ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a Mgr. Víta Bičáka, v právní
věci žalobců a) P. P., b) L. P., c) H. B., d) Mgr. M. J., všech zastoupených
JUDr. Milošem Švrčkem, advokátem se sídlem v Hodoníně, Masarykovo náměstí 18,
proti žalovaným 1) R. P., a 2) I. P., oběma zastoupeným JUDr. Antonínem
Mimochodkem, advokátem se sídlem v Brně, Pekárenská 12, o určení vlastnictví k
nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Uherském Hradišti pod sp. zn. 4 C
415/2010, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky
ve Zlíně ze dne 10. září 2015, č. j. 60 Co 304/2015-343, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 10. září
2015, č. j. 60 Co 304/2015-343, jakož i rozsudek Okresního soudu v Uherském
Hradišti ze dne 20. května 2015, č. j. 4 C 415/2010-272, se zrušují a věc se
vrací Okresnímu soudu v Uherském Hradišti k dalšímu řízení.
vlastnicí“ označených pozemků, a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Na
základě provedeného řízení soud prvního stupně uzavřel, že „B. P. v době
uzavření smlouvy dne 20. 11. 2009, trpěla takovou duševní poruchou, která ji
činila k uzavření kupní smlouvy (na základě které prodala předmětné pozemky
žalovaným) nezpůsobilou. Jmenovaná nebyla schopna posoudit následky svého úkonu
a své jednání ovládnout a kupní smlouva je tedy v návaznosti na ust. § 38 odst. 2 obč. zákoníku neplatná. Soud přitom vycházel z vysoké míry pravděpodobnosti
hraničící s jistotou, pokud jde o popsaný zdravotní stav, jak MUDr. Vladislavem
Urubkem, tak znalcem MUDr. Michalem Hronem a ostatně, ani závěry znalce MUDr. Radima Kubínka, který se podílel na zpracování znaleckého posudku Fakultní
nemocnice Olomouc, neodporují tomuto závěru. Také další důkazy mohou svědčit o
tom, že B. P. byla snadno ovlivnitelná a ‚nebyla schopna objektivního odstupu,
nutného k posouzení kontextu finančních transakcí‘, jak bylo konstatováno ve
znaleckém posudku FN Olomouc. Jedná se o znalecký posudek znalce Ing. Zdeňka
Šaška ze dne 17. 11. 2009, který sporné nemovitosti převáděné kupní smlouvou za
50.000,- Kč, ocenil částkou 397.290,- Kč. I když nic nebrání účastníkům kupní
smlouvy sjednat si kupní cenu jakoukoliv podle dohody, v daném případě je
rozdíl mezi znalcem stanovenou cenou a dohodnutou kupní cenou natolik rozdílný,
že přisvědčuje závěru, že prodávající jednala v duševní poruše. V této
souvislosti lze poukázat ještě na další důkaz – návrh společnosti Agro Okluky,
a. s. ze dne 31. 10. 2008, která B. P. navrhla prodej jejich nemovitostí v k. ú. S. zaps. na LV č. 693 (tedy část nemovitostí, které B. P. následně prodala
žalovaným) za navrhovanou kupní cenu 111.672,- Kč. Tento návrh B. P. neakceptovala a nemovitosti za nabízenou kupní cenu přesahující 100.000,- Kč
neprodala. Ze všech uvedených důkazů dospěl soud k závěru, že kupní smlouva s
žalovanými uzavřela B. P. v duševní poruše, která jí činila k takovému úkonu
nezpůsobilou a smlouva je tedy neplatná. Byla-li kupní smlouva ve smyslu § 38
odst. 2 obč. zák. neplatná, vyhověl soud žalobě a určil, že B. P. v době své
smrti byla vlastnicí sporných nemovitostí, které byly kupní smlouvou v roce
2009 převáděny.“
K odvolání žalovaných Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně (dále již
„odvolací soud“) rozsudkem ze dne 10. září 2015, č. j. 60 Co 304/2015-343,
rozsudek soudu prvního stupně (jako věcně správné rozhodnutí) v meritu věci
podle § 219 o. s. ř. potvrdil, změnil jej pouze v nákladovém výroku II: „tak,
že žalovaní jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobcům k ruce
společné a nerozdílné na náhradě nákladů řízení částku 64.476,- Kč do tří dnů
od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobců“, a dále rozhodl o náhradě
nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními
i právním posouzením věci soudem prvního stupně. Ztotožnil se rovněž „se závěry
soudu I. stupně zohledňujícími dopad aktuálního nálezu Ústavního soudu ČR sp. zn. I. ÚS 173/13 ze dne 20. 8.
2014 na režim (úroveň) důkazního standardu v
obdobných typech sporu, tedy zpětného zjišťování stavu přítomnosti duševní
poruchy u účastníka hmotněprávního úkonu resp. stavu ovlivnění jeho schopnosti
posoudit následky svého jednání a ovládnout svou vůli.“
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní (dále též
„ dovolatelé“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání. Uplatňují v něm
dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. a předpoklady přípustnosti
dovolání spatřují v pochybení odvolacího soudu (obou soudů) při posuzování
podmínek vedoucích k aplikaci § 38 odst. 2 obč. zák. ve světle dovolateli
připomenuté judikatury Nejvyššího soudu České republiky (dále již „Nejvyšší
soud“ nebo „dovolací soud“). Žalobci se k podanému dovolání žalovaných písemně nevyjádřili. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) konstatuje, že
dovolání žalovaných je – jak bude rozvedeno níže – přípustné a je i důvodné. Soud prvního stupně, s jehož závěry se zcela ztotožnil odvolací soud, v
daném případě vycházel z tzv. objektivní teorie míry důkazu založené na vysoké
míře pravděpodobnosti prokazované skutečnosti (v tomto případě, zda ovládací /
a/ nebo rozpoznávací schopnosti zůstavitelky, jež měla být v inkriminovaném
období stižena duševní poruchou, byly natolik snížené, že zůstavitelkou učiněný
právní úkon je ve smyslu § 38 odst. 2 obč. zák. absolutně neplatný), na níž
tuzemská právní doktrína (ani převažující část kontinentálních právních řádů),
ale ani ustálená rozhodovací praxe dovolacího soudu nestojí (tuzemské procesní
právo vychází z tzv. subjektivní teorie míry důkazu, která je založena na
dosažení vnitřního přesvědčení soudce o pravdivosti prokazované skutečnosti). Oba soudy tak mechanicky vyšly z nálezu Ústavního soudu České republiky (dále
již „Ústavní soud“) ze dne 20. srpna 2014, sp. zn. I. ÚS 173/13, ve znění
opravného usnesení téhož soudu ze dne 10. září 2014, sp. zn. I. ÚS 173/13, jenž
bez patřičného rozvedení (vyvrácení) tuzemských (ustáleně zaujímaných)
doktrinálních závěrů (srov. např. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní
řád I. § 1 až 200za. Komentář, 1., vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 914,
Stavinohová, J., Hlavsa, P.: Civilní proces a organizace soudnictví, Masarykova
univerzita Brno, 2003, str. 186 a násl., Winterová, A.: Civilní právo procesní,
Linde Praha, a. s., 2011, 6. vydání, str. 223; k reakci na cit. nález Ústavního
soudu pak srov. též Coufalík, P., Soudcovské dotváření procesního práva, MUNI
Law Working Paper, 2015, in http://www.law.muni.cz/dokumenty/32411, Dvořák, B.:
Aktuální otázky dokazování, příspěvek in Workshop Aktuální otázky dokazování v
civilním soudním řízení, Právnická fakulta Masarykovy univerzity v Brně, in
http://www.bulletin-advokacie.cz/workshop-aktualni-otazky-dokazovani-v-civilnim-
soudnim-rizeni), ale i své vlastní judikatury (viz níže), svým nálezem vybočil
z náhledu na tuto právní materii a zcela překvapivě zaujal právní závěr
vztahující se k tzv. důkaznímu standardu, jež by soudy měly v podobných věcech
při prokazování (ne)platnosti právních úkonů osob jednajících v duševní poruše
aplikovat.
In concreto (tříčlenný senát) Ústavní soudu v označeném nálezu vyložil,
že dosavadní (Nejvyšším soudem vyžadovaný) vysoký důkazní standard pro
prokazování jednání v duševní poruše, vyžadující, aby skutkový závěr byl učiněn
„zcela jednoznačně“ a „bez jakéhokoliv náznaku pravděpodobnosti“ narušuje
spravedlivou rovnováhu mezi relevantními protichůdnými zájmy a ve svém důsledku
porušuje právo na ochranu majetku osoby s duševním postižením, pokud byl
posuzovaným jednáním negativně zasažen její majetek. Ústavní soud dále vyložil,
že spravedlivá rovnováha mezi soupeřícími oprávněnými zájmy bude nejlépe
dosažena stanovením vysoké míry pravděpodobnosti prokázání, že plně svéprávná
osoba jednala v duševní poruše, která ji v daný moment činila neschopnou právně
jednat. Pro učinění závěru o dosažení této vysoké míry pravděpodobnosti soudy,
rozhodující o aplikaci § 38 odst. 2 obč. zák., resp. § 581 věty druhé o. z.,
musí pečlivě posoudit všechny v tomto ohledu relevantní okolnosti a důkazy. K předmětné problematice se Nejvyšší soud již vyjádřil, a to např. ve
svém rozsudku ze dne 27. května 2015, sp. zn. 30 Cdo 844/2015, v němž mj. vyložil:
„Sám Ústavní soud např. ve svém usnesení ze dne 30. května 2013, sp. zn. II. ÚS 3492/12, ve shodě s dosavadní judikaturou Nejvyššího soudu, zaujal
právní názor, že ‚závěr o neplatnosti právního úkonu ve smyslu § 38 odst. 2
obč. zák. nezbytně předpokládá, aby bylo vždy bezpečně zjištěno, že jeho
subjekt buď nedokáže posoudit následky svého právního úkonu anebo tento právní
úkon ovládnout, popř. obojí.‘ Judikatura Nejvyššího soudu ovšem nikdy nebyla
postavena na závěru, že k aplikaci § 38 odst. 2 obč. zák. lze přistoupit pouze
na základě ‚stoprocentně‘ zjištěného skutku. ‚Tak tomu zajisté není, neboť
citované slovní obraty byly do jisté míry vytrženy z kontextu a konkrétních
výjimečných okolností jednotlivých soudních případů, v nichž se v drtivé
většině řešila otázka neplatnosti právních úkonů učiněných osobami, které v
době vzniku sporu již nežily. Přitom Nejvyšší soud opakovaně ve svých
rozhodnutích připomínal, že nelze mechanicky přejímat odborné závěry znalců
obsažených v jimi zpracovaných posudcích v daných sporech, ale že je zapotřebí
– způsobem předvídaným v § 132 o. s. ř. – tyto posudky hodnotit i ve spojitosti
s dalšími důkazními prostředky. A právě v této souvislosti bylo zdůrazňováno,
že poněvadž neplatnost právního úkonu podle § 38 odst. 2 obč. zák. vyžaduje
bezpečné zjištění, že účastník právního úkonu nedokáže posoudit následky svého
jednání nebo své jednání ovládnout (srov. např. Sborník IV, ročník 1970, str. 456), je vyloučeno činit závěr o jednání v duševní poruše na základě
pravděpodobnosti či za skutkových okolností, které i přes důkazní verifikaci
soudu ve smyslu § 132 o. s. ř. neumožňují učinit v uvedeném směru zcela
jednoznačný skutkový závěr, na nějž by bylo lze aplikovat ustanovení § 38 odst. 2 obč. zák.
Soudy totiž v některých případech vybudovaly závěr o skutkovém
stavu pouze na zjištěních čerpaných ze znaleckých posudků, které neobsahovaly
zcela jednoznačnou informaci o tom, zda předmětná osoba v inkriminovaný okamžik
měla (a pokud ano, pak v jakém rozsahu) snížené ovládací a rozpoznávací
schopnosti. Ve znaleckých posudcích byly často neurčité či do jisté míry
vzájemně si odporující dílčí závěry, případně absence zdravotní dokumentace a
relevantních informací o zdravotním stavu (již nežijící) osoby k období, ve
kterém učinila sporný právní úkon, byla nahrazována různými odbornými
dedukcemi, odhady či předpoklady tehdejšího možného zdravotního stavu
posuzovaného, na což Nejvyšší soud reagoval těmito závěry:
* Duševní poruchou je nejenom duševní porucha, ale i krátkodobá porucha
psychických funkcí, hluboká porucha vědomí, slabomyslnost a jakákoli jiná těžká
duševní odchylka, jestliže měla za následek ztrátu nebo zmenšení rozpoznávacích
či ovládacích schopností (např. jednorázový stav opilosti, drogové opojení,
hypnóza atd.). Má-li být učiněn právní závěr, že právní úkon je podle § 38
odst. 2 obč. zák. neplatný, musí být bez pochybností prokázáno (učiněno jistým
v procesním smyslu), že předmětná osoba jednala v duševní poruše alespoň
přechodné povahy, která by ji činila k tomuto předmětnému právnímu úkonu
neschopnou. Nikoliv tedy každá duševní porucha fyzické osoby, která činí právní
úkon, vede k jeho absolutní neplatnosti, nýbrž pouze ta duševní porucha, která
jednající osobu činí k tomuto právnímu úkonu neschopnou z důvodu, že nemůže
posoudit následky svého úkonu nebo své jednání ovládnout;
* Neplatnost právního úkonu podle § 38 odst. 2 obč. zák. vyžaduje bezpečné
zjištění, že účastník právního úkonu v době, kdy učinil právní úkon, nedokázal
posoudit následky svého jednání nebo své jednání ovládnout. V řízení je tedy
zapotřebí zjistit existenci duševní poruchy, a zda tato duševní porucha měla
vliv na schopnost jednající osoby posoudit následky svého jednání a ovládnout
svou vůli. Zjišťování těchto právně významných skutečností si (z povahy věci)
vyžaduje znalecké posouzení. Znalecký posudek by tedy měl být (z hlediska
odborného posouzení zdravotního stavu osoby, jež v předmětném období měla
učinit právní úkon v duševní poruše) odborným podkladem ve formě důkazu, který
ve spojitosti s dalšími důkazy by měl soud vést k tvorbě jeho závěru o tom, zda
posuzovaná osoba v inkriminovaný okamžik při uzavírání předmětného právního
úkonu jednala v duševní poruše či nikoli;
* Je vyloučeno učinit závěr o jednání osoby v duševní poruše na základě
předpokladu takové situace, resp. za skutkových okolností, které i přes důkazní
verifikaci ve smyslu § 132 o. s. ř. (hodnocení důkazů) neumožňují v uvedeném
směru učinit jednoznačný skutkový závěr, na nějž by bylo možno aplikovat § 38
odst. 2 obč. zák.;
* Pokud výčet okolností tvořících skutkový nález (z nějž znalec vycházel při
zpracování posudku stran zjištění duševní poruchy jednající osoby) pro plytkost
popisu informací nevytváří skutkovou oporu v konkrétně přijatém posudku
(odborných odpovědí na soudem zformulované otázky), neboť přijatý posudek
duševní poruchu jednající osoby (z důvodu, že není konkrétně a logicky spjat se
skutkovým nálezem) spíše předpokládá, než zjišťuje, nelze na podkladě takového
znaleckého posouzení přistoupit k aplikaci § 38 odst. 2 obč. zák.;
* Soud tedy může přistoupit k aplikaci § 38 odst. 2 obč. zák. až v procesní
situaci, kdy zjistí relevantní skutkový stav, nikoliv za procesní situace, kdy
sám (implicite) připouští určitou míru nesprávnosti takového skutkového
zjištění. Rozborem judikatury Nejvyššího soudu vztahující se k předmětné
problematice lze ovšem vyvodit závěr, že dovolací soud přistupoval k vydávání
kasačních rozhodnutí především v těch případech, kdy zaznamenal pochybení při
aplikaci § 132 o. s. ř. z hlediska způsobu, jak odvolací soud k takovému
výsledku v procesu důkazní verifikaci dospěl, nikoliv snad v případech, kdy by
sám hodnotil ‚hodnocení důkazů‘ odvolacím soudem. Oproti tomu Ústavní soud v
nálezu sp. zn. I. ÚS 173/13 zavádí jakýsi ‚důkazní standard‘ v těchto sporech,
tvrdí-li, že ‚spravedlivá rovnováha mezi soupeřícími oprávněnými zájmy bude
nejlépe dosažena stanovením vysoké míry pravděpodobnosti prokázání, že plně
svéprávná osoba jednala v duševní poruše, která ji v daný moment činila
neschopnou právně jednat.‘ Přitom podle jeho vlastní ustálené judikatury platí,
že rozhodnutí obecného soudu by bylo možno považovat za protiústavní, pouze
pokud by právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými
zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního
rozhodnutí nevyplývaly. Správností hodnocení důkazů obecnými soudy se totiž
Ústavní soud podle své judikatury zabývá jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení
před nimi byly porušeny ústavní procesní principy. Jinak (a opět podle
judikatury Ústavního soudu) řečeno, jakým způsobem soudy vyhodnotí provedené
důkazy, je toliko věcí jejich volného a nezávislého hodnocení, jak vyplývá z
principu nezávislosti podle čl. 82 odst. 1 Ústavy, přičemž (ani) Ústavnímu
soudu nepřísluší znovu ‚hodnotit‘ hodnocení důkazů, a to dokonce ani tehdy,
kdyby se sám s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. např. rozhodnutí
Ústavního soudu ve věcech sp. zn. III. ÚS 84/94, sp. zn. IV. ÚS 188/94, sp. zn. III. ÚS 166/95, sp. zn. 170/99, sp. zn. IV. ÚS 570/03, sp. zn. IV. ÚS 581/06). Jeden z nejvýznamnějších právních teoretiků druhé poloviny 20. století
prof. Viktor Knapp (* 1913 - † 1996) např. v učebnici Teorie Práva (in C. H. Beck, 1995, str. 178) zaujal právní názor, že ‚V objektivní stránce dokazování
jsou...dány dva aspekty: kognitivní (poznávací) a axiologický (hodnotící). Soud
poznává skutkovou podstatu na základě provedených důkazů a zároveň tyto důkazy
hodnotí. Z takto získaného poznání a hodnocení pak deduktivně odvozuje závěr o
tom, zda thema probandi (předmět dokazování, tj. výrok, jehož pravdivost či
nepravdivost má být prokázána) bylo či nebylo dokázáno, tzn. zda je či není
pravdivé.‘ Tomuto právně teoretickému závěru odpovídá i judikatura Nejvyššího
soudu, která např. prostřednictvím aktuálního rozsudku ze dne 26. 6. 2014, sp. zn.
21 Cdo 2682/2013, se k procesu důkazní verifikace vyjadřuje následovně:
‚výsledky hodnocení důkazů umožňují soudu přijmout závěr o pravdivosti
skutečnosti, která je předmětem dokazování, jestliže na jejich základě lze
nabýt jistoty (přesvědčení) o tom, že se tato skutečnost opravdu stala, aniž by
o tom mohly být rozumné pochybnosti. Vytvářejí-li výsledky hodnocení důkazů
podmínky pouze pro úsudek, že je možné (více či méně pravděpodobné), že se
dokazovaná skutečnost stala, a připouštějí-li tedy i možnost (větší či menší
pravděpodobnost) toho, že se dokazovaná skutečnost naopak nestala, nelze učinit
závěr o pravdivosti této skutečnosti. V takovém případě soud rozhodne – jak
vyplývá z výše uvedeného – v neprospěch toho účastníka, v jehož zájmu bylo
podle hmotného práva prokázat tvrzenou skutečnost.‘
...pokud bez kontextu okolností byla Ústavním soudem věnována pozornost
slovním výrazům v odkazovaných rozhodnutích Nejvyššího soudu, a to s
přehlédnutím ustálených závěrů dosavadní právní doktrínou k uvedené
problematice - že nikoliv ‚vysoká míra pravděpodobnosti‘ coby ‚důkazní standard
pro prokazování jednání v duševní poruše‘, nýbrž (na podkladě důkazní
verifikace učiněný) toliko závěr o pravdivosti skutečnosti k předmětu
dokazování (thema probandi) je oním správným právně teoretickým, ale také
judikatorně podepřeným základem pro postup obecných soudů (také) ve sporech o
platnost právních úkonů, resp. nyní právních jednání dle § 38 odst. 2 obč. zák., resp. § 581 o. z. Stěží bude proto akceptovatelné, aby obecný soud kupř. v (dobíhajícím) sporu podle obč. zák. z r. 1964 po provedeném řízení uzavřel,
že ‚sice panují jisté pochybnosti o tom, zda ovládací či rozpoznávací
schopnosti zůstavitele při jím uzavřené kupní smlouvy byly snížené v důsledku
duševní poruchy..., avšak vzhledem k tomu, že zde panuje vysoká míra
pravděpodobnosti, že k takovému jednání došlo, je třeba uzavřít, že smlouva je
dle § 38 odst. 2 obč. zák. absolutně neplatná...‘“ (Vrcha Pavel, K tzv. „důkaznímu standardu“ ve světle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 173/13, in
Soudní rozhledy č. 10/2014, str. 347).“
Lze tedy na podkladě ustálené rozhodovací praxe, reflektující závěry
české doktríny civilního procesního práva, ještě jednou vyzvednout právní závěr
Nejvyššího soudu vztahující se k procesu důkazní verifikace v tom směru, že
výsledky hodnocení důkazů umožňují soudu přijmout závěr o pravdivosti
skutečnosti, která je předmětem dokazování, jen tehdy, jestliže na jejich
základě lze nabýt jistoty (přesvědčení) o tom, že se tato skutečnost opravdu
stala, aniž by o tom mohly být rozumné pochybnosti. Vytvářejí-li výsledky
hodnocení důkazů podmínky pouze pro úsudek, že je možné (více či méně
pravděpodobné), že se dokazovaná skutečnost stala, a připouštějí-li tedy i
možnost (větší či menší pravděpodobnost) toho, že se dokazovaná skutečnost
naopak nestala, nelze učinit závěr o pravdivosti této skutečnosti. V takovém
případě soud musí rozhodnout v neprospěch toho účastníka, v jehož zájmu bylo
podle hmotného práva prokázat tvrzenou skutečnost. K tomu možno dodat, že ve
výsledku - při použití toho kterého doktrinálního směru, resp. hodnocení důkazů
- se mohou dostavit stejné závěry, avšak způsob, jak k nim rozhodující soud
dospěl (zda na podkladě aplikované objektivní teorie míry důkazu vycházející z
vysoké míry pravděpodobnosti prokazované skutečnosti anebo na podkladě
subjektivní teorie míry důkazu prezentované shora připomenout judikaturou a
tuzemskou právní doktrínou) je zásadní, neboť v poměrech českého civilního
procesu je soud povinen (vázán zákonem) hodnotit důkazy ve smyslu § 132 o. s. ř., přičemž jakýkoliv odklon od uvedené zásady představuje exces, který
způsobuje defekt na poli důkazní verifikace.
Jestliže odvolací soud (ale ani soud prvního stupně) výše uvedená
hlediska při důkazní verifikaci, jak jsou prezentována v ustálené judikatuře
dovolacího soudu, ale také pevně doktrinálně zakotvena (dovolací soud
pochopitelně reflektuje i nové konsekvence v souvislosti s reglementací
pravidel obsažených např. v § 1729 odst. 1, § 2915 odst. 1 či 2925 odst. 2 o. z.) nerespektoval a v zásadě bez dalšího přistoupil k mechanické aplikaci
vyložených právních závěrů obsažených v připomenutém nálezu Ústavního soudu,
nelze učinit závěr, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je správné. Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že důvod pro zrušení rozhodnutí odvolacího soudu platí
i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i toto rozhodnutí a
věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.). V dalším řízení soud (prvního stupně) zvláště pečlivě při hodnocení
důkazů a všeho, co vyšlo v řízení najevo, zohlední také tu část rozboru
revizního znaleckého posudku Fakultní nemocnice Olomouc ze dne 30. června 2014,
v níž je podle názoru Nejvyššího soudu obsažena velmi zásadní odborná
informace, a to, že „S ohledem na fakt, že se poškození paměti, intelektu a
jeho výkonových funkcí u vaskulární demence obyčejně vyvíjí skokovitě, a také s
ohledem na suspektně (podezřele) proběhlou mozkovou příhodu u posuzované v roce
2010, nelze z jeho výsledků jednoznačně dovodit, jaký byl duševní stav žalující
v době uskutečnění předmětného právního úkonu.“ Tuto sdělenou informaci je pak
třeba též hodnotit ve vazbě na další část rozboru uvedeného posudku, jemuž
soudy při hodnocení důkazů rovněž nevěnovaly patřičnou pozornost, a v níž se
uvádí, že oproti popisu příbuzných zůstavitelky o jejím zdravotním (a dovolací
soud dodává: kteří i přes jimi tvrzené závažné okolnosti neučinili žádný podnět
k příp. zahájení řízení o omezení či zbavení způsobilosti zůstavitelky k
právním úkonům, pokud situace jimi popisovaná měla být až tak kritická), „s
vyjádřením, že (zůstavitelka) hned utratila všechny peníze, které měla k
dispozici, a vše utratila za zbytečnosti, je však v rozporu skutečnost, že
většinu z částky, kterou utržila za prodej polností, nabídla rodině, a to až s
odstupem několika týdnů od podpisu kupní smlouvy.“
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí
o věci soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení, ale znovu i o
nákladech původního řízení (§ 243g odst. 1 o. s. ř.). Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.