30 Cdo 844/2015
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a Mgr. Víta Bičáka, v právní věci žalobců a)
Ing. J. T., b) Ing. V. M., a c) J. T., všech zastoupených JUDr. Tomášem
Hlaváčkem, advokátem se sídlem v Praze 5, Kořenovského 15/1107, proti žalované
J. K., zastoupené JUDr. Ludvíkem Ševčíkem, advokátem se sídlem v Brně, Kobližná
19, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v
Kutné Hoře pod sp. zn. 7 C 5/2011, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského
soudu v Praze ze dne 8. října 2014, č. j. 30 Co 155/2013-313, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 8. října 2014, č. j. 30 Co
155/2013-313, se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Praze k dalšímu
řízení.
Okresní soud v Kutné Hoře (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 13.
prosince 2012, č. j. 7 C 5/2011-167, zamítl žalobu, jíž se žalobci domáhali
určení, že zůstavitelka E. V., zemřelá dne 18. prosince 2008, posledně bytem ve
Z. (dále též „zůstavitelka“ nebo „dárkyně“), byla v okamžiku své smrti výlučnou
vlastnicí (v rozsudečném výroku) označených nemovitostí, a dále rozhodl o
náhradě nákladů řízení. Po provedeném řízení dospěl k závěru, že darovací smlouva ze dne 29. srpna
2008, na základě které zůstavitelka darovala předmětné nemovitosti žalované,
není ve smyslu § 38 odst. 2 obč. zák. neplatná z důvodu, že zůstavitelka ji
uzavřela v duševní poruše, která ji činila k tomuto právnímu úkonu neschopnou. Soud se přitom neztotožnil se závěry znaleckého posudku, které se pohybují na
vyšší či nižší úrovni pravděpodobnosti, a jsou v rozporu s většinou provedených
důkazů (zejména s výslechy svědků). K odvolání žalobců Krajský soud v Praze (dále již „odvolací soud“) v záhlaví
označeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že určil, že
zůstavitelka byla v okamžiku své smrti (18. prosince 2008) výlučnou vlastnicí
předmětného nemovitého majetku, a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před
soudy obou stupňů. Odvolací soud poté, co zopakoval některé důkazy (a v odůvodnění svého rozsudku
uvedl, proč nezopakoval důkazy ostatní, jež byly provedeny v prvoinstančním
řízení), vzal za relevantní zjištění učiněná ze znaleckého posudku Univerzity
Karlovy, Fakultní nemocnice v Hradci Králové (dále též „znalecký posudek“) a z
výslechu zpracovatele znaleckého posudku MUDr. Ivana Tůmy, CSc. (dále též
„zpracovatel znaleckého posudku“). Na straně 6 odůvodnění (písemného vyhotovení
svého) rozsudku pak opsal obsah výpovědi zpracovatele posudku, který „opakovaně
stvrdil závěry znaleckého posudku v tom smyslu, že zůstavitelka nebyla schopna
posoudit právní akt jako je darovací smlouva, neboť neměla v tuto chvíli
svobodnou vůli to takto posoudit. Sice věděla, co činí, tedy že uzavírá
darovací smlouvu, ale nebyla schopna pochopit její smysl v souvislosti se
zhoršením jejího psychického stavu v rozhodné době.“
Odvolací soud dospěl „k závěru odlišnému od soudu I. stupně. Konkrétně, že
předmětná darovací smlouva uzavřená mezi zůstavitelkou E. V. jako dárkyní a
žalovanou jako obdarovanou dne 29. 8.2008, je ve smyslu ustanovení § 38 odst. 2
o. z. absolutně neplatným právním úkonem, neboť jej uzavřela na straně dárkyně
(zůstavitelky) osoba jednající v duševní poruše, která ji činila k tomuto
právnímu úkonu neschopnou.“ Podle odvolacího soudu „ve prospěch tohoto
skutkového závěru...svědčí především ústavní znalecký posudek...Znalecký ústav
se velice podobně vyjádřil ke všem dotazům a námitkám žalované strany, ke všem
důkazům, které byly provedeny před odvolacím soudem...Velmi logickým způsobem
zástupce znaleckého ústavu vysvětlil, proč se slyšení svědkové a žalovaná
nemohli po odborné stránce vyjádřit k existenci duševní poruchy zůstavitelky v
rozhodné době, kdy byla podepsána a uzavřena darovací smlouva. I podle názoru
odvolacího soudu je zcela nerozhodné, zdali zůstavitelka krátce před uzavřením
darovací smlouvy se žalovanou či přítomnými svědky komunikovala, zdali je
poznávala apod. Naopak zásadní skutečností bylo to, že zůstavitelka E. V. byla
28. 8. 2008 dovezena rychlou záchrannou službou do Vinohradské nemocnice v
souvislosti s náhlým zhoršením zdravotního stavu.
Příčinou bylo narušení
cévního zásobování mozku při závažné srdeční arytmii. V této souvislosti se
akutně a významně zhoršil dne 28. 8. 2008 její psychický stav, neboť při
arytmii docházelo k oslabení cévního zásobení mozku, což vedlo ke stavu
akutního deliria (kvalitní porucha vědomí s dezorientací). V této souvislosti
byla hospitalizace zůstavitelky hlášena soudu v rámci detenčního řízení, neboť
zůstavitelka nebyla schopná podepsat souhlas s hospitalizací. Psychický stav
zůstavitelky ovlivnilo rovněž podání Haloperidolu dne 28. 8. 2008. Zdravotní
stav zůstavitelky byl rovněž komplikován akutní infekcí s nutností léčby
antibiotiky.“
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná (dále již „dovolatelka“)
prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání. Namítá, že odvolací soud – v
rozporu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu České republiky (dále již
„Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) - ponechal zcela stranou všechny
informace vyplývající z výpovědi žalované a zvláště pak z výpovědí svědků JUDr. J. P. a Mgr. M. Š. Výpovědi dalších svědků prakticky ignoroval, když je
neopakoval, ale ve skutečnosti hodnotil jinak, než soud prvního stupně, protože
jejich obsah označil za pro věc nepodstatný, jelikož se vyjadřovali „především
k tomu, v jakém zdravotním stavu byla a jak se chovala zůstavitelka E. V. v
minulém období, které předcházelo uzavření darovací smlouvy.“ To je postup,
který odporuje § 213 o. s. ř. a odporuje rozhodovací praxi dovolacího soudu. Odvolací soud však platnou právní úpravu i stabilní rozhodovací praxi
Nejvyššího soudu nerespektoval ani při aplikaci § 132 o. s. ř. Odvolací soud
založil svá skutková zjištění na znaleckém posudku – jmenovitě pak na výslechu
znalce MUDr. Ivana Tůmy, CSc., který při jednání před odvolacím soudem dne 30. srpna 2014 mj. vypověděl, že „po podání léku Haloperidol v dávce 2,5 mg, je
možné, že v době podpisu darovací smlouvy mohla být zůstavitelka ještě pod
doznívajícím vlivem tohoto léku...“ V odůvodnění svého rozsudku sice odvolací
soud tuto část výpovědi uvádí, ale ze zjevné míry pouhé pravděpodobnosti
důsledku („je možné“, „mohla být“) nečiní žádné závěry. Vůbec se jí nezabývá. Kromě toho znalec také vypověděl, že „Nepopírám, že věděla, co činí tedy, že
uzavírá darovací smlouvu, ale nebyla schopna pochopit její smysl“, což je podle
dovolatelky zjevný rozpor. Dovolatelka v tomto směru argumentuje tím, že „Pokud
vím, co činím (vím, že uzavírám darovací smlouvu), tak nemůže současně platit,
že nejsem schopen její smysl pochopit. Tomuto rozporu odvolací soud žádnou
pozornost nevěnoval.“ Dovolatelka (v rámci své dovolací argumentace naplňující
vymezení předpokladu přípustnosti dovolání stran odvolacím soudem vyřešené
právní otázky způsobu hodnocení důkazů ve smyslu § 132 o. s. ř.) poukazuje na
další výpověď znalce před odvolacím soudem, v níž znalec mj. uvádí: „Jaký
intelekt měla tedy zůstavitelka v rozhodné době, nelze říci...V této
souvislosti já mohu jen odhadnout to, že 29. 8. v 16:00 hodin trpěla
zůstavitelka středně těžkou demencí...Jak už jsem říkal, já nemohu odpovědět na
otázku, jaká byla úroveň intelektu 29. 8.
kolem 16:00 hod., mohu jen
odhadovat...Pokud jsme...užili termín pravděpodobnost blízká jistotě, tak
nejsem schopen to vyjádřit percentuálně, neboť jsme zůstavitelku nemohli
vyšetřovat osobně. Pokud bychom ji vyšetřovali osobně, tak bych to byl schopen
percentuálně vyjádřit. Rozhodně se pravděpodobnost blízká jistotě nerovná 100
%.“
Podle dovolatelky je z uvedeného zřejmé, že znalec vycházel jen ze svého odhadu
a že úsudky činil otevřeně jen v založení na jisté míře pravděpodobnosti,
přičemž připustil, že ani pravděpodobnost blízká jistotě se nerovná jistotě
stoprocentní; odvolací soud ovšem této části nevěnoval žádnou pozornost a ani v
nejmenší se s ní nevypořádal. A to přesto, že odvolací soud v odůvodnění svého
rozsudku odkazuje na celou řadu rozhodnutí dovolacího soudu, která nepřipouští
činit závěry při verifikaci právně rozhodných skutečností z hlediska aplikace §
38 odst. 2 obč. zák. na základě pravděpodobnosti. Podle dovolatelky „Smysl, podstata a účel zcela správné rozhodovací praxe
Nejvyššího soudu ČR spočívá v ochraně vůle osoby, která se již po smrti nemůže
sama bránit. Jestliže je stoprocentní jistota vyžadována v řízení o zbavení
svéprávnosti žijící osoby, tedy osoby, která se může bránit nepříznivému výroku
soudu, je nezbytné dospět k závěru, že stejně tak musí být stoprocentní jistota
vyžadována v řízení, kde se dotčená osoba již bránit nemůže. Je potřeba
poukázat i na ústavněprávní prizma, kde v procesu vyvažování dotčených práv, na
podkladě výše uvedeného, jasně převažuje zájem na ochraně svobodné vůle dárkyně
nad údajnými majetkovými právy žalobců. Respektování skutečné vůle každého z nás (zvláště pak vůle projevené v rámci
výkonu vlastnických práv, jejichž nedotknutelnost je garantována celým naším
právním řádem i ústavním pořádkem), musí být i vůdčím kritériem rozhodování
soudů. Jiný postup je nejen porušením platné právní úpravy, ale i flagrantním
zásahem do základních práv osoby projevující svoji vůli. Nastanou-li snad
pochybnosti o platnosti či neplatnosti projevené vůle, musí mít jasnou přednost
úsudek o platnosti projevu. Pro konstatování neplatnosti projevené vůle musí
být dán podklad absolutně vylučující jakoukoliv pochybnost. Jakýkoliv jiný
výklad znamená, že o platnosti našich volních projevů bude v případě naší smrti
rozhodovat nikoliv skutečná vůle (byť důkazně doložená řadou důkazů), ale
znalecký posudek založený jen na úvahách s jistou (byť vysokou) mírou
pravděpodobnosti. To je stav, který při racionálním uvažování a při
respektování základních lidských práv nelze nikdy připustit.“
Dovolatelka nad rozsah uvedeného zdůraznila, že rodina žalobců vedla s dárkyní
v minulosti soudní spory a vztahy mezi žalobci a dárkyní byly více než chladné,
přičemž sama dárkyně si nepřála, aby předmětný majetek připadl žalobcům.
Jelikož jedním z hledisek, na které klade důraz Nejvyšší soud ve své
rozhodovací praxi, je hledisko hodnocení zpochybňovaného projevu vůle ve vazbě
na dříve prezentovanou vůli dotčené osoby, pak se i v tomto směru odvolací soud
odchýlil od stabilní rozhodovací praxe dovolacího soudu, když zcela ponechal
stranou, že dovolatelka i svědci Mgr. M. Š. a JUDr. J. P. jednoznačně
potvrzovali, že zůstavitelka nezpochybnitelně chtěla předmětné nemovitosti
darovat dovolatelce, přičemž ani znalci nijak nezpochybňovali, že takovouto
vůli měla a že takovéto cíle chtěla dosáhnout. Z těchto všech důvodů
dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu
zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalobci ve svém písemném vyjádření k dovolání žalované odmítli uplatněnou
dovolací argumentaci a vyjádřili se podrobně k dovolatelkou vymezeným
předpokladům přípustnosti jejího dovolání proti rozsudku odvolacího soudu. Poukázali na zdravotní stav zůstavitelky před uzavřením předmětné darovací
smlouvy a v okamžiku jejího uzavření, kdy – jak vyplynulo z vyjádření
zpracovatele znaleckého posudku – její intelekt klesl na úroveň středně těžké
demence, a tak to bylo až do její smrti. Hodinu před předpisem darovací smlouvy
bylo ohledně zůstavitelky zahájeno detenční soudní řízení (kdy zůstavitelka
nebyla schopna podepsat souhlas pacienta s hospitalizací), které bylo provedeno
a dokončeno. Žalobci dále odkazují na nález Ústavního soudu ze dne 20. srpna
2014, sp. zn. I. ÚS 173/13, v němž byl formulován právní názor, že „Dosavadní
vysoký důkazní standard pro prokázání jednání v duševní poruše, vyžadující, aby
skutkový závěr soudu byl učiněn ‚zcela jednoznačně‘ a‚ bez jakéhokoliv náznaku
pravděpodobnosti‘ narušuje spravedlivou rovnováhu mezi relevantními
protichůdnými zájmy a ve svém důsledku porušuje právo na ochranu majetku osoby
s duševním postižením, pokud byl posuzovaným jednáním negativně zasažen její
majetek. Je-li důkazní standard požadovaný pro prokázání určité skutečnosti
zcela nepřiměřeně vysoký, je v jeho důsledku nepřiměřeně vysoké i důkazní
břemeno kladení na účastníka řízení, čímž dochází k porušení jeho práva na
rovnost účastníků řízení ve smyslu čl. 37 odst. 3 Listiny základních právo a
svobod.“ Žalobci dále z cit. nálezu připomínají, že podle Ústavního soudu je
třeba respektovat, že skutkové okolnosti, které již odezněly, nelze následně
prokázat s absolutní jistotou, vždy půjde o otázku určité míry
pravděpodobnosti. Vyžadovat, aby skutkový závěr mohl být činěn „zcela
jednoznačně“ a „bez jakéhokoliv náznaku pravděpodobnosti“ je až na hranici
nemožnosti takového prokázání, neboť pojem „zcela jednoznačně“ naznačuje, že
nemůže být myslitelný žádný jiný závěr, a pojem „bez jakéhokoliv náznaku
pravděpodobnosti“ je již explicitním ekvivalentem stoprocentní povahy. Podle
žalobců tak odvolací soud postupoval zcela po právu, věc správně posoudil,
znalecké závěry jsou jednoznačně ještě nad uváděnou vysokou míru
pravděpodobnosti, jsou zcela přesvědčivé, nehledě na další důkazy v řízení
(zejména na detenční řízení). Požadovaný důkazní standard tak byl zcela splněn. Žalobci proto navrhli, aby dovolací soud podané dovolání žalované jako
nedůvodné zamítl, případně jej odmítl. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že dovolání
– které bylo podáno včas, oprávněnou osobou (účastnicí řízení) zastoupenou
advokátem, a jež obsahuje také řádné vymezení předpokladů přípustnosti dovolání
ve smyslu § 237 o. s. ř. – je (jak bude vyloženo následovně) přípustné a i
důvodné. Dovolání žalované v zásadě vychází z dovolací argumentace (obsahující vymezení
předpokladů přípustnosti dovolání), že odvolací soud jednak způsobem
odporujícím § 132 o. s. ř.
a připomenuté judikatuře dovolacího soudu vztahující
se k aplikaci tohoto procesního pravidla pochybil při verifikaci právně
rozhodných skutečností, a dále, že pochybil i v samotné aplikaci § 38 odst. 2
obč. zák., neboť se (jak již shora bylo ve stručnosti připomenuto z obsahu
podaného dovolání) v řešení této otázky odchýlil od rozhodovací praxe
dovolacího soudu. Posouzení, zda takto dovolatelkou vymezené předpoklady přípustnosti dovolání
vskutku zakládají podmínky pro jejich podřazení (respektive alespoň jednoho
takto vymezeného předpokladu) pod § 237 o. s. ř., vyžaduje, že ony (pro
rozhodnutí) zásadně významné skutkové a právní okolnosti případu budou v
odůvodnění písemného vyhotovení dovoláním napadeného rozsudky vyloženy
(obsaženy) v takovém (nezbytném) rozsahu a kvalitě, aby (i) dovolacímu soudu
bylo zřejmé, které právně významné momenty a jaké interpretační a aplikační
úvahy vedly nakonec odvolací soud k přijetí (vydání) napadeného rozhodnutí, jež
závisí na vyřešení předmětné právní otázky. Při změně rozsudku soudu prvního stupně odvolacím soudem (§ 220 o. s. ř.) tento
soud svým rozhodnutím nahrazuje napadené prvostupňové rozhodnutí. Proto písemné
vyhotovení jeho rozsudku musí odpovídat zákonným náležitostem ve smyslu § 157
odst. 2 o. s. ř. Odvolací soud v odůvodnění rozhodnutí je povinen odpovídajícím
způsobem se vypořádat se všemi rozhodujícími skutečnostmi a jeho myšlenkový
postup musí být v odůvodnění jednoznačně vysvětlen nejen poukazem na všechny
skutečnosti zjištěné provedeným dokazováním, ale rovněž s poukazem na právní
závěry, které přijal. Z odůvodnění rozsudku musí vyplývat, o jaké provedené důkazy se (skutkové)
závěry soudu opírají. Nelze současně v této souvislosti přehlédnout, že
podstatou zjištění skutkového stavu věci je úsudek soudce o tom, které z
rozhodných, respektive pro posouzení věci významných skutečností jsou pravdivé,
tj. které z nich bude soudce považovat za prokázané poznatky získané provedením
jednotlivých důkazů (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. března 2002, sp. zn. 33 Cdo 440/2001; všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou
veřejnosti přístupná na webových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz
, zatímco rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových
stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz). Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 27. dubna 1999, sp. zn. II. ÚS 94/98,
připomenul, že v rozporu s § 157 odst. 2 o. s. ř je tzv. souborné zjištění,
stejně jako to, kdy se v odůvodnění reprodukují jednotlivé důkazy, i
protichůdné, aniž je zaujato stanovisko, co soud skutečně zjišťuje. Takové
rozsudky jsou prakticky nepřezkoumatelné. Nejvyšší soud např. ve svém rozsudku ze dne 23. ledna 2013, sp. zn.
30 Cdo
2944/2012, vyložil a odůvodnil právní názor, že zákonem vyžadované odůvodnění
písemné formy rozsudku není jen formálním požadavkem, který má zamezit průniku
obsahově nezdůvodněných, nepřesvědčivých či snad neurčitých anebo dokonce
nesrozumitelných soudních rozsudků, ale má být v prvé řadě pramenem poznání
úvah nalézacího soudu jak v otázce zjišťování skutkového stavu věci, tak i jeho
právního posouzení. Má být také prostředkem poznání úvah nalézacího soudu při
hodnocení jím v řízení provedených důkazů, jeho úvah a výsledků při posuzování
relevantnosti jednotlivých důkazních prostředků, jejich (ne)přesvědčivosti či
korektnosti jejich pramene (v případě listinných důkazů) atd. V uvedeném
rozhodnutí Nejvyšší soud zdůraznil, že soudem učiněný závěr o skutkovém stavu
věci musí vycházet z dílčích a pro rozhodnutí ve věci samé významných
skutkových zjištění. Jednotlivé prokázané skutečnosti (skutková) zjištění je
tedy třeba promítnout do závěru o skutkovém stavu věci (do tzv. skutkové věty),
který stručně a výstižně vyjadřuje skutkový stav věci a je východiskem pro
právní posouzení věci. Výše vyložené zákonné limity pro odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku
(odvolacího) soudu v daném případě splněny nebyly, takže dovolacímu soudu byla
upřena možnost posoudit, zda dovolatelkou vymezené předpoklady přípustnosti
jsou či nikoli relevantní, tedy, zda předmětné právní otázky byly odvolacím
soudem vskutku vyřešeny (jak namítá dovolatelka) v rozporu s ustálenou
rozhodovací praxí dovolacího soudu či nikoliv. Je tomu tak z toho důvodu, že
odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku postrádá dílčí skutková zjištění, z
nichž by byl posléze formulován závěr o skutkovém stavu věci. Na str. 6 a v
prvním odstavci str. 7 odůvodnění rozsudku je totiž pouhý opis části spisu (viz
arg.: „Svědek Mgr. M. Š. před odvolacím soudem v podstatě odkázal...“, „Rovněž
svědek JUDr. J. P. odkázal...“, „Žalovaná před odvolacím soudem jako účastnice
řízení uvedla...“, „zástupce znaleckého ústavu...MUDr. Ivan Tůma,
CSc....zdůraznil...zopakoval...stvrdil...“, bez uvedení, co odvolací soud z
toho kterého důkazu zjistil, a převzal pro tvorbu závěru o skutkovém stavu věci. Odvolací soud sice na str. 8 v druhém odstavci svého písemného odůvodnění
rozsudku skutkově uzavírá, že „v projednávané věci žalobci unesli břemeno
tvrzení i břemeno důkazní, když prokázali, že dne 29. 8. 2008 kolem 16:00
hodin, kdy byly uzavřena darovací smlouva mezi zůstavitelkou E. V. a žalovanou
nebyla zůstavitelka způsobilá uzavřít platně tento právní úkon, neboť v
rozhodný okamžik jednala v duševní poruše, která ji činila k tomuto právnímu
úkonu neschopnou.“, avšak tomuto skutkovému závěru nesouzní dílčí část (ovšem
pouhého opisu z výpovědi zpracovatele posudku) znaleckého závěru, respektive
výpovědi zpracovatele posudku, že zůstavitelka v době podpisu předmětné
darovací smlouvy, tj. dne 29. srpna 2008, „sice věděla co činí, tedy že uzavírá
darovací smlouvu, ale nebyla schopna posoudit její smyl v souvislosti se
zhoršením jejího psychického stavu“, což nelze vnímat jinak, než jako zásadní
protimluv. Důvodně proto dovolatelka prostřednictvím svého advokáta v tomto
směru argumentuje tím, že „pokud vím, co činím (vím, že uzavírám darovací
smlouvu), tak nemůže současně platit, že nejsem schopen její smysl pochopit.“
Přitom na str. 16 (v rámci odpovědi na soudem položenou otázku pod č. 2 : „Zda
byla posuzovaná schopna spravovat si své záležitosti a v jaké míře /zejména v
roce 2008/?)“, se ve znaleckém posudku uvádí tato odpověď: „Znalecká komise se
proto domnívá, že paní E. V., nebyla dne 29. 8. 2008 v odpoledních hodinách
schopna plně chápat text darovací smlouvy, posoudit následky svého jednání a
svobodně se rozhodovat. Z psychiatrického hlediska paní E. V. nebyla dne 29. 8. 2008 schopna právního úkonu podpisem darovací smlouvy.“
Ačkoliv co nejpodrobnější dokazování mělo být zaměřeno na zjištění, zda
zůstavitelka dne 29. srpna 2008 učinila právní úkon (uzavření darovací smlouvy)
za podmínek předvídaných v § 38 odst. 2 obč.
zák., a ačkoliv odvolací soud při
měnícím rozsudku vycházel z předmětného znaleckého posudku a z výslechu znalce
(zpracovatele posudku), z nějž ovšem sám neučinil žádná právně významná
skutková zjištění, pouze z něj převzal (opsal) příslušné části textu (případně
předmětné části z výpovědi zpracovatele posudku), s nímž pak (v rámci
zhodnocení souhrnně učiněného opisu ze spisu) vyslovil souhlas a vzal tyto
závěry za zjištěné a relevantní pro následné právní posouzení věci, jeví se
dovolacímu soudu – kromě výše uvedeného – za zcela nedostatečné, pokud odvolací
soud zcela rezignoval na verifikaci zjištění, zda vskutku ve zdravotnické
dokumentaci zůstavitelky absentují podrobné informace týkající právě dne 29. srpna 2008. Ze znaleckého posudku totiž vyplývá, že „zůstavitelka byla hospitalizována na
koronární jednotce FNKV Praha od 28. 8. 2008 do 2. 9. 2008...“; pak tedy musejí
být k dispozici příslušné záznamy představující (podrobný) denní monitoring
zdravotního stavu zůstavitelky v uvedený den, včetně jejího chování
(zdravotnická dokumentace na jednotkách intenzivní péče se skládá z dekurzu, do
kterého lékař zaznamenává ordinace, epikrízy – představující souhrn informací v
případě lůžkové péče, záznamy vizit, změny zdravotního stavu a plánovaná
vyšetření pacienta; její součástí je též ošetřovatelská dokumentace obsahující
další denní záznamy – k tomu srov. zákon č. 372/2011 Sb., o zdravotních
službách a podmínkách jejich poskytování /zákon o zdravotních službách/, v
rozhodném znění, a vyhlášku Ministerstva zdravotnictví č. 92/2012 Sb., o
zdravotnické dokumentaci, v rozhodné znění, zejména Příl. č. 1 bod 11 vyhlášky
týkající se dokumentace ošetřovatelské péče; nikoliv pro tuto věc nepodstatný
význam mohou mít i záznamy o hlášení sester, které by měly obsahovat denní
informace o zdravotním stavu, respektive chování zůstavitelky z pohledu
sesterského personálu; k tomu srov. např. Vondráček, L., Ludvík, M., Nováková,
J: Ošetřovatelská dokumentace v praxi, 1. vydání, Praha: Grada Publishing, a. s., 2003). Znalecký posudek nepochopitelně opis této (pro rozsouzení věci nepochybně)
relevantní části zdravotnické dokumentace zůstavitelky neobsahuje, ale ani
údaj, že tato část denního monitoringu v takové dokumentaci obsažena není. Pak
tedy ani z tohoto pohledu nelze uvedený posudek stran jeho skutkové části
považovat za kompletní a nelze ani v intencích § 132 o. s. ř. korektně
zhodnotit extrémní rozdíl v chování zůstavitelky dne 29. srpna 2008, jak je
popsán v předmětném posudku, a jak byl vnímán předmětnými svědky a mohl či měl
být (v předmětném rozsahu) zaznamenán v příslušné ošetřovatelské dokumentaci,
včetně případného (denního) hlášení sester na uvedené jednotce intenzivní péče.
Bylo by pak zcela - oproti ustáleným standardům poskytovatelů zdravotní péče -
nepochopitelné, aby byl zdravotnickým personálem umožněn vstup na jednotku
intenzivní péče osobám, které by chtěly navštívit hospitalizovaného pacienta,
jenž by měl být v daný okamžik ve velmi špatném zdravotním (psychickém) stavu,
případně aby unikla sesterskému dozoru na uvedeném pracovišti okolnost, že
předmětné osoby požadují po pacientovi, který by se měl nacházet ve velmi
špatném zdravotním (psychickém) stavu podepisování nějakých listin, respektive
určitého aktivního jednání atd. I absence tohoto zhodnocení skutkových
okolností totiž mohla mít vliv na meritorní rozhodnutí odvolacího soudu. Shora vyložené defekty napadeného rozsudku odvolacího soudu nemohly tedy (ve
svém souhrnu) vést k ničemu jinému, než k vydání tohoto kasačního rozhodnutí. V
dalším řízení se odvolací soud zaměří na (z pohledu skutkové podstaty obsažené
v § 38 odst. 2 obč. zák.) zjištění právně rozhodných skutkových okolností
případu a své dílčí skutkové závěry včetně závěru o skutkovém stavu věci zákonu
odpovídajícím způsobem vyloží v odůvodnění svého písemného vyhotovení rozsudku,
stejně jako i následné právní posouzení věci. K otázce tzv. důkazního standardu při prokazování (ne)platnosti právních úkonů
(právního jednání) osob jednajících v duševní poruše, jak byl vyložen Ústavním
soudem v jeho nález ze dne 20. srpna 2014, sp. zn. I. ÚS 173/13, na nějž
žalobci odkázali ve svém písemném vyjádření k dovolání, považuje Nejvyšší soud
za žádoucí uvést následující. Sám Ústavní soud např. ve svém usnesení ze dne 30. května 2013, sp. zn. II. ÚS
3492/12, ve shodě s dosavadní judikaturou Nejvyššího soudu, zaujal právní
názor, že „závěr o neplatnosti právního úkonu ve smyslu § 38 odst. 2 obč. zák. nezbytně předpokládá, aby bylo vždy bezpečně zjištěno, že jeho subjekt buď
nedokáže posoudit následky svého právního úkonu anebo tento právní úkon
ovládnout, popř. obojí.“ Judikatura Nejvyššího soudu ovšem nikdy nebyla
postavena na závěru, že k aplikaci § 38 odst. 2 obč. zák. lze přistoupit pouze
na základě „stoprocentně“ zjištěného skutku. „Tak tomu zajisté není, neboť
citované slovní obraty byly do jisté míry vytrženy z kontextu a konkrétních
výjimečných okolností jednotlivých soudních případů, v nichž se v drtivé
většině řešila otázka neplatnosti právních úkonů učiněných osobami, které v
době vzniku sporu již nežily. Přitom Nejvyšší soud opakovaně ve svých
rozhodnutích připomínal, že nelze mechanicky přejímat odborné závěry znalců
obsažených v jimi zpracovaných posudcích v daných sporech, ale že je zapotřebí
– způsobem předvídaným v § 132 o. s. ř. – tyto posudky hodnotit i ve spojitosti
s dalšími důkazními prostředky. A právě v této souvislosti bylo zdůrazňováno,
že poněvadž neplatnost právního úkonu podle § 38 odst. 2 obč. zák. vyžaduje
bezpečné zjištění, že účastník právního úkonu nedokáže posoudit následky svého
jednání nebo své jednání ovládnout (srov. např. Sborník IV, ročník 1970, str.
456), je vyloučeno činit závěr o jednání v duševní poruše na základě
pravděpodobnosti či za skutkových okolností, které i přes důkazní verifikaci
soudu ve smyslu § 132 o. s. ř. neumožňují učinit v uvedeném směru zcela
jednoznačný skutkový závěr, na nějž by bylo lze aplikovat ustanovení § 38 odst. 2 obč. zák. Soudy totiž v některých případech vybudovaly závěr o skutkovém
stavu pouze na zjištěních čerpaných ze znaleckých posudků, které neobsahovaly
zcela jednoznačnou informaci o tom, zda předmětná osoba v inkriminovaný okamžik
měla (a pokud ano, pak v jakém rozsahu) snížené ovládací a rozpoznávací
schopnosti. Ve znaleckých posudcích byly často neurčité či do jisté míry
vzájemně si odporující dílčí závěry, případně absence zdravotní dokumentace a
relevantních informací o zdravotním stavu (již nežijící) osoby k období, ve
kterém učinila sporný právní úkon, byla nahrazována různými odbornými
dedukcemi, odhady či předpoklady tehdejšího možného zdravotního stavu
posuzovaného, na což Nejvyšší soud reagoval těmito závěry:
* Duševní poruchou je nejenom duševní porucha, ale i krátkodobá porucha
psychických funkcí, hluboká porucha vědomí, slabomyslnost a jakákoli jiná těžká
duševní odchylka, jestliže měla za následek ztrátu nebo zmenšení rozpoznávacích
či ovládacích schopností (např. jednorázový stav opilosti, drogové opojení,
hypnóza atd.). Má-li být učiněn právní závěr, že právní úkon je podle § 38
odst. 2 obč. zák. neplatný, musí být bez pochybností prokázáno (učiněno jistým
v procesním smyslu), že předmětná osoba jednala v duševní poruše alespoň
přechodné povahy, která by ji činila k tomuto předmětnému právnímu úkonu
neschopnou. Nikoliv tedy každá duševní porucha fyzické osoby, která činí právní
úkon, vede k jeho absolutní neplatnosti, nýbrž pouze ta duševní porucha, která
jednající osobu činí k tomuto právnímu úkonu neschopnou z důvodu, že nemůže
posoudit následky svého úkonu nebo své jednání ovládnout;
* Neplatnost právního úkonu podle § 38 odst. 2 obč. zák. vyžaduje bezpečné
zjištění, že účastník právního úkonu v době, kdy učinil právní úkon, nedokázal
posoudit následky svého jednání nebo své jednání ovládnout. V řízení je tedy
zapotřebí zjistit existenci duševní poruchy, a zda tato duševní porucha měla
vliv na schopnost jednající osoby posoudit následky svého jednání a ovládnout
svou vůli. Zjišťování těchto právně významných skutečností si (z povahy věci)
vyžaduje znalecké posouzení. Znalecký posudek by tedy měl být (z hlediska
odborného posouzení zdravotního stavu osoby, jež v předmětném období měla
učinit právní úkon v duševní poruše) odborným podkladem ve formě důkazu, který
ve spojitosti s dalšími důkazy by měl soud vést k tvorbě jeho závěru o tom, zda
posuzovaná osoba v inkriminovaný okamžik při uzavírání předmětného právního
úkonu jednala v duševní poruše či nikoli;
* Je vyloučeno učinit závěr o jednání osoby v duševní poruše na základě
předpokladu takové situace, resp. za skutkových okolností, které i přes důkazní
verifikaci ve smyslu § 132 o. s. ř.
(hodnocení důkazů) neumožňují v uvedeném
směru učinit jednoznačný skutkový závěr, na nějž by bylo možno aplikovat § 38
odst. 2 obč. zák.;
* Pokud výčet okolností tvořících skutkový nález (z nějž znalec vycházel při
zpracování posudku stran zjištění duševní poruchy jednající osoby) pro plytkost
popisu informací nevytváří skutkovou oporu v konkrétně přijatém posudku
(odborných odpovědí na soudem zformulované otázky), neboť přijatý posudek
duševní poruchu jednající osoby (z důvodu, že není konkrétně a logicky spjat se
skutkovým nálezem) spíše předpokládá, než zjišťuje, nelze na podkladě takového
znaleckého posouzení přistoupit k aplikaci § 38 odst. 2 obč. zák.;
* Soud tedy může přistoupit k aplikaci § 38 odst. 2 obč. zák. až v procesní
situaci, kdy zjistí relevantní skutkový stav, nikoliv za procesní situace, kdy
sám (implicite) připouští určitou míru nesprávnosti takového skutkového
zjištění. Rozborem judikatury Nejvyššího soudu vztahující se k předmětné problematice lze
ovšem vyvodit závěr, že dovolací soud přistupoval k vydávání kasačních
rozhodnutí především v těch případech, kdy zaznamenal pochybení při aplikaci §
132 o. s. ř. z hlediska způsobu, jak odvolací soud k takovému výsledku v
procesu důkazní verifikaci dospěl, nikoliv snad v případech, kdy by sám
hodnotil ‚hodnocení důkazů‘ odvolacím soudem. Oproti tomu Ústavní soud v nálezu
sp. zn. I. ÚS 173/13 zavádí jakýsi ‚důkazní standard‘ v těchto sporech, tvrdí-
li, že ‚spravedlivá rovnováha mezi soupeřícími oprávněnými zájmy bude nejlépe
dosažena stanovením vysoké míry pravděpodobnosti prokázání, že plně svéprávná
osoba jednala v duševní poruše, která ji v daný moment činila neschopnou právně
jednat.‘ Přitom podle jeho vlastní ustálené judikatury platí, že rozhodnutí
obecného soudu by bylo možno považovat za protiústavní, pouze pokud by právní
závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z
nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly. Správností hodnocení důkazů obecnými soudy se totiž Ústavní soud podle své
judikatury zabývá jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny
ústavní procesní principy. Jinak (a opět podle judikatury Ústavního soudu)
řečeno, jakým způsobem soudy vyhodnotí provedené důkazy, je toliko věcí jejich
volného a nezávislého hodnocení, jak vyplývá z principu nezávislosti podle čl. 82 odst. 1 Ústavy, přičemž (ani) Ústavnímu soudu nepřísluší znovu ‚hodnotit‘
hodnocení důkazů, a to dokonce ani tehdy, kdyby se sám s takovým hodnocením
neztotožňoval (srov. např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. III. ÚS
84/94, sp. zn. IV. ÚS 188/94, sp. zn. III. ÚS 166/95, sp. zn. 170/99, sp. zn. IV. ÚS 570/03, sp. zn. IV. ÚS 581/06). Jeden z nejvýznamnějších právních teoretiků druhé poloviny 20. století prof. Viktor Knapp (* 1913 - † 1996) např. v učebnici Teorie Práva (in C. H. Beck,
1995, str. 178) zaujal právní názor, že ‚V objektivní stránce dokazování
jsou...dány dva aspekty: kognitivní (poznávací) a axiologický (hodnotící). Soud
poznává skutkovou podstatu na základě provedených důkazů a zároveň tyto důkazy
hodnotí.
Z takto získaného poznání a hodnocení pak deduktivně odvozuje závěr o
tom, zda thema probandi (předmět dokazování, tj. výrok, jehož pravdivost či
nepravdivost má být prokázána) bylo či nebylo dokázáno, tzn. zda je či není
pravdivé.‘ Tomuto právně teoretickému závěru odpovídá i judikatura Nejvyššího
soudu, která např. prostřednictvím aktuálního rozsudku ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2682/2013, se k procesu důkazní verifikace vyjadřuje následovně:
‚výsledky hodnocení důkazů umožňují soudu přijmout závěr o pravdivosti
skutečnosti, která je předmětem dokazování, jestliže na jejich základě lze
nabýt jistoty (přesvědčení) o tom, že se tato skutečnost opravdu stala, aniž by
o tom mohly být rozumné pochybnosti. Vytvářejí-li výsledky hodnocení důkazů
podmínky pouze pro úsudek, že je možné (více či méně pravděpodobné), že se
dokazovaná skutečnost stala, a připouštějí-li tedy i možnost (větší či menší
pravděpodobnost) toho, že se dokazovaná skutečnost naopak nestala, nelze učinit
závěr o pravdivosti této skutečnosti. V takovém případě soud rozhodne – jak
vyplývá z výše uvedeného – v neprospěch toho účastníka, v jehož zájmu bylo
podle hmotného práva prokázat tvrzenou skutečnost.‘
(lze se tedy domnívat) ...- pokud bez kontextu okolností byla Ústavním soudem
věnována pozornost slovním výrazům v odkazovaných rozhodnutích Nejvyššího
soudu, a to s přehlédnutím ustálených závěrů dosavadní právní doktrínou k
uvedené problematice - že nikoliv ‚vysoká míra pravděpodobnosti‘ coby ‚důkazní
standard pro prokazování jednání v duševní poruše‘, nýbrž (na podkladě důkazní
verifikace učiněný) toliko závěr o pravdivosti skutečnosti k předmětu
dokazování (thema probandi) je oním správným právně teoretickým, ale také
judikatorně podepřeným základem pro postup obecných soudů (také) ve sporech o
platnost právních úkonů, resp. nyní právních jednání dle § 38 odst. 2 obč. zák., resp. § 581 o. z. Stěží bude proto akceptovatelné, aby obecný soud kupř. v (dobíhajícím) sporu podle obč. zák. z r. 1964 po provedeném řízení uzavřel,
že ‚sice panují jisté pochybnosti o tom, zda ovládací či rozpoznávací
schopnosti zůstavitele při jím uzavřené kupní smlouvy byly snížené v důsledku
duševní poruchy..., avšak vzhledem k tomu, že zde panuje vysoká míra
pravděpodobnosti, že k takovému jednání došlo, je třeba uzavřít, že smlouva je
dle § 38 odst. 2 obč. zák. absolutně neplatná...‘“ (Vrcha Pavel, K tzv. „důkaznímu standardu“ ve světle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 173/13, in
Soudní rozhledy č. 10/2014, str. 347). Nejvyšší soud shora publikovanému závěru v odborné literatuře přisvědčil již ve
své věci vedené pod sp. zn. 30 Cdo 821/2015, leč současně podotýká, že v daném
případě je předčasné uzavírat výsledky verifikace skutkových okolností v této
věci, neboť je nejprve zapotřebí, aby odvolací soud zákonu odpovídajícím
způsobem zjistil právně rozhodné skutečnosti, z nichž soustředí ta dílčí
skutková zjištění, jež podle jeho názoru (na základě výsledku zhodnocení důkazů
ve smyslu § 132 o. s.
ř., ale i s přihlédnutím ke všemu, co vyšlo za řízení
najevo, včetně toho, co uvedli účastníci) budou spoluvytvářet skutkový rámec, z
nějž odvolací soud bude sumarizovat závěr o skutkovém stavu věci, jenž následně
– též s přihlédnutím k judikatuře dovolacího soudu - podrobí právnímu posouzení
věci z hlediska aplikačního výsledku, zda v daném případě byly či nikoliv
splněny podmínky pro aplikaci § 38 odst. 2 obč. zák. Z vyložených důvodů Nejvyšší soud dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu
ve smyslu § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc mu podle druhého odstavce věty
první téhož zákonného ustanovení vrátil k dalšímu řízení. O náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení, rozhodne soud v
novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.). Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.