21 Cdo 1557/2015
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Romana Fialy a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Ljubomíra Drápala v právní
věci žalobkyně Ing. A. B., zastoupené JUDr. Vladimírem Lamaczem, advokátem se
sídlem v Praze 3, Písecká č. 2230/8, proti žalovaným 1) L. Š., zastoupenému
JUDr. Pavlem Průšou, advokátem se sídlem v Chotěboři, Klášterní č. 92, a 2) M.
H., o určení dědického práva, vedené u Okresního soudu v Havlíčkově Brodě pod
sp. zn. 3 C 21/2010, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v
Hradci Králové ze dne 9. října 2014, č. j. 25 Co 228/2014-401, takto:
Rozsudek krajského soudu a rozsudek Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne
20. února 2014, č. j. 3 C 21/2010-347, se zrušují a věc se vrací Okresnímu
soudu v Havlíčkově Brodě k dalšímu řízení.
Žalobkyně se žalobou podanou u Okresního soudu v Havlíčkově Brodě dne
22.3.2010, doplněnou podáním ze dne 17.9.2012, domáhala určení, že „je dědicem
po J. D., zemřelém dne 27.6.2008“. Žalobu odůvodnila zejména tím, že
„zůstavitel zanechal závěť sepsanou notářským zápisem JUDr. Ladislava Vondráka,
notáře v Havlíčkově Brodě, dne 14.2.2008 pod sp. zn. N 82/2008, NZ 56/2008“,
kterou „veškerý svůj majetek odkázal svému synovci L. Š.“, a „jako náhradní
dědice stanovil děti L. Š., a to M. Š., , a K. Š.“, že „závěť zůstavitele
neuznává za platnou, neboť nebyla učiněna svobodně (pořizovatel byl pod
nátlakem) a zůstavitel už nebyl schopen s ohledem na svůj zdravotní stav takový
právní úkon, jako závěť, učinit“. Podle žalobkyně závěť zůstavitele „nebyla
učiněna zcela svobodně a nevyjadřuje jeho skutečnou a svobodnou vůli“, a to
vzhledem k tomu, že „žalovaný 1) odvezl zůstavitele k notáři, kde zůstavitel
sepsal závěť, kterou žalovaného 1) ustanovil universálním dědicem“, přestože se
zůstavitel „celý život vyhýbal jakémukoliv jednání na úřadech“ a „samotného by
z vlastní vůle nenapadlo, aby jel k notáři a sepsal závěť“, a že „rodina Š.
zůstavitele vůči žalobkyni po delší dobu negativně ovlivňovala zcela
nepravdivými skutečnostmi, pomlouvala ji a bránila jí různými překážkami, aby
se se zůstavitelem viděla a mohla s ním jako sestra hovořit“. Žalobkyně dále
uvedla, že „zůstavitel nebyl dlouhodobě zdráv“, že „po úmrtí ženy zůstavitele
se jeho zdravotní stav rapidně po fyzické a zejména po duševní stránce
zhoršil“, že „zůstavitel sepsal závěť pod psychickým nátlakem, zcela nesvobodně
a v důsledku svého špatného fyzického a duševního zdravotního stavu, který měl
podstatný vliv na jeho učiněný úkon“, a tedy že „zůstavitel v době sepisu
závěti vzhledem ke svému zdravotnímu stavu a psychickému ovlivnění ze strany
třetích osob nebyl způsobilý k právním úkonům, případně v době sepisu závěti
trpěl duševní poruchou, která zakládala jeho nezpůsobilost k právním úkonům,
nebo jej činila k sepisu závěti neschopným“. Podle žalobkyně předmětnou závěť
„nelze považovat za notářský zápis, a tedy za veřejnou listinu“, a „jedná se o
právní úkon neplatný i neúčinný“, jednak protože žalovaný 1) „byl celou dobu
přítomen předmětnému sepisu závěti zůstavitele“, ačkoliv „byl osobou blízkou
zůstaviteli, účastníku řízení, a osobou, která byla na věci zúčastněna“, a „při
sepisu závěti doplnil prohlášení zůstavitele dalšími údaji“, čímž notář
„porušil svoji povinnost mlčenlivosti dle notářského řádu a jeho postup byl
nezákonný“, jednak protože „v příslušné závěti chybějí mimo jiné náležitosti,
bez nichž by nebylo možné rozeznat účastníky nebo další osoby zúčastněné na
úkonu“.
Žalovaná 2) uvedla, že ji závěť zůstavitele „nepřekvapila“, neboť „opakovaně od
zůstavitele slýchala, že žalovaný 1) bude po zůstaviteli dědit“, zůstavitel si
se žalovaným 1) „nejvíc rozuměli“ a žalovaná 2) „neví o tom, že by zůstavitele
někdy někdo k něčemu nutil“.
Žalovaný 1) odmítl tvrzení žalobkyně o tom, že zůstavitel „učinil svůj právní
úkon – závěť – nesvobodně“ a že „s ohledem na zdravotní stav nebyl schopen
závěť učinit“. Uvedl, že zůstavitel „byl předvolán na jednání k notáři ve věci
související s projednáním dědictví po jeho zemřelé manželce“ a „požádal
žalovaného 1), aby jej k notáři dovezl a s vyřízením mu pomohl“, a že „po
ukončení jednání se zůstavitel informoval u notáře o možnosti sepsání závěti“ a
„poté s notářem závěť sepsal“. Přestože žalovaný 1) souhlasil s žalobkyní, že
„psychika zůstavitele byla ovlivněna úmrtím manželky“, měl za to, že „psychická
stránka zůstavitele nebyla narušena natolik, že by nebyl schopen činit jakékoli
právní úkony, a to jak běžné, tak mimořádné“.
Okresní soud v Havlíčkově Brodě rozsudkem ze dne 20.9.2012, č.j. 3 C
21/2010-208 žalobu zamítl, současně rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit
„žalovanému 1) na náhradě nákladů řízení 13.723,- Kč k rukám advokáta JUDr.
Pavla Průši“ a „České republice – Okresnímu soudu v Havlíčkově Brodě na
nákladech řízení 21.650,- Kč“ a že „ve vztahu žalobkyně a žalované 2) nemá
žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení“. Na základě provedeného
dokazování dospěl k závěru, že žalovaný 1) „pouze doprovázel zůstavitele k
notáři“ a „nevystupoval v žádné z funkcí dle § 476f obč. zák.“ a že nebylo
prokázáno, že „by jednání ovlivňoval či do něho zasahoval“; že nebylo
prokázáno, že „by zůstavitel neučinil právní úkon svobodně a vážně“ a že „by na
něho byl vyvíjen fyzický nebo psychický nátlak“; že zůstavitel „projevil před
notářem jednoznačnou vůli odkázat svůj majetek žalovanému 1), který mu byl v
závěru života nejblíže a s nímž si nejvíce rozuměl“, a „v době pořízení závěti
„netrpěl žádnou duševní chorobou“, „neobjevovaly se u něho ani známky
přítomnosti možné duševní choroby“, a „ani léky, které zůstavitel užíval, ba
ani tělesný stav neovlivnily v tomto smyslu jeho rozumové a volní schopnosti“,
a tedy že „závěť není neplatná z důvodu jednání zůstavitele v duševní poruše,
která by ho činila neschopným k tomuto právnímu úkonu“. Dále soud prvního
stupně uzavřel, že žalovaná 2), která není závětní dědičkou, „postrádala ve
sporu věcnou pasivní legitimaci“.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 14.3.2013,
č.j. 25 Co 18/2013-256, zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k
dalšímu řízení. Odvolací soud předně vytknul soudu prvního stupně, jednak že se
„nadbytečně zabýval otázkou naléhavého právního zájmu“, neboť „žalobu podanou
dle § 175k odst. 2 občanského soudního řádu nelze zamítnout pro nedostatek
naléhavého právního zájmu“, jednak závěr o nedostatku věcné pasivní legitimace
žalované 2), neboť „žalovaná 2) byla účastnicí dědického řízení“ a právě „její
účastenství v dědickém řízení je podstatné“ i pro „posouzení legitimace
účastníků v tomto řízení“. S přihlédnutím k tomu, že žalobkyně proti znaleckému
posudku ve znění jeho doplnění podanému znaleckým ústavem, ze kterého vycházel
soud prvního stupně, vznesla výhrady a zpochybňovala jeho odbornou správnost,
odvolací soud dále soudu prvního stupně vytknul, že ačkoliv účastníci na
výslechu znalce (zpracovatelů znaleckého posudku podaného ústavem) netrvali,
„nezbavovalo to prvostupňový soud povinnosti znalce vyslechnout“ nebo
„odůvodněnost tohoto postupu náležitým způsobem vysvětlit“, a že se „s
výhradami žalobkyně proti podanému znaleckému posudku v odůvodnění rozhodnutí
náležitě nevypořádal“. Odvolací soud však souhlasil s hodnocením svědeckých
výpovědí soudem prvního stupně a odmítl námitku žalobkyně o tom, že byly dány
předpoklady pro vypracování revizního znaleckého posudku, s odůvodněním, že
„zákon takové předpoklady jednoznačně nestanoví, revizi posudku ponechává na
úvaze soudu“, a že závěr o pochybnostech o správnosti vypracovaného znaleckého
posudku „lze učinit až po slyšení ustanoveného znalce, pokud nebudou
pochybnosti o správnosti znaleckého posudku odstraněny, či náležitým způsobem
vyvráceny uplatněné námitky“. Ve vztahu k námitkám žalobkyně týkajícím se
právních vad notářského zápisu obsahujícího závěť zůstavitele odvolací soud
dovodil, že na ně soud prvního stupně „reagoval nedostatečně“ a „náležitým
způsobem nevysvětlil, z jakého důvodu je považuje za nedůvodné či nepodstatné“.
Odvolací soud proto uložil soudu prvního stupně vyslechnout zpracovatele
znaleckého posudku, na základě výslechu zvážit splnění předpokladů pro revizi
podaného znaleckého posudku a přezkoumatelným způsobem se vypořádat s
argumentací žalobkyně o neplatnosti notářského zápisu.
Okresní soud v Havlíčkově Brodě poté rozsudkem ze dne 20.2.2014, č.j. 3 C
21/2010-347, žalobu opětovně zamítl (výrok I.), současně rozhodl, že žalobkyně
je povinna zaplatit „žalovanému 1) na náhradě nákladů řízení 33.219,- Kč k
rukám advokáta JUDr. Pavla Průši“ (výrok II.) a „České republice – Okresnímu
soudu v Havlíčkově Brodě na nákladech řízení 26.188,- Kč“ (výrok IV.), že „ve
vztahu žalobkyně a žalované 2) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů
řízení“ (výrok III.) a že „znalecký ústav Psychiatrická nemocnice Brno se
sídlem v Brně – Černovicích, Húskova 2, je povinen zaplatit náhradu nákladů
řízení žalobkyni 2.109,- Kč k rukám advokáta JUDr. Vladimíra Lamacze a
žalovanému 1) 2.014,- Kč k rukám advokáta JUDr. Pavla Průši“ (výrok V.). Poté,
co vymezil tři okruhy sporných otázek – zda je notářský zápis natolik právně
vadný, že jej nelze považovat za veřejnou listinu, zda byl zůstavitel vzhledem
ke svému zdravotnímu stavu schopen pořídit závěť a zda tak učinil svobodně nebo
pod nátlakem, soud prvního stupně na základě zjištění, že žalovaný 1)
„zůstavitele k notáři pouze doprovázel“ a „do jednání zůstavitele s notářem
nijak nezasahoval či by ho dokonce svým jednáním ovlivňoval“, neboť sdělení
data narození dětí soud prvního stupně „nepovažuje za jednání, kterým by byl
ovlivněn výsledný obsah notářského zápisu“, a „byť byl žalovaný 1) přítomen
vlastního sepisu notářského zápisu“ a tato skutečnost není v notářském zápise
uvedena, „nevystupoval ani jako úřední osoba, tlumočník, pisatel nebo
předčitatel, ani jako účastník, svědek nebo důvěrník“, uzavřel, že notářský
zápis „má všechny náležitosti předepsané v § 63 notářského řádu“, že „chybí-li
listině sepsané notářem náležitost, která je jen málo významná, může se přesto
jednat o veřejnou listinu“, že neuvedení přítomnosti žalovaného 1) při sepisu
notářského zápisu „je skutečností natolik málo významnou, že není s to
způsobit, aby se na posuzovaný notářský zápis nemohlo pohlížet jako na veřejnou
listinu“, a že „ani případné porušení mlčenlivosti samo o sobě nemůže způsobit,
že by notářský zápis nebyl veřejnou listinou“. Při rozhodování o tom, zda byl
zůstavitel schopen pořídit závěť ve smyslu ustanovení § 38 odst. 2 obč. zák.,
soud prvního stupně po doplnění dokazování o výslech dvou z kolektivu
zpracovatelů znaleckého posudku podaného Psychiatrickou léčebnou v Brně (JUDr. Jiřího Pokory a PhDr. Blanky Zapletalové) uvedl, že k posouzení této otázky
pro něj „byl stěžejním důkazem znalecký posudek“, neboť „závěr o duševním stavu
zůstavitele je otázkou ryze odbornou“, že ze znaleckého posudku vč.
jeho
dodatku a následného výslechu dvou z kolektivu zpracovatelů posudku vyplývá, že
„po obsahové stránce znalecký posudek neobsahuje jen odborný závěr, ale i výčet
podkladů, z nichž znalecký ústav vycházel, a myšlenkový proces, jak znalecký
ústav k odbornému závěru dospěl“, že „to se nedá říci o oponentním 'znaleckém'
vyjádření“, které „obsahuje odborný závěr (proti znaleckému posudku zcela
opačný), ale už z něho není zřejmé, z jakých konkrétních podkladů vycházel, jak
jednotlivá zjištění hodnotil a jakými úvahami se řídil“, a „víceméně se omezil
na kritiku postupu a závěrů znaleckého ústavu, ale vlastní pádné argumenty pro
své závěry a pro vyvrácení závěrů znaleckého posudku nenabídl“, a vzhledem k
tomu, že závěry znaleckého posudku znaleckého ústavu „mají oporu v podkladech,
které měl znalecký ústav k dispozici, odpovídají pravidlům logického myšlení a
v podstatných skutečnostech jsou ve shodě i s ostatními důkazy“ a „zásadní
rozpory zjištěny nebyly“, uzavřel, že „o správnosti znaleckého posudku nemá
pochybnosti“, a tedy že „zůstavitel sice v době sepsání závěti trpěl duševní
poruchou – lehkou až středně těžkou depresí“, ale že „tato duševní porucha jej
nečinila neschopným k tomuto právnímu úkonu z důvodu, že nebyl schopen posoudit
následky svého úkonu nebo své jednání ovládnout“, že „přítomnost jiné klinicky
významné duševní choroby zjištěna nebyla“, a proto také „neshledal podmínky pro
vypracování revizního znaleckého posudku“. Soud prvního stupně také dovodil, že
„nebylo prokázáno, že by na zůstavitele byl vyvíjen fyzický nebo psychický
nátlak“, že skutečnost, že zůstavitel bydlel v rodině závětního dědice a že si
s ním rozuměl, „mohla jako pohnutka ovlivnit jeho rozhodnutí, komu odkáže svůj
majetek“, ale „v žádném případě nelze hovořit o nedostatku svobody vůle“, navíc
projevil-li zůstavitel před notářem, který „byl přítomen po celou dobu
sepisování notářského zápisu a měl možnost sledovat chování zůstavitele“,
„jednoznačnou vůli odkázat svůj majetek žalovanému 1)“. Soud prvního stupně
proto žalobu zamítl.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 9.10.2014,
č. j. 25 Co 228/2014-401, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I.
až IV., odmítl odvolání žalobkyně proti výroku V. rozsudku soudu prvního stupně
a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit „žalovanému 1) na náhradě nákladů
odvolacího řízení 7.330,- Kč k rukám advokáta žalovaného 1)“ a že „ve vztahu
mezi žalobkyní a žalovanou 2) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů
odvolacího řízení“. Poté, co schválil vymezení sporných skutečností soudem
prvního stupně, odvolací soud souhlasil také s tím, jak se soud prvního stupně
vypořádal s námitkami žalobkyně ohledně nedodržení formálních náležitostí při
pořizování notářského zápisu zachycujícího zůstavitelovu závěť, a shodně se
soudem prvního stupně dospěl k závěru, že nezaznamenání doprovodu zůstavitele
(přítomnosti další osoby při sepisu notářského zápisu) „nelze považovat za
takové porušení zákona, které by mělo za následek závěr, že se nejedná o
veřejnou listinu“, že upřesnění osobních údajů těch, které zůstavitel z vlastní
vůle chtěl ustanovit náhradními dědici, doprovodem zůstavitele „by nebylo možno
bez dalšího kvalifikovat jako zásah do projevu vůle zůstavitele či okolnost
způsobující vadu notářského zápisu v žalobkyní uváděné intenzitě“, navíc byl-li
notář „přítomen celou dobu sepisování notářského zápisu“, „měl možnost sledovat
chování samotného zůstavitele“ a „z hlediska své odpovědnosti byl přesvědčen o
vůli zůstavitele projevené v závěti“. Odvolací soud nadále setrval jednak ve
svém dříve přijatém potvrzujícím závěru ve vztahu k hodnocení důkazů – výpovědí
svědků – soudem prvního stupně, a to s odůvodněním, že „skutkové závěry učiněné
soudem prvního stupně mají oporu v provedeném dokazování“, když i sám dovodil,
že „postoj notáře JUDr. Vondráka byl konzistentní“, jednak ohledně závěru o
absenci předpokladů pro vypracování revizního znaleckého posudku, neboť podle
odvolacího soudu „po velmi podrobném, svým rozsahem až neobvyklém“ výslechu
zpracovatelů znaleckého posudku podaného znaleckým ústavem „nelze o jeho
správnosti pochybovat“, závěry znaleckého posudku „jsou v souladu s jinými v
řízení provedenými důkazy“, jakož i „s objektivně zjištěnou skutečností, že
zůstavitel byl v době sepisu závěti osobou schopnou se o sebe postarat a kupř.
i řídit osobní automobil“, a s ohledem na uvedené dovodil, že soulad závěrů v
řízení podaného znaleckého posudku s jinými důkazy „shledává za určující i pro
vysvětlení rozporu tohoto posudku s posudkem předloženým žalobkyní“. Závěrem
odvolací soud odmítl námitku žalobkyně týkající se absence poučení dle § 118a
odst. 3 občanského soudního řádu soudem prvního stupně s odůvodněním, že
„žaloba byla zamítnuta nikoliv pro neunesení důkazního břemene, nýbrž na
základě zjištěného skutkového stavu“, a proto postup podle § 118a odst. 3
občanského soudního řádu „nebyl na místě“, a rozsudek soudu prvního stupně jako
věcně správný potvrdil.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Ve vztahu k
sepisu notářského zápisu obsahujícího závěť zůstavitele dovolatelka v první
řadě odvolacímu soudu i soudu prvního stupně vytýká, že vycházely z rozhodnutí
dovolacího soudu (sp. zn. 21 Cdo 3159/2010 a sp. zn. 20 Cdo 2525/2013), která
„na uvedenou věc v konkrétním případě nemají dopad, vztahují se k jiným otázkám
(posloupnosti podpisů v notářském zápisu a ověření platných úředních průkazů)“,
a proto je „nelze na posuzovanou věc aplikovat“, že notářský zápis N 82/2008,
NZ 56/2008 ze dne 14.2.2008 obsahující závěť zůstavitele, „je absolutně
neplatný“, „nelze jej považovat za nestranný a nezávislý“, když žalovaný 1)
„byl přítomen předmětnému sepisu závěti“, přestože „z notářského zápisu
vyplývá, že u jeho sepisu nebyla žádná další osoba, vyjma zůstavitele J. D.“, a
navíc byl „osobou blízkou zůstaviteli“ a „na věci zúčastněnou“, neboť „byl
osobou obmyšlenou“ a „zůstaviteli při sepisu zápisu napovídal a tímto způsobem
notářský zápis též doplňoval“, když „nejméně dodiktovával generálie svých
dětí“, a že připuštěním přítomnosti žalovaného 1) při sepisování závěti „notář
porušil svoji povinnost mlčenlivosti“. Dovolatelka tedy namítá, jednak že v
důsledku nezaznamenání přítomnosti třetí osoby „chybějí v příslušné závěti
takové náležitosti, bez nichž by nebylo možné rozeznat účastníky nebo další
osoby zúčastněné na úkonu“, že „nepodchycení přítomnosti osoby u sepisu
notářské listiny do textu zápisu nelze považovat za skutečnost v konkrétním
případě málo významnou“, a proto „nelze tuto písemnost považovat za notářský
zápis a tedy za veřejnou listinu“, jednak že soudy „neřešily otázku platnosti
závěti“ ve smyslu ustanovení § 476f obč. zák. a § 63 až 66 notářského řádu, byť
osoba žalovaného 1) „jako budoucího obmyšleného a osoby blízké k tomuto úkonu
byla ve smyslu § 66 notářského řádu z úkonu vyloučena“. Dále žalobkyně namítá,
že zpracovaný znalecký posudek znaleckého ústavu a jeho doplnění nebylo možno
považovat „za úplný pro učinění odborných závěrů“, protože „se s mnoha
skutečnostmi nevypořádal a správně je nehodnotil“, že při zpracovávání posudků
„bylo třeba přihlédnout i k ostatním důkazním prostředkům“, které měl soud
označit „za relevantní a využitelné pro zpracování znaleckého posudku“, že
znalci v posudku mimo jiné pouze „fakticky učinili výpis ze soudního spisu a
zdravotnické dokumentace zůstavitele“, přestože „neměli postaveno najisto, zda
se jedná o úplnou zdravotnickou dokumentaci k osobě zůstavitele a po další
nijak nepátrali či neusilovali“, „činí závěry, ke kterým neměli odborné
předpoklady (neurologie)“, „ignorují skutečnosti nacházející se v podkladové
dokumentaci“, „nevyužili jak dostupné nálezy po vyšetření CT, tak případné
konzultace z jiných lékařských oborů (neurologie)“, „nebyli schopni hodnověrně
a prokazatelně po odborné stránce vysvětlit objektivní rozpor (v zcela
protichůdném závěru) mezi závěry znaleckého posudku Psychiatrické léčebny Brno
a závěry vyjádření podaného odborným lékařem Psychiatrické kliniky 1.
LF UK,
VFN, Praha, který je zapsán také jako znalec v daném oboru“ (doc. MUDr. Iljou
Žukovem, CSc.), a proto odmítá závěr odvolacího soudu, že „nelze o správnosti
znaleckého posudku pochybovat“, a má za to, že „nezbude, než přistoupit k
vypracování tzv. revizního znaleckého posudku“. Závěrem dovolatelka odvolacímu
soudu vytýká, že „argumentačně neodůvodnil“ ani „nerozhodl“ o jejím návrhu na
výslech znalce doc. MUDr. Ilji Žukova, CSc., a na zpracování revizního
znaleckého posudku, a že existence tzv. opomenutých důkazů „zakládá
nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí i jeho protiústavnost ve smyslu čl. 36
odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod“ a „vůbec se jednalo
o nespravedlivý proces“. Žalobkyně proto navrhuje, aby dovolací soud zrušil
rozhodnutí odvolacího soudu v části, kterým odvolací soud potvrdil rozsudek
soudu prvního stupně a v části, ve které rozhodl o náhradě nákladů odvolacího
řízení.
Žalovaný 1) považuje dovolání žalobkyně za nedůvodné, neboť má za to, že „ani
jeden ze soudů v dodržování procesních předpisů zásadně nepochybil“ a že se
odvolací soud vypořádal s námitkou žalobkyně ohledně hmotněprávní otázky
týkající se notářského zápisu ze dne 14.2.2008 „odkazem na aktuální judikaturu“
a „toto své stanovisko velmi pečlivě a podrobně odůvodnil“.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
účinném do 31.12.2013 (dále jen „o.s.ř.“), neboť řízení ve věci bylo zahájeno
přede dnem 1.1.2014 (srov. Čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po
zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno
oprávněnou osobou (účastnicí řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst.
1 o.s.ř., se dovolací soud nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
K podání dovolatelky ze dne 18.12.2014 dovolací soud podle ustanovení § 241a
odst. 5 o.s.ř. nepřihlédl, neboť jím bylo dovolání doplněno v rozporu s
ustanovením § 241 odst. 4 o.s.ř.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.).
V projednávané věci bylo pro rozhodnutí soudů (mimo jiné) významné vyřešení
právních otázek, zda je náležitostí notářského zápisu zaznamenání přítomnosti
třetí osoby při jeho sepisu, zda v kladném případě má absence této náležitosti
v notářském zápise za následek skutečnost, že notářský zápis nelze považovat za
veřejnou listinu, a zda je soud povinen nařídit vypracování revizního
znaleckého posudku, je-li obsahem spisu vyjádření odborného lékaře zapsaného v
seznamu znalců, jehož odborný závěr odporuje odbornému závěru znaleckého ústavu
ustanoveného soudem v průběhu řízení. Protože posouzení těchto otázek hmotného
a procesního práva bylo pro rozhodnutí v projednávané věci významné (určující)
a protože dosud nebyly v rozhodování dovolacího soudu ve všech souvislostech
vyřešeny, dospěl Nejvyšší soud České republiky k závěru, že dovolání žalobkyně
je podle ustanovení § 237 o.s.ř. přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř.,
které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud
České republiky dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Z hlediska skutkového stavu (správnost skutkových zjištění přezkumu dovolacího
soudu nepodléhá – srov. § 241a odst. 1 o.s.ř.) bylo v projednávané věci z
obsahu spisu a obsahu spisu Okresního soudu v Havlíčkově Brodě sp. zn. 25 D
202/2008 (mimo jiné) zjištěno, že J. D., zemřelý dne 27.6.2008 (dále jen
„zůstavitel“), zanechal závěť sepsanou formou notářského zápisu dne 14.2.2008,
jíž „dědicem veškerého svého jmění a svých práv, zejména nemovitostí zapsaných
v katastru nemovitostí Katastrálního úřadu pro Vysočinu – Katastrální
pracoviště v Havlíčkově Brodě na listu vlastnictví číslo 119 pro obec L. a
katastrální území P. a bytu vymezeného v domě v H. B., včetně podílu na
společných částech domu a pozemcích, jmenoval a ustanovil svého synovce L. Š.“,
a pro případ, že by žalovaný 1) zůstavitele „nepřežil nebo z jakéhokoli jiného
důvodu nedědil“, jmenoval a ustanovil „jako náhradní dědice rovným dílem jeho
děti M. Š. a K. Š.“. Protože žalobkyně neuznala závěť zůstavitele za platnou
tvrzením, že závěť „nebyla učiněna svobodně (pořizovatel byl pod nátlakem)“ a
že „zůstavitel už nebyl schopen s ohledem na svůj zdravotní stav takový právní
úkon, jako je závěť, učinit“, Okresní soud v Havlíčkově Brodě usnesením ze dne
10.2.2010, č.j. 25 D 202/2008-138, uložil žalobkyni, aby „nejpozději do 30 dnů
ode dne právní moci tohoto usnesení podala proti žalovanému 1) žalobu u
Okresního soudu v Havlíčkově Brodě na určení, že žalobkyně je dědicem po
zůstaviteli“.
Vzhledem k tomu, že zůstavitel J. D. zemřel dne 27.6.2008, použije se při
dědění právo platné v den jeho smrti, tedy zákon č. 40/1964 Sb., občanský
zákoník, ve znění pozdějších předpisů účinném do 19.10.2008 (dále jen „obč.
zák.“; srov. § 3069 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník).
Zůstavitel může projevit svoji poslední vůli formou notářského zápisu; zvláštní
zákon stanoví, kdy úkon musí být učiněn před svědky a kdy musí mít formu
notářského zápisu (§ 476d odst. 1 obč. zák.).
Notářským zápisem se rozumí listina sepsaná notářem, která splňuje náležitosti
stanovené pro sepisování notářských zápisů zákonem č. 358/1992 Sb., o notářích
a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů účinném do
30.6.2008 (dále též jen „not.ř.“), a která tak má (srov. § 6 not.ř.) povahu
veřejné listiny (srov. § 134 o.s.ř.).
Notářský zápis musí obsahovat: a) místo, den, měsíc a rok úkonu, b) jméno a
příjmení notáře a jeho sídlo, c) jméno, příjmení, bydliště a rodné číslo, není-
li, datum narození účastníků a jejich zástupců, svědků, důvěrníků a tlumočníků,
d) prohlášení účastníků, že jsou způsobilí k právním úkonům, e) údaj, jak byla
ověřena totožnost účastníků, svědků, důvěrníků a tlumočníků, f) obsah úkonu, g)
údaj o tom, že byl zápis po přečtení účastníky schválen, h) podpisy účastníků
nebo jejich zástupců, svědků, důvěrníků a tlumočníků, i) otisk úředního razítka
notáře a jeho podpis (§ 63 not. ř.).
Listiny vyhotovené notářem podle ustanovení § 6 not.ř. jsou veřejnými listinami
jen za předpokladu, že splňují náležitosti stanovené pro ně zákonem. Za
náležitosti, které musí splňovat notářská listina, je třeba považovat jednak
zvláštní náležitosti stanovené pro jednotlivé druhy notářských listin v
ustanoveních části šesté notářského řádu (zejména § 63 not.ř.), jednak obecné
formální náležitosti každé notářské listiny podle ustanovení § 58 a § 59 not.ř.
Přitom obecně platí, že ustanovení zvláštní části mají přednost před
ustanoveními obsaženými v části obecné.
Přestože právní teorie dříve zastávala názor, že nesplnění jen některé z
předepsaných náležitostí má za následek, že listinu sepsanou notářem nelze
považovat za listinu veřejnou, postupně se prosazuje méně rigorózní výklad. Ten
vychází ze závěru, že není-li v notářské listině obsažena náležitost, která je
jen málo významná, může se - s přihlédnutím k okolnostem konkrétního případu -
přesto jednat o listinu veřejnou (srov. právní názor vyjádřený in Bílek, P.,
Fiala, R., Jindřich, M., Wawerka, K. a kol.: Notářský řád a řízení o dědictví.
Komentář. 4. vydání. Praha: C.H.Beck, 2010, str. 50).
Podobně judikatura soudů již dříve dospěla k závěru, že náležitosti notářských
listin jsou z hlediska kvality různě závažné. Pouze v případě, že by chyběly
takové náležitosti, bez nichž by nebylo možno individualizovat notářský zápis,
účastníky nebo další osoby zúčastněné na úkonu, nebo takové náležitosti, které
jsou nezbytnou součástí notářského zápisu, bylo by nutno dojít k závěru, že
písemnost nelze považovat za notářský zápis, a tedy za veřejnou listinu (srov.
právní názor vyjádřený v rozsudku bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze 30.4.1976,
sp. zn. 4 Cz 34/76, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod
č. 61, ročník 1977; usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 18.12.2008, sp. zn. 21
Cdo 4566/2007).
O takový případ však v projednávané věci nešlo. Účastníkem je nutno chápat
pouze účastníka právního vztahu obsaženého v notářském zápisu (srov. Bílek, P.,
Fiala, R., Jindřich, M., Wawerka, K. a kol.: Notářský řád a řízení o dědictví.
Komentář. 4. vydání. Praha: C.H.Beck, 2010, str. 244). Z hlediska skutkového
stavu (jak již bylo uvedeno výše, správnost skutkových zjištění přezkumu
dovolacího soudu nepodléhá) bylo v projednávané věci mimo jiné zjištěno, že
žalovaný 1) zůstavitele „pouze doprovázel k notáři“ a „byť byl přítomen
vlastního sepisu notářského zápisu, nevystupoval ani jako úřední osoba,
tlumočník, pisatel nebo předčitatel, ani jako účastník, svědek nebo důvěrník“.
Vzhledem k tomu, že žalovaný 1) nebyl žádnou z osob vyjmenovaných v ustanovení
§ 63 písm. c) not. ř., neboť účastníkem byl pouze zůstavitel, když obsahem
notářského zápisu byla závěť zůstavitele, která je jeho jednostranným projevem
vůle, a žalovaný 1) při sepisu závěti nevystupoval ani jako zástupce
zůstavitele ani jako svědek, důvěrník či tlumočník, když ani ve smyslu
ustanovení § 65, 67 a 69 not.ř. nebyly v projednávaném případě tvrzeny ani
zjištěny skutečnosti odůvodňující přítomnost těchto osob při sepisu notářského
zápisu obsahujícího závěť zůstavitele jako základní náležitost notářského
zápisu, má dovolací soud za to, že v projednávané věci nelze zaznamenání
přítomnosti žalovaného 1) při sepisu notářského zápisu obsahujícího závěť
zůstavitele považovat za náležitost notářského zápisu, a proto nelze souhlasit
s názorem dovolatelky, že u předmětného notářského zápisu nejsou splněny
náležitosti notářského zápisu, pro které jej nelze považovat za notářský zápis
ani za veřejnou listinu, a tedy ani nelze z tohoto důvodu dovodit neplatnost v
notářském zápisu obsaženého právního úkonu – závěti zůstavitele.
Správnost rozhodnutí odvolacího soudu ve vztahu k notářskému zápisu
obsahujícímu závěť zůstavitele není způsobilá zpochybnit ani námitka žalobkyně
o tom, že se soudy nezabývaly otázkou platnosti závěti ve smyslu § 476f obč.
zák. a § 66 not.ř., neboť s ohledem na skutečnost, že žalovaný 1) nevystupoval
při sepisu závěti zůstavitele formou notářského zápisu ani jako svědek úkonu, a
že v projednávaném případě nebyla pro platnost závěti učiněné formou notářského
zápisu účast svědka dle ustanovení § 65 odst. 1 not.ř. třeba, nebylo právní
posouzení této otázky pro projednávaný případ rozhodující.
Dovolací soud nesouhlasí ani s názorem žalobkyně, že v důsledku nezaznamenání
přítomnosti žalovaného 1) při sepisu notářského zápisu chybějí v příslušné
závěti takové náležitosti, bez nichž by nebylo možné rozeznat další osoby
zúčastněné na úkonu. Žalobkyně přehlíží, že osobou zúčastněnou na věci se
rozumí osoba, která má z jednání účastníka (účastníků) nějaký prospěch nebo se
jí jinak dotýká právní úkon účastníka či účastníků (srov. Bílek, P., Fiala, R.,
Jindřich, M., Wawerka, K. a kol.: Notářský řád a řízení o dědictví. Komentář.
4. vydání. Praha: C.H.Beck, 2010, str. 255), a že žalovaný 1) byl jako osoba
zúčastněná na věci - povolal-li jej zůstavitel za svého univerzálního dědice -
v závěti zůstavitele sepsané formou předmětného notářského zápisu řádně
individualizován v části, kterou jej zůstavitel povolal za svého dědice, když
žalovaného 1) označil jménem, příjmením, datem narození a bydlištěm, a tedy
není možné uzavřít, že by z předmětné závěti nebylo možné rozeznat žalovaného
1) jako osobu zúčastněnou na věci.
Žalobkyně však právem soudům vytýká závěr o tom, že v projednávané věci „nejsou
dány předpoklady pro vypracování revizního znaleckého posudku“, neboť „o jeho
správnosti nelze pochybovat“. Ani dovolací soud nepovažuje tento závěr
odvolacího soudu i soudu prvního stupně za správný.
Pro rozhodnutí soudů v projednávané věci bylo mimo jiné významné vyřešení
otázky, zda zůstavitel trpěl v době sepsání notářského zápisu obsahujícího
závěť zůstavitele takovou duševní poruchou, která jej činila k tomuto právnímu
úkonu neschopným. Na základě usnesení Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne
28.2.2011, č.j. 3 C 21/2010-74, byl vypracován znalecký posudek znaleckým
ústavem Psychiatrickou léčebnou Brno. Otázku, zda tento znalecký posudek je
způsobilým podkladem pro skutková zjištění soudů, je proto třeba i v současné
době posoudit podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů účinném do 30.3.2011 (dále jen „OSŘ“).
Závisí-li rozhodnutí na posouzení skutečností, k nimž je třeba odborných
znalostí, ustanoví soud po slyšení účastníků znalce. Soud znalce vyslechne;
znalci může také uložit, aby posudek vypracoval písemně. Je-li ustanoveno
několik znalců, mohou podat společný posudek. Místo výslechu znalce může se
soud v odůvodněných případech spokojit s písemným posudkem znalce (§ 127 odst.
1 OSŘ).
Znalecký posudek je možno také dát přezkoumat jiným znalcem, vědeckým ústavem
nebo jinou institucí (§ 127 odst. 2 OSŘ).
Důkazy hodnotí soud podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny
důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co
vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci (§ 132 OSŘ).
Podle ustálené judikatury soudů (srov. například zprávu o úrovni znaleckého
dokazování u soudů a státních notářství občanskoprávního kolegia Nejvyššího
soudu ČSR sp. zn. Cpj 161/79, schválenou usnesením pléna Nejvyššího soudu ČSR z
23.12.1980, sp. zn. Pls 3/80, která byla uveřejněna ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek pod č. 1, ročník 1981; rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze
dne 25.4.2002, sp. zn. 25 Cdo 583/2001, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
26.8.2010, sp. zn. 25 Cdo 2414/2008) soud hodnotí důkaz znaleckým posudkem jako
každý jiný důkaz (tj. podle ustanovení § 132 OSŘ), nicméně je tu při hodnocení
tohoto důkazu oproti jiným důkazům určitý rozdíl, který je vyvolán některými
zvláštnostmi tohoto důkazu. Při hodnocení důkazu znaleckým posudkem se soud
musí zabývat tím, zda posudek znalce má všechny formální náležitosti, tedy zda
závěry uvedené ve vlastním posudku jsou náležitě odůvodněny a zda jsou
podloženy obsahem nálezu, zda znalec vyčerpal úkol v rozsahu, jak mu byl zadán,
zda přihlédl ke všem skutečnostem, s nimiž se měl vypořádat, zda jeho závěry
jsou podloženy výsledky řízení a nejsou v rozporu s výsledky ostatních
provedených důkazů. Soud však nemůže přezkoumávat věcnou správnost odborných
závěrů znalce, neboť k tomu soudci nemají odborné znalosti nebo je nemají v
takové míře, aby mohli toto přezkoumání zodpovědně učinit. To samozřejmě
neznamená, že je soud vázán znaleckým posudkem a že jej musí bez dalšího
převzít. Má-li soud pochybnost o věcné správnosti znaleckého posudku, popřípadě
je-li znalecký posudek nejasný nebo neúplný, nemůže jej nahradit vlastním
názorem, nýbrž musí znalce požádat, aby podal potřebná vysvětlení, zejména aby
posudek doplnil nebo jinak odstranil jeho nedostatky, popřípadě aby vypracoval
nový posudek; kdyby tím nebyla pochybnost o věcné správnosti znaleckého
posudku, nejasnost nebo neúplnost znaleckého posudku odstraněna, soud za účelem
přezkoumání znaleckého posudku ustanoví jiného znalce, popřípadě vědecký ústav
nebo jinou instituci.
Z výše citovaných ustanovení vyplývá, že znalecký posudek podaný znaleckým
ústavem, kterého soud ustanovil z důvodu, že rozhodnutí záviselo na posouzení
skutečností, k nimž je třeba odborných znalostí, je možno dát přezkoumat jiným
znalcem, vědeckým ústavem nebo jinou institucí. Zákon nestanoví předpoklady pro
nařízení vypracování tzv. revizního znaleckého posudku a ponechává je na úvaze
soudu; vypracování revizního znaleckého posudku bude přicházet do úvahy zejména
tam, kde soud bude mít pochybnosti o správnosti již vypracovaného znaleckého
posudku. Tyto pochybnosti mohou být jistě vyvolány i předložením listinného
důkazu – odborného vyjádření osoby zapsané v seznamu znalců obsahujícího
odborný závěr, který odporuje odbornému závěru obsaženému ve vypracovaném
znaleckém posudku soudem ustanoveného znalce, příp. znaleckého ústavu, nicméně
bude vždy záležet na konkrétní situaci a na úvaze soudu, zda (zpravidla po
slyšení ustanoveného znalce, příp. zpracovatelů znaleckého posudku) bude mít
pochybnosti za odstraněné. Nelze tedy stanovit pravidlo pro postup soudu v
případě rozporu mezi znaleckým posudkem a listinným důkazem – odborným
vyjádřením osoby zapsané v seznamu znalců.
V projednávané věci podal písemný znalecký posudek z oboru zdravotnictví –
psychiatrie a klinická psychologie znalecký ústav Psychiatrická léčebna Brno
(vypracovaný MUDr. Jiřím Pokorou, MUDr. Hanou Pánkovou, PhDr. Blankou
Zapletalovou a MUDr. Milenou Zimulovou), jehož soud prvního stupně ustanovil k
posouzení skutečností týkajících se schopnosti zůstavitele sepsat dne 14.2.2008
závěť vzhledem k jeho fyzickému a duševnímu zdravotnímu stavu, užívaným lékům a
duševnímu rozpoložení, k nimž bylo třeba odborných znalostí. Vypracovaný
znalecký posudek byl doplněn písemným vyjádřením ze dne 29.8.2011 a dva z
kolektivu zpracovatelů znaleckého posudku - MUDr. Jiří Pokora a PhDr. Blanka
Zapletalová - byli při jednání před soudem prvního stupně vyslechnuti. Znalecký
ústav dospěl k závěru, že zůstavitel „byl s největší pravděpodobností schopen
učinit právní úkon, tj. konkrétně sepsat dne 14.2.2008 závěť“, že jeho
rozumové, rozpoznávací a volní (rozhodovací) schopnosti „byly s největší
pravděpodobností zachovány v plném rozsahu i přesto, že posuzovaný
pravděpodobně trpěl lehčí až středně těžkou depresí“, a že „nebyla zjištěna
žádná duševní porucha, která by podstatným způsobem zesílila vliv bydlení v
rodině závětního dědice na volní (rozhodovací) schopnosti zůstavitele“.
Žalobkyně v průběhu řízení předložila „znalecké vyjádření ke znaleckému posudku
ústavnímu“ vypracované doc. MUDr. Iljou Žukovem, CSc., odborným lékařem
Psychiatrické kliniky 1. LF UK, VFN, Praha, který dospěl k závěru, že u
zůstavitele „byl přítomen ke dni sepsání závěti tj. 14.2.2008 kognitivní
deficit, blíže nespecifikované kvality, 'velmi pravděpodobně' již forenzně
závažného dopadu, což je umocněno i přítomností depresivní symptomatiky“, a že
„o skutečné svobodné vůli při kombinaci kognitivního deficitu a projevech
'deprese' u zůstavitele tak nelze ke dni 'sepsání závěti' tj. 14.2.2008
hovořit“. K tomuto „znaleckému vyjádření“ MUDr. Jiří Pokora (jeden ze
zpracovatelů znaleckého posudku) při výslechu před soudem prvního stupně uvedl,
že „trvá na závěrech znaleckého posudku“, a že si ve vztahu ke znaleckému
vyjádření „nemůže vysvětlit, jak došli k opačnému závěru“.
Vzhledem k tomu, že v projednávaném případě byl vypracován znalecký posudek
soudem ustanoveným znaleckým ústavem (Psychiatrickou léčebnou Brno) a bylo
předloženo vyjádření odborného lékaře (doc. MUDr. Iljou Žukovem, CSc.), jejichž
odborné závěry si odporují, že zpracovatel znaleckého posudku nebyl schopen
vysvětlit rozpornost těchto závěrů a pouze setrval na závěrech znaleckého
posudku, a že soud není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost znaleckého
posudku, měl odvolací soud vzít v úvahu, že znalecký posudek měl pro rozhodnutí
ve věci zásadní (určující) význam, když i soud prvního stupně uvedl, že
„stěžejním důkazem“ k posouzení duševního stavu zůstavitele pro něj byl
znalecký posudek, a že žalobkyně proti němu vznesla podstatné (zdůvodněné)
výhrady (zpochybňovala zejména odborné závěry obsažené v posudku), které také
doložila listinným důkazem (vyjádřením odborného lékaře) a jejichž vyjasnění
bylo pro rozhodnutí ve věci samé podstatné. Protože předmětem znaleckého
posudku nebylo posouzení jen zcela jednoduchých skutečností a žalobkyně
zpochybňovala závěry znaleckého posudku prostřednictvím zdůvodněných námitek a
vyjádření odborného lékaře, lze za těchto okolností uzavřít, že úsudek
odvolacího soudu, že právě „soulad závěrů znaleckého posudku s jinými důkazy
jsou určující i pro vysvětlení rozporu tohoto posudku s posudkem (správně
vyjádřením) předloženým žalobkyní“, není správný, a že v projednávané věci šlo
o případ, kdy (zejména na základě žalobkyní předloženého listinného důkazu -
vyjádření odborné osoby zapsané v seznamu znalců) existovaly pochybnosti o
správnosti vypracovaného znaleckého posudku, které nebyly odstraněny ani
vysvětlením poskytnutým jedním ze zpracovatelů znaleckého posudku, a proto měl
soud ve smyslu ustanovení § 127 odst. 2 OSŘ nechat přezkoumat znalecký posudek
jiným znalcem, vědeckým ústavem nebo jinou institucí.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný; protože nejsou
dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro
zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud
České republiky rozsudek odvolacího soudu zrušil (§ 243e odst. 1 o.s.ř.).
Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu,
platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky
i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně (Okresnímu soudu v
Havlíčkově Brodě) k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný (§ 243g odst. 1 část věty
první za středníkem o.s.ř.). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o
náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech
původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první věty za středníkem
a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 6. května 2016
JUDr. Roman Fiala
předseda senátu