30 Cdo 6047/2017-274
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla
Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a Mgr. Víta Bičáka ve věci posuzované Z. B.,
omezené ve svéprávnosti, zastoupené opatrovníkem pro řízení JUDr. Zuzanou
Kudynovou, advokátkou se sídlem v Jičíně, Na Příkopech 64, za účasti stálého
opatrovníka posuzované města Železnice, se sídlem v Železnici, nám. Svobody 1,
zastoupeného JUDr. Dagmar Satrapovou, advokátkou se sídlem v Jičíně,
Valdštejnovo nám. 76, dále za účasti nezletilého, zastoupeného opatrovníkem pro
řízení městem Jičín, M. G. a Okresního státního zastupitelství v Jičíně, se
sídlem v Jičíně, Šafaříkova 842, o omezení svéprávnosti a o opatrovnictví,
vedené u Okresního soudu v Jičíně pod sp. zn. 30 Nc 1459/2014, o dovolání
posuzované a stálého opatrovníka posuzované proti rozsudku Krajského soudu v
Hradci Králové ze dne 31. října 2016, č. j. 17 Co 182/2016-199, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. října 2016, č.j.
17 Co 182/2016-199, ve výroku I., pokud jím bylo rozhodnuto o omezení
svéprávnosti posuzované Z. B. ve věci výkonu rodičovské odpovědnosti včetně
péče o dítě a styku s ním, a ve výroku II. o náhradě nákladů řízení, a dále
rozsudek Okresního soudu v Jičíně ze dne 23. května 2016, č.j. 30 Nc
1459/2014-126, v části výroku I., pokud jím bylo rozhodnuto o omezení
svéprávnosti posuzované tak, že není způsobilá rodičovské odpovědnosti včetně
péče o dítě a styku se synem a ve výrocích III. a V. o náhradě nákladů řízení,
se zrušují, a věc se v tomto rozsahu vrací soudu prvního stupně k dalšímu
řízení.
Okresní soud v Jičíně rozsudkem ze dne 23. května 2016, č.j. 30 Nc
1459/2014-126, rozhodl ve výroku I. o omezení svéprávnosti posuzované Z. B.
tak, že není způsobilá nakládat s majetkem, jehož hodnota přesahuje částku
5000,- Kč s tím, že není schopna nakládat s finančními prostředky při
jednotlivých plněních nad částku 500 Kč a spravovat cizí majetek; uzavírat
nájemní a podnájemní smlouvy, vypovídat je a měnit; uzavírat pracovněprávní
vztahy; posoudit poskytnutí a odmítnutí zdravotních služeb a zásah do své
integrity; činit pořízení pro případ smrti nad majetkovou hodnotu přesahující
5000 Kč, zříci se dědického práva, odmítnout dědictví a vzdát se dědictví;
uzavírat manželství, popř. registrované partnerství; udělit souhlas k osvojení
dítěte a dítě osvojit, stát se pěstounem a převzít dítě do osobní péče;
rodičovské odpovědnosti včetně styku se synem; udělit plnou moc k zastupování
své osoby; podávat žádosti o přiznání důchodu, dávek státní sociální podpory,
dávek hmotné nouze a jiné příspěvky vyplácené správním orgánem; uzavírat
smlouvy o poskytnutí sociálních služeb, vypovídat je a měnit. Soud ve výroku
II. jmenoval opatrovníkem posuzované město Železnice, které je oprávněno a
povinno zastupovat posuzovanou ve všech právních jednáních vymezených výrokem
I. rozsudku. Výrokem III. soud rozhodl o náhradě nákladů řízení státu, výrokem
IV. o náhradě nákladů řízení opatrovníka J. Z. a výrokem V. o náhradě nákladů
řízení účastníků. Soud prvního stupně rozhodl o omezení svéprávnosti posuzované, neboť vzal za
zjištěné, že posuzovaná trpí trvalou duševní poruchou s bludy a lehkou mentální
retardací, přičemž nelze předpokládat zlepšení zdravotního stavu posuzované. Posuzovaná nemá na svou chorobu náhled, neléčí se, s omezením svéprávnosti a
jmenováním opatrovníka nesouhlasí. Podle názoru posuzované se otec nezletilého
syna o syna nedostatečně stará, chlapec je špinavý a u otce trpí hlady. Ze
znaleckého posudku bylo zjištěno, že hrozí indikace bludů posuzované na
nezletilého, hrozí, že posuzovaná chlapce někam odveze a není žádoucí, aby se
posuzovaná se synem stýkala, ani za asistence třetí osoby. Posuzovaná není
schopna soustavné péče o nezletilého syna. V majetkových záležitostech je
snadno ovlivnitelná a lehce zneužitelná. Soud zvážil možnost využití mírnějších
prostředků ochrany, jakým jsou nápomoc či ustanovení opatrovníka, ale dospěl k
závěru, že v případě posuzované nelze mírnější opatření využít. K odvolání posuzované Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 31. října
2016, č. j. 17 Co 182/2016-199, ve výroku I. změnil rozsudek soudu prvního
stupně vyjma nenapadeného výroku IV. tak, že na tři roky omezil posuzovanou ve
svéprávnosti tak, že není způsobilá nakládat s penězi nad 500 Kč a s jiným
majetkem, jehož hodnota převyšuje 5000 Kč, právně jednat v právních vztazích s
odloženým plněním, v pracovněprávních vztazích, v záležitostech nikoli běžných
zdravotnických úkonů, sociálních služeb, uzavírání manželství, nebo
registrovaného partnerství, osvojení a pěstounství dítěte, a není způsobilá
převzít dítě do osobní péče a vykonávat rodičovskou odpovědnost včetně péče o
dítě a styku s ním. Opatrovníkem posuzované jmenoval město Železnice. Ve výroku
II. rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení a řízení před soudem prvního
stupně. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními i právním závěrem
soudu prvního stupně, že jsou splněny podmínky pro omezení svéprávnosti
posuzované. Vyšel z výsledků šetření znalců z odvětví psychologie a
psychiatrie, že posuzovaná trpí trvalou duševní poruchou s lehkou mentální
retardací, je ovládána osobnostně bludným psychotickým „terénem“, je
nevyrovnaná, málo odolná vůči psychické zátěži, náchylná k impulsivnímu
jednání, neschopná potřebné spolupráce s institucemi, nevnímající vlastní
provinění a prosazující pouze své zájmy; a rozhodl, že omezení svéprávnosti
posuzované v některých právních jednáních je opatřením v zájmu posuzované,
směřujícím k její ochraně a k ochraně jejího okolí. V otázce výkonu rodičovské
odpovědnosti a styku posuzované s nezletilým synem soud přihlédl k výsledkům
odborných vyšetření, zejména ke zjištění, že bludy posuzované jsou zaměřeny
právě na syna, resp. péči otce o něj, a že pod jejich vlivem může posuzovaná
chlapci nepřímo ublížit, např. chlapce odvézt neznámo kam.
Případný asistovaný
styk s dítětem znalkyně nedoporučila, neboť by mohl vést ke zhoršení
zdravotního stavu posuzované, která by mohla syna stále více záporně ovlivňovat
proti otci. Z uvedených důvodů a s ohledem na skutečnost, že se posuzovaná
nepodrobuje žádné léčbě, odvolací soud zachoval rozhodnutí soudu prvního stupně
o omezení svéprávnosti Z. B. co do rodičovské odpovědnosti včetně péče o dítě a
styku s ním. Soud dále rozhodl o omezení svéprávnosti posuzované v oblasti
majetkoprávní a pracovněprávní. Oproti soudu prvního stupně nevyslovil omezení
svéprávnosti posuzované v jednáních o sociálních dávkách a dávkách důchodového
pojištění, dále v oblasti poskytování zdravotních služeb, v jednáních ve vztahu
k dědění a pořízení pro případ smrti, ohledně správy cizího majetku, nakládání
s vlastními příjmy, apod. Odvolací soud stanovil dobu omezení svéprávnosti
posuzované na tři roky a opatrovníkem posuzované jmenoval město Železnice. Rozhodnutí odvolacího soudu bylo doručeno zástupci posuzované dne 1. prosince
2016 a ostatním účastníkům dne 8. prosince 2016, kdy nabylo právní moci.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala posuzovaná prostřednictvím
procesní opatrovnice dne 16.1.2017 včasné dovolání. Dovolání s totožným obsahem
podal dne 23.2.2017 také stálý opatrovník posuzované. Přípustnost dovolání
dovolatelé odvozují z ustanovení § 237 občanského soudního řádu (dále jen
„o.s.ř.). Domnívají se, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní
otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu, resp., že se jedná o otázku, která v rozhodování
dovolacího soudu nebyla dosud řešena, avšak současně poukazují na to, že
dovolací soud opakovaně judikoval problematiku zásahu do rodičovských práv. Dovolatelé nesouhlasí s omezením svéprávnosti posuzované v otázce výkonu
rodičovské odpovědnosti a styku posuzované s nezletilým synem. Namítají, že oba
soudy rozhodly v rozporu s ustanovením § 865 odst. 2 a násl. zák. č. 89/2012
Sb., občanského zákoníku (dále jen „o.z.“), článkem 36 odst. 1 Listiny
základních práv a svobod, článkem 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a
svobod a se články 7 a 9 Úmluvy o právech dítěte, z nichž vyplývá, že soud
nemůže zcela zakázat styk rodiče s dítětem, aniž by k tomu měl dostatek důkazů,
které by kontakt rodiče s dítětem vylučovaly. V řízení o omezení svéprávnosti
nelze podle dovolatelů rozhodnout o styku rodiče s dítětem, tato otázka je
řešena v řízení upravujícím péči o nezletilého, v rámci něhož je zjištěn také
postoj nezletilého a dopad případného zákazu styku na jeho psychiku, čemuž se
soudy v projednávané věci dosud nevěnovaly. Úplný zákaz styku posuzované s
jejím nezletilým synem je podle dovolatelů - v situaci, kdy chlapec matku běžně
vídal a stýkal se s ní rád, kdy navíc oba znalci připustili možnost styku s
dítětem pod dohledem jiné osoby a kdy jak státní zástupce, tak veřejný
opatrovník potvrdili, že posuzovaná se o syna dokáže postarat a není pro syna
ohrožením - nepřiměřeným a protiprávním řešením. Dovolatelé navrhli, aby
dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu a soudu prvního stupně zrušil ve
výroku, který omezuje posuzovanou ve svéprávnosti tak, že není způsobilá
převzít dítě do osobní péče a vykonávat rodičovskou odpovědnost včetně péče o
dítě a styku s ním, a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. K dovoláním nebylo podáno vyjádření. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu
2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze
znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2014. Dovolací soud uvážil, že dovolání byla podána oprávněnými osobami,
přičemž byly splněny předpoklady ustanovení § 241 o.s.ř., a stalo se tak ve
lhůtě stanovené ustanovením § 240 odst. 1 o.s.ř. Za tohoto stavu proto Nejvyšší soud přikročil k posouzení podaných
dovolání a v prvé řadě se zabýval otázkou jejich přípustnosti. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout
pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.). Podle ustanovení § 241a o.s.ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o.s.ř.)
uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí
napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů
přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o.s.ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede
právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá
nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). V dovolání nelze poukazovat na
podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v
odvolacím řízení (odst. 4). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo
důkazy (odst. 6). Dovolací soud konstatuje, že dospěl k závěru, že tato dovolání jsou
přípustná, neboť rozsudek odvolacího soudu závisí na otázce hmotného práva, při
jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu, přičemž jde o problematiku omezení svéprávnosti v oblasti
způsobilosti převzít dítě do osobní péče a vykonávat rodičovskou odpovědnost,
včetně péče o dítě a styku s ním. Napadené rozhodnutí ve věci samé pak dovolací soud přezkoumal ve smyslu
ustanovení § 242 o.s.ř. a uzavřel, že dovolání jsou důvodná. Právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti
dovolacího soudu podaným dovoláním. Dovolací soud je vázán nejen rozsahem
dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. V případech, je-li
dovolání přípustné, je soud povinen přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení
§ 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k
jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a
to i tehdy, když nebyly uplatněny v dovolání. Podle § 15 odst. 2 o.z. svéprávnost je způsobilost nabývat pro sebe
vlastním právním jednáním práv a zavazovat se k povinnostem (právně jednat). Podle § 55 odst. 1 o.z. k omezení svéprávnosti lze přistoupit jen v
zájmu člověka, jehož se to týká, po jeho zhlédnutí a s plným uznáváním jeho
práv a jeho osobní jedinečnosti. Přitom musí být důkladně vzaty v úvahu rozsah
i stupeň neschopnosti člověka postarat se o vlastní záležitosti. Podle odst. 2
téhož paragrafu omezit svéprávnost člověka lze jen tehdy, hrozila-li by mu
jinak závažná újma a nepostačí-li vzhledem k jeho zájmům mírnější a méně
omezující opatření. Podle § 57 odst. 1 o.z. soud může omezit svéprávnost člověka v rozsahu,
v jakém člověk není pro duševní poruchu, která není jen přechodná, schopen
právně jednat, a vymezí rozsah, v jakém způsobilost člověka samostatně právně
jednat omezil. Podle § 40 odst. 1 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních
soudních, v platném znění (dále již „z.ř.s.“) v rozsudku, jímž se omezuje
svéprávnost, vymezí soud rozsah, v jakém způsobilost posuzovaného samostatně
právně jednat omezil, a popřípadě dobu, po kterou účinky omezení trvají. Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále opět „o.z.“) s účinností
od 1. ledna 2014 nahradil dosavadní právní institut zbavení způsobilosti k
právním úkonům institutem omezení svéprávnosti člověka. K omezení svéprávnosti
člověka podle § 55 o.z. může dojít jen v zájmu člověka, o jehož svéprávnost
jde. Důvodová zpráva k tomuto ustanovení výslovně zdůrazňuje mimo jiné to, že
omezení svéprávnosti je podstatným zásahem do přirozených práv člověka.
Tímto institutem stát – v každém jednotlivém případě a vždy
prostřednictvím individuálního (soudního) aktu aplikace práva - za zákonem
stanovených podmínek zasahuje do vymezené výseče přirozených práv člověka, a to
vždy pouze v rozsahu posuzování způsobilosti člověka nabývat pro sebe vlastním
právním jednáním práva a zavazovat se k povinnostem, tj. právně jednat. Při soudním rozhodování o omezení svéprávnosti člověka bude vždy třeba
důsledně dbát toho, aby jeho práva nebyla omezována ve větším rozsahu, než je
nezbytně třeba k ochraně základních práv třetích osob a jiných ústavně
chráněných statků, v jejichž prospěch mají být základní práva omezovaného
umenšena, přičemž jako krajní mez (k níž ne vždy je ovšem z hlediska principu
proporcionality možné dospět) je třeba respektovat mez stanovenou čl. 4 odst. 4
Listiny základních práv a svobod. V souvislosti s tímto požadavkem je soud povinen zajistit úplná a
spolehlivá zjištění o osobních poměrech omezovaného, tedy jak se projevuje při
sociálním kontaktu se členy občanské společnosti, jak se stará o potřeby své a
své rodiny, jak hospodaří s finančními prostředky, jak se případně projevuje na
svém pracovišti apod. Znalecký posudek je v takovém řízení sice závažným
důkazem, nesmí však být důkazem jediným a nemůže nahrazovat nedostatek
skutkových zjištění. V souzené věci soudy obou stupňů omezily posuzovanou ve svéprávnosti
kromě jiného tak, že není způsobilá převzít dítě do osobní péče a vykonávat
rodičovskou odpovědnost včetně péče o dítě a styku s ním. Zákon stanoví, že
soud v řízení o omezení svéprávnosti rozhoduje současně i o rodičovské
odpovědnosti. Jedná se o obligatorní součást rozsudku. Omezí-li soud
svéprávnost rodiče v rozsahu rodičovské odpovědnosti jako k celku, nastane
situace předvídaná v ustanovení § 868 odst. 2 o.z.. Rodič bude i nadále
nositelem rodičovské odpovědnosti, nebude ji však vykonávat. Výkon rodičovské
odpovědnosti bude po dobu takto omezené svéprávnosti pozastaven v celém
rozsahu. Zásadním důvodem, pro který soud může přistoupit k pozastavení výkonu
rodičovské odpovědnosti, je jedině skutečnost, že to z objektivních důvodů
vyžaduje zájem dítěte. Jestliže soud pozastaví výkon rodičovské odpovědnosti u
jednoho rodiče, znamená to, že formálně je tento rodič i nadále nositelem
rodičovské odpovědnosti, ale práva a povinnosti z ní vyplývající nemůže
vykonávat. Výkon těchto práv a povinností se koncentruje v osobě druhého
rodiče, který jediný je oprávněn o dítěti rozhodovat, vychovávat ho, zastupovat
ho a spravovat jeho majetek. Pro rodiče a dítě je možnost být spolu základním prvkem rodinného
života. Opatření, která jim v tom brání, představují zásah do práva na rodinný
život (srov. čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod a čl. 8 odst. 1
Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Takový zásah ze strany
státu (soudu) je možný, jen je-li nezbytný a v souladu se zákonem. Nezbytnost
znamená, že zásah je založen na naléhavé společenské potřebě, která je zejména
přiměřená sledovanému legitimnímu cíli, kterým je ochrana zájmu dětí.
Pozastavení výkonu rodičovské odpovědnosti může být vysloveno jen
tehdy, kdy podle objektivního důvodu vylučujícího její výkon takové opatření
nezbytně vyžaduje zájem dítěte. I v takové situaci, kdy je dán zájem dítěte na
úpravě již nastolených rodinných vztahů, je třeba při výběru konkrétního
opatření přestavujícího zásah do práva na rodinný život zvažovat jeho
přiměřenost. Jinými slovy, lze-li legitimního cíle dosáhnout mírnějšími
prostředky, než jaké jsou některým z účastníků navrhovány, pak je na místě
zvažovat tento mírnější zásah. Uvedená dvě judikaturní hlediska – zásada nejlepšího zájmu dítěte,
který musí být předním hlediskem při rozhodování (k nejlepšímu zájmu dítěte
srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26.4.2012, sp. zn. 30 Cdo 3430/2011,
uveřejněný pod číslem 102 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník
2012) a princip minimalizace zásahu do práva na rodinný život (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 29.3.2012, sp. zn. 30 Cdo 1686/2011, nebo též rozsudek
ESLP ze dne 12.7.2001, stížnost č. 25702/94, bod 178) – je nezbytné vzít v
úvahu při rozhodování o pozastavení výkonu rodičovské odpovědnosti. Vztaženo ke konkrétní věci je třeba posoudit, zda navrhované omezení
svéprávnosti posuzované ve výkonu rodičovské odpovědnosti včetně péče o dítě a
styku s ním je v zájmu syna posuzované. V rozsudku ze dne 26.4.2012, sp. zn. 30 Cdo 3430/2011, publikovaném ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 102/2012 Nejvyšší soud uvedl, že
zásada nejlepšího zájmu dítěte (čl. 3 Úmluvy) stanoví cíl, zatímco participační
právo dítěte (právo být slyšeno v řízení) poskytuje způsob, jakým jej lze
dosáhnout. Jinak řečeno, nelze usuzovat, že rozhodnutí bude v nejlepším zájmu
dítěte, jestliže požadavek čl. 12, objektivně vzato, nebude naplněn. Povinnost
zjištění názoru dítěte pro české soudy plyne nejen z článku 12 Úmluvy o právech
dítěte (vtělené do ustanovení § 100 odst. 4 o.s.ř.), ale rovněž z Evropské
úmluvy o výkonu práv dětí přijaté ve Štrasburku dne 25.1.1996 (sdělení
Ministerstva zahraničních věcí č. 54/2001 Sb.m.s.), kdy při ratifikaci této
úmluvy Česká republika podle článku 1 odst. 4 prohlásila, že tuto úmluvu
použije na řízení o osvojení, řízení o svěření dítěte do pěstounské péče a
řízení o omezení nebo zbavení rodičovské odpovědnosti, jakož i na všechna další
řízení ve věcech rodinných, jež se dotýkají práv dítěte. V této souvislosti je
třeba poukázat i na to, že Nejvyšší soud ve stanovisku ze dne 8.12.2010, sp. zn. Cpjn 202/2010, zdůraznil význam, který je třeba přikládat právu dítěte být
slyšeno v každém řízení, které se jej dotýká. Ve vztahu ke zbavení rodičovské
odpovědnosti pak Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 6.8.2009, sp. zn. 30 Cdo
1721/2009, vyložil, že jakkoliv nemůže být žádných pochyb o tom, že dítě má
právo být slyšeno v každém řízení, které se ho dotýká, neznamená to ještě, že
dítě musí být bezpodmínečně v každém takovém řízení slyšeno, zejména v procesní
situaci, kdy již pro absenci jiných právně významných skutečností by takový
postup či další dokazování bylo zjevně nadbytečné a neúčelné.
Ovšem v opačné
procesní situaci povaha většinou vyžaduje znát u dítěte, které je již schopno s
ohledem na stupeň svého vývoje vytvořit si vlastní názor a posoudit dosah
opatření jeho se týkajících, jeho vlastní názor k předmětné věci. K důvodům,
kdy se výslech dítěte může jevit nevhodným, se Nejvyšší soud vyjádřil v
rozsudku ze dne 22.5.2013, sp. zn. 30 Cdo 1376/2012, uveřejněném ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 82/2013. K zjišťování názoru dítěte
srov. též nález Ústavního soudu ze dne 30.5.2014, sp. zn. I. ÚS 1506/13. K limitům práva dítěte být v řízení slyšeno se pak Nejvyšší soud
podrobně vyjádřil v rozsudku ze dne 22.5.2013, sp. zn. 30 Cdo 1376/2012, kde
uvedl, že k výše uvedeným závěrům je třeba doplnit, že čl. 12 je podmíněn
rozumovou schopností dítěte utvořit si vlastní názory, jeho věkem a zralostí. Věk a zralost jsou individuálními skutečnostmi, které se dají zjistit i ověřit. Věk ovšem není hlediskem soběstačným. Výbor pro práva dítěte (Organizace
spojených národů) nepokládá za nezbytnou úplnost a obsažnost znalosti dítěte o
všech skutečnostech, které se vztahují k jeho osobní situaci, i když právu
participace odpovídá souvztažná povinnost poskytnout dítěti dostatečnou,
ucelenou a srozumitelnou informaci. Zralost dítěte, jako psychologická
kategorie, předpokládá určitý stupeň porozumění na straně dítěte a jeho
schopnost zhodnotit budoucí následky vlastních rozhodnutí nebo rozhodnutí
rodičů, zákonných zástupců, blízkých osob nebo státních orgánů v jeho
záležitosti. Dítě má právo vyjadřovat svůj názor svobodně, což znamená bez
manipulace, vlivu nebo tlaku. Požadavek svobody zahrnuje pozitivní i negativní
složku. Výkon práva má být konkrétní a reálnou možností pro dítě nebo děti. Děti nemají povinnost vykonat takové právo ve všech záležitostech, které se
jich týkají, mohou, ale nemusí se na druhu participace podílet. Mají také právo
mlčet, nevyjadřovat se k záležitosti. Právo dítěte nebo dětí rozhodovat nebo se
nějak podílet na rozhodnutích závisí na povaze rozhodnutí, vyvažování zájmů
dítěte a rodičů i svébytných podmínkách konkrétní situace (srov. D., Jílek,
Práva dítěte v kontextu, in Studie o právech dítěte, Brno, 2011, str. 65). Ačkoli je tedy právem dítěte, nemůže výslech představovat absolutní povinnost,
ale musí být předmětem posouzení v závislosti na požadavcích spojených s
nejvlastnějším zájmem dítěte v každém konkrétním případě. Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu nelze dovodit, že by se odvolací soud
zabýval hlediskem zásady nejlepšího zájmu dítěte a principem minimalizace
zásahu do práva na rodinný život. Má-li soud dospět k závěru, že určité
opatření soudu, jímž se zasahuje do přirozených vazeb mezi rodiči a dětmi je v
zájmu dítěte, musí být tento právní závěr patřičně odůvodněn, včetně uvedení
hledisek, která vzal soud do úvahy, jakož i zjištění názoru dítěte (je-li možné
jej zjistit).
V souzené věci soudy sice zvažovaly možnost méně závažného zásahu
do rodičovských práv matky, přiklonily se však k závěrům znalce, že matka není
schopna vykonávat rodičovské povinnosti v plné míře a vzhledem ke skutečnosti,
že nepodstoupila léčbu, není uskutečnitelná ani varianta asistovaného styku v
příhodném prostředí. Názor dítěte soudy nezjišťovaly, o vztahu chlapce s matkou
byl soud informován pouze nepřímo z výpovědí posuzované a procesního a stálého
opatrovníka posuzované. Jestliže se v projednávané věci soudy otázkou nejlepšího zájmu dítěte
vůbec nezabývaly, v řízení nebyl zjišťován názor nezletilého, a to ani
zprostředkovaně (procesní opatrovník dítěte nebyl při jednání odvolacího soudu
ani přítomen) a soudy nevyložily důvody, pro které od zjištění názoru dítěte
upustily, a s otázkou, zda je přijaté rozhodnutí v souladu s nejlepším zájmem
dítěte, se v rozhodnutí vůbec nevypořádaly, postupovaly v rozporu s judikaturou
dovolacího soudu. Z vyložených důvodů Nejvyšší soud dovoláním napadený rozsudek
odvolacího soudu, který nelze z uvedených důvodů klasifikovat jako správný, ve
smyslu § 243e odst. 1 o.s.ř. v uvedených částech zrušil. Protože důvody, pro
které se tak stalo, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolací soud
v dotčeném rozsahu zrušil (včetně souvisejících výroků o náhradě nákladů
řízení) i toto rozhodnutí a věc v tomto rozsahu vrátil Okresnímu soudu v Jičíně
k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první a druhá o.s.ř.). K projednání věci nebylo nařízeno jednání (§ 243a odst. 1 o.s.ř.). V dalším řízení je odvolací soud (soud prvního stupně) vázán právním názorem
dovolacího soudu (§ 243g odst. 1, o.s.ř. ve spojení s § 226 odst. 1 téhož
zákona), přičemž rozhodne také o dosavadních nákladech řízení včetně řízení
odvolacího a dovolacího. Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.