24 Cdo 3101/2023-176
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobce V. V., zastoupeného Mgr. Jakubem Beránkem, advokátem se sídlem v České Lípě, Děčínská č. 361/7, proti žalovaným 1) L. K. a 2) nezletilému AAAAA (pseudonym), zastoupenému kolizním opatrovníkem městem Česká lípa, se sídlem městského úřadu v České Lípě, náměstí T.G.Masaryka č. 1/1, o návrhu na prominutí zmeškání lhůty k popření otcovství a o popření otcovství, vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 21 P 5/2014, o dovolání žalobce (otce) proti usnesení Krajského soudu v Ústí and Labem – pobočky v Liberci ze dne 5. května 2023 č.j. 36 Co 31/2023-141, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o.s.ř.):
1. Dovolání žalobce (otce) proti usnesení Krajského soudu v Ústí and Labem – pobočky v Liberci ze dne 5.5.2023 č.j. 36 Co 31/2023-141 není přípustné podle ustanovení § 237 o.s.ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu (jeho závěr, že v projednávané věci nejsou dány předpoklady pro prominutí zmeškání popěrné lhůty podle ustanovení § 792 o.z.) je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.
2. V ustálené soudní judikatuře nejsou pochybnosti o tom, že o prominutí zmeškání lhůty k podání návrhu na popření otcovství podle ustanovení § 792 o. z. smí soud rozhodnout jen tehdy, pokud to vyžaduje zájem dítěte a veřejný pořádek. Obě podmínky (předpoklady) musí být splněny současně (kumulativně). Rozhodnutí o tom, zda tyto podmínky jsou splněny, je třeba učinit vždy po pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy všechny rozhodné okolnosti případu, tedy jak okolnosti svědčící pro zachování daného právního stavu, tak pro jeho změnu. Při rozhodování o prominutí zmeškání popěrné lhůty soud musí vždy posuzovat oba rozhodné korektivy (podmínky), tedy jednak zájem dítěte, jednak veřejný pořádek, a v tomto rámci hledat vyvážené řešení při zvažování protichůdných zájmů dotčených osob (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9.8.2021 sp. zn. 24 Cdo 1450/2021).
3. Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu je obecně za (nejlepší) zájem dítěte považován soulad mezi biologickým, právním a sociálním rodičovstvím, tedy mezi rodičovstvím založeným biologickými vazbami mezi dítětem a poskytovatelem genetického materiálu (biologické rodičovství), rodičovstvím, kde rodič vykonává péči o nezletilé dítě, zahrnující zejména péči o jeho zdraví a o jeho tělesný, citový, rozumový a mravní vývoj (sociální rodič), a rodičovstvím založeném na právních domněnkách, kdy rodičem je ten, koho zákon za rodiče dítěte považuje (právní rodičovství); není-li tento soulad dobře možný, je třeba s ohledem na konkrétní okolnosti případu uvážit, který z uvedených aspektů rodičovství převažuje (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14.7.2010 sp. zn. 21 Cdo 298/2010 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23.8.2017 sp. zn. 21 Cdo 1369/2015).
Situace odporující veřejnému pořádku ve smyslu ustanovení § 792 o.z. pak znamená takový stav, který odporuje základním hodnotám společnosti, na nichž je nezbytné trvat. V tomto směru zaujal dovolací soud již v minulosti stanovisko, které v odůvodnění napadeného usnesení akcentuje i odvolací soud, že prominutí zmeškání lhůty k popření otcovství podle ustanovení § 792 o. z. je nutno chápat jako výjimečný postup, kterým je zasahováno do stabilních poměrů dítěte, které jsou chráněny prekluzivní lhůtou k popření otcovství a jejichž ochrana je výrazem zákonodárcem provedeného vážení právně relevantních zájmů dítěte, právního otce a případně i biologického otce.
Tento postup slouží výhradně k umožnění nápravy poměrů v případech, kdy stávající stav působí takové následky, které se příčí základním hodnotám společnosti do té míry, že jeho zachování je společensky zcela nepřijatelné, a které proto odůvodňují zásah do stabilních poměrů dítěte (srov. právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16.8.2018 sp. zn. 21 Cdo 1012/2016, uveřejněném pod č. 95 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2019, nebo v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26.5.2022 sp. zn. 24 Cdo 551/2022, na která poukazuje i odvolací soud).
Uvedený právní názor dovolacího soudu obstál i z ústavněprávního hlediska, neboť ústavní stížnost proti citovanému usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16.8.2018 sp. zn. 21 Cdo 1012/2016 byla usnesením Ústavního soudu ze dne 4.1.2019 sp.zn. II. ÚS 4210/18 odmítnuta.
4. V projednávané věci se žalobce (otec) domáhá (žalobou podanou dne 24.10.2022) popření otcovství k nezletilému AAAAA, které bylo založeno souhlasným prohlášením žalované 1) (matky) a žalobce necelé dva měsíce po jeho narození, se současným návrhem na prominutí zmeškání popěrné lhůty. Žalobu, kterou nyní podal po více než 14 letech po narození nezletilého [žalovaného 2)], odůvodnil zejména tím, že „po 2 letech od narození nezletilého pojal podezření, že není otcem nezletilého, neboť se mu vůbec nepodobal“, a proto se rozhodl pro provedení anonymního testu DNA, který jeho otcovství „jednoznačně vyloučil“.
V reakci na výsledek testu mu matka sdělila, že otcem by mohl být P. D., jehož následný anonymní test DNA „stanovil pravděpodobnost jeho otcovství na 99,9%“. Poté se žalobce neúspěšně pokoušel své otcovství popřít prostřednictvím Nejvyššího státní zastupitelství v Brně, „dostal se však do existenčních problémů, a proto se věcí již nemohl dále zabývat“. Vzhledem k tomu, že – jak dále uvedl v žalobě – „poměr s matku nezletilého trval po velice krátkou dobu, a to před narozením nezletilého, mezi nezletilým a žalobcem nebyl vytvořen žádný psychický ani sociální vztah, prakticky se neznají, nezletilý je vychováván s vědomím, že žalobce není jeho otcem“, zatímco „skutečný biologický otec nezletilého je znám a o svém otcovství ví“, mělo by mu být podle jeho názoru umožněno popřít své otcovství.
Tento návrh žalobce učinil „i z toho důvodu“, že matka – přes vědomí výše uvedených skutečností – „podala návrh na zvýšení výživného, což žalobce považuje za nemorální“.
5. Z obsahu spisu se podává, že rodiče nezletilého AAAAA spolu měli v roce 2007 v době rozhodné pro početí nezletilého „krátký intimní vztah“, nikdy však spolu nežili ve společné domácnosti. Po narození nezletilého matka oslovila žalobce s tím, že je jeho otcem; nato žalobce dobrovolně (a s vědomím důsledků tohoto právního jednání) učinil dne 25.4.2008 souhlasné prohlášení o otcovství k nezletilému. Následně nezletilého navštěvoval, zajímal se o něj jako otec až do doby, kdy obdržel výsledek anonymního testu DNA ze dne 31.5.2010, ze kterého dovozuje, že není biologickým otcem nezletilého.
Za biologického otce (podle výsledku anonymního testu DNA ze dne 16.8.2010) žalobce označuje P. D., o jehož biologickém otcovství „je přesvědčena“ i matka nezletilého. Dne 3.8.2010 (za účinnosti předešlé právní úpravy) učinil žalobce (prostřednictvím advokátky) podnět k podání žaloby nejvyššího státního zástupce podle ustanovení § 62 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině (ve znění účinném do 31.12.2013), kterému Nejvyšší státní zastupitelství v Brně dopisem ze dne 25.5.2011 nevyhovělo z důvodu, že k podnětu připojený výsledek anonymního testu DNA, který se opírá o neidentifikované vzorky, nemá nezbytnou výpovědní hodnotu, a že objektivní objasnění otázky, zda žalobce je či není z otcovství vyloučen, může přinést pouze řádný znalecký posudek z oboru zdravotnictví.
Dne 10.1.2014 (po nabytí účinnosti současné právní úpravy) podal žalobce (prostřednictvím advokátky) návrh na popření otcovství k nezletilému AAAAA (spolu s návrhem na prominutí zmeškání popěrné lhůty); řízení o tomto návrhu bylo usnesením Okresního soudu v České Lípě ze dne 10.2.2014 č.j. 21 P 5/2014-57 zastaveno z důvodu nezaplacení soudního poplatku ve výši 2.000 Kč. Následně (až v reakci na návrh matky na zvýšení výživného) podal žalobce po více než 8 letech nový návrh na popření otcovství (spolu s návrhem na prominutí zmeškání popěrné lhůty), který je projednáván v tomto řízení.
Kolizní opatrovník s popřením otcovství žalobce souhlasí za předpokladu, že zároveň bude určeno otcovství P. D. P. D. ovšem vypověděl, že po výsledku odběrů „čekal, jestli někdo bude něco řešit“, nyní (po 12 letech) „nechce nezletilého nijak blíže poznat, protože nechce narušit svůj rodinný život (jeho manželka a děti o ničem nevědí), jako otec se necítí a otcovství by rozhodně dobrovolně neuznal“. Nezletilý AAAAA se (v rámci pohovoru se zaměstnancem orgánu sociálně právní ochrany dětí) dne 31.10.2022 vyjádřil tak, že žalobce zná, není s ním však v žádném kontaktu, ví, že biologickým otcem je P.
D., nikoliv žalobce; s P. D. se viděl asi jednou, rozuměli si spolu, od té doby ale již v kontaktu nejsou; je mu jedno, jak řízení dopadne, kdyby se ale stal jeho (právním) otcem P. D., tak by mu to nevadilo a rád by ho blíže poznal.
6. Jak správně uvedl i odvolací soud, k otázce prominutí zmeškání lhůty k popření otcovství Ústavní soud (srov. nález ze dne 8.7.2010, sp. zn. Pl. ÚS 15/09) i Evropský soud pro lidská práva (srov. rozhodnutí ve věci Kňákal proti České republice ze dne 8.1.2007 č. 39227/06) již v minulosti judikoval, že uvedení právního stavu otcovství do souladu se stavem faktickým nemůže být absolutní hodnotou, která by mohla upozadit nejlepší zájem dítěte. Při úvaze soudu přitom není bez významu právní skutečnost, kterou bylo právní otcovství konstituováno.
V dané věci je tudíž významné, že k určení otcovství dovolatele došlo na základě souhlasného prohlášení podle ustanovení § 779 o.z., tedy aktivním právním jednáním muže, který si přeje být zapsán jako otec dítěte. Takové právní jednání je závazným aktem se závažnými společenskými důsledky, jichž si žalobce musel být vědom. V tomto ohledu je proto v daných typech řízení pozice otce, který po uplynutí popěrné lhůty popírá otcovství založené souhlasným prohlášením (neboli tzv. druhou domněnkou otcovství), zpravidla slabší (jeho zájmu zpravidla bude přiznávána menší váha) než pozice otce, jemuž jako manželu matky svědčí (nezávisle na jeho vůli) tzv. první domněnka otcovství.
7. I když – jak zdůrazňuje dovolatel – v daném případě nevyšla najevo pro žalobce
– z pohledu judikatury Ústavního soudu i ELPS – přitěžující okolnost, že by žalobce již v době souhlasného prohlášení mohl a měl mít pochybnosti o tom, že je biologickým otcem nezletilého, avšak z důvodů nesouvisejících se zákonem nepodnikl žádné kroky k popření otcovství v zákonné lhůtě (k tomu srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 11.9.2018 sp. zn. IV. ÚS 2756/18, rozhodnutí ESLP ve věci Yildirim proti Rakousku ze dne 19.10.1999 č. 34308/96, nebo již zmíněné rozhodnutí ESLP ve věci Kňákal proti České republice ze dne 8.1.2007 č. 39277/06), nelze v projednávané věci přehlédnout dlouhodobý laxní přístup otce k uplatňování svých práv poté, co se – jak tvrdí – v cca dvou letech nezletilého dozvěděl, že není jeho biologickým otcem.
Byť lze připustit, že do 31.12.2013 byly jeho možnosti popřít otcovství po uplynutí zákonné lhůty omezené (podle § 62 bývalého zákona o rodině mohl takový návrh podat jen nejvyšší státní zástupce), podle právní úpravy účinné od 1.1.2014 však návrh závisel již jen na aktivitě samotného žalobce. Ten sice (prostřednictvím advokáta) již v lednu 2014 podal podle ustanovení § 790 o.z. patřičný návrh na popření otcovství (včetně návrhu na prominutí zmeškání popěrné lhůty), avšak řízení bylo vzápětí pro nezaplacení soudního poplatku ze strany žalobce zastaveno.
Nový návrh, o kterém je rozhodováno v projednávané věci, pak žalobce podal až po dalších více než 8 letech v reakci na návrh matky na zvýšení výživného (který „považuje za nemorální“), aniž by v řízení vyšly najevo jakékoli významné okolnosti, které by žalobci zásadním způsobem bránily přistupovat k uplatňování jeho práv aktivněji; „existenční finanční problémy“ žalobce, zdůrazňované v této souvislosti dovolatelem, dovolací soud naopak vnímá spíše jako důvody pro aktivní řešení nastalé situace. Jestliže tedy nyní dovolatel ve prospěch svého názoru poukazuje na skutečnost, že nezletilý (nyní již ve věku 15 let) „v této chvíli nemá otce žádného, neboť ani otec biologický, ani otec matriční, nikdy neplnil ani nyní neplní úlohu sociálního otce“, potom zcela přehlíží, že tento „zakonzervovaný“ stav žalobce způsobil sám svým liknavým (nedbalým) přístupem, a tudíž nelze tuto skutečnost interpretovat v jeho prospěch.
8. Za daného skutkového stavu tedy soudy obou stupňů v posuzované věci důvodně upřednostňovaly zájem nezletilého AAAAA před zájmy otce (žalobce), a za situace, kdy pravděpodobný biologický otec „nechce nezletilého blíže poznat a otcovství k nezletilému by dobrovolně neuznal“, z hlediska zájmu dítěte důvodně akcentovaly, že „není znám jiný muž, který by o nezletilého jevil zájem jako sociální či biologický rodič“, a tudíž popřením otcovství žalobce „by nebylo dosaženo toho, aby se právním otcem nezletilého stal muž, který je snad jeho biologickým otcem a který by se podílel na péči o něho“. S ohledem na postoj P. D. k určení otcovství k nezletilému je zřejmé, že popřením otcovství žalobce by nezletilý nezískal – jak se snaží předestřít dovolatel – „skutečného (biologického) otce“, byť by třeba měl zájem ho blíže poznat, nýbrž by pouze ztratil právního otce, který po jeho narození „fungoval“ po několik měsíců i jako otec sociální, a který má vůči němu zákonnou vyživovací povinnost. Jak v této souvislosti správně zmínil odvolací soud, za daného stavu „je nerozhodné, že následně otec svých rodičovských práv, včetně práva stýkat se s nezletilým nevyužíval a nevyužívá, tuto skutečnost nelze klást k tíži nezletilého“. Rovněž judikatura Ústavního soudu v tomto směru zaujímá stanovisko, podle kterého požadavek shody právního a biologického otcovství nelze považovat za absolutní. Právní vztah otce a dítěte totiž není jen mechanickou reflexí existence biologického vztahu, nýbrž s postupem času se může i při absenci tohoto vztahu vyvinout mezi právním otcem a dítětem taková sociální a citová vazba, jež z hlediska práva na ochranu soukromého a rodinného života bude rovněž požívat právní ochrany. V takovém případě bude další trvání právních vztahů závislé na více faktorech, mezi nimiž bude zájem dítěte hrát důležitou roli (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8.7.2010 sp. zn. Pl. ÚS 15/2009).
9. S přihlédnutím k výše popsaným okolnostem proto nelze přijmout závěr, že by zájem žalobce na uvedení právního stavu do souladu s realitou převážil nad zájmem nezletilého AAAAA na zachování statu quo a na zajištění jeho životních potřeb. Přes námitky dovolatele tak současný právní stav zájmu nezletilého zásadně neodporuje a soudům nelze důvodně vytýkat, že by bránily nezletilému v navázání kontaktu a rozvíjení vztahu se svým biologickým otcem, který – jak bylo zjištěno v průběhu řízení – se o nezletilého nikterak nezajímá a na svém postoji nehodlá nic měnit. Není-li dán zájem nezletilého AAAAA na tom, aby byl žalobce (právní otec) z jeho rodného listu vymazán, nebylo již třeba dále zkoumat případný rozpor s veřejným pořádkem, ačkoli ani ten by nebylo možno za daného skutkového stavu dovodit. Dospěl-li proto odvolací soud (i soud prvního stupně) k závěru, že za daných okolností není prominutí zmeškání popěrné lhůty ani v zájmu nezletilého, ani ho nevyžaduje veřejný pořádek, bylo ve věci rozhodnuto v souladu se zákonem i konstantní judikaturou, na níž dovolací soud nemá důvod cokoliv měnit.
10. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce (otce) proti usnesení odvolacího soudu podle ustanovení § 243c odst. 1 o.s.ř. odmítl.
11. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 o.s.ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 3. 2024
JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D. předseda senátu