33 Odo 1277/2004

33 Odo 1277/2004

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.

Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci

žalobců a) J. P., a b) J. P., proti žalované L. Z., o zaplacení částky

153.902,40 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn.

4 C 1226/99, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne

23. února 2004, č. j. 17 Co 268/2002-91, takto :

I. Dovolání proti výroku rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23.

února 2004, č. j. 17 Co 268/2002-91, jímž byl změněn rozsudek Okresního soudu

ve Znojmě ze dne 25. června 2001, č. j. 4 C 1226/99-57, tak, že se zamítá

žaloba, aby žalovaná byla povinna každému žalobci zaplatit částku 76.951,20 Kč

s 21 % úrokem z prodlení od 31. 1. 1997 do zaplacení, se zamítá.

II. Dovolání proti výrokům rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23.

února 2004, č. j. 17 Co 268/2002-91, jimiž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů

řízení před soudem prvního stupně a nákladů odvolacího řízení, se odmítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Žalobci se žalobou podanou dne 3. 11. 1999 domáhali, aby žalovaná každému z

nich zaplatila 76.951,20 Kč s příslušenstvím představující bezdůvodné

obohacení, které na jejich úkor získala tím, že po smrti jejich otce provedla

výběr zůstatku vkladu na účtu, který nabyli v dědickém řízení.

Okresní soud ve Znojmě rozsudkem ze dne 25. června 2001, č. j. 4 C 1266/99-57,

uložil žalované povinnost zaplatit každému ze žalobců do tří dnů od právní moci

rozsudku částku 76.951,20 Kč a rozhodl o nákladech řízení a poplatkové

povinnosti. Vyšel ze zjištění, že otec žalobců MVDr. M. P. zemřel 29. 10. 1995

bez zanechání závěti. Žalobci (tehdy nezletilí) coby jediní dědici uzavřeli dne

14. 4. 1997 dědickou dohodu, podle níž oba nabývají každý rovným dílem veškerý

zůstavitelův majetek. Okresní soud ve Znojmě za nezletilé žalobce schválil

dohodu o vypořádání dědictví rozsudkem ze dne 5. 9. 1997, sp. zn. Nc 567/9,

jenž nabyl právní moci dne 12. 11. 1997. Tentýž soud pak v dědickém řízení

dohodu žalobců schválil usnesením ze dne 4. prosince 1997, č. j. D 1313/95-76,

které nabylo právní moci dne 3. 1. 1998. Do aktiv dědictví po zůstaviteli,

které žalobci nabyli, byl zařazen i zůstatek na běžném účtu u A., a. s., jenž

činil ke dni smrti zůstavitele 103.902,40 Kč, a zůstatek na vkladovém účtu u A.

a. s., jenž činil k témuž dni 50.000,- Kč. V důsledku zrušení vkladového účtu

ke dni 29. 2. 1996 byla jistina 50.000,- Kč převedena na běžný účet, k němuž

měla žalovaná dispoziční oprávnění, a vybrala z něho po smrti zůstavitele

celkem 153.902,40 Kč. O výběru částky 100.000,- Kč se matka v tu dobu

nezletilých žalobců A. P. dozvěděla dne 9. 9. 1996 při jednání o dědictví u

notáře. O výběrech dalších částek, které žalovaná uskutečnila od 12. 12. 1995

do 9. 8. 1996, se žalobci dozvěděli 20. 3. 1997, kdy jim soudní komisař sdělil,

že na běžném účtu je zůstatek 279,40 Kč. Na základě takto zjištěného skutkového

stavu soud prvního stupně dovodil, že žalovaná se na úkor žalobců bezdůvodně

obohatila tím, že z běžného účtu zůstavitele po jeho smrti vybrala celkem

částku 153.902,40 Kč, a je tedy povinna získané bezdůvodné obohacení vydat (§

451, § 456 a § 458 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, v platném znění

- dále jen „obč. zák.“). Námitku promlčení vznesenou žalovanou neshledal

oprávněnou s odůvodněním, že žaloba byla podána před uplynutím objektivní i

subjektivní promlčecí doby. Počátek běhu subjektivní promlčecí doby totiž

spojoval s okamžikem, kdy byla soudem schválena dohoda o vypořádání dědické

dohody za nezletilé žalobce (teprve tehdy mohli žalobci uplatnit nárok na

vydání bezdůvodného obohacení u soudu).

K odvolání žalované Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 23. února 2004, č. j. 17 Co 268/2002-91, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že zamítl žalobu,

aby žalovaná zaplatila každému ze žalobců částku 76.6851,20 Kč s 21 % úrokem z

prodlení od 31. 1. 1997 do zaplacení, a rozhodl o nákladech řízení před soudy

obou stupňů a o poplatkové povinnosti. Skutkový stav zjištěný soudem prvního

stupně převzal a doplnil jej o zjištění, že na běžný účet zůstavitele

zaměstnavatel žalované poukázal mzdu za období od 1. 12. 1994 do 30. 9. 1995 v

celkové částce 59.069,- Kč. Žalovaná na nákladech pohřbu zůstavitele

vynaložila celkem 16.390,- Kč, JUDr. P. D., který zastupoval zůstavitele v

řízení o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví, zaplatila vyúčtovanou

odměnu v částce 4.470,- Kč a PhDr. M. S. zaplatila částku 10.000,- Kč za

vypracování daňového přiznání, vedení účetnictví a uzavření firmy zůstavitele. Odvolací soud se ztotožnil s právním závěrem soudu prvního stupně, že žalovaná

získala výběrem částek z běžného účtu zůstavitele majetkový prospěch na úkor

žalobců, a to v důsledku plnění bez právního důvodu. Současně ovšem

konstatoval, že tento závěr se prosadí s výjimkou finančních prostředků

představujících mzdu, kterou zaměstnavatel zasílal žalované na uvedený běžný

účet. Vzhledem ke vznesené námitce promlčení však zaměřil pozornost především

na posouzení této námitky, již shledal důvodnou. Soudu prvního stupně

nepřisvědčil, že promlčecí doba počala plynout 13. 11. 1997, tedy dne

následujícího po dni, kdy nabyl právní moci rozsudek opatrovnického soudu

prvního stupně ze dne 5. září 1997, sp. zn. Nc 567/99, jímž byla schválena

dohoda o vypořádání dědictví. Zdůraznil, že v případě nároku na vydání

bezdůvodného obohacení není počátek promlčecí doby, která je upravena v § 107

obč. zák., vázán na actio nata (tj. na okamžik, kdy právo mohlo být vykonáno

poprvé). Protože subjektivní dvouletá promlčecí doba počíná běžet ode dne, kdy

se oprávněný dozví, že došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo se na jeho úkor

obohatil (§ 107 odst. 1 obč. zák.), a matka žalobců (jejich zákonná zástupkyně)

se o výběru částky 100.000,- Kč dozvěděla od žalované dne 9. 9. 1996, počala

téhož dne běžet subjektivní promlčecí doba, jejíž konec připadl na 9. 9. 1998. Tímto dnem se právo na vydání částky 100.000,- Kč promlčelo (vzdor tomu, že v

tu dobu ještě běžela objektivní promlčecí doba). Současně podotkl, že žalobci

byli jedinými dědici po zůstaviteli, a věděli tudíž, že k bezdůvodnému

obohacení mohlo dojít jedině na jejich úkor. Schválením dědické dohody došlo

pouze k vyjasnění, co který z nich z dědictví nabyl. V případě, že by byl

správný názor žalobců, že počátek subjektivní promlčecí doby je třeba vázat na

právní moc rozhodnutí soudu, jímž byla schválena dohoda o vypořádání dědictví,

i tak by k promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení došlo a to

uplynutím objektivní promlčecí doby (k výběru částky 100.000,- Kč došlo dne 31. 10. 1995, poslední den tříleté objektivní promlčecí doby připadl na 31. 10. 1998 a žaloba byla podána dne 3. 11. 1999).

U částky 53.902,40 Kč počala běžet

subjektivní promlčecí doba v blíže nezjištěný den měsíce března 1997, kdy

žalobci obdrželi od pověřeného soudního komisaře přípis se sdělením, že ke dni

31. 1. 1997 byl na běžném účtu jejich otce zůstatek ve výši 279,40 Kč. Odvolací

soud považoval za nadbytečné zabývat se tím, který konkrétní březnový den se

žalobci o výběru dozvěděli, neboť žaloba byla podle jeho názoru podána před

uplynutím subjektivní promlčecí doby. Ze zjištění, že výběry dalších částek

(jež v souhrnu činily 53.902,40 Kč) žalovaná uskutečnila v době do 9. 8. 1996,

dovodil, že objektivní tříletá promlčecí doba počala běžet právě tímto dnem a

její konec připadl na 9. 8. 1999, tedy opět na den předcházející podání žaloby. Nárok na vydání částky 53.902,40 Kč je proto rovněž promlčen. Nepřitakal

námitce žalobců, že v posuzovaném případě délka objektivní promlčecí doby

činila deset let, neboť žalovaná získala bezdůvodné obohacení úmyslně (§ 107

odst. 2 obč. zák.). S poukazem na závěry obsažené v rozhodnutí Nejvyššího soudu

ze dne 23. ledna 2003, sp. zn. 33 Odo 134/2002, vyslovil, že rozhodujícím

znakem úmyslu (ať přímého či nepřímého) je předchozí vědomost subjektu, který

se neoprávněně obohatil, o tom, že svým jednáním získává nebo získat může

hodnoty vyjádřitelné v penězích, které mu nenáležejí. Obecné tvrzení žalobců,

že žalovaná jednala „nade vší pochybnost“ úmyslně a že její jednání v sobě nese

znaky skutkové podstaty trestného činu krádeže či zpronevěry, nepovažoval za

postačující. I když postup žalované odvolací soud neshledal v souladu s

právními předpisy (úhradu veškerých dluhů měla ponechat na žalobcích a své

případné pohledávky za zůstavitelem měla přihlásit do dědictví), zároveň

uzavřel, že zjištěné skutkové okolnosti (na běžný účet zůstavitele

zaměstnavatel žalované poukázal mzdu v celkové výši 59.069,- Kč, žalovaná na

nákladech pohřbu vynaložila částku 16.390,- Kč a částky 4.470,- Kč a 10.000,-

Kč zaplatila za zůstavitele jeho věřitelům) nenasvědčují tomu, že žalovaná

získala bezdůvodné obohacení úmyslným jednáním. Proto se nemůže uplatnit

objektivní promlčecí doba deseti let.

Žalobci v dovolání, jehož přípustnost opřeli o § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.,

prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.

napadli správnost právního závěru odvolacího soudu, že počátek běhu subjektivní

promlčecí doby je spojen s okamžikem, kdy se při jednání u notáře (9. 9. 1996),

případně z přípisu notáře (březen 1997) dozvěděli, že došlo k bezdůvodnému

obohacení a kdo se takto obohatil. I nadále jsou přesvědčeni, že subjektivní

promlčecí doba nemůže začít běžet, dokud není zřejmé, na čí úkor bylo

bezdůvodné obohacení získáno. Tak tomu je až v okamžiku, kdy rozhodnutí, jímž

opatrovnický soud schválí uzavřenou dědickou dohodu nezletilých dědiců, nabyde

právní moci. Protože rozhodnutí opatrovnického soudu nabylo právní moci dne 4.

12. 1997 a žaloba byla podána dne 3. 11. 1999, nemohlo dojít k promlčení nároku

na vydání bezdůvodného obohacení. Nelze totiž vyloučit, že podle dědické dohody

mohl celý nárok vůči žalované připadnout jen jednomu z nich. Na úkor toho,

který nárok nezíská, by proto subjektivní promlčecí doba nemohla začít běžet

vůbec. Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3 o. s. ř. žalobci

namítli, že právní závěr odvolacího soudu o délce objektivní promlčecí doby

spočívá na nesprávném skutkovém zjištění, že žalovaná bezdůvodné obohacení

nezískala jednáním úmyslným, nýbrž nedbalostním. Mají za to, že na straně

žalované je splněn kvalifikační znak úmyslného jednání při získání bezdůvodného

obohacení, v důsledku čehož došlo k prodloužení objektivní promlčecí doby ze

tří na deset let. Z dědického spisu vedeného soudem prvního stupně pod sp. zn.

D 1313/95 vyplývá, že žalovaná si musela být při výběru téměř celé částky z

běžného účtu zůstavitele vědoma, že po jeho smrti zanikají veškerá zmocnění k

dispozičním právům, a že vybírá prostředky, které jí nenáleží; proto bance

zatajila úmrtí majitele účtu. I když z obsahu dědického spisu je nesporné, že

na účet docházela též mzda žalované, zároveň se z něho podává, že za stejnou

dobu byla vybrána nejméně taková částka. Pohledávky za advokátem JUDr. P. D. a

účetní zůstavitele PhDr. S. považují z podrobně rozvedených důvodů za sporné, a

proto je v dědickém řízení neuznali. Nejsou srozuměni ani s výroky, jimiž

odvolací soud rozhodl za aplikace § 142 odst. 1 o. s. ř. o nákladech řízení,

aniž zohlednil jejich majetkové a sociální poměry, které odůvodňovaly použití §

150 o. s. ř. Z uvedených důvodů navrhli rozsudek odvolacího soudu zrušit a věc

mu vrátit k dalšímu řízení.

V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského

soudního řádu, ve znění před 1. dubnem 2005 - dále opět jen „o. s. ř.“ (srovnej

článek II bod 3. přechodných ustanovení zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění

zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a

některé další zákony).

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění,

že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnými osobami - účastníky řízení, při

splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelů (§ 240 odst. 1, § 241 odst.

1 a 4 o. s. ř.), a že je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., se

zaměřil na posouzení otázky, zda je též důvodné.

Podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího

soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými

dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení dovolatelem. Z § 242 odst.

3 věty druhé o. s. ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám

uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o. s. ř.,

jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí

ve věci. Protože žalobci žádnou z těchto vad netvrdili a jejich existence

nevyplývá ani z obsahu spisu, zabýval se dovolací soud uplatněným dovolacím

důvodem, jak byl žalobci obsahově konkretizován.

Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. lze

namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní

posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní

normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně

určenou, nesprávně vyložil, nebo ze zjištěných skutečností vyvodil nesprávné

právní závěry.

Podle § 101 obč. zák. pokud není v dalších ustanoveních uvedeno jinak, je

promlčecí doba tříletá a běží ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé.

Podle § 107 odst. 1 obč. zák. právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení

se promlčí za dva roky ode dne, kdy se oprávněný dozví, že došlo k bezdůvodnému

obohacení a kde se na jeho úkor obohatil. Podle odstavce 2 téhož ustanovení

nejpozději se právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení promlčí za tři

roky, a jde-li o úmyslné bezdůvodné obohacení, za deset let ode dne, kdy k němu

došlo.

U práva na vydání plnění z bezdůvodného obohacení je specielně stanovena dvojí

kombinovaná promlčecí doba, a to subjektivní, která je dvouletá, a objektivní

tříletá (resp. desetiletá). Obecná promlčecí doba podle § 101 obč. zák. se tu

proto neuplatní. Počátek promlčecích dob podle § 107 odst. 1 a 2 obč. zák. je

upraven odlišně. Počínají, běží a končí nezávisle na sobě. Jejich vzájemný

vztah je takový, že skončí-li běh jedné z nich, právo se promlčí bez ohledu na

druhou promlčecí dobu. Jinými slovy řečeno, právo na vydání plnění z

bezdůvodného obohacení se promlčí uplynutím té promlčecí doby, jejíž běh skončí

dříve. Zatímco pro stanovení počátku běhu objektivní promlčecí doby ve smyslu §

107 odst. 2 obč. zák. je rozhodující okamžik, kdy bezdůvodné obohacení fakticky

vzniklo, počátek subjektivní promlčecí doby podle § 107 odst. 1 obč. zák. se

váže k okamžiku, kdy oprávněný nabyl vědomost o tom, že na jeho úkor došlo k

získání bezdůvodného obohacení a kdo je získal; vyžaduje se přitom skutečná

(prokázaná) vědomost oprávněného. V tomto smyslu subjektivní promlčecí doba

počíná běžet od okamžiku, kdy oprávněný zjistí skutkové okolnosti, z nichž lze

dovodit vznik bezdůvodného obohacení a odpovědný subjekt, který bezdůvodné

obohacení získal.

V posuzovaném případě spočívá bezdůvodné obohacení žalované v tom, že bez

právního důvodu (kromě částky představující její mzdu) po smrti otce žalobců

provedla výběry peněz z účtu zůstavitele, které nabyli žalobci děděním po svém

otci.

Žalobcům nelze přisvědčit, že před tím, než rozsudek Okresního soudu ve Znojmě

ze dne 5. 9. 1997, č. j. Nc 567/97-6, jímž byla za nezletilé žalobce schválena

dohoda o vypořádání dědictví po jejich zemřelém otci, nabyl právní moci,

nemohli právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení uplatnit a že teprve

tímto okamžikem získali znalost, na čí úkor bylo bezdůvodné obohacení získáno.

Otázku určení počátku běhu subjektivní promlčecí doby podle § 107 odst. 1 obč.

zák. v obdobném případě Nejvyšší soud České republiky již vyřešil ve svém

rozsudku ze dne 26. 9. 2001, sp. zn. 25 Cdo 1960/99, uveřejněném v Souboru

rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, svazku

10/2001. V něm dospěl k závěru, že i když právní úprava dědického práva vychází

z principu ingerence státu při nabývání dědictví (předpokládá mimo jiné, že

dědictví po každém zůstaviteli musí být soudem projednáno a rozhodnuto), podle

§ 460 obč. zák. platí, že dědictví se nabývá smrtí zůstavitele. S poukazem na

závěry vyjádřené v rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 4. 1972, sp. zn.

11 Co 48/72, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R

42/1974, vyslovil, že v období od smrti zůstavitele až do vypořádání dědictví

pravomocným rozhodnutím soudu jsou dědici považováni za vlastníky celého

majetku patřícího do dědictví (všech věcí, hodnot a jiných majetkových práv

zůstavitele), z právních úkonů, týkajících se věcí, hodnot nebo jiných

majetkových práv patřících do dědictví, jsou oprávněni a povinni vůči jiným

osobám společně a nerozdílně. Jejich dědický podíl přitom vyjadřuje míru, jakou

se navzájem podílejí na těchto právech a povinnostech. Jsou proto kromě jiného

oprávněni uplatnit i nárok na vydání bezdůvodného obohacení vznikl-li třetí

osobě v souvislosti se zmenšením majetku náležejícího do dědictví jednáním této

třetí osoby. Protože od těchto závěrů není důvod se odchylovat ani v dané věci,

je správný názor odvolacího soudu, že pro posouzení počátku běhu subjektivní

promlčecí doby bylo rozhodující, kdy se dědici (žalobci) skutečně dozvěděli o

tom, že se žalovaná na jejich úkor bezdůvodně obohatila výběrem peněz z běžného

účtu, který patří do dědictví po jejich zemřelém otci. Z toho tedy plyne, že

počátek subjektivní promlčecí doby nebyl v tomto případě závislý na nabytí

právní moci rozhodnutí opatrovnického soudu o schválení dohody o vypořádání

dědictví za tehdy nezletilé žalobce.

V posuzovaném případě bylo nepochybně zjištěno, že otec žalobců zemřel dne 29.

10. 1995. Již od tohoto data byli žalobci jako dědici legitimováni (společně a

nerozdílně) k uplatnění případného nároku na vydání plnění z bezdůvodného

obohacení. Žalobci, resp. jejich matka A. P. získala vědomost o výběru částky

100.000,- Kč z běžného účtu zůstavitele dne 9. 9. 1996 a částky 53.902,40 Kč v

měsíci březnu 1997 (20. 3. 1997). Od těchto okamžiků začala běžet subjektivní

dvouletá promlčecí doba; u částky 100.000,- Kč její konec připadl na 9. 9. 1998

a u částky 53.902,40 Kč na měsíc březen 1999 (konkrétně na 20. 3. 1999).

Protože žaloba byla podána u soudu až dne 3. 11. 1999, došlo k promlčení obou

částek v důsledku marného uplynutí subjektivní promlčecí doby, neboť její běh

skončil dříve než u objektivní promlčecí doby (částka 100.000 Kč byla vybrána

dne 31. 10. 1995 a částka 53.902,40 Kč nejpozději dne 9. 8. 1996).

Za této situace je pak nadbytečné zabývat se otázkou, zda objektivní promlčecí

doba byla tříletá či desetiletá, neboť i kdyby závěry odvolacího soudu, že

objektivní promlčecí doba byla v tomto případě tříletá, nebyly správné, nemělo

by to vliv na správnost posouzení počátku běhu subjektivní promlčecí doby a na

správnost závěru, že právo na plnění z bezdůvodného obohacení se promlčelo v

důsledku marného uplynutí samostatně běžící subjektivní promlčecí doby.

Lze tak uzavřít, že žalobcům se prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a

odst. 2 písm. b/ o. s. ř. nepodařilo zpochybnit věcnou správnost závěru

odvolacího soudu, že právo žalobců na vydání plnění z bezdůvodného obohacení ve

výši 153.902,40 Kč je promlčeno (byť u částky 53.902,40 Kč posuzoval odvolací

soud promlčení z hlediska objektivní promlčecí doby). Dovolací soud proto

dovolání proti výroku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního

stupně ve věci samé, zamítl (§ 243b odst. 2 věta před středníkem o. s. ř.).

Přípustnost dovolání proti nákladovým výrokům rozsudku odvolacího soudu

nepřichází podle § 237 odst. 1 o. s. ř. v úvahu, neboť výrok o nákladech

řízení, který má vždy povahu usnesení (byť je začleněn do rozsudku soudu), není

rozhodnutím ve věci samé (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. ledna

2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a

stanovisek pod R 4/2003). Přípustnost dovolání není založena ani § 238, § 238a

a § 239 o. s. ř., neboť napadené nákladové výroky nelze podřadit žádnému z tam

taxativně vyjmenovaných případů. Dovolacímu soudu proto nezbylo, než dovolání

proti výrokům rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení pro jeho

nepřípustnost odmítnout (§ 243b odst. 5 věta první, § 218 písm. c/ o. s. ř.).

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto za situace, kdy žalované v této

fázi řízení nevznikly žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla proti

žalobcům právo (§ 243b odst. 5 věta první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142

odst. 1 o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 31. října 2006

JUDr. Blanka Moudrá, v. r.

předsedkyně senátu