24 Cdo 1737/2019-251
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Vrchy a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a JUDr. Romana Fialy ve věci
posuzované A. Š., narozené XY, omezené ve svéprávnosti, bytem XY, zastoupené
procesní opatrovnicí R. V., advokátkou se sídlem XY, za účasti stálého
opatrovníka města XY, se sídlem XY, a Krajského státního zastupitelství v XY, o
omezení svéprávnosti a opatrovnictví člověka, vedené u Okresního soudu v
Chrudimi pod sp. zn. 0 Nc 1237/2015, o dovolání posuzované proti rozsudku
Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 20. září 2018,
č. j. 23 Co 184/2018-208, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 20.
září 2018, č. j. 23 Co 184/2018-208, jakož i rozsudek Okresního soudu v
Chrudimi ze dne 4. dubna 2018, č. j. 0 Nc 1237/2015-132, se zrušují a věc se
vrací Okresnímu soudu v Chrudimi k dalšímu řízení.
Okresní soud v Chrudimi (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 4.
dubna 2018, č. j. 0 Nc 1237/2015-132, omezil posuzovanou ve svéprávnosti v
rozsahu vyloženém v rámci výroku I., výrokem II. jmenoval město XY opatrovníkem
posuzované, jemuž vymezil rozsah oprávnění a povinností s výkonem této funkce,
a navazujícími výroky III. až VI. rozhodl o nákladech řízení.
Po provedeném řízení soud prvního stupně uzavřel, že: „jsou důvody pro omezení
posuzované osoby ve svéprávnosti. Omezení svéprávnosti je v zájmu posuzované,
neboť trpí duševní poruchou, která není jen přechodná a v důsledku toho není
schopna některých právních úkonů, které jsou specifikovány ve výroku I. tohoto
rozsudku. Pokud by soud posuzovanou ve svéprávnosti neomezil, hrozila by
posuzované osobě závažná újma spočívající v hrozbě nemožnosti rozpoznat a
ovládnout následky svého právního jednání (konání či opomenutí konat). K
ochraně zájmů posuzované osoby nepostačují ve smyslu § 55 odst. 2 občanského
zákoníku mírnější a méně omezující opatření...Mírnější omezující opatření v
tomto případě není možné, a to s ohledem na jednoznačné závěry znaleckého
posudku. Ve věci však bylo zjištěno, že posuzovaná si od doby svého úrazu, to
je od roku 1994, vyřizovala všechny záležitosti sama, sice na ni bylo vedeno
několik exekucí, v současné době je však, dle sdělení posuzované, vše uhrazeno,
čemuž odpovídá i zjištění soudu, kdy na bytu, který v současné době vlastní,
žádná exekuce zapsána není. Taktéž dokázala zřejmě zajistit i nezbytné úřední
záležitosti. Soud se proto částečně odchýlil od závěrů znalce ohledně výše
částky, se kterou může posuzovaná hospodařit, kdy tuto určil ve výši 8.000,- Kč
tak, aby posuzovaná měla v rámci možností co největší prostor k vlastnímu
jednání.“
K odvolání posuzované Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích
(dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 20. září 2018, č. j. 23 Co
184/2018-208, změnil rozsudek soudu prvního stupně ohledně rozsahu omezení
svéprávnosti posuzované tak, že posuzovaná „se omezuje ve svéprávnosti na dobu
tří let tak, že není způsobilá hospodařit s částkou vyšší, než 7.000,- Kč
měsíčně, nakládat s majetkem, jehož hodnota přesahuje 7.000,- Kč a zavazovat se
k plnění, jehož hodnota přesahuje 7.000,- Kč, jakož i rozhodovat o nikoliv
běžných zdravotních úkonech.“ Dále odvolací soud rozhodl o jmenování města XY
opatrovníkem posuzované a o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud při rozhodování odkázal na znalecký posudek MUDr. Jana
Kolomazníka ze dne 31. ledna 2017, kterým bylo zjištěno, že posuzovaná „trpí
organickou poruchou osobnosti s rozvojem po závažném traumatu (dopravní nehodě
z roku 1994) a dále u ní byla diagnostikována organická porucha s bludy.
Uvedené poruchy jsou trvalé, nejsou pouze přechodné, nelze je léčit nebo
podstatněji ovlivnit a větší zlepšení stavu posuzované očekávat nelze.“
Odvolací soud vyšel rovněž ze zjištění, že v době rozhodování nebyla vůči
posuzované vedena žádná soudní (exekuční) řízení. Ze zprávy J. P., Ortopedie
XY, „také vyplynulo, že posuzovaná je schopna si zajistit potřebné převazy.“
Odvolací v odůvodnění (písemného vyhotovení) rozsudku (dále již „odůvodnění
rozsudku“) také vyložil, že: „K otázce hospodaření posuzované byl slyšen F. Z.
ze Společenství vlastníků jednotek v domě H., XY, tedy domu, který obývá i
posuzovaná. Uvedl, že A. Š. dluží za vodu a společnou elektřinu asi 10.000 Kč
za rok 2017, za letošní rok 7.000 Kč. Řádně platí do fondu oprav 500 Kč a
zřejmě si platí samostatně elektřinu. Problém je však s vodou, kde má A. Š.
výraznější spotřebu, než všichni ostatní. Paní Š. se s nikým z domu
nekontaktuje, ba naopak občasně ruší noční klid, případně nadává ostatním
obyvatelům domu.“
Na základě výše uvedeného odvolací soud uzavřel, že: „v průběhu řízení byla
zjištěna trvalá duševní porucha posuzované, nelze v případě posuzované uvažovat
o využití mírnějších opatření, než je případné omezení svéprávnosti, posuzovaná
v minulosti vyřešila své dluhy prodejem bytu a nákupem bytu menšího, nejsou
vůči ní vedena soudní řízení, v současném bydlišti je však považována za osobu
problémovou a dlužnici za služby spojené s užíváním bytu. S lidmi se
nekontaktuje. Z bytu vychází pouze na nákupy, nebylo zjištěno, že by usilovala
o získání práce, či již pracovala, nebylo zjištěno ničeho o tom, že se stýkala
s rodinou, že by navazovala partnerské vztahy, běžné zdravotní úkony je schopna
si obstarat. Je tedy namístě přistoupit k omezení svéprávnosti posuzované,
ovšem pouze v takovém rozsahu, aby byla co nejvíce šetřena práva posuzované a
nebyla omezována ve svéprávnosti v rozsahu, ve kterém je schopna ...své
záležitosti si obstarat.“
V návaznosti na to pak odvolací soud odůvodnil změnu rozsudku soudu prvního
stupně stran rozsahu omezení svéprávnosti posuzované ohledně nakládání s jejím
majetkem v hodnotě přesahující částku 7.000,- Kč měsíčně a s peněžními
prostředky přesahujícími rovněž uvedenou částku měsíčně, a to „z toho důvodu,
že tato částka nenarušuje možnost A. Š. hospodařit a zajišťovat si své běžné
potřeby, na druhou stranu zbývající částka z jejího měsíčního příjmu (ve výši
asi 11.000,- Kč měsíčně), s níž nebude moci hospodařit A. Š. samostatně, umožní
opatrovníkovi hradit případné dluhy, vzniklé typicky s bydlením A. Š.“
Konečně odvolací soud v rozhodnutí také reflektoval, že: „ze znaleckého posudku
také vyplynulo, že A. Š. není schopna samostatně rozhodovat o nikoli běžných
zdravotních úkonech. I v tomto směru tedy došlo k omezení svéprávnosti
posuzované, čímž byl změně rozsudek okresního soudu. V ostatních případných
bodech omezení svéprávnosti neshledal odvolací soud důvody pro takové omezení.
To s ohledem na způsob života A. Š., která není zaměstnána, zaměstnání nelze
očekávat, nevede rodinný život, a to ani život partnerský.“
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala posuzovaná (dále též
„dovolatelka“) prostřednictvím své procesní opatrovnice (advokátky) včasné
dovolání. Má za to, že se odvolací soud odchýlil ve svém rozhodnutí od ustálené
rozhodování praxe dovolacího soudu, neboť neměl, stejně jako soud prvního
stupně, přistoupit k omezení svéprávnosti posuzované, když jednak v
nedostatečné míře zjistil poměry posuzované z jejího okolí, a jednak nedospěl k
jednoznačnému závěru, že by neomezením svéprávnosti posuzované hrozila jinak
závažná újma. Rovněž v obou rozhodnutích absentuje hodnotící úsudek soudu o
tom, z jakého důvodu je omezována dovolatelka ve svéprávnosti a z jakého důvodu
je volena vyšší míra omezení. Dovolatelka s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího
soudu České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) ve věci
sp. zn. 30 Cdo 1287/2017 zdůrazňuje, že samotné zjištění duševní poruchy,
nikoliv přechodného rázu, nemusí znamenat omezení svéprávnosti, nehrozí-li
posuzované jinak závažná újma. Soudy nebylo zjištěno, že by dovolatelce
zjištěními z jejího širšího okolí hrozila závažná újma, pokud by nebyla omezena
ve svéprávnosti. I v odvolacím řízení vyslechnutý svědek - zástupce předmětného
společenství vlastníků jednotek uvedl, že dovolatelka hradila náklady spojené s
užíváním bytu, fond oprav, pouze nehradila náklady na vodné a stočné.
Dovolatelka uvedla, že náklady na spotřebu vody nehradila z určitého důvodu,
nikoliv proto, že by si nebyla vědoma této povinnosti. Naopak, v minulosti sama
dovolatelka čelila několika exekucím, které si sama vyřešila prodejem původního
bydlení a koupí stávajícího bytu, přičemž v současné době nebylo za poslední
rok zjištěno, že by proti dovolatelce byla vedena jakákoliv soudní řízení.
Dovolatelka namítá, že finanční i všechny ostatní záležitosti vždy řešila sama
a je schopna je i nadále řešit. Rozhodnutím odvolacího soudu je dovolatelka
omezena v možnostech nakupovat si jídlo a základní životní potřeby. Odvolací
soud při rozhodování rovněž nezohlednil ve prospěch dovolatelky některé
skutečnosti, které sama dovolatelka uvedla ve svém písemném vyjádření ze dne
20. února 2019. Závěrem dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil dovoláním
napadený rozsudek odvolacího soudu a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Z dovolání posuzované se tedy podává dovolací důvod ve smyslu § 241a odst. 1 o.
s. ř. týkající nesprávného právního posouzení věci odvolacím soudem ohledně
naplnění podmínek pro omezení svéprávnosti posuzované, a předpoklad
přípustnosti dovolání vymezený dovolatelkou s tím, že odvolací soud při řešení
otázky naplnění podmínek pro omezení svéprávnosti posuzovaného člověka se
odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
K dovolání posuzované nebylo podáno žádné písemné vyjádření.
Nejvyšší soud konstatuje, že podanému dovolání posuzované nelze upřít - jak
bude dále vyloženo - opodstatnění.
V posuzovaném případě odvolací soud k odvolání posuzované přezkoumával
rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým došlo k omezení svéprávnosti posuzované
v již shora vyloženém rozsahu. Meritem věci tak bylo vyřešení fundamentální
právní otázky, zda v případě dovolatelky byly či nikoliv naplněny hmotněprávní
podmínky pro omezení její svéprávnosti.
Hmotněprávní reglementace právního institutu omezení svéprávnosti je obsažena v
§ 55 a násl. o. z.
Podle § 55 odst. 1 o. z. k omezení svéprávnosti lze přistoupit jen v zájmu
člověka, jehož se to týká, po jeho zhlédnutí a s plným uznáváním jeho práv a
jeho osobní jedinečnosti. Přitom musí být důkladně vzaty v úvahu rozsah i
stupeň neschopnosti člověka postarat se o vlastní záležitosti.
Podle § 55 odst. 2 omezit svéprávnost člověka lze jen tehdy, hrozila-li by mu
jinak závažná újma a nepostačí-li vzhledem k jeho zájmům mírnější a méně
omezující opatření.
Podle § 57 odst. 1 o. z. soud může omezit svéprávnost člověka v rozsahu, v
jakém člověk není pro duševní poruchu, která není jen přechodná, schopen právně
jednat, a vymezí rozsah, v jakém způsobilost člověka samostatně právně jednat
omezil.
K tomu, aby rozhodující soud mohl po právu přistoupit k aplikaci § 55 odst. 1 a
2 o. z., tj. přistoupit k soudní ingerenci do svéprávnosti člověka tím, že
vydaným rozhodnutím takovou svéprávnost v předmětném rozsahu omezení, musí
svědčit zásadně významná skutková zjištění, která jsou podařaditelná pod výše
uvedená ustanovení. Pokud skutková zjištění ve své celistvosti nejsou bez
dalšího podřaditelná pod připomenutou hmotněprávní reglementaci právního
institutu omezení svéprávnosti (ať již z důvodu, že nepředstavují zjištění pro
rozhodnutí zásadně významná, případně jsou si v tom kterém zásadně významném
rozsahu rozporná atp.), nemůže soud za takové skutkové konstelace přistoupit k
vydání rozhodnutí stran omezení svéprávnosti posuzovaného člověka.
Právní posouzení věci je činnost soudu, spočívající v podřazení zjištěného
skutkového stavu příslušné právní normě, jež vede k závěru o právech a o
povinnostech účastníků. Právní posouzení je nesprávné, dopustil-li se soud při
této činnosti omylu, tzn., když na správně zjištěný skutkový stav aplikoval
jinou právní normu, než kterou měl správně použít, případně pokud aplikoval
sice správnou právní normu, ale nesprávně jí vyložil, nebo pokud ze zjištěných
skutečností vyvodil nesprávné právní závěry, anebo pokud právní normu aplikoval
při absenci (relevantní části) skutkového stavu [ať již za situace, kdy
skutkový stav nebyl zcela nebo v jeho pro rozhodnutí ve věci podstatné části
vůbec zjištěn, anebo za situace, kdy skutkový stav byl vnitřně rozporný (ať již
ve vztahu mezi relevantními dílčími skutkovými zjištěními anebo ve vztahu mezi
některým pro rozhodnutí zásadně významným dílčím skutkovým zjištěním a závěrem
o skutkovém stavu věci), takže nepředstavoval skutkový podklad, který by mohl
být podřazen pod příslušnou právní normu; k tomu srov. např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 28. ledna 2015, sp. zn. 30 Cdo 4464/2014].
Dále lze odkázat na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. května 2016, sp. zn.
30 Cdo 944/2016, v němž dovolací soud zaujal právní názor, že pokud v aplikační
úvaze soudu není zohledněna některá právně významná okolnost předvídaná v
hypotéze příslušné právní normy, jejíž užití soud při zjištěném skutkovém stavu
zvažoval, respektive zvažovat měl, pak není dost dobře možné tento základní
chybějící aplikační element v přezkumném řízení domýšlet, dotvářet, resp.
doplňovat chybějící nosnou právní argumentací, poněvadž ve svém důsledku by tím
došlo nejen k tzv. vzetí příslušné soudní instance z pohledu posuzovaného, ale
především by takový postup byl ze samotného základu defektní s principem práva
na spravedlivý proces, jehož součástí je i právo účastníka na řádné odůvodnění
soudního rozhodnutí.
Nejvyšší soud konstatuje, že tyto vyložené limity dovoláním napadený rozsudek
odvolacího soudu, ale ani soudu prvního stupně nenaplňuje (k tomu viz
odůvodnění níže).
Důvodová zpráva k novému civilnímu kodexu uvádí, že důvodem pro omezení
svéprávnosti může být pouze duševní porucha, která není jen přechodná a brání
člověku v určitých záležitostech právně jednat. K rozhodnutí o omezení
svéprávnosti musí být přistupováno se zřetelem k subjektivnímu hledisku v tom
smyslu, že nerozhoduje, o jakou diagnózu duševní poruchy v daném případě jde,
ale relevantní je, jak se projevuje v psychické způsobilosti konkrétní osoby,
tj. jde-li o tak podstatnou odchylku od normálního psychického vývoje člověka,
která mu v určitém rozsahu brání postarat se o vlastní záležitosti. U duševní
poruchy se vyžaduje, aby nebyla jen přechodná.
K tomu, aby soud zvažoval podmínky pro aplikaci omezení svéprávnosti člověka,
tak předně musí svědčit zjištění, že posuzovaný trpí (nikoliv jen přechodnou)
duševní poruchou, která způsobuje, že posuzovaný není způsobilý právně jednat
(tj. nabývat pro sebe vlastním právním jednáním práva a zavazovat se k
povinnostem). Půjde o situace, kdy ovládací (určovací) a rozpoznávací
schopnosti (posoudit následky svého jednání - rozumové, rozeznávací,
intelektuální schopnosti) duševní poruchou stiženého člověka budou podstatně
sníženy (nemusejí být zcela vymizelé), a to ovládací schopnosti ve smyslu
schopnosti ovládnout své jednání a rozpoznávací schopnosti ve smyslu rozpoznání
následků jeho jednání.
Závěr, zda v důsledku (znalcem zjištěné) duševní poruchy posuzovaný není
schopen právně jednat, musí učinit a v odůvodnění rozsudku zákonu odpovídajícím
způsobem vyložit (§ 157 odst. 2 o. s. ř.) výhradně soud.
Odvolací soud při rozhodování sice vycházel ze závěru znalce MUDr. Jana
Kolomazníka ze dne 31. ledna 2017 o tom, že u posuzované „byla diagnostikována
organická porucha osobnosti s rozvojem po závažném polytraumatu, které utrpěla
v roce 1994 a dále byla diagnostikována organická porucha s bludy. Uvedené
poruchy jsou trvalé, nejsou pouze přechodné, nelze je léčebně ovlivnit, větší
zlepšení stavu očekávat nelze“, při své úvaze o dosahu takto znalcem zjištěné
duševní poruchy ovšem z hlediska své úvahy o nezbytnosti omezení svéprávnosti
posuzované pominul relevantně zhodnotit a zahrnout do svého právního posouzení
dílčí závěr znalce pod bodem 2) jeho posudku. Konkrétně, že posuzovaná „je
schopna se rozhodovat a projevovat přání, ovšem organické postižení (nyní
zvýraznil dovolací soud) poněkud (poznámka dovolacího soudu: nikoliv zcela,
významně, zásadně) snižuje její rozpoznávací a ovládací schopnosti a toto
snížení se týká především jejích schopností racionálně nakládat s finančními
prostředky...“
Při soudním rozhodování o omezení svéprávnosti člověka bude vždy třeba důsledně
dbát toho, aby jeho práva nebyla omezována ve větším rozsahu, než je nezbytně
třeba k ochraně základních práv třetích osob a jiných ústavně chráněných
statků, v jejichž prospěch mají být základní práva omezovaného umenšena,
přičemž jako krajní mez (k níž ne vždy je ovšem z hlediska principu
proporcionality možné dospět) je třeba respektovat mez stanovenou čl. 4 odst. 4
Listiny základních práv a svobod.
V souvislosti s tímto požadavkem je soud povinen zajistit úplná a spolehlivá
zjištění o osobních poměrech omezovaného, tedy jak se projevuje při sociálním
kontaktu se členy občanské společnosti, jak se stará o potřeby své a své
rodiny, jak hospodaří s finančními prostředky, jak se případně projevuje na
svém pracovišti apod. Znalecký posudek je v takovém řízení sice závažným
důkazem, nesmí však být důkazem jediným a nemůže nahrazovat nedostatek
skutkových zjištění.
Nejvyšší soud např. ve svém rozsudku ze dne 29. listopadu 2017, sp. zn. 30 Cdo
1287/2017, vyložil, že každá významná okolnost, která vypovídá o dosavadním
způsobu života posuzovaného člověka, o jeho každodenním jednání, o jeho
přístupu k životu, respektive jakákoliv okolnost, která může přispět k
posouzení vhodnosti přijetí mírnějšího a méně omezujícího opatření než je
omezení jeho svéprávnosti, tedy nejen (výhradně coby favorizující) odborné
závěry znalce (v nichž je především konstatována v tom kterém rozsahu zjištěná
duševní porucha posuzovaného člověka či absence takové poruchy, nejde-li
přirozeně o velmi významné duševní postižení, které v zásadě vylučuje volbu
mírnějších a pro takto postiženého člověka méně omezujících opatření), musí být
soudem při rozhodování o svéprávnosti velmi pečlivě posouzena, a to jak ve své
jednotlivosti, tak i ve vztahu k dalším zjištěným okolnostem, s přihlédnutím ke
všemu, co v řízení vyšlo najevo, neboť jen za užití takového verifikačního
přístupu lze (po pečlivém zhodnocení důkazů) podle § 20 odst. 1 z. ř. s.
zjistit všechny skutečnosti důležité pro rozhodnutí, což zpravidla předpokládá,
kromě faktu existence duševní poruchy, u posuzovaného zjištění jeho:
- osobních a majetkových poměrů;
- dovedností, rozsahu jeho možností a schopností zajišťovat své potřeby;
- dosavadních pracovních aktivit;
- zdravotního (duševního) stavu a jeho reálných možností a schopností z pohledu
dosažení sociální adaptability při obnovení jeho plné svéprávnosti (případně
též ve vazbě na v úvahu přicházející asistenční pomoc za účelem předcházení,
respektive řešení negativních situací na straně posuzovaného);
- dopadu předchozí soudní ingerenci (před účinností nového civilního kodexu) v
rámci zbavení jeho způsobilosti k právním úkonům, případně posléze omezení jeho
svéprávnosti na podkladě předchozího soudního rozhodnutí, to vše za účelem
zjištění, zda v mezidobí došlo na straně posuzovaného k určitému zlepšení či
zhoršení jeho životní situace (a pokud ano, pak v jakém směru a s jakou
intenzitou), jež by mohlo predikovat vhodnost vrácení jeho svéprávnosti;
- dosavadních zaznamenaných negativních jevů na jeho straně [např. pokud
posuzovaný měl či má tendenci k určitému jednání, které by mohlo (a pokud ano,
pak v jakém směru), přivodit na jeho straně negativní důsledky, a zda při
využití mírnějších a pro posuzovaného méně omezujících opatření by bylo možné
takové jeho projevy korigovat či vytěsnit atd.];
- možností využití mírnějších opatření z hlediska úvahy o ponechání jeho plné
svéprávnosti, to vše též i s ohledem např. na v úvahu přicházející schválení
smlouvy o nápomoci, s přihlédnutím k případné (nabízející se) asistentské
činnosti realizované právním subjektem specializujícím se např. na sociální
rehabilitaci formou podporovaného zaměstnání, na činnosti v sociální oblasti
atd., případně při ponechání svéprávnosti za užití mírnějšího opatření např.
prostřednictvím jmenovaného opatrovníka, pakliže by se taková součinnost pro
posuzovaného jevila příznivější a z pohledu zajištění jeho zájmů dostačující,
aniž by muselo být přistoupeno k omezení jeho svéprávnosti.
Připomenout je třeba též závěry z judikatury Ústavního soudu (reflektující
dosavadní rozhodovací praxi dovolacího soudu v předmětné právní materii), podle
které k rozhodnutí o omezení svéprávnosti musí být přistupováno se zřetelem k
subjektivnímu hledisku v tom smyslu, že není rozhodné, o jakou diagnózu duševní
poruchy v daném případě jde, ale relevantní je, jak se projevuje v psychické
způsobilosti konkrétní osoby, tj. jde-li o tak podstatnou odchylku od
normálního psychického vývoje člověka, která mu v určitém rozsahu brání
postarat se o vlastní záležitosti. Samotná skutečnost, že člověk trpí duševní
poruchou, ještě není důvodem pro omezení jeho svéprávnosti.
Nebezpečí, že v případě neomezené svéprávnosti dojde k závažné újmě na straně
člověka, musí být nikoliv jen hypotetické. Soud při posuzování, zda a do jaké
míry přikročí k omezení svéprávnosti, zvažuje, zda míra tohoto nebezpečí a
případný následek vyváží tak zásadní zásah do práv člověka, jakým je omezení
svéprávnosti.
Při řešení míry způsobilosti člověka jednat tedy soud vychází ze skutkových
zjištění, učiněných na základě posudku znalce (§ 38 odst. 1 z. ř. s.), ovšem v
souvislosti s ostatními výsledky dokazování (nález Ústavního soudu ze dne 13.
prosince 2016, sp. zn. II. ÚS 934/16).
Civilní soudy jsou povinny posuzovat věci týkající omezení člověka ve
svéprávnosti na základě řádně zjištěného skutkového stavu (nález Ústavního
soudu ze dne 18. dubna 2017, sp. zn. IV. ÚS 1584/16). Soud je povinen zajistit
úplná a spolehlivá zjištění o osobních poměrech omezovaného, tedy jak se
projevuje při sociálním kontaktu se členy občanské společnosti, jak se stará o
potřeby své a své rodiny, jak hospodaří s finančními prostředky apod. Znalecký
posudek je v takovém řízení sice závažným důkazem, nesmí však být jediným a
nemůže nahrazovat nedostatek skutkových zjištění. Znalecký posudek musí soud
hodnotit, nikoli přebírat doslovně (nález Ústavního soudu ze dne 22. listopadu
2012, sp. zn. II. ÚS 194/11).
Obdobně i komentářová literatura zdůrazňuje nezbytnost při rozhodování o
omezení svéprávnosti ke každému případu přistupovat individuálně, zohlednit
jedinečnost konkrétního posuzovaného člověka. Je potřeba zjistit, kde, s kým
člověk žije. Jaký je jeho denní režim. Které záležitosti je schopen si obstarat
sám a se kterými má obtíže, jak se tyto obtíže projevují. Do jakých situací,
jež mohou ohrozit jeho zájem, se dostává. Zda má nějaké oblíbené činnosti,
případně co mu způsobuje příkoří. Jaká je jeho osobní, majetková situace, co
tvoří zdroj jeho příjmu. Teprve tehdy, má-li soud o člověku úplný obraz, může
správně zvolit rozsah omezení svéprávnosti. Přitom rozsah a stupeň neschopnosti
člověka postarat se o vlastní záležitost soud zjistí tehdy, pokud bude vědět,
které záležitosti musí člověk řešit, jak k řešení doposud přistupoval a jaké
byly důsledky. Odpověď na tuto otázku dá znalecký posudek spolu s uvedenými
zjištěními [Lavický, P. a kol. Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1 – 654).
Komentář 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2014, s. 276].
Ve světle shora vyloženého, tak rozhodnutí odvolacího soudu (ale ani soudu
prvního stupně) pro kusost skutkových zjištění a posouzení zásadně významných
okolností z hlediska dosavadního jednání posuzované (z pohledu verifikace, zda
její duševní porucha má vskutku relevantní vliv na její právní jednání) obstát
nemůže.
Sama okolnost, že posuzovaná má určité neshody s některými obyvateli bytového
domu, kde bydlí, případně, že pro jí zaujímaný důvod nehradí dílčí plnění,
zatímco jinak si řádně plní své platební povinnosti a v předchozí době řešila a
vyřešila své problémy plynoucí z nařízené exekuce, anebo dokonce snad, že je v
okolí považována za „osobu problémovou a dlužnici za služby spojené s užíváním
bytu“ (bod 18. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu), nemůže bez dalšího vést k
úvaze o nezbytnosti přistoupit k omezení její svéprávnosti.
Ze znaleckého posudku pak pochopitelně nelze pro meritorní rozhodnutí
mechanicky přebírat jiné, než znalcem učiněné závěry, které se týkají posouzení
skutečností, k nimž je třeba odborných znalostí (srov. § 127 odst. 1 o. s. ř.),
v žádném ohledu však závěry jdoucí nad verifikační limity znalce (např. zda
posuzovaný je či není oprávněn nakládat s tou kterou výši peněžních prostředků
či s majetkem té které hodnoty, zda je schopně právně jednat v běžných
záležitostech každodenního života atd.).
Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu (ale ani soudu prvního stupně) se ani
relevantně nepodává přesvědčivý a ve smyslu shora připomenuté judikatury
náležitě odůvodněný závěr o tom, že bez omezení svéprávnosti by jinak
posuzované ve smyslu § 55 odst. 2 o. z. hrozila závažná újma.
Z vyložených důvodů proto Nejvyšší soud dovoláním napadený rozsudek odvolacího
soudu podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Jelikož důvody, pro které byl
zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí soudu prvního
stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního
stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.). Vyslovený právní
názor dovolacího soudu je pro další řízení závazný. V novém rozhodnutí soud
znovu rozhodne o nákladech řízení, včetně nákladů řízení dovolacího (§ 243g
věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 9. 2019
JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu