24 Cdo 1772/2024

24 Cdo 1772/2024-190

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobkyně J. J., zastoupené Mgr. Richardem Frommerem, advokátem se sídlem v Olomouci, Ostružnická č. 325/6, proti žalovaným 1) K. Š. a 2) K. Š., oběma zastoupeným JUDr. Petrem Ritterem, advokátem se sídlem v Olomouci, Riegrova č. 376/12, o 212.052,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 18 C 338/2022, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 29. února 2024 č.j. 69 Co 241/2023-160,

Rozsudek krajského soudu v části, v níž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby co do částky 171.100,- Kč s příslušenstvím, a bylo rozhodnuto o nákladech řízení před soudy obou stupňů, a rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne 28. června 2023, č.j. 18 C 338/2022-96, v části, v níž byla zamítnuta žaloba co do částky 171.100,- Kč s příslušenstvím, a bylo rozhodnuto o nákladech řízení, se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Okresnímu soudu v Olomouci k dalšímu řízení; v dalším se dovolání žalobkyně odmítá.

I. Dosavadní průběh řízení

1. Žalobkyně se domáhala (žalobou podanou u soudu prvního stupně dne 20.10.2022), aby byla žalovaným uložena povinnost zaplatit jí 212.052,- Kč se „zákonným“ úrokem z prodlení od 4.10.2022 do zaplacení s tím, že „do výše úhrady jednoho ze žalovaných se druhý žalovaný své povinnosti zaplatit žalovanou částku zprostí“. Žalobu odůvodnila tím, že na základě pravomocného usnesení Okresního soudu v Olomouci o projednání dědictví ze dne 3.3.2021 sp. zn. 66 D 2003/2020 zdědila po své zemřelé matce J. Š. finanční prostředky na účtu č. XY. Žalovaný 1), druhý dědic a bratr žalobkyně, za života matky i po její smrti zaslal z účtu č. XY na účet své dcery - žalované 2), aniž by k tomu měl smluvní nebo zákonný důvod, tyto platby: dne 1.9.2020 částku 50.000 Kč, dne 1.10.2020 částku 50.000 Kč, dne 2.10.2020 v 7:07 hodin částku 70.000 Kč a 1.100 Kč, dne 3.10.2020 částku 80.000 Kč a dne 10.11.2020 částku 12.000 Kč. Matka přitom byla dne 28.8.2020 hospitalizována ve FN Olomouc s diagnózou rakoviny v terminálním stadiu a na tuto nemoc zemřela v poledne dne XY. Podle názoru žalobkyně všechny platby z účtu matky provedené za jejího života byly provedeny bez jejího vědomí a v rozporu s jejími zájmy. Platby provedené po její smrti pak postrádají jakékoli rozumné odůvodnění a jdou ke škodě žalobkyně. Celkem tak byla bez právního důvodu z účtu č. XY zaslána na účet žalované 2) částka 263.100 Kč. Následně dne 30.4.2021 žalovaný 1) vložil na účet žalobkyně č. XY finanční prostředky ve výši 95.000 Kč, a to „jednoznačně v souvislosti s trestním oznámením žalobkyně na žalovaného 1) ze dne 29.3.2021“. Jelikož přípisem ze dne 22.3.2021 byl žalovaný 1) vyzván k úhradě částky 43.952 Kč z titulu uhrazení pohledávky žalobkyně z dědického řízení, avšak této výzvě nevyhověl, žalobkyně si na tuto částku započetla žalovaným 1) vloženou částku 95.000 Kč. Z vložené částky tak na další nároky žalobkyně zůstala částka 51.048 Kč, o niž „ponížila“ svůj nárok na vydání bezdůvodného obohacení, a tudíž výsledná částka požadovaná touto žalobou po žalovaných z titulu bezdůvodného obohacení činí 212.052 Kč. 2. Žalovaní namítali, že uplatněný nárok žalobkyně neuznávají. Žalovaný 1) uvedl, že finanční převody za života matky (1.9., 1.10. a 2.10.2020 v celkové výši 171.100 Kč) byly učiněny s jejím souhlasem a vědomím. Protože se o matku po úmrtí otce staral prakticky on (žalobkyně pracovala dlouhodobě v zahraničí), bylo jejím přáním, aby převody financí za jejího života učinil, převáděné částky mu darovala a on je pak daroval své dceři – žalované 2). I v případě financí převedených po smrti matky žalovaný 1) respektoval její přání

(použít peníze na opravu hrobu), avšak poté, co proti němu žalobkyně podala trestní oznámení, po poradě s právní zástupcem vrátil peníze ve výši 95.000 Kč na účet matky zpět. Policie trestní oznámení uzavřela s tím, že nebylo prokázáno, že by se žalovaný 1) dopustil nějakého trestného činu. Žalovaný 1) odmítl, že by žalobkyně byla oprávněna započíst vůči vrácené částce 95.000 Kč částku 43.952 Kč, o které tvrdí, že představuje její nárok z titulu náhrady škody za zděděné movité věcí, které si nemohla odvézt, protože nebyly na určeném místě. Žalovaný 1) za údajně chybějící věci nenese odpovědnost, u některých položek ani neví, o co se jedná.

3. Okresní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 28.6.2023 č.j. 18 C 338/2022-96 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovaným „k rukám společným a nerozdílným“ na náhradě nákladů řízení 73.993,92 Kč k rukám jejich zástupce. Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že dne XY zemřela matka žalobkyně a žalovaného 1) a následně usnesením Okresního soudu v Olomouci ze dne 3.3.2021 č.j. 66 D 2003/2020-227 byla v řízení o její pozůstalosti schválena dohoda dědiců (žalobkyně a žalovaného 1) o rozdělení pozůstalosti, na základě které žalobkyně nabyla práva a povinnosti k Plus Kontu č.ú.

XY, vedenému na jméno zůstavitelky (zemřelé matky) u Československé obchodní banky, a.s., v obvyklé ceně ve výši zůstatku na účtu ke dni úmrtí 459,11 Kč s příslušenstvím. Podle odůvodnění tohoto usnesení žalobkyně při jednání před soudním komisařem konaném dne 25.2.2021 požádala, aby do aktiv pozůstalosti byly zařazeny i ty zůstatky na účtech zůstavitelky, které z účtů odešly dne 2.10.2020 ve prospěch účtu žalované 2), neboť podle jejího názoru zůstavitelka byla již v tak špatném zdravotním stavu, že nemohla příkazy k úhradě z účtu provést.

Žalovaný 1) prohlásil, že byl disponentem účtu zůstavitelky i účtu žalované 2), a nesouhlasil s tím, aby do aktiv pozůstalosti byla zařazena pohledávka vůči žalované 2) z titulu plnění bez právního důvodu, neboť podle jeho názoru nešlo o plnění bez právního důvodu, protože platba z účtu proběhla na pokyn zůstavitelky, a to z důvodu úhrad nákladů v souvislosti s jejím léčením vzniklých za života zůstavitelky; nárok na tyto finanční prostředky je tedy jeho, jen si tyto finanční prostředky nechal poslat na účet své dcery žalované 2).

Jelikož tato pohledávka zůstala mezi dědici sporná, nebyla zařazena do aktiv pozůstalosti ve smyslu ustanovení § 173 z.ř.s. (soud zařadil do aktiv pozůstalosti zůstatky na účtech ve výši dle sdělení banky) a dědicové byli poučeni, že případný spor o existenci pohledávky zůstavitelky za žalovanou 2), příp. za žalovaným 1), mohou řešit mimo řízení o pozůstalosti. Soud prvního stupně však za této situace dospěl k závěru, že „žalobkyně není ve věci aktivně věcně legitimována, když jí nesvědčí právo, ze kterého svůj nárok uplatňuje“.

Poukázal přitom na skutečnost, že žalobkyně se stala na základě výše citovaného usnesení Okresního soudu v Olomouci dědičkou práv a povinností k účtu č. XY v obvyklé ceně ve výši zůstatku na účtu 459,11 Kč s příslušenstvím, a touto žalobou se domáhá po žalovaných zaplacení částky 212.052 Kč s příslušenstvím právě z titulu nabytí dědictví k tomuto předmětnému účtu, aniž by ovšem tyto prostředky dědictvím nabyla. Zdůraznil, že „už v dědickém řízení byla otázka těchto finančních prostředků mezi účastníky sporná, proto nebyly zahrnuty do projednání dědictví“.

Žalobkyně proto podle názoru soudu prvního stupně „svoji žalobu koncipovala špatně, když tato měla být koncipována tak, aby na základě projednání této žaloby byl výsledek sporu podkladem pro případné další projednání dědictví“.

4. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 29.2.2024 č.j. 69 Co 241/2023-160 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovaným „k jejich ruce společné a nerozdílné“ na náhradě nákladů odvolacího řízení 36.271 Kč k rukám advokáta JUDr. Petra Rittera. Odvolací soud vyslovil názor, že „otázka věcné legitimace žalobkyně v podstatné části žalobou uplatněného nároku závisela na tom, zda je žalobkyně jedinou dědičkou zůstavitelky, protože jedině v tom případě by byla oprávněna (legitimována) domáhat se finančních prostředků odčerpaných za života zůstavitelky z tohoto účtu bez prokázání právního důvodu, tj. částky 171.100 Kč“.

V daném případě však žalobkyně není jedinou univerzální dědičkou zůstavitelky, neboť (jak vyplývá z pravomocného usnesení o dědictví) spolu s ní byl dědicem ze zákona i žalovaný 1), a do práv a povinností zemřelé majitelky účtu tak vstoupili oba dědicové. Na danou věc proto podle názoru odvolacího soudu nelze aplikovat závěry rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 24 Cdo 972/2019, na který žalobkyně v podaném odvolání obsáhle poukazuje, a nepřípadný je i odkaz žalobkyně v odvolání na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 1277/2004, kde šlo o dědice, kteří uplatňovali nárok na vydání bezdůvodného obohacení vůči třetí osobě.

V projednávané věci není pochyb o tom, že žalobkyně podle rozhodnutí o dědictví vstoupila do práv a povinností zůstavitelky z titulu její pohledávky na účtu č. XY, avšak jen ve výši zůstatku na tomto účtu ke dni smrti 459,11 Kč s příslušenstvím. Částka 171.100 Kč, odčerpaná z účtu zůstavitelky za jejího života, „nemohla být předmětem projednání a rozhodnuti o dědictví, neboť tato pohledávka zůstavitelky nebyla pro neshodu dědiců o rozhodných skutečnostech do aktiv dědictví zařazena a s pohledávkou v této výši není tudíž počítáno v rámci stanovení obvyklé ceny majetku a jiných aktiv pozůstalosti zůstavitelky“.

Žalobkyně pohledávku zůstavitelky v částce 171.100 Kč, která byla za dobu života zůstavitelky převedena na účet žalované 2) z účtu č. XY, dědictvím nenabyla, a proto podle názoru odvolacího soudu „nemá z tohoto důvodu legitimaci vymáhat tuto částku s tím, že z účtu zůstavitelky byla převedena neoprávněně“. Za dané situace je řešením, které účastníkům dědického řízení náleží i po skončení dědického řízení, domáhat se práva k tomuto majetku žalobou (nikoliv však na plnění k rukám žalobkyně, jako jedné z více dědiců), jak správně uvedl soud prvního stupně, a řízení o této žalobě se musejí účastnit všichni dědici.

Odlišný závěr však odvolací soud učinil v případě odčerpání finančních prostředků po smrti zůstavitelky ve dnech 3.10. a 10.11.2020 v celkové výši 92.000 Kč. Tato (téměř celá) částka byla připsána na účet zůstavitelky č. XY po její smrti dne 3.10.2020, a to z účtu č. XY částka 19.395,74 Kč a z účtu č. XY částka 71.559,11 Kč. Jednalo se přitom o podúčty (spořící účty) k účtu č.

XY (rovněž s dispozičním právem žalovaného 1), k nimž práva a povinnosti žalobkyně dědictvím po zůstavitelce (rovněž na základě dědické dohody) nabyla ve výši zůstatku 19.395,74 Kč s příslušenstvím na účtu č. XY a ve výši zůstatku 75.771,57 Kč na účtu č. XY. Uvedené dispozice s částkami připsanými na účet zůstavitelky č. XY po dni její smrti již předmětem dědického řízeni nemohly být a v této části žalobního nároku lze podle názoru odvolacího soudu přisvědčit žalobkyni, „že je osobou aktivně legitimovanou, neboť práva a povinnosti k tomuto účtu (včetně jeho podúčtů ve výši uvedených zůstatků) zdědila“.

Protože však „bylo současné prokázáno a není mezi účastníky sporné, že žalobce vložil na účet zůstavitelky J. Š. č. XY dne 30.4.2021 v hotovosti částku 95.000 Kč“, o níž uvedl, že „tuto částku na účet maminky vrátil“, pak žalobkyní tvrzený nárok z titulu bezdůvodného obohacení (ve výši 92.000 Kč), „pokud vznikl, provedením vkladu hotovosti 95.000 Kč na účet zanikl“. K námitce započtení částky 43.952 Kč žalobkyně vůči žalovanému 1) z titulu náhrady za nevydané movité věci, které žalobkyně nabyla dědictvím po matce a které jí žalovaný 1) údajně nevydal, odvolací soud nepřihlédl, neboť „žalovaný 1) tím, že částku 95.000 Kč vrátil na účet zůstavitelky, s jehož zůstatky na tomto účtu po smrti zůstavitelky nakládal, projevil vůli splnit pravě tento dluh“.

5. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Vytkla odvolacímu soudu, že nesprávně posoudil podmínky aktivní legitimace žalobkyně. Podle názoru dovolatelky byla žalobkyně jako dědička práv z účtu zůstavitelky oprávněna podat žalobu na žalovaného 1) jako druhého dědice zůstavitelky (ale nikoliv dědice práv k předmětnému účtu) za situace, kdy se žalovaný 1) (a s ním jeho dcera – žalovaná 2) jako disponent účtu zůstavitelky odčerpáním finančních prostředků z účtu zůstavitelky před smrti zůstavitelky i po její smrti bezdůvodně obohatil.

Opětovně přitom poukázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25.6.2019 sp. zn. 24 Cdo 972/2019 a namítala, že jej odvolací soud nesprávně vyložil. Podle mínění žalobkyně „podstatou právního názoru tohoto odkazovaného rozhodnutí, a je to patrné i z právní věty judikátu, není otázka mnohosti dědiců, ale otázka, zda finanční prostředky z účtu zůstavitelky odčerpal dědic anebo osoba s dispozičním právem“. Zdůraznila přitom, že „právní věta judikátu zní doslovně takto: Děděním vstupuje dědic zemřelého majitele běžného účtu do jeho práv i povinností, tedy i do práva na plnění v podobě zaplacení finančních prostředků odčerpaných z účtu za života jeho majitele osobou, které majitel sice udělil plnou moc k nakládání s peněžními prostředky na účtu, avšak která neprokázala právní důvod k jejich čerpání“.

V daném případě byl žalovaný 1) osobou s dispozičním oprávněním k účtu zůstavitelky, „v rámci dispozic s účtem zůstavitelky neoprávněně odčerpal z tohoto účtu žalobou označené finanční prostředky částečně před smrtí zůstavitelky, částečně po její smrti“, a předložením usnesení o projednání dědictví po zůstavitelce žalobkyně prokázala, že „je jediným dědicem práv a povinnost k účtu zůstavitelky, ze kterého byly žalovanými odčerpány finanční prostředky v žalované výši“. V argumentaci odvolacího soudu, že nedostatek aktivní legitimace žalobkyně k podání předmětné žaloby se dotýkají pouze žalované částky 171.100, Kč (a nikoli již ohledně částky 92.000, Kč, která byla odčerpána až po smrti zůstavitelky), pak žalobkyně spatřuje logický rozpor, když na jedné straně tvrdí odvolací soud, že žalobkyně zdědila jako dědička práv a povinnosti k účtu zůstavitelky pouze částku 459,11 Kč (bod 11), aby jinde v textu písemného vyhotovení svého rozhodnutí (bod 12) uvedl, že zdědila práva a povinnosti také k oběma podúčtům (spořícím účtům) ve výši jejich zůstatků ke dni smrti zůstavitelky.

Dále žalobkyně vyslovila nesouhlas se závěrem odvolacího soudu, že její nárok z titulu bezdůvodného obohacení ve výši 92.000 Kč (odpovídající částce odčerpané z účtu zůstavitelky po její smrti) zanikl tím, že žalovaný 1) na účet zůstavitelky vložil dne 30.4.2021 v hotovosti částku 95.000 Kč. Žalobkyně zdůraznila, že žalovaný tuto částku vložil na účet zůstavitelky „bez jakékoliv specifikace“, a proto podle jejího názoru byla oprávněna tuto částku započíst na svůj nárok na úhradu pohledávek (za nevydané zděděné movité věci) specifikovaných v přípise ze dne 22.3.2021.

6. Žalovaní navrhli, aby dovolání žalobkyně bylo jako nepřípustné odmítnuto, neboť otázky, které jsou pro posouzení věci podstatné, již byly dovolacím soudem vyřešeny a soudy se od právních názorů dovolacího soudu neodchýlily. Podstatné je, že žalobkyně není jedinou dědičku po zůstavitelce, a proto se nemůže domáhat vydání bezdůvodného obohacení ve svůj prospěch po druhém dědici. Dále zdůraznili, že vloženou částkou 95.000 Kč žalovaný 1) vracel prostředky odčerpané z účtu po úmrtí zůstavitelky, a proto proti tomu nemůže žalobkyně ničeho jiného započítávat. Kromě toho žalovaní nadále tvrdí, že žádnou pohledávku vůči nim žalobkyně nemá.

7. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu – dále jen „o.s.ř.“) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

8. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).

9. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.).

10. V projednávané věci bylo z hlediska skutkového stavu – mimo jiné – zjištěno, že zůstavitelka J. Š., zemřelá dne XY, byla matkou žalobkyně a žalovaného 1). Pravomocným usnesením Okresního soudu v Olomouci ze dne 3.3.2021 č.j. 66 D 2003/2020-227 byla v řízení o pozůstalosti schválena dohoda dědiců (žalobkyně a žalovaného 1) o rozdělení pozůstalosti po jejich zemřelé matce. Na základě této dohody žalovaný 1) nabyl pouze malou část pozůstalosti, zatímco žalobkyně – mimo jiné – nabyla práva a povinnosti k Plus Kontu č.ú. XY, vedenému na jméno zůstavitelky u Československé obchodní banky, a.s., v obvyklé ceně ve výši zůstatku na účtu ke dni úmrtí 459,11 Kč s příslušenstvím, a dále práva a povinnosti ke dvěma Spořícím účtům s krátkou výpovědní dobou (podúčtům výše uvedeného hlavního účtu) č. XY a č. XY, oběma vedeným na jméno zůstavitelky u Československé obchodní banky, a.s., v obvyklé ceně ve výši zůstatků na účtech ke dni úmrtí 19.395,74 Kč s příslušenstvím a 75.771,57 Kč s příslušenstvím. Podle odůvodnění tohoto usnesení při jednání před soudním komisařem vznikl mezi dědici spor o to, zda má být do aktiv pozůstalosti zařazena pohledávka zůstavitelky za žalovanou 2) ve výši finančních částek odčerpaných z účtu zůstavitelky č. XY žalovaným 1), který byl disponentem tohoto účtu a tyto finanční prostředky následně poslal na účet žalované 2). Z důvodu spornosti mezi dědici nebyla tato pohledávka zařazena do aktiv pozůstalosti a dědicové byli poučeni, že případný spor o existenci pohledávky zůstavitelky za žalovanou 2), příp. za žalovaným 1), mohou řešit mimo řízení o pozůstalosti.

11. Žalobkyně se nyní touto žalobou domáhá po žalovaném 1) a jeho dceři (žalované 2) vrácení finančních prostředků, které žalovaný 1) bez právního důvodu postupně odčerpal z účtu zůstavitelky č. XY jak za jejího života, tak po smrti. Odvolací soud – jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku – z důvodu nedostatku aktivní věcné legitimace žalobkyně zamítl žalobu v části, v níž se žalobkyně domáhala vrácení finančních prostředků v celkové výši 171.100,- Kč, které žalovaný 1) bez právního důvodu odčerpal z účtu zůstavitelky č. XY ještě za jejího života. Ve zbývající části, v níž se žalobkyně domáhala vrácení finanční částky, kterou žalovaný 1) bez právního důvodu odčerpal z účtu zůstavitelky č. XY až po její smrti, žalobu zamítl s odůvodněním, že žalobce (hotovostním vkladem částky 95.000 Kč na účet č. XY dne 30.4.2021) „tuto částku na účet maminky vrátil“.

12. Ve vztahu k částkám odčerpaným z účtu zůstavitelky po její smrti žalobkyně v dovolání namítá, že žalovaný dne 30.4.2021 vložil částku 95.000 Kč na účet č. XY „bez jakékoliv specifikace“, a že proto byla oprávněna ji (částečně) započíst na úhradu jiné pohledávky, kterou má vůči žalovanému 1). Podstatou této námitky je ovšem polemika se skutkovým zjištěním odvolacího soudu, že „žalovaný 1) tím, že částku 95.000 Kč vrátil na účet zůstavitelky, s jehož zůstatky na tomto účtu po smrti zůstavitelky nakládal, projevil vůli splnit pravě tento dluh“. Nehledě k tomu, že uvedená skutková námitka žalobkyně představuje nezpůsobilý dovolací důvod (dovolací přezkum je otevřen pouze otázkám právním – srov. § 241a odst. 1 o.s.ř.), dovolatelka zcela přehlíží, že sama přímo v žalobě uvedla, že žalovaný 1) dne 30.4.2021 vložil na účet č. XY finanční prostředky ve výši 95.000 Kč „jednoznačně v souvislosti s trestním oznámením žalobkyně na žalovaného 1) ze dne 29.3.2021“, které – jak se podává z obsahu spisu – se týkalo právě odčerpaných částek z účtu zůstavitelky, jež jsou předmětem této žaloby. Protože uvedená námitka žalobkyně není způsobilá založit přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o.s.ř., Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobkyně ve vztahu k části uplatněného nároku na vrácení částek, odčerpaných z účtu zůstavitelky č. XY po její smrti, podle ustanovení § 243c odst. 1 o.s.ř. odmítl.

13. Ve vztahu k části uplatněného nároku na vrácení částek v celkové výši 171.100 Kč, odčerpaných z účtu zůstavitelky č. XY ještě za jejího života, dovolatelka vytýká odvolacímu soudu, že „rozhodl v rozporu s právem a rozhodovací praxí“, konkrétně v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 25.6.2019, sp. zn. 24 Cdo 972/2019. V tomto rozhodnutí dovolací soud vyslovil názor, že dědic práv a povinností zemřelého majitele běžného účtu (zůstavitele) má aktivní věcnou legitimaci k podání žaloby na zaplacení finančních prostředků, odčerpaných (bez prokázání právního důvodu) z tohoto účtu za života jeho majitele (třetí) osobou s dispozičním právem k účtu, pouze za předpokladu, že je jediným dědicem zůstavitele. V nyní projednávané věci však podle pravomocného usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 3.3.2021 č.j. 66 D 2003/2020-227 žalobkyně nebyla jedinou dědičkou po zůstavitelce. Proto za tohoto stavu nelze odvolacímu soudu důvodně vytýkat jeho úsudek, že závěry citovaného rozsudku dovolacího soudu nelze na daný případ neaplikovat.

14. V posuzované věci (ve vztahu k části žaloby, jíž žalobkyně požaduje vrácení částek v celkové výši 171.100 Kč bez právního důvodu odčerpaných z účtu zůstavitelky č. XY za jejího života) dále závisí rozsudek odvolacího soudu na vyřešení právní otázky, za jakých podmínek (předpokladů) může dědic podat takovou žalobu (na vydání bezdůvodného obohacení proti jinému dědici) mimo řízení o pozůstalosti. Vzhledem k tomu, že při řešení této procesně právní otázky se odvolací soud odchýlil od závěrů ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, vyjádřených ve vztahu k současné právní úpravě účinné od 1.1.2014, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání žalobkyně je podle ustanovení § 237 o.s.ř. přípustné.

IV. Důvodnost dovolání

15. Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.

16. Výše nastíněnou procesně právní otázku je třeba posoudit – vzhledem k tomu, že zůstavitelka zemřela dne XY – podle zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále jen „z.ř.s.“).

17. Je mimo pochybnost, že právní úprava dědického práva (včetně řízení o pozůstalosti) účinná od 1.1.2014 nadále vychází z principu ingerence státu při nabývání dědictví; předpokládá mimo jiné, že dědictví po každém zůstaviteli musí být soudem projednáno a rozhodnuto, že řízení o pozůstalosti se zahajuje i bez návrhu a že v řízení o pozůstalosti musí být projednán také majetek, který při původním projednání a rozhodnutí dědictví nebyl znám (nebyl zjištěn). Co tvoří aktiva a pasiva pozůstalosti (§ 171 z.ř.s.), se de?nuje v návaznosti na hmotné právo. Jedním z úkolů pozůstalostního řízení je objasnit, jaká aktiva a pasiva (§ 171 z.ř.s.) je třeba v řízení vypořádat, a zabezpečit přitom práva dědiců a věřitelů zůstavitele k tomuto majetku.

18. Podle ustanovení § 172 odst. 1 z.ř.s. aktiva pozůstalosti soud zjistí především ze soupisu pozůstalosti nebo ze seznamu pozůstalostního majetku anebo ze společného prohlášení dědiců o pozůstalostním majetku.

19. Podle ustanovení § 172 odst. 2 z.ř.s. nebyla-li zjištěna podle odstavce 1, soud aktiva pozůstalosti objasní z údajů dědiců a uvede je v seznamu aktiv. Neshodnou-li se dědici na rozhodných skutečnostech o tom, co vše patří do aktiv pozůstalosti, ke spornému majetku se v řízení a při projednání pozůstalosti nepřihlíží.

20. Podle ustanovení § 189 odst. 1 z.ř.s. nepřihlíží-li se v řízení a při rozhodování o pozůstalosti k majetku nebo dluhům zůstavitele v důsledku postupu podle § 162 odst. 2 věty druhé, § 172 odst. 2 věty druhé nebo § 173 věty druhé, mohou se účastníci domáhat svých práv žalobou.

21. Podle ustanovení § 193 odst. 1 z.ř.s. objeví-li se po právní moci rozhodnutí o pozůstalosti majetek, který tvoří aktivum pozůstalosti, případě též pasivum pozůstalosti, soud o ně doplní v dosavadním řízení vyhotovený soupis nebo seznam o aktivech a pasivech pozůstalosti; to neplatí, jde-li o aktiva nebo pasiva, k nimž se v důsledku postupu podle § 162 odst. 2 věty druhé, § 172 odst. 2 věty druhé nebo § 173 věty druhé nepřihlíží.

22. Z citovaných ustanovení vyplývá, že soud v řízení o pozůstalosti obecně vychází ve vztahu k majetku (aktivům) a závazkům (pasivům) zůstavitele zásadně ze shodných – pro rozhodnutí relevantních – tvrzení účastníků pozůstalostního řízení, která poskytují spolehlivý právní základ pro posouzení, zda daná věc či majetkové právo zůstaviteli skutečně patřily, a v rámci řízení o pozůstalosti projednává jen taková majetková práva (příp. závazky) zůstavitele, o nichž nejsou relevantní pochybnosti (která nejsou mezi účastníky pozůstalostního řízení sporná). Ustanovení § 189 odst. 1 z.ř.s. a § 193 odst. 1 z.ř.s. svou věcnou působností dopadají na situaci, kdy při projednání pozůstalosti vzniknou spory o aktiva pozůstalosti, ke kterým se podle ustanovení § 172 odst. 2 věty druhé z.ř.s. jako ke spornému majetku v řízení o pozůstalosti nepřihlíží. Sporností aktiv (popř. pasiv) ve smyslu citovaných ustanovení je míněna výlučně situace, kdy v rámci řízení o pozůstalosti nebo navazujícího řízení o dodatečném projednání pozůstalosti některý z dědiců uplatní rozdílná (rozporná) tvrzení o skutečnostech, které jsou rozhodné pro posouzení (právní závěr), zda věc nebo jiná majetková hodnota, popřípadě dluh patřily zůstaviteli (k otázce co je sporným aktivem či pasivem srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29.4.2009 sp. zn. 21 Cdo 5455/2007). Ti z dědiců, kteří tvrdí, že do aktiv pozůstalosti patří i tento sporný majetek, mohou své nároky uplatnit samostatnou žalobou, která může být podána i po právní moci rozhodnutí o dědictví. Takováto žaloba (podaná po právní moci rozhodnutí o dědictví) potom může znít na vydání věci, vyklizení věci či vydání bezdůvodného obohacení, přitom jde-li o nemovité věci, které se zapisují do veřejného seznamu (katastru nemovitostí), může takováto žaloba nepochybně znít na určení práva dědice, ať již vlastnického či spoluvlastnického k této nemovité věci, která jako aktivum dědictví nebyla v řízení o pozůstalosti pro svou spornost projednána.

23. Jak bylo uvedeno již výše, s ohledem na princip ingerence státu při nabývání dědictví musí být v řízení o pozůstalosti projednán také majetek, který při původním projednání a rozhodnutí o dědictví nebyl znám (nebyl zjištěn). V této souvislosti hovoříme o nově zjištěných aktivech (popř. aktivech) pozůstalosti, o nichž se rozhoduje v řízení o dodatečném projednání pozůstalosti. Zde je však také nutno mít na zřeteli, že ustanovení § 193 odst. 1 věty za středníkem z.ř.s. jednoznačně zapovídá, aby v rámci dodatečného projednání pozůstalosti bylo autoritativně rozhodováno o nově se objevivších aktivech (popř. pasivech) pozůstalosti, „k nimž se v důsledku postupu podle § 162 odst. 2 věty druhé, § 172 odst. 2 věty druhé nebo § 173 věty druhé nepřihlíží“, tedy jde-li o aktiva (popř. pasiva) sporná. Práva k tomuto nově objevenému spornému majetku (a k žádnému jinému) je možno uplatnit žalobou předpokládanou ustanovením § 189 odst. 1 část věty za středníkem z.ř.s., o které soud, právě s ohledem na pravomocné konečné usnesení o pozůstalosti, rozhodne (ex nunc) definitivně a ve vztahu k účastníkům tohoto sporného řízení bez toho, aby bylo následně (po odstranění spornosti) nutné (či spíše možné) tato aktiva znovu projednávat v řízení o dodatečném projednání pozůstalosti (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26.1.2023 sp. zn. 24 Cdo 2680/2022, uveřejněný pod č. 84 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2023).

24. Úvaha odvolacího soudu (i soudu prvního stupně, s jehož závěry se v tomto směru ztotožnil), že „žaloba měla být koncipována tak, aby na základě projednání této žaloby byl výsledek sporu podkladem pro případné další projednání dědictví“, opomíjí, že závěry dřívější ustálené soudní praxe (obsažené např. v rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 30.6.2005 sp. zn. 30 Cdo 1072/2004 a ze dne 15.12.2005 sp. zn. 30 Cdo 1685/2004), podle kterých spor o to, zda součástí dědictví po zůstaviteli je určitý majetek, se v občanském soudním řízení typově řeší žalobou dědiců na určení, že zůstavitel byl v den svého úmrtí vlastníkem takového majetku v okamžiku smrti, nelze bez dalšího aplikovat za účinnosti nové právní úpravy účinné od 1.1.2014, která již po pravomocném vydání rozhodnutí o dědictví (§ 188 z.ř.s.) nepřipouští projednání těch aktiv (popř. pasiv) pozůstalosti, které účastníci učinili spornými, ať již v původním řízení o pozůstalosti nebo v řízení o dodatečném projednání pozůstalosti.

25. Z výše podaného výkladu vyplývá, že dědicové se mohou za stávající právní úpravy (účinné od 1.1.2014) svých práv domáhat rovněž žalobou mimo řízení o pozůstalosti. Uplatnit svá práva žalobou mimo řízení o pozůstalosti podle ustanovení § 189 z.ř.s. sice dědic může ještě před skončením řízení o pozůstalosti (ve vztahu k obsahově totožné předešlé právní úpravě srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1.3.2007 sp. zn. 29 Odo 208/2005, nebo podle současné právní úpravy rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29.10.2020 sp. zn. 24 Cdo 311/2020), předpokladem však je, že jde o práva k majetku, k němuž soud v řízení o pozůstalosti při projednání pozůstalosti v důsledku neshody dědiců na rozhodných skutečnostech nepřihlížel.

Naléhavý právní zájem (§ 80 o.s.ř.) na určení, že určitá mezi dědici sporná věc, právo nebo jiná majetková hodnota náležela ke dni smrti zůstaviteli, může být dán z logiky věci jen do doby, než soud v řízení o pozůstalosti pravomocně rozhodne o dědictví (§ 185 z.ř.s.), neboť jen do té doby lze případný rozsudek o podané žalobě odstraňující spornost aktiv (či pasiv) ještě zohlednit v rámci pozůstalostního řízení, a to změnou usnesení o obvyklé ceně majetku zůstavitele (§ 180 odst. 2 z.ř.s.). Nicméně od okamžiku, kdy nabude usnesení o dědictví právní moci, zákon vylučuje, aby následně odstraněná spornost aktiv (či pasiv) byla ve smyslu ustanovení § 189 odst. 1 ve spojení s § 193 odst. 1 část věty za středníkem z.ř.s.

jakkoliv zohledněna v rámci pozůstalostního řízení, případně v rámci řízení o dodatečném projednání pozůstalosti. Zákon naopak výslovně stanoví, že po právní moci usnesení o dědictví se spor o aktiva (či pasiva) pozůstalosti může definitivně vyřešit jen v řízení sporném, přičemž je vyloučeno, aby se rozhodovalo o rozsahu aktiv (či pasiv) náležejících ke dni smrti zůstaviteli. Řečeno jinak po právní moci usnesení o dědictví se může dědic domáhat ve svůj prospěch vůči ostatním dědicům zpravidla již jen vydání věci, bezdůvodného obohacení nebo určení práva nebo právního vztahu.

Obdobně se postupuje v řízení o dodatečném projednání pozůstalosti (§ 193 odst. 1 z.ř.s.) jen s tím rozdílem, že o aktivech (popř. pasivech), které se až v rámci takového řízení ukázaly jako sporné, je možné pojmově rozhodnout výlučně jen ve sporném řízení, neboť tu už existuje pravomocné usnesení o dědictví (k tomu rovněž srov. již zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26.1.2023 sp. zn. 24 Cdo 2680/2022, uveřejněný pod č. 84 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2023).

26. V projednávané odvolací soud v odůvodnění napadeného rozsudku akcentoval, že částka 171.100 Kč, odčerpaná žalovaným 1) z účtu zůstavitelky č. XY za jejího života, „nemohla být předmětem projednání a rozhodnuti o dědictví, neboť tato pohledávka zůstavitelky nebyla pro neshodu dědiců o rozhodných skutečnostech do aktiv dědictví zařazena a s pohledávkou v této výši není tudíž počítáno v rámci stanovení obvyklé ceny majetku a jiných aktiv pozůstalosti zůstavitelky“. Ačkoli podle uvedeného vyjádření odvolacího soudu šlo tedy o spornou pohledávku (sporné aktivum pozůstalosti), k níž se ve smyslu ustanovení § 172 odst. 2 z.ř.s. při projednání pozůstalosti nepřihlíželo, odvolací soud – veden nesprávným právním názorem – z této skutečnosti nevyvodil odpovídající právní závěr o tom, zda práva k tomuto spornému aktivu pozůstalosti byla žalobkyně oprávněna (po právní moci usnesení o dědictví) uplatnit žalobou předpokládanou v ustanovení § 189 odst. 1 z.ř.s. v podobě, v jaké byla podána.

27. Vzhledem k tomu, že napadený rozsudek odvolacího soudu v části, v níž bylo zamítavě rozhodnuto o uplatněného nároku žalobkyně na vrácení částek v celkové výši 171.100 Kč, odčerpaných z účtu zůstavitelky č. XY za jejího života, není správný, a protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud České republiky napadený rozsudek v této části zrušil (§ 243e odst. 1 o.s.ř.). Jelikož důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky v odpovídajícím rozsahu rovněž toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o.s.ř.).

28. Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém

rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 5. 9. 2024

JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D. předseda senátu