolacím řízení neodstranil, při
meritorním rozhodování vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně,
tedy i ze zjištění, jež nalézací soud čerpal z uvedené listiny. Ze všech vyložených důvodů proto Nejvyšší soud podle § 243b odst. 2 o. s. ř. rozsudek odvolacího soudu v jeho meritorním výroku, jakož i na něm
závislém výroku o náhradě nákladů řízení zrušil.
Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu,
platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud také rozsudek
soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta
druhá o. s. ř.).
K projednání věci nebylo nařízeno jednání (§ 243a odst. 1 o. s.
ř.).
V dalším řízení bude soud prvního stupně (odvolací soud) vázán
právním názorem dovolacího soudu (§ 243d ost. 1, věta za středníkem, o. s. ř.),
přičemž rozhodne také o dosavadních nákladech řízení včetně řízení odvolacího a
dovolacího (§ 243d odst. 1, věta třetí, o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 21. prosince 2010
JUDr. Pavel V r c h a , v. r.
předseda senátu