24 Cdo 3225/2024-603
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Davida Vláčila v právní věci posuzované M. J., zastoupené Mgr. Radkou Marťánovou, advokátkou se sídlem v Českém Krumlově, Latrán č. 193, jako procesní opatrovnicí, a Mgr. Janem Aulickým, advokátem se sídlem v Českém Krumlově, Za Tiskárnou č. 327, za účasti stálého (hmotněprávního) opatrovníka obce Brloh, se sídlem obecního úřadu v obci Brloh, Brloh č. 23, o návrhu stálého opatrovníka na rozšíření omezení svéprávnosti a o návrhu posuzované na zrušení omezení svéprávnosti, vedené u Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp. zn. 8 P 166/2018, o dovolání posuzované proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. března 2024, č. j. 7 Co 152/2024-535, takto:
I. Dovolání posuzované se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Okresní soud v Českém Krumlově (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 18. 12. 2023, č. j. 8 P 166/2018-511, 3 P a Nc 158/2023, 3 P a Nc 239/2023, rozhodl, že rozsudek Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 17. 3. 2022, č. j. 8 P 166/2018-375, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. 6. 2022, č. j. 7 Co 591/2022-410, kterým byla omezena svéprávnost posuzované, se mění tak, že se omezuje ve svéprávnosti tak, že není způsobilá nakládat se jměním, jehož hodnota převyšuje 2 000 Kč týdně, rozhodovat o vlastní léčbě a o zásahu do své duševní a tělesné integrity a uzavřít manželství (výrok I.).
Soud prvního stupně jmenoval opatrovníkem posuzované obec Brloh, která je oprávněna za posuzovanou právně jednat ve všech věcech, v nichž je omezena její svéprávnost, vyjma záležitostí týkajících se vzniku a zániku manželství (výrok II.). Zamítl návrh posuzované na zrušení rozhodnutí o omezení její svéprávnosti (výrok III.) a rozhodl, že stát ani žádný z účastníků nemají právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV., V.). Soud prvního stupně v souladu s návrhem opatrovníka posuzované přistoupil k rozšíření omezení svéprávnosti posuzované, a to v oblasti nakládání s majetkem, neboť byl přesvědčen, že neuváženým chováním posuzované jí hrozí závažná újma (krátce poté, co byla propuštěna z ústavní ochranné léčby, začala činit kroky k prodeji bytu, který má ve svém osobním vlastnictví).
Uvedl, že v souladu se závěry aktuálního znaleckého zkoumání posuzované, podpořenými i zprávami její ošetřující lékařky, posuzovaná trpí schizoafektivní poruchou manického typu, jež není přechodná a kterou léčbou nelze ovlivnit. Konstatoval, že k ochraně zájmů posuzované nelze použít některé z mírnějších a méně omezujících opatření, a to s ohledem na charakter duševní choroby, kterou trpí.
2. K odvolání posuzované Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I.) s tím, že jej ve vztahu k době omezení svéprávnosti mění tak, že se svéprávnost posuzované omezuje na dobu 5 let (výrok II.), a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok III.). Pokud jde o skutkový stav, odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně, dospěl dále k závěru, že je namístě také omezení svéprávnosti posuzované v oblasti nakládání s penězi a majetkem v rozsahu převyšujícím 2 000 Kč týdně, aby bylo zajištěno, že posuzovaná vystačí se svým příjmem v podobě invalidního důchodu a nepřistoupí k neuváženým či pro ni nevýhodným nákupům (např. na internetu) nebo nevýhodnému prodeji nemovitého majetku. Vycházel přitom z toho, že posuzovaná po svém propuštění z Psychiatrické nemocnice v Dobřanech v květnu 2023 začala činit kroky k prodeji svého nemovitého majetku, konkrétně bytu v osobním vlastnictví, a že rovněž mluvila o tom, že nakoupila investiční zlato na internetu, přičemž projevovala snahu toto zlato prodat v obchodním centru v Českých Budějovicích. Konstatoval, že posuzovaná vnímá realitu zkresleně, její myšlení a vnímání je ovlivněno bludy a je zde obava, aby neuváženým chováním v majetkoprávní oblasti neutrpěla majetkovou újmu. Uzavřel, že rozhodoval se zřetelem k ustanovení § 55 o. z. a § 60 o. z. v situaci, kdy mírnější opatření ani v současné době nepřichází v úvahu (a to vzhledem k povaze onemocnění posuzované). Ve vztahu k době omezení svéprávnosti posuzované přistoupil odvolací soud ke změně napadeného rozsudku soudu prvního stupně (když vzhledem k absenci výslovného stanovení doby omezení je třeba podle odvolacího soudu vycházet z toho, že soud prvního stupně určil dobu omezení svéprávnosti v trvání 3 let) a stanovil omezení svéprávnosti v délce 5 let (§ 59 o. z.); v této souvislosti odkázal na trvalost duševní poruchy posuzované.
3. Proti rozsudku odvolacího soudu v celém rozsahu podala posuzovaná (dále též jen „dovolatelka“) prostřednictvím advokáta dovolání. Domnívá se, že
dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř. s tím, že rozsudek odvolacího soudu závisí na dále označených právních otázkách, které „nepovažuje za vyřešené v rozhodovací praxi dovolacího soudu“, a to:
a) posouzení ustanovení § 55 odst. 1, 2 o. z. v otázkách pojmů zájmu člověka, rozsahu i stupně neschopnosti člověka postarat se o vlastní záležitosti, hrozby závažné újmy a posouzení mírnějších a méně omezujících opatření,
b) posouzení ustanovení § 57 odst. 1 o. z. v otázce rozsahu omezení svéprávnosti, v jakém člověk není pro duševní poruchu, která není jen přechodná, schopen právně jednat,
c) zda lze změnit rozsah omezení svéprávnosti posuzované, aniž by došlo ke změně charakteru a stavu duševní poruchy posuzované, tedy zda je změnou okolností dle § 60 o. z. změna nikoliv duševní poruchy. K bodu ad a) dovolatelka uvádí, že dle závěrů znaleckého posudku je sice zjištěna její duševní porucha (byť o tomto zjištění jako zjištění skutkovém dovolatelka vznáší zásadní pochybnosti a nesouhlasí s ním), není však správně posouzené, zda vlivem duševní poruchy není natolik způsobilá právně jednat, že jí hrozí závažná újma a že nelze přistoupit k jiným (mírnějším) omezujícím opatřením (podle jejího názoru se napadené rozhodnutí aspekty v tomto ohledu nezabývalo do větší hloubky).
K ad b) nemá za správné omezení svéprávnosti v rozsahu nakládání s majetkem (s odůvodněním, že jednáním směřujícím k prodeji bytu jí hrozí závažná újma), neboť je vysokoškolsky vzdělaná a doposud nedošlo k jednání, jímž by s tímto majetkem fakticky nakládala, ani k jednání, jež by zapříčinilo vznik jakékoliv újmy, přičemž hrozba závažné újmy nemůže být dovozována jen z okolnosti, že je byt nabízen k prodeji. K ad c) dovolatelka upozorňuje na okolnost, že ze závěrů znaleckého zkoumání vyplynulo, že k podstatné změně jejího zdravotního stavu nedošlo, a přesto je její omezení oproti původnímu rozhodnutí odlišné ve vztahu k rozšíření omezení při oprávnění nakládat s majetkem.
Je proto přesvědčena, že rozšíření omezení svéprávnosti je nedůvodné. Nakonec uvádí, že by mělo být vyhověno jejímu návrhu na zrušení omezení svéprávnosti, neboť dodržuje předepsanou léčbu. Má rovněž za to, že by měla být reflektována především její základní lidská práva jako je právo vlastnické. Navrhuje proto, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.
4. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 věta první o. s. ř.).
5. Dovolání posuzované proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), neboť rozhodnutí odvolacího soudu se nezabývá otázkami v rozhodovací praxi dovolacího soudu nevyřešenými (jak namítá dovolatelka), nýbrž je v dovolatelkou předestřených otázkách zcela v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (a Ústavního soudu), a není důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak.
6. Předně, napadený rozsudek odvolacího soudu (v návaznosti na rozhodnutí soudu prvního stupně) vychází z ustálené rozhodovací praxí dovolacího soudu, když podle okolností případu jednak přihlíží k subjektivnímu hledisku, jak se duševní porucha posuzované projevuje v její psychické způsobilosti a působí na schopnost obstarat si vlastní záležitosti (a nepreferuje tedy pouze samotnou skutečnost, že posuzovaná trpí duševní poruchou), ale také čerpá ze skutkových zjištění na základě více korespondujících znaleckých posudků, učiněných v souvislosti s ostatními výsledky dokazování. Ustálená rozhodovací praxe dovolacího soudu k podmínkám omezení svéprávnosti se vyjadřuje hojně i k omezení osob s trvalou duševní poruchou, včetně rozsahu tohoto omezení a přiměřenosti jeho doby (obdobně srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2023, sp. zn. 24 Cdo 3550/2022), s tím, že je vždy na soudu, aby tuto otázku řešil (a zvolil vhodné opatření), a to zejména podle konkrétních okolností případu a s přihlédnutím k tomu, zda nepostačují mírnější nebo méně omezující opatření, což i v projednávané věci odvolací soud (soud prvního stupně) zohlednil. Jakkoliv dovolatelka v tomto ohledu poukazuje na nedostatečnost odůvodnění rozhodnutí, nelze jí dát za pravdu, neboť i v případě poskytnutí nápomoci by nebyla posuzovaná schopna validního rozhodování s ohledem na přítomné poruchy vnímání a myšlení a stejně tak nelze očekávat, že by byla schopna obstát v institutu zastoupení členem domácnosti právě z důvodu přítomné psychopatologie (k tomu srov. bod 18. odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně).
7. K dovolacím námitkám ad b) a c) dovolací soud podotýká, že je mimo jakoukoliv pochybnost, že důvodem pro změnu nebo zrušení původního rozhodnutí soudu ve věci svéprávnosti člověka může být nejen změna zdravotního (duševního) stavu posuzovaného člověka, a to jak v pozitivním smyslu (kdy mu zlepšení zdravotního stavu umožňuje právně jednat ve větším rozsahu), tak v negativním smyslu (kdy mu zhoršení zdravotního stavu naopak znemožňuje - buď částečně nebo zcela - právně jednat v dosavadním rozsahu), ale i změna v jeho sociální nebo jiné situaci, např. že již existuje (nebo naopak již není k dispozici) osoba, která je schopna zabezpečit jeho běžné potřeby, a nadále není důvod (anebo naopak již je důvod) očekávat, že by sám člověk mohl vstupovat do zásadního právního jednání se třetími osobami nad rámec záležitostí každodenního života, ani není důvod (anebo naopak již je důvod) k obavám, že bez omezení svéprávnosti by posuzovanému v určitých životních situacích hrozila závažná újma.
Na rozdíl od podmínek změny rozhodnutí v případech uvedených v ustanovení § 163 odst. 1 o. s. ř., v nichž se vyžaduje podstatná změna okolností, postačuje v těchto případech i méně výrazná (prostá) změna okolností, může-li odůvodnit změnu v rozsahu omezení svéprávnosti (srov. obdobně stanovisko bývalého Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 1977, sp. zn. Cpj 160/76, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 3, ročník 1979). Z uvedeného dále vyplývá, že při zjišťování toho, zda u posuzovaného člověka došlo k právně relevantní změně okolností, jež by mohla vést ke změně (zúžení či rozšíření) rozsahu omezení svéprávnosti, je nezbytné porovnání okolností, které byly právně významné pro předešlé rozhodnutí soudu, a aktuálních poměrů posuzovaného.
Prvořadým úkolem soudu je tak posoudit, jaký rozsah omezení svéprávnosti je aktuálně (oproti předchozímu stavu) v zájmu posuzovaného člověka, a zda by posuzovanému bez omezení jeho svéprávnosti v konkrétních životních situacích vskutku hrozila závažná újma, anebo zda postačí v jeho zájmu přikročit k mírnějším a (ve vztahu k jeho osobě tedy) méně omezujícím opatřením. Zájem posuzovaného člověka i hrozbu závažné újmy soud vždy musí zkoumat podle okolností konkrétního případu. Nebezpečí, že v případě neomezené svéprávnosti dojde k závažné újmě na straně člověka, musí být nikoliv jen hypotetické.
Soud při posuzování, zda a do jaké míry přikročí k omezení svéprávnosti, zvažuje, zda míra tohoto nebezpečí a případný následek vyváží tak zásadní zásah do práv člověka, jakým je omezení svéprávnosti. Finální závěr může ovšem soud přirozeně učinit jen po proběhnuvším dokazování, v němž bude soustředit v dostatečné míře nezbytná skutková zjištění o osobních poměrech posuzovaného (tedy jak se projevuje při sociálním kontaktu se členy občanské společnosti, jak se stará o své potřeby, anebo jak hospodaří s finančními prostředky), přihlížeje ke všemu, co v řízení vyšlo najevo (k tomu srov. obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9.
4. 2024, sp. zn. 24 Cdo 257/2024).
8. V souladu s právě citovaným odvolací soud (stejně jako před ním i soud prvního stupně) vysvětlil, jakými úvahami se při hodnocení výsledků dokazování řídil a se kterými závěry soudu prvního stupně se ztotožnil a vycházel z nich. K závěru odvolacího soudu, že je namístě a v zájmu posuzované také omezení její svéprávnosti v oblasti nakládání s penězi a majetkem v rozsahu převyšujícím 2 000 Kč týdně a nestačí méně omezující opatření, bylo v řízení provedeno značné množství důkazů (znalecký posudek, výslech a zhlédnutí posuzované v místě jejího bydliště, výslech znalce, listinné důkazy…). Odvolací soud (soud prvního stupně) nevycházel jen ze závěrů znaleckého posudku a z diagnózy posuzované (byť se posuzovaná prezentovala tak, že nebude vytvářet dluhy, neboť je dostatečně poučena, znalkyně se nedomnívala, že by byla schopna činit v tomto ohledu relevantní závěry, protože porucha myšlení a vnímání jí takto ani nedovoluje činit), ale zohlednil aktuální poměry posuzované a její adaptabilitu, přičemž zkoumal, jak se projevuje při sociálním kontaktu, jak se stará o své potřeby, jak si zabezpečuje záležitosti každodenního života, jak hospodaří (či přesněji řečeno může s ohledem na svou zdravotní indispozici hospodařit) s finančními prostředky a úsporami apod.
9. Odvolací soud především s náležitou argumentací mimo jiné shledal, že ohrožení posuzované v oblasti finančního hospodaření a nakládání s majetkem trvá (viz rekapitulace závěrů odvolacího soudu v bodu 2. výše), když již v minulosti (před rokem 2016) došlo k zadlužení posuzované v důsledku uzavření smluv o půjčkách a úvěrech, které posuzovaná nesplácela; poté (dočasně) žádné ohrožení posuzované nebylo zjištěno, avšak pouze proto, že dlouhodobě pobývala v Psychiatrické nemocnici v Dobřanech. Kontrola posuzované je zjevně nutná také proto, že nemá plný kontakt s běžnou realitou, a to i přes nasazenou medikaci, která u ní nemá očekávané účinky; jak vyplývá z obsahu spisu, nemoc u ní není plně kompenzovaná, realitu vnímá přes poruchy vnímání a myšlení a díky tomu potom jedná zkresleně, nikoli dle skutečné reality.
10. Je zřejmé, že dovolatelka v dovolání napadá taktéž skutková zjištění soudů obou stupňů, když vznáší zásadní pochybnosti o existenci její duševní poruchy, když vyjadřuje nesouhlas s posouzením jejího zdravotního stavu znalcem, rozsahem a kvalitou vyšetření, když namítá, že doposud nedošlo k jednání, jímž by se svým majetkem fakticky nakládala, ani k jednání, jež by zapříčinilo vznik jakékoliv její újmy, a když konstatuje, že řádně plní veškerou předepsanou léčbu, navzdory zjištěním, že u ní léčba nemá očekáváné účinky (jak uvedeno již výše). Naposledy uvedené námitky, jimiž dovolatelka uplatnila jiné dovolací důvody než ten, který vyplývá z ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., ani ostatní námitky, z nichž nevyplývá žádná právní otázka, jež by splňovala předpoklady uvedené v ustanovení § 237 o. s. ř., nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání.
11. Pro úplnost, dovolací soud ve své rozhodovací činnosti plně respektuje, že dovolacím důvodem podle § 241a odst. 1 o. s. ř. může být i námitka vycházející z tvrzení porušení ústavně zaručených základních práv a svobod. Je ovšem zapotřebí právně relevantním způsobem vymezit dovolací důvod, což z povahy věci odráží nezbytnost formulovat dovolání v tom směru, že při řešení konkrétní právní otázky, na níž závisí napadené rozhodnutí odvolacího soudu, nebyla podle přesvědčení dovolatele (v tom kterém rozsahu) respektována judikatura Ústavního soudu, případně že se od této judikatury odvolací soud při řešení konkrétní právní otázky odchýlil. Nestačí tedy pouze v dovolání učinit formulační zmínku o tom, že např. tím kterým procesním postupem odvolacího soudu (dovolacího soudu) bylo porušeno právo dovolatele na spravedlivý proces nebo že byl dovolatel krácen na svých právech daných mu Listinou základních práv a svobod. Uvedené platí i v případě dovolatelky v projednávané věci, upozorňuje-li v souvislosti s postupem soudů na to, že by měla být „respektována její osobní jedinečnost“ a „reflektována především její základní lidská práva jako je právo vlastnické, se kterým je spojeno i právo nakládání s majetkem“.
12. Nejvyšší soud proto dovolání posuzované podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
13. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. 12. 2024
JUDr. Roman Fiala předseda senátu