30 Cdo 5226/2009
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní
věci žalobců a) V. T., b) L. Ž., zastoupeného opatrovnicí Věrou Toušovou, bytem
shora, c) M. Ž., zastoupených JUDr. Ladislavem Krymem, advokátem se sídlem v
Praze 1, Národní třída 43, a d) J. P., zastoupené JUDr. Františkem Vavrochem,
advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, náměstí Přemysla Otakara II.
123/36, proti žalovaným 1) J. J., a 2) Ing. M. J., zastoupeným JUDr. Jiřím
Lehečkou, advokátem se sídlem ve Strakonicích, 1. máje 1136, o určení
vlastnického práva, vedené u Okresního soudu ve Strakonicích pod sp. zn. 6 C
882/2000, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Českých
Budějovicích ze dne 30. července 2009, č.j. 6 Co 2667/2007-748, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30.
července 2009, č.j. 6 Co 2667/2007-748, se zrušuje a věc se vrací Krajskému
soudu v Českých Budějovicích k dalšímu řízení.
Okresní soud ve Strakonicích (dále již „soud prvního stupně“) (v
pořadí druhým) rozsudkem ze dne 19. září 2007, č.j. 6 C 882/2000-541, zamítl
žalobu, kterou se žalobci domáhali určení, „že vlastníkem pozemkových parcel č.
644 o výměře 9988 m2, č. 645 o výměře 2072 m2, č. 646 o výměře 1360 m2 a č. 652
o výměře 2417 m2 v Č., zapsaných v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu
ve Strakonicích na listu vlastnictví č. 133 pro obec a katastrální území Č.
(dále též „předmětné nemovitosti“) byl ke dni své smrti, tj. 1. 4. 2001, V. Ž.,
naposledy bytem Č. 25.“, a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Po provedeném
řízení uzavřel, že „nelze s ohledem na nemožnost zjištění jednoznačného závěru
znaleckého posudku vyvodit, že V. Ž. by dne 20. 10. 2010 (tj. v době uzavření
kupní smlouvy, na základě které byly předmětné nemovitosti prodány žalovaným)
jednal v duševní poruše, čímž tedy nedošlo k naplnění ust. § 38/2 obč. zák. tak, aby kupní smlouva uzavíraná toho dne byla neplatná pro duševní poruchu.“ Z
odůvodnění písemného vyhotovení cit. rozsudku také vyplývá, že soud prvního
stupně hodnotil i provedené výslechy svědků. Uvedl např., že „Svědkyně D.,
která prováděla ověření podpisu V. Ž. na smlouvě 20. 10. 2000, potvrdila, že se
jí toho dne jevil jako normální, měla pocit, že smlouvu uzavřel vědomě a
svobodně, neboť v průběhu přípravy ověření těchto podpisů se jmenovaný s J. J. a J. K. bavili o prodeji nemovitostí podle kupní smlouvy.“ Při rozhodování též
přihlédl i k výpovědi svědkyně „K., tedy poštovní doručovatelky, která byla
poslední roky života Ž. s ním v kontaktu, doručovala mu pravidelně
korespondenci s tím, že jmenovaný podepisoval vše jak měl, přičemž si vzpomněla
i na to, že před smrtí mu byla poukázána částka 150.000,- Kč ohledně níž se ho
ptala, jakým způsobem jí chce doručit a on na to odpověděl, že jí nemůže
přijmout, neboť mu to dcera zakázala.“ Soud prvního stupně s ohledem na žalobní
tvrzení dále posuzoval, „zda na straně žalovaných byl úmysl prodat (zřejmě
míněno koupit) předmětné nemovitosti za cenu nepoměrně nižší, než byla jejich
obecná cena.“ Dospěl k závěru (zejména s přihlédnutím ke zpracovanému
znaleckému posudku ohledně zjištění obecné ceny posuzovaných nemovitostí), že
zůstavitel V. Ž. „prodal předmětné nemovitosti žalovaným za cenu 150.000,- Kč,
ačkoliv jejich cena byla alespoň dvojnásobně vyšší.“ Za této situace se soud
dále zabýval otázkou, zda uvedené jednání nekoliduje s dobrými mravy ve smyslu
§ 3 odst. 1 obč. zák. a nezakládá neplatnost předmětné kupní smlouvy ve smyslu
§ 39 obč. zák. Na tuto otázku si soud prvního stupně odpověděl negativně, neboť
z dokazování nebylo možno vyvodit, že by žalovaní hodlali uzavřít kupní smlouvu
s úmyslem, aby byla v neprospěch zůstavitele, a že by v tomto směru využili
jeho nezkušenosti nebo rozumové slabosti. Konečně soud prvního stupně
„neshledal důvod ani pro (žalobci namítaný) důvod, že by kupní smlouva byla
uzavřena neurčitě s tím, že čtyři pozemky v ní uvedené nejsou označeny stavbami
či trvalými porosty, ačkoli jejich existence na nich je nesporná, neboť tyto
pozemky byly označeny v kupní smlouvě v souladu s katastrálním zákonem, a to
parcelními čísly a výměrami, což je dostatečně určité a srozumitelné na to, aby
nebyly zaměněné s jinými, o čemž svědčí skutečnost, že tato smlouva byla bez
jakýchkoliv problémů vložena do katastru nemovitostí. Podle § 37 obč.
zákoníku
tedy smlouva není neurčitá a soud ji považuje i z tohoto hlediska za platnou.“
K odvolání žalobců Krajský soud v Českých Budějovicích (dále již
„odvolací soud“) v záhlaví citovaným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního
stupně tak, že podané žalobě zcela vyhověl, tj. určil, že vlastníkem
předmětných nemovitostí „byl ke dni své smrti, tj. 1. 4. 2001, V. Ž., naposledy
bytem Č. 25.“ Výroky II. až VI. pak rozhodl o náhradě nákladů řízení před
soudy obou stupňů. Odvolací soud v řízení doplnil dokazování jednak znaleckým
posudkem MUDr. P. Ch. a dále znaleckým posudkem Psychiatrické léčebny v
Bohnicích. Z prvého posudku odvolací soud skutková zjištění pro své rozhodnutí
nečinil, neboť tento posudek považoval za nepřesvědčivý (v odůvodnění rozsudku
odvolacího soudu ovšem již není uvedeno, na základě jakých důvodů byl tento
posudek odvolacím soudem shledán nepřesvědčivým). Naopak odvolací soud z
hlediska důkazní verifikace favorizoval posudek Psychiatrické léčebny v
Bohnicích, z něhož „zjistil, že V. Ž. trpěl dne 20. 10. 2000 mírnou kognitivní
poruchou a organickou poruchou osobnosti, které vznikly v důsledku
předcházejícího septického infekčního onemocnění komplikovaného deliriem a
dalšími závažnými, život ohrožujícími chronickými chorobami, když se jednalo o
duševní poruchy přechodné, vzniklé v důsledku této závažné celkové dekompenzace
stavu pacienta. V. Ž. nebyl v důsledku uvedených duševních poruch schopen
dohlédnout důsledky svého jednání a toto jednání ovládnout, a to z důvodů, že
trpěl v uvedený den poruchou shora uvedenou. Způsobilost či nezpůsobilost činit
právní úkony se neodvíjí pouze od tíže kognitivní poruchy, ale je třeba je
hodnotit v širších souvislostech. Znalci mají za prokázané, že V. Ž. dlouhodobě
před i po podpisu kupní smlouvy zastával jasné a zřetelné stanovisko k tomuto
prodeji. Samotný podpis v kupní smlouvě a jeho důsledky jsou s dlouhodobým
vývojem V. Ž. zřetelně v nesouladu. To jasně dokládá, že tento právní úkon byl
v rozporu s vůlí a přáním posuzovaného a byl učiněn v duševní poruše. Jmenovaný
nebyl schopen dohlédnout důsledky svého jednání.“ K ostatním důkazům,
provedeným v řízení před soudem prvního stupně, odvolací soud nepřihlédl. Podle odvolacího soudu „V. Ž. v době uzavření kupní smlouvy nebyl schopen
dohlédnout důsledky svého jednání a toto jednání ovládnout, a k tomuto dospěl
na základě ústavního znaleckého posudku, který vychází z konkrétních údajů
zdravotní dokumentace posuzovaného, je přesvědčivý, úplný, ve vztahu k zadání
znalci logicky zdůvodnili znalecký posudek v souladu s ostatními provedenými
důkazy.“ Odvolací soud posléze odůvodnil své rozhodnutí o náhradě nákladů
řízení před soudy obou stupňů. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní (dále již
„dovolatelé“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, jehož přípustnost
dovozují z § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a uplatňují v něm všechny zákonem
předvídané dovolací důvody, tj. ve smyslu § 241a odst. 1 písm. a) o. s. ř. (řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci), písm. b) (rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci) a
odst. 3 cit. téhož par. (rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá
podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování). Dovolatelé předně namítají, že vymezení znaleckého úkolu zadané
odvolacím soudem znalci prof. MUDr. K. Ch., CSc., usnesením ze dne 31. ledna
2008, č.j. 6 Co 2667/2007-610 („zodpovědět, zda posuzovaný V. Ž. byl v době
uzavření kupní smlouvy s ohledem na duševní poruchu schopen posoudit následky
svého jednání či své jednání ovládnout“), bylo naprosto nepřípustné, neboť v
rozporu s dosavadními závěry znalce předjímá, že posuzovaný V. Ž. duševní
poruchou trpěl, aniž by pro tento závěr byl podklad z doposud provedených
důkazů. Stejně tak považují dovolatelé za nepřípustné, aby odvolací soud nad
rámec důkazních návrhů sám z vlastní iniciativy doplňoval dokazování zadáními
znaleckých posudků; tímto postupem byla prolomena zásada projednací ve prospěch
zásady vyšetřovací. Dovolatelé mají výhrady k reviznímu znaleckému posudku znaleckého
ústavu, na kterém je rozsudek odvolacího soudu založen, neboť posudek byl
zpracován nepřípustným způsobem, zejména pokud jde o jeho založení na
skutkových zjištěních, která si znalecký ústav z důkazů shromážděných ve spise
sám učinil, namísto toho, aby tyto skutkové závěry učinil soud a formuloval je
v zadání znaleckého posudku. Rovněž neakceptovatelné je vymezení posudku ze
strany odvolacího soudu, pokud ten sám znaleckému ústavu uložil, aby znalecký
posudek zpracoval s přihlédnutím ke skutečnostem, které jsou obsahem spisu,
aniž by tyto skutečnosti jakkoli konkretizoval. Dovolatelé jsou přesvědčeni, že znalcům obecně nepřísluší
zjišťovat (posuzovat) skutkový děj, např. jaké je dlouhodobé směřování vůle
posuzovaného, a tedy ani znaleckému ústavu v tomto případě nepříslušelo
zjišťování, jaké bylo dlouhodobé směřování vůle posuzovaného jak před, tak i po
provedeném právním úkonu, z důkazů, které jsou obsahem spisu. Dále dovolatelé
polemizují se závěry znaleckého ústavu a zdůrazňují potřebu ústavní znalecký
posudek podrobit revizi. Závěrem navrhli, aby Nejvyšší soud České republiky
(dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) dovoláním napadený rozsudek
odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Žalobci se k podanému dovolání dovolatelů písemně nevyjádřili. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že
dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě
stanovené v § 240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnými osobami (účastníky řízení) řádně
zastoupenými advokátem, jímž bylo dovolání též sepsáno (§ 241 odst. 1, 4 o. s. ř., že obsahuje zákonem stanovené náležitosti (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), a že
jde o rozsudek, proti kterému je podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s.
ř. dovolání
přípustné, dospěl k závěru, že dovolání dovolatelů je (z níže rozvedených
důvodů) opodstatněné. Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze
přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné,
dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2
písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Součástí práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1
Listiny základních práv a svobod je i právo účastníka řízení na takové
odůvodnění soudního rozhodnutí, které jasně a srozumitelně dává odpovědi na
všechny skutkové a právní relevantní otázky, jež související s předmětem soudní
ochrany, tj. s uplatněním nároků a obranou proti takovému uplatnění. Všechny tyto právně významné okolnosti je nezbytné vyložit v
odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku, a to v intencích § 157 odst. 2 o. s. ř., jež stanoví podmínky na obsahovou kvalitu rozsudku. Podle § 157 odst. 2 o. s. ř. soud v odůvodnění rozsudku uvede,
čeho se žalobce (navrhovatel) domáhal a z jakých důvodů a jak se ve věci
vyjádřil žalovaný (jiný účastník řízení), stručně a jasně vyloží, které
skutečnosti má prokázány a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková
zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč neprovedl i další
důkazy, jaký učinil závěr o skutkovém stavu a jak věc posoudil po právní
stránce; není přípustné ze spisu opisovat skutkové přednesy účastníků a
provedené důkazy. Soud dbá o to, aby odůvodnění rozsudku bylo přesvědčivé. Z odůvodnění rozhodnutí soudu musí vyplývat vztah mezi skutkovými
zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na
straně druhé. Posouzením věci po právní stránce se přitom rozumí výklad o tom,
z jakých ustanovení zákona nebo jiného právního předpisu soud vycházel (proč
pod tato ustanovení podřadil zjištěný skutkový stav) a jak je případně vyložil,
a výklad o tom, jaká mají účastníci na základě zjištěného skutkového stavu
podle aplikovaných ustanovení práva a povinnosti ve vztahu k předmětu řízení, a
jak byla věc rozhodnuta. V důvodech rozhodnutí je nezbytné vyložit právně
aplikační úvahy, jež soud vedly k podřazení skutkové podstaty pod příslušnou
právní normu. V zájmu přezkoumatelnosti zdůvodnění právního posouzení věci je
rovněž třeba, aby soud v odůvodnění rozsudku přesvědčivými argumenty vyvrátil
právně nesprávné námitky účastníků, v poměrech přezkoumání rozsudku soudu
prvního stupně odvolacím soudem odvolací námitky zpochybňující právní posouzení
věci soudem prvního stupně. Pro rozsudek odvolacího soudu platí toto ustanovení
přiměřeně (srov. § 211 o. s. ř.), přičemž odvolací soud při formulování
odůvodnění rozsudku vychází z § 157 odst. 2 o. s. ř. jen potud, pokud to
odpovídá zásadně přezkumné povaze jeho činnosti v odvolacím řízení ve smyslu §
212 o. s. ř. (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. června
2010, sp. zn. 33 Cdo 903/2008, in www.nsoud.cz). Požadavek řádného odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku je tedy
kladen jak na rozhodnutí soudu prvního stupně, tak i na rozhodnutí odvolacího
soudu. Jestliže odvolací soud přistoupí k vydání rozhodnutí, jímž v meritu věci
změní rozhodnutí soudu prvního stupně, neboť nesdílí právní posouzení věci
soudem prvního stupně, je nezbytné, aby z odůvodnění jeho rozsudku vyplývala
nejen argumentace, na jejímž základě odvolací soud přistoupil k jinému právnímu
posouzení věci, ale též (alespoň) stručné zdůvodnění, proč odvolací soud
nepřisvědčil právně kvalifikační úvaze soudu prvního stupně. V situaci, kdy
odvolací soud svůj měnící rozsudek založí na právním posouzení, aniž by se
vůbec vypořádal s okolnostmi či s úvahami, které byly významné pro tvorbu
právního posouzení věci soudem prvního stupně, a tyto okolnosti ponechá zcela
stranou (jako by jich nebylo) i ve svém právním posouzení věci, stává se takový
rozsudek prakticky nepřezkoumatelný. Absence řádného a přezkoumatelného odůvodnění právního posouzení
věci odvolacím soudem přitom znemožňuje dovolacímu soudu zhodnotit jeho
správnost a řízení trpí vadou ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. (srov. rozsudek Vrchního sudu v Praze ze dne 28. 6. 1994, sp. zn. 7 Cdo 41/93,
uveřejněný pod číslem 10 v sešitu 3/1994 Bulletinu Vrchního soudu v Praze); ve
svých důsledcích představuje rovněž porušení ústavně zaručeného práva na soudní
ochranu uvedeného v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 10. 1998, sp. zn. IV. ÚS 304/98, uveřejněný
pod číslem 12/1998 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). V posuzované věci se dovolatelé podanou žalobou domáhají určení,
že V. Ž. byl ke dni své úmrtí, tj. ke dni 1. dubna 2001, vlastníkem předmětným
nemovitostí, neboť kupní smlouva, kterou (jako prodávající) uzavřel s
žalovanými (jako s kupujícími), a jejímž předmětem byl úplatný převod
vlastnického práva k předmětný nemovitostem na žalované, je ve smyslu § 38
odst. 2 obč. zák. (absolutně) neplatná. Jednající zůstavitel totiž tento
právní úkon měl uzavřít v duševní poruše, která jej činila k tomuto právnímu
úkonu neschopným. Zatímco soud prvního stupně žalobu zamítl (ve stručnosti
shrnuto z obsahu odůvodnění písemného vyhotovení jeho rozsudku a vztaženo k
dovolací argumentaci) z toho důvodu, že provedeným dokazováním nebylo zjištěno,
že by zůstavitel V. Ž. v době, kdy uzavřel předmětný právní úkon, trpěl duševní
poruchou, která by jej činila k tomuto úkonu neschopným, přičemž při
rozhodování vycházel nejen ze skutkových zjištění, které učinil ze znaleckého
posudku prof. MUDr. K. Ch., CSc.
(dále též „znalec Ch.“), ale i ze skutkových
zjištění, které čerpal z provedených výslechů svědků, odvolací soud primárně
vycházel z jediného důkazního prostředku – revizního znaleckého posudku
Psychiatrické léčebny v Bohnicích (dále též „znalecký posudek ústavu“ nebo
„posudek“ a „Ústav“). Přitom relevanci znaleckého posudku znalce Ch. či posudku
znalce MUDr. P. Ch., zpracovaného v odvolacím řízení, odvolací soud vytěsnil
následovně: „Vzhledem k tomu, že znalecký posudek MUDr. Ch. se jevil odvolacímu
soudu jako nepřesvědčivý a i po jeho slyšení zůstaly neodstraněny pochybnosti o
jeho správnosti, postupoval odvolací soud v souladu s ustanovením § 127 odst. 2
o. s. ř. a zadal přezkoumat znalecký posudek znaleckým ústavem. K takovému
postupu se odvolací soud uchýlil za situace, že zde byly rozporuplné posudky. Odvolací soud nehodnotil znalecký posudek předchozích znalců z odborného
hlediska, avšak přesvědčivost posudku ho co do jeho úplnosti ve vztahu k
zadání, logické odůvodnění znaleckého nálezu a jeho soulad s ostatními
provedenými důkazy neshledal.“ Odvolací soud ovšem nejenže alespoň ve
stručnosti v odůvodnění svého rozsudku neuvedl, v čem, resp. z jakých důvodů
považoval ostatní posudky za nepřesvědčivé (aby bylo možno pochopit, pro jaké
konkrétní důvody bylo vlastně přikročeno k vypracování revizního znaleckého
posudku), ale ani nevyjasnil, proč nepovažoval ostatní důkazní prostředky, z
nichž soud prvního stupně čerpal dílčí skutková zjištění pro své rozhodnutí, za
významné z pohledu meritorního rozhodnutí. V této souvislosti Nejvyšší soud (ze své judikatury) připomíná,
že odvolací soud musí přistoupit k zopakování dokazování v odvolacím řízení
tehdy, pokud má za to, že z důkazů, jež byly provedeny v řízení před soudem
prvního stupně, je možné dospět k jinému skutkovému zjištění, než které učinil
soud prvního stupně. Rozsah dokazování je v tomto případě určen množinou těch
důkazů (důkazních prostředků), z nichž soud prvního stupně čerpal svá (dílčí)
skutková zjištění, jež byla zásadně významná pro právní posouzení věci. Jestliže se rozsah dokazování v řízení před soudem prvního stupně nekryje s
rozsahem důkazů, které odvolací soud v odvolacím řízení postupem předvídaným v
§ 213 odst. 2 o. s. ř. zopakoval, je v takové procesní situaci nezbytné, aby
odvolací soud v odůvodnění písemného vyhotovení svého rozsudku vyložil, z
jakých důvodů došlo k předmětné důkazní redukci, resp. proč ten který - v
řízení před soudem prvního stupně provedený - důkaz nepovažoval z hlediska
prokazování tvrzených skutkových okolností souzeného případu za právně
relevantní (např. pro jeho zjevnou nadbytečnost, neúčelnost etc.), tedy proč
jej v odvolacím řízení nezopakoval (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. června
2010, sp. zn. 30 Cdo 1802/2010, in www.nsoud.cz).
Poněvadž v uvedeném směru rozsudek postrádá dostatečnou
argumentaci, z níž by bylo možno vyvodit důvod dominance znaleckého posudku
zpracovaného Psychiatrickou léčebnou v Bohnicích, který se pro odvolací soud
stal esenciálním informačním zdrojem z hlediska zjištěného skutkového stavu, na
jehož základě odvolací soud přistoupil ke změně odvoláním napadeného rozsudku
tak, že podané určovací žalobce zcela vyhověl, je třeba uzavřít, že toto
rozhodnutí nevyhovuje požadavkům, jež jsou kladeny na obsahovou kvalitu
odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku ve smyslu § 157 odst. 2 o. s. ř. a že
z pohledu dovolacího řízení představuje jinou vadou, která mohla mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci ve smyslu § 242 odst. 3 o. s. ř., a jež
již sama o sobě založila důvod ke kasaci dovoláním napadeného rozhodnutí. K dovolateli uplatněnému dovolacímu důvodu ve smyslu § 241a odst. 3 o. s. ř. pak dovolací soud uvádí následující. Podle § 38 odst. 2 téhož zák. rovněž je neplatný právní úkon osoby
jednající v duševní poruše, která ji činí k tomuto právnímu úkonu neschopnou. Řešení otázky, zda osoba v době, kdy činila příslušný právní úkon,
jednala v duševní poruše, závisí na posouzení skutečností, k nimž je třeba ve
smyslu § 127 odst. 1 o. s. ř. odborných znalostí. Judikatura, převážně se
upínající k interpretaci a aplikaci ustanovení § 38 odst. 1 obč. zák. tj. k
institutu omezení, resp. zbavení způsobilosti k právním úkonům, kterou lze
ovšem přiměřeně použít i při posuzování platnosti právního úkonu ve smyslu § 38
odst. 2 obč. zák., opakovaně zaujala právní názor, že v těchto věcech je
povinností soudu umožnit znalcům (psychiatrům, psychologům), aby konfrontovali
výsledky svého odborného vyšetření s ostatními výsledky dokazování a aby na
základě této konfrontace bezpečně usoudili, do jaké míry projevy duševní
choroby vyžadují zbavení, případně omezení způsobilosti k právním úkonům. K
tomuto účelu je soud povinen zajistit úplná a spolehlivá zjištění o osobních
poměrech vyšetřované osoby, přičemž nedostatek takových skutkových zjištění
nelze nahradit posudkem znalců. Zvláště je nutno zdůraznit požadavek zjištění
údajů o tom, jak se vyšetřovaný chová v každodenním životě, jak se stará o
potřeby své a své rodiny, jak hospodaří s finančními prostředky, jak se
případně projevuje na svém pracovišti, jak se chová v různých životních
situacích apod. Uvedeným požadavkům neodpovídá takový postup, při němž k
ustanovení znalce a k vyžádání znaleckého posudku dochází na samém počátku
řízení, někdy dokonce v rámci přípravy jednání, dříve než si soud opatřil
ostatní podklady pro své rozhodnutí. Jinak řečeno, má-li se znalec odpovědně
vyjádřit o zdravotním stavu vyšetřovaného, musí mít ovšem náležitě zjištěný
skutkový stav věci, aby při podání posudku mohl přihlédnout ke všem
skutečnostem, které vyšly v řízení najevo. Jde-li o zbavení či omezení
způsobilosti k právním úkonům, je zvlášť nezbytné, aby soud před znaleckým
dokazováním provedl takové důkazy, které by objasnily chování a vystupování
toho, kdo má být zbaven či omezen ve své způsobilosti k právním úkonům, v
každodenních situacích.
Jen tak může mít znalec dostatečně široký a spolehlivý
skutkový základ pro znalecké posouzení (srov. R 14/1977, R 3/1979). V odborné literatuře bylo mj. zdůrazněno, že při posuzování
způsobilosti již zemřelých osob k jednotlivému právnímu aktu je znalcova role
podstatně snížena. Nemůže se v takovém případě spolehnout na výtěžek vlastní
verbální explorace posuzovaného, ale vychází pouze ze spisového materiálu. Podle názoru J. B. se má vycházet také jen z některých svědeckých výpovědí, a
to nejlépe z těch, jimž soud uvěřil a o jejichž znalecké zhodnocení soudce
požádal. Jinak by se měl zaměřit spíš na zdravotnické nálezy, zejména na
záznamy z doby nejbližší posuzovanému právnímu úkonu (Brichcín, S., Soudně
psychiatrická expertíza z pohledu znalecké praxe, Bulletin advokacie č. 4/1998,
str. 23 a násl.). Poněvadž neplatnost právního úkonu podle § 38 odst. 2 obč. zák. vyžaduje bezpečné zjištění, že účastník právního úkonu nedokáže posoudit
následky svého jednání nebo své jednání ovládnout (srov. např. Sborník IV,
ročník 1970, str. 456), je vyloučeno činit závěr o jednání v duševní poruše na
základě pravděpodobnosti či za skutkových okolností, které i přes důkazní
verifikaci soudu ve smyslu § 132 o. s. ř. neumožňují učinit v uvedeném směru
zcela jednoznačný skutkový závěr, na nějž by bylo lze aplikovat ustanovení § 38
odst. 2 obč. zák. Jakkoli esenciálním důkazním podkladem v řízení, v němž je
posuzováno, zda předmětné právní jednání fyzické osoby bylo učiněno v duševní
poruše či nikoliv, je znalecký posudek z příslušného oboru, nezbavuje to ještě
soud povinností, aby se při hodnocení důkazů ve smyslu § 132 o. s. ř. zabýval
úplností a přesvědčivostí zpracovaného posudku a tento důkazní prostředek -
způsobem předvídaným v ustanovení § 132 o. s. ř. - hodnotil s dalšími důkazními
prostředky a s přihlédnutím ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho,
co uvedli účastníci (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. srpna
2009, sp. zn. 30 Cdo 352/2008, in www.nsoud.cz). Jak bude uvedeno níže, odvolací soud se připomenutými hledisky při
rozhodování neřídil, pokud bez dalšího favorizoval znalecký posudek ústavu a
při rozhodování nezohlednil další okolnosti, jak vyplývají z obsahu spisu. Znalecký posudek ústavu je zpracován na 38 stranách, z toho výpis
ze spisového materiálu (část I.) je obsažen na str. 2 až 17 a výpis ze
zdravotnické dokumentace (část II.) je obsažen na str. 17 až 29. Souhrn posudku
(v rámci čl. III.) pak zaplňuje str. 30 až 34, když teprve od str. 33 (od
posledního odstavce) až po str. 36 jsou obsaženy dílčí hodnotící závěry
Ústavu, které jsou posléze sumarizovány ve znaleckém závěru jako „Odpovědi na
položené otázky“ (v rámci čl. IV.) na str. 37 až 38. V posudku (na str. 35 v posledním odstavci a dále na str. 36) je
uvedeno (poznámka: tučně zvýrazněný text provedl Nejvyšší soud), že „V. Ž. učinil podpis kupní smlouvy ve svých 81 letech, tři dny po návratu z nemocnice,
kde byl hospitalizován pro závažné celkové infekční onemocnění.
Prokazatelně v
úvodu hospitalizace vlivem tohoto onemocnění trpěl desorientací a poruchou
kognitivních funkcí charakteru deliria (při vysoké teplotě a septikémii). V
této době trpěl těžkou ischemickou chorobou s fibrilací síní, závažnou srdeční
vadou a chronickou srdeční nedostatečností. Dále trpěl povšechnou
aterosklerosou, tedy i aterosklerosou mozkových cév. Z dalších chronických
nemocí trpěl diabetem, chronickou bronchopulmonální nemocí a anemií. Tato
celková chronická závažná onemocnění vedla po necelém půl roku po podpisu
smlouvy ke smrti V. Ž. Je tedy zřejmé, že tato onemocnění musela mít výrazný
vliv na celkovou funkční schopnost posuzovaného. Prodělaný deliratní stav v
úvodu hospitalizace je jistým a nepochybným důkazem hraniční kompensace jeho
duševních schopností. I když byl v tělesně relativně stabilizovaném stavu (po
odeznění akutní infekční komplikace) propuštěn z nemocničního léčení,
nepochybně přetrvávala u posuzovaného psychická astenie a fragilita. Mírná kognitivní porucha, kterou v té době trpěl, může předcházet,
doprovázet nebo následovat širokou škálu infekčních a somatických poruch a to
jak mozkových tak systémových. Přímý neurologický průkaz mozkového postižení
nemusí být nutně přítomen. Přesto bývá zřejmá tíseň a narušení obvyklých
aktivit. Je-li spojena tato porucha se somatickou poruchou, ze které se pacient
uzdravuje, netrvá více než několik týdnů. Tato navozená organicky podmíněná
porucha osobnosti je charakteristická významnou změnou obvyklého vzorce chování
u premorbidní osobnosti. Změna se týká především projevů emocí, potřeb a
impulsů. Kognitivní funkce jsou narušeny většinou nebo výhradně v oblasti
plánování vlastní činnosti a ancitipace jejich pravděpodobných osobních nebo
sociálních důsledků. V. Ž. prokazatelně dlouhodobě usiloval o prodej nemovitostí, ovšem
za určitých podmínek. Jak vyplývá ze spisu, měl reálnou představu o hodnotě
pozemků (viz pověření firmy BUSSMARC-OLIVER z r. 1996), dále si byl zřetelně
vědom své insuficience zejména ve styku s úřady (ve spisu je opakovaně obsažen
údaj, že se při jednáních neprokazuje občanským průkazem, a to již od r. 1995,
kdy musela být jeho totožnost potvrzena pracovnicí soudu, dále se neprokázal
občanským průkazem ani při jedné z hospitalizací ve strakonické nemocnici). Proto úřední jednání přenechával na své dceři pí T., kterou také zplnomocnil k
zastupování ve věci prodeje pozemků. Dokonce na ni i když nepravomocně z tohoto
důvodu pozemky převedl. Již záhy po podpisu předmětné kupní smlouvy se vrátil k
těmto svým původním záměrům. Je tedy zřejmé, že podpis kupní smlouvy za daných okolností
vybočuje z jeho dlouhodobých postojů, které předcházely i následovaly po
podpisu. Pozemky prodal narychlo, po propuštění z nemocnice, bez vědomí dcery,
za její nepřítomnosti, za cenu podstatně menší než původně zamýšlel.“
Na základě těchto dílčích závěrů Psychiatrická léčebna v Bohnicích
učinila (v rámci čl. „IV. Odpovědi na položené otázky“) následující odborné
závěry:
„V. Ž. trpěl dne 20. 10.
2000 mírnou kognitivní poruchou a
organickou poruchou osobnosti, které vznikly v důsledku předcházejícího
septického infekčního onemocnění komplikovaného deliriem a dalšími závažnými
život ohrožujícími chronickými chorobami, pro které byl ve dnech 4. 10. 2000 –
17. 10. 2000 hospitalizovaný na interním oddělení nemocnice ve Strakonicích. Jednalo se o duševní poruchy přechodné vzniklé v důsledku této závažné celkové
dekompensace stavu pacienta. V. Ž. nebyl v důsledku výše uvedených duševních poruch schopen
dohlédnout důsledky svého jednání a toto jednání ovládnout a to z těchto důvodů:
V. Ž. trpěl v uvedený den mírnou kognitivní poruchou a organickou
poruchou osobnosti. Z forensně psychiatrického hlediska nelze způsobilost či
nezpůsobilost činit právní úkony odvíjet pouze a úzce od tíže kognitivní
poruchy, ale je třeba ji hodnotit v širších souvislostech zejména s ohledem na
celkový tělesný stav, věk, sociální postavení a další okolnosti právního úkonu. Znalci mají za prokázané, že V. Ž. dlouhodobě před i po podpisu kupní smlouvy
zastával jasné a zřetelné stanovisko k tomu prodeji. Samotný podpis kupní
smlouvy a jeho důsledky jsou s dlouhodobým vývojem vůle V. Ž. zřetelně v
nesouladu. To jasně dokládá, že tento právní úkon byl v rozporu s vůlí a přáním
posuzovaného a byl učiněn v duševní poruše. Je prokázáno, že chronicky nemocný člověk po závažné dekompenzaci
stavu snadno vyhoví přání okolí, je zvýšeně sugestibilní a snadno změní své
přirozené cítění a nechá se ovlivnit ve svém rozhodování. Ovládací schopnost
takto nemocného člověka je hrubě narušena. Z forensně psychiatrického hlediska je v případě posuzovaného
nejpodstatnější neschopnost dohlédnout důsledky svého jednání.“
Jedním ze zpracovatelů posudku, který byl Ústavem pověřen k ústnímu
stvrzení posudku, byl MUDr. R. K., jenž při odvolacím jednání konaném dne 23. července 2009 (viz protokol o jednání před odvolacím soudem ze dne 23. července
2009 na č.l. 735-737) k posudku a na položené otázky (při odvolacím jednání
konaném uvedeného dne) mj. uvedl [odpověděl (poznámka: tučně zvýrazněný text
provedl Nejvyšší soud)]:
„...vzhledem k tomu, že již nelze provést vyšetření
posuzovaného(,) tak musí být vycházeno z jeho chování. Pokud jde o námitku, že
posuzovaný změnil svůj postoj k prodeji nemovitosti, tak samozřejmě toto nelze
vyloučit, ovšem ve spise žádný náznak opaku jeho postoje nebyl nalezen... K otázce, zda nemohlo dojít k zásadní změně postoje posuzovaného k
prodeji...toto také nelze vyloučit, ovšem v žádném případě toto neodpovídá
vývoji trendům, jak se posuzovaný choval... K dotazu...v jakém období trpěl posuzovaný duševní poruchou, uvádí
znalec, že již ve znaleckém posudku je poukazováno, že v souvislosti s
onemocněním, pro které byl hospitalizován(,) trpěl posuzovaný i velmi závažným
psychiatrickým onemocněním a to odeznění trvá do několika týdnů(;) vzhledem k
tomu, že není možno (posuzovaného) vyšetřit, dovozuje znalec, že příznaky
duševní poruchy odezněly týden po propuštění z nemocnice...
K dotazu na základě čeho znalci dospěli k závěru, že posuzovaný
trpěl duševní poruchou, uvádí znalec, že na základě zdravotní dokumentace, když
poukazuje na to, že neměli k dispozici ani zdravotní dokumentaci v takovém
rozsahu jako předchozí znalci, když část se ztratila, ale z této dokumentace je
dostatečně prokázáno, že...v nemocnici prodělal delirium, stav zmatenosti,
nebylo vůbec předchozími znalci třeba poukazováno na to, že nebyl schopen ani
spolupracovat při sonografickém vyšetření... Ve spise (je) dostatečně dokumentováno, že posuzovaný jednal o
prodeji rybníka, dostatečně také z toho spisu vyplývá, že formální úřední věci
ponechával posuzovaný na své dceři, uvědomoval si svou nedostatečnost v jednání
s úřady, z obsahu spisu vyplývá, že ani při výslechu neměl např. občanský
průkaz, pro svou neschopnost byl zbaven opatrovnictví své duševně nemocné
dcery, zřejmě neměl vysoký inteligenční kvocient a z obsahu spisu vyplývá, že v
těchto situacích se nedovedl orientovat a pak náhle tři dny po propuštění z
nemocnice se k takovému úkonu chystal. Dle mého názoru toto je logické
vysvětlení psychických projevů posuzovaného... Zda (posuzovaný) trpěl demencí i po učinění tohoto právního úkonu
nelze zodpovědět z toho důvodu, že nebyl pitván.“
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 21. prosince 2010, sp. zn. 30 Cdo
3614/2009 (in www.nsoud.cz) zaujal právní názor, že „je také nesprávné zaujímat
závěr o neplatnosti právního úkonu již nežijící osoby z důvodu, že tato osoba
učinila právní úkon v duševní poruše, která ji činila k tomuto právnímu úkonu
neschopnou na základě pravděpodobnosti, jak ve svém rozhodnutí (implicite)
vyjádřil odvolací soud (viz str. 5 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu – arg.:
»je vysoce nepravděpodobné, že by zůstavitelka v rozhodné době byla ve stavu
tzv. remise, tedy dočasného potlačení projevů choroby«). Výsledek důkazní
verifikace všech v úvahu přicházejících právně relevantních důkazních
prostředků, resp. důkazů, které byly v řízení navrženy, případně které jsou
potřebné ke zjištění skutkového stavu a vyplývají-li z obsahu spisu (§ 120
odst. 3 o. s. ř.), musí z hlediska naplnění podmínek pro aplikaci § 38 odst. 2
obč. zák. představovat nikoliv možný či pravděpodobně možný skutkový stav,
nýbrž musí bezpečně představovat zjištěný skutkový stav bez jakéhokoliv náznaku
pravděpodobnosti, jenž bude (pro totožnost zjištěných skutečností na straně
jedné a skutečností předvídaných v hypotéze § 38 odst. 2 obč. zák. na straně
druhé) podřaditelný pod uvedené hmotněprávní pravidlo. Přece jsou-li (byť
nepatrné) pochybnosti o skutkových okolnostech, které jsou identické se
skutkovými okolnostmi předvídanými v hypotéze příslušného pravidla chování
(právní normy), nelze za této (nejisté) skutkové konstelace vůbec uvažovat o
aplikaci předmětné právní normy na takto zjištěný skutkový stav, obzvláště v
situaci, kdy se zpětně posuzuje, jaký byl zdravotní stav již nežijící osoby v
určitém (právně významném) období za jejího života.
Soud tedy může přistoupit k
aplikaci dané právní normy až v procesní situaci, kdy zjistí relevantní
skutkový stav, nikoliv za procesní situace, kdy sám (implicite) připouští
určitou míru nesprávnosti takového skutkového zjištění. Ustanovení § 153 odst. 1 o. s. ř. přitom jasně stanoví, že soud rozhoduje na základě zjištěného
skutkového stavu věci, nikoliv na základě pravděpodobného skutkového stavu
věci. Před aplikačním aktem si tedy soud musí být jist, zda jím zjištěný
skutkový stav je identický a tedy i podřaditelný pod výčet těch skutečností,
které jsou obsaženy v hypotéze příslušné právní normy, jež by v daném případě
měla být aplikována či nikoliv. Případné pochybnosti plynoucí ze získávaných
informací z provedených důkazů musejí být odstraněny již ve fázi hodnocení
důkazů, kdy soud hodnotí důkazy podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a
všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu,
co vyšlo v řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci řízení (§ 132 o. s. ř.). Jinak vyjádřeno, po provedeném zhodnocení důkazů zde již musí být
(napevno) zjištěn skutkový stav, který (jistěže při existenci příslušné právní
normy) buďto bude podřaditelný pod příslušné právní pravidlo chování (právní
normu) či nikoliv (např. i proto, že se žalobci nepodařilo žalobní tvrzení
prokázat a nebyl tak zjištěn skutkový stav, na nějž by bylo možno aplikovat
příslušnou právní normu).“
Jak již bylo shora uvedeno, odvolací soud založil své rozhodnutí na
skutkových zjištěních, která učinil z jím provedené důkazu - posudku znaleckého
ústavu. Z odůvodnění písemného vyhotovení dovoláním napadeného rozsudku je
přitom zřejmé, že odvolací soud (v zásadě) převzal Ústavem vpředu citované
závěry, aniž by při rozhodování přihlédl k dalším okolnostem a (především) aniž
by se důsledně zaměřil na obsahovou stránku Ústavem přijatých závěrů z hlediska
toho, z jakých zjištění tyto odborné závěry vycházely a jak byly Ústavem v
posudku (z)formulovány. Závěry znaleckého posudku především musejí mít oporu v
podkladových materiálech. Soud jistěže nezkoumá a nezabývá se vlastním odborným
posouzením předmětu znalecké verifikace, ale zpracovaný posudek podrobuje
(důslednému) hodnocení z hlediska toho, zda má podklad v obsahu nálezu (dílčích
zjištěních), zda přihlíží ke všem významným skutečnostem, zda je souladný či
naopak je v rozporu s výsledky ostatních důkazů, zda je postaven na zásadách
logického myšlení. Z obsahu posudku Ústavu je zřejmé, že zpracovatelé měli k dispozici
právně významné informace vypovídající o zdravotním stavu zůstavitele v době
jeho přijetí na interní oddělení strakonické nemocnice dne 4. října 2010, avšak
odborné závěry, které posléze činili k inkriminovanému datu 20. října 2000
(den, kdy zůstavitel s žalovanými uzavřel předmětnou kupní smlouvu), tj.
tři
dny po propuštění zůstavitele z nemocnice, v zásadě – jak je zřejmé z
citovaného textu a v něm (tučným písmem) zvýrazněných pasáží – vycházejí z
předpokladu (presumpce), pravděpodobnosti popsaných dvou duševních poruch,
jimiž měl být zůstavitel v inkriminovaný den stižen, než z relevantního popisu
podkladů a skutečností, z nichž by bylo možno nikoliv předpokládat, dovozovat,
resp. presumovat duševní poruchu, nýbrž (zcela jasně) konstatovat (učinit
jednoznačný odborný závěr), že předmětný podkladový materiál, konkrétní (v
posudku uvedené) skutečnosti, zcela jasně a nezvratně prokazují, že zůstavitel
dne 20. října 2000, v době, kdy uzavíral předmětnou kupní smlouvu, byl stižen
uvedenou duševní poruchou. Jak dílčí závěry Ústavu v posudku (na str. 35 až 36)
– vycházeje z obsahu formulovaného textu – tak i přijaté odborné závěry či
výslech (jednoho ze zpracovatelů posudku) MUDr. R. K., v podstatě oscilují
kolem předpokladu, resp. pravděpodobnosti zdravotního stavu zůstavitele dne 20. října 2010 (arg.: „Prokazatelně v úvodu hospitalizace...trpěl desorientací a
poruchou kognitivních funkcí charakteru deliria....tato onemocnění musela mít
výrazný vliv na celkovou funkční schopnost posuzovaného...nepochybně
přetrvávala u posuzovaného psychická astenie a fragilita“, „podpis kupní
smlouvy...vybočuje z jeho dlouhodobých postojů...“, „je prokázáno, že chronicky
nemocný člověk po závažné dekompenzaci snadno vyhoví okolí...“, „nelze
vyloučit“, „toto také nelze vyloučit“, „vzhledem k tomu, že není možno
(posuzovaného) vyšetřit, dovozuje znalec, že příznaky duševní poruchy odezněly
týden po propuštění z nemocnice“, „toto je logické vysvětlení psychických
projevů posuzovaného“). Tento závěr přitom Ústav dovodil i z konstatování, že
„Samotný podpis kupní smlouvy a jeho důsledky jsou dlouhodobým vývojem vůle V. Ž. zřetelně v nesouladu. To jasně dokládá, že tento právní úkon byl v rozporu s
vůlí a přáním posuzovaného a byl učiněn v duševní poruše.“). Tedy opět z
presumpce duševní poruchy, zde založené na konfrontaci toho, čeho chtěl
zůstavitel dříve dosáhnout (co chtěl realizovat) a toho, co ve skutečnosti
předmětným sepisem (uzavřením) předmětné kupní smlouvy učinil (realizoval). Nelze pak ponechat bez povšimnutí, že ač Ústav věnoval převážnou část svého
posudku popisu okolností a mj. též opisu výpovědí svědků, při hodnocení
zdravotního stavu zůstavitele zcela ponechal stranou např. výpovědi svědkyň
Dunovské (která prováděla ověření podpisu zůstavitele v den uzavření kupní
smlouvy) či např. svědkyně K. (poštovní doručovatelky, která byla v
inkriminovaném období v kontaktu se zůstavitelem), tedy svědkyň, které se zcela
konkrétně a jasně vyjadřovaly k chování zůstavitele v předmětném období. I tato
absence jde na vrub přesvědčivosti zmíněného posudku. Dovolatelé mj. ve svém dovolání uplatnili dovolací důvod ve
smyslu § 241a odst. 3 o. s.
ř., který se ovšem nepojí s každou námitkou
účastníka ke zjištěnému skutkovému stavu; pro dovolací řízení jsou významné jen
ty námitky, jejichž obsahem je tvrzení, že skutkové zjištění, ze kterého
napadené rozhodnutí vychází, nemá v provedeném dokazování v podstatné části
oporu, a které jsou způsobilé zpochybnit logiku úsudku soudu o tom, co bylo
dokazováním zjištěno, eventuálně ty námitky, z nichž plyne, že soud z logicky
bezchybných dílčích úsudků (zjištění) učinil nesprávné (logicky vadné) skutkové
závěry. Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je
třeba považovat výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu
vyplývajícímu z § 132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z
provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly a ani jinak nevyšly za
řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly
provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v
hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo
které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti,
pravdivosti, eventuálně věrohodnosti je logický rozpor, nebo který odporuje
ustanovení § 133 až § 135 o. s. ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném
dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné
pro posouzení věci z hlediska hmotného práva (srov. např. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 4. ledna 2001, sp. zn. 21 Cdo 65/2000, uveřejněný v Souboru
rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, pod C
8/1). Dovolacím důvodem podle § 241a odst. 3 o. s. ř. lze napadnout výsledek
činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat – jak
vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu soud
dospěl. Tím, že odvolací soud své meritorní rozhodnutí založil na
zjištěních učiněných výhradně ze znaleckého posudku Ústavu (de facto na
mechanickém převzetí Ústavem přijatých závěrů), který je nepřesvědčivý z
důvodu, že stižení zůstavitele duševní poruchami bylo vzhledem k jeho
zdravotnímu stavu při jeho hospitalizaci dne 4. října 2000 Ústavem (v zásadě)
předpokládáno, a ponechal předmětem hodnocení další důkazní prostředky, z nichž
soud prvního stupně činil skutková zjištění, případně v odůvodnění svého
rozsudku přesvědčivým způsobem nevyložil, proč tyto důkazy nebyly v odvolacím
řízení zopakovány ve smyslu § 213 odst. 2 o. s. ř. , jsou výsledky takto
odvolacím soudem provedené důkazní verifikace postiženy vadným (nelogickým)
postupem. Dovolatelům se tedy v tomto směru podařilo jimi uplatněný dovolací
důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. osvědčit. Dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu tedy není správný. Nejvyšší soud jej proto podle § 243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. zrušil
a podle § 243b odst. 3 věty první téhož procesního předpisu jej vrátil
odvolacímu soudu k dalšímu řízení. K projednání věci nebylo nařízeno jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.). V dalším řízení bude (odvolací) soud vázán právním názorem
dovolacího soudu (§ 243d odst. 1 věta za středníkem o. s.
ř.); v novém
rozhodnutí o věci rozhodne odvolací soud nejen o náhradě nákladů nového řízení
a dovolacího řízení, ale znovu také o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 o. s. ř.). Pro úplnost Nejvyšší soud považuje za žádoucí (pro případ opětovně
řešené problematiky neplatnosti právního úkonu) k závěru soudu prvního stupně,
který se jinak při posuzování otázky (absolutní) neplatnosti předmětné kupní
smlouvy ve svém rozhodnutí správně zabýval jednáním dovolatelů z hlediska
dobrých mravů (§ 3 odst. 1 obč. zák.) ve vztahu k (podstatně) nižší sjednané
kupní ceně, odkázat na svůj rozsudek ze dne 31. srpna 2010, sp. zn. 30 Cdo
1653/2009 (in www.nsoud.cz), v němž judikoval, že: „Platné právo neobsahuje
právní institut neúměrného zkrácení (laesio enormis) řešící případy, kdy došlo
ke sjednání příliš nízké kupní ceny, pokud taková cena není v rozporu s
cenovými předpisy. Nelze ovšem vyloučit, že okolnost hrubého nepoměru plnění
jedné ze stran k tomu, co poskytla druhá strana, může ve spojitosti s dalšími
okolnostmi daného případu (nikoliv však sama o sobě) již naplňovat znaky
jednání kolidujícího s dobrými mravy.“ V tomto směru učiněný právně
kvalifikační závěr soudu prvního stupně měl oporu ve zjištěném skutkovém stavu. Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.