24 Cdo 607/2022-409
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Davida Vláčila a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a JUDr. Romana Fialy ve věci posuzované L. D., narozené dne XY, bytem v XY, omezené ve svéprávnosti, zastoupené E. Š., advokátkou se sídlem v XY, jako procesní opatrovnicí, za účasti stálého (hmotněprávního) opatrovníka města Smečna, se sídlem městského úřadu ve Smečně, nám. T.G. Masaryka 12, zastoupeného Mgr. Jaroslavem Dvořákem, advokátem se sídlem v Kladně, Gorkého 502, o přezkum svéprávnosti a opatrovnictví, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 42 P 434/83, o dovolání stálého opatrovníka (města Smečna) proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 11. 11. 2021, č. j. 24 Co 197/2021-382, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 11. 11. 2021, č. j. 24 Co 197/2021-382, a rozsudek Okresního soudu v Kladně ze dne 27. 8. 2018, č. j. 42 P 434/83-339, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Kladně k dalšímu řízení.
1. Okresní soud v Kladně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 19. 10. 2015, č. j. 42 P 434/83-162, výrokem I rozhodl, že posuzovaná se neomezuje ve svéprávnosti, a změnil tak svůj rozsudek ze dne 22. 6. 1983, č. j. Nc 710/83-9, jímž byla posuzovaná zcela zbavena způsobilosti k právním úkonům. Výrokem II rozsudku ponechal posuzované opatrovníka, a to město Smečno, který je tak oprávněn a povinen ji zastupovat ve všech právních jednáních s tím, že k právním jednáním v běžných záležitostech každodenního života je oprávněna i
2. Proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně podal stálý opatrovník (město Smečno) jménem posuzované odvolání. V průběhu odvolacího řízení Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 21. 1. 2016, č. j. 24 Co 13/2016-188, posuzované jmenoval – s ohledem na konflikt zájmů mezi posuzovanou a stálým opatrovníkem – kolizního opatrovníka D. S., advokáta. Uvedený kolizní opatrovník vzal odvolání posuzované v celém rozsahu zpět. Zpětvzetí odvolání odůvodnil tím, že rozhodnutí okresního soudu dostatečně chrání posuzovanou, a není tedy splněna podmínka nezbytnosti pro omezení svéprávnosti.
3. Odvolací soud následně usnesením ze dne 8. 3. 2016, č. j. 24 Co 13/2016-195, odvolací řízení zastavil a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud dospěl k závěru, že zastavení odvolacího řízení nebrání okolnost, že hmotněprávní opatrovník a procesní opatrovník mají rozdílná stanoviska k otázce nutnosti omezení svéprávnosti, a že zpětvzetí odvolání není v rozporu se zájmy posuzované.
4. Stálý opatrovník (město Smečno) jménem svým a též jménem posuzované ústavní stížností napadl rozhodnutí odvolacího soudu o zastavení odvolacího řízení.
5. Ústavní soud nálezem ze dne 5. 12. 2017, sp. zn. IV. ÚS 1582/16, mj. napadené usnesení odvolacího soudu zrušil. Dospěl především k závěru, že došlo k porušení práva posuzované na soudní ochranu, neboť odvolací soud po řádně podaném odvolání posuzované nezjistil, zda hrozí střet zájmů posuzované a jejího stálého opatrovníka (město Smečno), nebo zda k takovému střetu zájmů již došlo. Posuzované jmenoval kolizního opatrovníka a na základě jím podaného zpětvzetí odvolání odvolací řízení zastavil. Tím byla posuzovaná zbavena práva na přístup k soudu. Odvolací soud proto porušil její právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
6. Odvolací soud poté usnesením ze dne 22. 1. 2018, č. j. 24 Co 13/2016-285, rozsudek soudu prvního stupně ze dne 19. 10. 2015, č. j. 42 P 434/83-162, zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení s tím, že uložil soudu prvního stupně jmenovat posuzované opatrovníka pro řízení.
7. Soud prvního stupně posléze rozsudkem (v pořadí druhým) ze dne 27. 8. 2018, č. j. 42 P 434/83-339, výrokem I rozhodl, že se mění omezení svéprávnosti posuzované podle rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 22. 6. 1983, č. j. Nc 710/83-9, tak, že posuzovaná se na dobu pěti let od právní moci tohoto rozsudku omezuje ve svéprávnosti, jde-li o právní jednání, jimiž dochází k realizaci práva na sociální služby a ve věcech týkajících se poskytování této služby. Výrokem II soud prvního stupně dále rozhodl, že opatrovníkem posuzované se ponechává město Smečno, a že opatrovník je povinen a oprávněn zastupovat posuzovanou jde-li o právní jednání, jimiž dochází k realizaci práva na sociální služby a ve věcech týkajících se poskytování této služby, jakož i ve všech dalších právních jednáních.
Výrokem III opatrovníkovi uložil podat soudu zprávu bezodkladně v případě, že se dozví o právních jednáních posuzované bez jeho součinnosti a v rozporu s jeho doporučeními, pokud posuzované způsobí újmu. Navazujícím výroky IV a V pak bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení.
8. Soud prvního stupně zjistil z rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 22. 6. 1983, č. j. Nc 710/83-9, že posuzovaná byla zbavena způsobilosti k právním úkonům, neboť trpí oligofrenií na úrovni idiocie a není schopna žádných právních úkonů. Z usnesení Okresního soudu v Kladně ze dne 14. 3. 2007, č. j. 2 P 434/83-75, dále zjistil, že opatrovníkem posuzované bylo ustanoveno město Smečno. Při svém rozhodování soud prvního stupně vycházel mj. z obsahu znaleckého posudku MUDr. Michala Hesslera ze dne 12.
7. 2015, podle kterého posuzovaná především trpí těžkou mentální retardací, přičemž jde o stav stálý, neměnný a léčebně neovlivnitelný. Posuzovaná je celoživotně odkázána na ústavní péči, není schopna rozhodování a sebeovládání, není schopna jakéhokoli finančního hospodaření a samostatného vstupování do smluvních vztahů, nelze s ní navázat jakýkoli verbální kontakt, nezná své příjmy a svůj majetek, není schopna hospodařit s žádnou částkou a její jmění musí spravovat opatrovník. Tomuto znalcem popsanému stavu odpovídal stav posuzované při zhlédnutí soudem dne 2.
6. 2015, kdy nebylo možno provést ani pohovor s posuzovanou, neboť ta žádný kontakt nenavázala. Ze zprávy ošetřující psychiatričky T. Ž. ze dne 26. 2. 2018 soud prvního stupně rovněž zjistil, že zdravotní stav posuzované, která trpí těžkou mentální retardací, odpovídající mentálnímu věku batolete, se od března 2015 výrazně nezměnil. I přes tento nepříznivý zdravotní stav posuzované má soud prvního stupně za to, že za situace, kdy je posuzovaná v podstavě v celoživotně v ústavní péči, kde je trvale pod dohledem a „je chráněna jednak svojí faktickou neschopností právně jednat, ale i způsobem života v zařízení a dohledem soudu nad hospodařením a opatrovnictvím … je dostatečně chráněna před tím, aby jí v důsledku jejího zdravotního stavu (duševní poruchy) nevznikla závažná újma“.
Posuzovaná ze zařízení neodchází, je trvale pod dohledem personálu, daný stav respektuje a „nebylo zjištěno, že by byla zneužita osobně nebo majetkově v době omezení svéprávnosti, ale ani následně, kdy jí byla zdejším soudem svéprávnost vrácena“. I když by se za tohoto stavu podle názoru soudu prvního stupně „nabízelo při neomezení svéprávnosti jmenovat posuzované opatrovníka, který by jejím jménem jednal“, je nutno přihlédnout „k judikatuře Ústavního soudu ČR v této věci sp. zn. IV. ÚS 1582/16 (jakož i sp. zn. IV.
ÚS 1583/16, IV. ÚS 1584/16, IV. ÚS 1580/16) a následně k rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 836/2017, dle kterých není možné jmenovat osobě s duševní poruchou opatrovníka pro všechna právní jednání bez toho, aby byla omezena její svéprávnost“; proto „bylo třeba, aby soud posuzovanou ve svéprávnosti omezil“.
„Po zvážení právních jednání, ve kterých posuzované hrozí riziko pro její zájmy“, dospěl k závěru, že se jedná zejména o oblast právních jednání, jimiž dochází k realizaci práva na sociální služby a ve věcech týkajících se této služby, neboť kdyby posuzovaná nebyla dlouhodobě zajištěna v zařízení sociální služby, „tak by jejím zájmům hrozila vážná újma, neboť samostatné existence schopna není“; ve zbylém právním jednání soud posuzovanou neomezil, „když nebylo shledáno, že by jí neomezením v jiné oblasti hrozila závažná újma“.
9. K odvolání stálého opatrovníka (města Smečna) odvolací soud rozsudkem ze dne 11. 11. 2021, č. j. 24 Co 197/2021-382, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že: „posuzovaná se na dobu pěti let od právní moci tohoto rozsudku omezuje ve svéprávnosti, jde-li o právní jednání, jimiž dochází k realizaci práva na sociální služby a ve věcech týkajících se poskytování této služby“. Dále ustanovil město Smečno stálým opatrovníkem a v totožném rozsahu jako soud prvního stupně vymezil jeho povinnosti a oprávnění; současně rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů a o náhradě nákladů řízení státu.
Odvolací soud s přihlédnutím ke skutkovým zjištěním, jež učinil soud prvního stupně, a poté, co sám doplnil dokazování, dospěl k závěru, že: „v některých případech může být vhodným řešením i pro osoby se závažným mentálním postižením opatrovnictví bez omezení svéprávnosti. Pohled na potřebu omezení svéprávnosti je totiž nutné poměřit skutečně nejlepším zájmem toho kterého člověka. Takové poměření nemůže vycházet jen z toho, že je dobré přijmout opatření omezení svéprávnosti, neboť posuzovaná osoba má takovou formu zdravotního (duševního) postižení, že sama nerozezná, jestli je či není omezená ve svéprávnosti a že dostatečně 'neocení' své postavení jako osoby neomezené ve svéprávnosti“.
Dále uvedl, že: „současné prostředí posuzované vytvořené poskytovatelem sociální služby (za přispění eventuálního opatrovníka) lze považovat za relativně bezpečné“. Sice není v žádném uzavřeném zařízení, sama však prakticky není schopna toto zařízení opustit a je zajištěna tak, že téměř nehrozí, že by bez povšimnutí poskytovatele sociální služby mohlo docházet ke zneužití posuzované k nějakým právním jednáním. Posuzovaná nedisponuje ani žádným hodnotným majetkem, správa jejího jmění byla dlouhodobě zajišťována prostřednictvím opatrovníka za využití faktické podpory poskytovatele sociální služby, podpora poskytovatele sociální služby je pod kontrolou opatrovníka poskytována také v jednáních týkajících se péče o zdraví posuzované.
Bez vysoce hypotetické úvahy tedy nelze vysledovat reálné vážné ohrožení jejích zájmů a bezpečné prostředí může být zajištěno jen formou právních jednání, která za posuzovanou musí činit případný opatrovník. V daném případě je zřejmé, že: „v právních jednáních, týkajících se její osoby, která musí činit, jako každý člověk žijící ve společnosti, vůbec není schopna porozumět jejich obsahu a důsledkům ani není schopna je fyzicky konat, proto by mohlo bez poskytnutí přiměřené podpory k ohrožení jejích zájmů dojít.
Takové ohrožení je však v současnosti s ohledem na zjištěné poměry možné zcela minimalizovat, bude-li zde osoba, která by posuzované při nutných právních jednáních poskytla zastoupení v těchto právních jednáních“. Jde tedy „přesně o situaci, kterou předpokládá ustanovení § 465 o. z. Posuzovaná má zdravotní obtíže (trpí duševní poruchou), které jí působí při správě jmění nebo hájení práv potíže, pro které je vhodné, aby ji v takových právních jednáních mohl zastupovat opatrovník“.
Přes uvedené názory však odvolací soud dospěl k závěru, že: „částečně omezit posuzovanou ve svéprávnosti je nutné“. Tento závěr přijal „ovlivněn závěry rozhodnutí Ústavního soudu vyjádřenými v rozhodnutí sp. zn. IV. ÚS 1580/16, byť byly činěny ve vztahu k procesnímu rozhodování o zastavení řízení“, a také rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. 30 Cdo 836/2017, které z posledně jmenovaného nálezu Ústavního soudu vychází. Za této situace pak odvolací soud posuzoval potřebný rozsah omezení svéprávnosti v této konkrétní věci s přihlédnutím k zájmům konkrétní posuzované osoby.
Podle jeho názoru „u naprosté většiny v úvahu přicházejících právních jednáních posuzované bude ochrana jejích zájmů z hlediska reálně hrozících rizik bezpečně zajištěna, bude-li zde opatrovník (i bez omezení svéprávnosti), který bude posuzovanou v těchto právních jednáních povinen zastupovat. Je však ale zřejmé, že nezbytnou podmínkou pro minimalizaci zásahů do osobnosti posuzované formou omezení její svéprávnosti vzhledem k její současné situaci a právnímu stavu je nastavení potřebného zabezpečení formou realizace práva na sociální službu.
Právě v této oblasti je třeba činit taková právní jednání, aby poskytování sociální služby přiměřené poměrům posuzovaného a jeho zdravotnímu stavu bylo i do budoucna zajištěno“. Z těchto důvodů odvolací soud „shledal, že právě tato oblast je vzhledem k aktuálním životním poměrům posuzované tou, v níž je potřeba posuzovanou omezit ve svéprávnosti“ s tím, že: „k dostatečné ochraně zájmů posuzované je nezbytné, aby k povinnostem opatrovníka patřilo zastupovat opatrovanku ve všech právních jednáních“.
10. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal stálý opatrovník (město Smečno) dovolání. Namítal, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku, „zda je možné ponechat posuzované s ohledem na její zdravotní stav v zásadě plnou svéprávnost za situace, kdy tato sama si není schopna obstarávat ani základní životní potřeby bez účasti třetí osoby a ustanovit jí opatrovníka, kterému za ni svěří veškeré právní jednání, navíc za situace, kdy je taková osoba velmi dlouhou dobu (desítky let) zcela dezorientovaná a umístěna v zařízení sociální péče bez naděje na změnu zdravotního stavu a s tendencí spíše k jeho zhoršování“.
Tuto otázku soudy obou stupňů podle mínění dovolatele vyřešily v rozporu se závěry obsaženými v nálezech Ústavního soudu (sp. zn. IV. ÚS 1580/16, I. ÚS 1581/16, IV. ÚS 1582/16, IV. ÚS 1583/16, IV. ÚS 1584/16) a v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 836/2017, kterým „v podstatě došlo k převzetí nosných závěrů zmíněných nálezů“ a ve kterém byl vysloven názor, že: „podle platné právní úpravy institutu omezení svéprávnosti člověka nepřichází v úvahu navrátit člověku, který pro svou duševní poruchu fakticky není schopen žádného právního jednání, jeho svéprávnost a za účelem ochrany jeho zájmů mu jmenovat pouze opatrovníka ve smyslu § 465 odst. 1 o.
z.“. Dovolatel je přesvědčen, že: „omezení svéprávnosti má plně odpovídat skutečnému stavu posuzované a svéprávnost tedy má být omezena tak, aby odpovídala reálné životní situaci posuzované, a nikoli tak, že je v zásadě navrácena plná svéprávnost s odůvodněním, že takové osobě nic reálně nehrozí“. Podle jeho názoru má rozsah svéprávnosti posuzované „podstatně více odpovídat jejímu skutečnému stavu“ a
svéprávnost posuzované „by měla být oproti napadenému rozhodnutí více omezena právě v jejím skutečném nejlepším zájmu“. Kromě toho dovolatel upozornil na skutečnost, že v obdobné věci, v níž Nejvyšší soud rozhodoval rozsudkem ze dne 16. 1. 2019, sp. zn. 30 Cdo 2211/2018, byli z projednání vyloučeni soudci „projednávající obdobnou věc“ a dále poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2021, sp. zn. 24 Cdo 1871/19, ve věci opatrovance ze stejného sociálního zařízení, jako je posuzovaná, kdy „byla (vydaná rozhodnutí) opětovně zrušena z důvodů podobných pochybení soudů I.
stupně a soudu odvolacího jejich rozhodnutí ve věci samé“. V této souvislosti dále uvedl, že: „Krajský soud v Praze, konkrétně jeho senát 24 Co, zastává opakovaně a důsledně odlišný právní názor, než jaký již po několik let prosazuje judikatura Nejvyššího a Ústavního soudu a tuto judikaturu svým způsobem neustále obchází a nerespektuje“. Závěrem proto dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc „jim“ vrátil k dalšímu řízení.
11. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu – dále jen „o. s. ř.“) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
12. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
13. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
14. Z hlediska zjištěného skutkového stavu (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z ustanovení § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. - nepodléhá) záviselo rozhodnutí odvolacího soudu – mimo jiné – na vyřešení právní otázky, zda osobě, která pro svůj zdravotní (duševní) stav není vůbec schopna právních jednání, „která musí činit, jako každý žijící člověk ve společnosti“ (není schopna porozumět jejich obsahu a důsledkům ani není schopna je fyzicky konat), lze navrátit její svéprávnost a za účelem ochrany jejích zájmů jí jmenovat opatrovníka.
15. Vzhledem k tomu, že při řešení této právní otázky se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a Ústavního soudu, dospěl Nejvyšší soud České republiky k závěru, že dovolání stálého opatrovníka je podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné.
16. Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
17. Podle ustanovení § 3033 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“) osoby, které byly zbaveny způsobilosti k právním úkonům přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (což se týká i posuzované v projednávané věci) nebo jejichž způsobilost k právním úkonům byla přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona omezena, nabudou svéprávnosti nejpozději uplynutím pěti let ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, ledaže soud rozhodne jinak. Podle ustanovení § 60 o. z. změní-li se okolnosti, soud své rozhodnutí (ve věci svéprávnosti člověka) bezodkladně změní nebo zruší, a to i bez návrhu.
18. Podle ustanovení § 55 odst. 1 o. z. k omezení svéprávnosti lze přistoupit jen v zájmu člověka, jehož se týká, po jeho zhlédnutí a s plným uznáváním jeho práv a jeho osobní jedinečnosti. Přitom musí být důkladně vzaty v úvahu rozsah i stupeň neschopnosti člověka postarat se o vlastní záležitosti. Omezit svéprávnost člověka lze jen tehdy, hrozila-li by mu jinak závažná újma a nepostačí-li vzhledem k jeho zájmům mírnější a méně omezující opatření (§ 55 odst. 2 o. z.).
19. Podle ustanovení § 39 zákona č. 292/2013, o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „z. ř. s.“) má-li soud za to, že vzhledem k zájmům posuzovaného postačuje mírnější a méně omezující opatření, může v průběhu řízení rozhodnout zejména o schválení smlouvy o nápomoci, schválení zastoupení členem domácnosti nebo jmenování opatrovníka.
20. Podle ustanovení § 465 odst. 1 věty první o. z. soud jmenuje opatrovníka člověku, je-li to potřeba k ochraně jeho zájmů, nebo vyžaduje-li to veřejný zájem.
21. K problematice omezení svéprávnosti člověka se vyjádřil Ústavní soud v nálezu ze dne 5. 12. 2016 sp. zn. IV. ÚS 1580/16, ve kterém vyložil následující právní závěry:
I. Nelze vycházet z premisy, že primárním zájmem dotčené osoby je vždy omezení svéprávnosti v co možná nejmenší míře.
II. Obecné soudy jsou povinny citlivě zkoumat okolnosti každé konkrétní věci a přistoupit právě k takovému omezení svéprávnosti, které je v nejlepším zájmu daného člověka.
III. Rozhodnutí o omezení (navrácení) svéprávnosti nelze založit bez dalšího na tom, že vzhledem k podmínkám, v nichž posuzovaný člověk žije v době rozhodování, nehrozí mu ani bez omezení svéprávnosti fakticky závažná újma, respektive že nemá reálné příležitosti činit právní jednání; na této podružné okolnosti nelze založit rozhodnutí o navrácení plné svéprávnosti.
IV. Nelze se např. spoléhat na to, že je člověk v dané době umístěn v ústavní péči. Nejen že z ní může být propuštěn za podmínek, které neumožní dostatečně rychlou reakci soudu, ale může ji – kupř. i bez schválení či dokonce vědomí pracovníků ústavu – krátkodobě či dlouhodoběji opustit a v této době činit právní jednání. Stejně tak se za ním může do ústavu dostavit třetí osoba a k právnímu jednání jej přimět, ať již mimoděk či záměrně. Lze si představit celou škálu právních jednání, která by takto mohl člověk učinit a jejichž právní povaha by byla značně problematická, ať již by se jednalo o smluvní závazky (nákup zboží, úvěrová smlouva), dispozici s majetkem, realizaci volebního práva (pod vlivem jiné osoby) či uzavření manželství.
V. Pokud je v ústavní péči umístěn člověk, který není žádným způsobem omezen ve svéprávnosti, je nutné jeho pobyt právně ošetřit, typicky za použití úpravy tzv. detenčního řízení (řízení o přípustnosti převzetí nebo držení ve zdravotnickém ústavu nebo v zařízení sociálních služeb) podle ustanovení § 66 a násl. z. ř. s.
VI. Není přípustné svěřit veškeré právní jednání člověka, který je formálně plně svéprávný, ve skutečnosti ovšem není schopen zajišťovat ani základní životní potřeby, opatrovníkovi ustanovenému podle ustanovení § 465 o. z. Nejen že uvedené ustanovení je i podle svého znění určeno primárně k ochraně osob, které jsou omezeny ve svéprávnosti, ale navíc by se jednalo o postup, který by byl zneužitelný; ve svém důsledku by umožňoval obejít přísnými procesními garancemi limitované omezení svéprávnosti, třeba i zcela zdravého člověka fakticky zbavit způsobilosti k právnímu jednání a současně mu ustanovit hmotněprávního opatrovníka, který má veškerá právní jednání činit za něj.
VII. Ústavní soud si je vědom toho, že předmětnou problematikou se aktuálně zabývá Nejvyšší soud, který hledá přiléhavá měřítka rozhodování a pracuje i s variantou navrácení plné svéprávnosti za stávajícího jmenování opatrovníka (viz rozsudek ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 30 Cdo 944/2016). Přitom vývoj právních úprav a kultur vyspělých demokratických zemí směřuje ke zdrženlivosti při omezování svéprávnosti osob ve prospěch alternativních opatření, mj.
institutu opatrovnictví, a to zejména osobami z řad příbuzných nebo osob blízkých, které o dané osoby pečují a obstarávají jejich záležitosti včetně potřebných právních jednání (např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva S. proti Rusku ze dne 27. 3. 2008, č. 44009/05). Otázkou, kterou Ústavní soud zatím řešil jen nad rámec vysloveného, je, zda tato zdrženlivost je vhodná pro osoby, které jsou dlouhodobě umístěny v ústavním zdravotnickém zařízení a nikdo o ně nejeví zájem – natož, aby je s citem pro individualitu dotčeného člověka zastupoval jako opatrovník.
VIII. Obecné soudy jsou povinny posuzovat věci týkající se omezení svéprávnosti člověka důsledně (a v pochybnostech meritorně), na základě řádně zjištěného skutkového stavu tak, aby rozsah omezení svéprávnosti – od přiznání bez jakéhokoli omezení až po omezení fakticky se blížící zbavení způsobilosti k právním úkonům podle dřívější právní úpravy – zásadně odpovídal skutečným vlastnostem a schopnostem a zejména nejlepšímu zájmu daného člověka, který nemůže být zjednodušeně vnímán pouze jako zájem člověka být omezen ve svéprávnosti v co možná nejmenší míře.
IX. S přihlédnutím k dosavadní právní úpravě nelze formulaci „samotná skutečnost, že osoba trpí duševní poruchou, totiž ještě není důvodem pro omezení její způsobilosti k právním úkonům“ (nyní omezení svéprávnosti) vykládat extrémně opačně – že se totiž omezení zjevně nesvéprávné osoby, která nemůže činit ani ta nejzákladnější jednání běžného života, má nahradit opatrovnictvím podle ustanovení § 465 o. z. Lze si jistě představit duševní poruchy, které se projevují jednorázově, nikoliv trvale a které skutečně nemusí být důvodem pro omezení svéprávnosti člověka.
X. Za současné úpravy má každý člověk s omezenou svéprávností právo na to, aby jej soud pravidelně „zhlédl“, přezkoumal jeho zdravotní stav, posoudil jeho zájmy, situaci, v níž se nachází, a citlivě ad hoc rozhodl. Takový postup nelze paušálně obcházet navrácením plné svéprávnosti (evidentně duševně nemocnému člověku) a jmenováním opatrovníka podle ustanovení § 465 a násl. o. z.
22. Uvedené právní závěry, plynoucí z nálezu Ústavního soudu, je nezbytné – coby nosnou právní argumentaci – ve smyslu čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky plně respektovat a zohledňovat v každodenní rozhodovací praxi obecných soudů při řešení skutkově obdobných případů. Odvolací soud však napadeným rozsudkem, kterým pouze marginálně omezil posuzovanou, zcela (z důvodu její vážné duševní poruchy) neschopnou jakéhokoli právního jednání, v její svéprávnosti v rozsahu, „jde-li o právní jednání, jimiž dochází k realizaci práva na sociální služby a ve věcech týkajících se poskytování této služby“, čímž zjevně nerespektoval judikovaný právní názor Ústavního soudu.
23. Odvolací soud vydaným rozsudkem rozhodl také v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, který ve svém rozsudku ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. 30 Cdo 836/2017, uveřejněném pod č. 14 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2019, vyslovil a (též s ohledem na judikaturu Ústavního soudu) odůvodnil právní názor, že: „člověku, který pro svou duševní poruchu fakticky není schopen žádného právního jednání (jde např. o imobilního těžce duševně nemocného člověka), nelze navrátit jeho svéprávnost a za účelem ochrany jeho zájmů mu jmenovat opatrovníka“.
24. Z výše citované judikatury tak v podstatě (ve stručnosti shrnuto) plyne, že člověka těžce duševně nemocného (což je i případ posuzované v této věci) je nezbytné (v zákonem stanoveném maximálním rozsahu) omezit v jeho svéprávnosti, a je naopak nepřípustné mu v co nejširším rozsahu (což se ovšem dovoláním napadeným rozsudkem odvolacího soudu vlastně stalo) navrátit jeho svéprávnost a za účelem ochrany jeho zájmů mu jmenovat pouze opatrovníka.
25. Protože s ohledem na shora podaný výklad není napadený rozsudek odvolacího soudu správný, a protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Jelikož důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud rovněž toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
26. Nejvyšší soud v této věci naléhavě připomíná, že právní názor vyslovený v tomto rozsudku je pro soudy nižších stupňů závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 3. 2022
JUDr. David Vláčil předseda senátu