30 Cdo 2944/2012
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní
věci žalobkyně JUDr. Zuzany Roupcové, advokátky se sídlem v Brně, Příkop 4,
IBC, správkyně konkursní podstaty úpadce Brněnská obchodní, a. s., v likvidaci,
se sídlem v Brně, Lipová 27, identifikační číslo osoby 60914122, proti
žalovaným 1) SVÚOM Praha, a. s., v likvidaci, se sídlem v Praze 7, U
Měšťanského pivovaru 4, identifikační číslo osoby 60193395, zastoupené Mgr.
Gabrielou Hamákovou, advokátkou se sídlem v Hradci Králové, Baťkovo nám.
625/552, a 2) S-pin Praha, s. r. o., se sídlem v Praze 7, U Měšťanského
pivovaru 934/4, identifikační číslo osoby 26197383, zastoupené Mgr. Radkem
Matoulkem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Velké nám. 147, o určení
vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp.
zn. 29 C 141/2005, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze
ze dne 18. dubna 2012, č.j. 11 Co 2/2012-202, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18. dubna 2012, č.j. 11 Co 2/2012-202,
jakož i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 29. září 2011, č.j. 29 C
141/2005-157, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 7 k dalšímu
řízení.
Obvodní soud pro Prahu 7 (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 29.
září 2011, č.j. 29 C 141/2005-157, určil, že „1) žalovaná je výlučným
vlastníkem těchto nemovitostí: budovy (průmyslový objekt) nacházející se na
pozemku (zastavěná plocha a nádvoří), pozemku (zastavěná plocha a nádvoří) o
výměře 1761 m2 v památkově chráněném území, všech zapsaných Katastrálním úřadem
pro hl. m. Prahu vedeném pro obec P., k.ú. H.“ (výrok I.), a dále rozhodl o
náhradě nákladů řízení (výroky II. a III.). Po provedeném řízení dospěl k
závěru, že pokud členové představenstva jednající za žalovanou 1) převedli
kupní smlouvou na žalovanou 2) sporné nemovitosti a způsobili tak žalované 1)
dle pravomocného trestního rozsudku Městského soudu v Praze (sp. zn. 61 To
196/2010) škodu ve výši minimálně 4 miliony Kč, jednali v rozporu s dobrými
mravy, a proto je kupní smlouva uzavřená 20. června 2002, na základě které byla
žalovaná 1) poškozena, nutně neplatná.
K odvolání žalovaných Městský soud v Praze (dále již „odvolací soud“) v záhlaví
citovaným rozsudkem ve smyslu § 219 o. s. ř. potvrdil (jako věcně správné
rozhodnutí) rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů
odvolacího řízení. Odvolací soud se zcela ztotožnil s právním posouzením věci
soudem prvního stupně. K vytýkaným nedostatkům ve vztahu k § 157 odst. 2 o. s.
ř. odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně při zdůvodnění svého
rozhodnutí toto ustanovení respektoval a proto odvolací soud neshledal tyto
námitky důvodnými. Dále uvedl, že žalované se ve svých námitkách mýlí i tehdy,
když považují za nedostatečné a nesprávné zdůvodnění existence naléhavého
právního zájmu žalobkyně na požadovaném určení vlastníka předmětných
nemovitostí. Úpadce, potažmo žalobkyně jako jeho konkursní správkyně, má
nepochybně zájem na tom, jakým způsobem se bude podílet na likvidovaném majetku
žalované 1). Soud prvního stupně tak posoudil správně i tuto otázku. Stejně tak
se správně vypořádal i s posouzením platnosti převodu vlastnictví k předmětným
nemovitostem z žalované 1) na žalovanou 2) po hmotněprávní stránce. Jak vyplývá
z napadeného rozsudku, rozhodnutí v trestním řízení bylo pouze jednou ze
skutečností, v níž soud prvního stupně spatřuje rozpor s dobrými mravy, dále
zvažoval majetkoprávní situaci žalované 1), když bylo prokázáno, že předmětnou
smlouvou se žalovaná 1) „zbavila“ de facto výrobního prostředku, tj. prostor, v
nichž jediných mohla vykonávat svou výdělečnou činnost. Posouzení všech těchto
aspektů soud prvního stupně provedl i v intencích judikatury (např. rozhodnutí
Nejvyššího soudu České republiky ve věci sp. zn. 29 Odo 122/2003). Pokud jde o
důsledky dohodnuté výše kupní ceny ve vztahu k ceně, např. obvyklé, i zde
závěry soudu prvního stupně odpovídají stávající judikatuře i rozhodovací praxi
– např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ve věcech sp. zn. 30 Cdo
1653/2009 nebo sp. zn. 30 Cdo 1776/2007.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná 2) (dále též
„dovolatelka“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, jehož
přípustnost dovozuje z § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a důvod spatřuje v §
241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Dovolatelka uvádí, že otázky zásadního
právního významu shledává v:
· řešení otázky výkladu § 157 odst. 2 o. s. ř. navazujícím i na § 132 o.
s. ř. a otázky obsahových náležitostí rozsudku soudu, protože výklad odvolacího
soudu k § 157 odst. 2 o. s. ř. a jeho závěr je v rozporu s § 157 odst. 2 o. s.
ř., § 132 o. s. ř. a odporuje judikatuře Nejvyššího a Ústavního soudu České
republiky [dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“ a „Ústavní soud“]
vztahující se k výkladu těchto ustanovení (např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ve
věcech sp. zn. 29 Odo 817/2003, sp. zn. 29 Odo 246/2004, rozhodnutí Ústavního
soudu ve věcech sp. zn. III. ÚS 61/94, sp. zn. II. ÚS 127/96, sp. zn. III. ÚS
5/97, sp. zn. I. ÚS 113/02, sp. zn. IV. ÚS 563/03, sp. zn. I. ÚS 643/04)
· řešení otázky výkladu § 157 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 211 o. s.
ř. a obsahových náležitostí rozsudku odvolacího soudu, protože odvolací soud se
v odůvodnění svého rozsudku nevypořádal s odvolacími námitkami, které žalovaná
2) uplatňovala proti rozhodnutí soudu prvního stupně a jejichž prostřednictvím
zpochybňovala správnost uvedeného rozhodnutí a jeho závěrů; z hlediska
obsahových náležitostí rozsudku je rozsudek odvolacího soudu v rozporu s
výkladem, který k citovaným ustanovením o. s. ř. zaujal Nejvyšší a Ústavní soud
(např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věcech sp. zn. 32 Odo 210/2003, sp. zn.
22 Cdo 943/2005, rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. IV. ÚS 304/98,
sp. zn. III. ÚS 176/96, sp. zn. III. ÚS 150/93)
· posouzení právní otázky existence naléhavého právního zájmu žalobkyně
na požadovaném určení u určovací žaloby a otázky podmínek existence naléhavého
právního zájmu žalobkyně na požadovaném určení, neboť tuto otázku odvolací soud
řešil v rozporu s rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 767/2002 a
nezabýval se tím, proč by se mělo stát nejistým právním postavením žalobkyně a
s jakým výsledkem.
· řešení otázky neplatnosti kupní smlouvy dle § 39 obč. zák. pro rozpor
s dobrými mravy vyvozované z výše kupní ceny a v té souvislosti odpovědnosti
statutárních orgánů jedné smluvní strany, jež vyústila v trestní kvalifikaci a
následně trestní odsouzení; rozsudek odvolacího soudu je totiž v rozporu s
rozhodnutím Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 29 Cdo 3290/2007; je také významné
i posuzování otázky, zda lze dospět k závěru o neplatnosti právního úkonu pro
rozpor s dobrými mravy dle § 39 obč. zák. bez toho, že by soud posuzoval
jednání všech účastníků právního úkonu, tzn. jen na základě posuzování jednání
jen jednoho účastníka smlouvy, a bez toho, že by byl posuzován rozpor účelu či
obsahu právního úkonu s dobrými mravy (tyto otázky nebyly v judikatuře
dovolacího soudu řešeny).
Závěrem dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu
i soudu prvního stupně a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala též včasné dovolání prostřednictvím
své advokátky žalovaná 1). Dovolání je obsahově totožné s dovoláním žalované
2). Žalobkyně ve svém vyjádření k dovoláním žalovaných uvedla, že se ztotožňuje s
právním názorem soudů obou stupňů a navrhla, aby byla obě dovolání odmítnuta. Úvodem Nejvyšší soud předesílá, že se zřetelem k době vydání dovoláním
napadeného rozsudku odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu
s bodem 7. článku II., části první, přechodných ustanovení zákona č. 404/2012
Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění
účinném do 31. prosince 2012 (dále též jen „o. s. ř.“). Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) konstatuje, že dovolání není
v této věci přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., bylo
však shledáno přípustným podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť dovoláním
napadené rozhodnutí odvolacího soudu řeší ve zjištěných skutkových poměrech
dané věci otázku neplatnosti právního úkonu ve smyslu 39 obč. zák. v rozporu s
judikaturou Nejvyššího soudu, zatímco posouzení otázky naléhavého právního
zájmu (§ 80 písm. c/ o. s. ř.) žalobkyně na určení jejího vlastnictví k
předmětným nemovitostem odvolací soud posoudil v souladu s ustálenou
judikaturou dovolacího soudu (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věcech sp. zn. 29 Odo 767/2002, sp. zn. 29 Cdo 1079/2003, sp. zn. 29 Cdo 3469/2009, a
další, jež jsou k dispozici veřejnosti na webových stránkách Nejvyššího soudu
www.nsoud.cz). Odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně, při rozhodování totiž zcela
pominul(y) judikaturu Nejvyššího soudu, podle které jde-li o právní úkon
dvoustranný (jímž uvedená kupní smlouva je), je právní úkon neplatný (jen) v
případě, že v rozporu s dobrými mravy je jednání obou stran, nikoliv pouze
jedné strany (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. srpna 2000, sp. zn. 22 Cdo 871/2000, in www.nsoud.cz). Stejný právní názor byl vyložen např. i
v pozdějším rozhodnutí téhož soudu ze dne 3. října 2012, sp. zn. 2677/2011, ve
kterém dovolací soud připomenul, že k absolutní neplatnosti dvoustranného
právního úkonu (smlouvy) podle § 39 obč. zák. z důvodu, že se příčí dobrým
mravům, dojde jen tehdy, je-li takové jednání přičitatelné účastníkům smlouvy. Nejvyšší soud tak - též v reflexi judikatury Ústavního soudu České republiky (k
tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 11. května 2005, sp. zn. II. ÚS
87/04, a ze dne 14. dubna 2005, sp. zn. I. ÚS 625/03, jež jsou veřejnosti
dostupné na webových stránkách Ústavního soudu www.nalus.usoud.cz) - např. ve
svém rozsudku ze dne 30. srpna 2011, sp. zn. 30 Cdo 4831/2010 (rovněž
veřejnosti dostupném na www.nsoud.cz), judikoval, že závěr, že právní úkon je
neplatný pro rozpor se zákonem nebo proto, že zákon obchází, není možné učinit
jen na základě gramatického výkladu, nýbrž je vždy třeba zkoumat účel zákonného
zákazu či příkazu.
Vyložil také, že je v rozporu s principy právního státu,
jestliže by byl preferován přístup upřednostňující výklad vedoucí k závěru o
neplatnosti smlouvy před výkladem, na jehož základě není možno neplatnost
smlouvy dovodit. V posuzované věci ovšem odvolací soud (oba soudy) vůbec neposuzoval(y) právně
významnou otázku neplatnosti předmětné kupní smlouvy z hlediska dovolatelky
(žalované) 2) a za prioritní vzal(y) toliko zjištěné skutečnosti (okolnosti)
týkající se výhradně žalované 1), resp. tehdejších statutárních orgánů této
společnosti. Poněvadž shora připomenuté a judikatorně ustálené právní názory odvolací soud v
dovoláním napadeném rozsudku pomíjí a dospívá ke zcela jinému právnímu názoru,
byl již v důsledku této okolnosti naplněn důvod ke kasaci jeho rozhodnutí. Ve smyslu § 242 odst. 3 o. s. ř. nemohl pak dovolací soud pominout, že rozsudek
soudu prvního stupně nesplňuje zcela náležitosti, jež jsou § 157 odst. 2 o. s. ř. vymezeny pro odůvodnění jeho písemného vyhotovení. Především jde o jeho
nepřípustné souhrnné skutkové zjištění; Nejvyššímu soudu proto nezbývá, než
připomenout následující. Podle ustanovení § 157 odst. 2 o.s.ř. není-li dále stanoveno jinak, soud v
odůvodnění rozsudku uvede, čeho se žalobce (navrhovatel) domáhal a z jakých
důvodů a jak se ve věci vyjádřil žalovaný, které skutečnosti má prokázány a
které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se
při hodnocení důkazů řídil, proč neprovedl i další důkazy, jaký učinil závěr o
skutkovém stavu věci a jak věc posoudil po právní stránce; není přípustné ze
spisu opisovat skutkové přednesy účastníků a provedené důkazy. Soud dbá o to,
aby odůvodnění rozsudku bylo přesvědčivé. Posledně citované ustanovení se s
ohledem na § 211 o.s.ř. vztahuje i pro řízení u odvolacího soudu. Rozhodnutí,
které nerespektuje zásady uvedené v § 157 odst. 2 o.s.ř., je nepřezkoumatelné. Povinnost soudů rozsudky odůvodnit (§ 157 odst. 1 o. s. ř.), a to způsobem
zakotveným v § 157 odst. 2 o. s. ř., je jedním z principů řádného a
spravedlivého procesu vyplývajících z článku 36 a násl. Listiny základních práv
a svobod a z článku 1 Ústavy České republiky, který představuje součást práva
na spravedlivý proces. Z odůvodnění musí vyplývat vztah mezi skutkovými
zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na
straně druhé. Stav, kdy rozsudek postrádá náležitosti uvedené v § 157 odst. 2
o. s. ř., ve svých důsledcích vede k tomu, že se stává nepřezkoumatelným (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. ledna 2008, sp. zn. 32 Odo
1091/2006, in www.nsoud.cz). Je třeba mít na zřeteli, že zákonem vyžadované řádné odůvodnění písemné formy
rozsudku není jen formálním požadavkem, který má zamezit průniku obsahově
nezdůvodněných, nepřesvědčivých či snad neurčitých anebo dokonce
nesrozumitelných soudních rozsudků, ale má být v prvé řadě pramenem poznání
úvah nalézacího (odvolacího) soudu jak v otázce zjišťování skutkového stavu
věci, tak i jeho právního posouzení.
Má být také prostředkem poznání úvah
nalézacího (odvolacího) soudu při hodnocení jím v řízení provedených důkazů,
jeho úvah a výsledků při přisuzování relevantnosti jednotlivých důkazních
prostředků, jejich (ne)přesvědčivosti (např. v případě výslechů svědků) či
korektnosti jejich pramene (v případě listinných důkazů) atd. Jednou z důležitých částí odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku je soudem
učiněný závěr o skutkovém stavu věci. Takový závěr musí vycházet z dílčích a
pro rozhodnutí ve věci samé významných skutkových zjištění. Jednotlivé
prokázané skutečnosti (skutková zjištění) je tedy třeba promítnout do závěru o
skutkovém stavu věci (do tzv. skutkové věty), který stručně a výstižně
vyjadřuje skutkový stav věci (§ 153 odst. 1 o.s.ř.) a který je východiskem pro
právní posouzení věci. Je tomu tak z toho důvodu, že pro závěr o skutkovém
stavu věci je rozhodující vyhodnocení důkazů z hlediska jejich závažnosti
(důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, popřípadě věrohodnosti, neboť to, jak
vyznívá většina provedených důkazů, nic nevypovídá zejména o jejich
věrohodnosti a pravdivosti, navíc výběr důkazů, které byly v řízení provedeny,
může být ovlivněn nejen tím, jaký skutkový stav se opravdu odehrál, ale i
působením dalších, často nahodilých okolností (srov. např. usnesení Krajského
soudu v Ústí nad Labem ze dne 28. června 2004, sp. zn. 10 Co 830/2003, in ASPI,
dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2000, sp. zn. 21 Cdo 1689/99,
in www.nsoud.cz, nebo Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I. § 1
až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha: C.H. Beck, 2009, s. 1081).
Soud prvního stupně v odůvodnění písemného vyhotovení svého rozsudku shora
vyložené limity pro řádné soudní rozhodnutí nedodržel, když přistoupil k tzv.
souhrnnému skutkovému zjištění; odvolací soud pak pochybil, pokud takový
rozsudek věcně přezkoumal, namísto toho, aby jej zrušil a věc (s příslušným
právním pokynem) vrátil soudu prvnímu stupně k dalšímu řízení.
Z vyložených důvodů proto Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu
podle § 243b odst. 2, části věty za středníkem o. s. ř. zrušil, aniž bylo třeba
se zabývat dalšími námitkami uplatněnými v dovolání. Protože důvody, pro které
byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně,
zrušil Nejvyšší soud i toto rozhodnutí a věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 7
k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3, věta druhá o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. ledna 2013
JUDr. Pavel Vrcha, v. r.
předseda senátu