24 Cdo 3588/2018-214
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Romana Fialy a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Pavla Vrchy v
právní věci žalobkyně J. P., narozené dne XY, bytem v XY, zastoupené Mgr.
Květou Pechouškovou, advokátkou se sídlem v Českých Budějovicích, Na Sadech č.
2033/21, proti žalovanému L. M., narozenému dne XY, bytem v XY, zastoupenému
Mgr. Janem Maškem, advokátem se sídlem v Kladně, Pekařská č. 658, o neúčinnost
právního úkonu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn.
7 C 2/2013, o dovolání žalovaného proti usnesení Městského soudu v
Praze ze dne 18. ledna 2017, č. j. 62 Co 409/2016-144, takto:
Dovolání žalovaného se odmítá.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o.s.ř.):
Dovolání žalovaného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne
18.1.2017, č.j. 62 Co 409/2016-144, není přípustné podle ustanovení § 237
o.s.ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je z hlediska závěru o tom, že v
řízení o odpůrčí žalobě ve smyslu ustanovení § 42a občanského zákoníku, ve
znění do 31.12.2013, týkající se právního úkonu učiněného mezi dlužníkem a
osobou jemu blízkou (žalovaným) v souvislosti s vyvrácením právní domněnky o
vědomosti osoby blízké o úmyslu dlužníka zkrátit věřitele (žalobce), leží
břemeno tvrzení a důkazní břemeno na osobě blízké dlužníkovi a soud by ji měl v
tomto ohledu také poučit, v souladu s ustálenou judikaturou soudů (k tomu srov.
např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 10.6.2010, sp. zn. 30 Cdo 3862/2008,
nebo usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 1.8.2012,
sp. zn. 5 Co 1618/2012) a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena
jinak.
Navíc, podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu taktéž platí poučovací
povinnost soudu ve smyslu ustanovení § 118a odst. 3 o.s.ř. (tentokrát ve směru
k žalobci) za situace, kdy soud v řízení o odpůrčí žalobě již dospěje k tomu,
že právní domněnka o vědomosti žalovaného (osoby blízké dlužníkovi) stran
úmyslu dlužníka zkrátit věřitele (žalobce) byla vyvrácena; nejde zde o „přesun
důkazního břemene“ v pravém slova smyslu, nýbrž o promítnutí požadavku
signalizovat žalující straně dosavadní výsledek (důkazního) řízení, pokud
důkazní situace v její prospěch nevyznívá příznivě (k tomu srov. opět rozsudek
Nejvyššího soudu ČR ze dne 10.6.2010, sp. zn. 30 Cdo 3862/2008).
Pro úplnost dovolací soud dodává, že dovolání – přestože směřuje proti
rozhodnutí, kterým odvolací soud zrušil rozhodnutí soudu prvního stupně a věc
mu vrátil k dalšímu řízení – nebylo (nemohlo být) shledáno objektivně
nepřípustným [k tomu srov. ust. § 238 odst. 1 o.s.ř., v rozhodném znění
účinném do 31.12.2013, neboť řízení v projednávané věci bylo zahájeno přede
dnem 1.1.2014 a napadené usnesení odvolacího soudu bylo vydáno přede dnem
30.9.2017].
Konečně, co se týká dovolací námitky, že „daný právní úkon nebyl skutečně
způsobilý zkrátit uspokojení věřitele“, neboť „převáděné nemovité věci byly a
doposud jsou zatíženy zástavním právem banky k zajištění hypotečního úvěru“, a
tudíž, vzhledem k „právu přednostních pohledávek banky“, „prodejem předmětného
majetku nemůže být pohledávka věřitele uspokojena“, není v předmětném řízení
opodstatněná. Dovolatel především opomíjí, že zástavní právo má v první řadě
funkci zajišťovací; teprve tehdy, nebyla-li pohledávka zástavního věřitele včas
splněna, uplatní se uhrazovací funkce zástavního práva. Jestliže zástavní
věřitel neučinil žádné kroky směřující k tomu, aby se uspokojil ze zástavy, a
vedoucí tím ke zmenšení majetku dlužníka, zástavní právo vzniklé na základě
uzavřené smlouvy plní (prozatím) jen zajišťovací funkci. Vznik zástavního práva
na základě písemné smlouvy uzavřené mezi dlužníkem a zástavním věřitelem nemá
totiž sám o sobě za následek zmenšení majetku dlužníka, neboť dlužník zůstává i
po vzniku zástavního práva nositelem vlastnického nebo jiného práva k zástavě,
která proto z jeho majetku neuchází. Jiná situace (z pohledu věřitele) nastává
v případě, kdy zástavní věřitel, jehož pohledávka nebyla včas splněna, přikročí
k tomu, aby svou pohledávku uspokojil ze zástavy, a kdy se tedy již uplatní i
uhrazovací funkce zástavního práva. Až uplatnění práva zástavního věřitele na
uspokojení jeho pohledávky ze zástavy na základě smlouvy o zřízení zástavního
práva, uzavřené mezi ním a dlužníkem, zkracuje možnost věřitele uspokojit svou
vymahatelnou pohledávku ze zastaveného majetku dlužníka (k tomu dále srov.
právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 27.8.2013, sp. zn.
21 Cdo 2041/2012, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č.
18, ročník 2014).
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalovaného proti usnesení
odvolacího soudu podle ustanovení § 243c odst. 1 o.s.ř. odmítl.
Protože tímto rozhodnutím dovolacího soudu se řízení o věci nekončí, bude
rozhodnuto i o náhradě nákladů případně vzniklých v dovolacím řízení v konečném
rozhodnutí soudu prvního stupně, resp. odvolacího soudu.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. 12. 2018
JUDr. Roman Fiala
předseda senátu