29 Odo 246/2004
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře
a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Petra Gemmela rozhodl v právní věci
žalobkyně České republiky - Finančního úřadu v R. n. L., proti žalovanému K.
M., jako správci konkursní podstaty úpadkyně U. B., a. s., o určení pravosti
pohledávky ve výši 382.917,- Kč, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod
sp. zn. 43 Cm 232/2001, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v
Praze ze dne 10. října 2003, č. j. 4 Cmo 265/2002 - 47, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 10. října 2003, č. j. 4 Cmo 265/2002-47
a ve výroku o zamítnutí žaloby co do určení pravosti pohledávky ve výši
379.097,- Kč a v závislém výroku o nákladech řízení i rozsudek Krajského soudu
v Ústí nad Labem ze dne 6. května 2002, č. j. 43 Cm 232/2001-22, se zrušují a
věc se v tomto rozsahu vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Ve výroku označeným rozsudkem Krajský soud v Ústí nad Labem určil, že
pohledávka Finančního úřadu v R. n. L., ve výši 235,- Kč je pravou pohledávkou
druhé třídy (bod I. výroku), zastavil řízení co do určení pravosti pohledávky
ve výši 3.585,- Kč (bod II. výroku) a ve zbývající části, tj. ohledně určení
pravosti pohledávky ve výši 379.097,- Kč, žalobu zamítl (bod III. výroku). Dále
určil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (bod IV.
výroku).
Na základě odvolání žalobkyně, jež směřovalo proti zamítavému výroku rozsudku,
Vrchní soud v Praze ve výroku označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu
prvního stupně v odvoláním napadené části (první výrok) a rozhodl, že žádný z
účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Odvolací soud vyšel z toho, že žalobkyně uplatnila v konkursu vedeném na
majetek úpadkyně U. B., a. s. na základě dvou platebních výměrů z 26. května
1999 daňové pohledávky ve výši 364.374,- Kč a 14.723,- Kč za období od 1. ledna
1999 do 11. února 1999, přičemž žalovaný (správce konkursní podstaty úpadkyně)
takto přihlášené pohledávky popřel při přezkumném jednání, jež se konalo ve
dnech 3. až 5. dubna a 10. dubna 2001 a 4. července 2001 žalobkyni vyzval, aby
v souladu s ustanovením § 23 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a
vyrovnání (dále též jen „ZKV“) podala do 30 dnů žalobu o určení pohledávky. V
obou platebních výměrech byla (podle odvolacího soudu správně) jako plátce daně
uvedena úpadkyně. Odvolací soud měl za správné i to, že platební výměry byly
doručeny úpadkyni, s tím, že kdyby měly být výměry doručeny správci konkursní
podstaty, stalo by se tak nejpozději jejich doručením společně s přihláškou.
Odtud odvolací soud dovodil, že postup žalovaného byl vadný, neboť žalobkyně
přihlásila do konkursu vykonatelnou pohledávku. Podle § 24 odst. 2 ZKV byl tedy
žalovaný povinen uplatnit popření do 30 dnů u soudu. Jestliže tak neučinil,
platí, že přihlášená pohledávka se považuje za zjištěnou. Žalobkyně tedy nebyla
oprávněna podat žalobu o určení pravosti pohledávky podle § 23 odst. 2 ZKV a
oprávnění k podání takové žaloby jí nezakládá ani § 80 písm. c/ občanského
soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný včasné dovolání, jehož
přípustnost opírá o ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., namítaje, že odvolací
soud v rozporu s hmotným právem dovodil, že žalobce vydal platební výměry
plátci daně oprávněně a že tyto výměry nabyly právní moci. Přitom nezkoumal,
zda pozdější úpadkyně byla v době od 1. ledna 1999 do 11. února 1999 daňovým
subjektem. Pozdější úpadkyně – pokračuje dovolatel – nebyla ve zdaňovacím
období plátcem srážkové daně podle § 36 zákona č. 586/1992 Sb., o dani z
příjmů, protože jí již od 17. prosince 1998 bylo odňato povolení působit jako
banka. Platební výměry tak byly vydány – ve smyslu ustanovení § 6 zákona č.
337/1992 Sb., o správě daní a poplatků – neexistujícímu subjektu. Tím, že
odvolací soud judikoval, že se pohledávka žalobkyně považuje za zjištěnou, v
podstatě o této věci rozhodl v první instanci. Dovolatel proto požaduje, aby
Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření nemá dovolání za přípustné, s tím, že jde o dovolání jen
proti důvodům rozhodnutí (§ 236 odst. 2 o. s. ř.). Jako nesprávnou kritizuje i
úvahu dovolatele, že úpadkyně byla „neexistujícím subjektem“ a snáší argumenty
na podporu závěru, že bývalá banka je nadále povinna odvádět srážkovou daň z
úroků podle zákona o daních z příjmů. Žalobkyně proto navrhuje dovolání
odmítnout, případně zamítnout.
Nejvyšší soud především poznamenává, že ač žalovaný po formální stránce ve
sporu uspěl (soud prvního stupně v odvoláním dotčeném výroku žalobu zamítl a
odvolací soud jeho rozhodnutí v této části potvrdil), pokládá dovolání za
subjektivně přípustné z týchž příčin, jež popsal v typově shodné věci v
rozsudku ze dne 26. října 2005, sp. zn. 29 Odo 327/2004, uveřejněném v
časopise Soudní judikatura číslo 2, ročník 2006, na který v podrobnostech
odkazuje.
V rovině objektivní přípustnosti dovolání pak Nejvyšší soud shledává dovolání
přípustným dle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. ve výkladu
ustanovení § 24 ZKV (na němž odvolací soud založil závěr, že pohledávka je
zjištěna, jelikož šlo o pohledávku vykonatelnou, pro kterou žalovaný žalobu
včas nepodal), kde se závěry odvolacího soudu odchylují od judikatury
Nejvyššího soudu.
Z obsahového hlediska dovolací argumenty vystihují dovolací důvod dle § 241a
odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze odvolacímu soudu vytýkat, že jeho
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
V již zmíněném rozsudku sp. zn. 29 Odo 327/2004 pak Nejvyšší soud na základě
rozboru ustanovení § 24 ZKV na dané téma uzavřel, že důvodností žaloby o určení
pravosti nebo výše nevykonatelné pohledávky popřené správcem konkursní podstaty
se soud zabývá, i když dospěje k závěru, že přihlášená pohledávka žalujícího
konkursního věřitele je pohledávkou vykonatelnou; v takovém případě však
důkazní břemeno o tom, že uplatněná pohledávka není pohledávkou pravou nebo že
v konkrétním rozsahu není důvodná co do výše, nese žalovaný správce konkursní
podstaty, který navíc je – obdobně jako kdyby popřel vykonatelnou pohledávku –
vázán důvody, pro které pravost nebo výši pohledávky popřel.
Jelikož napadené rozhodnutí je se závěry obsaženými v tomto rozhodnutí – na něž
Nejvyšší soud v podrobnostech odkazuje – v rozporu, je dovolání již proto
opodstatněné.
Řízení je nadto postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci a k níž Nejvyšší soud přihlíží z úřední povinnosti (§ 242
odst. 3 o. s. ř.). Soud prvního stupně sice ve věci prováděl dokazování
listinami (srov. protokol o jednání před tímto soudem z 6. května 2002), žádný
z těchto důkazů však v důvodech svého rozsudku nezmiňuje a právní posouzení
věci neopírá ani o nesporná tvrzení účastníků. Přitom platí, že musí-li soud v
písemném vyhotovení rozsudku uvést, proč neprovedl i další (účastníky navržené)
důkazy (§ 157 odst. 2 o. s. ř.), je samozřejmě povinen se výslovně vypořádat s
tím, proč v rozsudku nečiní žádná zjištění z některých (nebo jako zde ze všech)
provedených důkazů a uvést, o které důkazy jde (srov. shodně např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 24. března 2005, sp. zn. 29 Odo 817/2003). Rozhodnutí,
z nějž není zřejmé, jak soud dospěl ke skutkovým závěrům, je nepřezkoumatelné a
v odvolacím řízení mohlo být jen zrušeno. Jestliže tak odvolací soud
nepostupoval, pak vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci, zatížil i odvolací řízení (srov. i důvody rozsudku Nejvyššího soudu
uveřejněného pod číslem 40/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Nejvyšší soud proto, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první
o. s. ř.), napadený rozsudek zrušil; vzhledem k tomu, že co do popsané vady
řízení platí důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, i na
rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud v zamítavém výroku a v
závislém výroku o nákladech řízení i jeho rozsudek a věc vrátil soudu prvního
stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 a 3 o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro soud prvního stupně (odvolací soud)
závazný.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 21. února 2006
JUDr. Zdeněk Krčmář,v.r.
předseda senátu