24 Cdo 3064/2019-450
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Vrchy, MBA, a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Mgr. Marka Del
Favera, Ph.D. ve věci posuzované O. V., narozené XY, omezené ve svéprávnosti,
bytem v XY, zastoupené procesní opatrovnicí O. N., advokátkou se sídlem v XY,
za účasti hmotněprávní opatrovnice L. V., narozené XY, bytem v XY, a Obvodního
státního zastupitelství pro Prahu 7, o omezení svéprávnosti a opatrovnictví,
vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 16 Nc 4516/2015, o dovolání
posuzované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. května 2018, č. j.
70 Co 153/2018-334, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 31. května 2018, č. j. 70 Co
153/2018-334, jakož i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 25. října
2017, č. j. 16 Nc 4516/2015-258, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro
Prahu 2 k dalšímu řízení.
opatrovnici (její dceru L. V.), a navazujícími výroky III. a IV. rozhodl o
náhradě nákladů řízení. K odvolání posuzované Městský soud v Praze (dále již „odvolací soud“) rozsudkem
ze dne 31. května 2018, č. j. 70 Co 153/2018-334, rozsudek soudu prvního stupně
v meritu věci změnil „jen tak, že dispozice s majetkem jsou omezeny částkou 2
500 Kč týdně“, jinak napadený rozsudek jako věcně správné rozhodnutí potvrdil,
a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně,
rozhodnutí o omezení svéprávnosti posuzované považoval za správné, opodstatněné
zjištěními o jejím zdravotním stavu (znalec zjistil, že posuzovaná trpí
paranoidní schizofrenií). Odvolací soud neshledal důvodnou námitku posuzované, že jí nehrozí žádná újma,
kdyby zůstala svéprávná, neboť nebylo prokázáno, že by uzavírala nějaké
nevýhodné smlouvy nebo měla dluhy, a to „nejen s ohledem na znalecké závěry,
ale i na další skutečnosti, jak vyšly najevo v průběhu řízení“, což odvolací
soud odůvodnil následovně:
1. „Ze všech podání paní V. je zřejmé, že jejím výsostným zájmem je ,záchrana
dětí‘ do té míry, že je schopna tomuto cíli obětovat ledacos, avšak nekriticky
a bez rozumného náhledu na osud této oběti – tak např. v emailové zprávě,
kterou zaslala své advokátce (ve spisu na č. l. 281) sdělila, že ‚13. 7. 2017
po dlouhém vyjednávání dle výzvy jistého pána ihned uhradila požadovanou
finanční částku 65 000 Kč na sdělený účet za okamžité navrácení dcery L. domů –
ale bohužel i teď není slibný výsledek či záruka slibů‘.“
2. „Svému přání přivést své (dospělé, zaopatřené a již samostatné) děti zpět
domů a ‚uzdravit je‘, které je pro ni prioritou, avšak pramení z bludné
produkce její mysli, je paní V. zjevně schopna a ochotna podřídit mnohé i bez
ohledu na to, že se v tomto smyslu může stát obětí osoby, která s ní jedná
poctivě a jen zneužije její poruchy.“
3. „Kromě toho je z obsahu spisu zřejmé, že paní V. disponuje či přinejmenším
disponovala nemalou finanční částkou, neboť přestože od r. 2012 nebyla
zaměstnána, měla prostředky na své živobytí; je však otazným, jak s těmito
prostředky nakládala – a to jak s ohledem na sdělení o úhradě ‚výkupného za L.‘
65 000 Kč, tak na vyjádření samotné posuzované při jednání soudu I. stupně, že
jí ‚peníze z účtu mizí‘.“
4. „Několik obskurních finančních a majetkových transakcí v řádech statisíců
Kč, které měla realizovat, aniž by věci náležitě rozuměla, popsala paní V. ve
svém podání z 12. 12. 2017 (č. l. 248 a násl.) – týkají se úvěru na koupi bytu,
úvěru na koupi automobilu (‚pouze na přání pana A. B., který byl a je pro mě
dosti záhadný‘).“
5. „Zjištěno bylo, že se paní V. stala členkou družstva, které zprivatizovalo
dům v Praze 2, v němž má posuzovaná byt (XY), ve kterém však, jak sama uvedla,
nebydlí. Při jednání soudu I. stupně 16. 10. 2017 sdělila, že v bytech, které
pořídila, bydlí cizí osoby, což uvedla i při odvolacím jednání s tím, že se jí
nedaří se těchto osob zbavit.
Je tedy zřejmé, že ačkoli disponuje majetkem
velké hodnoty, není v jejích silách jej spravovat a chránit tak, aby
nedocházelo k újmě na něm; újmou je naopak ohrožena sama, jestliže se v jejích
bytech nacházejí nezvaní hosté, s nimiž se posuzovaná nedokáže vypořádat a
kteří ji mohou svým chováním přivést přinejmenším do vážných finančních
problémů, a jestliže na úkor svého majetku činí – jak sama uvedla – ve prospěch
třetích osob finanční transakce, z nichž sama skutečný profit nemá.“ Podle
odvolacího soudu „omezení svéprávnosti O. V. je vzhledem k výše vysvětlenému
přiléhavým opatřením k její ochraně. Jeho rozsah je přiměřený zjištěním, která
vysvětlil a náležitě odůvodnil znalec.“
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala posuzovaná prostřednictvím své
procesní opatrovnice včasné dovolání, v němž uplatnila dovolací důvod podle §
241a odst. 1 o. s. ř. týkající se nesprávného právního posouzení věci ohledně
omezení její svéprávnosti, přičemž předpoklady přípustnosti dovolaní vymezila s
tím, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky týkající
se omezení její svéprávnosti, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu České republiky (dále již „Nejvyšší
soud“ nebo „dovolací soud“). Posuzovaná namítá, že v řízení nebylo prokázáno,
že by posuzované hrozila jakákoli závažná újma v případě, kdy by zůstala plně
svéprávná. V řízení rovněž nebylo prokázáno, že by posuzovaná jakkoli
ohrožovala bezprostředně sebe, své okolí nebo že by byla nebezpečná pro
společnost. Nebylo ani prokázáno, že by bylo u posuzované ohroženo sociální
fungování či bydlení. Posuzovaná se starala i dosud o své potřeby a sama
hospodařila s finančními prostředky a je schopna sama (bez dopomoci) adekvátním
způsobem řešit svoje záležitosti; proto není jediný rozumný důvod, proč by
neměla být způsobilá nakládat se svým majetkem a činit majetkoprávní jednání. Posuzovaná v návaznosti na jí připomenutou judikaturu dovolacího soudu
(rozhodnutí ve věcech sp. zn. 30 Cdo 232/2014, sp. zn. 30 Cdo 4467/2014)
namítá, že oba soudy nevyjasnily, z jakého důvodu nelze v jejím případě
přistoupit k mírnějším a pro posuzovanou méně omezujícím opatřením. Jelikož
obecné soudy tedy nezvážily všechny mírnější alternativy, kterými by bylo ještě
možno dosáhnout sledovaného cíle, ani nezdůvodnily, proč situaci nelze řešit
mírnějšími prostředky, nebyly v daném případě naplněny předpoklady pro omezení
svéprávnosti posuzované. Posuzovaná závěrem navrhla, aby Nejvyšší soud
dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního
stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. K dovolání posuzované nebylo podáno žádné písemné vyjádření. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) konstatuje, že dovolání
posuzované je – jak bude dále vyloženo – přípustné a je i důvodné. V daném případě soudy rozhodovaly o svéprávnosti a opatrovnictví posuzované,
kdy hmotněprávní reglementace právního institutu omezení svéprávnosti je
obsažena v § 55 a násl. o. z. takto:
Podle § 55 odst. 1 o. z.
k omezení svéprávnosti lze přistoupit jen v zájmu
člověka, jehož se to týká, po jeho zhlédnutí a s plným uznáváním jeho práv a
jeho osobní jedinečnosti. Přitom musí být důkladně vzaty v úvahu rozsah i
stupeň neschopnosti člověka postarat se o vlastní záležitosti. Podle § 55 odst. 2 o. z. omezit svéprávnost člověka lze jen tehdy, hrozila-li
by mu jinak závažná újma a nepostačí-li vzhledem k jeho zájmům mírnější a méně
omezující opatření. Podle § 57 odst. 1 o. z. soud může omezit svéprávnost člověka v rozsahu, v
jakém člověk není pro duševní poruchu, která není jen přechodná, schopen právně
jednat, a vymezí rozsah, v jakém způsobilost člověka samostatně právně jednat
omezil. Jelikož k právní materii svéprávnosti je k dispozici již poměrně obsáhlá
judikatura Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. listopadu 2017, sp. zn. 30 Cdo 1287/2017, nebo ze dne 25. září 2019, sp. zn. 24
Cdo 1737/2019; všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti
přístupná na internetových stránkách https://nsoud.cz, zatímco rozhodnutí
Ústavního soudu jsou veřejnosti přístupná na https://nalus.usoud.cz), jeví se
pro účely tohoto kasačního rozhodnutí nezbytné připomenout následující stěžejní
závěry:
Důvodem pro omezení svéprávnosti může být pouze duševní porucha, která není jen
přechodná a brání člověku v určitých záležitostech právně jednat. Důvodová zpráva k novému civilnímu kodexu uvádí, že důvodem pro omezení
svéprávnosti může být pouze duševní porucha, která není jen přechodná a brání
člověku v určitých záležitostech právně jednat. K rozhodnutí o omezení
svéprávnosti musí být přistupováno se zřetelem k subjektivnímu hledisku v tom
smyslu, že nerozhoduje, o jakou diagnózu duševní poruchy v daném případě jde,
ale relevantní je, jak se projevuje v psychické způsobilosti konkrétní osoby,
tj. jde-li o tak podstatnou odchylku od normálního psychického vývoje člověka,
která mu v určitém rozsahu brání postarat se o vlastní záležitosti. U duševní
poruchy se vyžaduje, aby nebyla jen přechodná. K tomu, aby soud zvažoval podmínky pro aplikaci omezení svéprávnosti člověka,
tak předně musí svědčit zjištění, že posuzovaný trpí (nikoliv jen přechodnou)
duševní poruchou, která způsobuje, že posuzovaný není způsobilý právně jednat
(tj. nabývat pro sebe vlastním právním jednáním práva a zavazovat se k
povinnostem). Půjde vesměs o situace, kdy ovládací (určovací) a rozpoznávací
schopnosti (posoudit následky svého jednání - rozumové, rozeznávací,
intelektuální schopnosti) duševní poruchou stiženého člověka budou podstatně
sníženy (nemusejí být zcela vymizelé), a to ovládací schopnosti ve smyslu
schopnosti ovládnout své jednání a rozpoznávací schopnosti ve smyslu rozpoznání
následků jeho jednání. Nikoliv každá duševní porucha fyzické osoby, která činí právní úkon, vede k
jeho (absolutní) neplatnosti, nýbrž (pouze) ta duševní porucha, která jednající
osobu činí k tomuto právnímu úkonu neschopnou [z důvodu, že nemůže posoudit
následky svého úkonu nebo (a) své jednání ovládnout]. K omezení svéprávnosti člověka podle § 55 o. z.
může dojít jen v zájmu člověka,
o jehož svéprávnost jde. Řešení otázky, zda posuzovaný trpí duševní poruchou, závisí na posouzení
skutečností, k nimž je třeba ve smyslu § 127 odst. 1 o. s. ř. odborných
znalostí. Znalecký posudek ovšem nelze (v procesu hodnocení důkazů a z pohledu
nezbytnosti omezení svéprávnosti) bez dalšího favorizovat, nýbrž je třeba jej
důsledně hodnotit s ostatními důkazy, s přihlédnutím ke všemu, co vyšlo v
řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci. Znalecký posudek nemůže
nahrazovat nedostatek skutkových zjištění. Každá významná okolnost, která vypovídá o dosavadním způsobu života
posuzovaného člověka, o jeho každodenním jednání, o jeho přístupu k životu,
respektive jakákoliv okolnost, která může přispět k posouzení vhodnosti přijetí
mírnějšího a méně omezujícího opatření, než je omezení jeho svéprávnosti, tedy
nejen (výhradně coby favorizující) odborné závěry znalce (v nichž je především
konstatována v tom kterém rozsahu zjištěná duševní porucha posuzovaného člověka
či absence takové poruchy, nejde-li o velmi významné duševní postižení, které v
zásadě vylučuje volbu mírnějších a pro takto postiženého člověka méně
omezujících opatření) musí být soudem při rozhodování o svéprávnosti velmi
pečlivě posuzována. Hrozba závažné újmy posuzovaného, nebyla-li by omezena jeho svéprávnost, nesmí
být hypotetická, nýbrž reálná. Mezi skutečnosti důležité pro rozhodnutí o (omezení, navrácení) svéprávnosti
zpravidla náleží u posuzovaného zjištění jeho
- osobních a majetkových poměrů;
- dovedností, rozsahu jeho možností a schopností zajišťovat své potřeby;
- dosavadních pracovních aktivit;
- zdravotního (duševního) stavu a jeho reálných možností a schopností z
pohledu dosažení sociální adaptability při obnovení jeho plné svéprávnosti
(případně též ve vazbě na v úvahu přicházející asistenční pomoc za účelem
předcházení, respektive řešení negativních situací na straně posuzovaného);
- dopadu předchozí soudní ingerence (před účinností nového civilního
kodexu) v rámci zbavení jeho způsobilosti k právním úkonům, případně posléze
omezení jeho svéprávnosti na podkladě předchozího soudního rozhodnutí, to vše
za účelem zjištění, zda v mezidobí došlo na straně posuzovaného k určitému
zlepšení či zhoršení jeho životní situace (a pokud ano, pak v jakém směru a s
jakou intenzitou), jež by mohlo predikovat vhodnost navrácení jeho
svéprávnosti;
- dosavadních zaznamenaných negativních jevů na jeho straně [např. pokud
posuzovaný měl či má tendenci k určitému jednání, které by mohlo (a pokud ano,
pak v jakém směru), přivodit na jeho straně negativní důsledky, a zda při
využití mírnějších a pro posuzovaného méně omezujících opatření by bylo možné
takové jeho projevy korigovat či vytěsnit atd.];
- možností využití mírnějších opatření z hlediska úvahy o ponechání jeho
plné svéprávnosti, to vše též i s ohledem na v úvahu přicházející schválení
smlouvy o nápomoci, s přihlédnutím k případné (nabízející se) asistentské
činnosti realizované právním subjektem specializujícím se např.
na sociální
rehabilitaci formou podporovaného zaměstnání, na činnosti v sociální oblasti
atd. Omezení svéprávnosti je vskutku nejkrajnější právní prostředek. Rozhodne-li
soud o omezení svéprávnosti, musí vždy uvést, proč plná svéprávnost ohrožuje
zájem posuzovaného, a proč nelze situaci řešit mírnějšími prostředky. Závěr o tom, zda posuzovanému – pokud nebude přistoupeno k omezení jeho
svéprávnosti – bude hrozit závažná újma, bude možné učinit až po pečlivém
vyhodnocení zjištěných okolností daného případu, s přihlédnutím k duševní
poruše posuzovaného, která bude vylučovat využití méně omezujících opatření
(bez omezení svéprávnosti). Za závažnou újmu nelze ovšem považovat případné
(např. organizačně-technického či podobného rázu) potíže, které zpravidla mohou
provázet posuzovaného v jeho běžném životě. Připomenout je třeba též závěry z judikatury Ústavního soudu (reflektující
dosavadní rozhodovací praxi dovolacího soudu v předmětné právní materii), podle
které k rozhodnutí o omezení svéprávnosti musí být přistupováno se zřetelem k
subjektivnímu hledisku v tom smyslu, že není rozhodné, o jakou diagnózu duševní
poruchy v daném případě jde, ale relevantní je, jak se projevuje v psychické
způsobilosti konkrétní osoby, tj. jde-li o tak podstatnou odchylku od
normálního psychického vývoje člověka, která mu v určitém rozsahu brání
postarat se o vlastní záležitosti. Samotná skutečnost, že člověk trpí duševní
poruchou, ještě není důvodem pro omezení jeho svéprávnosti. Nebezpečí, že v případě neomezené svéprávnosti dojde k závažné újmě na straně
člověka, musí být nikoliv jen hypotetické. Soud při posuzování, zda a do jaké
míry přikročí k omezení svéprávnosti, zvažuje, zda míra tohoto nebezpečí a
případný následek vyváží tak zásadní zásah do práv člověka, jakým je omezení
svéprávnosti. Při řešení míry způsobilosti člověka jednat tedy soud vychází ze skutkových
zjištění, učiněných na základě posudku znalce (§ 38 odst. 1 z. ř. s.), ovšem v
souvislosti s ostatními výsledky dokazování (nález ústavního soudu ze dne 13. prosince 2016, sp. zn. II. ÚS 934/16). Civilní soudy jsou povinny posuzovat věci týkající se omezení člověka ve
svéprávnosti na základě řádně zjištěného skutkového stavu (nález Ústavního
soudu ze dne 18. dubna 2017, sp. zn. IV. ÚS 1584/16). Soud je povinen zajistit
úplná a spolehlivá zjištění o osobních poměrech omezovaného, tedy jak se
projevuje při sociálním kontaktu se členy občanské společnosti, jak se stará o
potřeby své a své rodiny, jak hospodaří s finančními prostředky apod. Znalecký
posudek je v takovém řízení sice závažným důkazem, nesmí však být jediným a
nemůže nahrazovat nedostatek skutkových zjištění. Znalecký posudek musí soud
hodnotit, nikoli přebírat doslovně (nález Ústavního soudu ze dne 22. listopadu
2012, sp. zn. II. ÚS 194/11). Obdobně i komentářová literatura zdůrazňuje nezbytnost při rozhodování o
omezení svéprávnosti ke každému případu přistupovat individuálně, zohlednit
jedinečnost konkrétního posuzovaného člověka. Je potřeba zjistit, kde, s kým
člověk žije. Jaký je jeho denní režim.
Které záležitosti je schopen si obstarat
sám a se kterými má obtíže, jak se tyto obtíže projevují. Do jakých situací,
jež mohou ohrozit jeho zájem, se dostává. Zda má nějaké oblíbené činnosti,
případně co mu způsobuje příkoří. Jaká je jeho osobní, majetková situace, co
tvoří zdroj jeho příjmu. Teprve tehdy, má-li soud o člověku úplný obraz, může
správně zvolit rozsah omezení svéprávnosti. Přitom rozsah a stupeň neschopnosti
člověka postarat se o vlastní záležitost soud zjistí tehdy, pokud bude vědět,
které záležitosti musí člověk řešit, jak k řešení doposud přistupoval a jaké
byly důsledky. Odpověď na tuto otázku dá znalecký posudek spolu s uvedenými
zjištěními [Lavický, P. a kol. Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1 – 654). Komentář 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2014, s. 276]. K tomu, aby rozhodující soud mohl po právu přistoupit k aplikaci § 55 odst. 1 a
2 o. z., tj. přistoupit k soudní ingerenci do svéprávnosti člověka tím, že
vydaným rozhodnutím takovou svéprávnost v předmětném rozsahu omezí, musí
svědčit zásadně významná skutková zjištění, která jsou podřaditelná pod výše
uvedená ustanovení. Pokud skutková zjištění ve své celistvosti nejsou bez
dalšího podřaditelná pod připomenutou hmotněprávní reglementaci právního
institutu omezení svéprávnosti (ať již z důvodu, že nepředstavují zjištění pro
rozhodnutí zásadně významná, případně jsou si v tom kterém zásadně významném
rozsahu rozporná atp.), nemůže soud za takové skutkové konstelace přistoupit k
vydání rozhodnutí stran omezení svéprávnosti posuzovaného člověka.
Právní posouzení věci je činnost soudu, spočívající v podřazení zjištěného
skutkového stavu příslušné právní normě, jež vede k závěru o právech a o
povinnostech účastníků. Právní posouzení je nesprávné, dopustil-li se soud při
této činnosti omylu, tzn., když na správně zjištěný skutkový stav aplikoval
jinou právní normu, než kterou měl správně použít, případně pokud aplikoval
sice správnou právní normu, ale nesprávně jí vyložil, nebo pokud ze zjištěných
skutečností vyvodil nesprávné právní závěry, anebo pokud právní normu aplikoval
při absenci (relevantní části) skutkového stavu [ať již za situace, kdy
skutkový stav nebyl zcela nebo v jeho pro rozhodnutí ve věci podstatné části
vůbec zjištěn, anebo za situace, kdy skutkový stav byl vnitřně rozporný (ať již
ve vztahu mezi relevantními dílčími skutkovými zjištěními anebo ve vztahu mezi
některým pro rozhodnutí zásadně významným dílčím skutkovým zjištěním a závěrem
o skutkovém stavu věci), takže nepředstavoval skutkový podklad, který by mohl
být podřazen pod příslušnou právní normu; k tomu srov. např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 28. ledna 2015, sp. zn. 30 Cdo 4464/2014].
Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 21. prosince 2010, sp. zn. 30 Cdo
3025/2009, vyložil a odůvodnil právní názor, že skutkové zjištění, které (v
odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku) zcela nebo z podstatné části chybí,
anebo je vnitřně rozporné (ať již v relevantní části ve vztahu mezi
jednotlivými dílčími skutkovými zjištěními anebo ve vztahu mezi některým pro
rozhodnutí zásadně významným dílčím skutkovým zjištěním a závěrem o skutkovém
stavu věci), případně vnitřní rozpornost či absence skutkového závěru (skutková
právní věta) znemožňuje posoudit správnost přijatého právně kvalifikačního
závěru takto zjištěného „skutku“, což (logicky) jde na vrub správnosti právního
posouzení věci.
Dále lze odkázat na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. května 2016, sp. zn.
30 Cdo 944/2016, v němž dovolací soud zaujal právní názor, že pokud v aplikační
úvaze soudu není zohledněna některá právně významná okolnost předvídaná v
hypotéze příslušné právní normy, jejíž užití soud při zjištěném skutkovém stavu
zvažoval, respektive zvažovat měl, pak není dost dobře možné tento základní
chybějící aplikační element v přezkumném řízení domýšlet, dotvářet, resp.
doplňovat chybějící nosnou právní argumentací, poněvadž ve svém důsledku by tím
došlo nejen k tzv. vzetí příslušné soudní instance z pohledu posuzovaného, ale
především by takový postup byl ze samotného základu defektní s principem práva
na spravedlivý proces, jehož součástí je i právo účastníka na řádné odůvodnění
soudního rozhodnutí.
Odvolací soud při meritorním rozhodování čerpal vesměs ze skutkových zjištění
učiněných soudem prvního stupně, který ovšem v odůvodnění svého rozsudku
nevyložil, jaký učinil závěr o skutkovém stavu, v němž měla být sumarizována
všechna zásadně významná zjištěná skutková zjištění nezbytná pro následné
právní posouzení věci. Kromě toho soud prvního stupně v odůvodnění písemného
vyhotovení svého rozsudku vyjma skutkových zjištění zčásti zprostředkoval i
opis z jím provedených důkazních prostředků, takže na některých místech
odůvodnění jeho rozsudku dochází k rozpornosti informací týkajících se
posuzované, případně k nelogickému pominutí zjevně pro rozhodnutí nepochybně
významných okolností, které správně měly být podrobeny verifikaci z hlediska
zjištění skutkového podkladu pro rozhodnutí.
Tak např. soud prvního stupně referuje mj. o tom, že: „veřejná opatrovnice
Městské části Praha 2 – L. N. ...uvedla, že ...posuzovaná se na schůzku
dostavila přiměřeně upravena, v domluveném termínu, v čase i prostoru byla
orientovaná“, zatímco z písemného sdělení L. R. týž soud mj. uvádí, že R. se
svou přítelkyní – dcerou posuzované L. V. „zjistili, že se posuzovaná
nedostatečně (někdy vůbec) stravuje, její hygiena je zanedbaná.“. V tomto směru
se tedy nabízelo důkazně verifikovat, zda posuzovaná je vůbec schopna o sebe
pečovat a zda má osvojeny základní hygienické návyky.
Zatímco soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku mj. konstatuje, že:
„dle zjištěných údajů katastru nemovitostí evidence práv pro osobu ze dne 29.
8. 2017 nejsou pro osobu posuzované O. V. v katastru nemovitostí evidována
vlastnická ani jiná věcná práva“, odvolací soud zase plně vychází z tvrzení
posuzované o jejích majetkových poměrech a z toho pak mj. dovozuje, že: „paní
V. disponuje či přinejmenším disponovala nemalou finanční částkou...při jednání
soudu I. stupně 16. 10. 2017 sdělila, že v bytech, které pořídila, bydlí cizí
osoby, což uvedla i při odvolacím jednání s tím, že se jí nedaří se těchto osob
zbavit“ a: „je tedy zřejmé, že ačkoli disponuje majetkem velké hodnoty
(poznámka dovolacího soudu: aniž by in concreto byl takový rozsah majetku
vyložen), není v jejích silách jej spravovat a chránit tak, aby nedocházelo k
újmě na něm...“ I v tomto případě si situace vyžadovala pečlivé zjištění
majetkových poměrů posuzované (z hlediska posouzení, jak dosud s tímto majetkem
nakládala, respektive hospodařila), a to jistěže ve vazbě na soudem sledovanou
nezbytnost omezení její svéprávnosti.
Soud prvního stupně ze znaleckého posudku MUDr. Ivana Davida, CSc., učinil
zjištění, že: „Posuzovaná rovněž nemůže vůbec spravovat své jmění bez rizika
újmy…“, současně však bez odpovídající verifikace (též ve vazbě na zjištění
učiněná dotazem na předmětné bytové družstvo) v odůvodnění svého rozsudku také
uvádí, že: „Navrhovatelka L. V. při jednání soudu dne 16. 10. 2017 k poměrům
své matky sdělila, že předmětný družstevní byt je už na její maminku přepsaný…
maminka měla dluhy …dle navrhovatelky tyto dluhy zaplatila samotná její matka,
neboť následně sdělila, že v tom bytě již bydlet chce a proto dluhy uhradila…“
Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 18. února 2010, sp. zn. 30 Cdo 541/2008,
vyložil, že jednou z důležitých částí odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku
je soudem učiněný závěr o skutkovém stavu věci. Takový závěr musí vycházet z
dílčích a pro rozhodnutí ve věci samé významných skutkových zjištění.
Jednotlivé prokázané skutečnosti (skutková zjištění) je tedy třeba promítnout
do závěru o skutkovém stavu věci (do tzv. skutkové věty), který stručně a
výstižně vyjadřuje skutkový stav věci (§ 153 odst. 1 o. s. ř.) a který je
východiskem pro právní posouzení věci. Je tomu tak z toho důvodu, že pro závěr
o skutkovém stavu věci je rozhodující vyhodnocení důkazů z hlediska jejich
závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, popřípadě věrohodnosti,
neboť to, jak vyznívá většina provedených důkazů, nic nevypovídá zejména o
jejich věrohodnosti a pravdivosti, navíc výběr důkazů, které byly v řízení
provedeny, může být ovlivněn nejen tím, jaký skutkový stav se opravdu odehrál,
ale i působením dalších, často nahodilých okolností.
Z vyloženého podle přesvědčení dovolacího soudu vyplývá, že skutkový stav, z
nějž při rozhodování vycházel odvolací soud (ale i soud prvního stupně)
neumožňoval pro popsané vady (částečná absence zásadně významných skutkových
zjištění, popsané rozpory v dílčích zjištěních) přistoupit k vydání rozhodnutí
o omezení svéprávnosti posuzované. Závěry (popsané v bodech ad 1 až 5 shora), z
nichž odvolací soud dovozoval nezbytnost přikročení k omezení svéprávnosti
posuzované, nemají vesměs odpovídající základ ve skutkových zjištěních,
případně pouze mechanicky vycházejí z toho, co soudu zprostředkovala sama
posuzovaná. Chybí též náležité zjištění, jak vlastně do rozhodnutí soudů
posuzovaná jednala v majetkoprávních a jiných záležitostech, zda vskutku, a
pokud ano, z jakého důvodu a v jaké výši měla dluhy, respektive vůči komu a
jaké závazky, zda své závazky a jak řešila, respektive zda je byla vůbec
schopna v předmětném období řešit, a proč za tvrzených okolností navrhovatelkou
(dcerou posuzované) naopak měla být schopna činit právní jednání, respektive o
jaké konkrétní právní jednání se mělo jednat, pakliže soud prvního stupně v
odůvodnění svého rozsudku považoval (z pohledu jím sledovaného rozhodnutí) a
také vyložil, že: „v současné době je však byt převedený“ na posuzovanou.
Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu (ale ani soudu prvního stupně) se
nepodává přesvědčivý a ve smyslu shora připomenuté judikatury náležitě
odůvodněný závěr o tom, že bez omezení svéprávnosti by jinak posuzované ve
smyslu § 55 odst. 2 o. z. hrozila závažná újma. V rozhodnutích obou soudů totiž
chybí přesvědčivé zdůvodnění, proč v daném případě jiná (oproti omezení
svéprávnosti mírnější) opatření nepřicházejí v úvahu.
Z vyložených důvodů proto Nejvyšší soud dovoláním napadený rozsudek odvolacího
soudu podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Jelikož důvody, pro které byl
zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí soudu prvního
stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního
stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Vyslovený právní názor dovolacího soudu je pro další řízení závazný. V novém
rozhodnutí soud znovu rozhodne o nákladech řízení, včetně nákladů řízení
dovolacího (§ 243g věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 2. 2020
JUDr. Pavel Vrcha, MBA
předseda senátu