USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Davida Vláčila, ve věci pozůstalosti po M. Ž., zemřelém dne XY, za účasti 1) M. Ž., zastoupeného JUDr. Tomášem Vrchlabským, advokátem se sídlem v Praze 2, Balbínova č. 30/411, a 2) S. S., vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 34 D 2605/2014, o dovolání M. Ž. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. března 2023, č. j. 29 Co 412/2022-1947, takto:
I. Dovolání M. Ž. se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
1. Městský soud v Praze usnesením (výrok II.) ze dne 16. 3. 2023, č. j. 29 Co 412/2022 -1947, potvrdil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 20. 6. 2022, č. j. 34 D 2605/2014-1827, kterým byla určena obvyklá cena aktiv, výše pasiv a čistá hodnota pozůstalosti po M. Ž., zemřelém dne XY (dále jen „zůstavitel“), bylo potvrzeno nabytí pozůstalosti rovným dílem dědicům ze zákona M. Ž. a S. S. a bylo jim uloženo nahradit rovným dílem náklady znalečného státu, náklady správy části pozůstalosti ustanovenému správci V. B. a odměnu a hotové výdaje soudní komisařce Mgr. Šárce Sýkorové. Proti shora uvedenému usnesení odvolacího soudu podal M. Ž. dovolání, které je podle jeho názoru „přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř.“. Dovolatel pouze obecně uvádí, že se neztotožnil s právním názorem odvolacího soudu, považuje jej za nesprávný a „neodpovídající řešením, která jsou dána stávající soudní praxí“, a domáhá se zrušení usnesení odvolacího soudu a vrácení věci k novému projednání.
2. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání vymezil dovolací důvod a konkrétně popsal, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání.
3. Zároveň není povinností dovolacího soudu dovolací důvod či předpoklady přípustnosti dovolání za dovolatele dotvářet. V této souvislosti lze připomenout např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1833/2015, v němž dovolací soud vyjádřil právní názor, že „úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v § 241a ve vazbě na § 237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky ať již z oblasti hmotného či procesního práva (k tomu srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14)“.
4. V tomto ohledu dovolání žalobce obsahuje (pouze) odkaz na ustanovení § 237 o. s. ř., neobsahuje však žádný údaj o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), a proto v dovolacím řízení nelze pokračovat.
5. Nadto, přestože dovolatel odvolacímu soudu vytýká „nesprávný právní názor na věc“, uplatňuje dovolacími námitkami jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. [vznáší výhrady jednak proti správnosti a úplnosti skutkových zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující, namítá-li zejména, že „nebyl v úplnosti zjištěn předmět dědictví“, když „v dědickém rozhodnutí stále chybí četné věci, které nepochybně zůstavitel v době smrti vlastnil a měl je u sebe v bytě“, jednak proti hodnocení důkazu znaleckým posudkem, napadá-li „právní posouzení kvality znaleckého posudku“ a namítá-li, že „znalecký posudek k ocenění věcí v pozůstalosti byl nepřezkoumatelný, když věci nebyly podle popisu ztotožnitelné“, a dále vytýká soudům (i odvolacímu soudu), že řízení zatížily vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, když „dosavadní řízení trpělo mnoha procesními vadami a zdlouhavostí“ a „bylo ovlivněno nepřiznanými osobními vazbami mezi účastnicemi řízení a notářstvím, resp. mezi notářkou a dokonce nejméně jedním jeho právním zástupcem“, a na základě těchto námitek dovozuje odlišné skutkové závěry a vlastní názor na věc, že „po věcné stránce je řízení neúplné a je potřeba tuto věcnou nedostatečnost doplnit v novém řízení vedeném jiným objektivním soudem“], a v dovolacím řízení nelze ani pro tento nedostatek pokračovat.
6. Zohledněny nemohou být ani dovolací námitky proti rozhodnutí odvolacího soudu o odměně správce dědictví a odměně a náhradě hotových výdajů soudní komisařky, neboť proti rozhodnutí v části týkající se výroku o nákladech řízení není podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. dovolání přípustné (k tomu srov. ustanovení § 127 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních).
7. Protože dovolání M. Ž. proti usnesení odvolacího soudu neobsahuje vymezení předpokladů přípustnosti dovolání a (navíc) není ani na základě vymezených důvodů dovolání přípustné, Nejvyšší soud je podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
8. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. 3. 2024
JUDr. Roman Fiala předseda senátu