24 Cdo 3105/2021-336
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobkyně T. Š., narozené dne XY, bytem v XY, zastoupené JUDr. Miroslavem Rybářem, advokátem se sídlem v Praze, Dýšinská č. 476, proti žalovanému V. Š., narozenému dne XY, bytem v XY, zastoupenému Mgr. Pavlem Ťopkem, advokátem se sídlem v Praze, Malátova č. 461/17, o určení vlastnického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 9 C 328/2017, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. června 2021, č. j. 55 Co 81/2021-299, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 4 114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Pavla Ťopka, advokáta se sídlem v Praze, Malátova č. 461/17.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Městský soud v Praze k odvolání žalovaného změnil rozsudkem ze dne 2. 6. 2021, č. j. 55 Co 81/2021-299, rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 tak, že žalobu, kterou se žalobkyně domáhala určení vlastnického práva jejího manžela k předmětné nemovitosti, zamítl, a to z důvodu, že není žalována osoba (bratr žalovaného), na kterou manžel žalobkyně (žalovaný) nemovitost převedl, a která je nyní zapsaná v katastru nemovitostí jako vlastník. Odvolací soud uzavřel, že naléhavý právní zájem na určení má účastník, pouze pokud se dovolá neplatnosti právního jednání vůči tomu, kdo je ve veřejném seznamu veden jako vlastník nemovitosti, a že po uzavření darovací smlouvy není žalovaný pasivně věcně legitimován.
Procesní postup, který žalobkyně ve smyslu § 747 o. z. zvolila pro ochranu bydlení své rodiny, není souladný s tím, čeho chtěla dosáhnout, neboť by mohla docílit pouze duplicitního zápisu vlastnického práva žalovaného a jeho bratra v katastru nemovitostí. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, v němž k vymezení předpokladu přípustnosti svého dovolání uváděla, že dovoláním napadené rozhodnutí má zásadní právní význam, neboť žaloba byla podána v projednávané dříve, než bylo vydáno rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 3017/2019.
Dovolatelka dále vyjadřuje nesouhlas s citovaným rozhodnutím a v něm vyjádřeným závěrem, že oprávněný manžel uplatňuje relativní neplatnost právního jednání vůči manželovi, který toto právní jednání učinil, a vůči druhé straně právního jednání nebo jiné osobě z něho oprávněné, a tvrdí, že v Rakousku a Bavorsku je otázka řešena opačně – tedy že se oprávněný manžel dovolává neplatnosti jen vůči druhému manželovi (aniž by to dovolatelka jakkoli dokládala). Podle dovolatelky by se jinak ustanovení § 747 odst. 2 o.
z. stalo nadbytečným a postačily by obecné instituty na zneplatnění právních jednání, závěrem potom dovolatelka kritizuje zákonodárce. Tvrzením o zásadním právním významu dovolatelka zřejmě směřuje na ustanovení § 237 o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2012. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. (ve znění účinném od 1. 1. 2013) není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je (podle § 241a odst. 2 o. s. ř.) obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. (či jeho části) (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013).
Spatřuje-li dovolatel přípustnost dovolání v tom, že „dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak“, musí být z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013). Tvrzení o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí neodpovídá předpokladům přípustnosti dovolání uvedeným v ustanovení § 237 o. s. ř. ve znění účinném od 1.
1. 2013. I pokud se však dovolací soud přikloní k závěru, že je z dovolání patrné, že dovolatelka má za to, že se dovolací soud má odchýlit od svého rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 3017/2019 a řešit předestřenou otázku jinak, ani tak není dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné. Dovolatelka brojí proti závěru z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 2. 6. 2020, sp. zn. 21 Cdo 3017/2019, že oprávněný manžel uplatňuje relativní neplatnost právního jednání vůči manželovi, který toto právní jednání učinil, a vůči druhé straně právního jednání nebo jiné osobě z něho oprávněné.
Krom toho, že se citované rozhodnutí zabývá dovoláním se neplatnosti právního jednání jako hmotněprávním jednáním (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2019, sp. zn. 21 Cdo 2250/2018, uveřejněný pod číslem 79/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), a nikoli pasivní věcnou legitimací či naléhavým právním zájmem, není důvodu na výše uvedeném závěru cokoli měnit. Prosté tvrzení dovolatelky, neobsahující další právní argumentaci, že je otázka v zahraniční praxi řešena jinak, kdy dovolatelka nadto ani ničím nedokládá, že tomu tak skutečně je, není způsobilé výše uvedený závěr jakkoli zpochybnit.
Opodstatněné není ani tvrzení dovolatelky, že se ustanovení § 747 odst. 2 o. z. stává nadbytečným, neboť stanovuje, jaký právní následek se pojí s porušením ustanovení § 747 odst. 1 o. z., a dovolatelkou požadovaný závěr z něj nijak nevyplývá. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu je rovněž v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, z níž se podává, že naléhavý právní zájem na určení vlastnictví nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí ve smyslu ustanovení § 80 písm. o. s. ř. nemůže být dán, jestliže žaloba o určení vlastnictví nesměřuje proti osobě (příp. všem osobám), která je jako vlastník zapsána v katastru nemovitostí (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19.
12. 2002, sp. zn. 30 Cdo 1333/2002, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2007, sp. zn. 30 Cdo 1677/2007). Dovolatelka též přehlíží, že podle ustanovení § 17 odst. 4 zákona č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí, jde-li o rozhodnutí soudu, zkoumá katastrální úřad též, zda je toto rozhodnutí závazné i pro osoby, v jejichž prospěch je právo v katastru dosud zapsáno. Jestliže dovolatelka v dovolání též uváděla, že „v dané věci“ soudy prvního a druhého stupně zastávají názor, že podle § 747 odst. 2 o.
z.
se nelze dovolat neplatnosti vůči třetím osobám, aniž by z obsahu dovolání bylo patrné, zda toto tvrzení dovolatelka vztahuje k jí odkazovanému rozhodnutí, nebo k právě projednávané věci, potom dovolací soud pro úplnost doplňuje, že takový názor soudy v projednávané věci vůbec nezastávaly. Dovolací soud v této souvislosti připomíná, že žaloba byla zamítnuta z důvodu, že nebyla žalována osoba, na kterou žalovaný nemovitost převedl, a která je nyní zapsaná v katastru nemovitostí jako vlastník. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobkyně na základě výše uvedeného podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.