24 Cdo 3432/2022-136
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Davida Vláčila ve věci úschovy akcie, za účasti složitele Č., v konkursu, se sídlem v XY, IČO: XY, zastoupeného JUDr. Helenou Pilařovou, advokátkou se sídlem v Brně, Heinrichova č. 223/38, a příjemce Mgr. Jiřího Zrůstka, se sídlem v Brně, Orlí č. 542/27, správce konkursní podstaty úpadce INTERNATIONAL INVEST s.r.o., se sídlem v Olomouci, Horní náměstí č. 12/19, IČO: 45475792, o návrhu příjemce na vydání předmětu úschovy, vedené u Okresního soudu v Blansku pod sp. zn. 60 Sd 4/2016, o dovolání složitele proti usnesení Krajského soud v Brně ze dne 28. února 2022, č. j. 18 Co 145/2021-110, takto:
Usnesení krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
Okresní soud v Blansku usnesením ze dne 12. 3. 2021, č. j. 60 Sd 4/2016-59, vydal složiteli ze soudní úschovy 1 kus hromadné akcie emitenta Č. na jméno INTERNATIONAL INVEST, s.r.o. Vyšel z toho, že poté, co vydal usnesení podle § 301 z. ř. s., že předmět úschovy připadne státu, jestliže se o něj nikdo nepřihlásí do 1 roku, požádal složitel o vydání akcie ze soudní úschovy. Příjemce k žádosti složitele sdělil, že před tím, než soud rozhodne o tom, zda může být předmět úschovy vydán, je třeba prověřit, zda byla žádost skutečně podepsána osobou, která měla oprávnění za složitele jednat.
Soud proto uzavřel, že jelikož příjemce ničeho dalšího neuvedl, má za splněnou podmínku pro vydání předmětu úschovy uvedenou v ustanovení § 298 odst. 3 písm. c) z. ř. s., že se příjemce ve stanovené lhůtě nevyjádřil, ačkoli byl na následek upozorněn. K odvolání příjemce Krajský soud v Brně usnesením ze dne 28. 2. 2022, č. j. 18 Co 145/2021-110, změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že se předmět soudní úschovy složiteli nevydává, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Podle obsahu vyjádření příjemce lze dovodit, že s vydáním předmětu úschovy nesouhlasí, byť jej výslovně nevyjádřil. Nesouhlas vyplývá z příjemcem uvedených pochybností, zda žádost o vydání byla podána oprávněnou osobou a z poukazu na to, že složitel nemá již od 23. 11. 2020 obsazen statutární orgán. Podmínka pro vydání úschovy podle ustanovení § 298 odst. 3 písm. c) z. ř. s. proto nebyla splněna. Odvolací soud se dále zabýval tím, zda byla žádost o vydání předmětu úschovy podána osobou oprávněnou.
Právní zástupkyni složitele, která žádost podala, byla plná moc udělena dne 16. 5. 2016 předsedou představensta složitele D. H. a místopředsedkyní představenstva R. H., kterým vzniklo členství dne 23. 11. 2015 a skončilo 23. 11. 2020. Zároveň byl dodržen způsob jednání za společnost, uvedený v obchodním rejstříku. Soudním rozhodnutím s právní mocí ke dni 23. 11. 2015 byli D. H. a R. H. jmenováni členy představenstva, než budou řádně zvoleni členové představenstva složitele. Tito proto byli ke dni udělení právní moci oprávněni za společnost jednat.
Důvodnou není ani námitka, že by složitel nebyl oprávněn podat návrh z důvodu, že byl insolvenčním soudem s účinky ke dni 8. 3. 2013 zjištěn jeho úpadek a prohlášen konkurs na jeho majetek. Od insolvenčního správce složitele a z insolvenčního rejstříku bylo zjištěno, že akcie dlužníka složitele Č. nejsou sepsány do majetkové podstaty, proto k nim má dispoziční oprávnění sám dlužník a nebylo zde překážky, aby řízení o úschově zahájil sám dlužník a žádal svým jménem o její vydání. Příjemce také v návrhu na přerušení řízení v odvolacím řízení namítl, že ke dni podání žádosti o vydání předmětu úschovy dne 11.
1. 2021, neměl za složitele kdo jednat, neboť funkce členů představenstva zanikla ke dni 23. 11. 2020. Skutečnost, že byl statutární orgán zcela neobsazen, však nezpůsobuje zánik udělené plné moci, právní zástupkyně proto byla oprávněna k podání žádosti.
Souhlasu s vydáním předmětu úschovy může složitel docílit návrhem na nahrazení souhlasu podle ustanovení § 299 z. ř. s. Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal složitel dovolání. Argumentuje, že příjemce nevyjádřil žádný zájem o předmět úschovy a nevyjádřil se, zda s vydáním předmětu úschovy souhlasí či nikoli, nebo zda jej nepřijímá. Až v odvolacím řízení příjemce účelově navrhoval přerušení řízení. Uvádí, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky dovolacím soudem dosud neřešené, zda je soud povinen jakékoli vyjádření příjemce považovat za vyjádření, které znemožňuje ve smyslu ustanovení § 298 odst. 3 písm. c) z.
ř. s. vydání předmětu úschovy složiteli, nebo pouze takové vyjádření, kterým příjemce projevuje o vydání předmětu úschovy zájem. Podle dovolatele ustanovení § 298 odst. 3 z. ř. s. svým účelem slouží vydání předmětu úschovy složiteli za situace, kdy příjemce o předmět úschovy neprojevuje zájem. Soud by neměl rezignovat na posouzení nezájmu příjemce pouze na základě toho, že se příjemce vyjádřil bez vztahu k meritu věci, obzvláště za situace kdy by došlo k nejzazšímu postupu v ustanovení 301 odst. 2 z.
ř. s. v podobě propadnutí předmětu úschovy státu. Podle odborné literatury lze na rozdíl od obecných podmínek pro vydání kladených na projevení souhlasu s vydáním úschovy v takovém případě zohlednit i kvalifikovaný nezájem příjemce. Odborná literatura také uvádí, že nesouhlas příjemce s vydáním úschovy složiteli musí být výslovný. Odvolací soud přitom nesouhlas příjemce pouze dovozoval. Nelze upřednostnit jazykový výklad, že postačí jakékoli vyjádření příjemce. Příjemce zjevně o předmět úschovy nemá zájem, a to do té míry, že zpochybňuje právní účinky žádosti složitele o vydání předmětu úschovy, aby propadl státu.
Tím je doložen kvalifikovaný nezájem příjemce o úschovu. Složitel podal žádost o vydání úschovy, protože ji nepodal příjemce a ten už jej nemůže nabýt. Vyjádření příjemce je zapotřebí posuzovat nikoli jako nevýslovný nesouhlas, nýbrž naopak jako souhlas podmíněný přezkumem legitimnosti procesních úkonů složitele soudem. Příjemce se k dovolání složitele nevyjádřil. Nejvyšší soud České republiky soud jako soud dovolací (§ 10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o.
s. ř.“), se po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle ustanovení § 237 o. s. ř.
není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. V projednávané věci záviselo rozhodnutí odvolacího soud na vyřešení právní otázky, na základě jakého vyjádření příjemce lze vydat složiteli předmět úschovy.
Protože tato právní otázka dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu ve všech souvislostech vyřešena, shledal dovolací soud dovolání přípustným ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. Po přezkoumání usnesení odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné. Podle ustanovení § 301 z. ř. s., uplynula-li lhůta 3 let od právní moci rozhodnutí o přijetí do úschovy, popřípadě ode dne, kdy předmět úschovy měl být podle návrhu složiteli vydán, rozhodne soud, že předmět úschovy připadne státu, jestliže se o něj nikdo nepřihlásí do 1 roku ode dne vyhlášení tohoto rozhodnutí.
Toto rozhodnutí soud vyvěsí na úřední desce soudu (odst. 1). Dojde-li po vydání rozhodnutí ve lhůtě podle odstavce 1 žádost o vydání předmětu úschovy, postupuje soud podle § 298 (odst. 2). Uplynutím lhůty uvedené v rozhodnutí podle odstavce 1, nebyla-li v této lhůtě žádost o vydání předmětu úschovy podána, připadne předmět úschovy státu. Uplynutím této lhůty nabude stát předmět úschovy i tehdy, nebylo-li podané žádosti pravomocným rozhodnutím vyhověno (odst. 3). Podle ustanovení § 298 z. ř. s., předmět úschovy vydá soud příjemci na jeho žádost.
Jestliže ke složení došlo proto, že někdo jiný než příjemce uplatňuje právo na vydání předmětu úschovy nebo že někdo jiný, jehož souhlasu je třeba, nesouhlasí s vydáním předmětu úschovy příjemci, je k vydání předmětu úschovy zapotřebí souhlasu všech účastníků a osoby, pro jejíž nesouhlas s plněním došlo ke složení do úschovy. Souhlasu složitele je však třeba jen tehdy, bylo-li plnění složeno pro neznámého věřitele (odst. 1). Předmět povinné úschovy vydá soud příjemci, který k žádosti doloží kopii soudního rozhodnutí, kterým bylo přiznáno právo na jinou výši protiplnění nebo náhradu škody, dále skutečnost, že je oprávněnou osobou, a rozsah práva na plnění z povinné úschovy (odst. 2).
Složiteli vydá soud předmět úschovy na jeho žádost, a) jestliže příjemce projeví s tímto postupem souhlas, b) prohlásí-li příjemce soudu, že předmět úschovy nepřijímá, nebo c) nevyjádří-li se příjemce ve lhůtě stanovené soudem, ačkoliv byl na takové následky upozorněn (odst. 3). Jiné osobě, než která je uvedena v odstavcích 1 až 3, žádající o vydání předmětu úschovy, jej vydá soud jen se souhlasem složitele a příjemce (odst. 4).
Nelze-li dluh splnit proto, že věřitel je neznámý nebo nepřítomný, že věřitel odmítl bezdůvodně plnění přijmout, že dlužník je bez své viny v nejistotě, kdo je věřitelem, nebo z jiných důležitých příčin na straně věřitele, je dlužník oprávněn složit předmět plnění do soudní úschovy (srov. § 1953 odst. 1 věta první o. z.). Dá-li složitel do soudní úschovy plnění (předmět závazku), protože má důvodné pochybnosti o tom, kdo je (jeho) věřitelem, judikatura soudů již dříve dovodila, že k vydání předmětu úschovy jím určenému příjemci se nevyžaduje jeho souhlas (srov. právní názor, uvedený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4.
5. 2010 sp. zn. 21 Cdo 293/2009, které bylo uveřejněno pod č. 96 v časopise Soudní judikatura, roč. 2012). Ustálená judikatura soudů (srov. například Zhodnocení rozhodování ve věcech úschov projednané a schválené občanskoprávním kolegiem býv. Nejvyššího soudu ČSR dne 20. 10. 1988 sp. zn. Cpj 38/88, které bylo uveřejněno pod č. 35 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1989, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2002 sp. zn. 29 Odo 639/2001, které bylo uveřejněno pod č. 50 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2003) dále dovodila, že návrh na přijetí do úschovy musí obsahovat kromě uvedení důvodu úschovy vždy také označení složitele a toho, pro koho jsou peníze, cenné papíry nebo jiné věci určeny (příjemce), popřípadě též údaj o tom, kdo si (případně) činí právo na předmět úschovy, i když na něj nemá z hmotného práva (podle názoru složitele) právo.
Soud se při rozhodování o přijetí peněz, cenných papírů nebo jiných movitých věcí do úschovy za účelem splnění dluhu nezabývá pravdivostí tvrzení složitele, která ve smyslu ustanovení § 185a odst. 2 o.s.ř. (nyní § 291 odst. 2 z. ř. s.) a § 568 věty první obč. zák. (nyní § 1953 odst. 1 věta první o. z.) uvedl o důvodu úschovy a o věcné legitimaci dlužníka a věřitele. Z uvedených tvrzení při svém rozhodování vychází a nezjišťuje, zda složitel je opravdu dlužníkem, zda příjemce je skutečně věřitelem, zda věřitel je skutečně nepřítomen, zda se věřitel opravdu ocitl v prodlení, zda tu byly důvodné pochybnosti, kdo je dlužníkovým věřitelem, nebo zda byl věřitel pro dlužníka skutečně neznámou osobou, popř. zda tu je jiný zákonem stanovený důvod úschovy, a návrh na přijetí do úschovy zamítne, jen jestliže z tvrzení složitele vyplývá, že tu důvod úschovy podle zákona není nebo že podle hmotného práva nemůže dojít ke splnění závazku složením jeho předmětu do úschovy.
Pravomocné usnesení soudu o přijetí peněz, cenných papírů nebo jiných movitých věcí do úschovy má z hlediska zániku práv a povinností stejné právní následky jako převzetí plnění věřitelem nebo jiným oprávněným účastníkem. Za okamžik uspokojení nároku se považuje den, v němž byl předmět plnění složen u soudu (na účet soudu), aniž by bylo významné, zda, popřípadě kdy, věřitel plnění skutečně (z úschovy) převzal. Uvedené následky ovšem nastávají, jen jestliže dlužník složil předmět úschovy u soudu v souladu s hmotným právem (srov. například Zprávu a zhodnocení řízení o úschovách projednanou a schválenou občanskoprávním kolegiem býv.
Nejvyššího soudu ČSR dne 11. 2. 1977 sp. zn. Cpj 43/76, která byla uveřejněna pod č. 34 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1977). Zjistí-li se (byť i dodatečně), že důvody pro složení předmětu úschovy u soudu nebyly dány, například proto, že dlužník nemohl mít důvodné pochybnosti o tom, kdo je věřitelem, nebyl složením u soudu závazek (dluh) splněn a povinnost dlužníka poskytnout plnění věřiteli - bez ohledu na to, že usnesení o přijetí plnění do úschovy je pravomocné a že plnění bylo složeno u soudu do úschovy a nadále se v ní nachází - nadále trvá.
Protože v takovém případě nenastaly soluční účinky složení plnění (předmětu závazku) do úschovy (účinky splnění dluhu), nemají příjemce nebo přihlašovatel právo na vydání předmětu úschovy, i když o ně požádali, a nemohou se ani (ve smyslu ustanovení § 185e o. s. ř.) úspěšně domáhat, aby bylo tomu, kdo vydání předmětu úschovy příjemci nebo přihlašovateli odporuje, uloženo souhlasit s tímto vydáním (srov. například právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2014 sp. zn. 21 Cdo 3924/2013); předmět úschovy v takovém případě soud - vzhledem k tomu, že takové plnění (po právu) nikdy nemělo být přijato do úschovy a že nenastaly soluční účinky úschovy - vrátí kdykoliv i bez žádosti složiteli.
Předmět úschovy vydá soud příjemci na jeho žádost. Jestliže ke složení došlo proto, že někdo jiný než příjemce uplatňuje právo na vydání předmětu úschovy nebo že někdo jiný, jehož souhlasu je třeba, nesouhlasí s vydáním předmětu úschovy příjemci, je k vydání předmětu úschovy zapotřebí souhlasu všech účastníků řízení a osoby, pro jejíž nesouhlas s plněním došlo ke složení do úschovy. Souhlasu složitele je však třeba jen tehdy, bylo-li plnění složeno pro neznámého věřitele [§ 185d odst. 1 o. s. ř.
(nyní § 298 odst. 1 z. ř. s.)]. V projednávané věci podle odvolacího soudu nesouhlas s vydáním předmětu úschovy složiteli vyplýval z příjemcem uvedených pochybností, zda žádost o vydání byla podána oprávněnou osobou, když podle příjemce nemá složitel od 23. 11. 2020 obsazen statutární orgán. Na základě těchto tvrzení poté příjemce v odvolacím řízení dále zpochybňoval účinky plné moci udělené zástupkyni složitele, a dále napadal i oprávnění samotného dlužníka složit předmět (hromadnou akcii) do úschovy a žádat o jeho vydání, nachází-li se složitel v konkursu.
V odvolacím řízení proto příjemce výslovně prosazoval názor, že předmět úschovy připadl státu, protože o jeho vydání ve lhůtě žádná „oprávněná“ osoba nepožádala. Příjemce ve svém vyjádření obsahově napadal účinky plné moci udělené zástupkyni složitele. Plná moc bývá v teorii řazena mezi podmínky řízení na straně účastníka. Tuto podmínku řízení soud zkoumá z úřední povinnosti. Z upozornění příjemce (formulovaného „dovoluji si zdvořile sdělit, že před tím než rozhodne o tom, zda předmět úschovy může být složiteli vydán, je zřejmě na místě velmi pečlivě prověřit …“) na potřebu pečlivého zkoumání podmínek řízení lze sice usuzovat na určitou neochotu k vydání předmětu úschovy, nikoli však na jednoznačnou nevoli příjemce k vydání předmětu úschovy složiteli.
Nevyplývá z něj jednoznačně ani odmítnutí vydání předmětu úschovy složiteli. Z takového vyjádření příjemce by naopak mohlo být myslitelné dovozovat i určitý nezájem příjemce o předmět úschovy. To je patrné jednak z toho, že příjemce o vydání předmětu úschovy dosud nepožádal, jednak i z následného odvolání příjemce, v němž zpochybňuje oprávnění složitele hromadnou akcii vydat a výslovně ji považuje za „doslova potištěný papír jako majetkovou hodnotu“, jakož i - jak vyplývá z obsahu spisu – z toho, že v předchozí fázi řízení poté, co ji složitel složil do soudní úschovy a příjemce byl o tom soudem vyrozuměn a vyzván k podání žádosti o vydání předmětu úschovy, příjemce sdělil, že výzvě nemůže vyhovět, neboť nemá k dispozici zástupcem věřitelů schválené stanovisko, zda je možné předmět úschovy přijmout či nikoli, a že jeho budoucí stanovisko bude ovlivněno výsledkem žaloby o určení, zda složení hromadné akcie do soudní úschovy mělo soluční účinky, kterou se chystá podat.
Dovolatel k interpretaci příjemcova vyjádření s odkazem na odbornou literaturu argumentuje, že soud vydá složiteli předmět úschovy, pokud příjemce nevyjádří svůj výslovný nesouhlas (přičemž namítá, že příjemce výslovně nesouhlas nevyjádřil). Souhlas k vydání předmětu úschovy příjemci nebo přihlašovateli je výslovný procesní úkon adresovaný soudu (podání), z něhož bez pochybnosti vyplývá, že podatel souhlasí s vydáním předmětu úschovy a komu. Nemá-li podání všechny potřebné náležitosti nebo není-li určité nebo srozumitelné, soud k němu nepřihlíží, dokud nebudou jeho nedostatky odstraněny (srov. § 43 odst. 2 větu druhou o.
s. ř.) (DRÁPAL, L. In: DRÁPAL, L, BUREŠ, J. a kol. Občanský soudní řád I, II. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 1375, marg. č. 3.). Vzhledem k obsahově obdobné současné právní úpravě lze z literatury k právní úpravě účinné do 31. 12. 2013 vycházet i nadále. Postup podle ustanovení § 43 odst. 1 o. s. ř. lze použít samozřejmě také tehdy, je-li neurčité vyjádření příjemce k výzvě soudu, zda souhlasí s vydáním předmětu úschovy složiteli. I pokud není vyjádření neurčité do té míry, že by k němu nebylo možné vůbec přihlížet, může se soud pokusit odstranit případné nedostatky vyjádření příjemce postupem podle 43 odst. 1 o.
s. ř., v němž např. precizuje formulaci předchozí výzvy k vyjádření. K formulaci výzvy srov. DRÁPAL, L. § In: DRÁPAL, L., BUREŠ, J. a kol. Občanský soudní řád I, II. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 1375.: Požádá-li složitel o vrácení předmětu úschovy a nevyjádřil-li se dosud příjemce, soud ho usnesením vyzve, aby ve stanovené lhůtě buď požádal o vydání úschovy, nebo uvedl, zda souhlasí s vrácením úschovy složiteli, popř. prohlásil, že předmět úschovy nepřijímá. Jelikož soud prvního stupně ve své výzvě jednotlivé možnosti vyjádření blíže nepředestřel a vyjádření příjemce nebylo jednoznačné, jevil by se takový postup vhodným.
Avšak za situace, kdy odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně nemínil hodnotit vyjádření příjemce vzhledem k jeho neurčitosti tak, že se příjemce nevyjádřil, ale zamýšlel dovozovat z tohoto vyjádření nesouhlas, měl odvolací soud vyzvat příjemce podle ustanovení § 43 odst. 1 o. s. ř. k odstranění nejasnosti jeho podání a vést jej též ke sdělení, zda odmítá přijetí předmětu úschovy, a eventuálně i na základě ostatních procesních úkonů příjemce zkoumat, zda příjemce neodmítá přijetí předmětu úschovy, když příjemce o vydání předmětu úschovy v řízení nepožádal, ač tak učinit mohl a došlo již k vydání usnesení podle ustanovení § 301 odst. 1 z.
ř. s. a dokonce již uplynula i následná jednoletá lhůta, v níž příjemce o vydání předmětu úschovy rovněž nepožádal. Ze samotného znění ustanovení § 298 odst. 3 z. ř. s. je totiž patrné, že příjemci není umožněno zároveň zamezovat vydání předmětu úschovy složiteli při současném odmítání přijetí předmětu úschovy, neboť písm. a) citovaného ustanovení podmiňuje vydání předmětu úschovy složiteli tím, že příjemce projeví s tímto postupem souhlas, zatímco písm. b) citovaného ustanovení alternativně podmiňuje vydání předmětu úschovy složiteli tím, že příjemce prohlásí soudu, že předmět úschovy nepřijímá.
Pokud by tedy příjemce vyslovil nesouhlas s vydáním předmětu úschovy složiteli, avšak sám by zároveň odmítal přijmout předmět úschovy, byla by naplněna podmínka ustanovení § 298 odst. 3 písm. b) z. ř. s. pro vydání předmětu úschovy. Zákon proto nepředvídá možnost, aby příjemce mohl při žádosti složitele o vydání předmětu úschovy nechat předmět úschovy v takovémto případě cíleně propadnout státu neúplným vyjádřením (odmítnutím souhlasu s vydáním předmětu úschovy složiteli a zároveň nevyjádřením se, zda předmět úschovy sám odmítá přijmout, když dosavadní řízení nasvědčuje nezájmu příjemce o předmět úschovy).
To vše za situace, kdy je zde složitel, jeden příjemce, a není zde žádné další osoby, jejíhož souhlasu s vydáním předmětu úschovy by bylo zapotřebí. Odvolací soud měl proto znovu vyzvat příjemce k upřesnění jeho vyjádření a zaměřit se též na zkoumání podmínky ustanovení § 298 odst. 3 písm. b) z. ř. s., když v odvolacím řízení již bylo zřejmé, že příjemce nepožádal o vydání předmětu z úschovy nejen ve lhůtě 3 let od právní moci rozhodnutí o přijetí do úschovy, ale nepožádal o něj ani v následné jednoleté lhůtě ustanovení § 301 odst. 1 z.
ř. s., která uplynula již před zahájením odvolacího řízení, přičemž v odvolání příjemce prosazoval názor, že předmět úschovy připadl státu. V kontextu těchto skutečností by mělo být hodnoceno i případné budoucí vyjádření příjemce. V této situaci, kdy příjemce doposud neprojevil zájem o předmět úschovy a došlo k vydání usnesení podle ustanovení § 301 odst. 1 z. ř. s., měl odvolací soud rovněž zjišťovat, zda příjemce odmítá přijmout předmět úschovy. Z uvedeného vyplývá, že je napadené usnesení odvolacího soudu (alespoň prozatím) nesprávné.
Protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu usnesení odvolacího soudu, Nejvyšší soud toto usnesení zrušil a vrátil věc odvolacímu soudu (Krajskému soudu v Brně) k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a 2 o. s. ř.). Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 4. 2023
JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D. předseda senátu