USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Romana Fialy a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Davida Vláčila v
právní věci žalobkyň 1) L. P., narozené XY, bytem XY, a 2) E. L., narozené XY,
bytem XY, oběma zastoupených Mgr. Jakubem Hlaváčkem, advokátem se sídlem v
Praze 3, Jeseniova č. 2832/26, proti žalovaným 1) P. M., narozenému XY, bytem
XY, 2) J. M., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Jiřím Kocíkem,
advokátem se sídlem v Praze 1, Říční č. 456/10, a 3) L. B.-M., narozené XY,
bytem XY, zastoupené JUDr. Ondřejem Kochmanem, advokátem se sídlem v Praze 2,
Belgická č. 276/20, o určení dědického práva, vedené u Obvodního soudu pro
Prahu 6 pod sp. zn. 28 C 8/2019, o dovolaní žalované 3) proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 24. února 2022, č. j. 17 Co 10/2022-245, takto:
I. Dovolání žalované 3) se odmítá.
II. Žalovaná 3) je povinna zaplatit žalobkyním na náhradě nákladů dovolacího
řízení 6 261,75 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr.
Jakuba Hlaváčka, advokáta se sídlem v Praze 3, Jeseniova č. 2832/26.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 24. 2. 2022, č. j. 17 Co 10/2022-245,
jednak ve výrocích I., II. a III. potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6
ze dne 30. 9. 2021, č. j. 28 C 8/2019-200, kterým soud prvního stupně určil, že
dědičkami po paní E. M., zemřelé dne 2. 11. 2017, posledně bytem XY, jsou L. P.
a E. L., a to v souladu se závětí zůstavitelky sepsanou dne 26. 11. 2015, a
jednak ve výroku IV. jej změnil tak, že výše náhrady nákladů řízení státu a
lhůta pro jejich zaplacení budou stanoveny samostatným usnesením, jinak tento
výrok také potvrdil. Dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. V
odůvodnění napadeného rozsudku odvolací soud shrnul provedené dokazování a
uvedl, že znaleckým posudkem z oboru gerontopsychiatrie a následným výslechem
znalkyně MUDr. Ilony Divácké, MBA „bylo prokázáno, že v rozhodném období (k
datu sepisu závěti dne 26. 11. 2015) zůstavitelka netrpěla duševní poruchou či
chorobou, byla schopna právně jednat bez omezení, samostatně nakládat se svým
majetkem, porozumět obsahu závěti a důsledkům jejího pořízení“ a že na základě
znaleckého posudku Mgr. Miloše Švandy z oboru písmoznalectví bylo prokázáno, že
„podpis zůstavitelky na závěti sepsané dne 26. 11. 2015 je pravý“ a že „pravost
podpisu zůstavitelky má odvolací soud za prokázanou ze znaleckého posudku Mgr.
Miloše Švandy (včetně jeho výslechu) ve spojení s výpověďmi svědků Ch. a C.,
neboť tito svědci potvrdili, že předmětnou závěť podepsala vlastnoručně
zůstavitelka“. K námitce rozporů ve výpovědích svědků předmětné závěti J. Ch. a
M. C. před soudní komisařkou odvolací soud uvedl, že „se ve většině jednalo o
rozpor v nepodstatných skutečnostech (oblečení zůstavitelky, zda svědci seděli
nebo stáli apod.)“ a že „o zásadních okolnostech podpisu závěti (jak se k celé
záležitosti dostal svědek C., kde došlo k podpisu, kdo listinu podepsal, že
zůstavitelka potvrdila, že ví, co podepisuje) vypovídali svědci od počátku
shodně“. Dále odvolací soud dovodil, že „důvod, pro který soudní komisařka
odkázala žalobkyně na podání žaloby, zřetelně vyplývá z jejího usnesení ze dne
3. 9. 2018, č. j. 26 D 1458/2017-221“, tedy že „závěť sepsaná dne 26. 11. 2015
byla na rozdíl od ostatních závětí zůstavitelky účastníky řízení o pozůstalosti
sporována a nebyla sepsána ve formě veřejné listiny“, že „skutečnost, že
zůstavitelka před sepsáním závěti dne 26. 11. 2015 opakovaně písemně
potvrzovala, že závěť nehodlá měnit, je bez právního významu“, že „zůstavitelka
se svého práva učinit pořízení pro případ smrti nemohla předem vzdát“, a proto
uzavřel, že „závěť sepsaná dne 26. 11. 2015 je platnou allografní závětí
zůstavitelky odpovídající ustanovením § 1534 o. z. a § 1539 odst. 1 o. z., v
níž byla zároveň postupem podle § 1577 o. z. výslovně odvolána předchozí závěť
2)“, tedy „žalobkyně jsou proto v souladu s § 1475 odst. 3 o. z. a § 1476 o. z.
na základě předmětné závěti jedinými dědici zůstavitelky“.
Žalovaná 3) podala proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, jehož přípustnost
spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení
otázek hmotného a procesního práva, u kterých se odvolací soud odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a také na vyřešení otázky, která v
rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Dovolatelka má za to,
že „soudy pochybily, když se ve svém rozhodnutí nevypořádaly s některými
dovolatelkou navrženými důkazy – především s důkazem výslechem manžela
dovolatelky, G. B. a O. V., nebo pražských přátel dovolatelky, např. D. F. nebo
J. H.“, kteří měli „prokázat vztah dovolatelky k zůstavitelce (včetně četnosti
návštěv) a vztah žalobkyň k zůstavitelce“, a že „se soudy odchýlily od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu, čímž zatížily řízení vadou zásadního
charakteru“, když tyto mají povinnost podle judikatury (např. nálezů Ústavního
soudu ze dne 30. 5. 2006, sp. zn. I. ÚS 116/05, a ze dne 9. 10. 2018, sp. zn. IV. ÚS 1891/18, a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2020, sp. zn. 27 Cdo
2756/2018) „o provedení či neprovedení důkazu srozumitelně rozhodnout a takové
rozhodnutí alespoň v minimální stručnosti odůvodnit“. Dovolatelka dále
nesouhlasí se závěry soudů obou stupňů a namítá, že „předmětná závěť, která
velmi radikálně mění zůstavitelčinu poslední vůli, je psána na počítači a není
vůbec zřejmé, kdo je jejím autorem a kde byla sepsána a vyhotovena“, že
„možnost, že by zůstavitelka náhle a bez jakéhokoli důvodu dovolatelku coby
nevlastní dceru vyloučila z okruhu dědiců, a to na úkor vzdálenějších
příbuzných, je velmi nepravděpodobná“ a že „soudy se s těmito objektivně danými
skutečnostmi v napadených rozhodnutích žádným způsobem nevypořádaly“. Dovolatelka rovněž namítá, že podpis zůstavitelky na předmětné závěti nebyl
pravý, že „údajný podpis zůstavitelky na projednávané závěti se podstatně
odlišuje od jiných podpisů zůstavitelky z dob před, ale i po údajném podpisu
předmětné závěti“, že „sám znalec možnost padělání podpisu ve svém posudku
prokazatelně připouští“, když „užívá nejnižší možný stupeň na škále celé
stupnice, tedy že "je pravděpodobnější, že podpis je pravý, než že by byl
padělek"“, a že se svědkové předmětné závěti J. Ch. a M. C. při svých
výpovědích zásadně rozešli v tom, kdo se jakým způsobem s obsahem závěti
seznámil. Dále dovolatelka zpochybňuje zdravotní stav zůstavitelky v době
učinění předmětné závěti, když „zůstavitelka trpěla v době sepsání závěti
Parkinsonovou chorobou“, a odkazuje na vyjádření I. R., ze dne 25. 10. 2019, z
něhož vyplývá, že zůstavitelka vykazovala příznaky rozvíjející se demence,
jejíž tíže a závažnost však nebyla nikdy validně posouzena. Proto dovolatelka
navrhuje, aby „dovolací soud změnil rozsudek odvolacího soudu a žalobu v celém
rozsahu zamítl a pokud dovolací soud rozsudek odvolacího soudu nezmění, aby jej
společně s rozhodnutím soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního,
resp. druhého stupně k dalšímu řízení“.
Žalobkyně ve svém vyjádření k dovolání uvedly, že s dovoláním nesouhlasí, že
navrhují dovolacímu soudu, aby jej jako bezdůvodné odmítl, že „soud zcela
správně v rámci odůvodnění svého rozsudku vypočítává důkazy a to, co z nich
zjistil“, že „soudy se s tvrzeními účastníků, stejně jako s navrženými a
provedenými důkazy vypořádaly“, že „pravost a platnost sporné závěti byla v
průběhu řízení před soudem prvního stupně prokázána jak výpověďmi svědků, tak
znaleckými posudky zadanými soudem“, že „v řízení bylo nesporné, že se
žalobkyně o zůstavitelku staraly více a intenzivněji, než žalovaní“, a že
dovolatelka „opakovaně předkládá tvrzení, která jsou jednak nepravdivá a jednak
pro spor nevýznamná“. Podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „o. s. ř.“), není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání lze podat
pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním
posouzení věci (§ 241a odst. 1 věta první o. s. ř.). Z obsahu dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu je zcela zřejmé, že
dovolatelka především vznáší výhrady proti hodnocení důkazů odvolacím soudem a
proti správnosti a úplnosti skutkových zjištění, která byla pro právní
posouzení věci odvolacím soudem rozhodující, namítá-li zejména, že soudy se ve
svém rozhodnutí nevypořádaly s jí navrženými důkazy, že podpis zůstavitelky na
závěti sepsané dne 26. 11. 2015 není pravý, že „sám znalec možnost padělání
podpisu ve svém posudku prokazatelně připouští“, když „užívá nejnižší možný
stupeň na škále celé stupnice, tedy že "je pravděpodobnější, že podpis je
pravý, než že by byl padělek"“, a zpochybňuje-li zdravotní stav zůstavitelky v
době sepsání předmětné závěti.
Takový nesouhlas se závěrem odvolacího soudu, který je výsledkem volného
hodnocení důkazů a není neodůvodněný ani rozporný s obsahem spisu, přípustnost
dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. nezakládá (srov. např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2008, sp. zn. 25 Cdo 551/2007; usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4, ročník 2014, nebo usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2016, sp. zn. 25 Cdo 292/2016). Jde zcela zjevně
o vyslovení nesouhlasu se způsobem, jakým odvolací soud (resp. soud prvního
stupně) prováděl dokazování ohledně pravosti a platnosti allografní závěti
zůstavitelky sepsané dne 26. 11. 2015. Skutková zjištění odvolacího soudu však
přezkumu dovolacím soudem nepodléhají, stejně jako dovolacímu soudu nepřísluší
přezkoumávat postup soudu při provádění dokazování a hodnocení provedených
důkazů, jak je zřejmé z ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř.
Případná není ani dovolací argumentace žalované 3) s odkazem na nálezy
Ústavního soudu ze dne 30. 5. 2006, sp. zn. I. ÚS 116/05, a ze dne 9. 10. 2018,
sp. zn. IV. ÚS 1891/18, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2020, sp. zn.
27 Cdo 2756/2018, v otázce, že se soudy nižších stupňů nevypořádaly se všemi
důkazními návrhy dovolatelky. Dovolatelka totiž přehlíží, že odvolací soud
náležitě vysvětlil, z jakého důvodu nevyhověl její žádosti na výslech jí
navrhovaných svědků (když uvedl, že „skutečnosti týkající se vývoje vzájemných
vztahů mezi žalobkyněmi a žalovanou 3/ a způsobu užívání předmětných
nemovitostí jejich spoluvlastníky v době před smrtí zůstavitelky nebyly pro
předmět tohoto řízení významné“ a že proto „bylo nadbytečné provádět výslechy
svědků navržených žalovanou 3/“), z jakého důvodu neprovedl revizní znalecký
posudek (když uvedl, že „nenastala potřeba odstranit rozpory v závěrech
znaleckých posudků“, že „e-mail R. nemá charakter znaleckého posudku“, jelikož
„R. neměla přístup k celé zdravotnické dokumentaci“, a že „znalkyně svůj
nesouhlas s názory R. vysvětlila“) i z jakých důkazů vyšel a jaké skutkové a
právní závěry ohledně zdravotního stavu zůstavitelky a pravosti a platnosti
její závěti ze dne 26. 11. 2015 učinil (především, že „znalkyně v posudku
vycházela z rozsáhlé zdravotnické dokumentace zůstavitelky a zabývala se
výslovně a podrobně i tím, zda na kognitivní schopnosti zůstavitelky neměla
vliv Parkinsonova choroba, jíž zůstavitelka trpěla od r. 2012, cévní mozková
příhoda, jíž zůstavitelka prodělala v lednu 2015, případně léky, které
zůstavitelka užívala“ a že „v rozhodném období zůstavitelka netrpěla duševní
poruchou či chorobou, byla schopna právně jednat bez omezení“) a nelze z nich –
jako to činí dovolatelka – úspěšně dovozovat, že by o provedení či neprovedení
důkazu soudy srozumitelně nerozhodly a takové rozhodnutí alespoň v minimální
stručnosti neodůvodnily.
Nadto z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu plyne, že u allografní
závěti není třeba hodnotit pravost podpisu zůstavitele znalcem. Je totiž úkolem
svědků závěti, kterou zůstavitel nenapsal vlastní rukou, potvrdit totožnost
zůstavitele jako osoby, jež závěť pořídila. Obdobně jako allografní závěť
pořízená dle předchozí právní úpravy (srov. § 476b zákona č. 40/1964 Sb., ve
znění účinném do 31. 12. 2013, dále jen „obč. zák.“), i závěť sepsaná podle
ustanovení § 1534 o. z. je platným právním úkonem jen tehdy, jestliže ji
zůstavitel podepsal vlastní rukou, jestliže zůstavitel před dvěma svědky
současně přítomnými výslovně projevil, že listina obsahuje jeho poslední vůli,
a jestliže se svědci na závěť podepsali; nezáleží přitom na pořadí, v jakém se
tyto náležitosti splnily, stalo-li se tak v bezprostřední časové souvislosti,
takže se jednotlivé úkony jeví jako jednotný úkon. Taktéž je i výslovně
stanoveno, že je nezbytné, aby svědci závěti byli schopni potvrdit, že
zůstavitel a pořizovatel jsou jedna a táž osoba. Do jisté míry tím dochází ke
„snížení“ postavení svědka na úroveň svědka totožnosti. Svědek však může
poskytnout i řadu jiných důležitých údajů, o obsahu závěti, o okolnostech
jejího sepsání, o stavu, chování a sdělení pořizovatele závěti, místu sepsání,
postupu osoby sepisující závěť apod. Svědci nemusí znát obsah závěti, jejich
úkol není v kontrole obsahu závěti, nýbrž v potvrzení, že ten, kdo závěť
pořídil, je zůstavitelem, který prohlašuje, že listina, na niž poukazuje,
obsahuje jeho poslední vůli. Znamená to, že buď zůstavitele osobně znají, nebo
je jim prokázána jeho totožnost a oni mohou potvrdit, že ta osoba, která
pořízení poslední vůle učinila, je skutečně zůstavitelem, jehož totožnost je
závětí deklarována (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2018, sp. zn.
21 Cdo 1706/2018; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2020, sp. zn. 24 Cdo
4117/2019, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2022, sp. zn. 24 Cdo
3386/2021). Dovodil-li proto odvolací soud, že rozpory ve výpovědích svědků
závěti se týkaly „nepodstatných skutečností (oblečení zůstavitelky, zda svědci
seděli nebo stáli, apod.)“, že „vzhledem k časovému odstupu mezi datem podpisu
předmětné závěti (26. 11. 2015) a datem výpovědi svědků před soudní komisařkou
(29. 5. 2018) nelze z těchto rozporů dovozovat nevěrohodnost svědků nebo celé
jejich výpovědi“ a že „o zásadních okolnostech podpisu závěti (jak se k celé
záležitosti dostal svědek C., kde došlo k podpisu, kdo listinu podepsal, že
zůstavitelka potvrdila, že ví, co podepisuje) vypovídali svědci od počátku
shodně“, pak z výše uvedeného vyplývá, že bylo věrohodným způsobem osvědčeno,
že závěť vskutku obsahuje poslední vůli zůstavitelky.
Na místě je dodat, že zákon nestanoví předpoklady pro nařízení vypracování tzv.
revizního znaleckého posudku a ponechává je na úvaze soudu; vypracování
revizního znaleckého posudku bude přicházet do úvahy zejména tam, kde soud bude
mít pochybnosti o správnosti již vypracovaného znaleckého posudku. Tyto
pochybnosti mohou být vyvolány i předložením listinného důkazu – odborného
vyjádření osoby zapsané v seznamu znalců obsahujícího odborný závěr, který
odporuje odbornému závěru obsaženému ve vypracovaném znaleckém posudku soudem
ustanoveného znalce, příp. znaleckého ústavu, nicméně bude vždy záležet na
konkrétní situaci a na úvaze soudu, zda (zpravidla po slyšení ustanoveného
znalce, příp. zpracovatelů znaleckého posudku) bude mít pochybnosti za
odstraněné. Nelze tedy stanovit pravidlo pro postup soudu v případě rozporu
mezi znaleckým posudkem a listinným důkazem – odborným vyjádřením osoby zapsané
v seznamu znalců (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2010, sp.
zn. 25 Cdo 2414/2008, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 2016, sp. zn.
21 Cdo 1557/2015). Z výše uvedeného vyplývá, že závěry soudu prvního stupně, se
kterými se ztotožnil i soud odvolací, totiž že nebyly shledány důvody pro
zpracování revizního znaleckého posudku ohledně zdravotního stavu zůstavitelky
v době sepsání předmětné závěti, byly učiněny v souladu s ustanovením § 132 o.
s. ř. a nelze jim ničeho vytknout.
Pro úplnost je třeba dodat, že jsou-li dovoláním napadeny výslovně „veškeré
výroky“ rozsudku odvolacího soudu, směřuje také do rozhodnutí o nákladech
řízení (výroky II. a III.) a ani v tomto rozsahu není přípustné [srov. ust. §
238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. (ve znění účinném od 30. 9. 2017)].
Nejvyšší soud České republiky, jako soud dovolací, dovolání žalované 3)
směřující proti rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s.
ř. odmítl, neboť – jak výše uvedeno – v něm byl uplatněn jiný dovolací důvod,
než který je uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., a dovolatelka (ani
jinak) nepředestírá žádnou právní otázku, která by zakládala přípustnost
dovolání.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta
druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 7. 2022
JUDr. Roman Fiala
předseda senátu