NEJVYŠŠÍ SOUD
ČESKÉ REPUBLIKY 32 Odo 210/2003-103
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Galluse a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Františka Faldyny, CSc.
v právní věci žalobkyně A. R., v. o. s., správkyně konkursní podstaty úpadkyně
K. o. s. s., s. r. o., zastoupené JUDr. L. V., advokátem, proti žalovaným 1)
K., s. r. o., a 2) F. O., podnikateli, oběma zastoupeným JUDr. V. K.,
advokátem, o zaplacení částky 83.105,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního
soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 13 C 180/2001, o dovolání žalovaných proti
rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 21. října 2002, č. j. 10 Co
576/2002-88, takto:
I. Řízení o „dovolání“ žalovaných proti rozsudku Okresního soudu v Karlových
Varech ze dne 16. dubna 2002, č. j. 13 C 180/2001-53, se zastavuje.
II. Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 21. října 2002, č.
j. 10 Co 576/2002-88 se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu
k dalšímu řízení.
Krajský soud v Plzni ve výroku označeným rozsudkem potvrdil rozsudek Okresního
soudu v Karlových Varech ze dne 16. dubna 2002, č. j. 13 C 180/2001-53, kterým
bylo žalovaným uloženo zaplatit částku 83.105,- Kč s 21 % úrokem z prodlení p.
a. z částky 153.105,- Kč od 16. října 1998 do 11. prosince 1998, z částky
133.105,- Kč od 12. prosince 1998 do 10. března 1999, z částky 83.105,- Kč od
11. března 1999 do zaplacení, to vše do 3 dnů od právní moci rozhodnutí s tím
že plněním jednoho z žalovaných zaniká v rozsahu tohoto plnění povinnost
druhého žalovaného, a jímž bylo žalovaným uloženo zaplatit žalobkyni na náhradě
nákladů řízení 20.600,- Kč do tří dnů od právní moci rozhodnutí k rukám jejího
právního zástupce, a současně žalovaným uložil zaplatit žalobkyni náklady
řízení před soudem druhého stupně v částce 8.560,- Kč do tří dnů od právní moci
rozsudku k rukám zástupce žalobkyně JUDr. L. V.
V odůvodnění rozsudku odvolací soud zejména uvedl, že ve včas podaném odvolání
žalovaní zpochybnili věcnou legitimaci žalobkyně, když vyjádřili
přesvědčení, že soud prvního stupně neměl ve věci bez návrhu správkyně
konkursní podstaty na pokračování řízení ve věci jednat. Dále
argumentovali totožnými námitkami, které již byly uplatněny v průběhu řízení
před soudem prvního stupně, tj. uplatněnou pohledávkou vůči úpadkyni, která
byla nesprávně vyloučena k samostatnému projednání, a námitkou směřující k
přerušení řízení do doby skončení konkursního řízení. Navrhovali odvolacímu
soudu, aby odvolací řízení přerušil. S odkazem na ustanovení § 212 občanského
soudního řádu (dále též jen o. s. ř.) a s přihlédnutím k řádnému poučení
účastníků soudem prvního stupně podle ustanovení § 119a odst. 1, odst. 2 o. s.
ř. odvolací soud dále zdůraznil, že nemohl svou přezkumnou činnost realizovat
podle ust. § 205 odst. 2 o. s. ř., proto, že nastaly podmínky pro neúplnou
apelaci, jak je upravena v ustanovení § 205a o. s. ř.
K odvolacím námitkám žalovaných odvolací soud uzavřel, že správkyně konkursní
podstaty úpadkyně návrh na pokračování v řízení uplatnila podáním z 6.
března 2002 (č. l. 32 spisu) a soudem prvního stupně bylo o pokračování
řízení rozhodnuto usnesením z 18. března 2002, č.j. 13 C 180/2001-38, které
zástupce žalovaných převzal 20. března 2002. Neakceptoval ani námitku
žalovaných o „zákonném přerušení řízení“, když, jak vyplývá z
protokolu jednání z 27. listopadu 2001, po ověření, že je vedeno konkursní
řízení (rozuměj konkursní řízení na majetek původní žalobkyně), bylo jednání
odročeno a v řízení bylo pokračováno teprve až na základě
návrhu správkyně konkursní podstaty.
Jelikož po poučení podle ustanovení § 119a odst. 1 o. s. ř. (srov.
protokol o jednání z 11. dubna 2002) žalovaní neuplatnili námitku
„spočívající v odvolání vytýkaném nesprávnému postupu soudu“, nenavrhovali
důkazy, které by směřovaly k prokázání jimi tvrzených skutečností, a to ani v
doplnění odvolání uplatněném 17. října 2002, odvolací soud,
vzhledem k absenci odvolacích důvodů upravených v ustanovení § 205a o. s. ř.,
akcentuje princip neúplné apelace, rozsudek soudu prvního stupně jako věcně
správný potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu a výslovně rovněž proti rozsudku soudu prvního
stupně podali žalovaní včasné dovolání.
Soudu prvního stupně vytýkali, že první žalovaná podáním z 2. února 2002
uplatnila vůči úpadkyni „protipohledávku“ v částce 360.389,50 Kč s
příslušenstvím, přičemž soud prvního stupně v rozporu se zásadou procesní
ekonomie vzájemný návrh vyloučil k samostatnému řízení, čímž výrazně poškodil
žalovanou, když v konkursním řízení bude její pohledávka vzhledem k předlužení
úpadkyně „nerealizovatelná“. Nadále rovněž setrvali na námitce nedostatku
aktivní legitimace úpadkyně, když soud prvního stupně realizoval první
jednání, aniž zohlednil skutečnost, že na žalobkyni (úpadkyni) byl 5. prosince
2001 prohlášen konkurs. K závěrům soudu prvního stupně o vzniku
povinnosti první žalované k úhradě ceny díla a platném vzniku ručitelského
závazku druhého žalovaného namítali, že protokol o předání a převzetí
předmětu díla z 9. srpna 1998 má hrubé závady, což vyvolává jeho
„absolutní neplatnost“, a to z důvodu okruhu přítomných
osob, účastnících se převzetí, absence zjištění jediné závady, kvalifikace osob
zajišťujících převzetí předmětu díla, včetně toho, že jednatel první žalované
protokol o převzetí podepsal „v nedaleké vinárně pod vlivem alkoholu“.
V dalším dovolatelé poukazovali na nesprávné hodnocení důkazů – výpovědí svědků
D. a F. O. mladšího, jakož i na to, že při „hlavním předávacím řízení“ bylo
sepsáno celkem 93 závad, z nichž 42 se vztahovalo k předmětu díla zhotovovanému
úpadkyní. V této souvislosti rovněž upozorňovali, že první žalované vystavil
jeho smluvní partner (objednatel) penalizační fakturu na částku 882.608,- Kč,
jež byla v plné výši uhrazena formou zápočtu k 25. listopadu 1998, s tím, že z
této částky připadá na úpadkyni 360.389,50 Kč, kterážto částka byla vůči
úpadkyni uplatněna fakturou č. 01/2002/KA ze dne 21. ledna 2002.
Odvolacímu soudu dovolatelé rovněž vytýkali, že se v odůvodnění svého rozsudku
zabýval toliko otázkami, zda mělo být řízení v důsledku prohlášení konkursu na
majetek žalobkyně ze zákona nebo usnesením soudu přerušeno či
nikoli, a nepřezkoumal správnost rozsudku soudu prvního
stupně z pohledu „návrhů“ obsažených v podání z 15. října 2002 (rozuměj v
doplnění odvolání došlém odvolacímu soudu 17. října 2002).
Proto dovolatelé požadovali, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího
soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně zrušil, a věc vrátil soudu prvního
stupně „k novému rozhodnutí“, a současně navrhovali odložení vykonatelnosti
napadených rozhodnutí.
V souladu s body 1., 15. a 17., hlavy I., části dvanácté, zákona č. 30/2000
Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů, a některé další zákony, se pro dovolací řízení uplatní
občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2001.
Pokud jde o dovolání žalovaných proti rozsudku soudu prvního stupně, v tomto
směru Nejvyšší soud odkazuje na ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř.
zdůrazňuje, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem
proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu; rozhodnutí soudu prvního stupně
tak dovoláním úspěšně napadnout nelze. Jelikož občanský soudní řád
neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání
dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně, Nejvyšší soud řízení o
takovém „dovolání“ podle ustanovení § 104 odst. 1 o. s. ř. a ustanovení § 243c
odst. 1 o. s. ř. zastavil.
Dále se dovolací soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání žalovaných proti
rozsudku odvolacího soudu.
Jak vyplývá z obsahu výroku rozsudku prvního stupně a výroku rozsudku soudu
odvolacího, je rozsudek odvolacího soudu ve věci samé rozsudkem potvrzujícím,
dovolání proti němu proto není z hlediska § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.
přípustné.
Přípustnost dovolání nelze dovodit ani z ustanovení § 237 odst. 1 písm.
b) o. s. ř., neboť rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený
dovoláním napadeným rozsudkem soudu odvolacího, byl jeho prvním rozhodnutím ve
věci.
Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm.
c) o. s. ř. Předpokladem přípustnosti dovolání podle tohoto
ustanovení je závěr dovolacího soudu, že rozhodnutí odvolacího soudu nebo
některá v něm řešená právní otázka, mají po právní stránce zásadní význam.
Přitom otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní
význam řeší dovolací soud jako otázku předběžnou. Teprve kladným závěrem
dovolacího soudu se stává dovolání přípustným.
O rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní
význam, se jedná zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími
soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v
rozporu s hmotným právem.
Za otázku zásadního právního významu pak nelze považovat takovou otázku, která
byla v napadeném rozhodnutí řešena v souladu s ustálenou soudní praxí.
Byť dovolatelé v podaném dovolání výslovně neodkazovali na žádný z dovolacích
důvodů uvedených v ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř., posuzováno z hlediska
obsahu, nelze než uplatněné dovolací námitky podřadit pod dovolací důvody dle
ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř., prostřednictvím kterých lze
namítat, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci, a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení
věci.
Dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s.
ř. a je i důvodné.
Zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud
spatřuje (a potud má dovolání za přípustné) ve výkladu ustanovení § 157
odst. 2 o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 212a o. s. ř.
Jak je zřejmé z obsahu spisu, předmětem řízení je požadavek žalobkyně vůči
první žalované na doplacení ceny díla a vůči druhému žalovanému na zaplacení
téže částky z titulu ručení. Předpokladem pro to, aby bylo možno vyhovět žalobě
na úhradu ceny díla, tj. předpokladem pro vznik nároku na zaplacení ceny díla
je, při absenci jiné dohody, provedení díla (srov. § 548 odst. 1 věta druhá
obchodního zákoníku). Povinnost provést dílo zhotovitel splní jeho řádným
ukončením a předáním předmětu díla objednateli (§ 554 odst. 1 obchodního
zákoníku). Podmínkou pro vznik ručitelského závazku pak je písemné prohlášení
ručitele vůči věřiteli, že pokud dlužník věřiteli nesplní určitý závazek,
uspokojí jej sám (§ 303 obchodního zákoníku).
Ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř. dále určuje, že není-li stanoveno jinak,
soud v odůvodnění rozsudku uvede, čeho se žalobce (navrhovatel)
domáhal a z jakých důvodů a jak se ve věci vyjádřil žalovaný (jiný účastník
řízení), stručně a jasně vyloží, které skutečnosti má prokázány a které
nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při
hodnocení důkazů řídil, proč neprovedl i další důkazy, jaký učinil závěr o
skutkovém stavu a jak věc posoudil po právní stránce; není přípustné ze spisu
opisovat skutkové přednesy účastníků a provedené důkazy. Soud dbá o
to, aby odůvodnění rozsudku bylo přesvědčivé. Pro rozsudek odvolacího
soudu platí toto ustanovení přiměřeně (srov. § 211 o. s. ř.), přičemž odvolací
soud při formulování odůvodnění rozsudku vychází z ustanovení § 157 odst. 2 o.
s. ř. jen potud, pokud to odpovídá zásadně přezkumné povaze jeho
činnosti v odvolacím řízení (srov. § 212 o. s. ř.).
Případná absence řádného a přezkoumatelného odůvodnění právního posouzení věci
odvolacím soudem, z pohledu právně významných skutečností pro rozhodnutí věci,
pak znemožňuje dovolacímu soudu zhodnotit jeho správnost [§ 241a odst. 2 písm.
b) o. s. ř.]. Nepřezkoumatelnost rozsudku rovněž ve svých důsledcích
představuje porušení ústavně zaručeného práva na soudní ochranu uvedeného v
článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (srov. nález Ústavního
soudu ze dne 12. října 1998, sp. zn. IV. ÚS 304/98, uveřejněný pod číslem
12/1998 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).
Jelikož se odvolací soud v odůvodnění rozhodnutí nijak nevypořádal s odvolacími
námitkami žalovaných, prostřednictvím kterých zpochybňovali správnost závěrů
soudu prvního stupně o předání díla, o vzniku nároku na zaplacení jeho
ceny, o platnosti uznání závazku a „prohlášení ručitele“, jakož i o
nevýznamnosti námitek první žalované ohledně reklamace vad díla (tyto námitky
žalovaní uplatnili již v řízení před soudem prvního stupně), tj. pominul právně
významné skutečnosti mající zásadní právní význam pro posouzení důvodnosti
žalobou uplatněného nároku, dovolací soud dospívá k závěru, že právní posouzení
věci odvolacím soudem je neúplné a tudíž i nesprávné, v důsledku
čehož je naplněn dovolací důvod dle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Proto dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu bez nařízení jednání (§ 243a
odst. 1 věta první o. s. ř.) podle ustanovení § 243b odst. 2 věty za středníkem
odst. 3, odst. 5 o. s. ř. zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243d odst. 1 věta
za středníkem o. s. ř.).
V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o nákladech řízení, včetně řízení
dovolacího (§ 243d věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 28. května 2003
JUDr. Miroslav Gallus, v.r.
předseda senátu