USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobce JUDr. Zdeňka Juřiny, advokáta se sídlem v Praze 9, Krausova č. 605/6, IČO 66216320, proti žalované České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží č. 390/42, IČO 69797111, o zaplacení částky 710 361 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 7 C 176/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. srpna 2024, č. j. 18 Co 249/2024-149, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
1. Dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 8. 2024, č. j. 18 Co 249/2024-149, jímž byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 22. 4. 2024, č. j. 7 C 176/2017-127, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 17. 5. 2024, č. j. 7 C 176/2017-129 (kterým soud prvního stupně zamítl žalobu s návrhem, aby žalované bylo uloženo zaplatit žalobci částku 710 361 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 513 040 Kč od 1. 3. 2017 do zaplacení), není přípustné podle ustanovení § 237 o.
s. ř., neboť závěr odvolacího soudu (jakož i soudu prvního stupně), že bylo-li pozůstalostní řízení po zůstaviteli M. M., zemřelém dne 13. 10. 2016 (dále jen „zůstavitel“), zastaveno pro nepatrný majetek podle ustanovení § 154 odst. 1 z. ř. s. a majetek nepatrné hodnoty byl vydán státu analogicky dle ustanovení § 154 odst. 1 z. ř. s., „bylo tím vyloučeno, aby soud mohl komukoli potvrdit nabytí dědictví, včetně potvrzení, že dědictví připadlo státu z titulu odúmrti ve smyslu ustanovení § 1634 o. z.“, a „zůstavitel v takovém případě nemá žádného univerzálního právního nástupce, který by převzal jeho práva a povinnosti“, a tedy „zde není žádné osoby, která by byla nositelem hmotného práva (tedy žalobcem tvrzené povinnosti), o něž v řízení jde“, a proto (jak uvedl soud prvního stupně) „žalované nesvědčí věcná pasivní legitimace ohledně nároku uplatněného žalobcem“, je v souladu se závazným právním názorem vyjádřeným v projednávané věci v předchozím usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19.
12. 2023, č. j. 24 Cdo 3516/2023-106 (§ 243g odst. 1 část věty první za středníkem, § 226 odst. 1 o. s. ř.), a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.
2. Nadto nelze přehlédnout, že dovolatel dovolání staví na jím zastávaném závěru, že „dědictví se nabývá (vzniká) již okamžikem smrti zůstavitele“, a tedy že „předmětné majetkové právo zůstavitele k jeho pohledávce na vydání dlužníky bezdůvodného obohacení“, které „smrtí nezaniklo“, „přešlo jeho smrtí (jelikož nedědili jiní zákonní dědicové) dle ust. § 1479 odst. 1 o. z. a § 1634 o. z. na žalovanou“, tj. z titulu odúmrti. Dovolatel však stále nebere náležitě v úvahu (jak již Nejvyšší soud uvedl v projednávané věci v předchozím usnesení ze dne 19. 12. 2023, č. j. 24 Cdo 3516/2023-106), tedy že za situace, kdy pozůstalostní řízení po zůstaviteli bylo zastaveno dle § 154 odst. 1 z. ř. s. a nepatrný majetek byl vydán státu analogicky dle ustanovení § 154 odst. 1 z. ř. s., čímž bylo řízení o pozůstalosti skončeno (§ 155 z. ř. s.), bylo tím vyloučeno, aby státu bylo potvrzeno připadnutí dědictví z titulu odúmrti dle ustanovení § 1634 o. z. Nejvyšší soud v řadě svých rozhodnutí také uzavřel, že „dědické právo (jako titul k dědění, definované jako právo na pozůstalost nebo na poměrný podíl z ní - srov. § 1475 odst. 1 o. z.) vzniká smrtí zůstavitele (srov. § 1479 odst. 1 o. z.). Dědic však nabývá dědictví až v souvislosti s pravomocným usnesením vydaným v pozůstalostním řízení, ovšem s účinky zpětně ke dni vzniku dědického práva, tj. zásadně ke dni smrti zůstavitele (srov. § 185 odst. 1 o. z.). Právní úprava dědického práva tak vychází z principu ingerence státu při nabývání dědictví; předpokládá mimo jiné, že každá pozůstalost (dědictví po každém zůstaviteli) musí být soudem projednána a musí o ní být rozhodnuto“ (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24 Cdo 2680/2022, sp. zn. 24 Cdo 2680/2022, který byl uveřejněn ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 84, ročník 2023; či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2024, sp. zn. 24 Cdo 1772/2024).
3. Ačkoliv dovolací soud souhlasí s dovolatelem, že pravomocné usnesení, kterým bylo řízení o pozůstalosti po zůstaviteli zastaveno dle ustanovení § 154 odst. 1 z. ř. s. a nepatrný majetek byl vydán státu analogicky dle ustanovení § 154 odst. 1 z. ř. s., není pro účastníka jiného řízení (v projednávaném případě pro žalobce) závazné (srov. § 159a odst. 1 a 4 o. s. ř.), nemůže tato námitka ničeho změnit na závěru, že nebylo-li státu potvrzeno připadnutí dědictví z titulu odúmrti ve smyslu ustanovení § 1634 o. z. dle ustanovení § 185 odst. 1 písm. h) z. ř. s., nýbrž bylo-li pozůstalostní řízení po zůstaviteli zastaveno dle ustanovení § 154 odst. 1 z. ř. s. a nepatrný majetek byl vydán státu analogicky dle ustanovení § 154 odst. 1 z. ř. s., nemá zůstavitel v projednávaném případě žádného univerzálního právního nástupce, který by převzal jeho práva a povinnosti, a tedy námitka dovolatele, že v projednávaném případě pohledávka zůstavitele na vydání bezdůvodného obohacení přešla dle ustanovení § 1634 o. z. na žalovanou, není správná, a tudíž ani způsobilá založit přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř.
4. Z ustanovení § 237 o. s. ř. současně vyplývá, že jedním z předpokladů přípustnosti dovolání je též skutečnost, že na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva napadené rozhodnutí závisí, tedy že odvolacím soudem vyřešená právní otázka byla pro jeho rozhodnutí určující. Předestírá-li tedy dovolatel dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž nebylo rozhodnutí odvolacího soudu založeno, nemůže být za účelem jejího řešení dovolání přípustné (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013). Pakliže dovolatel ve svém dovolání vznáší námitky stran rozsahu odpovědnosti státu za dluhy zůstavitele v souvislosti s (dle dovolatele nedostatečnou) správou pozůstalosti po zůstaviteli, dovolacímu soudu tím předkládá k posouzení otázku, jež nebyla předmětem právního posouzení věci odvolacím soudem, který z výše uvedených důvodů dospěl k závěru o nedostatku pasivní věcné legitimace žalované v projednávaném případě, a která tak nebyla pro rozhodnutí odvolacího soudu rozhodující, a proto ani z tohoto důvodu není dovolání dovolatele přípustné ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř.
5. Nejvyšší soud se neztotožňuje ani s názorem dovolatele, který označuje pohledávku zůstavitele z bezdůvodného obohacení za v pozůstalostním řízení spornou ve smyslu ustanovení § 172 odst. 2 věty druhé z. ř. s., jíž se tak pozůstalostní soud nemohl „coby sporným aktivem zabývat“, neboť dovolatel zjevně přehlíží, že v pozůstalostním řízení po zůstaviteli vystupoval (poté, co zákonní dědicové zůstavitele dědictví postupně odmítli) jako jediný účastník řízení stát (z titulu odúmrti), a tedy nesouhlasil-li jediný účastník řízení (stát) se zařazením dovolatelem předkládané pohledávky zůstavitele do aktiv pozůstalosti, nebylo možné ji do aktiv pozůstalosti zařadit, přičemž však nebylo možné hovořit ani o její spornosti mezi dědici ve smyslu ustanovení § 172 odst. 2 věty druhá z. ř. s. (k tomu srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 11. 2023, sp. zn. 24 Cdo 2330/2023, které bylo uveřejněno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 84, ročník 2024).
6. Vytýká-li pak závěrem dovolatel soudům, že řízení zatížily vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jestliže v novém rozhodnutí o věci nerozhodly o nákladech (předchozího) dovolacího řízení, je třeba uvést, že ačkoliv k vadě řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti, je tomu tak pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (srov. § 242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.); o přípustné dovolání se však v projednávaném případě nejedná, a dovolání tak trpí vadami, pro které nelze v dovolacím řízení pokračovat. Nadto dovolání proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení není ani dle ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. objektivně přípustné.
7. Nejvyšší soud proto z výše uvedených důvodů dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
8. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. 3. 2025
JUDr. Roman Fiala předseda senátu