24 Cdo 4563/2018-239
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a JUDr. Romana Fialy v právní věci žalobkyně Československé obchodní banky, a. s., se sídlem v Praze 5, Radlická 333/150, identifikační číslo osoby 000 01 350, proti žalovanému T. W., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Zdeňkem Navrátilem, advokátem ADVOKÁTNÍ KANCELÁŘ PELÍŠEK, NAVRÁTIL & PARTNEŘI s. r. o., se sídlem v Brně, Bašty 416/8, o určení neúčinnosti darovací smlouvy, vedené u Okresního soudu ve Vyškově pod sp. zn. 10 C 143/2013, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16. května 2018, č. j. 16 Co 395/2017-202, t a k t o:
I. Dovolání žalovaného se odmítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Okresní soud ve Vyškově (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 24. srpna 2017, č. j. 10 C 143/2013-171, určil, že označená darovací smlouva, jejímž předmětem bylo darování spoluvlastnického podílu v uvedeném rozsahu na specifikovaném nemovitém majetku, a na základě které označený dlužník žalobkyně a syn žalovaného daroval (svému otci) žalovanému předmětný spoluvlastnický podíl na tomto nemovitém majetku, je vůči žalobkyni právně neúčinná, a dále
rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy všech stupňů.
Soud prvního stupně rozhodoval ve věci podruhé, když jeho předchozí (žalobě vyhovující) rozsudek ze dne 4. března 2014, č. j. 10 C 143/2013-86, jakož i (prvoinstanční rozsudek) potvrzující rozsudek Krajského soudu v Brně (dále již „odvolací soud“) ze dne 14. října 2015, č. j. 16 Co 169/2014-114, byl(y) zrušen(y) rozsudkem Nejvyššího soudu České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) ze dne 20. dubna 2017, sp. zn. 21 Cdo 904/2016 a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Nejvyšší soud přistoupil ke zrušení těchto rozhodnutí z toho důvodu, že v řízení nebylo přistoupeno k provedení žalovaným navržených důkazů, in concreto se jednalo výslech žalovaného a dlužníka žalobkyně – L. W.
V dalším řízení soud prvního stupně ve smyslu kasačního rozsudku dovolacího soudu provedl účastnický výslech žalovaného, jakož i předmětného svědka, a s ohledem na výsledky dalšího dokazování dospěl k závěru, že žalovaný „tak neprokázal, že s náležitou pečlivostí vyvinul aktivitu rozpoznání úmyslu svého syna zkrátit možnost vymožení pohledávky žalobkyně, naopak z provedeného dokazování má soud za prokázané, že žalovaný věděl o tomto závazku, a to ke dni uzavření darovací smlouvy více než 2 měsíce. Žalobkyně se proto důvodně dovolala vůči žalovanému neúčinnosti darovací smlouvy s tím, že tyto závěry jsou zcela v souladu s ustavenou judikaturou Nejvyššího soudu...“
K odvolání žalovaného odvolací soud (rovněž v pořadí druhým) rozsudkem potvrdil (jako věcně správné rozhodnutí) podle § 219 o. s. ř. rozsudek soudu prvního stupně a dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud se ztotožnil skutkovým i právním závěrem soudu prvního stupně v tom směru, že žalovaný „nevyvinul žádnou významnou aktivitu za účelem prověření majetkové situace svého syna - dlužníka žalobce, přestože věděl o jeho finančních problémech v podnikání, o existenci vymahatelné pohledávky vůči žalobci vtělené do notářského zápisu se svolením k vykonatelnosti. Ani odvolací soud neuvěřil tvrzení žalovaného, že smyslem a účelem majetkových převodů v rámci rodiny v lednu 2013 bylo narovnání majetkových vztahů v rodině kvůli závěti žalovaného. Jde tudíž plně k tíži žalovaného, že nevyvinul náležitou pečlivost a nepřesvědčil se o tom, zda předmětná darovací smlouva nezkracuje žalobce a učinil právní úkon k újmě práv žalobce.“
Odvolací soud uzavřel, že: „žalovaný při uzavírání darovací smlouvy zanedbal náležitou pečlivost, k uspokojení vymahatelné pohledávky žalobce nelze použít jiný majetek dlužníka, neboť dlužník jiný majetek nemá, je nezaměstnaný a žije jako bezdomovec. Dlužníkem uzavřená darovací smlouva zkrátila uspokojení vymahatelné pohledávky žalobce, tudíž tento právní úkonu je odporovatelný ve smyslu ustanovení § 42a občanského zákoníku.“
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný (dále též „dovolatele“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, které ovšem není - jak bude dále vyloženo - ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné.
Z obsahu podaného dovolání (vymezeného dovolacího důvodu a varianty předpokladu přípustnosti dovolání) vyplývá, že dovolatel zpochybňuje správnost odvolacím soudem řešené právní otázky týkající výkladu § 42a odst. 2 obč. zák. ohledně důkazního břemene žalovaného k prokázání toho, že ani při vynaložení „náležité pečlivosti“ nemohl rozpoznat, že předmětnou darovací smlouvu dlužník L. W. (jako dárce) uzavřel se žalovaným (obdarovaným) s úmyslem převést majetek na třetí osobu (žalovaného) a zkrátit tak žalobkyni jako svoji věřitelku.
Nesprávné právní posouzení věci a odchýlení se v řešení uvedené právní otázky od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu ovšem dovolatel vyvozuje ze zpochybňování skutkového stavu, z nějž při rozhodování vycházel odvolací soud, a to na podkladě své tvrzené skutkové verze případu, kterážto okolnost ovšem sama o sobě přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá.
Dovolatel totiž zcela pomíjí, že v dovolacím řízení nelze revidovat skutková zjištění, z nichž při meritorním rozhodování vycházel odvolací soud (ledaže nejsou určitá, srozumitelná nebo navzájem souladná, kteréžto defekty v tomto případě zjištěny nebyly), neboť podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci; z toho tedy plyne již shora vyřčené, tj. že dovolatel prostřednictvím zpochybňování skutkového stavu rozhodného pro právní posouzení věci odvolacím soudem přípustnost svého dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. založit nemůže.
Za dané konstelace proto ani odkaz dovolatele na jím označená rozhodnutí dovolacího soudu ničeho nemění na faktu, že prostým zpochybňováním skutkového stavu (zde v otázce, zda žalovaný vyvinul před uzavřením předmětné darovací smlouvy náležitou pečlivost a nemohl tudíž poznat úmysl dlužníka zkrátit žalobkyni coby svou věřitelku) se dovolateli nepodařilo založit přípustnost jeho dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř.
Dovolací soud pro úplnost poznamená, že písemné vyhotovení odůvodnění rozsudku odvolacího soudu (stejně jako soudu prvního stupně) splňuje zákonem stanovené náležitosti podle § 157 odst. 2 o. s. ř., je z něj zřejmý (též formou odkazu na právně perfektní skutková zjištění a právní posouzení věci obsažená v odůvodnění prvoinstančního rozhodnutí) skutkový základ věci, jakož i právně kvalifikační závěr vedoucí k potvrzení žalobě vyhovující rozsudku soudu prvního stupně. Skutkový závěr odvolacího soudu je sumarizací právně rozhodných skutkových zjištění učiněných na základě zhodnocení procesně bezvadně provedených důkazů již v prvoinstančním řízení, přičemž právní posouzení věci se opírá o předmětnou dosavadní hmotněprávní úpravu, a to ve světle označené (citované) judikatury dovolacího soudu vztahující se k předmětné materii.
Z rozhodnutí odvolacího soudu (ale ani soudu prvního stupně) neprozařují žádné procesní anomálie, projevy svévole či nerespektování zásad spravedlivého procesu. Jinými slovy řečeno, předmětná skutková zjištění umožňovala odvolacímu soudu přistoupit k zaujetí daného právního posouzení věci a tedy k vydání uvedeného rozhodnutí, které za těchto skutkových poměrů nijak nekoliduje s judikaturou dovolacího soudu vztahující se k právní materii odporovatelnosti právních úkonů.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 3. 7. 2019
JUDr. Pavel Vrcha předseda senátu