USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobce J. C., zastoupeného Mgr. Jiřím Weiglem, advokátem se sídlem v Mělníku, Pražská č. 530/21, proti žalovaným 1) J. L., zastoupenému JUDr. Petrem Bauerem, advokátem se sídlem v Praze 2, Jinonická č. 804/80, a 2) M. C., o určení dědického práva, vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 16 C 202/2023, o dovolání žalovaného 1) proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 14. listopadu 2024 č.j. 24 Co 236/2024-290, takto:
I. Dovolání žalovaného 1) se odmítá. II. Žalovaný 1) je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 4.900,50 Kč k rukám Mgr. Jiřího Weigla, advokáta se sídlem v Mělníku, Pražská č. 530/21.
1. Žalobce se domáhal (žalobou podanou u soudu prvního stupně dne 3.7.2023), aby bylo určeno, že žalovaný 1) není dědicem zůstavitele J. C., zemřelého dne 20.12.2021. Žalobu odůvodnil zejména tím, že jeho bratr J. C. sepsal dne 12.12.2018 ve zdravotnickém zařízení allografní závěť za přítomnosti advokáta a dvou svědků, v níž odkázal veškerý svůj majetek žalovanému 1), který byl na tomto základě účastníkem původního dědického řízení. Kdyby nebylo uvedené závěti, dědici pozůstalosti by se stali bratři zůstavitele, tedy žalobce a žalovaný 2).
Na návrh žalobce bylo zahájeno řízení o dodatečném projednání pozůstalosti, neboť dodatečně vyšel najevo další majetek zůstavitele, který nebyl projednán v původním řízení o pozůstalosti. Žalobce namítal dědickou nezpůsobilost žalovaného 1), který se podle jeho tvrzení měl na zůstaviteli dopustit jednání, které naplňuje znaky trestných činů, a to konkrétně týrání osoby žijící ve společné domácnosti, krádeže, zpronevěry a podvodu. Tohoto jednání se měl dopouštět tím, že o zůstavitele dostatečně nepečoval, nedával mu téměř žádné jídlo a zůstavitel bydlel v neutěšených podmínkách, žalovaný 1) si rovněž ponechával zůstavitelovy peníze, zůstavitel se ho bál.
Dále žalobce zpochybnil platnost závěti ze dne 12.12.2018, neboť podle jeho názoru nesplňuje požadavky kladené zákonem na allografní závěť, zejména pokud se týká svědků této závěti. Jedním ze svědků byla tehdejší přítelkyně žalovaného 1) a druhý svědek byl jeho tehdejší zaměstnanec. Kromě toho měl žalobce pochybnosti o pravosti podpisu zůstavitele na závěti a o jeho psychické způsobilosti tuto závěť vůbec pořídit.
2. Okresní soud v Mělníku (poté, co usnesením ze dne 30.1.2024 č.j. 16 C 202/2023-191 připustil změnu žaloby, kterou žalobce učinil na základě poučení soudem prvního stupně) rozsudkem ze dne 17.6.2024 č.j. 16 C 202/2023-229 „určil, že žalovaný 1) není účastníkem řízení o pozůstalosti po zůstaviteli J. C., zemřelém dne 20.12.2021, vedeném u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 10 D 1486/2021, na základě závěti ze dne 12.12.2018“, a rozhodl o nákladech řízení účastníků. Soud prvního stupně zabývaje se v první řadě námitkou dědické nezpůsobilosti žalovaného 1), dospěl k závěru, že z provedeného dokazování (zejména výslechů navržených svědků) nebylo zjištěno, že by se žalovaný 1) choval k zůstaviteli tak, že by takové chování mělo povahu úmyslného trestného činu.
Z hlediska dalších námitek, jimiž žalobce zpochybňoval platnost posledního pořízení zůstavitele, vycházel ze zjištění, že dne 12.12.2018 pořídil zůstavitel allografní závěť, v níž dědicem veškerého svého majetku ustanovil žalovaného 1). Listina obsahující závěť byla sepsána advokátkou Mgr. Monikou Babka Hulovou a byla podepsána zůstavitelem a dvěma svědky K. P. a B. K., podpisy zúčastněných byly úředně ověřeny uvedenou advokátkou. Soud prvního stupně zdůraznil, že v případě allografní závěti povolání svědků závěti slouží mimo jiné k tomu, aby (objeví-li se po smrti zůstavitele pochybnosti) tyto osoby mohly potvrdit, že závěť vskutku obsahuje poslední vůli zůstavitele.
V daném případě však nebylo prokázáno, že zůstavitel před dvěma současně přítomnými svědky závěti, kteří by byli s touto funkcí ztotožněni, výslovně projevil, že listina obsahuje jeho poslední vůli. Z výpovědí svědků „lze jednoznačně vyloučit, že by tito svědci byli současně přítomni konkrétního dne na konkrétním místě tomu, kdy zůstavitel ve vztahu k projednávané listině výslovně těmto současně přítomným svědkům závěti potvrdil, že zkoumaná listina svým obsahem představuje jeho vůli ohledně pořízení s jeho majetkem pro případ jeho smrti“.
Uvedený formální nedostatek tak způsobuje neplatnost závěti. Navíc soud prvního stupně vyjádřil pochybnosti o způsobilosti K. P. jako svědkyně závěti, když sice ona sama vztah s žalovaným 1) v době podpisu závěti popřela, svědek B. K. však jednoznačně tuto skutečnost potvrdil.
3. K odvolání žalovaného 1) Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 14.11.2024 č.j. 24 Co 236/2024-290 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech řízení účastníků. Odvolací soud k aktuální formulaci žalobního petitu uvedl, že „zcela zjevně bylo smyslem této žaloby žalobce vyřešit to, zda žalovanému 1) svědčí či nesvědčí dědické právo po zůstaviteli z konkrétního pořízení pro případ smrti v prosté allografní formě s datem 12.12.2018 konkrétního zůstavitele“, a že „otázku ukončení účasti v řízení o projednání pozůstalosti zůstavitele ve vztahu k žalovanému 1) bude řešit sám pozůstalostní soud postupem podle § 170 z.ř.s.“.
Následně vytkl soudu prvního stupně, že se posuzováním dědické nezpůsobilosti žalovaného 1) zabýval předčasně a že tak měl učinit až poté, co by byla sporná závěť shledána platným právním úkonem. V této souvislosti odvolací soud zdůraznil, že „základní podmínkou platnosti prosté allografní závěti (§ 1534 o.z.) je přibrání zůstavitelem dvou způsobilých svědků závětí, u nichž jsou předpoklady pro jejich působení v této roli svědků závěti, kteří musí být současně přítomni tomu, kdy pořizovatel takovéto závěti výslovně prohlásí, že listina obsahuje jeho poslední vůli, což musí být následně schopni věrohodně, přesvědčivě a souladně v případě sporu o dědické právo odsvědčit“.
Na základě výsledků provedeného dokazování však ve shodě se soudem prvního stupně shledal „natolik zcela zásadní pochybnosti o okolnostech vzniku zkoumané prosté allografní závěti zůstavitele s datem 12.12. 2018, že pro ně nelze jednoznačně skutkově uzavřít o naplnění všech zákonných formálních náležitostí daného typu pořízení pro případ smrti“. Svědkové závěti ve svých výpovědích „podávají soudu jejich zcela odlišné zásadní údaje o tom, za jakých okolností, kde, kdy se vůbec měla jejich osobní schůzka, coby svědků závěti, se zůstavitelem, při níž mělo dojít k podpisu posuzované listiny a k projevu vůle zůstavitele před dvěma současnými svědky závěti o jeho poslední vůli, uskutečnit“.
Svědkyně závěti K. P. „popsala, že se tato schůzka konala v bydlišti zůstavitele, že se jí zúčastnila ona, J. C., J. L. a ještě nějaká paní, možná ještě někdo, ale neví kdo, že J. C. znala jen přes J. L., se kterým se tehdy kamarádila, že byla jen u nějakého podpisu, přičemž v té souvislosti se J. L. a J. C. spolu bavili o baráku, asi o nějaké smlouvě, s ní nic neprobírali, ona jen listinu podepsala, o obsahu této listiny jí nikdo nic neříkal, ani J. C.“. Oproti tomu druhý svědek závěti B. K. „popsal, že ho J.
C. a J. L. oslovili, aby dělal svědka v Nemocnici v N., kde v té době byl J. C. hospitalizovaný, že se zde podepisovala závěť J. C. se svědky, u čehož byl přítomen on, zůstavitel, K. P., jako tehdejší přítelkyně pana J. L., a pak i paní notářka, která ověřila podpisy všech na listině, nepamatuje si ale, zda by něco J. C. k podepisované listině zde říkal, nebavil se s ním, nepamatuje si, že by dal zůstavitel nějak jinak najevo to, že ta listina, která se zde podepisuje, je jeho poslední vůle, chtělo se po něm J.
C. a J. L. jen to, aby dělal svědka podpisu J. C.“.
Ohledně zjištění, zda zůstavitel před dvěma současně přítomnými svědky závěti projevil svoji vůli užitím konkrétních slovních výrazů, případně obvyklým znamením ve vztahu k tomu, že listina obsahuje jeho poslední vůli, „žádný ze svědků závěti ničeho konkrétního na konkrétní kladené jim dotazy neuvedl“. Za tohoto stavu „ani odvolací soud při zohlednění plynutí času mezi zkoumanou událostí a podávanými výpověďmi svědků závěti, při respektu k zásadě, že závěť má být vykládána spíše jako platná, než neplatná, při respektu k zásadě respektování vůle zůstavitele, nemohl než uzavřít“, že nebyly naplněny veškeré zákonné předpoklady tohoto typu závěti, a že proto je sporná závěť absolutně neplatným právním úkonem, a lze sdílet závěr soudu prvního stupně, že „žalobě žalobce na popření dědického práva žalovaného 1) po zůstaviteli z konkrétní závěti zůstavitele s datem 12.12.2018 lze vyhovět“.
4. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný 1) dovolání.
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu – dále jen „o.s.ř.“) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř, dospěl k závěru, že dovolání žalovaného 1) není přípustné podle ustanovení § 237 o.s.ř., neboť není splněn žádný z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v tomto ustanovení, podle něhož není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
6. Dovolání žalovaného 1) na některých místech obsahuje ne zcela srozumitelnou argumentaci. Nicméně bylo možno vysledovat tři okruhy námitek. V první řadě se dovolatel zaměřil na polemiku se závěrem odvolacího soudu (a soudu prvního stupně, s jehož závěry se ztotožnil) o tom, že „nebylo prokázáno, že zůstavitel před dvěma současně přítomnými svědky závěti, výslovně projevil, že listina obsahuje jeho poslední vůli“. Namítal, že odvolací soud po svědcích závěti „doslova žádal jakousi zákonnou formulku“, ačkoli pro prohlášení zůstavitele „není žádná formulka předepsána“.
V tomto směru však dovolatel zcela přehlíží, že ani z výpovědi svědka K. (který si nepamatoval, zda by něco zůstavitel k podepisované listině říkal, nebo že by dal nějak jinak najevo to, že listina, která se podepisovala, je jeho poslední vůle), ani z výpovědi svědkyně P. (která uvedla, že listinu jen podepsala a že o obsahu této listiny jí nikdo nic neříkal, ani zůstavitel), nelze dovodit, že by zůstavitel před jmenovanými svědky jakkoli (jakoukoli formou) výslovně projevil (prohlásil), že listina obsahuje jeho poslední vůli.
Za této situace je tedy vyloučeno co do formy posuzovat projev (prohlášení), který zůstavitel vůbec neučinil. Poukaz dovolatele na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20.3.2013 sp. zn. 21 Cdo 2346/2011, kde se dovolací soud zabýval formou tohoto projevu, je proto v této souvislosti nepřípadný. Názor dovolatele, že „i písemná forma tohoto prohlášení zůstavitele obsažená v posledním odstavci sporné závěti je přípustná“, pak nepřihlíží náležitě k tomu, že ustanovení § 1534 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o.z.“) pro platnost (prosté) allografní závěti nevyžaduje, aby se svědci závěti rovněž seznámili s obsahem podepisované listiny (k tomu srov. např. i dovolatelem zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20.3.2013 sp. zn. 21 Cdo 2346/2011).
Z tohoto důvodu je výslovný projev (prohlášení) zůstavitele před svědky závěti o tom, že listina obsahuje jeho poslední vůli, nenahraditelné písemným prohlášením zůstavitele obsaženým přímo v závěti, neboť svědkům – aniž by to mělo vliv na platnost allografní závěti – může zůstat obsah závěti skryt.
7. Dále dovolatel pokládá otázku, „zda svědkové závěti dosvědčují náležitosti závěti (pouze) k okamžiku jejího pořízení nebo zda bez dalšího mají takovou povinnost plně v každém dalším (budoucím) okamžiku, včetně výpovědi v pozici procesních svědků“. K této materii Nejvyšší soud v dosavadní ustálené rozhodovací praxi opakovaně vyslovil, že požadavek, aby zůstavitel před dvěma svědky současně přítomnými výslovně projevil, že listina obsahuje jeho poslední vůli, a aby se svědci na závěť podepsali, je odůvodněn tím, že (prostou) allografní závěť podle ustanovení § 1534 o.z.
zůstavitel nenapsal vlastní rukou (jen ji vlastnoručně podepsal), a že proto taková listina sama o sobě není – na rozdíl od holografní závěti – spolehlivým dokladem toho, že skutečně obsahuje poslední vůli zůstavitele, a že povolání svědků při pořízení závěti slouží k tomu, aby tyto osoby mohly potvrdit, že jde o zůstavitelovu pravou závěť, v případě, objeví-li se po smrti zůstavitele pochybnosti, zda jde skutečně o jeho poslední vůli. Je přitom nezbytné, aby ten, kdo byl povolán jako svědek a kdo má z tohoto důvodu allografní závěť podepsat, neměl žádné pochybnosti – bez zřetele na skutečný obsah listiny a případné svědkovy vlastní poznatky a názory o obsahu listiny nebo na to, zda byl seznámen s obsahem závěti – o tom, že zůstavitel v listině uvedl poslední vůli (tedy že jde o závěť), a aby svědek z projevu zůstavitele nepochybně věděl, že zůstavitel v závěti skutečně vyjadřuje svoji poslední vůli (tedy že jde o jeho závěť a že ji činí svobodně a vážně).
Allografní závěť sepsaná podle ustanovení § 1534 o.z. je neplatná vždy, bude-li vyvráceno řádné svědectví osob, jejichž podpisy byly uvedeny na závěti (srov. ve vztahu k obsahově obdobné předešlé právní úpravě např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9.5.2000 sp. zn. 21 Cdo 2985/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod č. 93, ročník 2000, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20.3.2013 sp. zn. 21 Cdo 2346/2011, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.9.2013 sp. zn. 21 Cdo 1934/2012, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28.2.2014 sp. zn. 21 Cdo 846/2013, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29.11.2018 sp. zn. 24 Cdo 2922/2018, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10.3.2020 sp. zn. 24 Cdo 4117/2019 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13.10.2021 sp. zn. 24 Cdo 1940/2021, a za současné právní úpravy např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20.8.2018 sp. zn. 21 Cdo 1706/2018 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24.2.2022 sp. zn. 24 Cdo 3386/2021).
8. Na těchto právních názorech, z nichž – bez ohledu na to, jak dlouhá doba od pořízení závěti uplynula – jednoznačně vyplývá zřejmý důraz na svědectví osob, které jsou na listině se závětí podepsány, jako důkazu stěžejního pro rozhodnutí soudu o platnosti allografní závěti pořízené podle ustanovení § 1534 o.z., dovolací soud i nadále setrvává a neshledává žádné důvody na nich cokoliv měnit. Odvolací soud proto – přes výtky dovolatele obsažené v dovolání – v souladu se zákonem a výše zmíněnou judikaturou dovodil, že „povolání svědků závěti slouží primárně k tomu, aby tyto osoby mohly v době, kdy pořizovatel listiny již nežije, potvrdit v případě sporu o dědické právo z této listiny, že jde o zůstavitelovu pravou a skutečnou poslední vůli“.
9. Poukazuje-li dovolatel v této souvislosti na rozhodnutí býv. Nejvyššího soudu ze dne 5.1.1927 sp. zn. Rv I 992/26, potom přehlíží, že uvedené rozhodnutí se zabývá otázkou duševní nezpůsobilosti svědka posledního pořízení v okamžiku sepisu závěti, která ovšem není pro posouzení dané věci určující (odvolací soud nezaložil své rozhodnutí o nesplnění formálních náležitostí sporné závěti na úsudku, že by některý ze svědků závěti pro své duševní vlastnosti byl svědecky nezpůsobilý). Ani poukaz dovolatele na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2023 sp. zn. 24 Cdo 2513/2022 není přiléhavý, neboť citované rozhodnutí neřeší situaci, která nastala v posuzované věci, kdy ani jeden ze svědků závěti nebyl schopen před soudem potvrdit, že sporná listina obsahuje zůstavitelovu pravou poslední vůli. V daném případě navíc nelze přehlédnout, že svědci závěti se v rámci svých výpovědí před soudem neshodli ani na tom, kde (na jakém místě) k sepisu sporné závěti došlo (svědek K. „popsal, že ho zůstavitel a žalovaný 1/ oslovili, aby dělal svědka v Nemocnici v N., kde v té době byl zůstavitel hospitalizovaný“, zatímco svědkyně P. „popsala, že se tato schůzka konala v bydlišti zůstavitele“).
10. Konečně dovolatel vytýká odvolacímu soudu nejasnosti „stran otázky samotného žalobního petitu a předmětu řízení, včetně jeho zachycení ve výrocích obou rozhodnutí“. Ani tato námitka není způsobilá založit přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o.s.ř. V dané věci je mimo pochybnost, že žalobce na základě správného poučení obsaženého v usnesení Okresního soudu v Mělníku ze dne 29.3.2023 č.j. 10 D 1486/2021-251, vydaného podle ustanovení § 170 odst. 1 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, podal žalobu na určení, že žalovaný 1) není dědicem zůstavitele; podle žalobních tvrzení žalobce popíral dědické právo žalovaného 1) ze závěti zůstavitele ze dne 12.12.2018.
Byť tento žalobní petit odpovídal povaze daného sporu o dědické právo, soud prvního stupně nadbytečně vedl žalobce k tomu, aby upravil žalobní petit do současné podoby, která jen více klade důraz na výlučně procesní chápání pojmu „dědic zůstavitele“ ve sporu o dědické právo. Současná formulace žalobního petitu tedy neznamená jakoukoli změnu předmětu řízení či „smyslu žaloby“; tím je od počátku – jak zmínil i odvolací soud – posouzení, zda žalovanému 1) svědčí či nesvědčí dědické právo ze závěti ze dne 12.12.2018, aniž by zde byly nejasnosti, „proti čemu přesně se má (dovolatel) bránit“.
11. Protože dovolání žalovaného 1) proti napadenému rozsudku odvolacího soudu není z hledisek ustanovení § 237 o.s.ř. přípustné, Nejvyšší soud dovolání žalovaného 1) – aniž by se mohl věcí dále zabývat – podle ustanovení § 243c odst. 1 o.s.ř. odmítl.
12. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř, neboť dovolání žalovaného 1) bylo odmítnuto a žalovaný 1) je proto povinen nahradit žalobci náklady potřebné k uplatňování jeho práva. 13. Při rozhodování o výši náhrady nákladů řízení dovolací soud přihlédl k tomu, že výše odměny má být určena podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem (§ 151 odst. 2 část věty první před středníkem o.s.ř.), neboť nejde o přiznání náhrady nákladů řízení podle ustanovení § 147 nebo 149 odst. 2 o.s.ř. a ani okolnosti případu v projednávané věci neodůvodňují, aby bylo postupováno podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně (§ 151 odst. 2 část věty první za středníkem o.s.ř.). Vyhláška č. 484/2000 Sb. (ve znění pozdějších předpisů), která upravovala sazby odměny advokáta stanovené paušálně pro řízení v jednom stupni, však byla nálezem Ústavního soudu ze dne 17.4.2013 č. 116/2013 Sb. dnem 7.5.2013 zrušena. Nejvyšší soud za této situace určil pro účely náhrady nákladů dovolacího řízení paušální sazbu odměny pro řízení v jednom stupni s přihlédnutím k povaze a okolnostem projednávané věci a ke složitosti (obtížnosti) právní služby poskytnuté advokátem a podpůrně též k vyhlášce č. 484/2000 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) [srov. nález Ústavního soudu ze dne 7.6.2016, sp. zn. IV. ÚS 3559/15] ve výši 3.750,- Kč. Kromě této paušální sazby odměny advokáta vznikly žalobci náklady spočívající v paušální částce náhrad ve výši 300,- Kč (srov. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a také v náhradě za daň z přidané hodnoty ve výši 850,50 Kč (§ 137 odst. 3, § 151 odst. 2 věta druhá o. s. ř.). Přiznanou náhradu nákladů v celkové výši 4.900,50 Kč je žalovaný 1) povinen zaplatit rukám advokáta Mgr. Jiřího Weigla, který žalobce v tomto řízení zastupoval (§ 149 odst. 1 o.s.ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. 4. 2025
JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D. předseda senátu