24 Cdo 554/2025

24 Cdo 554/2025-373

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy, a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobce R. H., zastoupeného Mgr. Štěpánem Ciprýnem, advokátem se sídlem v Praze, Rumunská č. 1720/12, proti žalované V. D., zastoupené JUDr. Jaromírem Štůskem, LL.M., Ph.D., advokátem se sídlem v Praze, Jandova č. 185/6, o určení dědického práva, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. listopadu 2024, č. j. 17 Co 293/2024-355, takto:

I. Dovolání žalobce se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

1. Žalobce se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 9 dne 28. 6. 2017, opravenou podáním doručeným soudu dne 18. 7. 2017, domáhal určení, že „je dědicem J. V.“ (dále také jen „zůstavitel“), a to z důvodu, že je jeho vnukem, a tedy „z hlediska zákonné dědické posloupnosti je dědicem nacházejícím se v první třídě dědiců, a to namísto svého zemřelého otce R. V., který byl synem zůstavitele“, že v řízení o pozůstalosti po zůstaviteli vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 13 D 1129/2015 „byla předložena listina, která je nadepsána ´Testament´ a která je označována za závěť sepsanou zůstavitelem“, ohledně které namítl, že „tato závěť, respektive dvě závěti uvedené na jednom listu jsou neplatné“, a že soudní komisař odkázal žalobce „jakožto dědice, jehož právo se jeví méně pravděpodobné“, aby do tří měsíců ode dne doručení usnesení č. j. 13 D 1129/2015-83 ze dne 14. 4. 2017 podal u Obvodního soudu pro Prahu 9 žalobu proti žalované „na určení, že je dědicem po zůstaviteli“.

2. Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 17. 6. 2024, č. j. 40 C 183/2017-328, určil, že „žalobce je dědicem ze zákona po zůstaviteli J. V., zemřelém dne 24. 8. 2015, a to neopominutelným dědicem v první třídě dědiců“ (výrok I.), dále žalované uložil povinnost „zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení 59 596 Kč Kč k rukám zástupce žalobce, do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku“ (výrok II.), a povinnost „zaplatit státu na účet zdejšího soudu na náhradu nákladů řízení 0 Kč, do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku“ (výrok III.).

Soud prvního stupně uzavřel, že v případě žaloby podané ve smyslu ustanovení § 170 odst. 1 z. ř. s. naléhavý právní zájem vyplývá z právního předpisu, že „je věcí notáře, koho odkáže k podání žaloby, toto není předmětem tohoto soudního řízení“, a že usnesením zdejšího soudu z 14. 4. 2017, č. j. 13 D 1129/2015-83, „byl žalobce odkázán na podání žaloby na určení, že je dědicem po zůstaviteli“. Na základě provedeného dokazování dovodil, že „žalobce je aktivně legitimovaný k podání této žaloby, protože je v příbuzenském vztahu se zůstavitelem“, když měl za prokázané, že „žalobce je vnukem zůstavitele“ a „v době po smrti zůstavitele byl již po smrti otec žalobce“.

Ve vztahu k závěti zůstavitele, jíž zůstavitel povolal za dědičku veškerého svého majetku svou švagrovou V. D., soud prvního stupně na základě provedeného dokazování znaleckým posudkem č. 069832/2023 ze dne 9. 4. 2024 vypracovaným znalkyní Mgr. Helenou Hornochovou a výpovědí znalkyně uzavřel, že závěť „je napsána i podepsána vlastní rukou zůstavitele a je datována 28. 2. 2011, tudíž předepsané náležitosti obsahuje a je platnou závětí“, že „text závěti posoudil jako jednu závěť“, přičemž text označený ´N.B.´ v rámci závěti „posoudil jen jako upozornění, že není jisté, zda garáž č. XY v ulici XY, XY, bude majetkem zůstavitele i v době jeho smrti“.

Soud prvního stupně tedy vzal za prokázané, že „žalovaná je právoplatnou závětní dědičkou“ a že „žalobce by byl dle zákonné dědické posloupnosti jediným dědicem a jeho zákonný podíl by byl jedna“, a tedy že „jeho povinný díl jako nepominutelného dědice je jedna čtvrtina“, a vzhledem k uvedenému „rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku I. tohoto rozsudku“. 1.

2. K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 7. 11. 2024, č. j. 17 Co 293/2024-355, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu o určení, že žalobce je dědicem J. V., zamítl (výrok I.), současně rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů ve výši 78 264 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalované (výrok II.), a že žalobce je povinen zaplatit České republice – Obvodnímu soudu pro Prahu 9 náhradu nákladů řízení ve výši 15 260,39 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok III.).

Odvolací soud předně uzavřel, že „vyhovující výrok napadeného rozsudku ne zcela odpovídá podané žalobě a předmětu tohoto řízení“, neboť „předmětem tohoto řízení nebylo určovat, zda žalobci svědčí právo na povinný díl“. Dále odvolací soud dospěl k závěru, že soud prvního stupně „učinil správná skutková zjištění týkající se příbuzenského vztahu mezi žalobcem a zůstavitelem (že žalobce je vnukem zůstavitele), jakož i týkající se závěti zůstavitele (jejího obsahu, náležitostí i skutečnosti, že závěť byla vlastnoručně sepsána a podepsána zůstavitelem)“, že „důkazní břemeno platnosti a pravosti závěti sepsané ve formě soukromé listiny tížilo v tomto řízení žalovanou“, která „toto důkazní břemeno unesla“, a že soud prvního stupně správně právně zhodnotil, že „se jedná o pravou a platnou vlastnoručně psanou holografní závěť zůstavitele“, což však „neopodstatňuje závěr vyjádřený ve výroku napadeného rozsudku“, ale naopak uvedené skutečnosti „jsou důvodem pro zamítnutí podané žaloby“, neboť žalobce „je sice na základě svého příbuzenského vztahu se zůstavitelem v úvahu přicházejícím zákonným dědicem v první dědické třídě podle § 1635 občanského zákoníku“, jeho dědické právo však „neobstojí vedle dědického práva žalované, která byla platnou závětí povolána jako jediný dědic zůstavitele“, a tedy „jí podle § 1499 občanského zákoníku připadne celá pozůstalost zůstavitele“.

Odvolací soud také dovodil, že „žalobce jako vnuk zůstavitele má postavení nepominutelného dědice ve smyslu § 1492 a § 1642 a násl. občanského zákoníku“, že „případný spor o nárok nepominutelného dědice na povinný díl není sporem o dědické právo“, a tedy že „žalobce jakožto v závěti opominutý nepominutelný dědic nemá právo na podíl z pozůstalosti, ale jen na peněžní částku rovnající se hodnotě jeho povinného dílu“, že žalobce tedy „není dědicem zůstavitele ve smyslu § 1475 odst. 3 občanského zákoníku, ale pouze věřitelem závětního dědice (žalované)“, a že poté, co bude na základě zamítnutí žaloby v tomto řízení ukončena podle § 170 odst.

2. Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání. Dovolacímu soudu předkládá k vyřešení otázky, „který z účastníků řízení měl být správně vyzván k podání žaloby na určení dědického práva ve smyslu § 170 zákona o zvláštních řízeních soudních v případě, že je v dědickém řízení uplatňováno dědické právo na základě holografní závěti“, a zda odvolací soud „nepřipravil žalobce o možnost příslušnými tvrzeními a důkazními návrhy reagovat na nastalou procesní situaci“, dospěl-li k závěru o chybnosti rozhodnutí soudu prvního stupně, avšak zhodnotil-li dosud provedené dokazování a skutková zjištění za dostačující.

Podle dovolatele se odvolací soud odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2022, sp. zn. 24 Cdo 2592/2021, jestliže „aproboval takový stav, kdy byla pošlapána základní pravidla rozložení břemene tvrzení a dokazování v civilním soudním řízení, jehož předmětem je mj. posouzení platnosti předložené holografní závěti“, a od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 12. 2012, sp. zn. 23 Cdo 588/2012, stran poučovací povinnosti soudu, s tím, že odvolací soud nesprávně právně zhodnotil podmínky pro změnu rozhodnutí odvolacím soudem ve smyslu ustanovení § 220 občanského soudního řádu, čímž „zasáhl do práva žalobce

na spravedlivý proces“. Odvolacímu soudu rovněž vytýká „chybné právní posouzení otázky stanovení možných dědiců“, jestliže bylo „ze strany žalované rovněž zpochybňováno dědické právo dovolatele jako takové“. Podle dovolatele tak předmětem soudního řízení bylo „nejen posouzení platnosti závěti ze dne 28. 2. 2011“, ale rovněž „postavení žalobce jako zákonného dědice zůstavitele“. Nadto dovolatel uvádí, že žalobu „podal zcela v souladu s usnesením Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 14. 4. 2017, č. j.

13 D 1129/2015-83“, a že k podání této žaloby byl vyzván „nejen z důvodu, že žalovaná v dědickém řízení předložila závěť ze dne 28. 2. 2011“, nýbrž že to „byla právě žalovaná, která zároveň zpochybňovala dědické právo dovolatele z pozice vnuka zůstavitele“, a že ani soud prvního stupně v průběhu řízení „nenaznačil chybný postup ze strany dovolatele např. tím, že by jej v průběh řízení vyzval k doplnění rozhodných skutečností nebo důkazních návrhů ve smyslu ustanovení § 118a občanského soudního řádu“, a proto odvolací soud „nemohl rozhodnout způsobem, jakým vydal rozhodnutí ve věci samé“.

Dovolatel proto navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

3. Žalovaná se k dovolání žalobce nevyjádřila.

4. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) projednal dovolání žalobce podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

5. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).

6. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).1.

2. Z hlediska skutkového stavu (správnost skutkových zjištění přezkumu dovolacího soudu nepodléhá) bylo v projednávané věci (mimo jiné) zjištěno, že účastníky řízení o pozůstalosti po zůstaviteli jsou žalobce a žalovaná a že v pozůstalostním řízení byla předložena vlastnoručně sepsaná a podepsaná listina označená jako „Testament“ datovaná dnem 28. 2. 2011, jíž zůstavitel povolal dědičkou svého majetku žalovanou, k čemuž bylo dále doplněno prohlášení zůstavitele: „Pokud neprodám garáž č. XY XY ul., XY, jediným dědicem se stává pí V.

D.“ (žalovaná). V pozůstalostním řízení po zůstaviteli vznikl mezi účastníky řízení spor ohledně pravosti a platnosti závěti zůstavitele ze dne 28. 2. 2011, a proto Obvodní soud pro Prahu 9 usnesením ze dne 14. 4. 2017, č. j. 13 D 1129/2015-83, dle ustanovení § 170 odst. 1 zákona o zvláštních řízeních soudních odkázal žalobce, aby do tří měsíců od doručení tohoto usnesení podal u Obvodního soudu pro Prahu 9 proti závětní dědičce V. D. žalobu „na určení, že je dědicem po zůstaviteli J. V.“, s tím, že „nebude-li žaloba v uvedené lhůtě podána, bude-li řízení o žalobě zastaveno nebo bude-li žaloba odmítnuta, platí, že spor o dědické právo byl vyřešen v neprospěch toho, kdo měl své právo uplatnit žalobou“.

Dále vzaly soudy v projednávané věci za prokázané, že „závěť byla v celém rozsahu napsána a podepsána“ zůstavitelem (a to na základě znaleckého posudku č. 069832/2023 ze dne 9. 4. 2024 vypracovaného znalkyní Mgr. Helenou Hornochovou a jejího výslechu), a že „žalobce je vnukem zůstavitele“, a „v době smrti zůstavitele byl již po smrti otec žalobce“.

3. Dovolatel předně shledává přípustnost dovolání v řešení otázky, který z účastníků řízení má být vyzván k podání žaloby na určení dědického práva, je-li v pozůstalostním řízení uplatňováno dědické právo na základě holografní závěti. Nebere však náležitě v úvahu, že pro rozhodnutí odvolacího soudu (jakož i soudu prvního stupně) v projednávané věci není řešení dané otázky rozhodující, neboť tato otázka je otázkou rozhodnou (určující) při vydání usnesení, jímž pozůstalostní soud (soudní komisař) odkazuje některého z účastníků (některé účastníky) pozůstalostního řízení k podání žaloby ve sporném řízení na určení dědického práva ve smyslu ustanovení § 170 odst. 1 zákona o zvláštních řízeních soudních.

V nyní projednávané věci o odkázání na sporné řízení nejde (usnesení pozůstalostního soudu ukládající podání žaloby vnukovi zůstavitele nabylo právní moci podle potvrzení ve spise dne 10. 5. 2017), řešena je již sporná věc sama. Měl-li tedy žalobce výhrady k usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 14. 4.

2017, č. j. 13 D 1129/2015-83, jímž byl odkázán k podání předmětné žaloby proti závětní dědičce (žalované) a proti kterému je odvolání přípustné (k tomu srov. a contrario § 129 zákona o zvláštních řízení soudních), měl řádné (příp. mimořádné) opravné prostředky využít právě v pozůstalostním řízení proti tomuto „odkazovému“ usnesení pozůstalostního soudu. Lze tedy uzavřít, že za účelem řešení této otázky není dovolání dovolatele přípustné ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř.

4. Nadto dovolací soud poznamenává, že dovolatelem vznášená otázka již byla předmětem přezkumu dovolacím soudem, přičemž dovolací soud ve své již ustálené rozhodovací praxi dospěl k závěru, že „závěr o (nej)slabším právním důvodu dědického práva osoby, která své postavení odvozuje od zpochybněné holografní závěti se může uplatnit pouze tehdy, nebudou-li v řízení o pozůstalosti zjištěny další (významné) skutečnosti mající vliv na odkázání toho kterého z účastníků pozůstalostního řízení do řízení sporného; v konkrétní věci bude proto vždy nezbytné přihlédnout ke všem skutečnostem, které v pozůstalostním řízení vyjdou při vyšetřování dědických práv soudem (soudním komisařem) najevo a vyhodnotit jejich význam pro úvahu, čí dědické právo se jeví se zřetelem k okolnostem případu jako nejslabší a kterého z účastníků pozůstalostního řízení odkázat k podání žaloby o určení dědického práva“ (k tomu srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20.

6. 2023, sp. zn. 24 Cdo 2012/2022, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2022, sp. zn. 24 Cdo 3433/2021). 1.

2. V souvislosti s výše vymezenou otázkou dovolatel předkládá Nejvyššímu soudu k řešení též otázku rozložení břemene tvrzení a dokazování v civilním soudním řízení stran posouzení platnosti předložené holografní závěti, a odvolacímu soudu vytýká, že se v projednávané věci odchýlil od dosavadní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (a to rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2022, sp. zn. 24 Cdo 2592/2021). Dovolací soud s názorem dovolatele nesouhlasí, neboť (právě naopak) má za to, že odvolací soud (i) v souladu s dovolatelem poukazovaným rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 22.

2. 2022, sp. zn. 24 Cdo 2592/2021 [dle kterého „v řízení o určení dědického práva po zůstaviteli, který zemřel za účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, zatěžuje důkazní břemeno ohledně zpochybněné pravosti závěti sepsané ve formě soukromé listiny toho z účastníků, který se ve svůj prospěch takové závěti dovolává (§ 565 věta první občanského zákoníku)“], dospěl ke správnému závěru, že „důkazní břemeno platnosti a pravosti závěti sepsané ve formě soukromé listiny tížilo v tomto řízení žalovanou“, která na základě dovolatelem zpochybněné holografní závěti zůstavitele dovozovala své dědické právo po zůstaviteli, a že žalovaná „toto důkazní břemeno unesla“, měl-li již soud prvního stupně (s jehož skutkovými zjištěními se odvolací soud ztotožnil) na základě znaleckého posudku znalkyně Mgr.

Heleny Hornochové a z výpovědi této znalkyně za prokázané, že závěť byla nepochybně v celém rozsahu napsána a podepsána zůstavitelem.

Ačkoliv tedy k podání žaloby na určení dědického práva byl usnesením pozůstalostního soudu odkázán žalobce - který (jak vyplývá z odůvodnění dovolání) nesouhlasí s tím, že jeho dědické právo bylo (nej)slabší - by ani v případě, kdy by se jeho právo nejevilo jako (nej)slabší, nemohl mít takový nedostatek vliv na úvahu, koho z účastníků v řízení sporném zatěžuje povinnost rozhodné skutečnosti tvrdit a prokazovat (srov. přiměřeně například právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28.

11. 2012, sp. zn. 21 Cdo 1876/2011; rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2013, sp. zn. 21 Cdo 4240/2011, nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2016, sp. zn. 21 Cdo 2946/2015), neboť tuto otázku si posuzuje vždy výlučně soud v řízení sporném (k tomu srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2022, sp. zn. 24 Cdo 2592/2021, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2023, sp. zn. 24 Cdo 3600/2022), přičemž - jak je uvedeno výše - důkazní břemeno ohledně zpochybněné pravosti závěti sepsané ve formě soukromé listiny zatěžuje toho z účastníků, který se ve svůj prospěch takové závěti dovolává, v projednávaném případě tedy žalovanou.

3. Ani dovolatelem vznesená námitka, že se odvolací soud změnou rozhodnutí soudu prvního stupně (dle ustanovení § 220 o. s. ř.), zamítl-li žalobu, odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu týkající se smyslu poučovací povinnosti soudu dle ustanovení § 118a o. s. ř., tedy „aby účastníkovi nebyla zamítnuta žaloba proto, že neunesl důkazní břemeno, aniž by byl poučen, že takové břemeno má“, není způsobilá založit přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. Dovolatel zjevně přehlíží, že odvolací soud dovodil, že soud prvního stupně „učinil správná skutková zjištění týkající se příbuzenského vztahu mezi žalobcem a zůstavitelem“, jakož „i týkající se závěti zůstavitele“, a že „důkazní břemeno platnosti a pravosti závěti sepsané ve formě soukromé listiny tížilo v tomto řízení žalovanou“, která „toto důkazní břemeno unesla“.

Pro posouzení sporu v projednávané věci o platnost závěti zůstavitele tedy nebylo určující neunesení důkazního břemene žalobcem ani žalovanou, když odvolací soud své zamítavé rozhodnutí nezaložil na závěru o neunesení důkazního břemene, nýbrž naopak rozhodl na základě prokázaného skutkového stavu, že závěť zůstavitele byla vlastnoručně napsána a podepsána zůstavitelem. Odvolací soud dospěl k závěru o pravosti a splnění formálních náležitostí závěti zůstavitele na základě skutkových zjištění vyplývajících z výsledků dokazování a jejich právního posouzení.

I v tomto rozsahu tedy dovolatel uplatňuje jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., a dovolání tak trpí vadami, pro které nelze v dovolacím řízení pokračovat.1.

2. Za výše uvedeného skutkového stavu však bylo v projednávané věci pro rozhodnutí odvolacího soudu významné stanovení dědice zůstavitele za situace, kdy oba účastníci řízení vzájemně zpochybňovali svá dědická práva.

Vzhledem k tomu, že vyřešení této otázky bylo pro rozhodnutí v projednávané věci významné (určující), dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání žalobce je podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné.

3. Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání žalobce není opodstatněné.

4. Vzhledem k tomu, že zůstavitel zemřel dne 24. 8. 2015, řídí se dědické právo zákonem č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů účinném ke dni smrti zůstavitele (dále jen „o. z.“). V řízení o pozůstalosti je třeba postupovat podle zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů účinném ke dni smrti zůstavitele (dále jen „z. ř. s.“).

5. Dědí se na základě dědické smlouvy, ze závěti nebo ze zákona. Tyto důvody mohou působit i vedle sebe (§ 1476 o. z.).

6. Uplatňuje-li právo na dědictví více osob a odporují-li si, odkáže soud toho z dědiců, jehož právní důvod je slabší, aby své právo uplatnil žalobou. Nepodá-li tento dědic žalobu ve lhůtě určené soudem, nezaniká sice jeho dědické právo, avšak při projednání pozůstalosti se k němu nepřihlíží (§ 1672 o. z.).

7. Soud vyšetří dědická práva všech, které vyrozuměl o jejich dědickém právu nebo kteří řádně uplatnili své dědické právo, jestliže dědictví neodmítli nebo zaniklo-li jim právo odmítnout dědictví nebo je-li odmítnutí dědictví neplatné anebo jestliže se k odmítnutí dědictví nepřihlíží. Nemohou-li všechna dědická práva vedle sebe obstát, je tu spor o dědické právo (§ 168 z. ř. s.).

8. V rámci vyšetřování dědických práv podle ustanovení § 168 z. ř. s. soud (notář jako soudní komisař) zjišťuje, kdo přichází v úvahu jako účastník řízení o pozůstalosti (dědic) a zda se jejich (tvrzená) dědická práva nevylučují. Nemohou-li vedle sebe obstát všechna dědická práva těch, které soud vyrozuměl o jejich dědickém právu nebo kteří sami řádně uplatnili své dědické právo, jestliže dědictví neodmítli nebo zaniklo-li jim právo odmítnout dědictví nebo je-li odmítnutí dědictví neplatné anebo jestliže se k odmítnutí dědictví nepřihlíží, a nemůže-li tedy být rozhodnutím o dědictví potvrzeno nabytí dědictví všem takovým osobám, vzniká spor o dědické právo.

9. V případě, že pro vyřešení sporu o dědické právo je třeba prokázat skutečnosti, které jsou mezi dědici sporné, soud usnesením odkáže toho z účastníků, jehož dědické právo se jeví se zřetelem k okolnostem případu jako nejslabší, aby své právo uplatnil žalobou; k podání žaloby určí lhůtu, která nesmí být kratší než 2 měsíce (§ 170 odst. 1 z. ř. s.). Nebyla-li žaloba ve lhůtě podána, bylo-li řízení o žalobě zastaveno nebo byla-li žaloba odmítnuta, platí, že spor o dědické právo byl vyřešen v neprospěch toho, kdo měl své právo uplatnit žalobou (§ 170 odst. 2 z. ř. s.). Vyplývá-li z odstavce 2 nebo z rozhodnutí soudu o žalobě, že dědické právo nesvědčí některému z dosavadních dědiců, soud usnesením jeho účast v řízení ukončí. Ustanovení § 169 odst. 2 se použije obdobně (§ 170 odst. 3 z. ř. s.). 10.

Dědické právo těch, jejichž účast v řízení byla podle odstavce 1 ukončena, nezaniká, v řízení a při rozhodnutí se však k němu nadále nepřihlíží (§ 169 odst. 2 z. ř. s.).

11. Výrok usnesení vydaného soudem v řízení o pozůstalosti podle ustanovení § 170 odst. 1 z. ř. s. musí obsahovat jednak označení dědice, který se odkazuje, aby své právo uplatnil žalobou v občanském soudním řízení, a dědice, který jeho dědické právo popírá a který musí být v žalobě označen za žalovaného; přitom neuvede-li tyto osoby, jež mají být označeny za žalované, ve výroku usnesení podle ustanovení § 170 odst. 1 z. ř. s., soud je označí alespoň v odůvodnění tohoto usnesení; a jednak údaj o tom, čeho se má odkázaný dědic žalobou domáhat, a dále určení lhůty k podání žaloby, jež nesmí být kratší než 2 měsíce.

Vzhledem k tomu, že ustanovení § 170 odst. 1 z. ř. s. umožňuje odkázat dědice, aby žalobou uplatnil své dědické právo, odpovídá tomuto ustanovení - v závislosti na konkrétní procesní situaci - žalobní petit buď na určení, že žalobce je dědicem po zůstaviteli, nebo že žalovaný (některý ze žalovaných) není dědicem po zůstaviteli, popřípadě že žalovaný (některý z nich) není zůstavitelovým dědicem ze závěti (je-li jinak jeho dědické právo ze zákona nepochybné). Dědicem je přitom v těchto případech chápat jen jako toho, kdo je z tohoto titulu účastníkem řízení o pozůstalosti, tedy jako toho, s kým má být v řízení o pozůstalosti jednáno (k tomu srov. právní názor vyjádřený v Melzer, F., Tégl, P.

a kol.: Občanský zákoník. § 1475–1720. Velký komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2024, str. 1185). Případný neúspěch ve sporném řízení však nezbavuje neúspěšného dědice jeho dědického práva (jak vyplývá z ustanovení § 170 odst. 3 ve spojení s § 169 odst. 2 z. ř. s.). Sporné skutečnosti nebo právní otázky, které jsou pro takovéto určení významné (např. otázka platnosti závěti), představují jen posouzení předběžné otázky, které se neuvádí ve výroku, ale jen v důvodech rozhodnutí.1.

2. V projednávaném případě vznikl v pozůstalostním řízení mezi účastníky „skutkový“ spor o dědické právo ve smyslu ustanovení § 170 odst. 1 z. ř. s., zpochybňoval-li vnuk zůstavitele (žalobce) jako zákonný dědic zůstavitele v první dědické třídě dědické právo žalované jako univerzální závětní dědičky, přičemž také žalovaná zpochybnila dědické právo žalobce ze zákonné dědické posloupnosti. Vzhledem k tomu, že dědická práva těchto účastníků pozůstalostního řízení nemohou vedle sebe obstát, neboť dědické právo žalované (z titulu holografní závěti) vylučovalo z dědického práva žalobce (z titulu zákonné dědické posloupnosti), a nikoliv naopak, bylo nezbytné zjednat jasno o okruhu dědiců, ve smyslu kdo má být z tohoto titulu účastníkem řízení o pozůstalosti, tedy jako toho, s kým má být poté v řízení o pozůstalosti jednáno a komu má být účast ukončena dle ustanovení § 170 odst. 3 z. ř. s. 3.

Ačkoliv by se pro řešení sporu, který vznikl mezi účastníky řízení, jevilo příhodnější, kdyby pozůstalostní soud (soudní komisař) odkázal žalobce k podání žaloby na určení, že žalovaná není dědičkou, neboť jeho dědické právo záviselo na zpochybnění dědického práva (a dědického titulu) univerzální závětní dědičky (žalované), nemá v souladu s odkazovým usnesením pozůstalostního soudu ve sporném řízení podaná žaloba na určení, že žalobce je dědicem zůstavitele, nijaký vliv na to, že v takto zahájeném sporném řízení měly být vyřešeny (jako otázky předběžné) všechny (případně i nově vzešlé) sporné otázky, které byly pro určení dědického práva po zůstaviteli významné - předně otázka platnosti závěti zůstavitele ze dne 28.

2. 2011, dále i otázka příbuzenského vztahu žalobce a zůstavitele [k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2011, sp. zn. 21 Cdo 2537/2010, který byl uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 99, ročník 2011, dle kterého „ve sporném soudním řízení po odkazu z dědického řízení ve smyslu ustanovení § 175k odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, soud posoudí všechny mezi dědici sporné skutečnosti rozhodné pro závěr o tvrzeném (popíraném) dědickém právu.

Z hlediska takového posouzení a rozhodnutí není významné, zda se všechny spory o rozhodných skutečnostech projevily mezi dědici už v řízení dědickém nebo některé z nich byly formulovány až v řízení sporném“; přičemž tento přijatý názor se uplatní i za současné právní úpravy].

4. Dospěl-li tedy odvolací soud - na základě skutkových zjištění vyplývajících z dokazování provedeného k (mezi účastníky) sporným skutečnostem - k závěru, jednak že „žalobce je na základě svého příbuzenského vztahu se zůstavitelem v úvahu přicházejícím zákonným dědicem v první dědické třídě“, jednak že žalovaná „byla platnou závětí povolána jako jediný dědic zůstavitele“, pak se dovolací soud ztotožňuje též se závěrem odvolacího soudu, že dědické právo žalobce jako zákonného dědice tak „neobstojí vedle dědického práva žalované“, a tedy že nebylo možné vyhovět žalobě žalobce, že je dědicem po zůstaviteli.

Otázka postavení žalobce jako nepominutelného dědice přitom nebyla (jak správně dovodil také odvolací soud) pro rozhodnutí sporu o dědické právo rozhodná, když touto otázkou se zabývá pozůstalostní soud (soudní komisař), uplatní-li nepominutelný dědic právo na povinný díl a jeho vypořádání v rámci pozůstalostního řízení, příp. sporný soud v rámci řízení o žalobě nepominutelného dědice, jíž se domáhá svého povinného dílu. 1.

2. Výsledkem sporného řízení, které proběhlo na základě žaloby podané v souladu s odkazem pozůstalostního soudu k vyřešení sporu o dědické právo (tedy na základě rozhodnutí soudu o žalobě, resp. na základě fikce podle § 170 odst. 2 z. ř. s.), pak je skutečnost, že některá z osob, která se dosud považovala za dědice, popřípadě dědice z určitého titulu, tímto dědicem není. Tímto rozhodnutím je tak odstraněn spor o dědické právo a jeden z konkurujících dědických titulů je označen za neplatný (tj. neobstojí).

Samotnou touto skutečností však (na rozdíl od dřívější právní úpravy) nepřestává být některý z dosavadních dědiců účastníkem řízení (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 3. 2024, sp. zn. 24 Cdo 3806/2023, který byl uveřejněn ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 18, ročník 2025). Současná právní úprava (§ 170 odst. 3 o. s. ř.) vyžaduje, aby pozůstalostní soud (soudní komisař) - na základě a respektujíc rozhodnutí sporného soudu o sporné skutečnosti nebo fikci podle § 170 odst. 2 z. ř. s. - poté vydal usnesení, kterým účast všech osob, které své dědické právo zakládaly na dědickém titulu, který neobstojí vedle ostatních dědických titulů, v řízení ukončí, neboť na základě takového dědického titulu nemůže dojít k dědění; dědické těchto osob nezaniká, v řízení a při rozhodnutí se však k nim nadále nepřihlíží (§ 170 odst. 3 věta druhá a § 169 odst. 2 z. ř. s.).

3. Vzhledem k výše uvedeným závěrům tedy odvolací soud správně přistoupil ke změně rozhodnutí soudu prvního stupně, aniž by bylo v projednávaném případě třeba rozhodnutí soudu prvního stupně, jak dovolatel vytýká odvolacímu soudu, rušit. Nadto dovolatel nebere náležitě v úvahu, že na projednávaný případ nedopadá žádný z ustanovením § 219a o. s. ř. taxativně stanovených důvodů, pro které má odvolací soud přistoupit ke zrušení rozhodnutí soudu prvního stupně. V této souvislosti pak nemůže být důvodná ani námitka porušení práva na spravedlivý proces, neboť právo na spravedlivý proces nelze interpretovat tak, že by znamenalo právo na příznivé rozhodnutí ve věci.

4. Z uvedeného vyplývá, že z pohledu uplatněných dovolacích důvodů je dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu správný, a protože nebylo zjištěno, že by řízení bylo postiženo vadou uvedenou v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. nebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud dovolání žalobce podle ustanovení § 243d odst. 1 písm. a) o. s. ř. zamítl.

5. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 o. s. ř., neboť žalobce nebyl v dovolacím řízení úspěšný a žalované za dovolacího řízení žádné náklady nevznikly. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 2. 4. 2025

JUDr. Roman Fiala předseda senátu