24 Cdo 311/2020-176
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Vrchy, MBA, a JUDr. Romana Fialy
ve věci žalobce F. K., narozeného dne XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Josefem
Pojezdným, advokátem se sídlem ve Dvoře Králové nad Labem, Švehlova č. 46,
proti žalované O. S., narozené dne XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Michalem
Hruškou, advokátem se sídlem v Trutnově, Svatojanské náměstí č. 47, o 533.000,-
Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 30 C
161/2018, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze
dne 30. července 2019 č. j. 26 Co 158/2019-121, takto:
I. Dovolání žalobce se zamítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího
řízení 28.481,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr.
Michala Hrušky, advokáta se sídlem v Trutnově, Svatojanské náměstí č. 47.
Žalobce se domáhal, aby byla žalované uložena povinnost zaplatit mu 533.000,-
Kč „s obecným úrokem z prodlení od podání žaloby do zaplacení“. Žalobu
odůvodnil tím, že je synem a dědicem po T. K., zemřelém dne 4. 6. 2016 (dědické
řízení je vedeno u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 10 D 646/2016), a
druhým dědicem je dcera zůstavitele AAAAA (pseudonym), nar. XY. Podle
vlastnoručně sepsaného potvrzení žalobcův otec ještě za svého života vyplatil k
rukám žalované (jako matce dcery AAAAA) „dopředu výživné na dceru AAAAA v
dojednané výši 4.000,- Kč měsíčně, původně počítáno do dosažení 26 let věku“,
tedy celkem 1,250.000,- Kč. Dcera se narodila v XY, tedy do úmrtí otce 4. 6. 2016 „mohla spotřebovat takto dojednané výživné za 46 měsíců po 4.000,- Kč“ v
celkové výši 184.000,- Kč. Žalované tedy podle názoru žalobce zůstalo (na
nespotřebovaném výživném) 1,066.000,- Kč bez právního důvodu, protože po smrti
již zůstavitel nebyl povinen žádné výživné poskytovat. Toto bezdůvodné
obohacení „bylo získáno na úkor zůstavitele a nyní tedy dědiců“. Jelikož jsou
dědicové dva, připadá na žalobce jedna polovina této pohledávky, tedy 533.000,-
Kč. Tato pohledávka sice byla uplatněna v dědickém řízení, ale nebyla druhou
dědičku AAAAA uznána. Žalovaná potvrdila, že od zemřelého T. K. obdržela částku 1,250.000,- Kč,
nejednalo se však o platbu výživného, ale o dar, který jí T. K. poskytl krátce
po zjištění, že je těhotná. Potvrzení žalovaná sepsala vlastní rukou na přání
jmenovaného až v roce 2015 v době, kdy měl v souvislosti se zdravotním stavem a
psychickými problémy neustálé obavy, aby po něm žalovaná někdy v budoucnu něco
nepožadovala z titulu péče o dceru. Žalovaná v zájmu zachování dobrých vztahů
sepsala toto potvrzení, i když jeho obsah neodpovídá skutečnosti. Peněžní
prostředky zaslané T. K. na její účet v lednu 2012 tedy „byly určeny pro
zajištění potřeb žalované a očekávaného dítěte a byly žalované darovány“. Okresní soud v Trutnově rozsudkem ze dne 13. 2. 2019 č. j. 30 C 161/2018-81
žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaná je povinna „nahradit“ žalobci náklady
řízení ve výši 65.981,- Kč k rukám zástupce žalobce v pravidelných splátkách
2.000,- Kč měsíčně a České republice na účet Okresního soudu v Trutnově náklady
řízení ve výši 1.893,- Kč a soudní poplatek ve výši 26.650,- Kč. Soud prvního
stupně vycházel ze zjištění, že v lednu 2012 zaslal T. K. na účet žalované
částku 1,151.995,25 Kč (se zprávou pro příjemce „pro naše mimi 9.9.“) a částku
416.500,- Kč (se zprávou pro příjemce „pro naše mimi TP 9.9.“), a že následně
(po ukončení soužití rodičů v roce 2015) žalovaná sepsala a podepsala písemné
prohlášení (které bylo nalezeno v trezoru zemřelého T. K.) s textem, že „vzala
od T. K. částku 1,250.000,- Kč jako výživné na jejich dceru AAAAA“; pod
prohlášením je podpis žalované a údaj leden 2012. Za této situace dovodil, že
peněžní prostředky, které T. K. v lednu 2012 zaslal na účet žalované „nebyly
darem pro žalovanou, ale byly určeny pro nezletilou AAAAA“, která se měla
narodit XY.
Podle názoru soudu prvního stupně potvrzení o převzetí částky
1,250.000,- Kč žalovanou neprokazuje uzavření dohody rodičů o jednorázovém
vyplacení výživného (odbytného) pro dceru AAAAA (která by podle judikatury
dovolacího soudu byla v rozporu se zákonem), ale „částka poskytnutá žalované T. K. měla povahu předplatby, zálohy výživného“. Žalovaná tedy nezískala částku na
základě neplatné dohody o výživném a přijaté plnění tak nemá charakter
bezdůvodného obohacení. Úmrtím T. K. dne 4. 6. 2016 však vyživovací povinnost
vůči jeho nezletilé dceři zanikla a odpadl tak důvod, aby si žalovaná ponechala
zbytek nespotřebovaného výživného. Právním nástupcům T. K., kterými jsou jeho
dvě děti (žalobce a dcera AAAAA), tím vznikl vůči žalované nárok na vydání
bezdůvodného obohacení, každému z nich ve výši jedné poloviny. Při vyčíslení
výše nároku soud prvního stupně vycházel z potvrzení o výživném pro nezletilou
AAAAA v částce 4.000,- Kč měsíčně, „která odpovídala aktuálním představám
žalované a T. K.“. Podle potvrzené dohody rodičů tak od narození dcery XY do
úmrtí otce 4. 6. 2016 měla být vynaložena na výživu nezletilé AAAAA za 46
měsíců částka 184.000,- Kč. Požadoval-li proto žalobce po žalované vrácení
poloviny z částky 1,066.000,- Kč (1,250.000,- Kč mínus 184.000,- Kč), je
uplatněný nárok žalobce ve výši 533.000,- Kč důvodný. K odvolání žalované Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 30. 7. 2019
č. j. 26 Co 158/2016-121 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu
zamítl, a rozhodl, že České republice se nepřiznává právo na náhradu nákladů
vzniklých v řízení před soudem prvního stupně a že žalobce je povinen
„nahradit“ žalované náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 78.117,60
Kč a náklady odvolacího řízení ve výši 26.039,20 Kč, obojí k rukám zástupce
žalované. Odvolací soud dospěl na rozdíl od soudu prvního stupně k závěru, že
za situace, kdy sporná „pohledávka za žalovanou nebyla v dědickém řízení (po T. K.) uplatněna a žádnému z dědiců nebylo vlastnictví k ní potvrzeno“, není
žalobce nositelem zažalovaného práva, a proto „nelze než uzavřít“, že v dané
věci „aktivní legitimace žalobce není dána“. Kdyby byla do dědictví pohledávka
přihlášena a pro její spornost by k ní nebylo přihlíženo, mohl by se žalobce
domáhat svého práva obecnou občanskoprávní žalobou, ale pak by musela být
účastníkem řízení také nezletilá AAAAA. Odvolací soud současně neshledal ani
pasivní legitimaci na straně žalované. Za situace, kdy žalobce tvrdil, že šlo o
plnění ve prospěch nezletilé AAAAA, pak „logicky mohlo vlastnictví přejít pouze
na nezletilou, jejíž osobní nárok na výživné byl tak uspokojován, nikoli na
žalovanou“. Skutečnost, že finanční prostředky spravuje žalovaná, eventuálně
skutečnost, že s nimi nenaložila v souladu se zájmem nezletilé, „nemá na
pasivní legitimaci vliv“. I kdyby byla dána aktivní a pasivní legitimace
žalobce a žalované, odvolací soud dovodil, že „je uplatněn promlčený nárok,
kterému nelze poskytnout soudní ochranu“.
Zdůraznil, že v dané věci bylo plněno
a přijímáno 1,250.000,- Kč, „což podle ujednání rodičů mělo představovat zálohu
výživného v měsíční výši, tj. šlo o výživné na dobu 26 let věku nezletilé“. Nešlo tedy o běžnou záležitost při správě majetku dítěte „a zákonní zástupci
nezletilé k takové dohodě potřebovali rozhodnutí soudu, které by představovalo
opatření k ochraně zájmů nezletilého dítěte“. Takový souhlas opatrovnického
soudu ve smyslu ustanovení § 28 obč. zák. však dán nebyl, proto jde absolutně
neplatný právní úkon, ze kterého „vzniklo povinné osobě (T. K.) právo na
vrácení první den po plnění a toto právo bylo marným uplynutím tříleté lhůty
promlčeno (nejpozději v lednu 2015)“. Vznesla-li žalovaná námitku promlčení,
„je její obrana úspěšná“. Tvrzení žalobce, že vznesení námitky promlčení je v
rozporu s dobrými mravy, odvolací soud odmítl s odůvodněním, že „T. K. poskytl
plnění s úmyslem zabezpečit potřeby nezletilé AAAAA“ a současně byl informován
o tom, že z těchto peněz koupila její matka byt, „ve kterém nezletilá
uspokojuje svoji bytovou potřebu“. Protože proti tomu nic nenamítal, „nelze než
uzavřít, že měl za to, že žalovaná postupovala v nejlepším zájmu jeho nezletilé
dcery“. Navíc „poskytnutím plnění pro nezletilou AAAAA se otec žalobce nezbavil
zcela svého majetku, jestliže v dědickém řízení bylo zjištěno, že čistá hodnota
pozůstalosti činí 4,500.623,- Kč“. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítal, že
odvolací soud nesprávně posoudil v dané věci otázku aktivní a pasivní
legitimace. Zdůraznil, že pokud matka nezletilé AAAAA (žalovaná) předmětné
finanční prostředky přijala a „užila pro sebe“ (část z nich použila „pro svoji
potřebu na koupi bytu“ a zbytek uložila na svůj účet), vzniklo jí bezdůvodné
obohacení a „je tedy v případě bezdůvodného obohacení pasivně legitimována ona
a nikoliv dítě, které ani tyto prostředky nespotřebovalo, ani je fakticky
nedrží“, a tedy je nemůže ani vydat. Jestliže „je nesporné, že za předmětné
prostředky si žalovaná zakoupila byt, pak to byla ona, kdo se obohatil a komu
bezdůvodné obohacení vzniklo“, a je tudíž v daném sporu pasivně věcně
legitimovaná. Že se jednalo o bezdůvodné obohacení, tj. „přivlastnění si
plnění, jehož právní důvod odpadl“, vyplývá podle názoru dovolatele z toho, že
„původně se mělo jednat o zálohové výživné, ale smrtí zůstavitele jeho
vyživovací povinnost zanikla“. Toto bezdůvodné obohacení, které bylo získáno na
úkor dědictví po zůstaviteli, však „nemohl nárokovat zůstavitel sám, ačkoliv k
jeho tíži vzniklo, protože již nežil, ale jeho právní nástupci, tedy dědici ze
zákona“, a to rovným dílem. Proto je pozůstalý syn (žalobce) oprávněn domáhat
se svého podílu z tohoto dědictví a je tedy aktivně věcně legitimován, „a to
stejně jako by byl aktivně legitimován k vydání dědictví oprávněný dědic proti
dědici neoprávněnému dle § 485 obč. zák.“. Kromě toho žalobce vytkl odvolacímu
soudu, že jeho rozhodnutí „nerespektuje“ nález Ústavního soudu ze dne 24. 3. 2015 sp. zn. II ÚS 415/14, jestliže se nepokusil „především nalézt
spravedlnost“.
V daném případě žalobce považuje za spravedlivé, aby se oběma
dětem T. K. dostalo stejně. Je proto „nespravedlivé“, aby se finančních
prostředků, které by jinak připadly dětem, „zmocnila žalovaná a použila jich
pro vlastní potřebu (nákup bytu atd.)“. U nezletilé AAAAA se dá ještě
akceptovat, že byt po žalované může jednou zdědit a po dobu svého života v něm
bydlet. Proč by ale žalobce „neměl být vyrovnán přisouzenou částkou ze zbylých
peněž, které si žalovaná ponechala?“; opačný postup by podle jeho názoru vedl k
nespravedlnosti a nerovnosti mezi sourozenci. Navrhl, aby dovolací soud
napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu
řízení. Žalovaná navrhla, aby dovolání žalobce bylo jako nepřípustné odmítnuto,
případně jako nedůvodné zamítnuto, neboť žádnou z námitek žalobce nelze
považovat za opodstatněnou. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu – dále jen „o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku
odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě
uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř, se nejprve zabýval otázkou
přípustnosti dovolání. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.). Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci – mimo jiné – zjištěno
(správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z
ustanovení § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. - nepodléhá), že
na základě dohody mezi T. K. (otcem žalobce) a žalovanou složil T. K. v lednu
2012 na účet žalované částku 1,250.000,- Kč, která měla sloužit jako záloha na
výživné splatné v budoucnosti pro jejich nezletilou dceru AAAAA, narozenou dne
XY (polorodou sestru žalobce). Dne 4. 6. 2016 T. K. zemřel a jeho vyživovací
povinnost vůči nezletilé AAAAA tím zanikla. Za této situace podle názoru
žalobce patří do aktiv dědictví po jeho otci T. K. pohledávka jeho otce za
žalovanou (matkou nezletilé AAAAA) spočívající v nespotřebovaném výživném pro
nezletilou dceru AAAAA. Z usnesení Okresního soudu v Trutnově ze dne 7. 11. 2018 č. j. 10 D 646/2016-252 ve věci dědictví po T. K. se podává, že dědicové
po T. K. (žalobce F. K. a jeho sestra AAAAA) se neshodli na tom, zda tato
žalobcem tvrzená pohledávka zůstavitele patří do aktiv dědictví, a proto ve
smyslu ustanovení § 172 odst. 2 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních
soudních (dále jen „z.ř.s.“), nebylo k této pohledávce zůstavitele v rámci
vypořádání dědictví přihlíženo. Žalobce se nyní touto žalobou podanou dne 29. 1.
2020 podle ustanovení § 189 odst. 2 z.ř.s. domáhá po žalované vydání
nespotřebovaného výživného ve výši, která podle názoru žalobce odpovídá jeho
dědickému podílu. Za tohoto skutkového stavu závisí rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé mj. na vyřešení právní otázky, kdo je aktivně a pasivně věcně legitimován v řízení
o žalobě podané podle ustanovení § 189 odst. 2 z.ř.s., je-li požadováno vydání
(vrácení) nespotřebovaného výživného určeného pro nezletilé dítě, které povinný
(otec) před svou smrtí zaplatil formou zálohy na účet matky tohoto dítěte. Jedná se přitom o otázku vyplývající z aplikace procesního práva (občanského
soudního řádu), takže skutečnost, že se tak děje v řízení, kde proti
meritornímu rozsudku dovolání přípustné není [srov. § 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř.] je nerozhodná (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2013
sp. zn. 30 Cdo 1510/2013, uveřejněné pod č. 39 ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek, ročník 2014). Vzhledem k tomu, že tato právní otázka dosud nebyla v
rozhodování dovolacího soudu vyřešena, dospěl Nejvyšší soud České republiky k
závěru, že dovolání žalobce je podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné. Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř.,
které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta prvá o. s. ř.), Nejvyšší soud
České republiky dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné. Ve sporném civilním řízení je aktivně věcně legitimován ten účastník řízení,
který je podle hmotného práva nositelem tvrzeného práva (aktivní věcná
legitimace) nebo jemu odpovídající tvrzené povinnosti (pasivní věcná
legitimace). Věcná legitimace není předpokladem účastenství (není ani podmínkou
řízení), ale nachází svůj výraz v rozhodnutí soudu ve věci samé (je předmětem
dokazování). Nedostatek aktivní nebo pasivní věcné legitimace je důvodem pro
zamítnutí žaloby. Určení věcné legitimace v dané věci tak nutně předcházel
závěr o právní kvalifikaci vztahu mezi účastníky. Vzhledem k tomu, že se žalobce domáhá vydání plnění (nespotřebovaného
výživného), které žalovaná přijala v lednu 2012, je třeba projednávanou
posuzovat – s přihlédnutím k ustanovení § 3028 o. z. - podle zákona č. 94/1963
Sb., o rodině, ve znění účinném do 19. 3. 2012 (dále jen „zákon o rodině“), a
podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 13. 6. 2012
(dále jen „obč. zák.“). Podle ustanovení § 97 odst. 1 zákona o rodině je výživné třeba platit v
pravidelných opětujících se částkách, s výjimkou případů podle § 94 odst. 2 a §
97 odst. 2, které jsou splatné vždy na měsíc dopředu. Podle ustanovení § 97 odst. 2 zákona o rodině u výživného pro dítě může soud v
případech hodných zvláštního zřetele rozhodnout o povinnosti složit peněžní
částku pro výživné splatné v budoucnosti. Učiní přitom příslušná opatření
zaručující pravidelnou výplatu měsíčních splátek odpovídajících stanovenému
výživnému. Ustanovení § 97 odst. 2 zákona o rodině zakotvuje tzv. tezauraci výživného,
tedy možnost složení určité peněžité částky na výživné splatné v budoucnosti, a
to (jen) v případě, že osobou oprávněnou je dítě, a to jak nezletilé, tak i
zletilé.
Nejedná se ovšem o „zproštění“ povinného vyživovací povinnosti
poukázáním jednorázové částky, neboť v době jejího složení není (ani nemůže
být) známo, jak dlouho bude na straně dítěte trvat stav odkázanosti na výživu a
jaké budou jeho odůvodněné potřeby. V tomto směru dovolací soud již v minulosti
dovodil, že dohoda rodičů nezletilého dítěte, podle níž jeden z nich se
zavazuje složit ve prospěch nezletilého jednorázově částku k plné úhradě
výživného do zletilosti dítěte (tzv. odbytné), je absolutně neplatná;
jednorázová úhrada výživného pro nezletilé děti by totiž v rozporu s
ustanovením § 99 odst. 1 zákona o rodině vylučovala jakoukoli změnu výše
výživného (zvýšení či snížení), které má povinný rodič platit, ale i změnu v
osobě rodiče povinného platit výživné v důsledku změny výchovného prostředí (k
tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 1.2 017 sp. zn. 21 Cdo
2929/2016, uveřejněný pod č. 74 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek,
ročník 2018, a rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 12. 1976 sp. zn. 1 Cz
93/76, uveřejněné pod č. 23 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek
Nejvyššího soudu, ročník 1982). Tezaurace výživného ve smyslu ustanovení § 97 odst. 2 zákona o rodině tedy nemá
za následek (nezpůsobuje) zánik vyživovací povinnosti, ale znamená úhradu
vyživovací povinnosti formou zálohy na výživné, při které vyživovací povinnost
nezaniká. Účelem této právní úpravy je předcházet situacím, kdy by povinný
(rodič) nebyl schopen plnit svou vyživovací povinnost v důsledku změny poměrů. Takové situace mohou nastat například tehdy, má-li povinný (rodič) nepravidelné
příjmy (např. sezonní zaměstnanci), zdědí značné prostředky (ale lze usuzovat,
že nebude schopen s nimi smysluplně hospodařit), podniká a prokazatelně
podstupuje majetková rizika (a jsou obavy, že by výživa dítěte nebyla v
budoucnu řádně zajištěna), má v plánu delší pobyt v zahraničí (a vymáhání
výživného by bylo problematické) apod. Pokud soud rozhodne o povinnosti
povinného složit peněžní částku pro výživné splatné v budoucnosti předem,
ukládá mu zákon učinit příslušná opatření zaručující pravidelnou výplatu
měsíčních splátek odpovídajících stanovenému výživnému (srov. § 97 odst. 2 věta
druhá zákona o rodině). Soud tedy kromě vyčíslení celkové částky představující
zálohu na výživné splatné v budoucnosti musí také vyčíslit výši jednotlivých
pravidelně se opětujících (zpravidla měsíčních) částek. I když zákon předpokládá, že o povinnosti povinného (rodiče) složit peněžní
částku pro výživné na nezletilé dítě splatné v budoucnosti předem, rozhoduje
soud, není vyloučeno, aby takto učinil povinný i dobrovolně, na základě dohody
s druhým rodičem nezletilého dítěte s tím, že záloha na výživné bude složena na
účet druhého rodiče a postupně z ní bude hrazeno běžné výživné v dohodnuté
výši. Názor odvolacího soudu, že v projednávané věci taková dohoda rodičů,
bylo-li jako záloha na výživné „plněno a přijímáno 1,250.000,- Kč“, musí být
(oproti dohodě o úhradě běžného výživného) „schválena opatrovnickým soudem ve
smyslu ustanovení § 28 obč. zák.“, jinak je neplatná, přitom sdílet nelze.
Ve
své podstatě jde totiž stále o dohodu rodičů o úhradě běžného výživného, „která
souhlas soudu nepotřebuje“, pouze je zde navíc sjednán způsob jeho úhrady (ze
složené zálohy) a znamená pro dítě vyšší jistotu, že jeho nárok na výživné bude
skutečně uspokojen, i kdyby povinný v době splatnosti zrovna nedisponoval
dostatečnými peněžními prostředky. V tomto smyslu je tedy třeba hledět na
složenou zálohu na výživné splatné v budoucnu jako na speciální zajišťovací
institut. Při úvaze o tom, jaká práva a povinnosti v této souvislosti vznikají
zúčastněným osobám (povinnému-rodiči, nezletilému dítěti a druhému rodiči,
kterému byla záloha fakticky zaplacena), je třeba mít na zřeteli, že obecně,
je-li určitá peněžitá částka poskytnuta povinnou osobou předem jako záloha,
neznamená to, že tato částka se ihned stává majetkem oprávněné osoby. K tomu
obvykle dojde teprve tehdy, až je záloha vyúčtována, a to pouze k té částce,
která se kryje se skutečnou výší závazku, na jehož úhradu je záloha poskytnuta;
ve zbytku se záloha vrací zpět povinné osobě. Dokud tedy není záloha
vyúčtována, patří stále povinnému. Ve vztahu k zálohovému výživnému určenému
pro dítě v tomto smyslu ostatně nová právní úprava (účinná od 1.1.2014)
obsažená v zákoně č. 89/2012 Sb., občanském zákoníku (dále jen „o. z.“),
upřesnila dosavadní úpravu tezaurace výživného (do té doby obsaženou v § 97
odst. 2 zákona o rodině) tak, že zde doplnila, že „na složenou zálohu se hledí
jako majetek povinného”, a že výživné poskytnuté dítěti formou zálohy „přechází
do vlastnictví dítěte postupně k jednotlivým dnům splatnosti výživného“ (srov. § 918 o.z.). Z uvedeného vyplývá, že pokud vyživovací povinnost povinného
zanikne, pak část zálohy odpovídající výši do té doby nespotřebovanému
výživnému se vrací povinnému, neboť zůstala jeho majetkem. Povinnost vrátit
povinnému nespotřebované výživné má osoba (druhý rodič), která zálohu fakticky
obdržela a zajišťovala z ní postupnou úhradu běžného výživného, neboť v tomto
rozsahu jí na úkor povinného vzniká bezdůvodné obohacení (srov. § 451 obč. zák.). V soudním řízení o žalobě na vydání nespotřebovaného výživného určeného
pro nezletilé dítě, které povinný (rodič) zaplatil formou zálohy na účet
druhého rodiče tohoto dítěte, proto bude (jako nositel tvrzeného práva) aktivně
věcně legitimován povinný (rodič) a (jako nositel tvrzené povinnosti) pasivně
věcně legitimován druhý rodič. Zanikne-li však vyživovací povinnost povinného
(rodiče) jeho smrtí, bude se aktivní a pasivní věcná legitimace v případném
sporu o vrácení nespotřebovaného výživného odvíjet od situace, jaká nastane
mezi dědici při projednávání dědictví po povinném. V projednávané bylo soudy zjištěno, že T. K. (otec žalobce) na základě dohody
se žalovanou zaplatil v lednu 2012 na její účet částku 1,250.000,- Kč, která
měla sloužit jako záloha na výživné splatné v budoucnosti pro jejich nezletilou
dceru AAAAA (polorodou sestru žalobce), která se narodila dne 30. 8. 2012. Poté, co dne 4. 6. 2016 T. K. zemřel, jeho vyživovací povinnost vůči nezletilé
dceři AAAAA tím zanikla.
Do té doby nespotřebované výživné nadále zůstalo
majetkem T. K., tedy jeho pohledávkou za žalovanou, která se v tomto rozsahu –
jak vyplývá ze shora podaného výkladu – na úkor T. K. bezdůvodně obohatila. Při
stanovení výše této pohledávky (nespotřebovaného výživného) však nelze v daném
případě vycházet z ujednání rodičů o tom, že částka zaplacená na účet žalované
„měla představovat zálohu výživného v měsíční výši 4.000,- Kč“. Vyčíslení výše
jednotlivých měsíčních splátek běžného výživného je totiž věcí soudu, který při
svém rozhodování musí mít na zřeteli, že účelem výživného je uhrazování nejen
průběžně se vyskytujících (běžných) potřeb nezletilého dítěte, ale všech potřeb
prospěšných jeho všestrannému vývoji (srov. rozhodnutí býv. Nejvyššího soudu ze
dne 28. 2. 1989 sp. zn. 5 Cz 42/88). Do odůvodněných potřeb je tak třeba
zahrnout nejen vlastní výživu, obutí, ošacení či hygienické a domácí potřeby,
ale i potřebu zajistit bydlení (včetně nákladů na toto bydlení), potřebu
vzdělání, kulturního a sportovního vyžití apod., přičemž vzhledem k tomu, že
výživné nemá pouze spotřební charakter, může sloužit i k zajišťování rezerv
(úspor) zabezpečujících zejména přípravu na budoucí povolání (srov. § 85a odst. 2 zákona o rodině). V daném případě se však ohledně této pohledávky zůstavitele, spočívající v
nespotřebovaném výživném určeném pro dceru AAAAA, jeho dědici (žalobce F. K. a
AAAAA) v rámci dědického řízení neshodli na tom, zda tato pohledávka patří do
aktiv dědictví. Proto k této sporné pohledávce nebylo v řízení a při projednání
pozůstalosti po T. K. přihlíženo a pohledávka nebyla v rámci dědického řízení
vypořádána (srov. § 172 odst. 2 z.ř.s.). Uvedené ovšem neznamená, že by se
dědici nemohli ohledně tohoto majetku domáhat svých práv žalobou mimo dědické
řízení, a to i před skončením dědického řízení. Ustanovení § 189 odst. 2 z.ř.s. totiž výslovně stanoví, že nepřihlíží-li se v řízení a při rozhodování o
pozůstalosti k majetku nebo dluhům zůstavitele v důsledku postupu podle § 162
odst. 2 věty druhé, § 172 odst. 2 věty druhé nebo § 173 věty druhé, mohou se
účastníci domáhat svých práv žalobou. Takovou žalobu soud projedná a rozhodne o
ní ve sporném řízení. Žalobu lze podat (s výjimkou vlastnického práva, které se
nepromlčuje) ve lhůtě tří let od právní moci usnesení soudu, kterým bylo
skončeno dědické řízení, v němž bylo uplatňováno zařazení majetku do aktiv
dědictví a v němž nedošlo k zařazení majetku do aktiv dědictví v důsledku
postupu podle ustanovení 172 odst. 2 z.ř.s. (srov. ve vztahu k obsahově totožné
předešlé právní úpravě rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2012 sp. zn. 21
Cdo 1305/2010). Na základě žaloby podané podle ustanovení § 189 odst. 2 z.ř.s. pak může být – v závislosti na obsahu žaloby a žalobním petitu – soudním
rozhodnutím nejen odstraněna spornost aktiv (nebo pasiv) dědictví (především na
základě žaloby na určení podle ustanovení § 80 o.s.ř.), ale může dojít také ke
konečnému řešení vztahu mezi dědici na základě žaloby na plnění, při níž
vyřešení otázky sporných aktiv (nebo pasiv) dědictví bude představovat
posouzení předběžné otázky.
Právě o takovou žalobu na plnění (řádně podanou ve výše uvedené tříleté
promlčecí době) se jedná v projednávané věci. Řízení o této žalobě se ovšem
musí účastnit (buď jako žalobci, nebo jako žalovaní) všichni dědici, jinak je
dán nedostatek věcné legitimace. Postavení jednotlivých dědiců ve sporu pak
bude vyplývat z jejich postoje k tomu, zda pohledávka (nebo dluh) zůstavitele
patří nebo nepatří do aktiv (nebo pasiv) dědictví. Uvedené vztaženo na
posuzovanou věc znamená, že oproti aktivně věcně legitimovanému F. K. na straně
žalující se musí tohoto řízení na straně žalované účastnit nejen osoba, která
je podle hmotného práva povinna vydat žalobci bezdůvodné obohacení
(nespotřebované výživné), které jí vzniklo na úkor T. K. (tj. žalovaná matka
nezletilé AAAAA), ale také samotná AAAAA, jako druhá dědička povinného T. K.,
která (oproti F. K.) v průběhu dědického řízení vyslovila nesouhlas s tím, že
předmětná pohledávka zůstavitele patří do aktiv dědictví. Obě tyto osoby jsou v
daném sporu pasivně věcně legitimovány společně a mají tak postavení
nerozlučných společníků (§ 91 odst. 2 o. s. ř.). Opačný názor vycházející ze
skutečnosti, že pasivně věcně legitimována je pouze matka nezletilé AAAAA, by
opomíjel, že žaloba podaná podle ustanovení § 189 odst. 2 z.ř.s. směřuje v
první řadě k vyřešení spornosti aktiv (nebo pasiv) dědictví mezi dědici. Případný výrok pravomocného rozsudku by tak podle ustanovení § 159 dost. 2 o. s. ř. mohl zavazovat jedině účastníky daného soudního řízení (tj. žalobce a
žalovanou matku nezletilé AAAAA), a nikoli druhou dědičku AAAAA, bez níž (bez
jejíž účasti) však nemůže být daný spor konečně vyřešen. Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu je – byť založen na
ne zcela přiléhavých důvodech – věcně správný. Protože nebylo zjištěno, že by
byl postižen některou z vad, uvedených v ustanovení § 229 odst. 1 o. s. ř., §
229 odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. nebo v § 229 odst. 3 o. s. ř. anebo jinou
vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší
soud České republiky dovolání žalobce podle ustanovení § 243d písm. a) o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243c
odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť dovolání
žalobce bylo zamítnuto a žalobce je proto povinen nahradit žalované náklady
potřebné k uplatňování jejího práva.
Při rozhodování o výši náhrady nákladů řízení dovolací soud přihlédl k tomu, že
výše odměny má být určena podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom
stupni zvláštním právním předpisem (§ 151 odst. 2 část věty první před
středníkem o. s. ř.), neboť nejde o přiznání náhrady nákladů řízení podle
ustanovení § 147 nebo § 149 odst. 2 o. s. ř. a ani okolnosti případu v
projednávané věci neodůvodňují, aby bylo postupováno podle ustanovení
zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně (§ 151 odst. 2 část věty
první za středníkem o. s. ř.). Vyhláška č. 484/2000 Sb. (ve znění pozdějších
předpisů), která upravovala sazby odměny advokáta stanovené paušálně pro řízení
v jednom stupni, však byla nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013 č.
116/2013 Sb. dnem 7. 5. 2013 zrušena. Nejvyšší soud České republiky za této
situace určil pro účely náhrady nákladů dovolacího řízení paušální sazbu odměny
pro řízení v jednom stupni s přihlédnutím k povaze a okolnostem projednávané
věci a ke složitosti (obtížnosti) právní služby poskytnuté advokátem a podpůrně
též k vyhlášce č. 484/2000 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) [srov. nález
Ústavního soudu ze dne 7. 6. 2016 sp. zn. IV. ÚS 3559/15] ve výši 23.230,- Kč.
Kromě této paušální sazby odměny advokáta vznikly žalované náklady spočívající
v paušální částce náhrady výdajů ve výši 300,- Kč (srov. § 13 odst. 4 vyhlášky
č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů). Vzhledem k tomu, že zástupce
žalované advokát JUDr. Michal Hruška je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží
k nákladům, které žalované za dovolacího řízení vznikly, rovněž náhrada za daň
z přidané hodnoty ve výši 4.941,- Kč (srov. § 137 odst. 3, § 151 odst. 2 věta
druhá o. s. ř.).
Žalobce je povinen náhradu nákladů dovolacího řízení v celkové výši 28.481,- Kč
zaplatit žalované k rukám advokáta, který žalovanou v tomto řízení zastupoval
(§ 149 odst. 1 o. s. ř.), do 3 dnů od právní moci rozsudku (§ 160 odst. 1 o. s.
ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 10. 2020
JUDr. Lubomír Ptáček Ph.D.
předseda senátu