USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Vrchy, MBA, a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Romana Fialy, v
právní věci žalobců a) L. B., narozeného dne XY, a b) L. Š., narozené dne XY,
obou společně bytem v XY, zastoupených JUDr. Jiřím Všetečkou, advokátem se
sídlem v Hradci Králové, Orlická 163, za účasti Ředitelství silnic a dálnic ČR,
státní příspěvkové organizace, se sídlem v Praze 4 – Nuslích, Na Pankráci
546/56, zastoupené JUDr. Janem Marečkem, advokátem se sídlem v Praze 2, Na
Švihance 1476/1, o náhradě za vyvlastnění, vedené u Krajského soudu v Hradci
Králové pod sp. zn. 16 C 65/2008, o dovolání žalobců proti rozsudku Vrchního
soudu v Praze ze dne 19. září 2019, č. j. 4 Co 163/2018-214, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Krajský soud v Hradci Králové (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne
12. dubna 2018, č. j. 16 C 65/2008-161, zamítl žalobu, „kterou se žalobci
domáhali projednání a rozhodnutí o náhradě za vyvlastnění, které bylo provedeno
rozhodnutím Městského úřadu Lázně Bohdaneč ze dne 28. 1. 2005, č. j.
T80/1088-401-2004/Hř/79, ve spojení s rozhodnutím Krajského úřadu Pardubického
kraje ze dne 4. 8. 2005, č. j. KrÚ-9434/52/2005/OM/Kš“, a dále rozhodl o
náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalobců Vrchní soud v Praze (dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze
dne 19. září 2019, č. j. 4 Co 163/2018-214, rozsudek soudu prvního stupně v
meritorním výroku a v označeném nákladovém výroku potvrdil (výrok I.), změnil
jej ve výroku o náhradě nákladů řízení státu způsobem vyloženým ve výroku II. a
navazujícím výrokem III. rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali žalobci (dále též „dovolatelé“)
prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, které ovšem neobsahuje právně
relevantní vymezení jeho předpokladů.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V
dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno,
proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá,
vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů
přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj.
dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede
právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá
nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). V dovolání nelze poukazovat na
podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v
odvolacím řízení (odst. 4). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo
důkazy (odst. 6).
V dovolání musí dovolatel vymezit předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu §
237 o. s. ř., tj. uvést v něm okolnosti, z nichž by bylo možné usuzovat, že by
v souzené věci šlo (mělo jít) o případ (některý ze čtyř v úvahu
přicházejících), v němž napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného
nebo procesního práva: 1) při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí
alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí
se konkrétně měl odvolací soud odchýlit) nebo 2) která v rozhodování dovolacího
soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž
závisí rozhodnutí odvolacího soudu, v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena) nebo 3) která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba
vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře
dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto
rozpory odstranit) anebo 4) má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její
dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést,
pro jaké důvody by měla taková právní otázka být dovolacím soudem posouzena
jinak).
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby
dovolatel v dovolání konkrétně popsal, v čem spatřuje splnění předpokladů
přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí
dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř., je dovolatel
povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné
(srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2013, sp.
zn. 29 Cdo 1983/2013; všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou
veřejnosti přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu
http://nsoud.cz, zatímco rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejnosti přístupná
na internetových stránkách https://nalus.usoud.cz), přičemž musí být z obsahu
dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde (srov.
shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo
2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek).
Připomíná se, že zatímco úkolem dovolacího soudu není z moci úřední
přezkoumávat správnost rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti
dovolatele o právním posouzení věci, povinností dovolatele je, aby způsobem
předvídaným v § 241a ve vazbě na § 237 o. s. ř. vymezil předpoklady
přípustnosti dovolání z hlediska řešené právní otázky z oblasti hmotného či
procesního práva. Přitom v dovolacím řízení nelze revidovat skutková zjištění,
z nichž při meritorním rozhodování vycházel odvolací soud (ledaže nejsou
určitá, srozumitelná nebo navzájem souladná, kteréžto defekty v tomto případě
zjištěny nebyly), neboť podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. dovolání lze
podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném
právním posouzení věci; z toho plyne, že dovolatel prostřednictvím
zpochybňování skutkového stavu rozhodného pro právní posouzení věci odvolacím
soudem přípustnost svého dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. založit nemůže.
Plénum Ústavního soudu ve svém stanovisku ze dne 28. listopadu 2017, sp. zn.
Pl. ÚS-st. 45/16, mj. vyložilo, že neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů
přípustnosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí takového dovolání pro
vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
V daném případě dovolatelé sice v dovolání vymezili dovolací důvod s tím, že:
„spočívá na nesprávném právním posouzení věci (ust. § 241a odst. 1/ o. s. ř.) v
otázce procesního práva, kdy soud se ve svém rozhodnutí odchýlil od postupu
soudu v případě rozporu mezi závěry znaleckého posudku předloženého účastníkem
řízení a znaleckého posudku vyžádaného soudem, která je ustálenou rozhodovací
praxí dovolacího soudu“, avšak právně relevantním (shora vyloženým) způsobem v
něm již nevyložili předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu § 241a odst. 2
ve vztahu k § 237 o. s. ř. Namísto toho v dovolání uplatnili prostou skutkovou
a právní polemiku s rozhodnutím odvolacího soudu, která ovšem (sama o sobě)
přípustnost dovolání nezakládá.
Kromě toho namítají-li dovolatelé v odvolacím řízení (jiné) vady řízení, nelze
k nim, neboť dovolání není přípustné, přihlížet (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.).
Odhlédnuvše od výše uvedeného Nejvyšší soud ovšem konstatuje, že odvolací soud
v odůvodnění svého písemného vyhotovení rozsudku zcela seznatelně i přesvědčivě
vyložil, proč pro své rozhodnutí neučinil zjištění ze znaleckého posudku Ing.
Petry Jechové ze dne 22. ledna 2019, když tento „znalecký posudek…oceňuje
předmětné pozemky bez odhlédnutí od jejich zhodnocení či znehodnocení v
souvislosti s navrženým účelem vyvlastnění, a posuzuje je jako pozemky tzv.
stavební.“ Kromě toho odvolací soud mj. vyložil, že v tomto posudku „jsou jako
srovnávací hodnoty nepřiléhavě použity jednak ceny pozemků se zcela odlišným
charakterem (než pozemky určené pro výstavbu veřejně prospěšné stavby dopravní
infrastruktury), jako jsou pozemky zamýšlené územně plánovací dokumentací k
rezidenčnímu či průmyslovému zastavění a vhodné pro developera (tedy nikoli pro
výstavbu veřejně prospěšné stavby dopravní infrastruktury), jednak pozemky,
které byly předmětem vyvlastňovacího procesu v dané lokalitě (tj. prakticky
přiléhající k intravilánu krajského města Hradce Králové).“
Rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá na řešení otázky, že by odvolací soud v
řízení odmítl provést dokazování dovolateli zmíněným znaleckým posudkem.
Odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku naprosto precizně (přehledně a
přesvědčivě) vyložil, proč v procesu hodnocení důkazů nebylo možné převzít
skutková zjištění ze znaleckého posudku zpracovaného Ing. Petrou Jechovou, a
jakými defekty byl tento posudek ve vztahu k verifikaci právně rozhodných
skutečností zatížen.
Sama okolnost, že dovolatelé s tímto hodnocením důkazů odvolacím soudem
nesouhlasí a v rámci podaného dovolání na tomto poli vedou skutkovou a právní
polemiku, tj. předkládají svou skutkovou verzi plynoucí z jimi sledovaného
hodnocení důkazů a z takto jimi prezentovaného (jejich žalobě příznivého)
skutkového stavu vyvozují oponentní právně kvalifikační závěr, přípustnost
dovolání – jak již shora bylo zdůrazněno – nezakládá.
Z odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku zjevně vyvěrá, že odvolací soud si
při rozhodování uvědomoval také ústavně právní rozměr této věci (srov. bod č.
18 a násl. odůvodnění jeho rozsudku), k věci přistupoval mimořádně pečlivě a
při posuzování právně rozhodných okolností svou právní argumentaci založil na
logické, přesvědčivé a judikatuře konvenující aplikační úvaze, v níž dovolací
soud nenalézá žádné argumentační defekty, projevy libovůle či aplikační
svévole.
Nejvyšší soudu proto dovolání žalobců podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3
o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. 6. 2020
JUDr. Pavel Vrcha, MBA
předseda senátu