24 Cdo 1290/2020-253
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Vrchy, MBA, a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Mgr. Marka Del
Favera, Ph.D., ve věci posuzovaného E. W., narozeného dne XY, omezeného ve
svéprávnosti, bytem v XY, zastoupeného stálým opatrovníkem městem Milevsko,
sídlem nám. E. Beneše 420, a procesní opatrovnicí D. G., advokátkou se sídlem v
XY, za účasti navrhovatelky M. V., narozené dne XY, bytem v XY, zastoupené Mgr.
Pavlou Trachtovou, advokátkou se sídlem v Příbrami, Na Flusárně 168, a
Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích, o navrácení
svéprávnosti a schválení právního jednání za opatrovance, vedené u Okresního
soudu v Písku pod sp. zn. 1 P 47/2018, o dovolání posuzovaného proti rozsudku
Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. července 2019, č. j. 19 Co
964/2019-204, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. července 2019, č. j.
19 Co 964/2019-204, jakož i rozsudek Okresního soudu v Písku ze dne 10. dubna
2019, č. j. 1 P 47/2018-163, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Písku
k dalšímu řízení.
Okresní soud v Písku (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 10.
dubna 2019, č. j. 1 P 47/2018-163, ve výroku I. zamítl návrh posuzovaného na
vrácení svéprávnosti, výrokem II. změnil své předchozí rozhodnutí ze dne 6.
prosince 2017, č. j. 1 Nc 1486/2017-49, tak, že posuzovaný „nemůže samostatně
jednat v žádných záležitostech vyjma práva hospodařit s finančními prostředky
nepřesahujícími částku 600 Kč týdně a vyjma práva samostatně jednat v běžných
záležitostech každodenního života“. Výrokem III. stanovil, že rozsah omezení,
který byl určen v předchozím rozsudku ze dne 6. prosince 2017, č. j. 1 Nc
1486/2017-49, „se ani co do délky trvání pěti let nemění“. Výrokem IV. vyslovil
souhlas s právním jednáním opatrovníka plynoucího z nájemní smlouvy č.
0023/2019 ze dne 1. března 2019, a výroky V. a VI. rozhodl o náhradě nákladů
řízení. Soud prvního stupně při svém rozhodování vycházel ze svého předchozího rozsudku
o omezení svéprávnosti posuzovaného (ze dne 6. prosince 2017, č. j. 1 Nc
1486/2017-49), přičemž přihlédl ke znaleckému posudku D. D., zprávě ošetřující
psychiatričky M. Ř., a ke stanovisku stálého opatrovníka, který poukazoval na
to, „že by bylo možné mírně prolomit předchozí rozsah omezení opatrovance tak,
že by mohl hospodařit s finančními prostředky nepřesahujícími 600 Kč týdně“. Po
provedeném dokazování dospěl k závěru, že „zde trvají důvody, které jednoznačně
soud vytkl ve svém předchozím rozsudku z 6. 12. 2017 a je tedy nutné trvat na
omezení svéprávnosti dle § 55 o. z. a následující a je možné odkázat na závěry
rozsudku z č. listu 49 a 50 spisu.“
K odvolání posuzovaného Krajský soud v Českých Budějovicích (dále již „odvolací
soud“) rozsudkem ze dne 25. července 2019, č. j. 19 Co 964/2019-204, ve výroku
I. potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (vyjma výroku IV. rozsudku soudu
prvního stupně, proti kterému nebylo podáno odvolání) a ve výroku II. rozhodl,
že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací
soud poté, co doplnil dokazování (o rozhodnutí o přijetí posuzovaného ke studiu
na dvou vysokých školách a o lékařské zprávy), vyšel ze zjištění soudu prvního
stupně a shodně s ním vzal za prokázané, že posuzovaný nadále trpí závažným
duševním onemocněním psychotického charakteru – paranoidní schizofrenií. Konstatoval, že jde o poruchu trvalou, v jejímž důsledku není posuzovaný
schopen obstát v rodinných, společenských ani pracovních vztazích. Posuzovaný
nemá náhled na své onemocnění, psychická porucha podstatně ovlivňuje jeho
kognitivní funkce, schopnost sebeorganizace i interpersonální vztahy. S ohledem
na uvedené proto odvolací soud uzavřel, že „jsou nadále splněny podmínky § 55 a
následujících obč. zákoníku pro omezení svéprávnosti posuzovaného“, neboť „…s
ohledem na duševní poruchu posuzovaného by mu jinak hrozila závažná újma a
nelze dospět k závěru, že by vzhledem k jeho zájmům postačovala mírnější a méně
omezující opatření“. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal posuzovaný (dále též „dovolatel“)
prostřednictvím své advokátky řádné a včasné dovolání, v němž uplatňuje
dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. a předpoklady přípustnosti
dovolání spatřuje v tom, že napadený rozsudek závisí na vyřešení otázek
procesního i hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (dovolatel odkazuje např. na
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. února 2014, sp. zn. 30 Cdo 232/2014,
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. prosince 2014, sp. zn. 30 Cdo 4467/2014 a
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. května 2016, sp. zn. 30 Cdo 944/2016). Dovolatel má za to, že soudy obou stupňů nevzaly v úvahu judikaturu dovolacího
soudu, z níž vyplývá, že skutečnost, že posuzovaný trpí duševní poruchou, není
důvodem pro omezení svéprávnosti posuzovaného, není-li konkrétně uvedeno, koho,
resp.
co ohrožuje plná svéprávnost posuzovaného. Uvádí, že rozsudek soudu
prvního stupně zcela postrádá odůvodnění, jaká závažná újma by posuzovanému a
třetím osobám hrozila v případě navrácení plné svéprávnosti posuzovanému, neboť
pouze odkazuje na závěry uvedené v rozsudku soudu prvního stupně ze dne 6. prosince 2017 (sp. zn. 1 Nc 1486/2017). Domnívá se, že ani odvolací soud se s
touto otázkou nevypořádal, když v odůvodnění napadeného rozsudku uvedl pouze,
že „s ohledem na duševní poruchu posuzovaného by mu jinak hrozila závažná
újma.“ Dále dovolatel zastává názor, že se soudy nezabývaly tím, jak se může
duševní porucha reálně projevovat v životě posuzovaného a k ochraně jakých
zájmů má omezení jeho svéprávnosti sloužit. V rozporu s rozhodnutím Ústavního
soudu ze dne 13. prosince 2016, sp. zn. II. ÚS 934/16, se podle názoru
dovolatele soudy obou stupňů zcela mechanicky ztotožnily s úzce profesním
pohledem znalkyně, aniž by při tom zohlednily subjektivní hledisko v tom
smyslu, že není rozhodné, o jakou diagnózu duševní poruchy v daném případě jde,
ale relevantní je, jak se projevuje v psychické způsobilosti konkrétní osoby. Závěrem dovolatel navrhl, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu a soudu
prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. K tomuto dovolání posuzovaného nebylo podáno žádné písemné vyjádření. Nejvyšší soud konstatuje, že podanému dovolání posuzovaného nelze upřít - jak
bude dále vyloženo - opodstatnění. Podle § 55 odst. 1 o. z. k omezení svéprávnosti lze přistoupit jen v zájmu
člověka, jehož se to týká, po jeho zhlédnutí a s plným uznáváním jeho práv a
jeho osobní jedinečnosti. Přitom musí být důkladně vzaty v úvahu rozsah i
stupeň neschopnosti člověka postarat se o vlastní záležitosti. Podle § 55 odst. 2 o. z. omezit svéprávnost člověka lze jen tehdy, hrozila-li
by mu jinak závažná újma a nepostačí-li vzhledem k jeho zájmům mírnější a méně
omezující opatření. Podle § 60 o. z. změní-li se okolnosti, soud své rozhodnutí bezodkladně změní
nebo zruší, a to i bez návrhu. Podle § 39 z. ř. s. má-li soud za to, že vzhledem k zájmům posuzovaného
postačuje mírnější a méně omezující opatření, může v průběhu řízení rozhodnout
zejména o schválení smlouvy o nápomoci, schválení zastoupení členem domácnosti
nebo jmenování opatrovníka. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 19. února 2014, sp. zn. 30 Cdo 232/2014
(všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na
internetových stránkách https://nsoud.cz, zatímco rozhodnutí Ústavního soudu
jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách https://nalus.usoud.cz),
ještě za účinnosti předchozí právní úpravy upravující institut omezení, resp. zbavení způsobilosti k právním úkonům, s odkazem na závěry judikatury Ústavního
soudu (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 18. srpna 2009, sp. zn. I. ÚS
557/09) připomenul, že důvodem pro omezení způsobilosti k právním úkonům může
být výhradně zájem na ochraně práv a svobod třetích osob nebo ochrana
poskytovaná statkům či zájmům plynoucím z ústavního pořádku.
Soud vždy musí
zvážit všechny mírnější alternativy, přičemž omezení způsobilosti k právním
úkonům musí být vždy považováno za prostředek nejkrajnější. Samotná skutečnost,
že osoba trpí duševní poruchou, totiž ještě není důvodem pro omezení její
způsobilosti k právním úkonům, resp. vyjádřeno jazykem základních práv – k
omezení jejích základních práv (práva na právní osobnost a na lidskou
důstojnost), ale musí být vždy konkrétně uvedeno, koho, resp. co ohrožuje plná
způsobilost k právním úkonům (zachování právní osobnosti) osoby omezované, a
dále je třeba odůvodnit, proč nelze situaci řešit mírnějšími prostředky. V rozsudku ze dne 17. prosince 2014, sp. zn. 30 Cdo 4467/2014 (v dovolací věci
týkající se vrácení svéprávnosti) Nejvyšší soud vyložil a odůvodnil právní
názor, že z rozsudku, jímž se omezuje svéprávnost člověka, musí být zřejmý i
hodnotící úsudek soudu, proč bylo nakonec přistoupeno k takovému omezení
svéprávnosti; nestačí se proto v odůvodnění rozsudku omezit na popis zjištěných
skutečností např. ze znaleckého posudku, ze svědeckých výpovědí zaměstnankyně
sociálního zařízení, ve kterém posuzovaný žije, či z jiných důkazních
prostředků, a poté s odkazem na aplikované zákonné ustanovení bez dalšího
uzavřít, že v daném případě byly splněny podmínky pro vydání takového
rozhodnutí. Dovolací soud připomenul, že i ústavněprávní rozměr omezení
svéprávnosti člověka si vyžaduje mimořádnou pečlivost soudů rozhodujících v
těchto věcech (srov. shora již označený nález Ústavního soudu). Při verifikaci toho, zda v případě posuzovaného – člověka omezeného ve
svéprávnosti – došlo k právně relevantní změně okolností, jež by mohla vyústit
v navrácení jeho (plné) svéprávnosti, je prvořadým úkolem soudu posoudit, zda
posuzovanému bez omezení jeho svéprávnosti by vskutku hrozila (i nadále)
závažná újma, anebo zda postačí v jeho zájmu přikročit k mírnějším a (ve vztahu
k jeho osobě tedy) méně omezujícím opatřením. Takový závěr může ovšem soud
přirozeně učinit jen po proběhnuvším dokazování, v němž bude soustředit v
dostatečné míře nezbytná skutková zjištění, přihlížeje ke všemu, co v řízení
vyšlo najevo. Jakkoliv v těchto věcech bude znalecký posudek sehrávat i nadále
významnou úlohu z hlediska zprostředkování odborných závěrů o zdravotním
(duševním) stavu posuzovaného, nezbavuje to soud povinnosti při rozhodování
přihlížet i k dalším právně významným okolnostem, přičemž všechna takto učiněná
skutková zjištěná je pak třeba poměřovat ve světle § 55 odst. 1, 2 o. z., tj. s
ohledem na posouzení, zda v daném případě je nezbytné setrvat na omezení
svéprávnosti posuzovaného, který se v řízení domáhá plného navrácení
svéprávnosti, anebo zda lze přistoupit k té které (zákonem předvídané) mírnější
a pro posuzovaného méně omezujícího opatření. Zprostředkování takové aplikační úvahy, ať již vedoucí k nezbytnosti setrvání
na omezení svéprávnosti posuzovaného, či naopak směřující ke zvolení mírnějšího
opatření [např.
i formou jmenování (z řad příbuzných nebo osob blízkých či
veřejného) opatrovníka posuzovanému, jemuž by za takového opatření byla
navrácena plná svéprávnost], musí pochopitelně z odůvodnění písemného
vyhotovení předmětného rozsudku vyplývat, neboť absence takové úvahy či
zprostředkování jakési paušální mechanické úvahy bez smysluplného rozvinutí
hledisek, z nichž rozhodující soud v dané věci vycházel, nejenže zakládá
nepřezkoumatelnost takového soudního rozhodnutí, ale především jde na vrub
správnosti právního posouzení věci. Je tomu tak z toho důvodu, že pokud v
aplikační úvaze soudu není zohledněna některá právně významná okolnost
předvídaná v hypotéze příslušné právní normy, jejíž užití soud při zjištěném
skutkovém stavu zvažoval, resp. zvažovat měl, pak není dost dobře možné tento
základní chybějící aplikační element v přezkumném řízení domýšlet, dotvářet,
resp. doplňovat chybějící nosnou právní argumentací, poněvadž ve svém důsledku
by tím došlo nejen k tzv. vzetí příslušné soudní instance z pohledu
posuzovaného, ale především by takový postup byl ze samotného základu defektní
s principem práva na spravedlivý proces, jehož součástí je i právo účastníka na
řádné odůvodnění soudního rozhodnutí. V projednávané věci odvolací soud potvrdil zamítavý výrok soudu prvního stupně
týkající se návrhu dovolatele na vrácení svéprávnosti, ve které byl omezen
rozsudkem Okresního soudu v Písku ze dne 6. prosince 2017, č. j. 1 Nc
1486/2017-49. Soudy obou stupňů však v daném případě nevyjasnily, z jakého
důvodu nelze u posuzovaného aplikovat § 55 odst. 2 o. z., které umožňuje soudu
přistoupit k mírnějším a pro posuzovaného méně omezujícím opatřením, a dále
konkrétně neuvedly koho, resp. jaký zájem ohrožuje vrácení svéprávnosti
posuzovaného. Po provedeném dokazování soudy obou stupňů dospěly k závěru, že myšlení
posuzovaného je nereálné, vztahovačné, ovládací a rozpoznávací schopnosti jsou
vymizelé a jeho stav vyžaduje psychiatrickou léčbu, dále konstatovaly, že
posuzovaný trpí závažným duševním onemocněním psychotického charakteru –
paranoidní schizofrenií, která je trvalého rázu, přičemž nevzaly v úvahu, že
pouhá existence duševní poruchy – pokud soud nepřihlédne k zásadám, z nichž
vychází výše zmíněná judikatura dovolacího a stejně tak ústavního soudu – není
důvodem pro omezení svéprávnosti posuzovaného. Právní závěr obou soudů je tak v
přímém rozporu s § 55 odst. 2 o. z., neboť vylučuje, aby soud mohl přistoupit k
navrácení plné svéprávnosti při stanovení mírnějšího opatření, nezávisle na
tom, zda takové opatření posuzovaný navrhuje či snad brojí proti jeho
případnému užití.
Přitom právě užití mírnějšího a pro posuzovaného méně
omezujícího opatření by mělo být v praxi aplikováno ve všech případech, kdy
bude zjevné, že takové opatření bude zcela dostačující z hlediska ochrany jeho
zájmů; k posouzení nezbytnosti té které formy ingerence do práv posuzovaného je
přitom zapotřebí, aby soud v řízení procesně korektním způsobem soustředil
odpovídající skutková zjištění, jež kromě odborných závěrů učiněných soudním
znalcem budou obsahovat soudu dostupné informace týkající se posuzovaného
(např. výslech svědků, podaných zpráv stávajícím opatrovníkem posuzovaného
atd.). Za tohoto stavu, kdy obecné soudy nezvážily všechny mírnější alternativy,
kterými by bylo ještě možno dosáhnout sledovaného cíle, ani nezdůvodnily, proč
situaci nelze řešit mírnějšími prostředky, nezbývá než konstatovat, že tak
nebyly naplněny předpoklady pro rozhodnutí soudů obou stupňů o zamítnutí návrhu
posuzovaného na vrácení svéprávnosti. Dlužno dodat, že se do jisté míry mění – oproti dosavadní praxi, vycházející z
poněkud odlišné právní úpravy – optika pohledu na osoby stižené duševní
poruchou, a současně se klade zvýšený zájem státu na přijímání (oproti omezení
svéprávnosti člověka) mírnějších a méně omezujících opatření posuzovaných osob,
čímž se pochopitelně podstatně zvyšuje význam a dosah (také) právního institutu
jmenování opatrovníka člověku, je-li to potřeba k ochraně jeho zájmů, tedy i v
případech osob stižených duševní poruchou, což přirozeně přináší pro
rozhodující soud náročnější posuzování právně významných okolností z hlediska
finálního rozhodnutí, zda vůbec, a pokud ano, pak v jakém rozsahu přikročit k
omezení svéprávnosti, resp. k jejímu zachování, případně zda vůbec, a pokud
ano, pak za užití jakých mírnějších opatření přistoupit k navrácení
svéprávnosti posuzovaného člověka. Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu není možno v dovoláním
dotčeném výroku pokládat za správné. Nejvyšší soud jej proto § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Jelikož důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu,
platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto
rozhodnutí, a to včetně (původně odvoláním) i dovoláním nedotčeného rozhodnutí
(výroku IV.) o vyslovení souhlasu s označeným právním jednáním stálého
opatrovníka posuzovaného, neboť k tomu byly ve smyslu § 243e odst. 2 o. s. ř. splněny podmínky, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e
odst. 2 věta druhá o. s. ř.). Vyslovený právní názor dovolacího soudu je pro
další řízení závazný. V novém rozhodnutí soud znovu rozhodne o nákladech
řízení, včetně nákladů řízení dovolacího (§ 243g věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.