24 Cdo 3140/2025-378
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Davida Vláčila a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci posuzované J. Š., zastoupené Mgr. Jaroslavem Kratochvílem, advokátem, se sídlem v Kraslicích, Tyršova 194, a procesním opatrovníkem Mgr. Pavlem Rybářem, advokátem, se sídlem v Sokolově, Slovenská 2136, za účasti a) Š. Š., zastoupené JUDr. Markem Matěnou, advokátem, se sídlem v Olomouci, Jeremenkova 221, b) S. Š., zastoupené Mgr. Jaroslavem Kratochvílem, advokátem, se sídlem v Kraslicích, Tyršova 194, c) Okresního státního zastupitelství v Sokolově, se sídlem v Sokolově, Karla Havlíčka Borovského 408, d) města K., identifikační číslo osoby XY, se sídlem v XY, e) obce S., identifikační číslo osoby XY, se sídlem v XY, o svéprávnosti a opatrovnictví, vedené u Okresního soudu v Sokolově pod sp. zn. 40 Nc 22035/2023, o dovolání posuzované a účastnice S. Š. proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 18. 12. 2024, č. j. 61 Co 231/2024-299, takto:
I. Dovolání posuzované a účastnice S. Š. se odmítají. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
1. Okresní soud v Náchodě, na základě podnětu L. K. zahájil dne 16. 6. 2022 řízení o omezení svéprávnosti a řízení ve věcech opatrovnických ve vztahu k J. Š. (dále jen „posuzovaná“). Usnesením ze dne 6. 4. 2023, č. j. Nc 3335/2022-75, Okresní soud v Náchodě přenesl příslušnost na Okresní soud v Sokolově (dále jen „soud prvního stupně“).
2. Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 2. 4. 2024, č. j. 40 Nc 22035/2023-183, rozhodl, že posuzovaná není způsobilá samostatně hospodařit se svými finančními prostředky přesahujícími částku 1 000 Kč týdně, vyplácené formou běžného kapesného, nakládat se svým majetkem, uzavírat smlouvy, zejména kupní, darovací, leasingové, úvěrové atp., uzavírat smlouvy s opětujícím se plněním, uzavírat smlouvy o poskytování sociálních služeb a spojených s ubytováním, rozhodovat o zásazích do své tělesné a duševní integrity, právně jednat před úřady a soudy, právně jednat v pracovně-právních věcech, uzavírat manželství, vykonávat rodičovskou odpovědnost ani právo osobního styku s dítětem, právně jednat ve věcech osvojení, být volena, pořizovat pro případ smrti (výrok I), svéprávnost posuzované omezil na dobu pěti let od právní moci rozsudku (výrok II), opatrovníkem posuzované jmenoval obec S., která je oprávněna v rozsahu omezení svéprávnosti posuzované za posuzovanou jednat v běžných věcech, nakládat s jejími finančními prostředky, uzavírat smlouvy, pokud se nejedná o běžnou záležitost, je třeba schválení soudu (výrok III) a
3. K odvolání posuzované a účastnice S. Š. [dále také jen „účastnice b)“] proti výroku III rozsudku soudu prvního stupně Krajský soud v Plzni (dále jen „odvolací soud) rozsudkem ze dne 18. 12. 2024, č. j. 61 Co 231/2024-299, výrok III a v souvisejícíh výrocích IV a V rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II odvolacího soudu).
4. Rozsudek odvolacího soudu napadly dovoláním účastnice b) a posuzovaná.
5. Účastnice b) rozsudek odvolacího soudu napadla v celém jeho rozsahu včasným dovoláním, které Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, pro vady, jež nebyly ve lhůtě (§ 241b odst. 3 o. s. ř.) odstraněny, odmítl.
6. Dovolání sepsala účastnice b) bez splnění podmínky povinného zastoupení. Podle § 241 odst. 4 o. s. ř. však dovolání musí být sepsáno advokátem a ve smyslu § 241a odst. 5 o. s. ř. nelze přihlížet k tomu, co o náležitostech dovolání (co do určení rozsahu napadeného rozhodnutí a vymezení dovolacího důvodu) uvedl sám řádně nezastoupený dovolatel. Soud prvního stupně účastnici b) vyzval přípisem ze dne 11. 6. 2025 (č. l. 331) k doložení zastoupení své osoby advokátem nebo notářem, a to ve lhůtě 7 dnů od doručení. Zvolený zástupce (advokát) v soudem stanovené lhůtě, konkrétně dne 24. 6. 2025, doložil procesní plnou moc (č. l. 346) avšak dovolání sepsané samotnou účastnicí b) nedoplnil o předepsané náležitosti, pročež se původně odstranitelná vada stala vadou neodstranitelnou (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 5486/2016, nebo ze dne 15. 2. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3803/2016) a dovolání jako celek neprojednatelným.
7. Posuzovaná (dále též „dovolatelka“) napadla rozsudek odvolacího soudu v rozsahu „výroku ve věci samé“ rovněž dovoláním.
8. Přípustnost dovolání posuzovaná odůvodnila tím, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od dosavadní rozhodovací praxe, nebo která nebyla doposud v rozhodovací praxi řešena, event. mají být dovolacím soudem vyřešeny a posouzeny jinak“. Takové alternativní vymezení přípustnosti dovolání se však navzájem vylučuje, a proto není způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. Z povahy věci vyplývá, že v konkrétním případě může být splněno vždy pouze jedno ze zákonem stanovených kritérií přípustnosti dovolání – splnění jednoho kritéria přípustnosti dovolání zpravidla vylučuje, aby současně pro řešení téže otázky bylo naplněno kritérium jiné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014, ústavní stížnost proti němu Ústavní soud usnesením ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/2014, odmítl).
9. Podané dovolání neobsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř., neboť posuzovaná (ani za pomoci zástupce z řad advokátů) náležitě nevymezila, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Nejvyšší soud přitom ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud měl odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13).
10. Nejvyšší soud přitom ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13).
11. Rovněž Ústavní soud potvrdil, že „[n]áležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou (…) v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků“ (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2716/13).
12. Ústavní soud se dále k otázce náležitostí dovolání vyjádřil v usnesení ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14, kde přiléhavě vysvětlil účel povinnosti dovolatele uvést, v čem konkrétně spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Účelem zavedení této povinnosti je podle Ústavního soudu „regulace vysokého počtu problematicky formulovaných dovolání a preventivní působení na advokáty potenciálních dovolatelů, aby se otázkou přípustnosti dovolání odpovídajícím způsobem zabývali. To mělo vést k tomu, že dovolání nakonec podáno nebude, neboť advokát při reflexi dosavadní judikatury Nejvyššího soudu sám zjistí, že dovolání rozumný smysl podávat nemá.“
13. K ústavní konformitě požadavku na vymezení důvodů přípustnosti dovolání se pak Ústavní soud souhrnně vyjádřil ve stanovisku pléna ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, přičemž i v další své nálezové judikatuře netoleruje Nejvyššímu soudu, pokud ten projedná dovolání, aniž by bylo vybaveno předepsanými obsahovými náležitostmi (srovnej nález ze dne 11. 2.2020, sp. zn. III. ÚS 2478/18).
14. Již zcela nad rámec rozhodovacích důvodů lze dodat, že dovolání by neobstálo ani je-li jím namítáno, že má jít o neřešenou otázku, neboť dovolatelka přehlíží, že při výběru opatrovníka musí soud zvážit i další hlediska tak, aby jmenovaný opatrovník skýtal záruky, že se své funkce zhostí v souladu s účelem opatrovnictví (§ 457 o. z.) a že zajistí všestrannou a efektivní ochranu zájmů opatrovance a naplňování jeho práv. Vzhledem k obsahu povinností opatrovníka (plynoucích zejména z ustanovení § 466 odst. 1 o.
z.) je přitom zjevné, že do rámce „všestranné a efektivní ochrany zájmů opatrovance a naplňování jeho práv“ jednoznačně patří i zajištění správy majetku opatrovance s péčí řádného hospodáře. Proto dalšími hledisky, k nimž musí soud při výběru opatrovníka přihlížet, mohou být podle okolností konkrétního případu nejen osobní poměry navržené osoby, její věk, zdravotní stav, situace, v níž se tato osoba nachází, její vztah k opatrovanci apod., ale v neposlední řadě také veškeré další skutečnosti, které mohou vypovídat o důvěryhodnosti (spolehlivosti) navržené osoby z hlediska její schopnosti řádné správy opatrovancova majetku.
Jsou-li přitom některá hlediska pro posouzení způsobilosti (resp. vhodnosti) navržené osoby k opatrovnictví v konkrétní věci významnější (závažnější, důležitější), soud jim logicky přikládá také větší význam. V této kvalitě musí soud zvažovat nastíněná hlediska, i kdyby po vyloučení navržených osob přicházel – tak jako v projednávané věci – v úvahu již jen veřejný opatrovník (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2021, sp. zn. 24 Cdo 1080/2021, nebo rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25.
6. 2020, sp. zn. 24 Cdo 3590/2019).
15. Shora citovaným rozhodnutím se rozhodnutí odvolacího soudu (ani soudu prvního stupně) nepříčí, neboť soudy v projednávané věci náležitě (v přiměřeném rozsahu) vysvětlily, jakými úvahami se při posouzení otázky jmenování opatrovnice posuzované řídily. V případě účastnice a) Š. Š. (dcery posuzované) zjistily primárně, že posuzovaná nesouhlasila s ustanovením této osoby do funkce opatrovníka. U účastnice b) S. Š. shledal omezenou schopnost nakládat s majetkem posuzované, když je osobou soudně trestanou za majetkovou trestnou činnost, z roku 2002, zahlazené k 13. 1. 2006, prochází množstvím exekučních řízení, a v rámci insolvenčního řízení vedené pod sp. zn. KSPL 27INS 2020/2018 bylo zjištěno, že uspokojila věřitele v rozsahu 32,2 % (ve zbylém byla osvobozena od placení). O. Š., manžel posuzované, není pro svůj věk a zdravotní stav schopen aktivního výkonu funkce opatrovníka. V. Š., dcera posuzované není s matkou v pravidelném kontaktu (vzdálenost současného bydliště posuzované a bydliště obou dcer posuzované je více než 300 km) a posuzovaná sama ji jako svou opatrovnici nechce. Soudy tak uzavřely, že možnost vykonávat funkci opatrovníka někým z rodinných příslušníků posuzované je limitované intenzivním majetkovým konfliktem (čerpání kontokorentu Š. Š. z bankovního účtu posuzované, převod členských práv a povinností v bytovém družstvu darovací smlouvou z posuzované na dceru Š. Š.).
16. Nejvyšší soud dodává, že cílem opatrovnictví je ochrana zájmů zastoupeného a jeho práv. Při výběru opatrovníka musí soud dbát především o to, aby skýtal záruky, že se své funkce zhostí v souladu s účelem opatrovnictví a že zajistí všestrannou a efektivní ochranu práv a oprávněných zájmů opatrovance (k tomu srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2011, sp. zn. 21 Cdo 3871/2010, jehož závěry o způsobilosti osoby k opatrovnictví jsou plně aplikovatelné i v poměrech právní úpravy obsažené v o. z.). Nejvyšší soud nesdílí názor dovolatelky, že se odvolací soud neměl podrobněji zabývat insolvenčním řízením účastnice b), ale naopak považuje za dostatečně zdůvodňující, když přistoupil ke jmenování tzv. veřejného opatrovníka, není-li tu oné osoby blízké (příbuzné). Odvolací soud (a spolu s ním i soud prvního stupně) se znění zákona (ani ustálené judikatuře Nejvyššího soudu) nezpronevěřil, když k výkonu opatrovnictví povolal veřejného opatrovníka, a to zcela bez zřetele na stanovisko příslušné obce (města), které plnění takové povinnosti ukládá zákon.
17. Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému obě dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a tyto vady nebyly ani jednou z dovolatelek v zákonné lhůtě odstraněny (§ 241b odst. 3 o. s. ř.).
18. O odměně a náhradě hotových výdajů vzniklých v dovolacím řízení opatrovníkovi posuzované rozhodne soud prvního stupně.
19. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 1. 2026
JUDr. David Vláčil předseda senátu