USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Davida Vláčila ve věci pozůstalosti po J. R., zemřelé dne XY, za účasti vypravitelky pohřbu A. Š., zastoupené JUDr. Pavlem Koskem, advokátem se sídlem v Pardubicích, Pernštýnská č. 40, a žalobce P. R., zastoupeného JUDr. Petrem Šádou, advokátem se sídlem v Bořicích č. 65, o žalobách pro zmatečnost a na obnovu řízení podaných žalobcem proti usnesení Okresního soudu v Pardubicích ze dne 13.3.2019 č.j. 32 D 791/2018-79, ve znění opravného usnesení ze dne 3.6.2019 č.j. 32 D 791/2018-86, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 32 D 791/2018, o dovolání žalobce P. R. proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 18. října 2021 č.j. 18 Co 102/2021-250, takto:
I. Dovolání žalobce P. R. se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o.s.ř.):
Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce P. R. proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 18.10.2021 č.j. 18 Co 102/2021-250 (kterým bylo potvrzeno usnesení Okresního soudu v Pardubicích ze dne 11.8.2020 č.j. 32 D 791/2018-106 o zamítnutí žaloby pro zmatečnost a žaloby na obnovu řízení, obou podaných P. R., proti usnesení Okresního soudu v Pardubicích ze dne 13.3.2019 č.j. 32 D 791/2018-79, ve znění opravného usnesení ze dne 3.6.2019 č.j. 32 D 791/2018-86) podle ustanovení § 243c odst. 1 o.s.ř.
odmítl, neboť neobsahuje údaje o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 o.s.ř., a v dovolacím řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat. Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích (i ve vztahu přímo k dovolateli) opakovaně uvedl, že k projednání dovolání nepostačuje obecné konstatování o splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o.s.ř. Může-li být dovolání přípustné jen podle ustanovení § 237 o.s.ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.9.2013 sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27.8.2013 sen.
zn. 29 NSČR 55/2013, uveřejněné pod č. 116 v časopise Soudní judikatura, ročník 2014, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29.8.2013 sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem. Argument, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání, jen je-li z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. již uvedené usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.9.2013 sp. zn. 29 Cdo 2394/2013).
Má-li být dovolání přípustné proto, že „dovolacím soudem je řešená právní otázka rozhodována rozdílně“, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání jen tehdy, je-li z dovolání patrno, jaká rozdílná řešení dané právní otázky a v jakých rozhodnutích se z judikatury dovolacího soudu podávají (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26.11.2013 sp. zn. 29 Cdo 3032/2013). Způsobilé vymezení předpokladu přípustnosti dovolání, podle kterého „dovolacím soudem vyřešená otázka má být posouzena jinak“, předpokládá uvedení údajů, ze kterých vyplývá, od kterého svého řešení (nikoli tedy řešení odvolacího soudu v napadeném rozhodnutí) otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (srov. například již uvedená usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27.8.2013 sen.
zn.
29 NSČR 55/2013 a ze dne 29.8.2013 sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). K tomu dovolací soud dodává, že úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v ustanovení § 241a ve vazbě na ustanovení § 237 o.s.ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky ať již z oblasti hmotného či procesního práva (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20.5.2015 sp. zn. 30 Cdo 1833/2015, či usnesení Ústavního soudu ze dne 26.6.2014 sp. zn.
III. ÚS1675/14). Ústavní soud pak např. v usnesení ze dne 28.4.2015 sp. zn. I. ÚS 1092/15, „naznal, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitosti dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup“. Současně z ustálené judikatury Ústavního soudu vyplývá, že námitka, jejíž podstatou je tvrzení o porušení základních práv a svobod, může založit přípustnost dovolání, ale tato možnost nikterak nezbavuje dovolatele povinnosti vymezit předpoklady přípustnosti dovolání, a to mj. tím, že poukáže na ustálenou judikaturu Ústavního soudu, od níž se odvolací soud odchýlil při řešení otázky vztahující se k ochraně základních práv a svobod, kterou musí dovolatel vymezit.
Neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28.11.2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod č. 460/2017 Sb., a dále např. usnesení Ústavního soudu ze dne 22.1.2019 sp. zn. III. ÚS 3963/18). Dovolatel, v kontextu výše uvedeného obligatorního obsahového požadavku, ve svém velmi obsáhlém dovolání nepředkládá dovolacímu soudu k řešení žádnou otázku hmotného ani procesního práva, která by zakládala přípustnost dovolání.
Pouze uvádí, že rozhodnutí odvolacího soudu „závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“, a přitom odkazuje na více než desítku rozhodnutí dovolacího soudu a Ústavního soudu, která se týkají obecně předpokladů přípustnosti dovolání a obecných principů právního státu (zejména práva na spravedlivý proces, práva na zákonného soudce, práva na přístup k nestrannému soudu), dále problematiky překvapivého a nedostatečně odůvodněného rozhodnutí, opomenutých důkazů, zásady kontradiktornosti a dvojinstančnosti řízení a „práva na rovnost zbraní a účastníků“.
Z těchto rozhodnutí, která se týkají vesměs procesních právních otázek, dovolatel cituje některé části, ovšem bez jakékoli vazby na konkrétní hmotněprávní závěry odvolacího soudu, ani tyto citace nejsou doplněny údaji o tom, v čem konkrétně mají spočívat dovolatelem namítaná procesněprávní pochybení odvolacího soudu.
Jak bylo vysvětleno již výše, pouze obecné konstatování, že odvolací soud porušil výše zmíněné zásady, bez vymezení konkrétní otázky hmotného nebo procesního práva, kterou měl odvolací soud podle názoru dovolatele vyřešit v rozporu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu, nepostačuje k tomu, aby dovolací soud mohl považovat předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 o.s.ř. za splněné. Ostatně dovolatelem napadené rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu se zákonem i s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Za situace, kdy žalobce spatřoval důvody pro vyloučení soudců Mgr. Miloše Zdražila, JUDr. Víta Pejška a JUDr. Aleny Pokorné a soudního komisaře JUDr. Josefa Láta toliko v jejich procesním postupu v projednávané věci nebo ve způsobu jejich rozhodování v jiných věcech (a ani v dovolání neuplatňuje žádný z důvodů vyloučení soudce podle ustanovení § 14 odst. 1 a 2 o.s.ř.), odvolací soud důvodně shledal žalobu o zmatečnost za neopodstatněnou. K tomu dovolací soud podotýká, že dovolatelem akcentované právo na přístup k nestrannému soudu, stejně jako právo na spravedlivý proces, nelze interpretovat tak, že by současně znamenalo také právo na příznivé rozhodnutí ve věci.
Ani zamítnutím žaloby na obnovu řízení odvolací soud nepochybil, neboť – jak správně uvedl v odůvodnění napadeného usnesení – procesním nástrojem dědice, který chce (tak jako dovolatel) z důvodu, že zůstavitel zanechal majetek vyšší než nepatrné hodnoty, docílit (dodatečné) projednání dědictví za situace, kdy řízení o pozůstalosti bylo bez jeho účasti zastaveno podle ustanovení § 153 nebo 154 z.ř.s., není obnova řízení, nýbrž postup podle ustanovení § 192 z.ř.s. Tento závěr je přitom korektní i z ústavněprávního hlediska, jak je patrno z usnesení Ústavního soudu ze dne 19.5.2020 sp. zn. I.
ÚS 771/20, jímž byla přímo v této věci odmítnuta dovolatelova ústavní stížnost. Z vyjádření dovolatele, že dovolání směřuje „proti všem bodům výroku“ napadeného usnesení odvolacího soudu, je zřejmé, že napadá dovoláním rovněž část usnesení odvolacího soudu, v níž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení účastníků. Ani v tomto směru však není dovolání podle ustanovení § 237 o.s.ř. přípustné, neboť směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu v části týkající se výroku o nákladech řízení [srov. § 238 odst. 1 písm. h) o.s.ř.].
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.