USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Davida Vláčila a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobkyně J. K., zastoupené Mgr. Tomášem Výborčíkem, advokátem, se sídlem v Kladně, Huťská 1383, proti žalované České republice - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, identifikační číslo osoby 69797111, se sídlem v Praze 2 - Nové Město, Rašínovo nábřeží 390/42, o určení dědického práva, vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 10 C 276/2023, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 31. 10. 2024, č. j. 24 Co 243/2024-129, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Okresní soud v Mělníku (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 9. 7. 2024, č. j. 10 C 276/2023-101, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala určení, že je dědičkou ze závěti po M. K., zemřelé dne 22. 4. 2022 (výrok I) a žalobkyni zavázal vůči žalované k náhradě nákladů řízení ve výši 6 355 Kč (výrok II).
Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně k odvolání žalobkyně potvrdil (výrok I rozsudku
odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
Takto soudy obou stupňů rozhodly o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala určení, že je závětní dědičkou po M. K., zemřelé dne 22. 4. 2022 (dále jen „zůstavitelka“), a to na základě nikoliv vlastní rukou sepsané (a tedy tzv. allografní) závěti, kterou žalobkyně v průběhu pozůstalostního řízení soudnímu komisaři předložila, a která je datována dnem 14. 3. 2022 (dále jen „závěť“). Listinu, jenž má být závětí zůstavitelky, podepsaly svědkyně S. S. a H. S. Rozsudek odvolacího soudu žalobkyně napadla v celém rozsahu dovoláním, které Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 8. 12. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1374/96, a znovu v rozsudku ze dne 28. 5. 1998, sp. zn. 2 Cdon 119/97, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 55/99, uvedl, že jestliže odvolací soud závěr o nedůvodnosti uplatněného nároku založil současně na dvou (či více) na sobě nezávislých důvodech, pak sama okolnost, že jeden z nich (případně) neobstojí, nemůže mít na správnost tohoto závěru vliv, jestliže obstojí důvod druhý (jiný). To platí i tehdy, nemohl-li být druhý (jiný) důvod podroben dovolacímu přezkumu proto, že nebyl dovoláním, jehož rozsahem i vymezením je podle § 242 odst. 3, věta prvá o. s. ř. Nejvyšší soud striktně vázán, dotčen.
Z toho pro osud projednávané věci vyplývá, že založil-li odvolací soud v poměrech nyní projednávané věci napadené rozhodnutí na více na sobě nezávislých
závěrech, pak dovolání proti takovému rozhodnutí může být podle § 237 o. s. ř. přípustné jen za předpokladu, že dovolatel současně zpochybnil správnost všech rozhodujících právních závěrů. Nejvyšší soud předesílá, že rozhodnutí odvolacího soudu v projednávané věci spočívá na více nezávislých (samostatných) důvodech, tj. 1) na závěru, že výpovědi obou svědkyň jsou nevěrohodné (viz odst. 19 a násl. rozhodnutí odvolacího soudu) a dále 2) na závěru, že svědkyně neznaly identitu zůstavitelky, jejíž totožnost také nijak neověřily (viz odstavec 37 a násl. rozhodnutí odvolacího soudu). Každý z těchto důvodů sám o sobě vedl odvolací soud k závěru, že žaloba není důvodná. Aby mohlo být dovolání opodstatněné, žalobkyně by musela přípustným způsobem zpochybnit současně oba uvedené důvody, na nichž bylo napadené rozhodnutí takto vybudováno, což se ovšem v poměrech projednávané věci kvalifikovaně nestalo, neboť ve vztahu k právnímu závěru, že svědkyně neznaly zůstavitelku (a sporné bylo i to, zda jim byla alespoň neformálně představena, byť i to by pro závěr o platné allografní závěti nepostačovalo), žádné výhrady na adresu rozhodnutí odvolacího soudu dovolatelka neuplatnila. Podle ustanovení § 1539 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) se svědci zúčastní pořizování závěti takovým způsobem, aby byli s to potvrdit, že zůstavitel a pořizovatel jsou jedna a táž osoba, přičemž právní teorie i soudní praxe dovozuje, že úkolem svědků allografní závěti, pořízené ve smyslu ustanovení § 1534 o. z., je potvrdit totožnost zůstavitele jako osoby, která závěť pořídila (k tomu srov. např. závěry vyslovené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2018, sp. zn. 21 Cdo 1706/2018, nebo v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2022, sp. zn. 24 Cdo 1612/2022, případně právní názor vyjádřený v díle Novotný, P., Novotná, M. Nový občanský zákoník. Dědické právo. Praha: Grada Publishing, a.s., 2014, s. 51, podle kterého svědci buď zůstavitele osobně znají, nebo je jim prokázána jeho totožnost a oni mohou potvrdit, že ta osoba, která pořízení poslední vůle učinila, je skutečně zůstavitelem, jehož totožnost je závětí deklarována; shodně též Šešina, M., Muzikář, L., Dobiáš, P. Dědické právo. Praktická příručka. 2. aktualizované vydání. Praha: Leges, 2022, s. 72, podle nějž z povahy věci vyplývá, že musí jít o osoby, které zůstavitele znají, nebo jim zůstavitel musí před zahájením právního jednání svoji totožnost řádně prokázat, například svým občanským průkazem či pasem). Napadené rozhodnutí odvolacího soudu je tedy v tomto zcela v souladu s ustálenou rozhodovací praxí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2018, sp. zn. 21 Cdo 1706/2018, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2023, sp. zn. 24 Cdo 3356/2023); dané hmotněprávní posouzení, jež bylo samo o sobě postačují pro závěr o neplatnosti závěti (a v důsledku toho ospravedlňovalo i potvrzení rozsudku soudu prvního stupně soudem odvolacím) žalobkyně nenapadla, což ovšem řešení všech dalších jí předestřených (obsahově odlišných) otázek diskvalifikuje ze závěru o přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. Jen se zřetelem k tomu, jak bylo dovolání koncipováno, lze doplnit, že dovolatelkou navrhovaný znalecký posudek z oboru písmoznalectví by nemohl ničeho změnit na závěru, že bylo prokázáno, že svědkyně údajné závěti neznaly totožnost zůstavitelky (již proto nebyl soud povinen žalobkyni poučovat podle § 118a o. s. ř. o tom, že má doplnit svá tvrzení nebo označit další důkazy, když žalobkyně se svým účastnickým výslechem nesvolila a jiné osoby sepisu (podpisu) závěti přítomny nebyly). Ani případný znalecký závěr, že spornou allografní závěť vskutku vlastní rukou podepsala zůstavitelka by nic nezměnil na závěru odvolacího soudu, že nejde o platnou závěť, jestliže soudy (na základě vyčerpávají argumentace hodnotící provedené důkazy) dospěly ke kategorickému závěru, že výpovědi svědkyň jsou nevěrohodné (nepravdivé). Nadto žaloba byla zamítnuta nikoli proto, že by žalobkyně nesplnila povinnost tvrzení či neunesla důkazní břemeno, nýbrž na základě zjištěného skutkového stavu (výpovědi svědků závěti byly vyhodnoceny jako nepravdivé), nebyl zde proto důvod pro postup soudu podle § 118a o. s. ř. (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 12. 10. 2011, sp. zn. 26 Cdo 4677/2009, uveřejněný pod číslem 77/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo ze dne 29. 4. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1591/2011). Dovoláním akcentovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2014, sp. zn. 21 Cdo 1163/2013, do poměrů projednávané věci vůbec nedopadá, neboť v něm nešlo o případ, kdy by svědky závěti nebylo možno identifikovat nebo je vyslechnout. Zpochybňovaný vztah zůstavitelky k žalobkyni nebyl, jak jinak správně zmiňuje i dovolatelka, pro rozhodnutí soudů v dané věci vůbec rozhodný (soud prvního stupně i odvolací soud jej zmínily jen ve vztahu ke změně procesního stanoviska žalobkyně, která v průběhu řízení odvolala svůj souhlas s provedením své účastnické výpovědi). Nelze souhlasit s úvahou, že absence osvětlení bližších vztahů zůstavitelky a žalobkyně měla být důvodem potvrzení rozsudku soudu prvního stupně. Soudy obou stupňů zcela shodně dospěly k závěru, že výpovědi údajných svědkyň závěti jsou (bez ohledu na blíže neobjasněný vztah žalobkyně k zůstavitelce) zcela nevěrohodné, odvolací soud se přitom žádného dovolatelkou vytýkaného procesního pochybení nedopustil, jestliže tomuto určujícímu závěru soudu prvního stupně jen s podrobnější argumentací přisvědčil. Odvolací soud navíc sám zopakoval důkaz výslechem obou svědkyň a mohl proto (obecně) dospět i k jiným skutkovým závěrům, nežli soud prvního stupně (§ 213 odst. 1 a 2 a § 213a odst. 1 in fine o. s. ř.). Navíc na těchto dalších žalobkyní vymezených otázkách rozhodnutí odvolacího soudu (výlučně) nestálo. Jestliže obstál prvý důvod, pro nějž odvolací soud nároku žalobkyně nevyhověl (svědkyním nebyla známa a ani náležitě prokázána totožnost zůstavitelky), nemohl, jak bylo zdůrazněno již výše, žádný další dovolací důvod naplnit podmínky přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť ani odlišné vyřešení takto vymezeného předmětu dovolacího řízení by se nemohlo v poměrech žalobkyně nijak projevit, což činí dovolání i ve zbylém rozsahu nepřípustným (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod č. 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Dovolání žalobkyně napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, není podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. objektivně přípustné. Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. 3. 2025
JUDr. David Vláčil předseda senátu