USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Romana Fialy v
právní věci žalobců a) K. P., narozeného XY, bytem XY, s adresou pro doručování
XY, b) Z. P., narozené XY, bytem XY, a c) M. S., narozeného XY, bytem XY, s
adresou pro doručování XY, všech zastoupených Mgr. Vítem Michelem, advokátem se
sídlem v Ostravě, Stodolní č. 1785/31, o nahrazení správního rozhodnutí, vedené
u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 35 C 23/2016, o dovolání žalobců a), b) a
c) proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 31. ledna 2018 č. j. 1 Co
59/2017-78, takto:
I. Dovolání žalobců a), b) a c) se odmítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalobců proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 31. 1. 2018 č.
j. 1 Co 59/2017-78 není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť je
napadený rozsudek odvolacího soudu v souladu s ustálenou rozhodovací praxí
dovolacího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2006 sp. zn. 30
Cdo 838/2006 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2008 sp. zn. 30 Cdo
4796/2007, které byly přijaty za účinnosti dřívější, obsahově obdobné právní
úpravy, a v nich vyjádřený právní názor, že pro posouzení návrhu na vklad práva
do katastru nemovitostí je rozhodující, zda účastník vkladového řízení není
omezen právními předpisy v oprávnění nakládat s nemovitostí k okamžiku podání
návrhu na vklad). Uvedené nyní přímo vyplývá rovněž z ustanovení § 17 odst. 5
věty druhé zákona č. 256/2013, o katastru nemovitostí, ve znění pozdějších
předpisů, podle nějž katastrální úřad zkoumá skutečnosti uvedené v § 17
odstavcích 1 až 4 tohoto zákona podle stavu, jaký tu byl v okamžiku podání
návrhu na vklad.
I pokud by tak bylo pravdivé tvrzení žalobců, že smlouva o zřízení věcného
břemene, na níž byly podpisy úředně ověřeny až 6. 4. 2016 (na jejímž podkladě
byl podán návrh na vklad dne 6. 4. 2016), byla uzavřena skutečně již 10. 1.
2011, kdy ještě předmětná nemovitá věc nebyla zatížena exekučními příkazy, je
bezvýznamná námitka, že nepovolením vkladu věcného břemene budou na svých
právech kráceni žalobci b) a c).
Vymezují-li žalobci dále přípustnost dovolání tak, že rozhodnutí odvolacího
soudu závisí na vyřešení právních otázek, které mají být dovolacím soudem
posouzeny jinak, musí být z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky
hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud
odchýlit (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen.
zn. 29 NSČR 55/2013). Tomuto požadavku však žalobci nedostáli, vymezení
předpokladů přípustnosti dovolání je přitom obligatorní náležitostí dovolání
(srov. ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř.). Pro tento nedostatek přitom nelze v
dovolacím řízení pokračovat.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobců a, b, a c) na základě výše
uvedeného podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta
druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. 5. 2019
JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D.
předseda senátu