USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Davida Vláčila
a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Romana Fialy, ve věci
posuzovaného R. B., omezeného ve svéprávnosti, zastoupeného Mgr. Terezou
Bártovou, advokátkou se sídlem v Praze 10, Orelská 611/16, procesním
opatrovníkem JUDr. Martinem Lehockým, advokátem se sídlem v Praze 10, Jaltská
č. 906/1, za účasti navrhovatele Rytmus – od klienta k občanovi, z. ú.,
identifikační číslo osoby 61383783, se sídlem v Praze 2, Londýnská 309/81, a
Městské části Praha 4, se sídlem v Praze 4, Antala Staška 2059/80b, jako
hmotněprávního opatrovníka, o navrácení svéprávnosti a opatrovnictví
posuzovaného a o schválení smlouvy o nápomoci, vedené u Obvodního soudu pro
Prahu 4 pod sp. zn. 0 P 554/2005, o dovolání posuzovaného proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 7. 9. 2023 č. j. 20 Co 197/2023-658, takto:
I. Dovolání posuzovaného se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 11.
10. 2022, č. j. 0 P 554/2005–581, zamítl návrh, kterým se navrhovatel domáhal
vrácení svéprávnosti posuzovaného a schválení dohody o nápomoci (výrok I) a
změnil předchozí svéprávnost posuzovaného omezující rozsudek Obvodního soudu
pro Prahu 5 ze dne 14. 5. 2020, č. j. 50 P 123/2018-362 (výrok IV), tak, že
svéprávnost posuzovaného omezil následujícím způsobem: Posuzovaný není
způsobilý (na dobu tří let od právní moci rozhodnutí) nakládat s finanční
částkou přesahující 1 500 Kč týdně a majetkem, jehož hodnota přesahuje částku
1500 Kč jednorázově; uzavírat smlouvy, jimiž by se zavazoval k opakovanému či
trvajícímu plnění, placení úroků či smluvní pokuty; spravovat cizí majetek;
uzavírat smlouvy o poskytování sociálních služeb; obstarávat si své
záležitosti, pokud se týkají jednání na úřadech ve věcech vyřizování dokladů,
ve věcech dávek státní sociální podpory, ve věcech dávek v hmotné nouzi;
uzavírat pracovně právní vztahy; uzavírat dohody o odpovědnosti k ochraně
hodnot svěřených zaměstnanci k vyúčtování; právně jednat ve věcech týkajících
se bydlení, uzavírat nájemní smlouvy, dohody o skončení nájmu, dávat výpověď z
nájmu bytu, uzavírat smlouvy o ubytování; činit pořízení pro případ smrti nad
částku 1 500 Kč, zříci se dědického práva, odmítnout dědictví, vzdát se
dědictví; udělit plnou moc k zastupování své osoby; přebírat zásilky určené do
vlastních rukou; bez souhlasu soudu uzavřít manželství, popřípadě registrované
partnerství; určit a popřít otcovství; udělit souhlas s osvojením dítěte a dítě
osvojit; stát se pěstounem a převzít dítě od rodičů do péče; posoudit
poskytnutí zdravotních služeb a zásah do své duševní a tělesné integrity kromě
běžných záležitostí týkajících se preventivních prohlídek, ošetření chrupu a
léčení méně závažných onemocnění (výrok II) a není způsobilý být volen (výrok
III). Z funkce opatrovníka posuzovaného soud prvního stupně odvolal Městskou
část Praha 13 (výrok IV), jmenoval opatrovnicí posuzovaného Městskou část Praha
4 a stanovil jí rozsah opatrovnických oprávnění a povinností (výrok V).
Procesnímu opatrovníku posuzovaného přiznal odměnu za zastupování a náhradu
hotových výdajů (výrok VII). Výroky VIII a IX rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že od posledního rozhodování soudu o
svéprávnosti posuzovaného došlo k významnému posunu v samostatnosti a ve
schopnosti sebeobsluhy posuzovaného, který je nyní schopen samostatně zvládat
mechanické, rytmicky se opakující úkony běžného života, například si vyprat
prádlo a uvařit jednoduchá jídla. Posuzovaný však i nadále trpí mentální
retardací, tato porucha je trvalá a významně ho omezuje ve schopnosti úsudku a
adekvátní reakce při právním jednání. Posuzovaný není schopen sám spočítat ani
jednoduché součty či násobení, nemá úplný náhled na svůj zdravotní stav, není
schopen posoudit závažnost svého jednání. Je stále schopen jednat právně pouze
omezeně, pečovat o vlastní osobu, rozhodovat o svém zdravotním stavu, uzavírat
smlouvy. Schopnost posuzovaného samostatně nakládat s finančními prostředky ve
stanoveném rozsahu zůstala zachována, je schopen samostatně hospodařit s
finanční částkou nepřesahující 1 500 Kč týdně. Toto hospodaření nemůže
posuzovanému přivodit újmu na majetku, neohrozí jeho finanční situaci, ale
umožní mu obstarávat si potřebné nákupy. Za této situace s ohledem na to, že
posuzovaný není schopen vyhodnotit závažnost následků svého právního jednání a
není schopen sám vyhodnotit, kdy se má obrátit na podpůrce, by smlouva o
nápomoci nebyla dostatečně účinným prostředkem k ochraně zájmů posuzovaného,
když posuzovaný ani nemá odpovídající představu o tom, co je jejím obsahem a
jaké jsou její důsledky. Motivace posuzovaného k navrácení svéprávnosti („že se
mu už nechce chodit na úřad za opatrovníkem“) nesvědčí o jeho zralé a
zodpovědné úvaze. Posuzovaný je snadno ovlivnitelný, manipulovatelný, není
schopen pod tlakem a v neznámých situacích adekvátně reagovat. Soud prvního
stupně dále dospěl k závěru, že podpůrcem by neměla být právnická osoba, neboť
v takovém případě nikdy nemůže být mezi podporovaným a podpůrcem navázán
plnohodnotný vztah osobní důvěry; je současně otázkou, na kterou konkrétní
osobu se má podporovaný s potřebou pomoci vlastně obracet, problémy může činit
i účast podpůrce na jednáních podporovaného s úřady apod. Soud prvního stupně
proto návrh na navrácení svéprávnosti a schválení smlouvy zamítl a omezil
posuzovaného způsobem shora uvedeným, když dospěl k závěru, že posuzovaný není
pro duševní poruchu, která není jen přechodná, schopen právně jednat a
rozhodovat o svých osobních, majetkových, sociálních a jiných záležitostech,
jak jsou shora popsány, a přijaté omezení je v jeho nejlepším zájmu. Posuzovaného zároveň omezil ve způsobilosti být volen, neboť není schopen nést
hmotněprávní odpovědnost za škodu spojenou s výkonem volené funkce. Vzhledem k
nejisté prognóze stavu posuzovaného soud prvního stupně omezil svéprávnost
posuzovaného toliko na dobu tří let od právní moci rozsudku, po jejímž uplynutí
bude namístě jeho stav znovu přezkoumat. K odvolání posuzovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 7. 9. 2023, č. j. 20 Co 197-2023-658, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I a III
až IX.
Ve výroku II změnil tento rozsudek tak, že posuzovaný není omezen ve
způsobilosti udělit plnou moc v rozsahu své svéprávnosti a ve způsobilosti
přebírat zásilky určené do vlastních rukou. Odvolací soud po doplnění
dokazování, konstatoval, že posuzovaný funguje v běžných záležitostech
relativně samostatně, je schopen provádět opakující se základní úkony a má
aktuálně poměrně uspokojivé schopnosti v základní sebeobsluze. Není však
dostatečně orientován ani v základních dovednostech, zejména v počtech a nemá
reálnou představu o svých příjmech, ani o tom, jak vysoké částky má na svých
účtech a vkladní knížce a jaký ekvivalent odpovídá této finanční hodnotě. Posuzovaný zjevně není s ohledem na míru svého duševního postižení rozumově
vybaven natolik, aby mohl učinit vlastní rozhodnutí v majetkových a jiných
otázkách, které vyžadují určitou úroveň intelektuálního posouzení. Taková
rozhodnutí není schopen činit ani s nápomocí, protože není dostatečně schopen
rozpoznat situace, v níž je mu nápomoci zapotřebí a zejména vyhodnotit, zda je
mu rada nápomocné osoby ku prospěchu či nikoliv. Posuzovanému není zřejmá
samotná podstata smlouvy o nápomoci a nemá tak subjektivní uvědomění o potřebě
jejího využití. Okolnost, že dosud nebyly jeho zájmy nijak poškozeny vychází z
toho, že jeho možnost učinit problematické právní jednání byla vždy eliminována
právě omezením svéprávnosti a ustanovením opatrovníka, jehož konání je (na
rozdíl od nikomu neodpovědné nápomocné osoby) pod dohledem soudu. Taková
kontrola je nutná také proto, že posuzovaný je snadno ovlivnitelný, jelikož má
silnou potřebu kontaktu s lidmi, produkujícími vůči němu pozitivní city. Omezení stanovená soudem prvního stupně jsou zapotřebí v zájmu posuzovaného. Odvolací soud se neztotožnil se soudem prvního stupně pouze ohledně obecně
formulovaného omezení svéprávnosti posuzovaného k udělení plné moci, protože v
mezích své svéprávnosti je posuzovaný nepochybně schopen udělit i plnou moc ke
svému zastupování. Posuzovaného rovněž nelze omezit v přebírání zásilek
určených do vlastních rukou, neboť se jedná o faktický úkon, nikoli o právní
jednání. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal posuzovaný (dále též „dovolatel“)
prostřednictvím své advokátky v celém rozsahu dovolání. Namítal, že nalézací
soud stejně jako odvolací soud nesprávně interpretovaly a aplikovaly § 55 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), když omezily
svéprávnost posuzovaného a zamítly požadavek na schválení smlouvy o nápomoci,
přestože tak podle dovolatele postupovaly v přímém rozporu s čl. 12 ve spojení
s čl. 5 Úmluvy OSN o právech lidí se zdravotním postižením, New York, 2006 (v
České republice publikována formou sdělení Ministerstva zahraničních věcí pod
č. 10/2010 Sb. m. s.), dále jen „Úmluva“, která je součástí právního řádu a v
souladu s čl. 10 Ústavy má aplikační přednost. Dle dovolatele mu soudy
ponechaly omezenou svéprávnost na základě jeho zdravotní diagnózy a obecných
domněnek spojených s touto diagnózou a zcela opomenuly vzít v potaz jedinečnost
posuzovaného a zásadní změny v jeho sociální situaci.
Napadené rozhodnutí
neobsahuje dle dovolatele posouzení, zda míra nebezpečí a případný následek,
který by hrozil, vyváží tak zásadní zásah do práv člověka, jakým je omezení
svéprávnosti, přičemž soudy neidentifikovaly ani žádnou konkrétní závažnou
újmu, kterou by si posuzovaný mohl vlastním právním jednáním způsobit. Odvolací
soud se dle dovolatele výrazným způsobem odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
Nejvyššího soudu i Ústavního soudu (k tomu dovolatel citoval rozhodnutí
Nejvyššího soudu sp. zn. 24 Cdo 2612/2020, 24 Cdo 1290/2020 a sp. zn. 24 Cdo
2245/2021), čímž měl zasáhnout do jeho základních práv. Dále dovolatel
nesouhlasil s omezením jeho ústavního práva být volen, neboť má za to, že soudy
nesprávně omezily jeho (pasivní) volební právo v rozporu se současnou právní
úpravou obsaženou v § 55 odst. 2 o. z. Vzhledem k tomu, že omezení jeho práva
být volen ve volbách do Evropského parlamentu je v rozporu s čl. 29 Úmluvy, čl. 10 odst. 3 Smlouvy o Evropské Unii, čl. 20 odst. 2 písm. b) Smlouvy o fungování
Evropské unie (dále jen „SFEU“) a čl. 39 odst. 1 Listiny základních práv EU,
žádá dovolatel o předložení (v dovolání blíže specifikovaných pěti) tzv. předběžných otázek Soudnímu dvoru EU. Závěrem dovolatel navrhoval, aby Nejvyšší
soud rozhodnutí odvolacího soudu změnil tak, že se schvaluje smlouva o nápomoci
a řízení o prodloužení doby omezení svéprávností posuzovaného se zastavuje,
případně aby rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního
stupně k dalšímu řízení. K dovolání posuzovaného nebylo podáno žádné písemné vyjádření. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II
a XII. zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen "o. s. ř.". Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání lze podat
pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním
posouzení věci (§ 241a odst. 1 věta první o. s. ř.). Dovolání posuzovaného proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle
ustanovení § 237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v dovolatelem
předestřených otázkách zcela v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího
soudu (a Ústavního soudu) a není důvod, aby rozhodné právní otázky byly
posouzeny jinak. K dovolací argumentaci vztahující se ke splnění zákonných podmínek pro
zamítnutí návrhu na navrácení svéprávnosti a schválení smlouvy o nápomoci,
uvádí Nejvyšší soud následující. Podle ustanovení § 55 odst. 1 o. z.
k omezení svéprávnosti lze přistoupit jen v
zájmu člověka, jehož se to týká, po jeho zhlédnutí a s plným uznáváním jeho
práv a jeho osobní jedinečnosti. Přitom musí být důkladně vzaty v úvahu rozsah
i stupeň neschopnosti člověka postarat se o vlastní záležitosti. Podle ustanovení § 55 odst. 2 o. z. omezit svéprávnost člověka lze jen tehdy,
hrozila-li by mu jinak závažná újma a nepostačí-li vzhledem k jeho zájmům
mírnější a méně omezující opatření. Podle ustanovení § 60 zákona o. z. změní-li se okolnosti, soud své rozhodnutí
(ve věci svéprávnosti člověka) bezodkladně změní nebo zruší, a to i bez návrhu. Podle ustanovení § 45 o. z. potřebuje-li člověk nápomoc při rozhodování,
protože mu v tom duševní porucha působí obtíže, třebaže nemusí být omezen ve
svéprávnosti, může si s podpůrcem ujednat poskytování podpory; podpůrců může
být i více. Podle ustanovení § 39 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „z. ř. s.), má-li soud za to, že
vzhledem k zájmům posuzovaného postačuje mírnější a méně omezující opatření,
může v průběhu řízení rozhodnout zejména o schválení smlouvy o nápomoci,
schválení zastoupení členem domácnosti nebo jmenování opatrovníka. Dovolatelem citovaný článek 12 Úmluvy primárně zabezpečuje (prostřednictvím
závazku smluvních států) osobám se zdravotním postižením rovnost před zákonem a
popisuje obsah tohoto občanského práva se zaměřením na oblasti, ve kterých bývá
osobám se zdravotním postižením toto právo tradičně odepíráno. Článek 12 Úmluvy
nezakládá lidem se zdravotním postižením další práva, ale pouze popisuje
konkrétní prvky, které jsou smluvní státy povinny vzít v úvahu pro zajištění
práva na rovnost před zákonem pro osoby se zdravotním postižením, na
rovnoprávném základě s ostatními. Dovolatelem citovaný článek 5 Úmluvy poté
výslovně zakazuje jakoukoliv diskriminaci založenou na zdravotním postižení a
zaručuje rovnost pro všechny osoby podle zákona a před zákonem a jejich právo
na stejnou zákonnou ochranu. Podle současné právní úpravy může k omezení svéprávnosti (dříve způsobilosti k
právním úkonům) dojít jen v zájmu člověka, o jehož svéprávnosti se jedná. Na
rozdíl od předešlé právní úpravy (obsažené v zákoně č. 40/1964 Sb., občanský
zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013) tedy nemůže být důvodem pro omezení
svéprávnosti pouze zájem na ochraně práv a svobod třetích osob nebo ochrana
poskytovaná statkům či zájmům plynoucím z ústavního pořádku, není-li omezení
svéprávnosti zároveň v zájmu posuzovaného člověka. Rozhoduje-li proto soud o
omezení svéprávnosti posuzované osoby, musí důsledně dbát, aby svéprávnost
posuzované osoby nebyla omezena ve větším rozsahu, než je nezbytně třeba. Soud
vždy musí pečlivě zvážit všechny mírnější alternativy, přičemž omezení
svéprávnosti musí být vždy považováno za prostředek nejkrajnější. Samotná
skutečnost, že osoba trpí duševní poruchou, totiž ještě není důvodem pro
omezení její svéprávnosti, resp.
vyjádřeno jazykem základních práv – k omezení
jejích základních práv (práva na právní osobnost a na lidskou důstojnost), ale
musí být vždy konkrétně uvedeno, koho, resp. co ohrožuje plná svéprávnost
(zachování právní osobnosti) osoby omezované, a dále je třeba odůvodnit, proč
nelze situaci řešit mírnějšími prostředky (srov. ve vztahu k předešlé právní
úpravě rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2865/2012,
nebo za současné právní úpravy rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2020,
sp. zn. 24 Cdo 1290/2020, a ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 30 Cdo 944/2016). Je třeba poukázat na skutečnost, že jak judikatura, tak doktrína zdůrazňují
nezbytnost přistupovat ke každému případu individuálně, vzít v úvahu
jedinečnost konkrétního posuzovaného člověka. Soud je povinen zajistit úplná a
spolehlivá zjištění o osobních poměrech posuzovaného člověka, tedy jak se
projevuje při sociálním kontaktu se členy občanské společnosti, jak se stará o
potřeby své a své rodiny, jak hospodaří s finančními prostředky apod. Znalecký
posudek je sice v řízení o omezení svéprávnosti závažným důkazem, nesmí však
být jediným a nemůže nahrazovat nedostatek skutkových zjištění. Znalecký
posudek musí soud hodnotit, nikoli přebírat doslovně. Jakkoliv v těchto věcech
znalecký posudek sehrává významnou úlohu z hlediska zprostředkování odborných
závěrů o zdravotním (duševním) stavu posuzovaného, nezbavuje to soud povinnosti
při rozhodování přihlížet i k dalším právně významným okolnostem (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2018, sp. zn. 30 Cdo 6047/2017,
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2020, sp. zn. 24 Cdo 3064/2019, nebo
dovolatelem citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2021, sp. zn. 24
Cdo 2612/2020). Dále Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. 30 Cdo 1287/2017,
vyslovil že „každá významná okolnost, která vypovídá o dosavadním způsobu
života posuzovaného člověka, o jeho každodenním jednání, o jeho přístupu k
životu, respektive jakákoliv okolnost, která může přispět k posouzení vhodnosti
přijetí mírnějšího a méně omezujícího opatření než je omezení jeho
svéprávnosti, tedy nejen (výhradně coby favorizující) odborné závěry znalce (v
nichž je především konstatována v tom kterém rozsahu zjištěná duševní porucha
posuzovaného člověka či absence takové poruchy, nejde-li přirozeně o velmi
významné duševní postižení, které v zásadě vylučuje volbu mírnějších a pro
takto postiženého člověka méně omezujících opatření), musí být soudem při
rozhodování o svéprávnosti velmi pečlivě posouzena, a to jak ve své
jednotlivosti, tak i ve vztahu k dalším zjištěným okolnostem, s přihlédnutím ke
všemu, co v řízení vyšlo najevo, neboť jen za užití takového verifikačního
přístupu lze (po pečlivém zhodnocení důkazů) podle § 20 odst. 1 z. ř. s. zjistit všechny skutečnosti důležité pro rozhodnutí“.
Je mimo pochybnost, že důvodem pro změnu nebo zrušení původního rozhodnutí
soudu ve věci svéprávnosti člověka může být nejen změna zdravotního (duševního)
stavu posuzovaného člověka, a to jak v pozitivním smyslu (kdy mu zlepšení
zdravotního stavu umožňuje právně jednat ve větším rozsahu), tak v negativním
smyslu (kdy mu zhoršení zdravotního stavu naopak znemožňuje - buď částečně nebo
zcela - právně jednat v dosavadním rozsahu), ale i změna v jeho sociální nebo
jiné situaci, např. že již existuje (nebo naopak již není k dispozici) osoba,
která je schopna zabezpečit jeho běžné potřeby, a nadále není důvod (anebo
naopak již je důvod) očekávat, že by sám člověk mohl vstupovat do zásadního
právního jednání se třetími osobami nad rámec záležitostí každodenního života,
ani není důvod (anebo naopak již je důvod) k obavám, že bez omezení
svéprávnosti by posuzovanému v určitých životních situacích hrozila závažná
újma. Na rozdíl od podmínek změny rozhodnutí v případech uvedených v ustanovení
§ 163 odst. 1 o. s. ř., v nichž se vyžaduje podstatná změna okolností,
postačuje v těchto případech i méně výrazná (prostá) změna okolností, může-li
odůvodnit změnu v rozsahu omezení svéprávnosti (srov. obdobně stanovisko
bývalého Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 1977, sp. zn. Cpj 160/76, uveřejněné
pod č. 3 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1979). Z uvedeného vyplývá, že při zjišťování toho, zda u posuzovaného člověka došlo k
právně relevantní změně okolností, jež by mohla vést ke změně (zúžení či
rozšíření) rozsahu omezení svéprávnosti, je nezbytné porovnání okolností, které
byly právně významné pro předešlé rozhodnutí soudu, a aktuálních poměrů
posuzovaného. Prvořadým úkolem soudu je tak posoudit, jaký rozsah omezení
svéprávnosti je aktuálně (oproti předchozímu stavu) v zájmu posuzovaného
člověka, a zda by posuzovanému bez omezení jeho svéprávnosti v konkrétních
životních situacích vskutku hrozila závažná újma, anebo zda postačí v jeho
zájmu přikročit k mírnějším a (ve vztahu k jeho osobě tedy) méně omezujícím
opatřením. Zájem posuzovaného člověka i hrozbu závažné újmy soud vždy musí
zkoumat podle okolností konkrétního případu. Nebezpečí, že v případě neomezené
svéprávnosti dojde k závažné újmě na straně člověka, musí být nikoliv jen
hypotetické. Soud při posuzování, zda a do jaké míry přikročí k omezení
svéprávnosti, zvažuje, zda míra tohoto nebezpečí a případný následek vyváží tak
zásadní zásah do práv člověka, jakým je omezení svéprávnosti. Finální závěr
může ovšem soud přirozeně učinit jen po proběhnuvším dokazování, v němž bude
soustředit v dostatečné míře nezbytná skutková zjištění o osobních poměrech
posuzovaného (tedy jak se projevuje při sociálním kontaktu se členy občanské
společnosti, jak se stará o své potřeby, jak hospodaří s finančními prostředky
apod.), přihlížeje ke všemu, co v řízení vyšlo najevo. V souladu s právě citovaným odvolací soud (stejně jako před ním i soud prvního
stupně) vysvětlil, jakými úvahami se při hodnocení výsledků dokazování řídil a
se kterými závěry soudu prvního stupně se ztotožnil a vycházel z nich.
K závěru
odvolacího soudu, že omezení svéprávnosti posuzovaného je v zájmu posuzovaného
a nestačí méně omezující opatření – uzavření navrhované smlouvy o nápomoci –
bylo v řízení provedeno značné množství důkazů (znalecký posudek, zhlédnutí
posuzovaného, výslech znalce, výslech posuzovaného i svědků, listinné důkazy…). Odvolací soud nevycházel jen ze závěrů znaleckého posudku a z diagnózy
posuzovaného, ale pečlivě zohlednil aktuální poměry posuzovaného a jeho
adaptabilitu, přičemž zkoumal, jak se posuzovaný projevuje při sociálním
kontaktu, jak se stará o své potřeby, jak si zabezpečuje záležitosti
každodenního života, jak hospodaří (či přesněji řečeno může s ohledem na svou
zdravotní indispozici hospodařit) s finančními prostředky a úsporami apod. Odvolací soud především s náležitou argumentací shledal, že posuzovaný není s
ohledem na míru svého duševního postižení rozumově vybaven natolik, aby mohl
učinit vlastní odpovědné rozhodnutí v majetkových a jiných otázkách, které
vyžadují určitou úroveň intelektuálního posouzení. Taková rozhodnutí posuzovaný
není schopen činit ani s nápomocí, protože není schopen rozpoznat situace, v
níž je mu nápomoci zapotřebí a zejména vyhodnotit, zda je mu rada nápomocné
osoby ku prospěchu. Posuzovaný již v minulosti o své vůli ukončil spolupráci s
organizací poskytující mu podpůrné služby, kdy rovněž přestal brát ošetřujícím
lékařem předepsanou medikaci a odmítal spolupracovat při dodržování tzv. individuálního plánu. Posuzovanému podle jednoznačných výsledků dokazování není
zřejmá samotná podstata smlouvy o nápomoci a nemá tak subjektivní uvědomění o
potřebě jejího využití. Okolnost, že dosud nebyly zájmy posuzovaného nijak
poškozeny, vychází pouze z toho, že jeho možnost učinit problematické právní
jednání byla vždy eliminována omezením svéprávnost; s jmenováním opatrovníka,
jehož konání je (na rozdíl odpovědné toliko zastoupením nápomocné osoby) pod
dohledem soudu. Taková kontrola posuzovaného je nutná také proto, že posuzovaný
je snadno ovlivnitelný, jelikož má silnou potřebu kontaktu s lidmi, kteří vůči
němu projevují pozitivní city. Z odůvodnění napadeného rozsudku a z obsahu spisu je dále zřejmé, že odvolací
soud pro svá zjištění vzal v úvahu skutečnosti, které vyplynuly zejména ze
soudem prvního stupně provedených důkazů (např. ze znaleckého posudku MUDr. Miroslava Boreckého ze dne 30. 4. 2022, z výslechu znalce, jakož i dalších
listinných důkazů) a z výslechu účastníků, nepominul žádné skutečnosti, které
by v tomto směru byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení jinak
najevo, a v hodnocení důkazů a poznatků, které vyplynuly z výslechu účastníků z
hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně
věrohodnosti není logický rozpor. V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu je
instruktivně vysvětleno, jaká konkrétní (nikoli jen hypotetická) újma v případě
použití méně omezujícího prostředku – schválení smlouvy o nápomoci –
posuzovanému hrozí, argumentaci dovolatele proto nelze přisvědčit.
Je třeba díle vzít na zřetel, že z rozsudku odvolacího soudu vyplynulo, že
dovolateli není zřejmá samotná podstata smlouvy o nápomoci, není schopen
rozpoznat situace, v níž je mu nápomocí zapotřebí a vyhodnotit, zda je mu rada
nápomocné osoby ku prospěchu. V takové situaci by tak smlouva o nápomoci, bez
současného omezení svéprávnosti, nebyla s to dosáhnout účelu sledovaného tímto
řízením, tj. skutečné a plnohodnotné ochrany posuzovaného člověka. Úvahy
odvolacího soudu pak zcela konvenují s odbornými zjištěními soudem ustanoveného
znalce MUDr. Boreckého (viz zejména č.l. 493, 494, 497485489, 490 a 492
procesního spisu) a nejsou ani v rozporu s ostatními za řízení provedenými
důkazy. Dovolatel je v důsledku své zdravotní indispozice velmi snadno
ovlivnitelný, projevuje se u něj nepřiměřená důvěra k osobám, jež mu projeví
náklonnost, intersociálním vztahům rozumí jen na zcela bazální úrovni. Nelze
rovněž pominout, že hmotněprávní opatrovník jmenovaný soudem osobě omezené ve
svéprávnosti podléhá dohlédací činnosti soudu (§ 48 z. ř. s.), jež se vyznačuje
soustavností, vyžadováním podávání pravidelných zpráv a jejich kontrole,
přičemž při zjištění závaznějších nedostatků může soud na základě vlastních
zjištění urychleně zakročit a zjednat nápravu změnou osoby opatrovníka. Naproti tomu v případě pouhé smlouvy o nápomoci (bez toho, že by posuzovaná
osoba byla omezena ve svéprávnosti) se postupuje podle § 45 a násl. o. z.,
podle něhož potřebuje-li člověk nápomoc při rozhodování, protože mu v tom
duševní porucha působí obtíže, třebaže nemusí být omezen ve svéprávnosti, může
si s podpůrcem ujednat poskytování podpory; podpůrců může být i více. Smlouvou
o nápomoci se podpůrce zavazuje podporovanému, že bude s jeho souhlasem
přítomen při jeho právních jednáních, že mu zajistí potřebné údaje a sdělení a
že mu bude nápomocen radami. Smlouva nabývá účinnosti dnem, kdy ji schválí
soud. Není-li smlouva uzavřena v písemné formě, vyžaduje se, aby strany
projevily vůli uzavřít smlouvu před soudem. Soud smlouvu neschválí, odporují-li
zájmy podpůrce zájmům podporovaného (§ 46 o. z.). I když stejně, jako v případě
opatrovníka ustanoveného soudem ani podpůrce nesmí ohrozit zájmy podporovaného
nevhodným ovlivňováním, ani se na úkor podporovaného bezdůvodně obohatit (§ 47
odst. 1 o.z.) a postupuje při plnění svých povinností v souladu s rozhodnutími
podporovaného (odst. 2 cit. ustanovení), pak sám žádné pravidelné kontrole
soudu bez dalšího nepodléhá, leda může být odvolán na návrh svůj či návrh
podporovaného; popřípadě jej soud odvolá i bez návrhu v případě, že podpůrce
závažně poruší své povinnosti. Z ukázaného je zřejmé, že odvolací soud zcela
správně ve svých úvahách položil důraz na skutečnost, že v případě smlouvy o
nápomoci se vyžaduje, aby podporovaný byl schopen alespoň v určitém rozsahu
samostatně spravovat své záležitosti, samostatně se též rozhodovat, a to bez
ohledu na případná odchylná doporučení podpůrce. Současně je nezbytné, aby byl
podporovaný schopen alespoň v hrubých rysech rozpoznat situace, kdy mu v
důsledku jednání podpůrce hrozí (anebo dokonce již vznikla) újma.
Promítnuto do
poměrů projednávané věci právě především výše popsaná emoční nezralost
dovolatele specificky vylučuje, aby mu byla navrácena plná svéprávnost a aby si
napříště své záležitosti mohl spravovat samostatně toliko za pomoci osoby
opatrovníka, který nepodléhá permanentní kontrole soudu. K další dovolací argumentaci vztahující se k omezení pasivního volebního práva
posuzovaného, zejména ve vztahu k jeho právu být volen do Evropského parlamentu
uvádí Nejvyšší soud následující. Podle dovolatelem citovaného článku 29 Úmluvy, státy, které jsou smluvní
stranou, zaručí osobám se zdravotním postižením politická práva a příležitost
užívat tato práva na rovnoprávném základě s ostatními, přičemž se zavazují
zajistit, aby se osoby se zdravotním postižením mohly účinně a plně, na
rovnoprávném základě s ostatními, podílet na politickém a veřejném životě přímo
nebo prostřednictvím svobodně volených zástupců, včetně práva a možnosti volit
a být volen, a to mimo jiné tím, že zaručí, aby byly volební postupy, zařízení
a materiály vhodné, přístupné a snadno srozumitelné. Nejvyšší soud ve svém stanovisku ze dne 15. 2. 2017, sp. zn. Cpjn 23/2016 (dále
jen „stanovisko“) vyslovil, že soudy jsou oprávněny rozhodnout o omezení
svéprávnosti posuzované osoby k výkonu volebního práva, tedy omezit svéprávnost
člověka i v oblasti veřejného práva. Z tohoto stanoviska rovněž vyplývá, že tak
musí být učiněno samostatným výrokem, přičemž soudy jsou povinny své rozhodnutí
řádně odůvodnit tak, aby bylo vždy seznatelné, že se otázkou omezení
svéprávnosti k výkonu volebního práva zabývaly, a že případná výroková absence
má věcné opodstatnění. Výše uvedeným požadavkům se rozhodnutí odvolacího soudu nikterak nepříčí. O
omezení pasivního volebního práva posuzovaného bylo rozhodnuto samostatným
výrokem soudu a z odůvodnění rozhodnutí je zřejmé, že se soud otázkou omezení
svéprávnosti k výkonu volebního práva zabýval a konstatoval, že posuzovaný
„není schopen nést hmotněprávní odpovědnost za škodu spojenou s výkonem volené
funkce“. Z obsahu spisu se přitom ani v náznaku nepodává, že by dovolatel
kdykoliv osobně projevil skutečný zájem být volen, natož pak do Evropského
parlamentu (pravidelně zasedajícím ve Štrasburku a v Bruselu). Daná otázka,
jakkoliv kvalifikovaně předložená, se jeví ve vztahu k dovolateli spíše jako
akademická. Nemůže být přitom pochyb, že právě výkon funkce zastupitele, ať už
na komunální úrovni [obecní či krajské], nebo dokonce poslance na celostátní
(nadnárodní) úrovni je spjata se značnou politickou, a ve výjimečných případech
i soukromoprávní odpovědností. Lze zde, jen pro příklad, odkázat na čl. 26
Ústavy České republiky (úst. zák. č. 1/1993 Sb.), podle něhož člen komory
vykonává mandát osobně, tzn. nesmí za něj vykonávat funkci jiná osoba (např. soudem ustanovený opatrovník). Z uvedeného lze dovodit, že tzv. správu věcí
veřejných by obecně neměla vykonávat osoba, která pro trvalou duševní chorobu
není v podstatném rozsahu způsobilá spravovat (ani) své vlastní záležitosti. Nejvyšší soud, vědom si své povinnosti podle čl.
267 SFEU obrátit se na Soudní
dvůr EU (dále též jen „SD EU“ nebo „soudní dvůr“) v případě, že v řízení před
ním vyvstane (tzv. předběžná) otázka výkladu aktů přijatých orgány Evropské
unie, nakonec zkoumal, zda taková povinnost vznikla (jak tvrdil dovolatel) také
v projednávané věci. Z hlediska povinnosti soudu členského státu, jehož rozhodnutí nelze napadnout
opravnými prostředky podle vnitrostátního práva (a takovým soudem je nepochybně
i Nejvyšší soud), obrátit se na SD EU se žádostí o rozhodnutí o předběžné
otázce, je klíčový rozsudek Soudního dvora ze dne 6. 10. 1982, ve věci 283/81,
Srl CILFIT a Lanificio di Gavardo SpA proti Ministero della sanit?, v němž
Soudní dvůr formuloval tři výjimky, kdy národní soudy posledního stupně tuto
povinnost nemají, a to jestliže:
a) otázka unijního práva není významná (relevantní) pro řešení daného případu;
b) existuje ustálená judikatura Soudního dvora k dané otázce nebo rozsudek
Soudního dvora týkající se v zásadě identické otázky (tzv. acte éclairé);
c) jediné správné použití práva Unie je tak zřejmé, že nezůstává prostor pro
jakoukoliv rozumnou pochybnost (tzv. acte clair). Přitom k tomu, aby soud
členského státu mohl konstatovat, že výklad unijního práva je zjevný, musí a)
porovnat jednotlivé jazykové verze textu, b) používat terminologie a právních
pojmů unijního práva, c) vzít zřetel na odlišnosti interpretace unijního práva,
d) být přesvědčen, že jeho výklad je stejně zjevný soudům ostatních členských
států a Soudnímu dvoru Evropské unie. Vyjma případů uvedených výše také národní soudy členských států, které
rozhodují v posledním stupni nemusí předkládat předběžnou otázku Soudnímu
dvoru, jsou-li dány důvody nepřípustnosti, které souvisejí s řízením před
vnitrostátním soudem, za předpokladu, že jsou dodrženy zásady rovnocennosti a
efektivity (srov. rozsudky SD EU ze dne 14. 12. 1995, ve spojených věcech
C?430/93 a C?431/93, van Schijndel a van Veen, bod 17, ze dne 15. 3. 2017, ve
věci C?3/16, Aquino, bod 56, nebo ze dne 6. 10. 2021, ve věci C-561/19,
Consorzio Italian Management e Catania Multiservizi, bod 61). V posuzovaném případě Nejvyšší soud neshledal v řízení potřebu obrátit se k SD
EU, jelikož dovolatelem předestřené předběžné otázky nebyly pro vyřešení věci
relevantní. Dovolatel formuloval celkem pět vzájemně provázaných otázek týkajících se
výkladu čl. 14 odst. 3 SEU, čl. 20, 21 a 39 odst. 2 Listiny EU a čl. 29 Úmluvy. Konkrétně jde o to [pro větší srozumitelnost jsou otázky zkráceny, pozn.
Nejvyššího soudu], zda: (1) unijní právo umožňuje kandidovat do Evropského
parlamentu „podle práva Evropské unie“; zda (2) je právo kandidovat ve volbách
do Evropského parlamentu přiznáno každému na nediskriminačním základě; zda (3)
unijní právo zakazuje odepřít právo kandidovat ve volbách do Evropského
parlamentu bez předchozího posouzení potřeb podpory osoby se zdravotním
postižením; zda (4) právo EU zakazuje formalistický výklad svéprávnosti a
namísto toho vyžadují, aby členské státy provedly smysluplné šetření skutečných
potřeb podpory, které by osobám se zdravotním postižením umožnily kandidovat ve
volbách na „rovnoprávném základě s ostatními občany“; a nakonec zda (5) unijní
právo vyžaduje usnadnění používání asistenčních a nových technologií tam kde je
to vhodné, aby se osobám se zdravotním postižením umožnilo účinně vykonávat
volené funkce v Evropském parlamentu. Nejvyšší soud shledal, že v posuzovaném případě se tyto výkladové otázky míjí
se skutkovým základem nynějšího sporu. Jak bylo uvedeno výše, odvolací soud
náležitě odůvodnil, z jakých důvodů přistoupil k omezení svéprávnosti
posuzovaného, přičemž tak učinil také ve vztahu k jeho právu být volen. Pokud
tak dovolatel předestřenými otázkami výkladu unijního práva (3), (4) a (5)
implicitně tvrdil, že „potřeby podpory dovolatele nebyly zohledněny“ (nebylo
provedeno „smysluplné šetření“) a svéprávnost byla vyložena formalisticky,
vycházel z odlišného skutkového stavu, než který z řízení vyplynul. Z tohoto
důvodu by se potom ovšem výsledek řízení o předběžné otázce, ať už by byl
jakýkoliv, nemohl promítnout do závěrů nynějšího řízení. Dlužno připomenout, že
uvedené námitky představují ve skutečnosti kritiku skutkových závěrů odvolacího
soudu, jejich správnost či úplnost, přitom nevystihují (od 1. 1. 2013 jediný)
způsobilý dovolací důvod v podobě nesprávného právního posouzení věci [podle §
241a odst. 1 o. s. ř.] a současně ani nezakládají žádnou kvalifikovanou otázku
hmotného či procesního práva, způsobilou odůvodnit přípustnost dovolání podle §
237 o. s. ř. (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2011,
sp. zn. 28 Cdo 1663/2009; shodně též usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 5. 2009, sp. zn. IV. ÚS 710/09). Proto ani pouhý odlišný názor dovolatele na to,
jaké skutečnosti lze mít na základě provedených důkazů za prokázané, popřípadě
zda provedené důkazy stačí k prokázání relevantních skutečností, není s ohledem
na zásadu volného hodnocení důkazů (§ 132 o. s. ř.) způsobilý zpochybnit
zjištěný skutkový stav ani právní posouzení odvolacího soudu (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2012, sp. zn. 25 Cdo 617/2012), což vede
neodvratně k závěru o nepřípustnosti dovolání k daným otázkám podle § 237 o. s.
ř., a současně představuje i důvod, pro který k těmto námitkám se vážící tzv.
předběžné otázky nemohou výsledek daného dovolacího řízení ovlivnit (srov. bod
30 výše).
Ve vztahu k právnímu posouzení problematiky dopadů práva Evropské unie k
možnosti být volen Nejvyšší soud poznamenává, že podle čl. 8 Aktu o volbě členů
Evropského parlamentu ve všeobecných a přímých volbách, jenž je připojen k
rozhodnutí Rady 76/787/ESUO, EHS, Euratom ze dne 20. září 1976 (Úř. věst. L 278
8.10.1976, s. 5), se s výhradou ustanovení tohoto aktu volební postup v každém
členském státě řídí vnitrostátními předpisy. To ostatně také, byť nepřímo,
vyplývá z čl. 39 a 40 Listiny základních práv EU. Z daného tak vyplývá, že
nastavení podmínek výkonu volebního práva do Evropského parlamentu zásadně
náleží, při zachování zásad rovnocennosti a efektivity, vnitrostátnímu právu
členského státu.
K tomu, jakož i k dovolatelem předloženým otázkám ad 1) a ad 2), Nejvyšší soud
dodává, že Soudní dvůr již v minulosti převzal závěr Evropského soudu pro
lidská práva [dále jen „ESLP“], vyslovený v jeho rozsudku ze dne 18. 2. 1999 ve
věci Matthews proti Spojenému království, č. 24833/94, podle kterého mají
smluvní státy široký prostor pro uvážení k tomu, aby stanovily podmínky výkonu
volebního práva [do Evropského parlamentu]. Tyto podmínky však nemohou omezit
práva, o která se jedná, do té míry, že by byla zasažena jejich samotná
podstata a byla by zbavena jejich efektivity. Musejí sledovat legitimní cíl a
použité prostředky se nemohou ukázat jako nepřiměřené (srov. rozsudek SD EU ze
dne 12. 9. 2006, ve věci C?145/04, Španělsko proti Komisi, bod 94). Jelikož ve
smyslu čl. 52 odst. 3 Listiny EU bude rozhodovací praxe ESLP pro výklad
unijního práva relevantní i po 1. 12. 2009, kdy tato listina nabyla právního
postavení primárního práva, je možné (a rovněž vhodné) odkázat také na rozsudky
ESLP ze dne 2. 2. 2021 ve spojených věcech Str?bye a Rosenlind proti Dánsku, č.
25802/18 a 27338/18, a ze dne 11. 5. 2021 ve věci Caama?o Valle proti
Španělsku, č. 43564/17. Z těch se podává, že ačkoliv ve věcech volebního práva
souvisejících se zdravotním postižením je prostor pro uvážení států obecně užší
(rozsudek ESLP ze dne 20. 5. 2010 ve věci Alajos Kiss proti Maďarsku, č.
38832/06, bod 42), situace, ve kterých k omezení volebního práva dojde na
základě okolností vycházejících z individuálně posouzeného zdravotního stavu
konkrétní osoby v rámci samostatného řízení o omezení způsobilosti k právnímu
jednání (tak jako v nynějším případě, pozn. Nejvyššího soudu), spadají do
prostoru pro uvážení [jednotlivých států – pozn. Nejvyššího soudu] a nejsou
tedy porušením čl. 3 Dodatkového protokolu k Evropské úmluvě o ochraně lidských
práv. Tyto závěry lze podle Nejvyššího soudu nepochybně přenést i do nynější
věci. Ani k této otázce proto Nejvyšší soud neshledal dovolání ve smyslu § 237
o. s. ř. přípustným.
Podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. dovolání podle § 237 o. s. ř. není
přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení. V
rozsahu výroku II napadeného rozsudku je tak dovolání objektivně nepřípustné.
Výrok o nákladech dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení § 243f
odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. 4. 2024
JUDr. David Vláčil
předseda senátu